Doutnající oheň
OD VALERIE GROVE, PRO ČASOPIS HARPER'S AND QUEEN, DUBEN 1995

Úzké slovanské oči, které se dokáží hrozivě jiskřit, propůjčují Alanovi Rickmanovi na plátně zlověstný a hloubavý pohled. Ale v hotelu Holland Park, přátelsky nalévá šálek čaje bez náznaku výhružky. Nikdy nedělá stejnou věc dvakrát, proto je dost těžko zařaditelný.

Jeho filmové působení je velmi zvláštní. Dokud se neobjevil na plátně ve filmu Neobvyklé dobrodružství, od Mika Newella podle povídky Beryla Bainbridge, o dívce toužící po herecké kariéře v místním divadle za války v Liverpoolu, Hugh Grant se zdál být předmětem romantického zájmu. Pak přijel O'Hara (Rickman) jako zlosyn v kovbojce, křižující sever na motorce jen s batohem na zádech, představující všechny možné mužské vlastnosti, včetně Grantových, nepodstatných a umělých vedle Rickmanova záhadného, ale jednoznačně mužného fyzického zevnějšku.

Alanova kariéra nestoupala kosmickou rychlostí, takže když na sebe poprvé upoutal pozornost široké veřejnosti, byl už starší. Než se začal plně věnovat herectví, vedl zcela jiný život. Na Latymerově střední škole v Hammersmithu (starobylé nezávislé organizaci, mezi jejíž absolventy patří také Hugh Grant, Mel Smith nebo George Walden) se podporovalo herectví: každé Vánoce účinkovali chlapci a učitelé v revue zvané Chantaculum. Byl to jeho třídní učitel, zesnulý Colin Turner, který ho už v 11 letech přivedl na jeviště: Rickmanova postava - Volumnia, matka Coriolana, je považována za nezapomenutelnou. Ale na hereckou kariéru zatím ještě nepomýšlel. Připadalo mu bláznivé učinit takový životní krok v 11 letech, ale když se musel rozhodnout, jestli bude pokračovat ve škole na dalším stupni nebo na umělecké škole, uslyšel v hlavě slabý tichý hlas (ten samý hlas, který ti v restauraci napoví, aby sis dal rybu a salát, zatímco se do popředí prodere ten 'divoký rváč s vůlí' a ty si objednáš něco politováníhodného), který mu napověděl, že umění je to, co by měl dělat. Odešel na uměleckou akademii do Chelsea, potom na Královskou akademii umění a založil umělecký spolek Graphiti ke konci 60-tých let. Navrhovali obaly LP-ček, knih a podvratného levicového plátku se zavádějícím konvenčním názvem Notting Hill Herald (Nottinghiliský hlasatel). Měli studio v ulici Berwick v srdci londýnské městské čtvrti Soho: 's bílými zdmi, pískovými podlahami, kreslícími prkny, bez kapitálu...bylo to skutečně božské'.

Takže jak se člověk dostane od grafického designu k RADA (Královská akademie dramatických umění)? 'Vezme si kousek papíru a tužku', vysvětluje Rickman trpělivě svým pomalým, hluboko položeným hlasem, 'a napíše, "Vážená RADA, vemte mě prosím na zkoušku." Vloží to do obálky, nalepí známku a hodí do schránky. Člověk musí dělat takové věci, protože tím uvede do pohybu události, které mu změní život.'

Když jsem vyjádřila překvapení nad tím, že na RADA by mohl vstoupit kdokoli z ulice po jedné zkoušce, řekl dost mrzutě, proč by nemohl? Tak by to mělo být. 'Je dost špatné, že z RADA se teď stává jen další soukromá škola, protože granty se získávají velmi obtížně a budou se přijímat jen ti, kteří si to mohou dovolit.' Řekla jsem, že každý kdo se chce stát novinářem (má sklon vyjadřovat se obřadně podrážděně ke všem novinářům) by měl nejdřív alespoň něco napsat. 'Samozřejmě je potřeba víc než se jen postavit na jeviště. A herecká profese trpí nedostatkem podpory nebo respektu ke zkouškám oproti tanečníkům nebo operním pěvcům, žádný z nich by nesnil o jevišti, kdyby nehrál na nějaký nástroj.' Fakticky.

Na RADA vyhrával jednu cenu za druhou. Potom následovaly roky v Bristolu a s RSC (Královská Shakespearovská společnost). Takže v době, kdy hrál dotěrného strašidelného přítele Juliet Stevensonové ve filmu Opravdově, šíleně, hluboce mu bylo kolem čtyřiceti. Šerifovi z Nottinghamu dodal tak zábavný podtón ve filmu Robin Hood: Král zbojníků, že obdržel cenu za nejlepšího herce v kategorii celovečerních filmů.
 
V loňském roce běžel na BBC2 v The Late Show program věnovaný Rickmanovi, natočený v Maďarsku během natáčení filmu Mesmer, ve kterém ztvárnil svou první hlavní roli, zázračného lečitele 18-tého století, podle námětu zesnulého Denise Pottera. Co se během tohoto natáčení projevilo, bylo Rickmanovo soudné a usilovné pohroužení do své role a intenzita jeho přístupu ke každému detailu vývoje tohoto filmu. (Je naprostou součástí Rickmanovy povahy, že zkoumal, proč představitelé nejvyšší maďarské vrstvy, namaskovaní jako smetánka vídeňské společnosti v napudrovaných parukách, dostávali na oběd jen chlebové rohlíky, zatímco herečtí představitelé měli teplé jídlo). Ale film Mesmer jste ještě neměli šanci vidět, protože filmoví distributoři jej přijali rozporuplně. V dokumentu The Late Show byl Rickman zachycen, jak přesně toto sklíčeně předpovídal. Co se stalo? 'Je možné, že očekávali víc komerční film...s jiným koncem, šťastným koncem,' říká. Na Potterově bohoslužbě, četl Alan Rickman text z Mesmera a další den přistihl sám sebe, jak říká to samé na arbitrážní schůzce s distributory. Takže na okouzlení tímto filmem si musíme ještě počkat.

Pojďme k něčemu zcela jinému. První hra, kterou režíroval, Zimní host podle Sharman Macdonaldové - záhadná, žalozpěvná, mírně dojemná a úsměvná - se hrála v londýnském divadle Almeida po premiéře v divadle West Yorkshire v Leedsu. Rickman byl zcela zodpovědný za její vznik. Na čtecí zkoušce s Jenny Topperovou v divadle the Bush Theatre na začátku 80-tých let, poprvé poznal potenciál hry S. Macdonaldové When I was a Girl I used to Scream and Shout ('Když jsem byla malá, řvala jsem jak pavián), předložené pod literárním pseudonymem Pearl Steward. Později představil Macdonaldovou Lindsay Duncanové, své partnerce ze hry Nebezpečné známosti. 'Lindsay je úžasná vypravěčka se skvělým přirozeným důvtipem a nesmírně soucitná. Vyprávěla historky o své matce nemocné 'Alzheimrem', které byly smutné a zábavné zároveň. 'Výsledkem je The Winter Guest s Phyllidou Lawovou (matka Emmy Thompsonové), která podává znamenitý výkon v roli matky.

O dvě hodiny později, kdy spadla opona po premiéře Zimního hosta v Leedsu, byl Rickman na cestě na letiště Gatwick, aby odletěl do Dallasu, potom do Salt Lake City a na filmový festival Sundance, aby představil film An Awfully Big Adventure-Neobvyklé dobrodružství americkému tisku. Po této vleklé cestě se zcela vyčerpaný, v noci, snažil dostat ze zasněžené ulice do kina, když ho zastavila něčí těžká ruka a ozvalo se, 'Hey, kde máte vstupenku?'

Směje se. Filmování přišlo 'jako obrovský dar' v posledních šesti letech. Myslí si, že od té doby se zlepšily jeho výkony na jevišti: 'Seznámíte se lépe s tichem. Ve filmu vkládáte svou energii do jednotlivých záběrů.' To platí zejména pro Neobvyklé dobrodružství, ale říct toho víc by znamenalo prozradit rozuzlení.

Po parodující roli ve filmu Smrtonosná past v roce 1988 se každý domníval, že propadne Hollywoodu. Hans Gruber byl karikatura ('Neudivilo vás co měl na snídani, že?'), ačkoli je nutno podotknout, že ho zahrál obdivuhodně. 'Můj život se v té době také změnil v karikaturu. Na Broadwayi jsem právě dokončil obtížnou hru Nebezpečné známosti a znenadání jsem se přesunul ze tmy do světel neonů.
'Byla to skutečně zábavná práce a další nabídky se jen hrnuly. Ale já nechci dělat stejnou věc znovu. Život nekonečného opakování by nedával smysl na žádné úrovni.' Ale jeho jméno se stalo natolik 'obchodovatelné', že si mohl začít vybírat, co chce dělat na základě dobrého scénáře: 'Buď chceš tohle říct, nebo ne.'

V roce 1992 byl pozoruhodný jako Hamlet v Riverside Studios. 'Drahoušku,'říká Thelma Holt, jeho producentka, 'viděla jsem víc Hamletů než jsem kdy snědla teplých večeří, strávila jsem osmnáct měsíců svého života jako Gertruda. Znám tuto hru lépe než kdokoli jiný a jakkoli si vážím všech ostatních Hamletů, Alan Rickman byl Hamlet mého života. Udělal něco vzácného, vyprávěl příběh a bylo to, jako by zároveň psal novou hru.
Lidé byli zvědaví, jak si poradí s 'Být či nebýt' a s 'Tulákem a sedlákem', nedokázala jsem dopředu odhadnout, jak je nazve. Všechno bylo nové.'

Ve stejném roce, naopak zase režíroval představení své kamarádky Ruby Waxové v její one-woman show Wax Acts. 'Lidé se domnívali, že Ruby nedělá nic jiného, než jen stojí u mikrofonu a vypráví,' říká Alan. 'Ale ona bere svou práci smrtelně vážně a hlídá si soukromí své i svých rodičů. Bylo to bolestně zábavné, ale nemůžete stát na jevišti sám dvě hodiny bez smyslu pro uspořádání souvislostí a hodně zatraceně tvrdé práce.'

Alan je 'politické zvíře', ale když ho vyzvu, aby mluvil o svých politických názorech, řekne jednoduše: 'Ne.' Vysvětluje to tím, že je pověrčivý kvůli tomu, co se stalo před minulými volbami, kdy naděje labouristů byly neočekávaně zmařeny 'za pět minut dvanáct'. 'Jsem sám zvědavý, jak se bude levice dále vyvíjet. Ale cítím, že ne moc dobrým směrem. Nevidím dost dobře její profil, proto o ní nebudu mluvit.'

Jeho politické názory inspirují vše co dělá: Thelma Holt říká, že jeho smysl pro sociální spravedlnost z něj dělá 'lidského' herce a velkorysého režiséra. Alan vítá změny v radě herecké asociace Equity: 'Equity je skutečně mikrokosmos země: kostýmek a řada perel vedle džínů a triček, lidé různého věku se zabývají stejnou činností. Teď máme v radě Michaela Cashmana a Charlottu Cornwellovou s tak soucitnými názory, že věci se skutečně mění.

'Ale cítím pověrčivost, ostražitost a nervozitu kvůli změnám v životním prostředí v mořích po celé zemi. Pokud kvůli těmto změnám nezměníme sami sebe, pak věřím, že jsme vyčerpaný národ.'

Alan je jeden z mála své generace, který se dokázal vyhnout zažitému stereotypu - přinejmenším jednou se oženit, mít několik dětí a psa. Zuřivě střeží svůj osobní život - proto je naše schůzka na neutrální půdě - zdůvodňuje to názorem, že profesionální postavení žádného herce není povzneseno vystavováním svého domácího života v časopise Hello!. Je to tak nefér k lidem, kterých se to týká. Ona (jeho partnerka, akademička) s tím nemá nic společného. A já nemám rád, když se zmiňuje její jméno. Ztěžuje jí to život.'

Připomněla jsem zvučnou odpověď Dame Edith Evansové na otázku reportéra, ohledně jejího manžela: 'Nikdo kromě mě nemá ten nejpatrnější důvod se zajímat, za koho jsem vdaná.'

Říká, že 'stále žije život, kdy přijdeš domů, otevřeš ledničku a v ní je půl kelímku jogurtu a půl plechovky Coca-coly.' Prodlouží studentský způsob života mládí? 'Dávám přednost životu na cestách, rád si je plánuji.' Je stále tak v pohybu, že snad jako jediný člověk na světě ještě neviděl předchozí film Mika Newella - Čtyři svatby a jeden pohřeb. 'Nic mě netěší tolik jako cestování. Miluji jízdu vlakem, lodí nebo let letadlem.' Hrál ve filmu Quigley u protinožců částečně proto, že chtěl poznat život v Austrálii. Jel do Ruska s filmem Bratři Karamozové. Ve filmu Neobvyklé dobrodružství se Liverpool točil z části v Dublinu 'kde jsem se víc cítil jako Kelt, je to země mých předků. Mám v žilách velšskou a irskou krev, což pravděpodobně mnohé vysvětluje.' Názory? 'Doufám, že to není definitivní.'

Kamera ho miluje. 'Nevydržím se dívat na nic v čem hraju, takže na to nemůžu nic říct. Vše co si myslím o filmování je, že kamera vás ráda vidí přemýšlet, a co je ještě důležitější, poslouchat. Všechno co jste, je hromádka polovičních instinktů a nepřiměřená technika použitá v projektu doufá, že vytvoří něco identifikovatelného, co přitáhne diváky. Přesunete se na střed. Myslím, že existuje spojení mezi absolutní disciplínou a absolutní svobodou. Když se mě ptají na můj vzor, vždycky odpovím, že se klaním před Fredem Astairem, protože když ho vidíte tančit, nikdy nezajde na hranu svých možností, že? Vidíte něco mezi. Nikdy nespatříte každodenní hodiny dřiny, ale jen úchvatnou živost a svobodu.'
'Na konci hry Bouře, když Prospero nechá Ariel jít a zároveň k sobě připoutá Kalibána, myslím, že Shakespeare říkal něco o nápaditém činu: samozřejmě, že to je nemožné, ale má cenu se o to pokusit. Nejskvělejší zpívání, tancování a malování je to nejvolnější a nejjednodušší a to, za nímž se skrývají léta práce. Je to stejné u Picassa, Matisse nebo japonských malířů svitků - není to jen nacákání barev na kousek prázdného papíru, je to drobná, disciplinovaná práce svalů jednotlivými tahy štětce.'