Ačkoli se proslavil svými rolemi padouchů, Alan Rickman věří, že by si herci měli uchovat svou nevinnost.

“Nečtu tyhle věci”, říká Alan Rickman odmítavě, když ho žádají o vyjádření k negativním recenzím jeho nového filmu Dohola (Blow Dry). Neříká to zlostně, ale je v tom nádech toho mdlého rozčilení, které charakterizuje tak mnoho z jeho rolí. Uvelebí se na židli a potvrzuje, že to, co ho nalákalo na film – typu Tančírny – o kadeřnické soutěži v severoanglickém městě Keighley byla vyhlídka na odlišnou, klidnější roli, než jaké obvykle hraje. Kromě toho ho přitahovala možnost spolupráce s irským režisérem Paddym Breathnachem. “I když se mi také líbil scénář, zajímala mě hlavně práce s Paddym, protože jsem viděl jeho film I Went Down a moc se mi to líbilo”, říká. “Někdy vidím film a řeknu si, že bych s tím režisérem chtěl pracovat.”

Dohola získalo jednomyslně malinu (patrně ekvivalent Zlatých malin za nejhorší výkony ve filmu v USA) od britských médií poté, co byl film před několika týdny v Británii uveden. Byl popisován jako nestoudný plagiát ostatních ponurých severoanglických komických melodramat jako The Full Monty a Brassed Off, film byl také kritizován za neoriginálnost a lajdácký scénář. Myslí si, že film utrpěl při srovnání s ostatními filmy svého žánru? “Ano, žánr je nebezpečné slovo, že?”, říká opatrně. “Když jsem v Dublinu dělal Neobyčejné dobrodružství (An Awfully Big Adventure), následoval ten film těsně po filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb (Four Weddings and a Funeral). Protože to režíroval Mike Newell a hrál tam Hugh Grant, lidé si z nějakého důvodu mysleli – já tedy nevím proč – že znovu uvidí Čtyři svatby a jeden pohřeb, jako by snad Mikea Newella mohlo zajímat dělat to dvakrát. To je prostě další film, který si během let získal uznání, ale v době jeho vzniku lidi odrazovala jeho temnost.”

Připomínka nerealistických očekávání publika je fér, ale zaměňovat Neobyčejné dobrodružství, se svým ošuměle evokativním portrétem divadelní společnost v depresivním poválečném Liverpoolu  s filmem Čtyři svatby a jeden pohřeb mohou jenom úmyslně slepí nebo nevyléčitelně nechápaví diváci. Zjevnými nástupci filmů Čtyři svatby a jeden pohřeb jsou Notting Hill a Deník Bridget Jonesové (Bridget Jones's Diary), a to nejenom vzhledem k tomu, že jsou spojeny účastí Hugha Granta, ale vzhledem k dosti nasládlému pohledu na Británii, který tyto filmy přinášejí. Ale severoanglické dělnické filmy jsou jistě stejně sentimentalizovanou stranou téže mince?

“Ano, je to nebezpečné”, povzdechne si Rickman. „Jsem si jistý, že je tu taky nebezpečí, že se země začne zobrazovat tak, aby byla přijatelná pro trh. Nevidím žádný důvod, proč by nemohla Británie nebo zrovna tak Irsko vytvořit svou vlastní verzi Americké krásy (American Beauty). Ale nestalo se tak.”

Proč to tak je?  “Opravdu si nejsem jistý”,  říká Rickman. „Vím, že jsme mívali zralé tvůrce filmů, kteří vytvářeli zralé příběhy. Ale na to byl potřeba sociolog nebo marketingový expert, aby tyto věci vysvětlil. Co je severoanglická komedie? Proč musíme mluvit o Dohola (Blow Dry) jedním dechem s filmem Brassed Off?  Co je to za síly, které to spojují, když jde ve skutečnosti jen o malou epizodou z maloměstského života, která se ale musí týkat něčeho, čemu každý rozumí? Síly trhu stanoví určitá pravidla, ještě předtím, než se film natočí. Chtěl bych, abychom točili víc dospělých filmů, ale předpokládám, že se právě zotavujeme z následků 18-20 let kulturního útisku. Polovinu té doby jsme strháváni do 21.století, zatímco polovina země se snaží zůstat v 18.století. V takové situaci je těžké vyprávět vlastní příběhy.”

Někteří kritici poukazovali na vliv Miramaxu, americké společnosti, která před deseti lety pomohla předložit práci režisérů jako Jim Sheridan a Neil Jordan americkému publiku. Tehdy Miramax na samém konci výrobního procesu koupil práva k dokončeným filmům jako Hra na pláč (The Crying Game) a Moje levá noha (My left foot). Dnes ovlivňují obsah scénářů už od začátku (Dohola, s nadbytečnými vedlejšími zápletkami a transplantovanými americkými teenagerskými herci takový pohled zřejmě podporuje).

“Nemůžete takhle generalizovat”, protestuje Rickman. “Miramax byla taky společnost, která zachránila Dogma, což znamenalo, že někdo podepsal šek na záchranu toho filmu.  Miramax zachránil Anglického pacienta (The English Patient), v situaci, kdy už Anthony Minghella každému vykládal, že by měli jít domů. Záleží na tom, z jakého hlediska  se na to podíváte.”

Dogma, absurdní snímek Kevina Smitha o křesťanských mýtech z perspektivy komiksu obsahovalo pamětihodnou Rickmanovo kameo roli coby popudlivého anděla Metratrona. Rickman vidí Smitha jako „část americké renesance, která je vztahovačná a tvrdohlavá a sexy a chytrá. Režiséři jako Spike Jonze a Paul Thomas Anderson. Nedávno jsem viděl Magnólii a myslel jsem si, že je to brilantní.”

Rickman nedávno dokončil natáčení velmi medializovaného filmu Harry Potter a kámen mudrců (Harry Potter and the Sorcerer's Stone), v němž hraje roli profesora Severuse Snapea. To je příslibem dalšího z dlouhé řady nezapomenutelných výkonů v trhácích jako byl například hlavní padouch ve Smrtonosné pasti (Die Hard). Jeho báječně padoušský výkon v roli nottinghamského šerifa ve filmu Robin Hood:Král zbojníků (Robin Hood: Prince of  Thieves) údajně přiměl Kevina Costnera, aby jeho výstupy nechal z filmu zčásti vystřihnout. Zdá se, že Rickman má skvělý čich na dobré role. Parodie sci-fi filmů z posledního roku, Galaxy Quest, například na papíru nevypadal zvlášť slibně, ale už se kolem skupiny bývalých televizních hvězd, které zachraňují vesmír, vytvořil značný kult.

“Ano, to je dobrý, chytrý, jiskřící film”, říká Rickman. “Lidi překvapil, ale nepřemýšleli jste někdy o tom, proč v něm ti lidé (Sigourney Weaver, Tim Allen, Tony Shalhoub a Sam Rockwell) byli? Všichni jsme četli scénář a mysleli si, že je moc originální a citlivý. Režisér, Dean Parisot, byl moc chytrý, skoro každý, koho obsadil, byl divadelní herec, který k příběhu měl co říct. Na zkoušce jenom řekl: "Je to o vás, je to váš příběh."

Před dvěma lety prožil Rickman vlastní režisérský debut se skromným, ale dobře hodnoceným domáckým dramatem Zimní host (The Winter Guest), v němž hrála hlavní roli Emma Thompson. Nyní Rickman pracuje na dalším režisérském projektu, který popisuje jako “lovestory na dvoře Ludvíka XIV.” “Vezme si to takový kus vašeho života”, říká Rickman o režírování, “že musíte vědět, že to chcete dělat. Víte, že budete na celý rok mimo provoz. Potom … je to privilegium a může to být nutkání. V tomto smyslu se to od postavení herce neliší. Čtete něco a chcete říkat ta slova. Jako na režiséra na vás začnou ze stránek vyskakovat obrazy. Ale nejsou to jenom obrazy; chcete vyprávět ten příběh.” Jako režisér, říká, se toho má pořád hodně co učit, “ale já vždycky věděl, že to budu dělat. Musel jsem se dostat do stavu, kdy byla práce tak silná, že jsem cítil, že chci něco říct.  Chtěl jsem to vést tím směrem, ve který jsem věřil. V termínech vizuální stránky … bylo to znovuobjevování vlastní umělecké školy a designérského zázemí.”

Jako producent právě pracuje s irským hercem/spisovatelem Conorem MCDermottroem, “který napsal báječný scénář na motivy románu Eamona Sweeneyho Čekání na léčitele (Waiting for the Healer), který bude režírovat Pat O´Connor.” Doufá, že se film bude natáčet v tomto roce.

Z rolí, které hrál v Irsku, si ho lidé samozřejmě dosud nejvíc pamatují Eamona de Valeru v Michaelu Collinsovi Neila Jordana. “Díky bohu, aspoň jsem nebyl za ten pokus ukamenován”, říká. Je si dobře vědom kontroverze, kterou jeho ztvárnění de Valery vyvolalo. “Není to tak moc otázka ztvárnění té role, ale spíš toho, že některé scény byly vystřiženy”, říká Rickman. “Kdybych tady seděl s de Valerovou rodinou, řekl bych, “věřte mi, vzalo mi to hodně času a energie bojovat za jeho věc a nesoudit ho. Ale nezodpovídám za to, co udělal režisér nebo studio”. Ve scénáři je důležitá scéna – která byla vystřižena – ze které je jasné, že de Valera nebyl zapleten do Collinsovy smrti. Ale určité síly chtěly, aby film skončil radši romanticky než politicky.”

Rickman si myslí, že “film je fantastický. Jak se na něj dívá? Je to ten druh příběhu, který by potřeboval 12 hodin, aby byl vyprávěn správně, ale to se nestane. Sama skutečnost, že se Neil vůbec někam dostal, je zázrak.”

Myslí si, jako anglický charakterní herec, že existuje nebezpečí, že bude v hollywoodských filmech zaškatulkován jako ten padouch?

„Už se mě na to ptali, ale nemyslím si, že to tak je“, říká. “Když si vezmete americké herce jako De Niro, tak ti také tráví většinu své kariéry průzkumem temné stránky života. Není to má zkušenost posledních deseti let kdy dávám svou energii stejnou měrou do každé práce. Když dokončíte film, buď funguje nebo ne, má velký rozpočet na propagaci nebo ne, dostane se do široké distribuce nebo jde rovnou na video. Ale v mé paměti je šest až osm týdnů, kdy jsem hluboce zapojen do nějakého příběhu a žiju tou rolí, ať jde o Rasputina v Petrohradě v jedné minutě nebo o projev k 5000 Dubliňanů jako Eamon de Valera v další.”

Říká, že nikdy netuší, jak úspěšný bude film, ve kterém hraje. “Někteří lidé říkají”, povídá, “ať se zeptáte make-up department. Ale třeba Rozumu a citu (Sense and Sensibility) nedávali šanci. Jako herec si myslím, že moc důležitá je nevinnost. Musíte se odevzdat režisérovi.”

A režiséři? Usměje se vědoucím úsměvem. “Režiséři jsou mnohem méně nevinní.”

Dohola se dostane do kin příští pátek.