|
Rekonstrukce
Autor: Snigerus
„S
tím svým bytem už začni něco dělat, Marie, je to
hrůza, modernizuj trochu.“
„Jé, ty máš
ještě původní dřevěné parkety! Lamino
je mnohem praktičtější.“
„Člověče, to nemyslíš
vážně s tou kredencí. A ta pravěká
koupelna! Vždyť ti to odradí všechny
milence.“
„Já nevím, Maruško, ale měla
bys tady začít něco dělat, bílé zdi
jsou vážně out.“
Rady, rady, rady. Ale musím přiznat, že
většina přátel mi je v mém bytě čas od
času dává. A u sebe doma opravdu
rekonstruují, zateplují,
probourávají, vyzdívají,
mění postele, skříně, křesla, podlahy a
vypadá to tak, že nejspíš jenom
já vytrvale trčím uprostřed nábytku z
20. let, uprostřed klasických parket, těžkých
bílých dveří, starých
dřevěných oken… A co je zřejmě absolutně
největší tragédie - vůbec mi to
nevadí, ba naopak.
Věci pro mě vždycky měly duši, nerada se s nimi
loučím, nechci se loučit bez příčiny, když
slouží, když jsou plně funkční,
čisté, opečovávané, když je
mám ráda a jsem na ně zvyklá.
Navíc svůj nezanedbatelný význam pro
mě mají vzpomínky, prostě si musím
přiznat, že mně se můj malý domácí
skanzen velice líbí. Jak bych se mohla
začít jen tak zbavovat třeba ložnice po
prababičce! Každý kousek mi ji
připomíná, voní dřevem a
dávnými časy, stejně jako vzorně
navoskované parkety ve všech mých
pokojích.
Jenže člověk se občas nechá druhými ovlivnit, a
abych řekla pravdu, může to být i ku prospěchu věci, a tak
jsem se rozhodla, že něco udělám, že něco tak nějak udělat
musím, že je to nutné, že se to ode mě
očekává, něco nového, co můj
byt ozvláštní a oživí.
Ovšem rozhodně ne kvůli svým milencům.
Mám ostatně jen jednoho – Ing. Horsta
Schwarzwalda, toho času na služební cestě v Rakousku.
Dlouho jsem dumala, co tedy inovovat, abych nemusela
příliš lámat svoje
přesvědčení a nevyděsila peněženku. A
jednoho letního rána to
přišlo. Úplně samo. Posadila jsem se ve
své obrovské posteli, popatřila na
bílou stěnu proti ní a bylo to jasné -
ozvláštním svůj byt vlastnoručně
namalovanou freskou!
A tak se stalo. Práce trvala tři týdny, kompozice
díla dala zabrat, vlastní provedení a
závěrečný úklid také, ale
výsledek byl geniální, tedy z
mého úhlu pohledu. Zkrátka jsem prostě
dobrá! Freska v realistickém stylu byla
začátkem července na světě a já zase světu
zpřístupnila svůj byt.
. . .
„Kdo je ten nahej chlap, proboha?!“ zaječel Ing.
Horst Schwarzwald, když se ráno probudil v mé
ložnici. Přijel zřejmě v noci a nechtěl mě budit.
„Co… ech…no
nejspíš asi ty,“ zamumlala jsem v
polospánku.
„Ptám se, kdo je ten nahatej chlap, co sem leze po
schodech ze zdi?“
„Po čem… kde…?“ koktala jsem
a snažila se od sebe odpojit víčka. A pak mi to
došlo.
„Jo ten! Aha, no to je taková moje
láska, víš, chtěla jsem tak
nějak oživit interiér ložnice. Ty sis všiml až
teď? Vlastně… to je dobře,
nevšímej si toho.“
„Jak nevšímej? Jaká
láska? Já jsem přeci tvoje láska, a ne
nějakej namalovanej kašpar na schodech. Myslel jsem, že ses
s Radimem už dávno rozešla…“
„Ano, samozřejmě, jistě, tohle přeci není Radim,
nebudu plýtvat barvami na něco takového, to je
Alan, no, jak to říct, taková moje
Múza, imaginární idol,
víš, to neřeš.“
„Jak neřeš? Jaký Alan? Co to je zač?
Jak dlouho se stýkáte?“
„ Ale ne, my se nestýkáme…
no, jenom tak trochu… tomu bys nerozuměl, je to
taková tvůrčí inspirace pro mě, prostě o nic
nejde, “ pravila jsem a hleděla pyšně na
své dílo. A musím
říci, bylo na co!
Mistr Alan Rickman jako živý, jen promluvit! V
reálné velikosti, v rouše Adamově, s
rozevlátým šarlatovým
pláštěm, sestupující k mojí posteli
širokým barokním
schodištěm se sloupkovou balustrádou a
dvěma pískovcovými vázami,
náruč rozevřenou, v jedné ruce
rudé růže, v druhé pohár s
červeným vínem, přes prsa pečlivě namalovanou
rudou šerpu s nápisem Marie
forever a u úst bublinu s textem: Jsem jen Tvůj,
má lásko PaedDr. Marie Vaňková, bytem
Obrněné brigády č.p. 9., Klatovy. Jak
říkám, nádhera! A navrch
skvělý soulad červených prvků se stejnou barvou
mého koberce, závěsů a
povlečení.
Horst se
na mě nevěřícně podíval: „Tak to ne,
já se na něco takového zásadně
odmítám dívat!“
„Jak to… počkej…vy chlapi si přeci taky
lepíte do svých skříněk
nahatý fotky a zíráte na
porno… totiž, já nevím, jestli zrovna
ty… chtěla jsem jen říci, že tohle je
naprosto nevinná záležitost, navíc se
tam vůbec dívat nemusíš
a… a je to Angličan…“
„Aha, tak tobě už Češi nestačí,
co?“
„Jak to Češi? Vždyť ty jsi Němec…
mám jenom jednoho… no jednoho Němce,
tebe.“
„Tak podívej se, buď ten idol... chci
říci, buď ten idiot zmizí i se
schodištěm, nebo mě v tomhle bytě už
neuvidíš.“
„Ale jak to… to přeci… to je moje
vlastní tvorba, freska, chápeš,
umělecké dílo a ...“
„Umění je pro blbce, já jsem technik!
“ ukončil debatu Ing. Horst Schwarzwald,
oblékl se, posnídal a odešel.
. . .
Freska se na mé zdi skví dodnes. Můj
nový přítel bude jistě
tolerantnější. Možná. Zatím
u mě ještě nebyl.
KONEC
|