POVÍDKY

ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 

  
Krev není voda
Autor: Diana

Předmluva: Tahle povídka navazuje na pátý díl Harryho Pottera, samozřejmě je o Severusovi Snapeovi. K pochopení tohoto příběhu je nutné znát svět Harryho Pottera a mít přečtenou alespoň jednu knihu. Přeji pěkné čtení.          
 

První kapitola
Hádka

    Bylo pátého září a na hradě v Bradavicích vládlo nezvyklé ticho. Severus Snape seděl právě sám ve sborovně a opravoval nepovedené práce studentů z Mrzimoru. Nešlo mu do hlavy, jak ta sebranka tupců mohla prolézt do třetího ročníku. Po dvou hodinách už ale začínal mít opravování plné zuby a rozhodl se, že toho nechá.  Jako poslední vzal do ruky pergamen patřící chlapci jménem Jim Jeremi, kterého neměl moc v lásce.

   Jakmile dopsal svým rudým inkoustem dlouhou poznámku k jeho ubohé práci, vtrhla do sborovny profesorka Gabriel Trigová. Byla zhruba ve Snapeově věku.  Její vlasy měly hnědou barvu a oči zářily průzračně blankytnou modří. Zpod šedých po kolena dlouhých šatů jí vykukovaly  šedočerné punčocháče. Šaty částečně překrýval uhlově černý krátký hábit. Gabriel byla nově jmenována do funkce ředitelky havraspárské koleje a profesorky létání, jehož lekce v tomto školním roce nově  přibyly i třetímu, čtvrtému a šestému ročníku.

    Když se vřítila dovnitř, nevypadala vůbec přátelsky.    

„Profesore Snape,“ oslovila ho a z jejího hlasu jasně znělo, že je příšerně naštvaná, což se samozřejmě dalo vyčíst i z  pokřiveného obličeje. „Proč má Thimoty Levis tři měsíce školního trestu?“ pokračovala a vztek v jejím hlase se pomalu stupňoval.

Snape se na ni díval, jakoby vážil, co má říct. Nakonec z něho přece jenom pár slov vypadlo.

„Pan Levis se choval velmi nevhodně na dnešní hodině lektvarů,“ zabručel nevrle a potom se vrátil k písemným pracím, jelikož zřejmě našel další hrubou chybu.

„Proč má ten trest každé úterý a čtvrtek v podvečer?“

„Protože jindy nemám čas,“odsekl Snape hrubým tónem. 

„Ale prosím vás, co se mi to tu snažíte namluvit? Že někdo, kdo celé večery popíjí červené víno ve sklepení, nemá čas na jednoho studenta, jehož trest mu sám uložil?“

Gabriel věděla, že trochu přestřelila, ale nehodlala nic brát zpátky, i když  Snape vypadal,  že právě tohle byla pro jeho trpělivost poslední kapka. 

„Co si to dovolujete, profesorko?“ vykřikl a zvedl se z křesla.

„Vy moc dobře víte, že v úterý a ve čtvrtek probíhají havraspárské famfrpálové tréninky a taky víte, že  Levis je kapitánem týmu.“

„No tak tím spíše byste si ho měla trochu zklidnit...“

Gabriel už chtěla něco říct, ale Snape ji předběhl.

 ,,…a vůbec, ti vaši havraspárští studenti jsou letos všichni hrozně rozpustilí a nepozorní, měla byste si je trochu zkrotit všechny.“

„No dovolte, že to říkáte zrovna vy, s vašimi žáky jsou stále nějaké potíže, třeba dneska při hodině létání Dorijevič Franclin úmyslně podpálil koště Thomasovi Salymu z Nebelvíru.“

„A potrestala jste ho?“

„Samozřejmě,“ odsekla.

„No tak vidíte,“ zamumlal a posadil se zpátky do svého pohodlného křesla.

„Takže mu ten trest nepřeložíte?“ zeptala se útočně Gabriel.

„Nemám nemenší důvod,“odpověděl spokojeně Snape.

„Fajn!“ křikla trochu hystericky a při odchodu práskla dveřmi tak, že ze stolu spadla sklenička s vodou, která stála na samém kraji. Nechala ji tam Minerva McGonagallová, profesorka přeměňování.
 

   Když se Gabriel vrátila do svého pokoje, byla tak naštvaná, že si ani nevšimla dvou hromad domácích úkolů šesťáků z Nebelvíru a Havraspáru a nešla ani na  večeři.

   Svůj pokoj měla krásně zařízený. Na zdech visely černobílé fotografie  dětí a lidí z Afriky, kde po ukončení studia strávila dva týdny. Vlevo bylo veliké okno, pod ním psací stůl a naproti kovová postel. U ní stál malý noční stolek s lampičkou a budíkem.  Nejcennější zde byla bezpochyby obrovská knihovna, která při vstupu okamžitě upoutala pozornost.

V místnosti se ještě nacházela skříň a velké zrcadlo. Gabriel ten pokoj měla ráda. Nevcházelo se do něj přímo, ale přes kabinet. I ten si velmi oblíbila. Nechyběl v něm krb,  psací stůl, dvě  pohodlná křesla a skříň s pomůckami k výuce.

   Když tedy vešla do pokoje, plácla sebou jak široká tak dlouhá na postel, unavená z prvního týdne na téhle škole. Usnula hned, jak ulehla, a spala jako zabitá až do rána. Vzbudila se ve velmi dobré náladě a na včerejší hádku si už ani nevzpomněla.

 

   Po jejím odchodu ze sborovny zůstal Severus Snape  ještě chvíli sedět na místě a přemýšlel o tom, jakou udělal ředitel školy Albus Brumbál chybu, když přijal někoho takového, jako je Gabriel Trigová.

   Ona mu hodně vadila už od dětství, když nastoupila do prvního ročníku. Pořád se motala kolem Lily a to ho štvalo. Gabriel jí tak dlouho pořád předhazovala a vychvalovala  toho pitomce Pottera, až si ho Lily nakonec vzala. Potter mu pil krev. Snape trpce litoval, že dal tehdy  přednost černé magii. Byli spolu s Lily zezačátku velcí přátelé, ale jejich kamarádství nevydrželo dlouho. Gabriel uznávala Pottera i celou tu jeho partu, proto ji  neměl a ani nemohl mít rád, nedokázal by se přátelit s někým, kdo Jamese obdivoval. Snape si vyčítal smrt Lily celý život. Miloval ji. Kdyby tu věštbu tak mohl vzít zpátky... Kdyby  Voldemortovi tehdy nic neříkal… Všechno mohlo být jinak.

    Ještě se chvíli topil ve svých výčitkách, potom vstal a šel ke dveřím sborovny. Tam se srazil s Pomonou Prýtovou, profesorkou bylinkářství, která byla věčně zamazaná od hlíny. „To je shonu, první týden je nejhorší, že profesore?“ zeptala se ho s šibalským úsměvem.      „Jistě,“ zabručel, vyšel na chodbu a zamířil do svého pokoje.

 

    V temné sklepní místnosti s malým oknem, zakrytým těžkými tmavými závěsy,  plné knih, kterou nazýval svým pokojem a ve které bydlel, se natáhl do postele a nechal si přinést večeři. Po jídle na chvíli usnul, ale  brzy byl zase vzhůru, znovu ho totiž přepadla jeho obávaná  noční můra. Děsivá a vytrvalá.

   Ocital se ve velké hale plné lidí. Všichni umírali a prožívali bolesti, trpěli, prosili o jeho pomoc. Ženy, muži, děti, všichni ho žádali, a on nemohl nic dělat, byl svázaný. V popředí stála Lily.

„Ty ubožáku, jak jen může někdo jako ty chodit po světě s vědomím, že mě a Jamese udal. Je mi z tebe zle,“ křičela zoufale a rozplakala se. Křik a jekot se rozléhal po celé místnosti. Snape z toho šílel.

„Můžeš za to, že Harry je sirotek. Ty jsi mě zradil,“  plakala stále víc, slzy jí tekly proudem a lidé kolem nich dál umírali, křičeli a prosili.  

  Vždycky se probudil v kruté depresi. Představa, že mu Lily nikdy neodpustí, ho ničila. Pohled na její slzy byl  nesnesitelný. Tenhle strašlivý sen mu ničil klidný spánek již patnáct let. Znova a znova mu připomínal tu noc, kdy Lily zemřela.

   Když ji a Jamese Voldemort zabil, Snape byl první, kdo vešel do jejich domu. Nevěřil, že by mohla být mrtvá, avšak realita ho tvrdě udeřila do tváře a do srdce. Lily tam ležela na zemi, bledá a tichá. Snapeovi se po tvářích koulely slzy.  Zemřela jeho vinou. Mučil se výčitkami, litoval, ale bylo pozdě. Nikdy si to neodpustil. Kdyby tehdy u té Prasečí hlavy nic neslyšel, kdyby tehdy Voldemortovi nic neřekl…

    Napil se lektvaru na spaní a  uklidnění a  teprve potom usnul.

 

Druhá kapitola
Smrtijedi u Tří košťat

                                   

  Ráno se sešlo na snídani ve Velké síni překvapivě málo profesorů. Židle Albuse Brumbála byla prázdná. Gabriel to připadalo divné, vždycky se setkávali všichni. Z druhého konce stolu na ni zamával Marvin Stevenson, asi pětatřicetiletý pohledný nově jmenovaný profesor obrany proti černé magii. Gabriel se na něj usmála a lehce pokývala hlavou na pozdrav.

„Profesorko Trigová,“ oslovila Gabriel  velice milá dáma s krátkými hnědými vlasy, hnědýma očima a s dlouhými nalakovanými nehty. Měla na sobě fialový plášť, černé kalhoty a střevíce s vysokými podpatky.  Byla to Septima Vectorová, stará  profesorka věštění z čísel.

„Ano?“     

„Jak se vám první týden vede?“ zeptala se a při tom si vložila do úst další  sousto uzeného.

„Celkem to jde, to víte, zvykám si,“ řekla Gabriel.

Tím tuto slibně započatou debatu ukončila, jelikož do Velké síně vešel Snape. Gabriel si vybavila včerejší hádku a raději od něj odvrátila tvář. Neměla ho ráda už od mládí, protože se poflakoval s lidmi, z nichž se v budoucnu stali Smrtijedi. Vzpomněla si, jak se spolu jednou pohádali a ona proti němu použila kouzlo Mdloby na tebe. Odrazil ho a  poslal na ni kletbu Cruciatus. Jejich hádky se vyznačovaly stále stejnými spouštěcími mechanismy: Lily Evansová, James Potter a Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Ve čtvrtém ročníku s ním  už radši nemluvila vůbec. Kamarádila jen s Lily a nemohla pochopit, proč  tak dlouho odolává Jamesovi.

   Ze vzpomínek vytrhl Gabriel profesor Stevenson.

„Co máte první hodinu, profesorko?“ zeptal se. V šedém sportovním saku, černých kalhotách, bílé košili a šedé vestě mu to velice slušelo.              

„Dvouhodinovku létání s prvními ročníky. Proč se ptáte?“

„Protože sháním někoho, kdo by za mě vzal dnešní den výuku, musím naléhavě do Londýna.“

„Aha, tak to vám bohužel nepomůžu, odpoledne se chystám do Prasinek na nákupy.“

„Nevadí. Tak se mějte a dobře pořiďte.“

Gabriel na něj mávla, vstala a šla se připravit na vyučování.

 

   Snape se najedl v klidu, nikam nespěchal. Čekala ho totiž hodina se studenty šestého ročníku Zmiozel-Nebelvír. Představovala pro něj nejnepříjemnější kombinaci:  Nebelvír, Zmijozel, dvouhodinovka, šestý ročník, Potter, Longbottom, Weasley, Malfoy, no hrůza. Tragičtější ráno si neuměl představit. Proto si chtěl vychutnat jednu z posledních chvil klidu.

   Dojedl a vrátil se do  kabinetu nachystat si přísady k lektvaru, který měl připravený na hodinu. Kabinet se nijak nelišil od jeho pokoje. Stejně temný a stejně plný knih. Rozdíl představoval pouze krb. Také okno se zdálo trochu větší, ale i zde ho zakrývaly černé závěsy. Velký stůl doplňovalo černé kožené křeslo.

   Snape se postavil ke skřínce, umístěné nedaleko krbu,  otevřel ji a začal se v ní přehrabovat. Ležely tam rozličné  lahvičky s přísadami do lektvarů a také pár knih. Když konečně našel, co hledal, vzal několik lahviček a kotlík a vydal se do dosud prázdné  třídy ve sklepení, kde učil. Položil kotlík na katedru, rozdělal pod ním oheň a začal míchat přísady. Brzy však dorazili všichni studenti a Snape  napsal  na tabuli  pokyny a zadání úkolu. Nic lehkého, ale očekával,  že žáci šestého ročníku si už poradí sami. Usedl za katedru, aby dokončil kontrolu opravných testů sedmého ročníku. Potom zahájil své procházení mezi lavicemi,  jak měl ve zvyku. Spatřil ovšem jen zoufalé pokusy. Jak si jen  mohl myslet, že by ta banda tupohlavců mohla umíchat něco složitějšího samostatně. Jediná práce, která  za něco stála, patřila Grangerové, jinak pouze marná snaha.

   Například Longbottom,  jeho lektvar měl do předepsané světle zelené barvy opravdu neobyčejně daleko, zato se fantasticky měnil  z rudé na černou a místo tichého bublání z něj  sršely stříbrné jiskry. Snape kolem něho prošel a jen si odfrkl, nemělo cenu Longbottomovi něco vysvětlovat.

   Crabbeho lektvar vypadal jako vápno, ale chlapec byl syn Smrtijeda, a nebylo tedy  radno mu něco vytýkat nebo mu odebírat body. Proto jeho pokus přešel bez povšimnutí. Zastavil se až u Weaslyho a Pottera. Zaslechl totiž, jak si navzájem radí.

„Pane Weasley, není toto samostatná práce?“

„Ano, pane,“ pípl Ron a sklopil oči k zemi.

„Pottere, co to děláte? Chcete snad, aby váš kotlík vybuchl?“

„Ne, pane,“ řekl vzdorovitě Harry a podíval se na svého profesora očima plnýma zloby. Když se jejich pohledy setkaly, Snape si opět vzpomněl na Lily. Ale nesnesl chlapcův tichý vzdor,  a proto si neodpustil další ze svých poznámek.

„Tak proč mícháte opačným směrem? Připadá vám, že na tabuli není jasně napsáno, co máte udělat, nebo chcete způsobit výbuch úmyslně, abyste se zase zviditelnil?“

Na to Harry nic neřekl a dál se  díval profesorovi  zlostně do očí.

„Srážím Nebelvíru pět bodů i za Longbottoma,“ řekl Snape. Malfoy se přitom spokojeně zašklebil a profesor předstíral, že si toho nevšiml.

   Když žáci s vypětím všech sil dokončili  lektvar, namířil hůlku na tabuli, kde se ihned objevilo  úhledné písmo. Poručil studentům, aby text opisovali. Po zbytek hodiny zavládlo v učebně  hrobové ticho.

  

   Gabriel si po unavující dvouhodině s prvním ročníkem dala oběd a poté vyrazila do Prasinek. Těšila se, nebyla tam od té doby, co opustila Bradavice.  Nejprve zašla koupit  pergamen a inkoust do obchodu Písařské brky všeho druhu. Jednalo se o  vcelku pěkný obchůdek s přenádherně naaranžovanou výlohou. Milá prodavačka mladou ženu ihned s úsměvem pozdravila.  Gabriel se rozhlížela kolem sebe a musela uznat, že výběr zboží předčil její očekávání a bezpochyby by uspokojil  i nejnáročnějšího zákazníka.

    Všude visely poličky s různobarevnými inkousty, brky všech velikostí a dlouhé svitky pergamenů. Musela se trochu zorientovat, ale nakonec  našla, co hledala, zaplatila a vyšla ven do chmurného podzimního počasí. Začalo poprchávat, a tak se bez dlouhého rozmýšlení pustila  úzkou uličkou  směrem ke Třem košťatům.

   Uvnitř se to hemžilo lidmi,  někteří seděli u dřevěných stolů, jiní postávali u podávacího pultu a mluvili jeden přes druhého. Gabriel si brzy našla místečko v rohu. Bylo tu ticho, jen u vedlejšího stolu  zády k ní seděli dva muži. Objednala si, uvelebila se a pořádně se rozhlédla kolem. Ano, bylo to tu  pořád stejné. Útulno, teploučko, praskající plamínky v krbu a všudypřítomná vůně medoviny.  Za chvíli se objevila madame Rosmerta s máslovým ležákem. Gabrielinu pozornost však náhle upoutali oba zády sedící muži. Vlastně ani nevěděla proč. Něco na nich se jí zkrátka zdálo podezřelé, aniž by to dokázala logicky zdůvodnit. Pokusila se zachytit útržky jejich rozhovoru.

„Severus říkal, že tady učí Trigová.“

Při vyslovení Snapeova jména sebou  trhla, ale nikdo si zaplaťpánbůh ničeho nevšiml.   „Trigová…  to mi něco říká, Yaxley.“

„To bych řek, že ti to něco říká, Avery, byla to ta mladinká holka,  co nevěřila, že ses ocitl pod kletbou Imperius, ta, jak měla velice působivý proslov před půlkou ministerstva. Kdyby byla trochu starší, tak by jí uvěřili a tebe uvěznili,“ řekl Yaxley a hrozně přitom kulil oči.

„Aha, ta vysoká, hnědovlasá s modrýma očima, ta slizká mrcha, tenkrát jsem ji nic udělat nemohl, k ničemu by to stejně nebylo, když mě málem usvědčili, že jsem Smrtijed. Kdybych ji tady teď potkal, ta by něco zažila,“ zasyčel zlostně Avery. 

„Nejmíň Cruciatus,“ dodal po chvíli a Yaxley se při tom hrozivě rozchechtal.

„Sejdeme se zítra ve tři u Prasečí hlavy, tady je to nebezpečné,“ řekl a kývl směrem k madame Rosmertě.

„Zdravím, jo a kdybys potkal Trigovou, dej mi vědět.“  

    Gabriel bojovala se strachem, celá se klepala a naskočila jí husí kůže. Představa, že by ji teď a  tady napadli, odvedli a pak mučili, byla příšerná. Nedokázala se pořádně ani pohnout, jen mechanicky popíjela máslový ležák a tiše doufala, že si jí ani jeden z nich nevšimne. Naštěstí se neotáčeli, a i kdyby tak učinili, byla od nich oddělena závěsem. Po chvilce vstali a zamířili ke dveřím.

   Gabriel, vyděšená k smrti, se ještě dlouho po jejich odchodu téměř nehýbala a nedýchala,  přestala vnímat čas a prostor kolem sebe, ale nakonec si přeci jen dodala odvahy a vyšla ven. Na podrobný průzkum Prasinek,  nebylo ani pomyšlení, oprávněná obava, že by na ty dva mohla někde  narazit, byla silnější. Proto raději vytáhla hůlku a přemístila se rovnou před bránu Bradavic. Její první kroky vedly k Brumbálovi.   

 

Třetí kapitola
Otázka Snapeova smrtijedství

 

    Bylo už pozdě odpoledne a Brumbál  právě seděl ve své kruhové pracovně za stolem. Samozřejmě  nezahálel, právě naopak, pilně pracoval, psal dopisy, různá služební sdělení, pokyny. Vtom do pokoje doslova vpadla profesorka Trigová, bledá, udýchaná, vyděšená, nebylo pochyb, že právě přestála nějaký šok.

„Profesore Brumbále...“ 

„Ano, co se vám stalo?“ zeptal se Brumbál, jakmile spatřil  výraz a barvu jejího obličeje. Gabriel se bez vyzvání zhroutila na křeslo.

„Dnes odpoledne jsem šla do Prasinek a byli tam dva Smrtijedi.“

„Cože?“ zeptal se Brumbál a povstal, ale z jeho výrazu se nedalo vyčíst sebemenší duševní pohnutí.

„U Tří košťat,“ dodala udýchaně.

„Ublížili vám? Ublížili někomu?“

„Asi ne, seděli u stolu a povídali si.“

„O čem si povídali?“ vyptával se Brumbál. „Zaslechla jste něco?“

„O mně, o Severusovi a o tom, že se pozítří ve tři sejdou u Prasečí hlavy.“

„Poznala jste ty muže?“

„Avery a Yaxley, alespoň se tak titulovali, “ řekla Gabriel a její rty se ještě chvěly.

„Co o Severusovi říkali?“

„O něm se zmínili jen tak mimochodem, prý jim pověděl, že tu učím, profesore, on… on…  se s nimi stýká!“ vykoktala. Vlastně  teprve teď jí to došlo. „On je určitě zrádce, pane profesore!“  vykřikla a slzy jí stékaly po tvářích. „Na téhle škole učí Smrtijed!“ Kulila oči, div jí nevypadly z důlku.

   Tohle přece Brumbál nemůže nechat jen tak, uvažovala  a dál se na něj šokovaně dívala, nemohla pochopit,  proč se tváří pořád stejně.

„Severus není zrádce,“ řekl zcela klidně a přesvědčivě Brumbál.  

„Jak si tím můžete být tak jistý, podle mě je to ničema, zrádce a ještě ke všemu Smrtijed.“

„Profesorko, opakuji vám, že Severus Snape není zrádce,“ odvětil se stále stejným klidem ve tváři i v hlase.  Gabriel  tím  byla překvapena snad ještě  víc než zjištěním samotného faktu, že Snape je Smrtijed.

„Nic není tak černé,  jak se na první pohled může zdát,“ řekl Brumbál tajemně.

Gabriel nechápala. Snape je zloduch a Brumbál se tváří, jako by se nic podstatného nestalo.

„Paní profesorko, přijďte zítra o půl druhé sem do mé pracovny a já vám vše vysvětlím. Vy mi potom podrobně popíšete všechno, co se stalo v Prasinkách, teď však musím ještě vyřídit jednu  neodkladnou záležitost, a proto mi bohužel nezbývá, než vám prozatím poděkovat za informace a rozloučit se s vámi.“

Gabriel souhlasila, byla všemi nastalými událostmi  tak vyčerpaná, že by zřejmě přikývla na cokoliv.

„Na shledanou, profesorko,  a zajděte si za madam Pomfreyovou, ať vám namíchá nějaký životabudič,“ usmál se povzbudivě Brumbál a doprovodil ji až ke dveřím.

Gabriel se vydala po schodech dolů.

 

    Na ošetřovně vládl naprostý klid, jen madam Pomfreyová pilně pracovala za svým stolem.

„Dobrý večer, profesorko,“ řekla přívětivě hned, jak mladou ženu spatřila.

„Dobrý,“ unaveně odpověděla Gabriel.

„Je mi jasné, co potřebujete,“ pokývala chápavě hlavou madam Pomfreyová a podala jí lahvičku s lektvarem. Gabriel poděkovala, odebrala se do svého pokoje a tam usnula.

 

   Severus celý den učil, dopoledne Zmijozel - Nebelvír šestý ročník a odpoledne Mrzimor -Zmijozel čtvrtý ročník, po tomto nervovém vypětí si následně dal sklenku whisky, aby přetrpěl večeři se studenty, po níž se ještě znovu vydatně napil a ulehl ke spánku.

   A zas to přišlo. Zase jeho obávaná noční můra. Křik. Děti. Lidé. Slzy. On opět svázaný na podlaze, nucen přihlížet Lilyinu pláči a nucen poslouchat její krutá slova. Tentokrát se ale něco změnilo, byl tam Voldemort i se všemi Smrtijedy, metali proti všem  kletby, křik sílil, Lily sténala víc a víc a Severus se náhle probudil, v depresi a vystrašený víc než kdykoli předtím. Opět si namíchal lektvar na uklidnění a na posílení spánku.

 

    Ráno se Gabriel vzbudila časně, usměvavá, klidná, lektvar madam Promfreyové  evidentně zabral. Vylezla z postele, oblékla se, ale na snídani bylo ještě brzy. Šla do sborovny a vzala si tam s sebou pojednání o pravidlech  famfrpálu od druhých ročníků Nebelvíru, uvařila si čerstvou kávu, usedla  k psacímu stolu a dala se do opravování.

„Dobré ráno,“ ozval se za jejími zády jedovatý hlas.

Polekaně se otočila. Severu Snape seděl ve svém křesle.

„Dobré ráno, profesore, nevšimla jsem si vás,“ řekla a oplatila mu jeho jedovatý tón.

„Vyrušila jste mě, profesorko.“

„Vy mě také. A vůbec, kde se tu berete tak časně?“ Jeho přítomnost jí hodně vadila a jeho výraz její zlobu zdvojnásobil.

„Co je vám do toho, to si učitel nemůže jen tak sednout do sborovny, aniž by ho někdo otravoval?“ Jeho otázka vyzněla spíš jako výhružka.

„Mohla bych se zeptat na totéž.“

„Prosím?“ vyštěkl vztekle.

„No co, a proč bych si já nemohla v klidu sednout ve sborovně bez toho, aby mě otravoval Smrtijed?“ Gabriel ta slova zkrátka ujela z úst dřív, než o nich stačila přemýšlet. Nevadilo jí to.

Snape na ni upřel své temné zraky, a kdyby pohled zabíjel, Gabriel by neměla sebemenší šanci na přežití.
„Copak, došla vám slovní zásoba?“ pokračovala jízlivě. Nebála se ho, věděla že bruslí po velice tenkém ledě, ale  bylo jí to jedno.

„Vy mlčte!“ zasyčel.

Pohár Gabrieliny trpělivosti přetekl.

„Proč bych měla mlčet, právě jsme rozpoutali zajímavou debatu na téma Severus Snape a Smrtijedi, copak, tobě se to nelíbí?“ křičela.

„Netykejte mi, profesorko,“ procedil mezi zuby.

„Ale no tak,  Snape, nevyhýbej se tématu. A navíc, nechceš mi přeci tvrdit, žes zapomněl na  starý dobrý časy?“

Severus změnil výraz tváře.

„Nic o mně nevíte, profesorko, takže mlčte,“ řekl jen a řekl to tak tiše, jako by jeho slova zahajovala onen pověstný klid  před ničivou bouří. Ale to Gabriel v tu chvíli vůbec nevnímala, poddávala se své zlobě.

„Ale copak, Severusi, pozveš si na mě svoje kamarádíčky, třeba Averyho nebo Malfoye nebo rovnou Ty-víš-koho?“ držela v ruce hůlku a  ječela už tak hystericky a hlasitě, že proti ní zněl křik mandragory  jako příjemná melodie dětské hrací skříňky.

Snape ji chtěl umlčet. Chtěl aby konečně ztichla. Možná měl odejít, ale rozhodl se jinak.  „Expelliarmus!“ 

    Bylo to rychlé a nečekané. Nestačila udělat nic. Její hůlka přeletěla celou místnost a Gabriel dopadla na skleněnou skříňku. Ta se roztříštila. Mladá žena zůstala mezi střepy ležet v bezvědomí. 

 

Čtvrtá kapitola
Trigová na ošetřovně

 

    Snape na zlomek vteřiny strnul, ale vzápětí se vrhl ke své oběti, aby ji mohl vzít do náruče a odnést na ošetřovnu. Všechna zloba z něj ještě nevyprchala, ale už se dokázal bez problémů ovládat. 

    Tohle nechtěl, ne,  nechtěl jí takhle ublížit, chtěl ji jenom utišit, odzbrojit, a vymklo se mu to z rukou.  Přepadly ho výčitky svědomí. Proč na ni zaútočil? Vydrží lhát a přetvařovat se před samotným Pánem zla, a nakonec ho vytočí nějaká hloupá ženská.  

   Na ošetřovně leželo jen pár chlapců s chřipkou. Snape položil  Trigovou na nemocniční lůžko. Když ho madame Pomfreyová viděla  pootevřenými dveřmi bledého a rozrušeného, hned se k němu  rozběhla.

„Jak se to vlastně …“

„To je jedno!“ okřikl ji hrubě.

Tón jeho hlasu ji  vrátil  zpět do reality.

„To tedy není,“ spustila, „ k tomu, abych  mohla co nejrychleji zahájit účinnou léčbu,  potřebuji  fakta a vy je zřejmě znáte. Víte, jaká kletba tohle způsobila?“ tázala se  nakvašeně.

„Expelliarmus,“ řekl tiše. Jeho výraz svědčil o tom, že nemá chuť se dál bavit,  ale to Madame Pomfreyová nebrala na vědomí.

„To je ovšem odzbrojovací kouzlo,  proč je v bezvědomí?“

„Protože sebou třískla o skleněnou skříňku ve sborovně,“ řekl Snape.

„Ale jak…“

„Zaklínadlo už znáte,  zahajte léčbu,“ zasyčel a odešel pryč.

 

   Brumbál opět seděl ve své pracovně, když vtom se ozvalo zdvořilé zaklepání.

„Dále,“ řekl nevzrušeně.

Otevřely se dveře a vstoupila madame Pomfreyová.

„Copak se děje, profesorko?“ zeptal se Brumbál a pohybem ruky jí naznačil, aby se posadila.

„Samé divné věci,“ řekla a usedla  do pohodlného křesla naproti němu.

„Jaké věci máte na mysli?“

„No… například profesorka Trigová leží na ošetřovně v bezvědomí. Přicházím, abych vám sdělila, že nebude moci dva týdny vyučovat.“

„To opravdu není dobrá zpráva,“ řekl Brumbál a tvářil se vážně, „víte, jak k celé události došlo?“

„Nic podrobnějšího nevím, ale údajně ji odmrštila kletba Expelliarmus a ona dopadla na skleněnou skříňku ve sborovně,“ odvětila  madame Pomfreyová věcně,  vstala a měla se k odchodu.

„Jak se dostala na ošetřovnu?“ zeptal se Brumbál.

„Donesl ji Severus, na shledanou, profesore,“ řekla a nechala se zdvořilým nadřízeným doprovodit až ke dveřím.

    Brumbál po jejím odchodu usedl zpět do křesla a napsal  krátký dopis. Stálo v něm pouze:

Severusi, přijďte okamžitě do mé pracovny.

 A.B.

 

Pak nabral  letaxový prášek a hodil ho i s pergamenem do krbu. Za okamžik se ozvalo velice hlasité zabouchání na dveře jeho pracovny.

„Severusi, pojďte dál.“

Dveře se otevřely a vstoupil Snape. Jako obvykle  oblečen v dlouhém černém rozevlátém plášti. Tvářil se neochotně.

„Profesore Brumbále,“ pozdravil nevrle a kývl hlavou.

„Dobré odpoledne, Severusi, posaďte se,“ řekl zdvořile Brumbál a Snape usedl.

„Smím se zeptat, co přesně způsobilo, že jste na profesorku Trigovou použil zaklínadlo Expelliarmus?“

Snape upřel na Brumbála své temné oči a z nich bylo možno vyčíst, že ani se svým nadřízeným nechce tuto záležitost rozebírat. Cítil  však k němu respekt a vážil si ho, proto nakonec odpověděl.

„Profesorka by měla pochopit,  že není vhodné soudit a odsuzovat lidi, o nichž nic neví.“

„Opakuji otázku,“ řekl trpělivě a nevzrušeně Brumbál.

„No dobrá. Ona mne vyprovokovala, být vámi, zvážil bych její působení na této škole,“ pronesl tiše, jako by zkoušel  Brumbálův sluch a možnosti svého hlasu.

„Severusi, já jsem přesvědčen o tom, že je Gabriel Trigová vynikající profesorka létání, že je kvalitní náhradou za madame Hoochovou, a proto s vámi v této souvislosti  nehodlám řešit složení profesorského sboru a jeho případné změny. Mimochodem, jak vás vyprovokovala?“ dotázal se a upřel na Snapea své pronikavé modré oči.

„Plete se do věcí, o kterých nic neví a do kterých jí nic není,“ řekl Snape a oplatil Brumbálovi svým neméně pronikavým pohledem. Nesnášel zbytečné otázky a ředitelův klid ho rozčiloval.

„Souviselo to nějak se Smrtijedy?“ zeptal se Brumbál a přivřel víčka.

„Kdo vám tohle řekl?“ otázal se Snape nejspíš ze setrvačnosti, protože ho tato otázka nepřekvapila, znal schopnosti svého nadřízeného velmi dobře.

„Mám své zdroje, Severusi, a taky vím, že to nebyla vaše první hádka.“

Snape chtěl něco namítnout, ale Brumbál mluvil dál.

„Spory mezi profesory nejsou vhodným výchovným momentem pro studenty, ať je vám profesorka Trigová jakkoli nepříjemná, neměl byste na to zapomínat a především byste  v takových situacích měl zachovat chladnou hlavu. Musíte s ní zkusit nějak vyjít, Severusi. Musíte si pomáhat.“

Poslední větu Snape nepochopil a dál se tvářil nepřístupně.

„Už bych měl jít, profesore,“ řekl a povstal.

„Posaďte se ještě na chvíli,“ pravil  Brumbál  klidným hlasem a Snape neochotně poslechl.

„Avery a Yaxley byli včera odpoledne u Tří košťat, mluvili o tom, že se zítra ve tři sejdou u Prasečí hlavy, co o tom víte?“

Snape po chvilce mlčení promluvil.

„K poslední schůzce Smrtijedů došlo před třemi týdny a Avery se jí zúčastnil. Ovšem nikdo nic neříkal o tom, že by se kdokoli měl scházet na jiném místě a v jiném čase,  než stanoví dohoda. Mimochodem tím místem, kde se uskuteční další sraz, je obrovský opuštěný statek na severu  Belgie, stojí na mýtině uprostřed rozsáhlého lesa v blízkosti  vesničky Dejkollra. Termín bude upřesněn později.“

„Severusi, vy jste se před Averym zmínil o tom,  že zde učí profesorka Trigová?“ dotázal  se opatrně Brumbál.

„Ano, asi ano,“ zašeptal Snape a i nadále si připadal jako u výslechu.

„Uvědomil jste si, že by ji to mohlo ohrozit?“ zeptal se Brumbál a opět na něho vrhl zkoumavý pohled.

„Nevidím důvod, proč by mělo.“

„Protože během svého působení na ministerstvu se mimo jiné účastnila soudu s Averym a vedla  proti němu kampaň, kterou sice prohrála, ale  jen proto, že byla tehdy velice mladá a neměla potřebné zkušenosti. To je vše.“

Když Brumbál domluvil,  profesor lektvarů vstal, popošel ke dveřím a tam se otočil.

„Dobrou noc, Severusi, a přijďte zítra po poledni, ještě si promluvíme.“

„Dobrou noc,“ zamumlal Snape, kývl hlavou a zamyšlen opustil pracovnu.                                                                                                

 

Pátá kapitola
Sestra

 

   Snape se ještě ten večer zašel podívat na ošetřovnu. Zjistil, že Gabriel už je při vědomí a že bude s největší pravděpodobností moci pozítří učit, protože její zranění není tak vážné, jak madame Pomfreyová zprvu předvídala. Gabriel ovšem celou jeho návštěvu prospala, což se mu hodilo. Rovnou z ošetřovny zamířil na večeři. 

    Ve Velké síni bylo rušno jako vždy a Snape jako vždy neměl na rozjívené a bujaré studenty náladu. Po jídle ihned zmizel ve svém pokoji.  Usnul na posteli oblečený tak, jak přišel z večeře.

   A zase ta noční můra! A opět děsivější než dříve. Voldemort tentokrát  mučil  Lily. Křičela a proklínala ho, pak začala vzlykat a rozplakala se. Lidé všude kolem umírali, prosili o pomoc a on byl zase svázaný na podlaze a musel se na to dívat a Averyho hlas křičel: „Ohrožuješ další lidský život, Snape, jsi Smrtijed a Smrtijedem zůstaneš navždy!“

 Najednou si všiml mrtvé Trigové u jeho nohou a Lily křičela a ječela jako šílená.

 „Nééé!“ probudil ho jeho vlastní výkřik. Byl vyděšený, zoufalý a byla mu zima.  Nachystal si tedy své dva obvyklé lektvary, umyl se a potom znovu usnul.

 

    Ráno se Snape probudil v překvapivě dobré náladě, bylo teprve půl šesté. Ustrojil se, obul vzorně naleštěné boty a vyšel na chodbu. Dopoledne nevyučoval, proto se rozhodl, že si  zajde do Příčné ulice koupit přísady do lektvarů, které v Prasinkách nemohl sehnat. To také udělal, vrátil se kolem osmé. Hned zamířil do Velké síně, většina studentů už byla po snídani,  na stole měl připravené čerstvé vydání Denního věštce. Usadil se a pustil se do toastu s džemem, přitom otevřel noviny. Hned na titulní straně ho zaujal  článek o novém ministrovi Rufusi Brouskovi. Zbytek novin už jen zběžně prolistoval a odebral se do kabinetu, kde na něj čekala hromada domácích úkolů.

 

   Gabriel se vzbudila o půl desáté, snídani už měla připravenou na stolku. Sotva dojedla, ozvalo se zaklepání a vešel Brumbál. 

„Dobré ráno, profesorko,“ řekl a mrkl na ni, „jak se vám daří?“

„Dobře, děkuji.“

„Chtěl jsem se vás zeptat, co přesně se stalo včera ve sborovně, povíte mi to?“

„Nemám důvod vám cokoli tajit,“ řekla Gabriel a vylíčila mu celou situaci do okamžiku, kdy ztratila vědomí.   

„Musím vám o Severusovi něco říct,“ pokýval hlavou  Brumbál.

„Poslouchám,“ řekla zvědavě.

„Určitě si uvědomujete, že od vás nebylo právě nejtaktnější  někoho tímto způsobem  obviňovat, zvláště  když jsem vám včera naznačil, že věci se mají jinak, než se jeví na první pohled. Udělala jste chybu. A já možná také. Měl jsem se vyjádřit jasněji.  Je důležité, abyste správně uchopila, co vám teď řeknu.“

Gabriel se na Brumbála dívala poněkud  zaraženě.

„Nikdy jsem si nebyl ničím jistější než tím, že Severus Snape je dobrý a statečný člověk.“

„Co vás k tomu vede?“ zapochybovala.

„Nemohu vám  říci všechny důvody, jež mě k tomu vedou, protože kdybych tak učinil, ohrozil bych nejen jeho práci, ale i jeho život. A to by nikomu neprospělo. Nikomu, kdo je na naší straně. Proto vás můžu pouze požádat, abyste se s profesorem Snapem nehádala a nevyjadřovala před ním nahlas své domněnky, zda je, či není Smrtijed. Víte, Gabriel, studentům neprospívají spory v profesorském sboru, celkově to narušuje atmosféru ve škole a odpoutává pozornost od práce. Nehádejte se  a věřte mi, že Severu Snape není zlý člověk. To je vše, co jsem měl na srdci, mějte se hezky a uzdravte se, zítra vás čekám na snídani.“

   Nazítří kolem poledního se Snape u oběda pozdravil s Minervou  McGonagallovou, dojedl opékané brambory a takto posilněn vstoupil o několik  okamžiků později do Brumbálovy pracovny.

„Dostal jsem vzkaz, že další setkání Smrtijedů se koná den po Velké vánoční slavnosti, tedy v den, kdy studenti odjíždějí na prázdniny.“

„Aha, to jsem nečekal, každopádně je nezbytné, abyste tam byl a upevnil Voldemortovu důvěru několika zprávami o Fénixově řádu.“

„Dobře a jaké informace by to měly být?“ zeptal se Snape suše.

„Z poslední porady, ale jen to, co uznáte za vhodné, věřím vám, Severusi,“ Brumbálovy oči se zaleskly. „Vaše sestra už je na tom velmi dobře a zítra ji můžeme očekávat na snídani,“ dodal z ničeho nic a podíval se na Snapea. Byl zvědav na jeho reakci.

Snapeův obličej na chvíli zbledl, ústa se mu zkřivila do zvláštního úšklebku, potom se  zamračil.

„Cože?!“ sykl a pak se na několik vteřin v místnosti rozhostilo absolutní ticho.  Snape byl evidentně překvapen a pokoušel se srovnat si obsah ředitelovy věty v hlavě nějak logicky, což se mu nepodařilo. „To… myslíte…vážně?“ vykoktal ze sebe nechápavě a jeho jindy neproniknutelný výraz se značně změnil.

„Co myslíte vy? Bral byste takovou sestru?“ zeptal se Brumbál a šibalsky se přitom usmál.

„Je to nesmysl, nevěřím tomu,  Brumbále,“ zakroutil hlavou Snape a opustil ředitelovu pracovnu.

 

Šestá kapitola
Rozhovor

 

   Snape celý zbytek odpoledne seděl ve  sklepení a přemýšlel o své údajné sestře. Přece to nemohla být pravda. Ale na druhou stranu Brumbál by  nedokázal v takové závažné věci lhát nebo vtipkovat. Jak by to ale mohla být jeho sestra? Z matčiny strany to téměř vylučoval, ale z  otcovy by to snad možné bylo, byl to mudla, pořád opilý… Snape si znovu uvědomil, jak toho člověka nesnášel.

   Gabriel seděla na posteli a dojídala večeři, když přišla madame Pomfreyová a na podnose nesla talířek s posledními prášky.

„Jak vám chutná?“ zeptala se a přitom položila podnos na stolek.

„Je to vynikající,“ usmála se Gabriel.

„Dnes večer vás tedy propustím, jste úplně jako rybička.“

„Děkuji, Poopy, jste velice laskavá.“

„Takže slupněte poslední prášky, a jestli tu chcete ještě tuto noc pro jistotu  zůstat,  klidně můžete.“

„Děkuji, ale já asi  půjdu, jste skvělá léčitelka, opravdu, už mě to vůbec nebolí,“ řekla Gabriel a vstala z postele, aby se oblékla a připravila k odchodu.

„Ale prosím vás,“ uculila se madame Pomfreyová a celá zčervenala, protože tolik chvály na svoji osobu často neslýchala, „je to jen moje práce.“ 

„Dobře odvedená práce, tak na shledanou.“

„Nashledanou, profesorko, moc se nenamáhejte,“ zamávala na ni madame Pomfreyová.

   Gabrieliny první kroky vedly do sborovny. Vyzvedla si tam vybrané domácí úkoly, které nestihla opravit, a  odnesla je do svého pokoje, kde zasedla  k psacímu stolu a pustila se do práce. Za hodinu měla hotovo a spokojeně se uložila ke spánku.

   Nazítří ráno se ve Velké síni u snídaně rozhodně nikdo nenudil, Roll Jacklam se procvičoval  v obraně proti černé magii a trefil Johna Elliena kouzlem Reducto. Postižený teď ležel na zemi a Marvin Stevenson ho křísil. Snape nezúčastněně pojídal toast s marmeládou, prohlížel si přitom noviny a přemýšlel. Gabriel běžela přivolat na  pomoc Madame Pomfreyovou. Ta spráskla nad Johnem Ellienem ruce a odnesla ho ihned s Marvinem na ošetřovnu. Snape se na Gabriel ani nepodíval. 

   Ten den se mu vcelku profesně vydařil, zato Gabriel neměla vůbec snadné dopoledne. Žáci čtvrtého ročníku Nebelvíru a Mrzimoru jsou vesměs mezi sebou velcí kamarádi, a mají si tedy stále co říci.  Svým hovorem soustavně přerušovali výcvikovou lekci, pošťuchovali se,  a  Boris Gobbyová byla dokonce tak drzá, že vylétla i přes Gabrielin výslovný zákaz do vzduchu a převrátila se hlavou dolů, doprovodil ji hlasitý potlesk studentů. Gabriel zrudla vzteky. To se stalo zatím poprvé, co ji nějaká třída takhle rozzuřila, doposud neměla při výuce potíže a práce s dětmi se jí líbila.

   Když to mučení skončilo, měla Gabriel po náladě. Docela se těšila na oběd, protože měla hrozný hlad a doufala, že si nějak spraví náladu. U stolu ovšem chyběla Septima Vectorová, která pravidelně sedávala vedle ní, a Gabriel mrzelo, že si nemá komu postěžovat.

    Zrovna si pochutnávala na rýži, když ji oslovil Marvin Stevenson.

„Těžké ráno, což?“ otázal se mile.

„Jak jste to poznal?“ 

„No, máte výraz, jako by vás někdo právě donutil  hlídat dvacet třaskavých skvorejšů, takže to znamená, že vám dali zabrat buď nebelvírští sedmáci, nebo mrzimorští čtvrťáci.“

„Ta druhá možnost plus čtvrtý ročník Nebelvíru, ale vyjde to nastejno,“ usmála se na něho Gabriel pobaveně.  

„Páni, to je výživná kombinace, divím se, že tu ještě pobýváte s námi,“ řekl a  Gabriel ho mezitím gestem vyzvala, aby se posadil na místo profesorky Vectorové. „Když jsme u toho pobývání, z jaké školy jste k nám  přestoupila, jestli se tedy smím dotázat?“ 

„Ze školy Panorama na jihu Austrálie,“ odpověděla a upila ze  skleničky trochu džusu.

„Proč jste přestoupila?“ zeptal se a usedl vedle ní.

„Brumbál mě požádal a já přijala. Učila jsem tam lektvary a létání, ještě k tomu jsem hrála v tamějším famfrpálovém týmu a měla jsem toho už dost, navíc jsem se tehdy rozváděla s mužem, potřebovala jsem zoufale změnit prostředí, Brumbálova nabídka přišla vlastně v pravou chvíli.“

„Vím, že jsem asi otravný, ale člověk nemá příliš příležitostí popovídat si s milou hráčkou famfrpálu, která učila lektvary v Austrálii, a proto mi dovolte ještě jeden dotaz, vy z Austrálie pocházíte?“ zeptal se a  Gabriel se rozesmála.

„Ne, jsem Londýňanka, do Austrálie jsem se přestěhovala ve dvaadvaceti, mimochodem milá hráčka famfrpálu, která učila lektvary v Austrálii, se s vámi potkává třikrát denně a otázky jí nevadí,“ řekla.

Pro změnu se teď usmál Marvin. Velká síň se začala vyprazdňovat a i on se pomalu zvedl.

„Tak já půjdu, profesorko,“ řekl a kývnul na ni.

„Jistě, na shledanou u večeře,“ mávla a  všimla si, že se na ni zamračeně dívá Snape. Bez váhání mu to oplatila a šla na další hodinu.    

 

   Profesor lektvarů měl odpoledne volno, a tak mu nic nebránilo, aby se vypravil do Děravého kotle. Zdejší prostředí a  atmosféra mu vyhovovaly mnohem víc než u  Tří košťat. Sice tu bylo větší rušno, ale zato víc soukromí, právě v tom hluku a kvasu měl totiž větší šanci, že si ho nikdo nebude všímat. Mohl si tu v koutku místnosti přemýšlet, studovat, číst  a popíjet čerstvou medovinu. Občas zde zkrátka narušoval svoji sklepní samotu bez obav, že si někdo ze známých či kolegů přisedne a bude chtít zapříst hovor.

   Vzal si tedy knihu a  přemístil se.

   V Děravém kotli vše odpovídalo jeho zvyklostem. Našel v rohu místo u stolku s jednou židlí a poručil si  medovinu. Pocítil spokojenost. Brzy se před ním objevil pohár s lahodným mokem, a tak si rozevřel knihu a chystal se pustit všechny starosti z hlavy.  Ale nebylo mu to souzeno. Koutkem oka postřehl jakousi osobu, která se k němu stále přibližovala. Zbystřil.  Poznal ji. Rita Holoubková.

„Jak se máme, profesore?“ oslovila ho nebezpečně medovým hlasem a během svého falešného úsměvu, kterým ho obdařila, si bez vyzvání začala přitahovat židli k jeho stolu. Z krokodýlí kabelky vytáhla svůj jedovatě zelený bleskobrk a posunula si falešnými diamanty posázené brýle výš na nos.

   Snapea to úplně odrovnalo a jeho slastná vize příjemně stráveného odpoledne se začínala rychle rozplývat. Věnoval Holoubkové jeden ze svých nejvražednějších pohledů, jenž by většinu lidí spolehlivě odradil a zahnal na úprk. S Holoubkovou to ani nehnulo.

„Jste ochoten mi poskytnout rozhovor?“dotázala se sladce.

Snape nemohl uvěřit svým uším, tahle ženská se  prostě nepoučí a znovu a znovu otravuje.

„Copak, copak, vzali vás zpátky?“ zeptal se a velice si dal záležet na tom, aby jeho výrok zněl pohrdavě.

Rita se dál líbezně usmívala a mlčela.

„Čeho by se to tedy mělo týkat?“ procedil nakonec mezi zuby  a opět ji obdařil pohrdavým pohledem, z něhož by každý jiný pochopil, že žádné rozhovory poskytovat nehodlá. 

„Vaší temné minulosti, profesore,“ řekla a přitom vycenila zuby ještě víc.

„Na toto a ani na žádné jiné téma se s vámi nehodlám bavit.“

„A pročpak ne? Jakýpak k tomu máte důvod? Nebuďte nezdvořilý. Je v tom snad něco, co vás nějak pojí s Vy-víte-kým? Zakázal vám to snad Brumbál? Můžete mi to nějak vysvětlit…“

   Snapea ten drzý a dotěrný slovní příval značně rozzuřil, ale ještě se dokázal ovládat. Přestal se na ni dívat a pouze podrážděně sledoval pohyby jejího bleskobrku. Následovala další smršť otázek a to už bylo na něj moc. Znovu na ni ledově pohlédl, ale ona se stále usmívala, vypadalo to, že se výborně baví. Snape věděl, že si při jednání s ní si musí počínat velice obezřetně, ale bylo dost obtížné realizovat to v praxi.

   Holoubková domluvila, a zřejmě aby podpořila jeho zájem, mrkla na něj svými dlouhými řasami. Její  výraz byl tak pobavený, že se ovládat přestal a řekl, co říkat neměl.

„Můj důvod, proč s vámi nechci mluvit, jste jenom a pouze vy sama, jste dotěrná a slizká,  až je mi z vás zle. Když vám někdo řekne, že se s vámi nehodlá bavit, zřejmě to tak i myslí. Mohla byste být poněkud bystřejší. Naprosto nechápu, co sledujete těmi svými přihlouplými otázkami. Ale už dávno jsem pochopil, že jste  jenom ubohá karikatura novinářky a obtížný hmyz, nic víc….“ Snape mluvil, Ritě Holoubkové mrzl falešný úsměv na rtech a nakonec mu skočila do řeči.

„Toho budete litovat, Snape, toho budete velice litovat…“ zasyčela  a potom přimhouřila oči.

„Nehodlám tu s vámi ztrácet čas,“ vyštěkl, až Holoubková nadskočila, naposledy ji probodl vražedným pohledem, rázně vstal, zaplatil a odešel. Bouchl za sebou dveřmi tak, že zvonek, co nad nimi visel, spadl na zem.

   Venku byl vítr, to Snapea zchladilo, uvědomil si, že se mu situace poněkud vymkla z rukou. V poslední době se mu to nestalo poprvé.  Ať mu byla Holoubková jakkoli nepříjemná, tohle neměl dělat. Jestli ta harpyje dosud neměla materiál k rozhovoru s ním, tak teď jí ho nabídl celou náruč přímo pod nos. 
 

Sedmá kapitola
Mrtvá sova

 

    Týdny plynuly, napadl sníh a pomalu se blížila Velká vánoční slavnost. Pro Snapea to znamenalo blížící se smrtijedské setkání. Byl čím dál nervóznější, ale nedal na sobě nic znát.                                                       

   O víkendu dva dny před slavností si Gabriel z hrůzou uvědomila, že nemá žádné společenské šaty, a tak se odpoledne vydala do Příčné ulice k madame Malkinové. Dvě hodiny vybírala, oblékal a svlékala nejrůznější modely a nakonec odešla s úchvatnými černými šaty s dlouhým rozparkem. Venku mrzlo a hustě sněžilo. Gabriel dospěla k názoru, že nastal ten správný čas na vzpomínky z mládí a na  pořádnou prohlídku Prasinek. Přemístila se nejprve k hradu, aby si uložila šaty. Ve svém pokoji ještě stihla trochu poklidit, oblékla si teplejší kabát, kolem krku  omotala hnědou vlněnou šálu a vyběhla na chodbu. Cestou ještě stihla vynadat dvěma havraspárským studentům, kteří se bavil tím, že pouštěli trpaslenky ze schodů a ty hrozně pištěly a dělaly rachot po celém schodišti.

   V Prasinkách nejprve zavítala ke svým milovaným Třem košťatům. Strach ze Smrtijedů již trochu vyprchal, ale i tak si pro jistotu sedla do opačného rohu, byla trochu pověrčivá. Začetla se do jídelního lístku a pro začátek si objednala medovinu. V tom se někdo zlehka dotkl jejího ramene. Byl to Marvin Stevenson.

„Á, to jste vy, dobré odpoledne, profesore,“ rozzářila se.

„Dobré odpoledne i vám, smím si přisednout?“ otázal se radostně.

„Samozřejmě,“ přikývla.

„Děkuji. Jdete na Velkou vánoční slavnost?“ zeptal se rovnou a bez zbytečných okolků. 

„Asi ano. A vy?“

„Ano, já půjdu. Takže se tam jistě uvidíme.“

„Určitě.“

Madame Rosmerta donesla medovinu a mile se na ně usmála. Rozhovor mezi oběma profesory se pomalu rozvíjel

„Co jste dělal před tím, než jste začal učit?“ zeptala se Gabriel.

„Budete se divit, ale byl jsem léčitel u svatého Munga, dělal jsem na oddělení trvalých poškození způsobených zaklínadly a občas i na kouzelných infekcích. Někdy  jsem vypomáhal i jinde.

„Aha,  mohu se zeptat, proč jste přešel z léčby dračích spalniček k tak odlišné profesi?“ řekla zvědavě Gabriel.

„Jako vy, potřeboval jsem změnu, i když někdy, řekl bych docela často, se krocení studentů podobá krocení virů dračích spalniček.“ 

Gabriel se rozesmála a napila se. Byla to vynikající medovina.

„Myslím si totéž, už se těším na vánoční  prázdniny. Chystáte se někam, profesore?“

„Jen na Štědrý den navštívím své rodiče, jinak nemám nic v plánu. A vy?“

„Já také, neviděla jsem je od té doby, co jsem odjela do Austrálie. Zůstanu s nimi do šestadvacátého.  Už se na ně těším, mluvili jsem spolu pouze telefonicky. Žádnou jinou rodinu nemám, žádné nedočkavé děti a milý manžel se na mě doma netěší. Můj bývalý muž  zůstal v Austrálii. Navíc jsme se nerozešli v dobrém.“

„To je mi líto,“ řekl Marvin.

„Čeho je vám líto? Mého manžela? Protože mě litovat nemusíte, pro mě byl rozvod vysvobozením,“ usmála se Gabriel a dopila medovinu.

    Ten den z průzkumu Prasinek opět sešlo.

    Snape opravoval písemné práce ve sklepení, ale vůbec se nemohl soustředit.

Co když se tentokrát prořekne…  S každým dalším setkáním to bylo stále těžší. S každým dalším slovem se do toho více zamotával. Nemohl spát, lektvary nezabíraly, noční můry byly stále vtíravější a děsivější, v jeho duši se rozrůstal strach, že by jeho případná chyba mohla ohrozit další životy. A pak tu byla všudypřítomná a zatím nezodpovězená otázka: Je Trigová vážně jeho sestra? Poslední dobou toho na něj bylo moc. Okolí ovšem nedal nic znát.

   Pootevřel si okno, měl rád vítr, jeho lehké šumění ve větvích i hučení a kvílení v zákoutích lesů. A teď byla vichřice. Severus se sehnul a začal se přehrabovat v otevřené zásuvce, když tu náhle něco vlétlo  pootevřeným oknem do místnosti. Byla to  sova. Zakroužila pod stropem a usedla na stůl.  Téměř se jí lekl, ale pak se spíše podivil. Takovou sovu totiž dosud nikdy nespatřil. Byla vypelichaná a očividně velmi stará, vypadala, že už toho má hodně za sebou a že dlouho letěla a bloudila. Měla ošklivě zraněné křídlo a byla vyčerpaná. Položila na stůl dopis a potom spadla na zem. Severus se k ní sehnul, byla už mrtvá. Sebral ji něžně ze země a zabalil  do starých novin, co ležely na stole. Usoudil, že ji odnese Hagridovi,  aby se o ni postaral. Sebral dopis. Obálka byla adresována jemu. Rozlepil ji a dal se do čtení.

 

Vážený pane,

   neznám Vás osobně, ale tyto řádky jsem Vám napsat musela, protože můj zdravotní stav se výrazně zhoršil. 

   Sandra, než zemřela, pověděla mi o Vás, že Emma a Kate jsou vaše dcery, a že až bude nejhůř, mám vás písmeně kontaktovat prostřednictvím sovy.

   Prosím, postarejte se o své děti, mně už nezbývá na tomto světě mnoho času. Navíc se u obou začaly projevovat TY schopnosti, asi víte, co mám na mysli,  už je nedokážu zvládnout. Musím do nemocnice a dcera i můj manžel již zemřeli. Děti nikoho jiného nemají. Hledejte mne na Dreams street 261 v  Londýně. Prosím pomozte jim i mně.

                                                                                                                   Silvie Irvingová

 

    Snape se zřítil do křesla. Kdo si to z něj dělá blázny? Co si to dovoluje?!  Silvie Irvingová? Irvingová! To jméno! Ano, vzpomněl si. Čarodějka. Psávali si spolu dlouhé dopisy,  svěřovali se jeden druhému. Jistě, také se setkali. A bohužel to tehdy neskončilo jen u skleničky. Ovšem to se stalo jen jednou, pak už se nikdy neviděli. Kdyby snad přeci jen s ní měl dítě, zatajila ho před ním, a dnes by mu to mohlo být po tak dlouhé době možná úplně jedno. Emma a Kate? Jsou dvě? To není možné.  A proč by tomu měl vůbec věřit.  Došlo k tomu tak dávno. Ta dívka se navíc nejmenovala Silvie. Kdo je Silvie? Její matka samozřejmě. Co když je to celé  léčka. Sandra zemřela.  Je to nějak  moc informací najednou.  Musí se prospat a vzít si velice silný lektvar, ráno vše nějak vyřeší a promyslí.

   Namíchal si dvojitou dávku, poctivě ji vypil až do dna a  usnul tvrdým spánkem. 

 

Osmá kapitola
Příprava na cestu

 

    V neděli ráno se Severus probudil v docela dobré náladě, ale vydržela mu jen do té doby, než se pořádně probral a rozpomněl  na události nedávno minulé i na ty očekávané. Mrtvá sova ležela na stole, vedle ní dopis, který ho informoval o údajné existenci jeho potomků. Pozítří se měl osobně setkat s Pánem zla a přihlížet mučení další nevinné oběti. A jako by toho nebylo málo, Trigová je jeho sestra. Chvilku seděl na posteli a přemýšlel, co se to vlastně děje s jeho životem a co s tím bude dělat. Ale měl těžkou hlavu a nevymyslel vůbec nic. Zbytky silného lektvaru z jeho krve dosud zcela nevyprchaly. Nakonec to vzdal, zvedl se, oblékl, vzal sovu a vyšel na chodbu. Měl namířeno k Hagridovi.

    Už se blížil k hájence, když vtom si všimnul, že Hagrid sedí venku před Zapovězeným lesem. Šel tedy za ním.

„Dobré ráno, mám pro vás práci.“

„Ano? A jakou? “ podivil se Hagrid a povstal.

„Tato sova zemřela vyčerpáním při plnění svých povinností, postaral byste se prosím o důstojnou likvidaci jejích ostatků?“ otázal se Snape, ale jeho prosba vyzněla spíš jako rozkaz, proto Hagrid pouze přikývl.

 

   Gabriel se týž den probudila brzy, bylo půl šesté. Z ničeho nic dostala chuť na malou ranní procházku a bez okolků vyrazila k jezeru, jako ze starých dobrých časů. 

   Hladina dávno zamrzla, všude kolem ležel sníh. Pořád tam rostl ten strom, pod kterým se scházela Potterova banda. Prošla kolem míst,  kde dříve sedávala s Lily. V létě se tu učily a ona odtud pozorovala Siriuse. Živě si také vybavila,  jak si vždycky James dělal ze Severuse legraci. Zastavila se tam a naplno se oddala vzpomínkám.

„Vidím, že taky vyznáváte ranní procházky, profesorko,“ ozvalo se za ní.

Prudce se otočila. Byl to Marvin Stevenson.

„Ano, nechodím sem ale každý den, není čas. Vlastně jsem tu nebyla už velmi dlouho.“

„Já sem chodím obden, uchvátilo mě to tady. Jako student jsem navštěvoval Wizarding Word v Americe a tam žádné jezero neměli,“ řekl a Gabriel se pousmála.

„V Americe?“

„Ano, v pěti letech jsem se tam přestěhoval s rodiči.“

„Aha, to ano, tak tady si jezera užijete dost a dost v každé roční době.“

„Jistě,“ pokýval hlavou a usmál se na ni.

„Kolik už je vlastně hodin?“ zeptala se najednou.

„Už bude půl osmé,“ odvětil Marvin trochu zklamaně.

„Už? Tak… to budu muset jít.“

Rozloučili se.

 

     Severus usilovně předstíral četbu Denního věštce, jen aby nikdo nepoznal, že má starosti. Při tom si násilím dával do úst kousky toastu s marmeládou. Dnes neměl chuť k jídlu. Jen cítil hlad. Lahodnou chuť meruňkové zavařeniny vůbec nevnímal. Byl zamyšlený. Neustále si kladl stejné otázky a nenacházel na ně odpovědi. Opravdu může mít dcery? Kolik by jim teď bylo? Proč mu nikdo nedal nic vědět dříve?  Otočil stránku novin a leknutím nadskočil. Jeho nelichotivá fotka zabírající téměř půl stránky. Byla doplněna textem.

„Holoubková!“ vyslovil málem nahlas.

Už téměř začínal věřit, že na něj zapomněla, ale to ji zjevně podcenil. Překonal odpor a zběžně přelétl některé řádky. Tušil, co v nich najde. Palcový titulek vybízel k zamyšlení.

 

                                              Je Severus  Snape stále Smrtijed?

     Severus Snape, sedmatřicetiletý  učitel na Škole čar a kouzel v Bradavicích, je osobnost, která si rozhodně zaslouží váš zájem. Posuďte sami, zda pozitivní, či negativní.

… jeho životní příběh lze označit za více než pozoruhodný…..

… mnohokrát byl před pádem Vy-víte-koho  spatřen ve společnosti Smrtijedů. Můžeme si být nyní jisti,  že se k nim znovu nepřidal?

… jak je možné, že tento pochybný člověk nadále vyučuje stovky studentů na již zmíněné škole. Tyto otázky jsem před několika lety položila i samotnému řediteli Bradavic.

Zde je jeho reakce:

„Severusovi věřím jako nikomu jinému a dál se k tomu nehodlám vyjadřovat.“

… Se Snapem jsem se na toto téma pokusila  osobně pohovořit. Ale byl evidentně opilý. Choval se ke svému okolí hrubě, dokonce…

… můžeme spoléhat na slova Abuse Brumbála, člověka známého svým sklonem k důvěřivosti a …

 Můžeme se spoléhat na to, že ho Brumbál tak dobře zná, že ví, co je vlastně zač?

…proč se Snape vyhýbá rozhovorům pro tisk? Skrývá snad  něco tento zakuklený a uzavřený  profesor? Je vhodné, aby na prestižní škole učil někdo, koho se studenti obávají, někdo, komu se dokonce vyhýbají i jeho kolegové, a který…

… ( RH

 

   Zrudl vzteky. Složil noviny, zašel si do sklepení pro dopis a pak se  jeho kroky ubíraly přímo k Brumbálovi.

„Severusi, co tu děláte, vy jste nešel se studenty do Prasinek?“

 Snape mu beze slova podal do ruky obálku s dopisem. Brumbál si jeho obsah pečlivě přečetl, na jeho tváři se nepohnul ani sval.

„Co budete dělat, Severusi?“

„Půjdu se na ně podívat a zjistím, co a jak,“ zabručel.

„Dnes?“

 Severus přikývl.

„Může to být léčka, buďte opatrný prosím, učiňte všechna potřebná opatření pro svoji bezpečnost.“

Snape opět přikývl.

„Kdybyste potřeboval  pomoc…“

„Ne, děkuji, to je moje věc. A ještě něco, četl jste dnes Denního věštce?“

„Ne, měl bych?“

Snape mu vzápětí strčil pod nos svoji fotku i s článkem.

„Pokusím se s tím něco udělat,“ řekl Brumbál.

„Co ale Ritu Holoubkovou přimělo k tomuto špinavému výpadu proti vám?“

„Zapomněl jsem vám to říct, je nutné, abych tuto chybu napravil?“  

„Rozumím,“ usmál se Brumbál, „nepotřebuji vaše vysvětlení.“

 

   Ve sklepení  si Snape uvařil mnoholičný lektvar. Nalil ho do lahvičky, neměl zatím ničí vlas. Do Londýna to vzal přes Děravý kotel. Přemístil se přesně a rychle.

„Á, profesor,“ pozdravil ho hospodský.

V místnosti byl hluk a zmatek, Snape toho hodlal využít. U výčepního pultu upoutal jeho pozornost vysoký čaroděj se zelenýma očima. Hnědé vlasy mu sahaly po ramena, měl knír a bradku.

„Ten by šel,“ pomyslel si Severus a čekal už  jen na vhodnou příležitost. Po chvíli si muž navyklým pohybem prohrábl svoji hřívu a výsledek se dostavil. Na rameni mu ulpěly dva dlouhé a lesklé vlasy.

 „Dáte si něco?“ zeptal se Snapea hospodský.

 „Ne, dnes ne, děkuji, “ zamumlal a rychle odešel.

   Schoval se za nejbližší roh a pak se přemístil do svého domu v Tkalcovské ulici. Vytáhl lahvičku s lektvarem a přidal do ní vlas neznámého čaroděje. Mnoholičný lektvar začal měnit barvu.  Severus se napil a pomalu se začal  proměňoval, nejdříve trochu povyrostl, potom se změnil v obličeji a nakonec se jeho mastné vlasy přebarvily nahnědo. Převlékl se do mudlovského oblečení, které měl ve skříni pro všechny případy nachystané, rozčesal hnědé vlasy a vyrazil na Dreams street 261.   

 

Devátá kapitola
Dreams street
 

    Dlouhá ulice mimo střed města, plná rodinných domků a zahrad. Dreams street.

    Snape se přemístil na začátek k velikánské žluté vile. Bylo neděle dopoledne a všechny děti z ulice si hrály venku ve sněhu. Chvíli se rozhlížel, aby se zorientoval. Kolem něho se vinula řada zasněžených domů, u nichž bylo možno spatřit  smutně ztichlé a do sněhu zachumlané houpačky a klouzačky. Sněžilo a za všemi ploty si děti stavěly sněhuláky a úkryty, metaly po sobě sněhové koule nebo se vozily na sáňkách.

    Snape nenápadně  sledoval čísla jednotlivých domků, která byla upevněna na poštovních schránkách.  254, 255, 256, 257, 258, už se blížil, 259, 260 a konečně, poslední malý domek v ulici měl označení 261. S velikým očekáváním se rozhlédl kolem a téměř nedýchal. Nikde nic, byl to snad jediný dům, u kterého si nehrály žádné děti. Severusovi se ale dům nezdál neobydlený, slyšel tlumené zvuky, které se zevnitř ozývaly. Všiml si, že vedle plotu vede chodníček do další ulice. Zahnul tím směrem a naskytl se mu pohled na  dům z druhé strany. Objevil za ním skrytou zahradu.  Najednou se zarazil, spatřil tam dvě asi sedmileté dívenky v černých kabátech. Vlasy měly mastné a černé jako uhel. Severus se ani nehnul a pozoroval, co dívky dělají. Jednu z nich upoutal sněhulák u sousedního domu. Dívala se na něj tak dlouho, dokud neroztál.

„Emmo, to není nic proti tomu, co umím já,“ řekla druhá a podívala se na okno domu, ve kterém bydlely. To se roztřáslo a na skle se objevily praskliny.

„Kate, zase jsi to rozbila, babička se bude zlobit,“ řekla  Emma. Kate se podívala na okno znovu a praskliny zmizely.

„Koukej, co umím já!“ vykřikla  Emma a podívala  se na jabloň, pod kterou právě seděly. Sesypal se z ní  všechen sníh, narostly jí listy, potom rozkvetla, květy jí opadaly, objevila se jablka, spadla na zem, listy uschly a spadaly také, nakonec se na větvích znovu objevil sníh.     Emma sebrala jedno jablko ze země a vzala taky jedno pro Kate, zbylé ovoce nechala zmizet.

    Snape ztuhl úžasem. Tohle ještě neviděl,  že by nějaké sedmileté dítě dokázalo něco takového.

   Emma podala jablko své sestře. Kate si ho schovala do kapsy u svého kabátu.

„Dívej,“ řekla Kate a dotkla se houpačky pokryté sněhem. Houpačka ze sebe setřásla sníh a změnila barvu ze zelené na červenou a potom na modrou se zelenými hvězdičkami.

„To mě nebaví,“ řekla otráveně Emma a změnila barvu omítky u jejich domu. Chvíli ji měnila, a když dospěla k červeným, černým, modrým a růžovým proužkům, otevřely se  zadní dveře a na zahradu vyšla starší žena. Vypadala unaveně. Severus si pomyslel, že tohle bude asi jejich babička  Silvie.

   Žena měla na sobě dlouhou zelenou sukni, kolem pasu si nedbale uvázala omšelou zástěru, její svetr vypadal obnošeně a jeho barvy již dávno vybledly. Z hlavy jí trčel drdol.

„Emmo, zbláznila ses!? Copak nevíš, že to nemáš dělat?“ zeptala se rozzlobeně.

„Jé babi, promiň.“

„Holky, už dost, nezlobte mě,“ zamumlala a odešla zpátky. Kate odhrnula sníh z lavičky a posadila se.

„Není ti zima?“ zeptala se Emma.

„Ani ne.“

„Co bys řekla malému ohníčku?“ zeptala se Emma spiklenecky.

„Nejsem proti,“ usmála se Kate. Emma se prudce podívala na větev jabloně a ta spadla na zem. Kate se na ni také podívala a větev se přikutálela těsně k nim. Obě se jí dotkly na jednom místě a větev vzplanula.  Kate si sundala rukavice, aby si mohla lépe ohřát ruce. Severus na to koukal s otevřenou pusou. Tyhle dvě nadané dívky přeci nemůžou vyrůstat u nemocné babičky, to by mohlo být velmi nebezpečné. Někdo je musí usměrnit. Vést, učit. Projevil se v něm pedagogický duch. Možná to bylo ještě něco víc. Měl náhle chuť jít k nim blíž, prohlédnout si je, možná je i obejmout. Nevěděl přesně, co se s ním děje. Nejradši by se jim ukázal, ale bezpochyby by je vyplašil.

   Proč mu o nich nikdo neřekl, zoufal si v duchu. Teď se musí  vrátit, musí je opustit, zatnout zuby a opustit je. Udělal to, přemístil se před hrad a ihned utekl do svého pokoje, kde se zhroutil se do křesla a přemýšlel o tom, co před chvílí viděl.

   Nebylo pochyb, že dívky jsou mu velmi podobné a že mají výjimečné schopnosti. Začínal věřit, že jsou jeho. Ano. Byl už o tom téměř přesvědčen. Dvojčata. Má dvojčata. Není možné je tam jen tak nechat s nemocnou babičkou. Mají obrovskou moc. Co teď? Musí se o ně postarat.  Zmocňoval se ho neznámý pocit, spoutávající, ale zároveň velmi krásný. Má vůči někomu zodpovědnost, někdo potřebuje jeho pomoc. Někdo na něho čeká.  Bylo to zvláštní, nádherné. Může někomu pomoci. Najednou se zarazil. Nemůže! Ohrozil by je tak mnohem víc. Kdyby se náhodou něco zvrtlo a Pán zla by zjistil, že nehraje vůči němu férovou hru, ohrozil by další dvě nevinné lidské bytosti. Své dcery. To nemohl dopustit. Chtěl se s nimi seznámit, chtěl je poznat, ale nemohl. Nesměl. 

    Gabriel se na zbytek dne zavřela ve sborovně a opravovala. Prožila nudnou neděli.

 

Desátá kapitola
Bratr
 

    Pondělí patřilo mezi Gabrieliny oblíbené dny, sice celý den učila, ale zvládnout šestý ročník Nebelvír-Havraspár a odpoledne třetí ročník Mrzimor-Havraspár nebylo vůbec nic těžkého. Těšila se hlavně na večer, na Velkou vánoční slavnost.

    Severus měl ovšem zcela opačné pocity, nebýt Brumbála, rozhodně by tam nešel. Ředitel ovšem trval na tom, aby se zúčastnila celá škola a všichni vyučující.

    Snape neměl lehký den. Emil Granham opakovaně nedodržel přísné pokyny, jeho kotlík explodoval, byl to obrovský výbuch, tlaková vlna rozbila veškeré skleněné předměty v blízkosti. A že jich tam bylo! Severus zuřil tak, že se Granham málem rozbrečel. A to už  bylo co říct, jelikož to byl už žák sedmého ročníku. Po tomto bídném dopoledni přišlo ještě horší odpoledne. Longbottom vylil celý obsah kotlíku Brownové na ruku, která  jí  ihned zezelenala a napuchla. Snape musel vyděšenou studentku odvést na ošetřovnu.

   Když se očekávaný večer přiblížil,  Gabriel zahájila přípravy. Umyla si vlasy a vyfénovala  je. Pak si oblékla  své nové černé šaty a pečlivě se nalíčila. Vlasy nechala volně rozpuštěné. Měla naspěch, letmo se zhlédla v zrcadle, usoudila, že to není špatné, a vydala se do Velké síně, odkud byl až do druhého patra slyšet čilý společenský ruch.

  Všichni studenti třetích až sedmých ročníků měli sraz ve vstupní hale ještě o hodinu později, profesoři dorazili o něco dříve, aby vyřešili poslední organizační problémy a dokončili výzdobu.  Snape tam tou dobou ještě nebyl. Gabriel vstoupila do síně a hned si všimla, že profesor Kratiknot má problémy s připevňováním uvolněné girlandy na strop, vytáhla hůlku a pomohla mu.

„Děkuji vám,“ usmál se.

„Nemáte zač, profesore, mohu vám ještě nějak pomoci?“

„Ano, byl bych velice rád. Je třeba vytvořit větší prostor pro tanec, mohla byste to zařídit?“ řekl, mávl hůlkou a část kolejních stolků zmizela. Gabriel to zopakovala po něm a odletěl i druhý kolejní stůl Zmijozelu. Totéž udělali i se zbývajícími stoly.  Do sálu vešel profesor Brumbál a vedl za sebou velice oblíbenou hudební skupinu Sudičky. Ukázal jim místo, kde budou účinkovat. Potom se Velkou síní začaly rozléhat neučesané tóny laděných nástrojů. Mezitím profesorka McGonagallová upravila několik nedostatků na nádherně nazdobených vánočních stromcích. 

„Ustupte,“ křikl Kratiknot a znenadání se začaly ze stropu snášet malé kulaté stolky a židle, stolků bylo asi padesát a ke každému pět židlí. Každý stolek při dopadu hlasitě žuchl. Když dopadl poslední, objevilo se na všech sváteční prostírání.  Gabriel pomáhala, kde se dalo. Brzy se dostavili také všichni zbývající učitelé. I Snape dorazil. Marvin připevnil velikou hvězdu na strop. Brumbál  si spokojeně uhladil vousy a usoudil, že už je všechno připraveno, potom švihl hůlkou a otevřely se dveře. Do sálu začali vcházet svátečně oblečení studenti. Posadili se ke stolkům. Brumbál si významně odkašlal. Velká síň ihned ztichla a všichni se k němu otočili.

   „Vážení kolegové, milí studenti,  vítám vás na letošní tradiční Velké vánoční slavnosti, která se koná již po šestisté sedmdesáté deváté. Děkuji všem, kteří se na její přípravě svědomitě a zodpovědně podíleli a vytvořili pro nás  toto působivé a slavnostní prostředí. Věřím , že se vám všem zde bude líbit a že dnes prožijeme výjimečný společenský večer. Nehodlám vás samozřejmě zdržovat dlouhými proslovy, rád bych vám jen popřál šťastné a veselé Vánoce, dobrou chuť  a dobrou zábavu,“ řekl a šel se posadit na své místo.

Potom začaly Sudičky hrát. Nejdříve koledy, aby studentům lépe chutnala večeře, a teprve  pak se rozproudila volná zábava.

    Gabriel byla spokojená, nemohla se nabažit pohledu na roztančený sál. Usmívala se.

    Snape seděl otráveně v rohu a místnosti. Nikoho si nevšímal a přemýšlel, jak to zaonačit s Emmou a Kate. Nejraději by se byl vrátil do sklepení, ale účast na slavnosti byla pro všechny profesory povinná. Brumbál jasně naznačil, že se nikdo nebude stranit kolektivu.

   Gabriel se výborně bavila celý večer. Čas příjemně plynul.

   Krátce po půlnoci,  když kapela přestala hrát, si Brumbál  opět hlasitě odkašlal.

„Vyhlašuji poslední tanec!“

Kapela se opět rozehrála a Gabriel se snad po dvacátém tanci s Marvinem Stevensonem zhroutila na židli vedle Brumbála.

„To je nádherný večer,“ oslovila ho  a napila se máslového ležáku.

„No ano, jsem rád, že jste spokojená,  ale váš bratr má nepochybně jiný názor,“ řekl tiše a kývl směrem ke Snapeovi.

V Gabriel hrklo a začala se dávit máslovým ležákem. Brumbál ji decentně poplácal po zádech.

„Jste v pořádku?“

„Eh… no… ano, vlastně… nevím… totiž…“ zápasila s dechem. Potom na Brumbála vykulila oči. „Co jste to předtím říkal?“

„Vlastně nevím, už si nevzpomínám,  vy ano?“ zeptal se a předstíral zmatenost, ačkoli by mohl nejspíše doslovně zopakovat všechny věty, které pronesl v posledních několika dnech.

„Samozřejmě, mluvil jste přeci o mém bratrovi a ukazoval na Snapea.“

„Máte pravdu, po slavnosti se stavte u mě v kanceláři, jestli vás zajímají příbuzenské vztahy mezi vámi  a Severusem.“

    Kapela dohrála. Brumbál naposledy vstal, aby se s přítomnými rozloučil a popřál jim dobrou noc. Studenti se zvolna po skupinkách začali vytrácet do svých ložnic. Profesoři a pomocný personál uvedli Velkou síň do původního stavu a také se odebrali na kutě.

    Kromě Gabriel, Brumbála a Snapea.

Jedenáctá kapitola
Příbuzenské vztahy

 

     Ještě před Gabriel se v Brumbálově pracovně objevil Snape.

„Jak to včera dopadlo? Našel jste je?“ zeptal se Brumbál.

Snape beze slova přikývl.

„Co jste zjistil?“

„Že to nebyla léčka.  A že ty děti potřebují někoho, kdo je zvládne.“

„Aha. A kdo by to měl být?“

Snape mlčel.

„Jejich otec by to dokázal?“ zeptal se Brumbál s vlídným úsměvem.

„Asi ano,“ zabručel Snape.

„Nepochybuji o tom, Severusi. Ovšem, jistě si uvědomujete, že vzít si je k sobě by pro ně znamenalo obrovské riziko.  Nechte si čas na  rozmyšlenou, protože nyní byste se měl především absolutně soustředit na zítřek.“

„Jistě,“ zašeptal Snape.

Rozhovor byl u konce.  Profesor lektvarů zamířil ke své komnatě a na chodbě se v zamyšlení srazil s Gabriel. Podívala se na něj a zachytila jeden z jeho přísných a zkoumavých pohledů. Měla namířeno za Brumbálem.

 

    „Pane profesore, čekám na vysvětlení vašich slov,“ řekla hned po pozdravu ještě mezi dveřmi.

„Chápu, ovšem teď je podstatné, abyste mi dobře porozuměla a nerozčilovala se.“

„Pokusím se.“

„Vaše biologická matka je rovněž  matkou  Severuse Snapea.“

Gabriel pootevřela ústa a překvapením se jí málem zastavil dech. Ačkoli ji Brumbál žádal o porozumění, nerozuměla ničemu. Nezmohla se na souvislou odpověď.

„Cože… matka…“

„Ano, vaše biologická matka. Ne ta adoptivní.“

„Co tím chcete říct, profesore? Že jsem adoptovaná? Že moje matka není moje matka… totiž… že nejsem…“

„Alma Trigová není vaše skutečná matka. Tou je Eileen Prince-Lloydová Snapeová.“

„Můj otec podváděl matku?“ zeptala se zoufale.

„Ne, váš otec je mudla William Scott,“ řekl Brumbál vlídně.

„Prosím?“ vydechla  Gabriel. Byla tak šokovaná, že už neměla sílu vstřebávat jakékoli nové informace. Udělalo se jí nevolno. Brumbál to poznal.

„Vidím, že už jste dnes unavená, tak si běžte lehnout a stavte se zítra po snídani. Povím vám víc.“

  Gabriel utekla z ředitelovy kanceláře bez pozdravu. Ani si to neuvědomila. Ve svém pokoji se zhroutila na postel, ale usnout nemohla. Přemýšlet se jí také nedařilo. Hleděla bezúčelně do stropu. Ani nevěděla, jak dlouho tam tak zůstala. Nakonec se napila lektvaru na usnutí, který jí otupil mysl a umožnil několik hodin posilujícího spánku.

   Snape se také dlouho převaloval, ale nakonec usnul bez pomoci lektvaru. Ovšem ne na dlouho. Opět se přihlásily jeho mučivé sny.  Navíc s dalšími změnami. Kromě vzlykající Lily, mrtvé Trigové a lidí všude kolem, se tam objevila  Kate s Emmou. Voldemort je bez varování obě zabil. Snape se vzbudil se strašlivým výkřikem, zpocený a rozechvělý.

     Druhý den ráno  Gabriel uháněla za Brumbálem. Vešla bez zaklepání.

 „Promiňte profesore, smím?“

 „Jistě.“

 „Takže budeme pokračovat?“

 „Máte-li dost sil, pak ano.“

 „Máme se Snapem stejnou matku?“

 „Ano.“

 „A otce?“

 „Ne.“

 „Jak to, že máme stejnou matku?“

 „Když bylo Snapeovi  šest měsíců, Eileen nezvládla svou novou roli matky a manželky. Není se co divit.  Byla to velice jemná, křehká a zranitelná žena. Tobias Snape jí život nikdy moc  neulehčoval. Ba právě naopak. Byl to mudla a opilec, v němž alkohol vyvolával prudké záchvaty vzteku a agresivity. Tato nezvladatelnost se obracela nejčastěji proti ní a  občas i proti dítěti. Eileen začala trpěl úzkostnými stavy a depresemi.  Jednou se Tobias opil a popral  v hospodě, byl to ošklivý incident. Došlo ke zranění.  Zadržela ho mudlovská policie a strávil několik měsíců ve vězení. Právě tento čas  tady hraje zásadní roli. Eileen se zhroutila, přestala zvládat péči o dítě.  Ale zasáhla šťastná náhoda. Malého Severuse se po tu dobu ochotně ujala sousedka, která měla Eileen velmi ráda a znala její utrpení. Nabídla tak mladé matce  možnost dát se trochu do pořádku.  Co se tou dobou přesně stalo,  netuším, vím jen,  že po těch  dnech, co byl Tobias ve vězení,  Eileen otěhotněla s mudlou Williamem Scottem.

   Když to zjistila, byla už ve čtvrtém měsíci. Její život se znovu začal komplikovat. Neměla na výběr, nechala si léčitelem předepsat pětiměsíční lázeňský pobyt, kde se jí druhé dítě narodilo. Nebylo však možné se s ním vrátit domů. Tobias by ji  zabil.  Proto si vyhlédla vhodný pár, Almu a Simona Trigovy, upravila jim paměť a nechala dítě u nich.  Paměť také musela patřičně upravit Williamovi. Pak se vrátila domů a ujala se péče o rodinu.

„Jak to ale všechno víte?“ zeptala se a oči jí mohly vypadnout z důlků.

„Protože jsem  Eileen znal. Byli jsme dobří přátelé.“

„Kde žije Eileen teď?“ zeptala se Gabriel naléhavě.

„Je mi to nesmírně líto, ale už nežije,“ řekl Brumbál smutně.

„Jak to?“

„Opilý Tobias dokonal své dílo. Když se mu jednou vzepřela, zlomil jí vaz. Byla to neobyčejná žena, jemná, citlivá a křehká, ale také to byla velice schopná čarodějka. Jedna z nejlepších, jaké jsem kdy poznal. Bohužel své schopnosti nedokázala využít ve svůj prospěch.“

„A otec je kde?“

„To netuším,“ řekl Brumbál a sklopil oči k zemi. Chvíli bylo ticho.

„Omluvíte mě, musím se připravit na hodinu,“ zašeptala Gabriel.

Když odcházela, ani jeden z nich netušil, že rozhovor vyslechl ještě někdo třetí. Severus Snape.

 

Dvanáctá kapitola
Hrdina
 

   Snape slyšel vše. Vypravil se za Brumbálem, aby se ho dotázal na několik podrobností, které se týkaly nadcházející schůzky s Voldemortem. Rozrušená Gabriel nedovřela dveře pracovny a Snape podstatnou část rozhovoru nechtěně vyslechl.

   Usilovně se snažil, aby byl absolutně koncentrován na blížící se sraz se Smrtijedy, celý den ve svém sklepení přemýšlel, co a jak bude říkat. Ani nejedl. Potřeboval klid. Snažil se z mysli vytěsnit vše, co by jeho soustředění mohlo narušovat.  To, co přede dveřmi Brumbálovy pracovny vyslechl, ho značně rozrušilo.  Kolem šesté pocítil, že se chvěje, v sedm si raději připravil uklidňující lektvar. Měl dojem, že by se v daném duševním rozpoložení nedokázal  ani přemístit. Lektvar naštěstí brzy zabral a profesorův stav se zlepšil. Čas plynul rychle. Ani se nenadál a táhlo na půl devátou. Připravil se. V devět vyšel tajnou chodbou a mimo dosah školních pozemků se přemístil na smluvené místo.

    Ocitl se uprostřed zasněženého lesa v Belgii. Spatřil temný dům, zřejmě opuštěný mudlovský statek, jehož střechu pokrývala silná vrstva sněhu. Zamířil k němu. Trochu se mu třásla kolena, ale jakmile zabušil na dveře, ihned si uvědomil důležitost svého počínání, vzpomněl na Lily a okamžitě změnil výraz ve tváři. Náhle zaslechl šramot, dveře se pootevřely a  Snape spatřil osobu, která mu byla neskutečně odporná. Bellatrix Lestrangeová si ho změřila od hlavy až k patě. Otevřela  a pak zakřičela někam za sebe: „Severus je tady!“  a neochotně couvla, aby mohl projít.

   Vešel  do předsíně. Byla to malá místnost na odložení kabátů. Bellatrix odkráčela do protějších dveří a kývla na něj, aby ji následoval. Poslechl. Když nahlédl

do druhé místnosti, pochopil, že usedlost je zřejmě značně rozlehlá. Obývací pokoj byl obrovský. Smrtijedi tam tiše seděli u dlouhého stolu.  Voldemort mezi nimi.

„Přicházíš poslední, Severusi,  konečně můžeme začít.“

Profesor se usadil na volnou židli vedle Averyho a Malfoye. Voldemort vstal.

„Přátelé, vítejte, jsem nadšen, že jsme se sešli v plném počtu. Musím vás pochválit za poslední akce proti Dennímu věštci. Zejména tady Lucius Malfoy na tom má výrazný  podíl. Samozřejmě za to, co napsala Holoubková o tobě, Severusi, jsme se pomstili, už přišla o místo. Celý Věštec je teď nepřímo pod mým vedením. Jádro redakčního týmu je vhodně ovlivněno kletbou Imperius.“

Voldemort se při těch slovech samolibě usmíval.

„Jsem opravdu spokojen, protože se nám navíc podařil další hromadný útěk z Azkabanu. Teď ale z jiného soudku, jaké máte zprávy z ministerstva?“ zeptal se a jeho oči těkaly mezi Averym a Runcornem.

„Nic moc, pane,“ řekl Runcorn a sklopil oči k zemi.

„Jak to,  nic moc?“  

„Oddělení bystrozorů odolává našim aktivitám,“ řekl Avery potichu.

„Tak  s tím musíte rychle začít něco dělat!“ rozkřikl se Voldemort.

„A co obři?“ Tentokrát se podíval na Mulcibera.

„Obři, můj pane, se… se… abych tak řekl,  ještě rozhodují,“ koktal Mulciber a odvrátil svůj pohled.

„Tak oni se ještě rozhodují?“ zahřměl Voldemort temným, hlubokým hlasem. Byl už značně podrážděný. „Dobrá. O tom si promluvíme později.  Co Fénixův řád?“ Voldemortovy oči probodly Snapea.

„V pořádku, můj pane,  Brumbál nemá ani potuchy o posledním chystaném tažení, ani o tajné dohodě s mozkomory. Členové řádu očekávali pomoc od skřetů, ale to nevyšlo. Skřeti se nechtějí přidat k nikomu. Fénixův řád je teď v oslabení.“

Když to Severus říkal, snažil se nedívat se na Voldemorta přímo, trochu se chvěl. Voldemort si toho všiml.

„Něco není  v pořádku, příteli?“ 

„Všechno je v naprostém pořádku, můj pane.“

„Opravdu?“ otázal se Voldemort a přitom se upřeně díval na Snapea.

„Ano.“

„Nevěřím ti,“ křikl Voldemort, „chvěješ se, co se děje. Nenuť mě se podívat.“

Snape zkoprněl, s hrůzou si uvědomil, že si zapomněl vyjmout některé vzpomínky z hlavy. Nebylo divu, předcházející události značně rozptýlily jeho soustředění.

   Pokud se mu teď nepodaří Voldemorta přesvědčit o své loajalitě, je konec. Snažil se ukrýt svůj strach. Co bude dělat? Nesmí Voldemortovi zásah do své mysli dovolit. Nesmí však příliš nápadně vzdorovat, mnoho možností nemá. Musí zkrátka dokonale hrát svou roli.

„Všechno je v pořádku, můj pane, opravdu, “ řekl přesvědčivě a podíval se mu přímo do očí. A to neměl dělat. Voldemort stále pochyboval a pokusil se mu vniknut do mysli bez varování. Snape to cítil zcela jasně. Bránil se, ale  nakonec mu to nebylo nic platné.

    Promítaly se mu všechny vzpomínky týkající se Brumbála, jejich rozhovory, dokonce i schůzky Fénixova řádu, přesto dokázal  s vypětím všech sil alespoň částečně Smrtijedův průnik odclonit. Voldemort sice pochopil, že Snape je dvojitý agent, ale k podrobnostem se nedokázal přiblížit.  Nedokázal překonat profesorovu sílu vůle.  Snape se zhroutil ze židle. Voldemort se k němu přibližoval, z jeho očí sálala zloba, vztek a nenávist. Okolostojící  Smrtijedi  zesinali strachem.

„Ustup!“ zaječel Voldemort na Malfoye, který seděl vedle a díval se do země. Malfoy okamžitě vystřelil ze židle a postavil se kousek dál do pozoru.

Vyděšený Snape tušil, co ho čeká, co bude následovat, věděl, že selhal, že svůj úkol nesplnil, prozradil svoji identitu dvojitého agenta, zanedbal zásadní bezpečnostní opatření, zklamal ty, kteří mu věřili. Trpěl. Po tolika letech boje prohrál, ležel tu na zemi a čekal na smrt.

    Voldemort se náhle zastavil, sjel očima nejbližší Smrtijedy a sklonil hůlku: „Pro dnešek konec představení, můžete jít.“     

    Všichni se vyvalili ze statku a byly slyšet pouze tlumené rány, jak se ustrašení Smrtijedi rychle přemisťovali. Vevnitř zůstali jen Severus a Voldemort. 

    Jakmile se obývací pokoj vyprázdnil docela, odhodil Pán zla hůlkou druhý stůl stranou.  Snape bezmocně ležel na zemi a čekal.  Bylo mu jasné, že prohrál, že konec se blíží. Věděl, že nemá cenu Voldemorta prosit nebo žádat, nehodlal se zbytečně ponižovat.

Voldemort se k němu naklonil. Dýchal mu do obličeje: „Severusi, ty zrádče, tušil jsem, že  někdo takový mezi námi je, ale opravdu jsem nečekal, že ty.“

Snape se díval stále do země.

„Hnusíš se mi,“ zašeptal Voldemort Snapeovi těsně u ucha,  Snape  opět ucítil jeho ledový dech. Voldemort mávl hůlkou a ve vteřině Severuse odzbrojil. Jeho hůlka vyletěla oknem ven. Snape si ze všeho nejvíc přál, aby to  Voldemort ukončil rychle, bez mučení, ale tušil, že tak snadná smrt mu není souzena.

„Crucio!“

   Profesorova těla se zmocnila krutá křeč, musel překonávat  obrovskou bolest. Svíjel se bezmocně u nohou svého mučitele. Přívaly bolesti se v pravidelných intervalech vracely, poslední zbytky jeho sil se rozplývaly v dalších křečích.

Voldemort se tím chvíli bavil, ale potom mu na okamžik dopřál úlevu.

„Stále si myslíš, že se ti bratříčkování s Brumbálem vyplatilo?“ 

Snape zatnul zuby a mlčel.

„Crucio!“ zavřískal Voldemort a Snape opět v obrovské křeči vyletěl až ke stropu.

„Stačí?“

Snape mlčel. Vzpomínal na Lily. Jak si spolu hráli, jak mu jednou dala pusu na tvář, vzpomínal na její úsměv, na její zrzavé vlasy a na magické zelené oči. Všechno, co kdy udělal, bylo zbytečné, teď to všechno zkazil. Byla to jeho osudová chyba.

    Voldemort ho ještě chvíli mučil a potom vytáhl nůž a začal ho řezat a bodat do rukou.

„Tak a teď dostaneš, co ti patří, Severusi. Pomaličku tu vykrvácíš. Můžeš se to snažit zastavit, ale nepůjde to. Tvůj Brumla tě už živého nenajde.“

Voldemort vstal a měl se k odchodu, než však dovřel dveře, obdařil umírajícího jedovatým úsměvem.

„Dobrou noc, příteli, “ řekl ironickým tónem a hůlkou zhasl světlo svíce, která stála na poličce.

   Odešel! Voldemort konečně odešel! Snape se musel srovnat sám s myšlenkou, že dnes zemře. Myslel na Kate a Emmu, na Trigovou a hlavně na Lily. Vybavovaly se mu vzpomínky zasunuté hluboko v paměti.

   Byl doma a otec se právě vrátil z hospody. Poledne minulo a matka, unavená přípravou nedělního oběda, při čekání na manželův příchod usnula na gauči. Otec se rozzuřil, že nepodává jídlo ihned bez vyzvání, zmlátil ji a  pustil se i do něho. Najednou se zvenku ozvalo  Lilyino volání. To Severuse zachránilo.

   Jindy byl s Lily o Vánocích venku na zasněžené louce nedaleko Tkalcovské ulice, leželi spolu ve sněhu, a vůbec jim nebyla zima. Povídali si. Potom ho Lily  políbila.

    Snape se při této vzpomínce na Lily pousmál a oči se mu zatřpytily rodící se slzou. Naposledy plakal, když Lily zemřela. Proč byl jenom tenkrát tak hloupý, proč? Z rukou mu vytékaly provázky krve.  Bolelo ho celé tělo. Kdyby mohl, tak by to urychlil, ale přišel o hůlku a byl částečně znehybněn poutacím kouzlem. A co Kate a Emma, kdo se o ně teď postará? Hlavou mu probíhaly tisíce myšlenek a vzpomínek. Trigová! Napadlo ho, ano,  ta se o Emmu a Kate postará. Je to jejich teta. Jak jí to ale dá vědět? Neměl hůlku, ani kus pergamenu. Napadlo ho, že vzkaz napíše na podlahu vlastní krví. Brumbál ho určitě sem půjde hledat, takže si to přečte. Nic lepšího nevymyslel. V naprosté tmě namočil prst do své pulsující horké krve a psal.

GA.  POSTAREJ SE O NĚ. 

   Nechtěl pást nic určitého, kdyby se někdo z nepřátel vrátil, byl přesvědčen, že smysl vzkazu Brumbál bez problémů pochopí. Pro klid svého svědomí ještě připsal jedno slovo.

PROMIŇTE

   Ještě chvíli myslel na svoje selhání, na své chyby a poklesky. Cítil, že už dlouho nevydrží při vědomí. Horké slzy mu tekly po tvářích, jeho vždy bystrý a logický mozek začal ochabovat.  Myšlenky se mu pletly jedna přes druhou. Otec, matka, Lily, Potter, Brumbál, Trigová, Emma, Kate, znovu Lily, polibek. Ještě jednou se mu vybavila ta chvíle.

    „Lily,“ zašeptal naposledy a vydechl, jeho oči ztratily výraz a ústa pevně sevřená k sobě, povolila, ruka, kterou do této chvíle držel několik centimertů nad zemí, klesla.

    Ticho. Hodiny v místnosti se s jeho posledním dechem zastavily.

     Severus Snape zemřel.

Třináctá kapitola
Nečekané povinnosti
 

     Ke třetí  hodině odpolední si Brumbál začal dělat o Severuse starosti. Rozhodl se pro osobní návštěvu Belgie.

     Za chvíli se už rozhlížel po zasněžené loučce. Našel statek a s hůlkou v ruce vešel dovnitř. Ocitl se v malé předsíni a otevřel dveře do obývacího pokoje. V šeru spatřil na zemi ležící tělo. Přistoupil blíž a pochopil. Lusknutím prstu rozhrnul závěsy, aby do místnosti vstoupilo trochu víc světla.  Poklekl k zemřelému a zlehka ho pohladil po vlasech.

„Byl jsi neuvěřitelně statečným mužem, Severusi, příteli,“ zašeptal Brumbál a ruka mu sjela k Snapeovým očím, aby zatlačila víčka. Přitom si všiml vzkazu, a jak  Snape předvídal, okamžitě mu porozuměl. Vzal  Severusovo mrtvé tělo do náruče a vynesl ho z domu.     

   Přemístil se s ním před školní pozemky, přenesl ho přes bránu a nakonec ho donesl do hradu na ošetřovnu. Tam položil Snapea na měkké lůžko. Věděl velice dobře, že  profesor lektvarů už hebkost podušek necítí, že mu už nikdo a nic nemůže pomoci, ale měl dojem, že ošetřovna je tím pravým místem pro uložení Severusova těla, že to tak má být. Uslyšel  za sebou klapající podpatky madame Pomfreyové.

„Co se stalo?“ zeptala se vyděšeně.

„Bohužel,“ řekl Brumbál lítostivě a ukázal na nehybného Snapea.

Madame Pomfreyová vykulila oči. 

„Profesor Snape tedy…?“ Brumbál přikývl a madame Pomfreyová se na Snapea podívala a propukla v tichý pláč.

„Nechám ho zatím odpočívat tady, jen do zítra.“

„Dobře,“ zašeptala a dál se vyděšeně dívala na mrtvé tělo, zatímco se Brumbál ihned vydal do sborovny a nechal svolat celý pedagogický sbor.

     „Stalo se něco mimořádného?“ zeptala se Minerva McGonagallová, když se místnost zaplnila.

      „To, že jsem vás tak narychlo svolal, má své důvody, musím vám totiž oznámit velice smutnou zprávu,“ řekl ředitel rozechvělým hlasem a mezi učiteli zavládlo napětí.

„Jaké důvody? Jakou zprávu?“ dotázal se do ticha malinký profesor Kratiknot, opírající se o knihovničku..

„Jistě jste si všimli, že tu chybí Severus. Není to náhoda. Bohužel, když dnes vykonával  práci pro Fénixův řád, zemřel.“

Septima Vectorová upustila hrneček s čajem, který svírala v rukách.

„Cože?“ vyjekla Gabriel Trigová vyděšeně.

Všichni v místnosti se šokovaně dívali na Brumbála.

„Je mi to nesmírně líto.“

Profesorce McGonagallové stékala po tváři veliká slza. Ve sborovně nastalo  hrobové ticho.

„Jak se to stalo?“ zašeptal něčí hlas.

„Kde bude poslední rozloučení?“ zeptal se Kratiknot.

„V Bradavicích, hned zítra ve čtyři. Severus by si to tak přál, účastnit se budou pouze profesoři.“

Nikdo nepromluvil, jen někteří pokývali hlavami.

„Gabriel, stavte se po večeři u mě v kanceláři,“ dodal ještě polohlasně Brumbál  a opustil sborovnu.

Ve vzduchu viselo mnoho otázek.

První přerušil ticho Marvin.

„Byl sice trochu protivný, ale dobře učil svoje žáky.“

„S tím souhlasím,“ vzlykla Minerva.

„Věřím, že nebyl zlý,“ řekl profesor Binns.

„Stejně je ho věčná škoda, byl tak mladý,“ zašeptala Pomona Prýtová a přitom se vysmrkala do kapesníku. Jen Gabriel ničím nepřispěla a dívala se zamyšleně a smutně do prázdna.

    Sborovna se pomalu vyklidňovala. Zbyla jen Gabriel s Marvinem.

„Co si o tom myslíte vy?“ zeptal se Marvin a vytrhl tak Gabriel ze zamyšlení.

„Vlastně v tom mám veliký zmatek, nevím, co si mám myslet, každopádně je mi líto, že zemřel, ať byl jakýkoliv,“ pravila a měla se taky k odchodu.

 

    Po večeři se ozvalo na dveře v Brumbálově pracovně naléhavé klepání. Byla to Gabriel.

„Mám velice málo času, takže to vezmu stručně. Důvěřuji vám, ale přesto mi musíte slíbit, že to, co vám teď povím, se nikdo jiný nedozví. Týká se to Severuse a Smrtijedů,“ řekl Brumbál pevným hlasem.

„Slibuji vám to,“ přikývla Gabriel.

Brumbál jí převyprávěl celý smutný osud jejího bratra.

„Už to chápete?“ zeptal se.

„Asi ano.“

„To ale není všechno.“

„Co ještě?“ zeptala se Gabriel.

Brumbál sáhl do zásuvky, chvíli se v ní přehraboval, poté vytáhl dopis od Silvie Irvingové a podal jí ho. Gabriel četla a měla čím dál zmatenější výraz.

„Jak s tím souvisejí vaše dcery?“ zeptala překvapeně.

„Ale to není můj dopis, ten přišel Severusovi,“ pousmál se Brumbál.

„Severusovi?“

„Ano, má dvě dcery, dvojčata.“

„A proč mi to říkáte?“

„Jeho poslední přání bylo, abyste se o ně postarala,“ řekl Brumbál vážně.

„Já?! On věděl, že jsem jeho sestra?“

„Ano, věděl. Vy jste jediná příbuzná, kterou děti mají. Jejich babička je vážně nemocná a při svém současném zdravotním stavu výchovu nezvládá, také vzhledem k jejich mimořádnému kouzelnickému nadání. Potřebují pevné a podnětné vedení. Je jim sedm.“

Brumbál chtěl pokračovat ale Gabriel ho přerušila.

„Počkat, počkat, počkat… já se mám postarat o dvě malé čarodějky?“

„Jestli si je nevezmete, až jejich babička zemře, což bohužel nebude patrně dlouho trvat, půjdou do mudlovského sirotčince.“

Gabriel chvíli ztichla.

„Musím si to promyslet,“ zašeptala.

„Samozřejmě, přijďte  mi říct své rozhodnutí zítra, potom napíšu Silvii.“

Brumbál věděl, jak se Gabriel rozhodně. Také ona to už podvědomě tušila, když vstupovala do své ložnice. Sedla si tam  a přemýšlela.

   Když si je k sobě vezme, jak to obě dívky přijmou, je pro ně cizí. Má jenom malý byt v Cambridge, její práce je časově náročná. Má dvě malé neteře. Snapeovy dcery. Celou noc nespala, ale byla už definitivně rozhodnutá.

 

Čtrnáctá kapitola
Pohřeb
 

    Ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne se před hradem sešli všichni profesoři a zaměstnanci školy a všichni v černém. Gabriel měla černou stuhu ve vlasech a černý dlouhý kabát. Všude bylo ticho. Vzduch se zachvíval slabým větrem, který měl Severus tolik rád,  a profesoři pomalu postupovali za Brumbálem k zadní části hradu.

    Tam vešli dlouhou chodbou na prostorné schodiště, jež je dovedlo pod hrad do temné a studené krypty se silnými kamennými zdmi. Gabriel zde dosud nikdy nebyla. V obrovském podzemním prostrou člověk tak tak dohlédl z jedné strany na druhou. Brumbál jediným pohybem hůlky rozsvítil všechny pochodně, které v mžiku ozářily řady horbů, mezi nimiž se vinuly úzké cestičky.

    Gabriel stihla přečíst několik nápisů na deskách, Brumbál však pokračoval a vedl smuteční hosty dál prostřední prostornější cestou. Následovali ho. Byli tu opravdu všichni.  Byla tu madame Pomfreyová, která v rukách svírala kapesník, profesor Binns, Sibyla Trelawneyová, jež na sobě měla černou suknia a  černý plášť, který částečně zakrývaly  dlouhé černé šály. Nezapomněla na  tmavé korále. Nosila je vždy.  Profesor Kratiknot si oblékl kabát,  který tahal za sebou jako vlečku, byl mu velký.  Marvin měl slušivé černé sako a malý klobouk. Hagrid se rovněž zahalil do tmavého pláště…

   Smuteční průvod dorazil na místo. Všichni se rozestavěli kolem rakve. Brumbál už nedokázal skrývat svůj smutek. Jeho pověstný klid byl ten tam.  Jako obvykle si trochu odkašlal, aby se mu nechvěl hlas.

  „Vážení přátelé, sešli jsme se dnes na tomto posvátném místě, abychom uctili památku našeho kolegy, profesora lektvarů a ředitele Zmijozelské koleje, Severuse Snapea. Byl to člověk pevného charakteru, výjimečné odvahy a silné vůle. Škoda jeho mladého života. Obětoval jej  ve prospěch nás všech. Neříká se mi to snadno, ale cítím se zčásti zodpovědný  za jeho smrt. Zemřel  rukou Pána zla, když vykonával práci pro moji organizaci, pro Fénixův řád.  Tento navenek mrzutý a uzavřený člověk,  byl ve skutečnosti jedním z nejstatečnějších mužů, jaké jsem kdy v životě potkal. Byl rovněž vynikajícím pedagogem, jehož rukama prošly stovky dětí, které velmi dobře naučil svému předmětu.  Nepřál by si dlouhý proslov ani nápadný a honosný pohřeb. Proto svoji řeč ukončím, i když bych o něm mohl mluvit ještě dlouho a s úctou i obdivem. Děkuji vám, vážení smuteční hosté, že jste přišli.“

    Mávl hůlkou a rakev se pomalu spouštěla do hrobky. Pomona Prýtová si utírala slzy do rukávu svého černého kabátu. 

    Hrob se zasypal hlínou a nasunul se na něj kámen. Brumbál potom hůlkou do kamene vyryl text:

 

Severus Snape

učitel lektvarů

 

2.5.1960

19.12.1997

 

                    

 Všichni pak ještě dlouho stáli nad hrobkou a truchlili.

„Sbohem, Severusi Snape, “ zašeptal  Brumbál. Horká slza mu stekla po tváři a ztratila se v hustých dlouhých vousech. Otočil se a všichni ho pomalu následovali přes podzemní hřbitov zpět po schodech nahoru.

    Gabriel trpěla zvláštním úzkostným pocitem. Jako by jí najednou chyběly Snapeovy ironické poznámky a protivné komentáře, jeho osobitý hlas i pohled jeho očí. Severus Snape jí prostě chyběl nejspíše celý. Ztratila bratra dřív, než se s ním stačila trochu více sblížit. Už nikdy neuslyší jeho protivné: „Profesorko Trigová, vaši studenti se opět vyznamenali…“

Zvykla si na to, na jeho přítomnost i na  jeho bručení a mručení. Cítila, jak ji štípou oči. Nakonec se neudržela a rozplakala se. Marvin si toho všiml a nabídl jí rámě.

„Děkuji,“ vzlykla a s vděčností  se zavěsila. Šli po školní louce do přední části hradu.

Gabriel se opřela o Marvinovo rameno a plakala a plakala.

    Severus je mrtvý, Severus už nežije, bratr nežije. Nechal mi tu své dvě malé děti. Neuvidí je vyrůstat, nebude si s nimi nikdy hrát. Nebude je nikdy učit. A ony nikdy nepoznají svého otce. Pak musí alespoň poznat svoji tetu. Teta se o ně postará. Gabrielin pláč nebyl k utišení. Marvin ji neopustil.

Patnáctá kapitola
Život jde dál


      Bylo léto roku 2005, od Severusovy smrti uplynulo osm let. Voldemort byl mrtev a poražen. Zabil ho Harry Potter. Většinu Smrtijedů pochytali, ostatní se rozprchli. Spravedlnosti jich uniklo jen pár.

   Blížil se konec srpna a Příčná ulice se naplnila školáky a jejich rodiči, kteří nakupovali pomůcky pro nadcházející  školní rok. Gabriel se s dětmi také prodírala davem. Měly namířeno ke Krucánkům a kaňourům. Vedle Gabriel  pobíhala tři děvčátka.

„Emmo, neprovokuj Sáru,“ okřikla Gabriel čtrnáctiletou dívku s černými mastnými vlasy, která právě pošťuchovala druhou asi pětiletou holčičku v modrých šatech. Byla to Gabrielina vlastní dcera. Měla hluboké modré oči a dlouhé hnědé vlasy až po pás.

„Ale mami, ona si začala,“ řekla Emma.

Vedle Gabriel kráčela poslušně třetí dívka nápadně podobná Emmě. Byla to Kate.

„Mami, koupíš mi novou knížku?“ zeptala se.

„A jakou?“ usmála se Gabriel a vzala Sáru za ruku.

„No, nějakou, kterou ještě nemám,“ usoudila Kate.

„To bude dost těžké, máš nejspíš všechny, co na světě existují, už je ve tvém pokoji není ani kam dávat, za chvíli na nich budeš spát,“ řekla Emma a Kate se na ni zaškaredila.

„Ty buď zticha, lektvaroholičko, tvůj pokoj dřív vyletí do povětří, až omylem přidáš skřetí sliny do žabích očí.“

„Nechte toho obě dvě!“ řekla Gabriel rázně.

„Podívejte, už jsme tady,“ vykřikla Kate a nalepila se na výlohu Krucánků a kaňourů. Milovala  knihy. Ráda je vybírala, dotýkala se jich, listovala jimi, ale nejraději je samozřejmě četla. Emma se naproti tomu třásla, jen aby mohla vytvořit nějaký lektvar.

„Pojďme dovnitř,“ zavelela Gabriel a zatáhla všechny tři do krámu. Nakoupily, co bylo třeba, a za chvíli za nimi do obchodu dorazil Marvin.

„Ahoj, kde jste? Všude jsem vás hledal.“ 

Marvin pohladil  děti po vlasech a Gabriel políbil na tvář.

„Promiň, musely jsme vstát dřív, abychom sem stihly dojít před devátou, potom se už nedá sehnat nic pořádného. Vzal bys prosím ty knihy do auta,  jdeme ještě k madame Malkinové koupit hábity.“

   Brzy nato všichni seděli ve voze a mířili domů na Dream street. Cestou Sára přeměnila Katin bezpečnostní pás na slepýše. Když se vrátili do domů, Emma se pustila do studia lektvaru určeného  pro šestý ročník, přestože byla teprve ve třetím, Kate se vrhla na novou knihu a četla, až se z ní kouřilo.

    Kdykoli  se na ně Gabriel podívala, musela myslet na Snapea, byly mu obě tak podobné, Vzhledem a povahou. I zvyky měly stejné, jen tolik nebručely. O tom, že jejich otcem je Snape, že už nežije a že jejich matka zemřela, věděly. Na Sandru si  nepamatovaly. Gabriel jim netajila, že je jen jejich teta, ale ony  jí i přesto říkaly mami a Marvinovi tati. Sára byla dcerou Gabriel a Marvina. Kate s Emmou ji braly jako vlastní sestru. Gabriel je měla všechny ráda a vychovávala je s velikou něhou, péčí a láskou.

   Hned po příchodu domů se Marvin vypravil na návštěvu k rodičům a Gabriel se pustila do vaření.  Sára za jejími zády přeměňovala vidličky na slimáky. Gabriel si toho všimla.

„Sáro, co si myslíš že děláš?“

„Slimáky,“ řekla klidně Sára.

„Tak toho hezky rychle nech, copak nevíš, že se to nesmí? Příští rok nastupuješ do mudlovské základní školy a tam to rozhodně nesmíš dělat, tak si zvykej. Jestli tě ještě uvidím kouzlit, budu se moc zlobit,“ dokončila Gabriel.

    Kolem poledne se vrátil domů Marvin a pohladil Sáru po kaštanových lesklých vlasech.

„Co je nového u vašich?“ zeptala se Gabriel a přitom ochutnávala polévku.

„Mamka zítra přijede za dětmi,“ řekl, posadil ke kuchyňskému stolu a otevřel si noviny.

„Dobře, něco upeču, zavolej Kate a Emmu, je čas k jídlu.“

     Za chvíli se po schodech dolů přihnala dvojčata. Všichni se  posadili ke stolu a Gabriel podávala oběd.
 

    Takhle si spokojeně žili. Gabriel velice často vzpomínala na bratra, neboť jeho obraz  spatřovala v očích svých neteří. Bylo až neuvěřitelné, jak se mu podobaly. 

 

KONEC  
 
    

Nahoru

HARRY POTTER, characters, names and related indicia and WARNER BROS., shield logo and related indicia are trademarks of Warner Bros. TM & © 2003.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.