ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Příbuzné si nevybíráš
Autor: Tess

„Nezdá se vám, že se Snape poslední dobou chová nějak divně?“ nadhodila u snídaně Hermiona téma k rozhovoru. Několik nebelvírských hlav se otočilo směrem k učitelskému stolu a vidělo, jak Snape zrovna pomáhá usedat profesorce McGonagallové ke stolu a klaní se na pozdrav profesorce Prýtové.

„Jo,“ zamumlal Ron s plnou pusou toastu, „zrovna včera, jak Nevillovi zase vybouchl ten kotlík a jeho lavici pokryly saze, jsem myslel, že ho Snape roztrhne. Ale on jen podotkl, že by se Neville měl jít rychle umýt, že v místnosti jsou dámy a není hodno gentlemana, aby před nimi vypadal jako nějaký ušmudlaný rolník, který se zrovna vrátil domů z pole.“

„Mně zase vyprávěla Cho,“ navázal Harry na Rona, „že havraspárským prvákům hrozil stětím hlavy nebo šibenicí, když neodevzdají úkol včas. A dvě holky, co se v hodině bavily, chtěl poslat do nějakého Šrekhůdského lesa, tak nějak to Cho říkala, že tam je prý ta výřečnost přejde, až se ocitnou tváří v tvář místním loupežníkům.“

„Ahoj!“ pozdravila je Lenka a přisedla si vedle Harryho na lavici. „Mluvíte o Snapeovi, že? Zrovna včera jsem zase byla náměsíčná, a když jsem se probudila, stála jsem na chodbě před hudebnou. Někdo tam hrál na forte-piano. Netušila jsem, že to profesor Kratiknot umí – vždycky jsem si myslela, že nedosáhne na pedály – tak jsem zvědavě nakoukla do místnosti. A tam seděl za klavírem Snape. Hrál opravdu moc hezky. Chvíli jsem ho poslouchala. A když si mě všiml, tak se na mě usmál.“

Všichni se podivili. Úsměv na Snapeově tváři!? To musí být nějaký omyl. To přece není samo sebou. Vtom do sálu vletěly poštovní sovy a před Nevillem přistál obrovský balík.

„Na co čekáš! Rozbal to!“ vzrušeně ho popoháněl Ron.

Neville vzal balík a roztřesenými prsty ho začal rozbalovat. Ani ho nenapadlo, že by uzlíky mohl lehce přemoci hůlkou. Babička mu ještě nikdy nic tak velkého neposlala. Co by to jenom mohlo být?! Po nekonečných třech minutách se Neville konečně vypořádal s provázkem a na stole před ním se objevila velice tlustá kniha nesoucí na titulní stránce:

Aquamilus Herbosběr

Žaberník a jeho univerzální použití
 

„Kdo ti to poslal?“ vyzvídala lehce závistivým hlasem Hermiona, kterou literatura viditelně zaujala.

„Nemám tušení. Není tady žádný dopis,“ odpověděl jí Neville. Otevřel knihu a na první stránce bylo drobným úhledným písmem vepsáno ‚Užij ji dobře! Ukáže Ti cestu.‘

O TÝDEN DŘÍVE

Snape seděl v křesle ve své pracovně, v ruce sklenici bordeaux, na kolenou zbrusu novou několikasetstránkovou knihu pojednávající o dosud nezveřejněných účincích žaberníku. Stejně jako profesoři a učitelé na všech mudlovských školách měli i na té Čar a kouzel v Bradavicích povinný přípravný týden. Mnozí profesoři ho využívali k sestavování rozvrhů či plánování studijních aktivit a samozřejmě také k poprázdninové adaptaci ve školním prostředí. Snape se adaptovat nepotřeboval. Byl konečně zase doma. Do Bradavic se vrátil před čtyřmi dny, věci, které měl v létě s sebou, byly zase zpátky na svých místech, všechny úkoly, které s jeho funkcí ředitele Zmijozelu souvisely, měl už dávno splněny, a tak si teď jen užíval příjemné chvilky u kvalitní literatury a dobrého moku. Poklidnou atmosféru, která ve Snapeově pracovně panovala, narušilo nečekané přistání poštovní sovy na jeho psacím stole. Snape se tak lekl, že si notnou dávku vína rozbryndal po své sněhově bílé košili a po patnácté a šestnácté stránce knihy.

„Zatracená havěť,“ procedil mezi zuby, vytáhl svou hůlku a začal napravovat vzniklé škody. Teprve když košile i kniha vypadaly jako dřív, otočil Snape pozornost k sově, které delší čekání zjevně vadilo, a známky nervozity dala najevo znečištěním naleštěné pracovní desky. To už bylo na Snapea moc. Vytrhl sově ze zobáku dopis a rychlým manévrem hůlky ji vyprovodil z pracovny. Pohlédl na dopis, který nesl Brumbálovu pečeť. Co po něm ředitel může chtít? Porada byla včera a všechny úkoly má již dávno splněny. Rozlomil pečeť a četl.

‚Milý Severusi,

dovolte mi, abych Vás pozval na menší večírek na počest zahájení nového školního roku, který se bude konat zítra večer v mé pracovně. Omluvy nepřijímám.

S pozdravem Váš Albus Brumbál‘

 

No výborně, pomyslel si Snape, když zlostně mačkal Brumbálovu pozvánku. To mi ještě scházelo. Další nesmyslně promarněný večer. A  pozítří ke všemu začíná škola!

Druhý den, přesně v sedm hodin večer, zaklepal Snape na dveře Brumbálovy pracovny a na výzvu ‚dále‘ vešel dovnitř. V místnosti už byli skoro všichni učitelé včetně pana Filche. Chyběla jen profesorka Hoochová, která, jak Brumbál všem vysvětlil, si zaletěla na večeři do Prasinek, ale kvůli závadě na koštěti musela jít nazpět pěšky. Snape se rozhlédl po místnosti, obsloužil se sklenkou vína a zamířil na své oblíbené místo u krbu. Snad tady v klidu přečká zdvořilostní hodinku a potom bude moci s čistým svědomím odejít. Ale klidu se mu nedostalo. V průběhu večera ho vyhledali takřka všichni kolegové, kteří zjevně měli pocit, že je v místnosti opuštěný, a tak ho chtěli rozptýlit svými prázdninovými zážitky. Snape ale potřebu sdělovat někomu, co a s kým o prázdninách dělal, neměl, a proto se konverzace podobala spíše monologům. Když asi po hodině dorazila i profesorka Hoochová a Snape se pomalu chystal na ústup do své pracovny, tleskla profesorka Trelawneyová do dlaní a vyžádala si pozornost.

„Milí kolegové,“ oslovila všechny v pracovně zvláštním teatrálním hlasem, „cítím, že je dnes v této místnosti jedinečná aura, a proto bychom mohli mezi nás pozvat naše drahé zesnulé. Pojďte se všichni posadit sem ke stolku. Uděláme si takovou menší seanci,“ vyzvala kolegy a pokynula jim směrem ke stolku, který se z ničeho nic objevil uprostřed místnosti. Všichni profesoři se více či méně nadšeně usazovali na židle, jen Snape stále váhal.

„Severusi, nenechte se pobízet,“ oslovil ho Brumbál, „a pojďte se posadit mezi nás, ať může Sibyla začít.“

Snape do sebe rychle otočil zbytek obsahu sklenice a velmi neochotně usedl na poslední volnou židli. Brumbál použil svůj zatemňovač a celá místnost se rázem ponořila do tmy, kterou protínal jen drobný plamínek, mihotající se nad deskou stolu.

„Chyťte své sousedy za ruce a pozvedněte svou mysl,“ přikazovala profesorka Trelawneyová. Hlasitě vzdychala a její oči se za silnými skly podivně leskly.  „Myslete na své blízké, na starosti, kterých vás mohou zbavit. Nechte je, aby k nám mohli vstoupit!“

Snape, drže jednou rukou Filche a druhou profesora Kratiknota, jen protáčel oči v sloup při každém dalším Sibylině vzdechu. K jakému divadlu se to zase proboha propůjčil! Copak to jde, takhle šarlatánsky vyvolávat mrtvé?! Existují samozřejmě jisté způsoby – jistý druh poněkud temnější magie  -  jak by se to dalo zvládnout a on sám by si na ně určitě troufl, ale takové počínání vyžaduje jednak značnou opatrnost a jednak mimořádné kouzelnické nadání, které se, podle Snapeova názoru, u Sibyly rozhodně neprojevovalo.

„Myslete na své předky. Nechte je k nám vstoupit!“ opakovala profesorka Trelawneyová.

Snape uvažoval, jakým způsobem by bylo možné takovou věc provést. Vyžadovalo by to samozřejmě mnohem více času, než je jedna ubohá seance. Vhodným dnem by byl asi takový, když je měsíc v úplňku. A určitě by potřeboval něco z onoho člověka, který by se měl zjevit. Jeho vlas, nebo alespoň nějakou věc, kterou vlastnil. Ale koho by vůbec chtěl přivolávat? Ze svých příbuzných poznal jen rodiče. A že by s nimi měl zrovna vřelé vztahy, to se říct nedalo. S těmi by se tedy rozhodně setkat nechtěl. Zajímalo by ho snad jedině to, kdo byl třeba takovým zakladatelem jeho rodu. Musel to být nějaký znamenitý čaroděj. A co teprve jejich záliba v lektvarech! Ta se taky musela dědit po generace.

Snapeův tok myšlenek přerušila Sibyla, které se její počínání zjevně nedařilo tak, jak si představovala, a proto hledala viníka svého neúspěchu.

„Někdo v místnosti pochybuje,“ pronesla takřka plačtivým hlasem, „a proto se dnes mrtví nechtějí projevit.“ Snape se jen ušklíbl. „A mám dojem, Severusi, že jste to vy!“ dodala dotčeně.

„Prosím,“ podíval se na ni Snape a z jeho očí doslova šlehaly blesky, „však já tu taky nemusím být!“ Vstal od stolu a nasupeně odkráčel ze dveří, kterými nezapomněl řádně praštit.

Konečně! Konečně bude mít chvilku klidu. Už se viděl v křesle u své knihy a přidal do kroku. Jeho plášť za ním vlál a zezadu to vypadalo, jako by letěl.

Došel ke své pracovně, vytáhl hůlku, otevřel dveře a namířil si to přímo ke svému pracovnímu stolu (včera tak ohavně znečištěnému Brumbálovou sovou), když… Moment! Tady něco nehraje. Snape pohlédl do rohu místnosti, kde stál konferenční stolek a dvě kožená křesla. Na nich seděly dvě mužské postavy. Že by si spletl místnost? VYLOUČENO! Tohle je přece JEHO psací stůl, JEHO police s knihami, JEHO křesla a u Merlinova vousu JEHO víno, které právě ti dva popíjeli! Snape na ně namířil hůlku.

„Kdo jste a co tu děláte?“ pravil ledovým hlasem. Přistupoval k nim blíž a nemohl se zbavit dojmu, že už je někde viděl. Oba byli ustrojeni v tmavých oděvech. První měl vousy, bujnou kštici černých vlasů a to, co měl na sobě, mohlo být módním hitem tak možná někdy za krále Richarda. Ten druhý vypadal, jako by vylezl z nějakého obrazu z devatenáctého století. Měl světlejší vlasy, dobrosrdečný výraz ve tváři a obut byl do vysokých jezdeckých bot, k nimž skvěle ladily černé kalhoty a kabátec, který se střihem velmi podobal Snapeovu. Profesor oba přejížděl pohledem od hlavy až k patě a zase zpátky a uvažoval, komu se ti muži tak podobají, když v tom mu to došlo. Proboha! Vždyť to skoro vypadá, jako by se díval do zrcadla! Oni se podobají jemu!!! Snape usilovně přemýšlel, co se to tady děje. Že by někdo použil mnoholičný lektvar? Někdo jako Potter a Weasley? Bylo by jim to podobné. Ale jak by se dostali před začátkem školního roku do Bradavic? Ne, to je nemožné.

Muž se světlehnědými vlasy vstal jako první a s úsměvem vyšel Snapeovi vstříc. „Dobrý večer, Severusi,“ pravil, „buď tak hodný a skloň tu hůlku. Nechceme ti přece ublížit. Dovol mi, abych nás představil. Já jsem plukovník Christopher Brandon, tvůj prapraprapradědeček, a tohle je George, šerif z Nottinghamu.“ Při vyslovení svého jména šerif vstal.

„Tak se ukaž, chlapče, ať vidím, co z tebe vyrostlo!“ pravil bodře šerif a poplácal Snapea po zádech, což profesor lektvarů přetrpěl s velkou nelibostí.

„Jak jste se sem dostali?“ zeptal se.

„Jak? Ty jsi nás přece přivolal,“ podivil se nad jeho otázkou šerif. „Jsme tady, abychom ti pomohli.“

„Já ale žádnou pomoc nepotřebuji,“ procedil Snape mezi zuby. „Potřebuji jen svůj klid a více času na četbu!“

„Ale právě s tím ti můžeme pomoci,“ pousmál se plukovník. „Ovšem nejdříve bys nám snad mohl povyprávět něco o sobě.“

Snape váhal. Užití mnoholičného lektvaru kýmkoliv sice vyloučil, nicméně fakt, že se tu tihle dva muži zjevili, byl natolik překvapující, že si jejich přítomnost zatím neuměl logicky vysvětlit.

„Jelikož to vypadá, že  jsem tady nejstarší, dovolte tedy, abych se představil jako první. Jsem – jak vy říkáte – moták,“ ujal se slova šerif. „Miluji peníze, zbraně, ženy a také jízdu na koni. Chtěl jsem se oženit s jistou Marianou, ale přebral mi ji jeden nafoukaný panák jménem Robin z Locksley. Společně s bandou svých nohsledů mě připravil nejen o ni, ale i o veškerý můj majetek a… ehm… o život.“ Šerifova tvář se zkřivila do nenávistné grimasy a ruce zaťal v pěst. „Co ovšem není známo,“ pokračoval a na jeho rtech se vytvořil šibalský úsměv, „že jsem za svého života zplodil syna. No… ono těch dětí bylo asi víc,“ pozvedl jedno obočí a podíval se na své dva posluchače, aby se ujistil, že mu rozumí, „ale tohle bylo výjimečné. Porodila ho totiž Eris[1].“ Na chvíli se odmlčel, napil vína, a když viděl nad hlavami obou mužů viset pomyslné otazníky, pokračoval. „Eris byla má sestřenice. Zabývala se – jako ostatně všichni příbuzní z matčiny strany – černou magií. Jednou jsme ji s matkou pozvali na hostinu, kterou jsem pořádal na počest zcela nenadálého skonu starého pana Locksleyho.“ Šerif se škodolibě pousmál. „Víno a medovina tekly proudem, nálada byla uvolněná. Eris moc krásy sice nepobrala, ale tenkrát jsem měl popito, slovo dalo slovo, jistě chápete… No a za devět měsíců se jí narodilo dítě, Brutus se jmenovalo, které, jak se později ukázalo, zdědilo její schopnosti. Naštěstí jsme chlapce poslali do bezpečí dřív, než do mého hradu vtrhl mladý Locksley. A jak je vidět na vás, přežil a založil rodinu.“

V místnosti se opět rozhostilo ticho, které všichni využili k občerstvení. Poté si vzal slovo plukovník Brandon.

„Já jsem čaroděj. I když jsem už léta nekouzlil. Pocházím z čistokrevné rodiny kouzelníků. V mládí jsem se zamiloval do jisté dívky, Elisy. Chtěli jsme se vzít, ale rodiče tomu zabránili. Tajně se vykládalo, že to bylo kvůli penězům, protože Elisa byla chudá. Ale ve skutečnosti to bylo kvůli jejímu původu. Elisa byla mudla. Rodiče jsem nenáviděl za to, jak nám zkazili život, a tak jsem vstoupil do armády a odjel do Indie, abych od nich byl co nejdál. V Indii jsem se zabýval lektvary. Objevil jsem tam celou řadu přísad, které byly v Evropě velmi vzácné, nebo dokonce neznámé, ale tam se vyskytovaly takřka na každém kroku. Svými lektvary jsem vyléčil spoustu vojáků. Musím přiznat, že některé byly velice aromatické. A vojáci poté doma vyprávěli, že vzduch v Indii voněl kořením. Ve skutečnosti to byly výpary z mé laboratoře.“ Plukovník se při této vzpomínce sám pro sebe pousmál. „Nedlouho poté, co jsem se vrátil z Indie, mí rodiče zemřeli. Hledal jsem pak dlouho Elisu, ale když jsem ji našel, umírala a já už jí nemohl pomoci. Žil jsem poté dlouhá léta sám na svých statcích. Až jednou, to už mi pomalu táhlo na čtyřicet, se do našeho hrabství přestěhovala jistá paní Dashwoodová se třemi dcerami. A ta prostřední, Marianna, mě doslova uchvátila. Svou povahou, svým chováním, dokonce i svým vzhledem mi velice připomínala Elisu. A tak jsem se snažil všemožně na ni zapůsobit. Nebylo to snadné, protože se kolem potloukal takový nemrava Willoughby, kterému Marianna projevovala očividnou náklonnost. Ale já jsem se nevzdal. Občas jsem použil, přiznávám, i drobná nevinná kouzla. Posílal jsem jí například květiny hnojené speciálním lektvarem, aby dlouho voněly a neuvadaly. Nebo když jsme hrávali kuželky, očaroval jsem kouli, aby se Marianna pokaždé trefila. Nicméně její vztah ke mně byl stále poněkud chladný. Výrazně se změnil až po jisté události, kdy jsem jí zachránil život. Po jejím nešťastně ukončeném románku s tím panem Willoughbym odjely slečny Dashwoodovy společně s Parkerovými z Londýna. Na cestě jsem je doprovázel. Když jsme po dlouhých hodinách přijeli na panství Parkerových, Marianna si usmyslela, že se půjde projít do zahrady. Jenže šla podstatně dál a začalo silně pršet. Trvalo mi skoro dvě hodiny než jsem ji našel. Byla úplně prochladlá a do večera z toho dostala horečku. Vypadalo to s ní velmi vážně a doktor jí už moc velkou naději na zotavení nedával. Namíchal jsem proto lektvar Životabudiče, který jsem jejímu lékaři podstrčil a doufal, že jí ho podá. Naštěstí tak učinil a Marianna se brzy poté uzdravila. Trávil jsem pak v její blízkosti hodně času a v jejím chování začínal pociťovat vřelost a náklonnost, která se stále více prohlubovala a nakonec vyústila v lásku. Abych si její city ještě trochu pojistil, předčítal jsem jí básně ze sbírky Jak očarovat mudlovské dívky jednou provždy. A za pár měsíců byla svatba. Měli jsme spolu několik dětí a všechny zdědily kouzelnické vlohy. Když potom náš nejstarší syn dostal dopis z Bradavic, musel jsem s pravdou ven. Marianna přijala fakt, že jsem kouzelník, velmi statečně, ale musel jsem jí slíbit, že se kouzlení vzdám, aby se mnou mohla být šťastná i bez magie. A byla. Prožili jsme opravdu dlouhý a spokojený život.“

Místnost se opět ponořila do ticha a oba návštěvníci očekávali, že teď o sobě konečně řekne něco také Snape. Ten ale v tichosti dopil, poté vstal a pravil: „Je pozdě, pánové. Dobrou noc.“ S těmito slovy odkráčela tmavá silueta směrem ke dveřím svých soukromých komnat. Než jimi prošel, ještě něco zamumlal a v kabinetu se objevily dvě polní lehátka s ložním prádlem. Poté se za Snapem zavřely dveře.

Když Severus Snape ten den ležel v posteli a znovu si v duchu promítal, co se v posledních několika hodinách událo, byl sám se sebou navýsost spokojen. Aniž by použil černé magie, dokázal silou své vůle přivolat někoho ze záhrobí. Samozřejmě si ani na malý okamžik nepřipustil, že by na tom mohla mít snad jen nepatrný podíl profesorka Trelawneyová. Ne, tohle byla zcela jeho zásluha a jeho um. Usínal a myslel na to, jak dané situace co nejlépe využít, a v hlavě se mu začal rodit smělý plán. Když se druhý den ráno probudil, měl neobvykle dobrou náladu. Chtějí mu pomáhat, no tak proč je tedy nenechat?! Ustrojil se do svého hábitu a další dva vytáhl ze skříně. Své čerstvě umyté vlasy promázl vlastnoručně zhotoveným pěsticím olejem, po kterém účes sice nevypadal nejvábněji, ale zato vlasy vyživoval a Snape ani nepamatoval, kdy mu naposled nějaký vypadl. Upřímně se děsil toho, že by snad někdy mohl mít pleš. Pánovi zla se sice neodvážil přípravek nabídnout, ale po jeho užití by vypadal jistě o mnoho lépe. S hábity pod paží a s hůlkou v rukávu vstoupil do pracovny. Plukovník už byl oblečený a seděl v křesle, šerif ještě spokojeně pochrupával na lehátku. Nicméně Snapeovo hlasité odkašlání ho rychle probudilo.

 „Dobré ráno, pánové,“ pozdravil je Snape a položil hábity na pracovní stůl. „Přemýšlel jsem o tom, co jste včera navrhovali ohledně vaší pomoci. Přeci jen by tu byla jistá věc, kterou byste pro mě mohli udělat.“ Znovu si oba muže přeměřil pohledem od hlavy až k patě. Ano, to určitě vyjde. Postačí pár drobných pozměňovacích kouzel a výsledek bude jistě perfektní. „Chtěl bych vás požádat, abyste mě na pár dní zastoupili ve výuce. Nebude to nic složitého. Plukovníku, vy máte s lektvary zkušenosti a vy, šerife, půjdete do hodin k prvákům. Bude stačit, když tam na ně pustíte trochu hrůzy. Souhlasíte?“

„Ale Severusi, ovšem že ti pomůžeme,“ pravil s úsměvem plukovník, „od toho jsme přece tady. Kdy máme začít?“

„Hned. Studenti přijedou večerním vlakem.“

„Ale chlapče,“ ozval se šerif, který ještě seděl v noční košili na lehátku, „přestože nelze popřít jistou podobu mezi námi, nemyslíš si, že se vzhledově přece jen trošku lišíme?“

Snape se jízlivě pousmál. „Typická reakce motáka,“ podotkl potichu a v jeho hlase byl patrný lehce opovržlivý tón. Pak vytáhl z rukávu svou hůlku a namířil ji na šerifa. „Nemyslím, že zrovna tohle bude problém. Expecto duplicatus meus!“

Než se šerif nadál, jeho vousy zmizely a vlasy se prodloužily a zaleskly. Plukovníkův vzhled vyžadoval od Snapea větší soustředění. Nejen že neseděla délka a odstín vlasů, ale také jeho dobrosrdečný výraz v očích vyžadoval jisté úpravy. Nicméně i s tím si Snape hravě poradil, takže za necelou půlhodinku stáli v pracovně oděni do černých hábitů tři naprosto totožní Severusové. Ten pravý jim rozdal rozvrhy hodin, udělil poslední instrukce, týkající se chodu Bradavic, popřál jim hodně štěstí a odebral se zpět do své ložnice.

Po šesti dnech, kdy se o Snapeově podivném chování začalo špitat už i mezi učitelským sborem (o studentech nemluvě), zaklapl Snape svou knihu. Tedy tomu se říká přínosné dílo! Tohle kdyby si jen přečetl ten beznadějný případ jménem Neville Longbottom! Možná by se uplatnil alespoň v bylinkářství, když je tak nemožný ve všech ostatních předmětech. Podíval se na stoh pergamenů, na které si během četby dělal poznámky, a které teď o pár centimetrů přesahovaly výšku jeho kalamáře. Snapeova paměť byla sice vynikající a už teď by byl schopný knihu de facto odrecitovat (jak si jen v tomhle byli s Hermionou podobní!), ale pro jistotu si ty nejdůležitější věci raději zapsal. Se zálibou si nyní prohlížel své poznámky a rozhodl se, že by takto dobře odvedená práce zasluhovala přípitek. Zamířil proto k velké ebenové skříni, ve níž uchovával ta nejvybranější vína, která si každý měsíc nechával posílat z Francie kurýrní soví letkou. Otevřel skříň a jeho pohled utkvěl na lahvi, která stála hned vepředu. Etiketa nesla nápis:

‚Potio boni latens‘[2]

Pod lahví objevil  malý lístek s krasopisně napsaným věnováním:
 

‚Severusi,

až budeš číst tento vzkaz, asi už tady nebudu. Přijmi ode mě tuto láhev likéru jako výraz toho, jak jsem na tebe pyšný. Je to má vlastní receptura. Jsi dobrý učitel a vím, že jsi i dobrý člověk. Neskrývej své city. Připíjím ti na zdraví a na šťastnější zítřky!

                                                                                 Tvůj milující prapraprapradědeček Christopher‘
 

Snape otevřel láhev a přičichl k ní. Jeho vycvičený nos nerozeznal ani žádný jed, ani žádnou podezřelou esenci. Tekutina nesmírně lákavě voněla bylinkami a kořením, a tak si zlatavý mok s chutí nalil. „Hmm, i k tomuhle se dají využít znalosti přípravy lektvarů,“ zamumlal si pro sebe. Přiložil rty k okraji pohárku a hned po prvním doušku měl pocit, jako by se mu ze srdce uvolnila pouta, která ho svazovala. Cítil se tak volný, tak plný radosti a štěstí. A najednou dostal doslova mecenášský nápad. Sedl si zpět k psacímu stolu, otevřel knihu o žaberníku, namočil brk do kalamáře a drobným písmem něco napsal na první stránku. Poté mávl hůlkou, aby se kniha zabalila, a s výrazem uspokojení šel svým dvojníkům sdělit, co se právě chystá udělat. Ale v pracovně našel jen dva poskládané hábity. Falešní Severusové byli pryč.
 

KONEC
 

PS: Můj velký dík patří Bielušce za korekturu a trpělivé konzultace, které mi poskytla, a Alis za odhalení skrytých nedostatků. Dámy, děkuji!!!

Obě jmenované mě taky přesvědčily, že mám dát Severusovi šanci ukázat své dobré já. Nakonec jsem na ně dala a myslím, že jsem udělala dobře. Kdyby ale někdo přece jen toužil po původní lehce odlišné verzi, ve které si Snape uchová svou zamračenou tvář, napište si o ni na můj mail 180888@seznam.cz ;-)