Anděl s růžky
Suzie Mackenzieová, The Guardian – sobota, 3. 1. 1998

Alan Rickman si vybudoval kariéru na ztvárňování přitažlivých, sarkastických padouchů, ale zdá se, že v osobním životě je vzorem věrnosti, spořádanosti a monogamie. Jak tedy zvládá tenhle ovládající se podivín svou citovou živelnost? Vše vkládá do svého režijního filmového debutu.

Byla jsem přítomna momentu kdy se Alan Rickman stal hvězdou – přestože to nikdo nepostřehl, dokonce ani on sám. Byl čtvrteční večer, šestadvacátého září 1985, místo konání bylo Other Place, studio společnosti RSC (Royal Shakespeare Company, pozn. př.) ve Stratfordu nad Avonou a co se konalo? Byla to premiéra Nebezpečných známostí. Ovšem, dnes je jasné, že se ta hra prostě musela stát hitem. Jenomže tehdy se adaptace novel moc nenosily; Christopher Hampton byl hodně nekonformní autor; Howard Davies, režisér, se chystal z RSC odejít. Z celého tohohle kousku, ukazujícího sexuální dovádění party rozmazlených, zvrhlých aristokratů ve Francii osmnáctého století šel dekadentní závan předsmrtné křeče. Skutečně, Známosti byly uzavírající produkcí poměrně bezbarvé sezóny – převládal rozpačitý pocit, jako by všechny produkce byly nakaženy duchem doby.

Té noci se všechny živly spojily a přispěchaly Rickmanovi na pomoc. Bylo chladno, bylo temno a lilo jako z konve, takže i díra Other Place se jevila být bezpečným, útulným hnízdečkem. Uvnitř se vznášel stín vzrušení, který můžete pozorovat, když v hledišti sedí převážně herci. To, co Hampton napsal, byla hra o stavu společnosti. Laclos, jenž psal její předlohu sedm let před Francouzskou revolucí, přivedl na svět svědky společnosti, hnané ničím jiným než apetitem, a požírající sama sebe zaživa. Laclos, ještě před Freudem, chápal sexualitu jako základní kámen vše lidské aktivity a prostřednictvím sexuálních vylomenin svého vikomta Valmonta a markýzy Meurteuilové ukázal úpadek nadstavby – společnosti. Byla to politická hra, oděná do pláště elegance – železná ruka v sametové rukavici – něco z podstaty samotného Rickmana.

Co si z Rickmanova ztvárnění Valmonta pamatuji je, že jeho tělo jakoby se vyskytovalo na všech neobvyklých místech a skládalo a rozkládalo dle přání majitele. To ten hlas – sebejistý, rytmický, ostrý a přesto melodický – vycházel z jeho úst jak z jeskyně a vyvolával chvění zvuku a těla. Byl děsivý. Děsivý, ne proto, že byl nemorální, ale proto, že vás přiměl chtít ho. Uvnitř morálního vakua, které ho obklopovalo – a přes které nic nemohlo proniknout – byl neodolatelný.

Po premiéře pronesla Lindsay Duncanová, která hrála markýzu, Valmontovu hříšnou partnerku proslulou větu: „Kupa lidí vyšla z divadla plná touhy po sexu a většina z nich ho chtěla mít s Alanem Rickmanem.“ Kupa lidí rovněž musela vyjít z divadla v úvahách, kde proboha RSC až doteď ukrývala herce takového kalibru. V sezóně roku 1985 se objevil ve dvou shakespearovských rolích: Jacques v Jak se vám líbí a Achilles v Troilovi a Kressidě. Ještě po dvanácti letech pálí pomyšlení na role, které mohl mít – Hamlet (kterého si skutečně zahrál na pozvání producentky Thelmy Holtové), Prospero, Macbeth. A proč si na něj nevzpomnělo Národní – proč mu nenabídlo Čechova. Nebo Ibsena. Byl by z něj děsivý soudce Brack.

Pro velká dotovaná divadla to byly tehdy špatné časy. Mezi režiséry panoval machismus, zvlášť v RSC, co herce právem roztrpčovalo. Herečkám se obecně dařilo lépe, zejména když se rozhodly využít tradiční struktury mužsko-ženské moci. Mnoho skvělých herců zmizelo. Někteří, kupříkladu Jonathan Pryce, jednoduše klasické divadlo opustili – aby se už nikdy nevrátili zpět. Kenneth Branagh v Riverside a Ian McDiarmid v Almeidě si založili své vlastní herecko-manažerské společnosti. Rickman téměř vypadl ze hry. Jak říká: „Možná, že by se kompetentní měli nad minulostí zamyslet a zeptat se, jestli se nedalo udělat něco víc. Byla to báječná parta herců.“ A možná taky stojí za zmínku, že Trevor Nunn, muž, jenž tehdy řídil RSC, je muž, který dnes řídí Královské národní divadlo.

Číňané mají jedno staré přísloví. Jestli sedíš na říčním břehu dostatečně dlouho, tělo tvého nepřítele možná propluje kolem. Rickman na svůj první úspěch čekal téměř 20 let – v roce 1985 mu bylo 39. Ještě pak se mu muselo zdát, že mu příliš náhle vylétl z hrsti. Roli Valmonta ve filmu Nebezpečné známosti Stephena Freara dostal John Malkovich – „v té době žádaný“, praví Rickman. Dnes se na to dívá s nadhledem. „Musíte žít ve skutečném světě. Ta role mi nebyla souzena, vím to.“ Tehdy ho to bolelo. Nikdy ten film neviděl. „A proč taky?“ Jak poznamenává, Známosti představovaly zlom v jeho kariéře. Když to Známosti vybalily na Broadwayi na 20 krátkých týdnů, schválených americkým hereckým odborovým svazem, viděl je filmový producent Joel Silver, který právě hledal nějakého charismatického, komicky-vážného, cynického padoucha proti Bruceovi Willisovi ve filmu Smrtonosná past. Někdo řekl, že Rickmana zachránilo právě to, že tu filmovou roli ve Známostech nedostal, protože to zachránilo jeho smysl pro humor. Smrtonosná past mu ho vrátila. Rickman je v téhle karikatuře filmu neodolatelně legrační. A je vidět, že s kamerou dokázal spolupracovat. Neřve na ni – jako Branagh – a po celou dobu, co je v záběru, nenadělá moc povyku. Jeho pohyby jsou jemně odstupňovány a něco, co dělá s koutkem svého oka, připomíná velkého Roberta Mitchuma. V britských divadlech je tradicí přehlížet přirozený talent, jako kdybychom si nedokázali uvědomit jeho hodnotu, až pokud nepropluje Atlantik. Američané takhle nechybují. Rickmanův příští hollywoodský film byl Robin Hood: Král zbojníků s Kevinem Costnerem.

V současnosti šílí po Rickmanovi každý. Divadelní ponuky se hrnou z RSC i Národního, ale Rickman zatím žádnou nepřijal. Může si teď dovolit dělit svůj čas mezi film a divadlo podle libosti. Právě se vrátil z Los Angeles, kde dělal na filmu Jidášův polibek s Emmou Thompsonovou, „thriller, ve kterém ona hraje agentku FBI, já detektiva a oba jsme z New Orleans“. Na čas setrvá v Londýně na premiéru svého režijního filmového debutu Zimního hosta Sharman Macdonaldové. Scénář napsal spolu s Macdonaldovou, spisovatelkou, jejíž první hru před lety podporoval jako asistent v Bush Theatre. Také v tomhle filmu hraje kromě jiných Emma Thompsonová. Plánuje film založený na Maughamově The Moon and The Sixpence, upraveném Christopherem Hamptonem... a tak dále. Obsazení v jeho životě tedy zůstává konstantní, je věrný. „Mám věrné přátele,“ říká. Téměř 30 let má vztah s jedinou ženou, Rimou Hortonovou.

Lidé někdy opisují Rickmana jako rezervovaného a povýšeného "guru", ale na místo chladného, zlověstného vševěda se setkávám s milým inteligentním chlápkem, co se v jednom kuse hihňá. Sám přiznává, že není zrovna přístupný („Hodně štěstí s tímhle...“). Jeho první slova – po mém standardním „Těší mě“ – jsou hrůzu nahánějící „Ať už jsem kdokoliv.“ Je ke mně otevřený. Pokusí se odpovídat upřímně, říká. Nemůže za to, že kdesi hluboko v jeho hlavě jakýsi hlas kontroluje všechno, co řekne.

Něco, co nesnáší: Mluvení o sobě. „Co se dá říct o hercích? Bůh ví, že mně nesmírně nudí herci mluvící o sobě.“ A co se týče dotazů o něm. „Prostě si nemyslím, že by všichni měli o mně vědět všechno.“ Z toho by se dalo vyvodit, že jeho hlavním záměrem je držet se hezky stranou – ale téma, vyskytující se v jeho mluvě nejčastěji, je hrůza z isolace. Nesnáší divadla, co nejsou ve městech, „protože když sestoupíte z jeviště, chcete vkročit do života“. Nemůže vystát limuzíny, co mu běžně poskytují v New Yorku a Hollywoodu, protože hned napoprvé, jak do jedné nastoupil, „černá okna vyletěla nahoru a já v jediném okamžiku věděl, na co to všechno bylo: udržet mě od nejbližší lidské bytosti tak daleko, jak to jen jde – příšerná představa“. Problém je v tom, vysvětluje, že úspěch se často měří v stupních isolace. „V LA se měří podle výšky zdí kolem vašeho domu a podle velikosti domu uvnitř těch zdí. To je pro mě něco jako pohřbení zaživa.“ Čím větší úspěch, tím větší je tlak odpoutat se od reálního světa.

Touha po soukromí je něco docela jiného. Většina lidí chce mít svoje soukromí, říká, „jestliže soukromím chápeme to, že chcete mít pod kontrolou způsob, jakým vás ostatní vidí“. Pro herce je soukromí základní potřebou. „Hraní je o rozdávání sebe sama, o vkládání se do role, kterou máte hrát, ať už je jakákoliv. Neskrývám se, neunikám, nehledám anonymitu. Vyhrazuji si právo nemít na čele razítko, co bude říkat Takový jsem. Protože to, jaký jsem, ruší zážitek lidí, co se nevinně dívají na role, které hraji.“ Asi má pravdu: někdy máme příliš mnoho informací.

Vzpomínám si, jak jsem jednou slyšela živou nahrávku Elgarovy skladby Pomp And Circumstance Number Three dirigovanou autorem. „Chci po vás, aby jste to zahráli,“ uchechtl se starý pán, zvyšujíc hlas, v tempu s chronicky známým crescendem, „jako kdyby jste to dnes slyšeli poprvé.“ Byl to vtip, ale podařilo se mu uhodit hřebík na hlavičku. Jak se na něco můžete dívat nezainteresovaně – aneb, jak praví Rickman – "nevinně"? Povídá, že když hraje Hamleta a v hledišti vidí mladou ženu v tričku s motivem Opravdově, šíleně, hluboce, a také vidí Juliet Stevensonovou, která je také na jevišti, představuje to pro něj konflikt skutečností. Vše je to o fantazii. O mýtech, kterými jsou herci opředeni. „Nemůžu být odpovědný za představivost diváků. Nemůžu na ni myslet, nemůžu s ní žít a nebudu se jí zabývat.“ Co tedy chcete, ptám se ho. „Chci být součástí pohádkového řetězce,“ odpoví.

Ví, že neexistují žádné nové příběhy, nic nové pod sluncem; jsou jenom nové způsoby, jak je povědět, namalovat, zahrát. Když ho poslouchám, jak mluví o svém dětství, nejdřív mě zasáhne jako něco důvěrně známého – láska, ztráta – pak jako něco jedinečného.

Řekla jsem, že jsem si nemyslela, že by se mu mohlo líbit režírování, protože tak moc chce být milován. „Milován,“ vyhrkne z něj tak zmateně, jako kdybych to slovo právě vymyslela. „Ne, nemá to co dělat s láskou.“ Protože, jak si uvědomím později, láska má v jeho mysli přesně vyhrazené místo. Tohle slovo užívá jenom ve dvou případech.

Ve spojitosti se svojí partnerkou, Rimou. A se svojí matkou.

Je to kontrastem, jak si pamatujeme věci.

Dny jsou šťastné jenom když je můžeme porovnat s časy temnějšími. Jeho první roky, povídá, byly dobré – přestože jeho rodina byla chudá a domek v Actonu malý a plný toho, z čeho se vyklubala šestičlenná rodina – jeho rodiče byli spolu šťastni. Představovali něco jako střet kultur – máma metodistka a Velšanka, táta irský katolík. Jistá míra třískání a brečení za zavřenými dveřmi byla taky nevyhnutelná, jako dítě však nikdy ani na chvíli nezapochyboval, že rodiče je milovali. V tomhle má jasno. „Nebyli jsme zanedbáváni, to tedy ne.“

Když posloucháte lidi, je někdy těžké nedomýšlet se předem, co chtějí říct. Myslela jsem, že řekl, „Jsme všichni souhrnem štěstí, které máme.“ Ale zarazilo mě něco v tónu jeho věty a když jsem ho požádala, aby ji zopakoval, slyšela jsem, že řekl „neštěstí“: „Jsme kdo jsme. Souhrn neštěstí, jenž máme.“ Jeho neštěstí – a ne jenom jeho, ale také jeho dvou bratrů, jedné sestry a ovšem taky jeho maminky – je smrt jeho otce na rakovinu plic, když bylo Rickmanovi osm a jeho sourozencům devět, sedm a pět let.

Smrt jeho otce všechno změnila. „Co vám mám říct? Ano, na něco si vzpomínám, ale vzpomínky na mého otce jsou ty, co jsem měl jako osmiletý. Ano, pro čtyři děti, kterým ještě nebylo deset, byla jeho smrt vážně něčím děsivým.“ Zeptala jsem se ho, jestli pociťoval, že mu v životě otec chybí. „Ne,“ řekl, ale vyznělo to spíš jako otázka než jako odpověď, „to nemůžete cítit.“ Nemůžete to cítit, protože musíte žít svůj vlastní život, vysvětluje. A v něm si přece nepřejete být nepřítomným.

Někdy, říká, mu jeho minulost vyskočí před očima jako momentka, zmrazená chvíle v čase: Malý kluk ve třídě. Ředitel, jak kráčí přes třídu k učitelce, něco jí šeptá a pak se oba podívají na chlapce. „A já vím, co řeknou. Řeknou mi, abych šel domů, kde mi sdělí, že můj otec je mrtev.“

Nebo ta chvíle po pohřbu (na který děti nešly), kdy svou matku viděl poprvé od tátovy smrti. „Nějací přátelé nás k ní dovedli. Řekli ,Podívejte, tam je vaše matka‘ a my všichni jsme se zeptali ,Kde?‘. Protože jsme nepoznali tuhle ženu oděnou od hlavy k patě v černém.“ Popisuje jednu scénu z Dětství Maxima Gorkého, ve které kluk otevře dveře a podívá se do dlouhé místnosti. Na jejím druhém konci sedí žena v rudé sukni, do pasu nahá. V náručí kolébá tělo muže s pencemi přes oči. Svého manžela, otce Gorkého. „Možná,“ říká Rickman, „že můj příběh není tak dramatický jako tohle. Ale chápete. Vždycky jsem svou matku viděl v těch nejjasnějších barvách. Tohle byl pro mne strašný šok.“

Asi nikdo z nás se nikdy ze šoku úplně nevzpamatuje. Šok je jako kráter ve vaší mysli a vy se po celý zbytek vašeho života snažíte nepřepadnout přes jeho okraj. Jeho matka se z toho nikdy nedostala. Vydala se znovu, na tři roky. „Vše, co se dá o tom říct je, že to nešlo. V jejím životě byla jedna láska.“ Své děti začala silně ochraňovat, „jako tygřice“. No byla spravedlivá, jak říká; nikdo nebyl upřednostňován.

A pak se to stalo. Alan získává stipendium na Vyšší Latymerovou školu v Hammersmithu. „Byl to jiný svět, s jinými pravidly než s kterými jsem vyrůstal.“ Vede si skvěle, je jmenován prefektem. Objeví, že chladná lhostejnost, kterou nazývá „ležérnost skutečných Angličanů“, jeho povaze vyhovuje lépe než keltská emocionální živelnost. „Latymerka byla jako chladný poryv větru do mysli.“ A najednou shledává, že se vzdaluje svému zázemí. „Chcete tomu utéct. Víte, že se s tím musíte vyrovnat. Zjišťujete, že se z vás stává příslušník střední vrstvy a vy se tím prostě musíte srovnat. Cítíte se provinile, ale musíte to brat z té lepší stránky. A pak přichází úspěch...“ Ve skutečnosti si nejdřív nevybral divadlo. Ze školy šel na uměleckou univerzitu. Chtěl být designérem a s partou přátel si v Soho založili studio. „Měli jsme se báječně, přestože jsme nevydělávali moc peněz.“ A pak, když mu bylo 24, se rozhlédl kolem sebe a pomyslel si, „Má to takhle být po zbytek mého života?“, honem toho nechal a získal stipendium do RADA (Royal Academy of Dramatic Art, pozn. př.).

Když se dívá zpět, sděluje mi, divadlo a hraní se vždy měly stát jeho světem. Nebyla to ani vědomá touha. „Pro mne to bylo prostě najít něco, kde bych mohl fungovat na všechny válce.“ Bylo to také o objevování sebe sama. „Možná proto mi chvíli trvalo, než jsem se pro to rozhodl.“ A přestože to nepřiznává, hraní mu asi také umožnilo návrat zpět k jeho kořenům. Lidé říkají, jak byl ve svých prvních letech na jevišti nesmělý, dřevěný, ztrnulý. Jestli je hraní na jevišti o obnažování sebe sama, pro Rickmana, ovládajícího se podivína – „Jen se zeptejte Juliet Stevensonové“ – divadlo bylo jediné místo, kde se nemusel kontrolovat, kde ho citový chaos uvnitř něj nedoháněl ke kraji.

Říká, že od nikoho z rodiny nikdy nepocítil žádnou žárlivost nebo soutěživost. „Právě naopak. Vše, co od nich dostávám, je největší hrdost. A já jim to vracím.“ Podporovali ho, zvlášť jeho máma. „Ona sama byla neuvěřitelně talentovaná. Udělala by kariéru jeho zpěvačka – v jiném světě a mít jinou matku.“

To, co zdůrazňuje, je, že jenom talent nestačí. Kromě usilovnosti jsou také třeba podmínky, ve kterých se talent může rozvíjet. Jeho matka mu dala něco mimořádného, co rodiče dětem často nedávají – velkomyslnost. I když její vlastní talent byl promarněn, ten jeho mu neupírala. Jako dárek k jejím osmdesátým narozeninám ji vzal na Fantoma opery – je to to, co si přála, muzikál. Po představení byla velká recepce, na kterou vstoupila „jako hvězda. Nikdy jsem neviděl nikoho vstoupit do místnosti takhle.“ Zemřela minulý rok, dovídám se. Během sestřihu filmu Zimní host.

Říká, že jeho práce je jeho autobiografií. „Jestli lidé chtějí vědět, kdo jsem, najdou to v mé práci.“ Byly časy, kdy veřejně vystupoval jako oddaný přívrženec labouristů, připraven projevit svůj názor. Ty ale přešly. „Stále míň mě těší projevy na veřejnosti – raději bych je viděl konat.“

Jestli je tedy Zimní host autobiografický, v tom smyslu, jak to vysvětlil nahoře – ne doslova – co říká o Rickmanovi? Poznamenává, že je to hra Sharman Macdonaldové, upravená pro plátno, její vize, její slova. Ale zjevně je v ní něco, co ho přimělo vrátit se k ní znovu po režírování hry. Není z těch, kteří jednoduše opakují sebe sama. Muselo tam být něco nové, nebo něco, co předtím přehlédl, aby cítil, že to může nabídnout ještě jednou.

Příběh je zvláštní, několikavrstvová, poetická meditace o životě a smrti, něco jako sedm věků člověka zobrazených přes vztahy čtyř dvojic: matka/dcera; chlapec/děvče; dva malí kluci; dvě staré dámy. Nenachází se tam postava otce – otec právě zemřel – ale zajímavější je, že tam není vůbec žádný dospělý muž. Ptám se Rickmana, co jej přivedlo právě k tomuto druhu materiálu. Zaváhá. Prý, režírování je práce, v níž využíváte talentů ostatních. 

Bylo to splynutí mnohých různých prvků v jeho životě, „řetěz“. První myšlenka vyšla z příběhu, který mu pověděla Lindsay Duncanová, jejíž matka byla nemocná Alzheimerem. „Jednoho dne ji našla na zahradě, jak ořezává růže ve vysokých botách a svém svatebním klobouku.“ Rickman Duncanovou zkontaktoval se spisovatelkou Sharman Macdonaldovou. „Přešly léta, právě jsem filmoval v Americe a z divadla Almeida se mě zeptali, jestli bych nechtěl režírovat hru. Sharman dopsala Zimního hosta a čekala na mne, abych ho režíroval.“ Do role umírající matky Rickman obsadil Phyllidu Lawovou, matku Emmy Thompsonové. „Co bylo nejzvláštnější, bylo, že Phyllida byla volná poprvé po pěti letech. Starala se totiž o svou vlastní umírající matku.“ Bráno jistým způsobem, a jestli na takovéhle věci věříte, praví, bylo to, jako kdyby na ni ta role čekala.

A možná, že to mělo co dělat s nadcházejícím úspěchem, dodává. „V tomhle světě, kde se míjíme bez toho, abychom se za sebou otočili, se mi líbí myšlenka zaměřit se na osm hlasů, izolovaných v malém městě v mrazivé zimě. Možná, že jak se stále víc a víc pohybuji ve světě tiskových konferencí, filmů a cestování letadlem, že mně to prostě uklidňuje.“ Pro každou dvojici nastane v průběhu filmu moment, kdy jeden z dvojice natáhne ke druhému ruku, jenž je odmítnuta. A pak přijde chvíle, kdy je vděčně uchopena. „Ano, to se mi líbí,“ říká. „Jako by to dodávalo smysl naší existenci.“

Sděluji mu, že konec filmu, kdy ti dva malí kluci odejdou přes ledovou pokrývku, mi připadá strašně depresivní. Nechci, aby zemřeli. „Vždyť oni nezemřou,“ odpovídá. Zajímavé na tom je, že v původní hře je to jednoznačné – kluci odejdou do mlhy a zemřou. Konec filmu však už není tak určitý. Byl to on, Rickman, kdo vzal na sebe tohle rozhodnutí. „Hra byla moc zřejmá, moc melodramatická. Chtěl jsem, aby byl konec filmu optimistický, možná až radostný.“

„Samozřejmě,“ prohlásí nakonec rezignovaně, „ztotožňuji se s tím chlapcem, jemuž zemře otec.“ Co se děje v tom chlapci, je sexuální probouzení – otvírá se mu celý svět plný možností, celý jeho život. Ve filmu je jeden překrásný moment, kdy do jejich domu přijde jeho dívka, aby se s ním pomilovala, zatímco je jeho matka pryč a strhá ze zdi všechny fotografie, svatyni jeho otce, jako kdyby jej chtěla osvobodit ode všech případných pocitů viny nebo žalu. Jak praví Rickman, tohle je film o tom, co člověk může, film, který přiznává, že nemůžeme dosáhnout nemožného – změnit minulost.

„Jak stárneme,“ praví, „čekáme na břehu. Jsou to mladí, kdo vykročí do světa, který jsme pro ně vytvořili. Myslím, že ten film je o tomhle. Poslední věta v něm zní ,Čekej na mě.‘“

To mne přivádí k úvaze, proč nikdy neměl děti. Říká, že to nebylo záměrné. „Pamatujte si, že já nejsem jediný, koho se to týká. Je tady ještě někdo jiný.“ On by prý moc rád měl rodinu. „Někdy si představuji takový ideální svět, měli by jsme na krku tři děti ve věku dvanáct, deset a osm let a byli bychom jim skvělými rodiči.“ Ale když navrhnu, že by kvůli dvacetileté vycházející hvězdičce mohl všeho nechat, založit si rodinu... „Uhm, ne,“ říká. Nikdy ho to nesvádělo? „Ne.“

Právě přemýšlím, jaký je tohle rozumný, vyrovnaný chlap, když se to najednou zvrtne. Nedávno mu prý, „někdo, kdo se v těchhle věcech vyzná“ prozradil, že všechny problémy a těžkosti v jeho životě pramení z toho, že je narozen ve znamení Ryby. „Chci plavat v obou směrech najednou. Toužím po úspěchu a provokuji prohru.“ No ještě horší je prý skutečnost, že ve svém znamení nemá žádnou zemi. „Vše jenom vzduch a voda. Nic, co by mě drželo při zemi.“ Stále se snažím uhodnou, jestli si nedělá srandu, když říká „Naštěstí je tady aspoň nějaký oheň. Ten musí být od mé mámy – byla Štír.“ Takže přece je taky trošku potrhlý.

Teď se mu zdá, že poprvé v jeho životě se všechny energie v něm skloubily, „takže cokoli teď dělám, jakoby to dostávalo nějaký tvar“. Prý je ale stále chaotický. „V tom smyslu, že nemám ponětí, co budu dělat příští půlhodinu.“ Ale užívá si všeho, filmování, cestování. Jestli vám úspěch něco dává, konstatuje, je to možnost dělat co chcete. A on chce žít, pokud nebude starý. „A taky chci stále hrát, i jako sedmdesátiletý.“ Ale rozhodně se nechce přestěhovat do Hollywoodu. Nejraději má velmi jednoduché věci: „Dobří přátelé, dobré jídlo, dobré víno.“

Jsou lidé, kteří Rickmana neznají a nemají ho rádi. A jsou ti, kteří ho znají a zbožňují ho. Jak jsem se dozvěděla od jednoho jeho přítele, to proto, že je vlídný, skutečný džentlmen. „Za tohle mě možná přizabije, ale on je ztělesněním všech těch staromódních křesťanských ctností.“ Taky se dá nesmírně lehce poškádlit. Za dvanáct let od Známostí si získal reputaci ztvárňováním sarkastických sexy padouchů – téměř v téhle roli vytvořil svůj vlastní podžánr. Ale vyřkněte před ním slovo sex a hned vypadá zaskočen. Ne, říká, nikdy nebyl ani trochu posedlý sexem, ať už je to, co chce... Pak se rozjasní, „ale možná, že ním budu posedlý příští týden.“ Jeho další role, prozradil mi, bude ve filmu, ke kterému scénář napsal Kevin Smith, scénárista a režisér filmů Hledám Amy a Mladí muži za pultem. Hraje v něm anděla.

„Víte,“ šklebí se, „andělé nemají přirození.“ Z nějakého důvodu mu tohle připadá náramně směšné.

Zimní host má premiéru 9. ledna..