ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Vánoční koleda Severuse Snapea
Autor: Lucia

Albus Brumbál se probudil. Ačkoli byla v jeho pokoji tma, a on nemohl vidět na hodiny stojící  na krbu, věděl však přesně, kolik je. A aby  nevěděl, když se už dvacet let budil ve stejný čas, v 5:30. Lehce se protáhl a ještě několik minut ležet v zahřáté posteli. Naslouchal zvukům, které jeho i všechny v Bradavicích provázely již třetí den a čtvrtou noc. Meluzína urputně kvílela na chodbách hradu a do oken se opíral silný vítr, v němž divoce tančily miliony třpytivých  sněhových vloček.  Celé toto divadlo doprovázel velký mráz, který se snažil proniknout každou možnou skulinkou do hradu.

O pár minut později se Brumbál posadil, vklouzl do svých teplých trepek a zahalil se hřejivým županem. Nakonec vstal, došel k oknu, díval se ven a velmi intenzivně si uvědomoval, že se i ve svém věku nesmírně těší na Vánoce, téměř se stejnou intenzitou jako v dětství. Zavrtěl nevěřícně hlavou,  otočil se ke krbu a plivnul do něj. V ten okamžik  vzplála dvě silná polena. Potom Brumbál několikrát pomalu dýchnul na zamrzlé sklo a ledové ornamenty, jež tam přes noc namaloval mráz, zmizely. Bylo 20. prosince a Štědrý den se kvapem blížil.

Sněžit začalo před týdnem. Studenti, obzvláště ti nejmladší, měli radost a pokoušeli se o menší sněhovou bitvu. Další ráno sahala bílá nadílka po kotníky. To už popadla sněhová nálada i starší studenty a okolí hradu bylo svědkem několika sněhových bitev mezi kolejemi. Také sněhuláků stálo venku nepočítaně. George s Fredem se dokonce snažili některé z nich  oživit, aby metali sníh na kolemjdoucí, ovšem když několik sněhových koulí trefilo procházejícího profesora Snapea, byli dotyční sněhuláci zničeni a chlapci Weaslyovi museli za trest pomáhat Filchovi s odhrabováním sněhu u hlavních dveří.

Bílá vánoční nálada vládla celému hradu a okolí.
Ve Velké síni si už každá kolej vyzdobila svůj strom a Hagrid nečekaně dodal ještě další obrovský smrk.
„Našel sem ho při vobchůzce u lesa. Nemoch sem ho tam nechat, byla by  ho škoda,“  řekl omluvně profesorce McGonagallové, když jí při neobratné manipulaci špičkou větve shodil klobouk. Hagrid smrk usadil do rohu místnosti. Byl nádherně souměrný, a přestože voněl čerstvostí, pár kousků jehličí vylétlo a skončilo na obloženém chlebu profesora Snapea, který zasažený pokrm se znechucením odstrčil a mrzutě pozoroval, jak se několik studentů ihned vrhlo  ke stromu  a pustilo se do zdobení.

„No a děcka se aspoň zabavěj,“ dodal s úsměvem Hagrid.

Severus Snape se po téhle Hagridově větě ještě více zakabonil a zahleděl se urputně do svého šálku s horkým čajem. Nepamatoval se, že by to v Bradavicích někdy vypadalo tak šíleně. Kamkoli pohlédl, útočily na jeho smysly symboly Vánoc. A letos v opravdu mimořádném množství. Vánoční výzdoba nebyla jen ve Velké síni a na hlavní chodbě, ale prostě všude. Na všech chodbách, kterými studenti procházeli, na schodištích, v učebnách, v knihovně, dokonce i Filchovi někdo vyzdobil kumbál. Také předchozí roky se výzdoba vyskytovala v celém hradě, ale bývala podstatně střídmější. Ovšem tentokrát si Severus připadal jako v obrovském vánočním sněžítku. Na chodbách viselo jmelí, zábradlí u schodišť byla omotaná barevnými vánočními řetězy, ze všech stran se valily vánoční girlandy, mašle, zvonečky a jiné serepetičky. Přímo cítil, jak  na něj  ze všech koutů dotírá vánoční nálada. A on na Vánocích neviděl  nic hezkého. Pro něj to byly svátky zbytečného sentimentu, rozptylujícího studenty při výuce. Severus Snape prostě nesnášel všechno, co se točilo kolem těchto svátků a rozhodně na tom nehodlal nic měnit.

Byl přesvědčen, že na tomhle letošním „šílenství“ nese vinu částečně počasí, ale především  ONA. Ona a ta její zatracená vánoční nálada! Na začátku adventu zorganizovala skupinku několika studentů, kteří se pustili do základní výzdoby Velké síně. Další týden profesor zjistil, že skupinka se rozrostla a organizovaně „zvelebuje“ostatní učebny, chodby i nádvoří hradu. O třetí adventní neděli přinesl Hagrid čtyři urostlé smrky, na které se ještě týž den vrhly čtyři početné skupiny zdobičů. Když se navíc před každou  snídaní, obědem i večeří začaly  zpívat koledy, což byla pochopitelně opět JEJÍ práce, Severusovi přestalo chutnat a chodil na jídlo s větším a větším zpožděním. Ale přeci jen respektovala jeho letité pravidlo – Studenti Zmijozelské koleje mají  povoleno vyzdobit si své pokoje a svou společenskou místnost, ale na chodbách této části hradu je jakákoli výzdoba zakázána.  Sám profesor se divil, že přijala jeho vyhlášku bez mrknutí oka a zbytečných komentářů.

A tak zatímco všichni na hradě omámeně podléhali adventní náladě, kochali se výzdobou, chystali dárky nebo zpívali koledy,  Severus Snape se snažil trávit co nejvíce času ve svých pokojích a v učebně lektvarů, jejíž zdi ani netušily, že nějaké Vánoce vůbec existují.  Těšil se,  až většina dětí opustí alespoň na pár dnů školu, a on tak bude mít víc času a klidu plně se soustředit na práci. Letos měla zůstat jen hrstka studentů, dokonce i Harry Potter se díkybohu chystal odjet k Weasleyovým, takže bylo o jednu velkou starost míň.

I Protiva se nechal unášet vánoční atmosférou, jako  každý rok,  a i letos řádil, co mu síly stačily. Po studentech házel jmelí a na bradavických věžích po nocích kvílel Ticháá nóóóóc… Jeho běsnění vyvrcholilo v okamžiku, kdy propašoval obrovský naparáděný strom do kabinetu profesora lektvarů, a narušil tak oblast, která se nikdy nezdobí a zdobit nebude, dokud bude Severus Snape při životě.  Tenhle zákaz však Protiva naprosto ignoroval a nezapomněl strom narafičit tak, aby se plně projevil poté, co někdo vstoupí do místnosti. Tím „někdo“ nemohl být přirozeně nikdo jiný než profesor Severus Snape. Jakmile otevřel dveře, byl okamžitě rovnoměrně omotán stříbrnými a zlatými řetězy, polepen rudými mašlemi, zasažen několika vánočními koulemi a  zahalen oblakem třpytek. Když situaci zpacifikoval, zůstala mu z celé té spouště na zádech přilepená červená mašle. Byl natolik zaskočen, že si té neobvyklé dekorace svých zad ani nevšiml. Zato zaregistroval Protivu, který poletoval po chodbě a mohl se uchechtat. Ten byl po několika minutách  omráčen spoutávacím kouzlem a dál už jen tiše proplouval po chodbách hradu. Posměšný úšklebek mu ale zůstal.

Snape, zaslepený vztekem, rázoval po chodbě kolem vyjevených studentů směrem k Brumbálově pracovně a za ním zůstávala cestička z třpytek a jehličí. Ani si nevšiml, jak posměšně studenti ukazují na zem a na jeho záda, kde stále spokojeně trůnila ona rozkošná mašle. Dokonce za sebou několik desítek metrů táhnul chlupatý stříbrný řetěz, jenž se mu omotal kolem nohy. Myslel  jen na jedno. Budu požadovat zákaz Vánoc a všech těch otravných serepetiček okolo.

Brumbála nakonec našel až ve Velké síni, kde ochutnával pečené cukroví od studentek Havraspáru. Tou dobou už lehce „vychladl“ a vyžadoval pouze, aby byl Protiva neprodleně vykázán do podzemí.

Albus Brubmál trpělivě Severuse, za nímž se vyrojil dav zvědavců, vyslechl. Nato mu  pogratuloval, že už také konečně žije duchem Vánoc a decentně mu sundal červenou mašli ze zad. „Protivu samozřejmě potrestám, ale víš, jak to s ním je...  Možná ti chtěl jen udělat radost...“ Brumbál už nestihl pokračovat, protože Snape zrudnul, vztekle mávl rukou a naštvaně odešel.

Studenti okolo samozřejmě mlčeli, ale jen co se za ním zavřely dveře, propukli v  neutišitelný záchvat smíchu, a i Brumbálovi lehce zacukaly koutky. Ještě ten večer se rozšířily zvěsti, že Colin bude mít skvělé fotky omašlovaného Snapea, které hodlá rozesílat jako novoročenky.

Ten den se už Severus Snape neobjevil ani ve Velké síni a  ani kdekoliv jinde. Takže zatímco se Protiva, stále paralyzován, vznášel kdesi v podzemí, Severus Snape seděl ve své pracovně, oprašoval si z vlasů poslední třpytky  a přemýšlel.

Na odpolední „nehodu“ a Protivu už téměř zapomněl.  Samozřejmě, cítil se poněkud ponížený před studenty, že si na něj Protiva dovolil, ale momentálně musel řešit závažnější věci.

Jeho myšlenky se ubíraly naprosto jiným směrem. Už několik týdnů se snažil rozluštit složení neobyčejně zajímavého lektvaru, a stále se mu to nedařilo. Ovšem poslední dny měl pocit, že cíl je na dosah. Znal už všechny ingredience a jejich poměry - až na tu jednu jedinou. Bohužel také stále ještě přesně netušil, k čemu se dá lektvar použít, veškerý posun vpřed brzdila ona poslední dosud neznámá přísada.

Severus Snape seděl ve svém křesle u krbu a se zavřenýma očima se snažil vzpomenout si,  při jaké příležitosti začal mít ten neodbytný pocit, že už ví...   Ale ať se snažil sebevíc, nemohl si vzpomenout. Vstal a začal  rozmrzele  chodit po pokoji. No tak, soustřeď se. Jsi už tak blízko. Snažíte se na to přijít takovou dobu.  Dokonce jsi i podpořil ten její bláznivý nápad a zkoušeli jste do nedokončeného lektvaru náhodně  přidávat různé ingredience. Ano, ale po tom malém výbuchu...  Soustřeď se.

Severus dál pochodoval a usilovně přemýšlel. Musíš už na to přece přijít, zkusili jste tolik možností. Musíš na to přijít, dřív než ona. Ty jsi ten,  kdo to musí rozlousknout a ukázat jí…

Pak se opět usadil. Vzal si k ruce veškeré záznamy z posledních pokusů a pečlivě procházel jeden po druhém, porovnával a znovu a znovu usilovně studoval dosažené výsledky. Až najednou mu to došlo. Jmelí! Samozřejmě, je to jmelí. Nejspíš v sušené formě. Poslední výpočty vypadaly jednoznačně. Musím si to ověřit.

Ihned vykročil k prostorům, které jim Brumbál vymezil pro pokusy. Jejich laboratoř se nacházela v té části hradu, kam studenti neměli přístup, a Snapeovi zabralo několik minut, než k ní přišel,  přestože využil několik tajných zkratek.

Už z dálky poznal, že laboratoř není opuštěná. Pode dveřmi se linulo matné světlo. To ho potěšilo hned ze dvou důvodů. Mohl Alici okamžitě sdělit, jaká je poslední přísada. Byl přesvědčen, že test, který hodlal ihned provést, jeho domněnku potvrdí. A navíc její přítomnost v laboratoři znamenala,  že už konečně přestala trucovat a vrátila se zpět k práci. 

Její poslední reakce byla přehnaně dětinská, pomyslel si. Vešel dovnitř jako vždy - tiše a nepozorovaně. Alice stála zády k němu a soustředě přelévala jednu zelenou tekutinu do druhé.

Profesor „nasadil“ triumfální výraz. Ano v lektvarech je výborná, vlastně téměř skvělá, ale ode mě se musí ještě hodně učit. A pak sebevědomě pronesl: „Tou poslední ingrediencí je zcela určitě jmelí.“

Čekal sice překvapivou a obdivnou reakci,  ale to, co přišlo, změnilo ve vteřině jeho spokojený výraz ve zlobu.

Alice, která netušila, že někdo vešel, se lekla  a obě baňky upustila přímo do kotlíku. Ten byl plný hmoty, jež připomínala želé. Obě tekutiny se s „želé“ smíchaly a začaly prudce reagovat. V kotlíku to vřelo,  praskalo a bublalo.  Než stačila Alice nebo Snape zakročit, zasáhla je obrovská erupce mazlavých  zelených kousíčků, které se rychle měnily na lepkavý sliz.

„Sakra, sakra, sakra! U Merlina, Severusi, copak nemůžete přijít jako normální člověk? Měl byste z bezpečnostních důvodů  cinkat na zvoneček. Přinejmenším už od sochy Augustýna Šíleného,“ ulevila si Alice a začala mávat hůlkou nad zdivočelým  a dosud nebezpečným kotlíkem.

Snape rozzlobeně setřel sliz z hůlky a rozběhl se k ní. Cestou popadl z poličky duhový lektvar. Nešetrně ji odstrčil, vlil lektvar do kotlíku a přiklopil jej poklicí. Pak se otočil k Alici a vztekle na ni mířil hůlkou.

Je po mně, pomyslela si v první chvíli. Ale když viděla, jak je Snape celý zelený, zapatlaný a fantasticky slizce lepivý,  začala se nekontrolovatelně smát.

„Čemu se k čertu smějete?“ procedil skrze zuby. "Podívejte se, co jste vinou své nezodpovědnosti způsobila.“

Alice se rozhlédla. Snad každá věc v místnosti měla na sobě alespoň kousek slizu. A ona  sama  nabyla nejistého pocitu, že se jí nepříjemná hmota dostala až k tělu. Podívala se na Snapea, který ze sebe bezděčně seškraboval zbytky zelené kaše,  a pokusila se nasadit vážný výraz, avšak místo toho se dostavil další záchvat smíchu.

Snape zuřivě zatnul ruce v pěst. „Vy...“ Větu nedokončil a místo toho začal hůlkou vyvolávat čisticí kouzlo.

Alice se už trochu zklidnila a snažila se mu pomoct. On ji však hrubě usadil. „Vy už se o nic nepokoušejte, nebo naděláte víc škody než užitku.“

V hlase byl tak chladný a nekompromisní, že Alice poslechla a snažila se očistit jen sama sebe. Přitom po něm po očku zvědavě pokukovala a přemýšlela, jak moc je naštvaný. 

Snape po ní naopak několikrát šlehnul ostrým pohledem a ona jeho naštvání odhadla na stupeň sedm z možných deseti.

Jmelí, no jistě, pomyslela si. To by mohlo být ono, i když v takovém případě půjde o jed,  a ne o posilovací lektvar, jak jsme se  původně domnívali.  Zkusila ještě pro jistotu nasadit  omluvný výraz. Ten však profesor naprosto ignoroval.

„Jak… jak jste mohla takhle dětinsky porušit zásadní bezpečností předpisy. Tohle učím studenty v prvním ročníku. Kotlík měl být mimo dosah těch lektvarů,“ pronesl chladným hlasem a otřel prsty zbytky kaše ze stolu a důkladně si  přičichl. „U Merlina, co to...“

„Maskovací mast. Téměř hotová. Za pár minut bych tekutinu opatrně vmíchala do želatiny. Stačilo jen, aby hmota vychladla. Měla jsem vše plně pod kontrolou. Vylekala jsem se...  Vaší vinou. Plížíte se jako duch…“

„Mlčte! V první řadě jste měla dodržovat základní pravidla, profesorko.“

Alice pokrčila rameny. Nejlepší bude nechat ho v klidu vychladnout. Nakonec… v něčem má přeci jen pravdu. Pozorovala, jak Snape odstraňuje poslední zbytky slizu, a všimla si, že na jeden pramen jeho vlasů kouzlo nedosáhlo, avšak nenašla odvahu jej na to  upozornit.

„Takže…“ začal se stále chladným tonem v hlase, „poslední přísadou tohoto lektvaru bude zajisté jmelí..."

„Jak jste na to přišel?“ zeptala se Alice, a ještě než dořekla větu, věděla, že se Snape opět dostal do varu. Přerušila ho,  a to on nesnášel.

Snape po ní šlehnul pohledem, který byl mrazivější než počasí venku. „Nemusím vám jistě zdůrazňovat, že lektvar bude jed. Řekl bych, že jmelí je tam dodáno v sušeném stavu.“

Alice přikývla. „Vyzkoušíme to,“ řekla a věnovala mu milý úsměv, kterému by zřejmě nikdo neodolal a který by každý oplatil. Na  Snapea však neměl žádný účinek.

Po několika minutách se oba zklamaně dívali na vzorek lektvaru, který již obsahoval všechny potřebné ingredience, ale přesto se stále barvou a účinky odlišoval od originálu.

Snape vzal zkumavku mezi prsty a zvedl ji ke světlu. „Nechápu to,“ pronesl zachmuřeně.

Alice se úzkostně dívala do malých akvárií, kde měli pokusné myšky. Nebyla žádným  milovníkem těchto stvoření, ale přesto jí nedělalo příliš dobře, když na nich testovali lektvary.  Věděla však, že to je nezbytný proces v tomhle...  šíleném dědickém řízení.

Myšlenky se jí vrátily, když ji Snape pobídl, aby vyjádřila svůj názor. Oba lektvary testovali na dvou myších.  První z nich snědla kousek chleba s kapkou originálu a zemřela téměř okamžitě. Alice měla pocit, že si  na chlebu patrně i pochutnávala. Druhá myš  dostala chleba s lektvarem, který právě připravili. Avšak ani se ho ani nedotkla, naopak snažila se od něj dostat co nejdál.

„Voní absolutně stejně…“ zašeptala Alice.

„To jsem už říkal,“ odpověděl profesor suše, „možná potřebuje jen odležet a pak se změní i barva.“

„V jeho poznámkách o tom nic nebylo,“ odvětila a nahlédla do velmi stručného návodu. „Všechny ingredience smíchat za teploty 70 stupňů. Podávat s jídlem. Víc tu není.“

„Kolika návodům vašeho otce můžeme zcela důvěřovat?“ zeptal se poněkud posměvačně a pochybovačně Snape.

Alici přeběhl přes tvář kamenný výraz. Tohle téma bylo pro ni příliš citlivé a Snape to věděl. V jejích očích zahlédl téměř nenávistný pohled a v tu chvíli si nebyl jist, jestli patří jemu, téhle práci, nebo jejímu otci. Svým způsobem mu to bylo naprosto jedno, ale část jeho já musela uznat, že bez ní by tato práce byla podstatně zdlouhavější a náročnější.  Ona znala všechna tajemství Podivného a rozluštila většinu návodů, ke kterým se dostali.

Alice se otočila a beze slova kráčela ke dveřím.

„Zase utíkáte! Pro takovou pitomost. Vždyť sama dobře víte, že tyhle  návody,  které zanechal váš otec, jsou více sázkou do loterie než seriozní recepturu. Jen v učebnici by popis tohoto lektvaru zabral minimálně dvě strany, a my máme k dispozici pár řádků.“ V řeči Severuse Snapea představovala tato slova jistou formu omluvy. Alice ji vycítila. Vlastně ani neměla v plánu odejít. Zvykla si už na jeho výstupy  a věděla, že vždy zasáhne do toho nejcitlivějšího místečka v srdci. Zastavila se v blízkosti dveří a poklekla k velké bedně. Tam byly uloženy různé ingredience, které zatím prohlédli jen zběžně. Na první pohled  nic neobvyklého, jenže Alice věděla přesně, co hledá.

Snape šel pomalu k ní a zvědavě jí nahlížel přes rameno. Když vyštrachala malou krabičku téměř ze dna bedny, nasadil  zvědavý výraz. Přečetl si nápis – Sušené jmelí. Vzal si on ní krabičku a otevřel ji. Jmelí vypadalo a vonělo stejně jako to, co nasbírali a  přidali do pokusného lektvaru.

„Nevidím žádný rozdíl,“ řekl pochybovačně a vrátil krabičku Alici. Pak se spolu odebrali ke stolu, kde zopakovali pokus, tentokrát se jmelím ze sbírky Alberta Podivného.

Snape netrpělivě míchal lektvar, a když se  zbarvil do medového odstínu stejně jako originál, zakroutil hlavou: „Jak jen…“

„Jde o jmelí sbírané o půlnoci 29. února  a …“

„Tomu nerozumím,“ přerušil ji Snape.

„Když mě necháte domluvit, vysvětlím vám to. Tato půlnoc nastává, jak je všeobecně známo,  jednou za čtyři roky, nevzpomínám si, že bych o zvláštních účincích takto připraveného jmelí někdy četla v knihách, ale podle mého otce jej využívají hojně kentauři. A ti svá tajemství knihám nesvěřují. Kde k tomu přišel můj otec, vám nepovím a ani to vědět nechci,“ pronesla důrazně Alice, „důležité je, že jsme odhalili další lektvar a můžeme pokračovat v práci."

„Ještě ne, napřed ho musíme vyzkoušet,“ namítl Snape a kápnul lektvar na další kousek chleba.

Alice však nehodlala už dál setrvat. Věděla, že vše bude v pořádku. „Pokud mě omluvíte, už půjdu. Jestli  se pokus nezdaří,  víte kde mně  hledat,“ řekla a měla se k odchodu.

„Jak chcete,“opáčil suše Snape a chystal se chleba podat myši číslo dva.

Alice smutně pokývala hlavou. Co takhle říct dobrou noc a děkuji za pomoc, pomyslela si a nahlas pronesla: „Dobrou noc, profesore.“

Ten však jen cosi zamumlal a mávnul rukou, čímž dal najevo, že nemá čas a že se Alice nemusí zdržovat.  A jen co se za ní zavřely dveře, myška zemřela. Severus spokojeně pokýval hlavou. Účinky lektvaru byly úspěšně potvrzeny. Šlo o neobyčejně zajímavý typ jedu. Ještě ten večer sepsal podrobný návod a odškrtl ho ze seznamu neodhalených lektvarů. Chvíli přemýšlel o nezvyklých účincích  jmelí sbíraného 29. února. V životě o nich neslyšel a chystal se to napravit.  

Alice se ve svém pokoji přisunula křeslo blíže ke krbu a  nohy v teplých ponožkách natáhla co nejvíc k ohni. I přes právě proběhlé události s profesorem Snapem se cítila skvěle. Byla již zvyklá na jeho výstupy a svým způsobem jí připadly občas roztomilé.  Na vteřinu jí prolétlo hlavou, zda je opravdu „podivná“, když považuje chování Severuse Snapea za roztomilé. A sama nad sebou se často zamýšlela, divila se, jakou s ním má výdrž. Věděla, že ostatní profesoři se ho straní, o studentech ani nemluvě. Během tohoto přemítání spokojeně křoupala zázvorníky od nebelvírských studentek a vstřebávala teplo, jež se pomalu rozlévalo po místnosti. Kolikrát u mě v pokoji  Severus vlastně byl? Uvědomila si, že by na to stačily prsty jedné ruky. Když za ní naposledy přišel a prozkoumal očima její vánočně vyzdobený pokoj, zatvářil se opovržlivě. Pozvala ho na svařák. Tuto nabídku okamžitě a rezolutně odmítl s tím, že má ještě příliš mnoho práce, a podotkl, že profesorka by se měla taktéž více zabývat prací než popíjením svařáků a organizováním pochybných her se studenty. „Slyšel jsem, že to vy jste iniciovala onu šílenou hru  Chyť si vánočního skřítka,“ řekl, když viděl její nechápavý obličej. „Taková dětinská hra! A ten randál a křik.“

„Škoda, že jste se nepřidal. Vánoční čapka by vám slušela," zaculila se škádlivě Alice.

Snapovi v ten moment naskočila na čele mohutná zlobná žíla, otočil se a měl se k odchodu.

"Počkejte," pravila smířlivě, „opravdu si nedáte alespoň malý hrníček?"

Severus Snape  jen něco zaskřehotal o tom, že nehodlá ztrácet čas, a zmizel v chodbě.

Alici o chvilku později napadlo, že v jednu chvíli viděla v jeho očích zaváhání. Nakonec však přesvědčila sama sebe,  že se jí to nejspíš  zdálo.

Severus Snape tu noc uléhal rozladěn Vánocemi, ale potěšen, že se  konečně podařilo odhalit složení a účinky dalšího z lektvarů. Pokud se mu s Podivnou bude takto dařit i nadále, zvládnou vše do konce školního roku. Hlavně aby  zase nezačala zbytečně trucovat. Profesorka Alice Podivná - u Merlina tohle jméno ji naprosto vystihuje. A stejně tak jejího otce.

Severus zavzpomínal na dobu, kdy ji učil. Setkal se s ní poprvé, když nastoupil do školy jako nový profesor lektvarů.  Brumbál ho upozorňoval, že v posledním ročníku narazí na studentku, která  v lektvarech opravdu vyniká. Snape o tom sice nejprve pochyboval, ale brzy musel uznat, že Alice Podivná má opravdu výjimečný talent. Měl však  pocit, že jeho předmět nenávidí. Na hodinách se tvářila všelijak, jen ne zaujatě. Jako by se ani nesnažila poslouchat. Když jí však položil nějakou otázku, ihned bez problémů odpověděla. A téměř vždy správně. Pak opět nasadila svůj unuděný a otrávený výraz. Pravidelně odevzdávala zadané úkoly a lektvary jako první a  její práce byla dokonalá. Ze začátku si myslel, že na něj chce dívka svým odmítavým přístupem udělat dojem, ale postupně mu  docházelo, že se opravdu jen snaží rychle splnit úkol, aby mohla co nejdříve opustit učebnu. 

Snape věděl, že není u studentů zrovna oblíbený a nechystal se na tom něco měnit. Spíše si vědomě pěstoval pověst učitele, ze kterého měli studenti strach a respekt. Ze strany Alice Podivné však necítil ani jedno,  naopak měl pocit, že jím  pohrdá. Celý jeho první školní rok byla pro něj dívka tak trochu záhadou, ale nijak zvlášť se tím nezaobíral, neboť právě tento rok byl pro něj plný zvratů, ztrát a pokusů o smíření se s osudem. Více než nadaná a zvláštní studentka mu na srdci ležela smrt Lily Potterové.

On a Brumbál v té době dívce nabídli, aby zůstala ještě rok na škole a zdokonalila  se v lektvarech. Do této chvíle totiž neměla zapsáno žádné povolání a ani návazné studium. Celý poslední ročník urputně trvala na svém a v dalším vzdělávání pokračovat nehodlala.

I když Snape neměl důvod na Alici celé ty roky myslet, dokázal si nyní vybavit poslední chvíle, kdy ji viděl, dokonce i její výraz ve tváři.  Pamatoval na kamenný a ublížený obličej, který na jejich společné pracovní schůzce stáčela k Brumbálovi. „Tohle jsme snad už probrali, pane řediteli. Pokud jste mne sem pozvali jen kvůli přemlouvání, abych dál studovala, tak zbytečně. Pro mě je to definitivní rozhodnutí,“ pronesla tenkrát poněkud vyčítavým tónem. „Pokud mi již nechcete sdělit nic jiného, ráda bych odešla.“

Druhý den odjeli studenti do svých domovů a on o ní už  neslyšel a ani nepřemýšlel celých 12 let.

Až před několika měsíci o prázdninách, kdy  mu byla Brumbálem představena jako jeho nová kolegyně, se na ni rozpomněl. Návštěva ředitele byla tehdy nečekaná a důvod k ní neobvyklý,  šlo totiž o práci na zcela unikátní sbírce lektvarů.

„Bohužel většina z nich je i mně naprosto neznámá, Severusi, a jsem jen sotva schopný odhadnout, k čemu byly určeny. Lahvičky často nemají žádné pojmenování, jsou pouze označeny jakýmsi symboly. Taktéž přepokládám, že určitá část spadá do oboru černé magie," pravil tehdy Brumbál a podal Snapovi malou lahvičku, jež obsahovala hustou tmavou tekutinu.

Snape převzal od ředitele lektvar a opatrně nádobku odzátkoval.  Napřed si ve světle prohlédl barvu a poté jemně nasál vůni. „Nikdy jsem podobný lektvar neviděl," podotkl a opatrně s lahvičkou zatřásl. „Zajímavé. Máte pravdu, pokud jde o černou magii. Nejspíš bych dokázal odhalit všechny přísady i jejich poměry, ale určit postup...“

„Těch lektvarů je kolem tří set padesáti, a pokud odmítneš odhalit mi jejich podstatu, budu nucen je všechny postupně zničit.“

„Tři sta padesát?“ Snape nevěřícně zavrtěl hlavou. „Jak jsem říkal, ingredience a poměry odhadnu, ale s postupem to bude horší. Kde jste k tomu vlastně přišel?“

„Jedná se  o dědictví. Ne však moje, ale já  se ho jakýmsi způsobem ujal. Jinak by mu hrozilo bezprostřední zničení, a to se mi zdálo zbytečné, když je odhalení postupů a účinků teoreticky možné. Mám k dispozici také spoustu deníků, které se k lektvarům vztahují. Některé jsou bohužel zašifrovány. Každá značka na lektvarech má své místo i v deníku, jen je třeba najít čas a někoho, kdo by byl ochoten a po odborné stránce schopen záhadu rozluštit,“ pravil Brumbál, a než stačil Severus něco namítnout, dodal: „Jde o dědictví Alberta Podivného.“

„Albert Podivný… ten Podivný?  On zemřel? Myslel jsem, že od té doby, co zesnula jeho žena, přestal na lektvarech pracovat. Říkalo se, že k sobě nikoho nepustil. A taky od té doby již nic nepublikoval. Byla to velká škoda. Takže zemřel a vy máte všechnu jeho pozůstalost a zápisky?“ Snapovi se podivně zaleskly oči a Albus v nich spatřil zvědavost, vzrušení a nadšení.

„Říkal jste, že deníky musí někdo rozluštit, koho jste tím myslel, Brumbále. Povězte mi všechno.“

A tak mu Brumbál vypověděl všechno, co považoval v tu chvíli za nutné.

„Veškerý Albertův majetek zdědila jeho dcera, která však o něj nestojí. Se svým otcem se nerozešla zrovna v dobrém. Pokud bych si od ní lektvary nepřevzal, pravděpodobně by je sama zničila. Je si však vědoma toho, že její otec mohl přijít na nějaký zázračný  elixír, jenž by spadal do oboru léčitelství. Podařilo se mi ji přesvědčit. V současné době je, jak se zdá,  ochotná pomoci při rozšifrování deníků. Pokud se to někomu podaří, i pak bude problém  odhalit postup výroby. Návody jsou totiž příliš útržkovité. Albertu Podivnému nejspíš stačily jen letmé poznámky, ale  pro vás  to bude dosti nesnadné pátrání. Neznám nikoho lepšího, komu bych tento úkol svěřil. Také bude třeba, abychom o této záležitosti prozatím raději mlčeli. A musíme probrat, co bude s jedy a podobnými nebezpečnými lektvary, která tato sbírka zajisté obsahuje. Máme spoustu práce. Pokud tedy moji nabídku přijmeš. Tvým úkolem bude přijít na kloub všem těm lektvarům, budeš muset vést podrobné záznamy, zpracovávat receptury a  spolupracovat s mladou ženou, pro kterou tahle situace není lehká. Myslíš, že jsi ochoten toto všechno podstoupit?“

Snape se na chvíli zamyslel. Zabývat se takhle originální sbírkou Alberta Podivného by bylo velice zajímavé a vzrušující a jistě i nesmírně přínosné. U Merlina, taková šance se mi už v životě nenaskytne.

A tak mu Alice Podivná vstoupila do života podruhé, aby v něm později zanechala pevný otisk. Hned, jak ji uviděl, vybavily se mu téměř všechny vzpomínky na ni. Nijak zvláště se nezměnila. Stále měla v obličeji ten tajemný a zarputilý výraz a oči jí přitom podivně zářily

„Ale no tak, přestaňte být vůči svému otci tak nevděčná. Patřil k těm nejlepším. Napsal tolik pozoruhodných knih a  pojednání... Jeho jméno stále budí obdiv, ač  žil mnoho let v ústraní a odmítal se s kýmkoliv stýkat. Měla byste být hrdá na to, že jste jeho dcera... A místo toho... Odvrhla jste svůj talent, který jste zdědila po obou rodičích, a rozešla se s otcem kvůli nějaké malichernosti.“ Severus Snape stál rozčilený uprostřed laboratoře, v ruce měl malou zkumavku a v ní nepovedený lektvar. A věděl, že už to zase začalo. Stačilo se jen zlehka zmínit o jejím otci a Alice vylítla jako čertík z krabičky. 

„Malichernosti…“ zašeptala  a slzy, které se jí spustily z očí, již nedovolily říct nic, aniž by to znělo kňouravě, a tak raději mlčela.  Zatnula zuby a marně se pokoušela přemáhat pláč.   Z brašny vytáhla všechny deníky a poznámky, jež měla u sebe, a položila je na stůl.  V rychlosti posbírala své osobní věci a kvapně odcházela.

„Nemyslíte, že  tyhle citové výlevy už poněkud přeháníte?“ komentoval uraženě její reakci Snape. „Kdykoliv se jen zmíním o vašem otci, hrajete tohle divadélko a...“ větu však nedokončil. Došlo mu, že teď je něco jinak. Předtím mu Alice vždy jen vynadala, že porušil dohodnuté pravidlo: „Můžeme se bavit o práci mého otce, nikdy však o mém vztahu k němu.“

Tentokrát byla zticha a on si poprvé všiml jejích slz, které se marně snažila zadržet. Měl náhle

po dlouhé době dojem, že něco přehnal. Proto raději mlčel a jen tam tak stál, přemítal zmateně o dané situací a díval se, jak Podivná odchází.

„Nechci už mít nic společného s vámi ani s tímhle,“ mávla rukou směrem k lektvarům a byla pryč.

Snape se po chvíli vrátil k práci. Za pár dnů se vrátí, vždycky se vrátila,  není důvod si s tím jakkoliv dělat starosti.

Alice dosedla na židli v Brumbálově pracovně a příval slz se spustil naplno.

Brumbál mezitím odněkud vyčaroval obrovský stoh papírových kapesníčku. Připravil bylinkový čaj a trpělivě čekal, až se Alice trochu uklidní.

„Tak co řekl tentokrát?“ zeptal se. „Předpokládám, že to nejspíš přehnal.  Zatím jsi u mě kvůli němu celkem popáté, ale tentokrát...“

„Končím. Promiň. Nejspíš nedokážu pracovat s někým jako je Snape a nedokážu s nikým takovým pracovat  na lektvarech, jež  stvořil můj otec. Už tak je příliš těžké zaobírat se všemi těmi věcmi, které jsou mi tak důvěrně známé a oživují vzpomínky, o než nestojím. Denně se prokousávám jeho deníky, jeho myšlenkami...  Domnívala jsem se, že to zvládnu, že už to mám za sebou, ale ne... A Severus Snape není zrovna někdo, kdo by mi to usnadňoval. Co se týče práce na lektvarech - je skvělý, dokonalý, ale co se týče jeho soucitu, empatie a přístupu vůči mojí osobě,  vlastně vůči komukoliv jinému, je jako kus ledu. Snad i skála má víc emocí

a pochopení.  Je zatrpklý, jízlivý a naštvaný na celý svět, nemá nikoho rád, snad ani sebe ne... Nejsem schopna s někým takovým pracovat.“ Alice to ze sebe vysypala všechno najednou a natáhla se hned po třech kapesnících.

„Je mi to líto, Alice.  Sám nejlíp vím, jak nesnesitelný umí Severus být, ale věř mi, uvnitř to není zlý člověk. Je jen příliš sám a snad se i trochu lituje, on není tvrdý jen k jiným, ale především k sobě.  A teď zrovna nadešlo období, jenž pro něj není příliš lehké...“

„Copak? Vánoce nejsou lehké pro pana profesora Severuse Snapea?“ její hlas zněl ublíženě a chraplavě. „A co pro mě? Copak jsi už zapomněl, čím vším jsou pro mě? Má  snad Snape za sebou to samé co já? Kde sakra bere právo se takhle ke všem chovat. A ty ho ještě omlouváš…“

„Nech mě domluvit, Alice. Vím, že ani pro jednoho z vás není tenhle čas lehký. Oba máte své zlé duchy, kteří vás touto dobou navštěvují.  Mrzí mě, pokud se k tobě dnes Severus zachoval nepatřičně, ale on ví o tvém životě tak málo jako ty o jeho. A tohle sis sama přála, nechtěla jsi, aby  někdo věděl o tvé minulosti. Nemyslíš, že je na čase to změnit a mít někoho dalšího, 

komu by ses mohla svěřit?“

„Nestojím o lítost. A od Snapea už vůbec ne.“

„Ty si myslíš, že bys dohnala k lítosti Sveruse Snapea?“ zeptal se Albus a Alice měla pocit, 

že to znělo poněkud výsměšně.  

Najednou jí došlo, o co se Brumbál pokouší. Utřela od pláče oteklé a červené oči,  a aniž by se dotkla čaje, vstala.

„Chtěla jsem ti jen říct, že už nemám sílu pracovat na dědictví svého otce. Alespoň prozatím.  

Promiň, pokud jsem tě zklamala.“ Než stačil ředitel cokoliv odpovědět, opustila jeho pracovnu.

Věděl, že teď ji musí nechat. Zůstal sedět za svým stolem, pil čaj, přemýšlel a na čele se mu vytvořila další malá vráska. Věděl jedno -  už nechce svoji kmotřenku znovu ztratit jako kdysi.

                                                                    . . .

24. prosince byl bradavický hrad tichý a klidný.  Ještě včera tu panovalo veselí a radost, ale většina studentů nyní už trávila svátky doma. Jen asi patnáct jich zůstalo. Ti se přes den věnovali zimním radovánkám na sněhu.

Společná večeře proběhla slavnostně a téměř všichni byli spokojeni. Výjimečně seděli zbylí studenti a profesoři u jednoho kulatého a krásně vyzdobeného stolu. Po jídle většina jen spokojeně odfukovala, ale brzy se rozproudila pravá vánoční oslava. Té se však profesor Snape jako obvykle nezúčastnil, hned po večeři totiž odešel do své pracovny. Tam se pohodlně usadil do   křesla a  byl nevýslovně potěšen, že ho od sálu dělí dvě podlaží a velmi silné kamenné stěny. Byl Štědrý večer, vánoční večírek byl v plném proudu, ale  tady dole se nedělo nic, co by alespoň trochu navozovalo slavnostní atmosféru. Po Protivově stromku už nezbyl ani kousek jehličí, ba ani jediná třpytka.

Snape si otevřel láhev  Krvavého Merlina, nalil si skleničku a znechuceně se podíval na stůl před sebou, kde ležely předvánoční písemné testy. Už po prvním zběžném pohledu viděl, že tenhle rok se studenti opět „vyznamenali“. Vzal do ruky první z testů a téměř se mu udělalo špatně od žaludku.  Oznámkoval několik dalších prací a mezitím vypil první sklenici vína a dolil druhou. Divil se, jak i jindy docela obstojní studenti můžou testy takhle zmršit. Vlastně vůbec nedokázal pochopil, že žáci žili víc Vánocemi než studiem lektvarů. Dokonce i ta šprtka Grangerová udělala několik naprosto banálních chyb a Snape ji za to náležitě ztrestal –

P. Z toho se zhroutí.

Než se probral písemnými pracemi celého ročníku, zvládl vypít druhou a částečně i třetí sklenici. S ulehčením odložil ohodnocené práce a na chvíli zavřel oči. Příšerné, opravdu příšerné! Přemýšlel dál. Nejhorší ročník, jaký jsem kdy viděl. Nejen svými výsledky, ale hlavně chováním. A za všechno samozřejmě může ten Potter. Musí být vždy středem pozornosti a studenti se kolem něj motají, jako kolem nějaké modly. Na chvíli se zasnil při představě, jaké to bude, až jednou Potter a jeho parta školu definitivně opustí. Dokonce i ti Weasleyovi se  konečně přestali rozmnožovat, takže ho už nečeká žádný nový zrzavý přírůstek. „Díky bohu“, zašeptal Snape, dopil zbytek moku ve sklenici a otevřel oči.

Pohled mu opět padnul na stůl plný písemek. Jedním mávnutím hůlky je navršil na sebe a odsunul co nejdál. Jeho zrak teď upoutala už téměř prázdná láhev a malá obálka. Aniž by ji  otevřel, věděl co obsahuje. Bylo to vánoční přání, o které ani v nejmenším nestál.  Několik  vteřin na obálku jen tak zíral, pak ji vzal s nechutí mezi prsty a hodil do krbu. Kochal se pohledem na hořící papír. Plameny  se mu odrážely v očích.  Stál teď opřený o krbovou římsu a hleděl do ohně, i když papír už dávno lehl popelem a nezbylo po něm vůbec nic.

Severus Snape se cítil jejím přáníčkem  dotčen. Vždyť velmi dobře věděla, že nestojím o nic,

co se Vánoc týče. O nic. Věděla to,  a přesto to nerespektovala. Pak jej však napadlo, že on se vůči ní zachoval ve věci s jejím otcem naprosto stejně.

Opět se posadil, dolil si zbytek vína, zavřel oči a nechal myšlenkám volnost. A ty ho zavedly opět k Alici Podivné. Popíjel a přemítal, zda Podivná zase jen dočasně trucuje, nebo svá slova myslela opravdu vážně. Věděl, že teď, když už je většina deníků přeložená a on zná šifrovací systém, obejde se bez ní. Sice bude  práce poněkud zpomalená, ale nic víc než čas, znalosti a trochu štěstí potřebovat nebude. Jenže na druhou stranu si musel přiznat, že byli opravdu dobrý tým. Ano, občas ho sice rozčilovala, ale často měla velmi konstruktivní nápady a práce s ní byla jaksi příjemnější.

Vzpomněl si, jak na sebe narazili v říjnu v Prasinkách. Alice tenkrát prozkoumávala malý antikvariát na hlavní ulici a on měl  namířeno taktéž přímo tam. Zezačátku byl dost naštvaný, protože Podivná odněkud vyhrabala starou knihu o lektvarech, která nesmírně zaujala i jeho. A když mu ji odmítla přenechat, byl nabručenější ještě víc. Prošel zbytek knih, ale žádná  již jeho zájem nevzbuzovala, kromě té, kterou držela  Podivná pevně v rukách. Znechuceně se otočil k východu. Když to Alice zpozorovala, přidala se nečekaně k němu. Venku je ofoukl  studený vítr, a tak si přitáhla čepici víc na uši a přidala do kroku, aby  mu stačila.

„No tak, nebuďte naštvaný. Když se hezky usmějete, já vám ji třeba půjčím,“ zažertovala trochu naivně. On však jen silněji zabručel a zkusil přidat do kroku.

Když procházeli kolem cukrárny,  přerušila svůj monolog o prášku ze zlatých mloků, který by jim mohl sehnat Hagrid na černém trhu,  a popadla ho za paži.

„Pojďte, dáme si něco na zahřátí, pak něco na zub a hned budete mít lepší náladu.“ A než stačil jakkoliv zaprotestovat, už ho tlačila dovnitř malé cukrárny, provoněné pečenými dortíčky, kde je pohladilo teplo.

„Dvakrát horkou čokoládu s kapkou ořechového likéru a něco dobrého, Marie,“ pronesla Alice k majitelce cukrárny a posadila se.

On se taky posadil a ještě chvíli přemýšlel, jestli se nemá zvednout a odejít.

„Je to tu moc milé a příjemné, nemyslíte? Byl jste tu někdy?“ zeptala se Alice, když viděla jeho poněkud vyděšený výraz.

„Ani ne,“ vydechl a sundal si rukavice.

Alice chtěla pokračovat v konverzaci, ale to už se k nim řítila Marie s dvěma hrníčky čokolády, ze kterých se kouřilo, a s talířkem plným zákusků.

„Horká čokoláda s likérem a právě upečené marcipánové dortíčky. Přesně jak to máte rád, pane profesore," řekla Marie, položila  všechno na stůl a  zase zmizela za pultem.

Podíval na Alici. Ta se culila od ucha k uchu: „Tak pan profesor je na sladké. Kdopak by to tušil…“

V té chvíli na moment zalitoval, že přeci jen neodešel, ale pak si řekl, že lepší bude její nejapnou poznámku v tichosti přejít a vzít si ten krásně voňavoučký dortíček, než mu je všechny sní. Vypadala totiž dosti mlsně.

Zbytek toho říjnového dne proběhl tenkrát kupodivu velmi příjemně. Už si  nepamatoval, zda to bylo těmi skvělými dortíčky, nebo samotnou Alicí Podivnou, se kterou zapředl dost zajímavý rozhovor o výuce chemie na mudlovských školách.  

Při odchodu z cukrárny si nechala Alice zabalit malou krabici marcipánových dortíčků.

„Moc to nepřehánějte,“ rýpl si jízlivě. „Po téhle krabici se nevejdete do hábitu.“

Alice však jeho poznámku  přešla a vyrazila na cestu k hradu. „Když se nevejdu, tak si přijdu půjčit váš,“ pronesla se smíchem a pobídla ho, aby si pospíšil.

Ty abys taky neměla poslední slovo, pomyslel si a přidal do kroku.

Celou cestu do hradu pokračovali v hovoru o lektvarech a dohodli se, že Alice zajde další den za Hagridem, aby jim sehnal několik důležitých, na běžném trhu těžko dostupných ingrediencí.

Po příchodu do Bradavic mu Alice předala krabici s dortíčky. „Děkuji vám za hezké odpoledne a dejte pozor, abyste se vešel do hábitu. To byste pak musel chodit v pyžamu po Hagridovi.“ Po těchto slovech zmizela na pohyblivém schodišti.

Tehdy měl sto chutí po ní tu  krabici i se všemi  marcipánovými dortíčky hodit. Ovšem to by byla samozřejmě škoda, obrovská škoda. A tak si ji nechal.

Druhý den však za Hagridem Podivná nešla. Nemohla. Fandila totiž při famfrpálovém zápase Nebelvíru z hlavní tribuny. Ve chvíli, kdy Potter úspěšně zachytil Zlatonku, Longbottom omylem vyvolal menší destruktivní kouzlo a část tribuny se zřítila. Alice se probrala  až za několik hodin. Měla zlomenou nohu, naražená žebra a několik ošklivých škrábanců. Nic, co by nespravilo pár lektvarů a hojivých mastí, ale přesto tehdy cítil obrovský vztek a popravdě i trochu strach. Tento strach si přiznával až nyní.

Ty Vánoce se mnou ale dělají divy, pomyslel si cynicky  a vypil zbytek vína.

Po dalších minutách, musel uznat, že bez Podivné bude studium lektvarů jejího otce přeci jen poněkud nudné.

Čas běžel a Snapeovo „rozjímání“ se proměnilo v dřímotu. A tak vůbec necítil, že se v pokoji znatelně ochladilo, i když v krbu stále hořela silná polena. Dokonce ho neprobralo ani  nenadálé hrobové ticho, které nastalo, když se zastavily hlasitě tikající hodiny. Dosud neměly

nikdy poruchu ani zpoždění, ale teď se  zastavily přesně minutu před půlnocí. Severus Snape o tom však nevěděl. To, co ho pomalu začalo probouzet, byla vůně, jež se začala znenadání šířit pokojem. Snape sebou škubl. Stále měl oči zavřené a stále byl v polospánku. Ten okamžik byl nevýslovně příjemný, a tak se mu ani nechtělo probudit.  Ta vůně! U Merlina, ta nádherná vůně! Vůně, jež mu připomínala krásný letní den v rozkvetlé zahradě. Vůně, jež pro něj byla synonymem štěstí a mládí. Vůně, pro kterou by kdysi udělal cokoliv, jen aby se jí mohl opájet. Věděl, že už je při vědomí, ale i přesto měl stále oči pevně zavřené a vychutnával si svůj zvláštní sen.

Tahle vůně provázela jen jednu osobu, kterou kdysi znal a která pro něj znamenala tolik.

„Lily…“

„Ano, Severusi,“ ozvalo se kdesi za ním v pokoji.

Snape vyskočil z křesla a otočil se směrem, odkud hlas přicházel. A ona tam opravdu stála. Zamžikal očima, aby se ujistil, že vidí dobře. Přitom pohotově vytáhnul hůlku, protože ho ve zlomku vteřiny napadlo, že se možná bude muset něčemu bránit.

„Ale no tak, Severusi, vypadám snad jako rozzlobený troll? Tomu říkám uvítání,“ povzdechla si.

Snape se zadíval na prázdnou láhev od vína. Přece jsem toho nevypil tolik,  abych měl halucinace.

Lily pochopila, nač myslí. „Ne, nemáš halucinace, ale  moc reálná vlastně taky nejsem,“  řekla a její oči trochu potemněly.

„Lily, jak... proč…“ koktal  a nemohl sestavit souvislou větu,  tak byl  zmatený. Vykročil k ní, ale pak se zarazil. “Jsi jen... duch. Nic víc. Jen obraz v mém snu, za chvíli se rozplyneš, nebo se já probudím.“

„Ne, Severusi. Právě teď jsem tady. Z masa a kostí, ale ne na dlouho. Popravdě, mám jen hodinu. Dnes je výjimečný den i noc, a my toho musíme hodně stihnout.“

„Výjimečný? Dnešek? Čím? Co musíme stihnout? Lily...  jáá…“

„Severusi, dostal jsi šanci,  která nepřichází každý den. A já jsem ta, kdo ti ji nabízí. To, jestli ji přijmeš a využiješ,  bude  jen na tobě, ale teď mě musíš následovat. Chci,  aby sis vzpomněl na to, co jsi skryl hluboko v sobě. Také ti chci ukázat, před čím vším zavíráš oči a  kam spěje tvůj život.“

Snape si stále nebyl jistý, zda je to jen sen, nebo realita. Lilyina slova jej však rozzlobila. „Můj život je můj život a to,  co s ním udělám a jak ho prožiji,  je jen moje věc, rozumíš. Nikdo, ani ty,  nemá právo kázat mi o tom, jak žít.“

„Tohle jsem už jednou od tebe slyšela. Pamatuješ? A víš, jak to všechno dopadlo. Neovlivnil jsi tím jen svůj vlastní život, ale i životy  jiných,“ pronesla Lily chladným hlasem. „Dlužíš mi to, Severusi. Tak mi prosím věnuj hodinu ze svého života a udělej, o co tě žádám.“

Severus svraštil obočí a jeho oči, které dosud přímo hořely, trochu pohasly. „Dobře,“ zašeptal a Lily s lehkým úsměvem  přikývla.

„Máme nejvyšší čas,“ řekla a nervózně se podívala na hodiny, které pořád stály.  Vzala jeho ruce do svých. „Drž se.“

 A zatočil se s nimi svět.

Severus Snape zavřel oči, a když je znovu otevřel, stáli před domem, který neviděl celou věčnost. Dům,  kde vyrostl. Všude okolo ležely závěje sněhu a dům krásně zářil ve tmě. Lily přistoupila k oknu a pokynula mu, aby šel také. Nejistě vykročil. Necítil přitom chlad, který  venku panoval. U okna se zastavil a nahlédl dovnitř. To, co viděl, ho nepřekvapilo. Měl výhled přímo do obývacího pokoje, kde zářil vánoční strom. Díval se, prohlížel si věci, na které už dávno zapomněl. Viděl malou knihovnu, kde se však nikdy nevyskytovala žádná kouzelnická knížka. Alespoň do doby, než otec odešel. V rohu spatřil otcův pracovní stůl, ke kterému měl přísně zakázáno chodit. Několik zažloutlých fotografií viselo na zdi. Viděl ošoupaný gauč a starou televizi. Mudlovský nástroj, jenž mu nikdy nepřirostl k srdci. Co si pamatoval, tak ji zapínal pouze otec. U krásně vyzdobeného jídelního stolu seděly tři osoby a večeřely. Snape viděl sám sebe ve věku devíti let a pochopil. Tohle byly jeho nejkrásnější Vánoce. Byly sice trochu narušené chováním jeho otce, ale i tak to byly ty nejhezčí svátky, které kdy zažil. A dávno na to zapomněl.

„Tak pro tohle jsi mě sem vzala? Abys mi ukázala téměř šťastnou rodinu? To jsi mohla tu hodinu využít jinak a navštívit třeba svého synáčka,“ řekl velmi jízlivě, ale  ve stejný okamžik ho napadlo, že si vyřčená slova mohl odpustit. Jenže už bylo pozdě.

„Můj syn nepotřebuje napravit hlavu,  jeho život je plný šancí. Ty jsi tu svoji poslední téměř zahodil, proto raději mlč. Mlč a dívej se, nic víc od tebe nežádám,“ pronesla káravě Lily a ukázala na okno.

Tam se už pomalu dojídalo. „Malý“ Severus sebou nedočkavě šil a pokukoval po dárcích. Severus za oknem se zamyslel. Opravdu jsem byla takový? Malý, hubený a bledý kluk, co měl neustále ostražitý výraz hraničící s vyděšeností?Severus uvnitř vyskočil ze židle a sepjal  ruce. Nasadil prosebný výraz. Oba rodiče se usmáli, což byl výjimečný stav, a přikývli. Severus se rozběhl ke stromku a vybral si tu největší krabici. Severus venku věděl, co bude následovat. Rodiče mu povolili, aby si jeden dárek rozbalil už předtím, než půjde spát. A on tam našel přesně to, po čem toužil. Byl to krásný okamžik,  když dospělý Severus viděl, jak chlapec s rozzářenýma očima otevírá krabici. Něco uvnitř něj, u srdce,  se pohnulo. To, co následovalo potom, už nechtěl vidět, ale i přesto se díval. Nedalo mu to.

Chlapec rozbalil krabici a tam našel vytoužený dárek -  první laboratorní sestavu pro lektvary. Byl tam malý kotlík, spousta zkumavek, baněk a nespočetné množství přísad, které jen čekaly na to, až je někdo použije. A jeho první učebnice lektvarů. Malý Severus byl tenkrát na vrcholu blaha. A pak se to pokazilo.

Jeho otec nesnášel kouzelnický svět. Často se kvůli tomu se ženou hádal a nabádal ji, že nemá do toho  tahat jeho syna. Ona se mu marně snažila vysvětlit, že v sobě nemůžou zapřít čaroděje. Nakonec se pokusila o kompromis. Ona sama svůj svět ukryla ve sklepě, kde měla vše, co nemohl mít na očích její muž.  A Severuse učila tajně. Ten velmi rychle pochopil matčinu strategii a otcův odpor ke světu kouzel. Nemusel se příliš dlouho rozhodovat, zda být čarodějem, nebo přijmout otcův mudlovský svět.

A tak, když otec viděl, z jakého dárku má jeho syn takovu  radost, rozzuřil se. On sám koupil synovi vláček a několik mudlovských knih. Ty však Severus nikdy neotevřel a vláček zůstal navždy zabalený v krabici.

Hádka, která tehdy proběhla, patřila k těm největším, co zažil. Oba rodiče na sebe křičeli a snažili se uhájit svoji pravdu. On to tenkrát jen sledoval s očima otevřenýma dokořán,  nad krabicí, jež to všechno způsobila. Hádku ukončil ten, kdo ji začal, otec. Ukončil ji fackou, kterou dal svojí ženě. Ta zavrávorala a chytla se stolu. Oba zmlkli.

Ten, kdo prolomil ticho, byl Severus. Sebral matčinu hůlku a poprvé v životě použil kouzlo na člověka. „Immobilis!“  zakřičel a znehybnil svého otce, ale sám  ztuhnul taky, bylo to však způsobeno údivem nad odvahou, kterou v sobě nečekaně sebral, a tím, že se mu kouzlo podařilo. Jeho matka se na něj dívala a on v tom výrazu viděl náznak vděku a hrdosti. „Běž spát, Severusi, běž, já později přijdu,“  řekla  a vymanila opatrně z jeho rukou svoji hůlkou.

A on šel. Bez řečí. Sbalil svůj skvělý dárek a odešel do ložnice.

Severus venku zavřel oči a vzpomínal na to, co bylo dál.

Ve svém pokoji si tenkrát ještě chvíli prohlížel sestavu. Pak si vlezl i s učebnicí do postele. Zezdola slyšel, jak se otec probírá. Nebo to byla matčina práce? Na tom nezáleželo. Za   chvíli někde bouchly dveře a on pochopil, že otec šel ven. Když slyšel po schodech jít matku, zhasnul a dělal, že spí. Matka chvíli stála na prahu pokoje a pak odešla. Tu noc usínal s myšlenkou na to, co provedl svému otci. A vůbec nelitoval.

Druhý den celé dopoledne zkoumal sestavu na lektvary a přemýšlel, který by měl zkusit vytvořit podle své nové učebnice. Otec ještě domů nepřišel, a nevrátil se dokonce ani k obědu. Nikomu nechyběl. Po obědě se u nich ukázala Lily a chtěla, aby šel Severus ven. On se sice nejdříve  zdráhal, toužil  věnovat se učebnici lektvarů, ale nakonec mu matka nasadila čepici, oblékla kabát a poslala ho ven.

To odpoledne i další dny až do konce roku byly báječné. Petunie měla hnisavou angínu, takže měl Lily jen pro sebe. Chodili spolu sáňkovat, nebo se pokoušeli o vaření různých lektvarů. Lily chtěla, aby vyrobili nějaký posilovací lektvar pro Petunii. Severus by jí spíš s radostí umíchal nějaké pořádné projímadlo, ale co by pro Lily neudělal. Naštěstí pro něj se posilovací lektvar  příliš nepodařil, a tak Petunie stonala ještě další týden. Byly to nejhezčí Vánoce Severuse Snapea. Mohla za to nepřítomnost jeho otce a naopak častá přítomnost jeho jediné opravdové kamarádky, Lily Evansové. Nikdy už takové Vánoci znovu neprožil.

Severus Snape ucítil na své paži Lilyinu dlaň. „Pojď, musím ti ukázat jinou rodinu.“

Tentokrát se všechno okolo jen lehce zamlžilo a už stáli u jiného domu. Byl to velký a krásný dům, který stál na samotě. A opět zavládl čas Vánoc. Všude, kam oko dohlédlo, zářil bílý neporušený sníh.  Zase stáli u okna, tentokrát u naprosto cizího. Když však Severus nahlédl dovnitř, už mu tolik cizí nepřipadalo.

Před vánočním stromkem seděla tříčlenná rodina a čekala, až na fotoaparátu cvakne samospoušť. Otec, matka a dcera, asi pětiletá, se vzájemně drželi za ruce. Severus se zadíval na ženu. Mohla by to být klidně sestra Alice Podivné, ale  on věděl, že to je její matka a Alice je ta malá dívenka, co se rozzářenýma očima dívá do fotoaparátu. Snape poznal podle výrazů z tváří, že je to velmi šťastná rodina.

Otočil se k Lily. „Chceš mi evidentně ukázat, v jakém zázemí Podivná vyrůstala? Proč?“

„Pojďme dovnitř, Severusi,“ pobídla ho Lily a otevřela mávnutím hůlky dveře.

Když však vešli, udála se dost podstatná změna. Oba stáli v obývacím pokoji. Tam se tyčil vánoční strom, ale zatím byl jen částečně ozdobený. U něj klečela Alice,  najednou o něco starší,  osmiletá,  možná devítiletá. V ruce držela rozbitou vánoční kouli a z očí jí padaly velké a tiché slzy. Otevřely se dveře. Nečekaně vešel Brumbál a mířil rovnou k ní. Ona se na něj podívala vyděšeným pohledem. „Koukni, co jsem udělala. Mámina oblíbená. Bude jí to líto. Nespravil bys ji?“

„Alice, mamince už to nebude líto,“ zašeptal a poklekl k ní.

„Už? Ne, ne co to povídáš? Kde je mamka s taťkou? Měli tu už dávno být.“ Alice zahrnovala Brumbála otázkami a přitom se mu dívala zpříma do očí. To, co v nich viděla, se jí vůbec nelíbilo.

„Alice, zlatíčko, mamince se přitížilo a před chvílí...“ Brumbál se trochu zajíknul a Alice viděla, že se snaží potlačit slzy.

„Ne, neříkej to. Neříkej, že máma umřela. Vždyť… včera mi slíbila, že jen vypije několik posilujících lektvarů a na Vánoce bude doma. Říkala, že si uděláme překrásné Vánoce. Všichni jste říkali, že o Vánocích bude doma, tak kde je, kde..." Alice se už naplno rozplakala.

Brumbál se k ní posadil a zkoušel ji obejmout a utěšit: „Byla moc nemocná, holčičko. A ani tvůj otec s tím nedokázal nic udělal a  ty víš, jak se snažil. Je mi to moc líto, moc. Musíš teď být silná, Elizabeth by si to přála.“

Ale cokoliv Albus Brumbál řekl, nedokázalo Alici ukonejšit. Snažila se vymanit z jeho sevření a beznadějně do něj tloukla svými malými pěstičkami. "Všichni jste mi slíbili, že se uzdraví, a všichni jste mi lhali. Vždyť je Štědrý den, a já potřebuju mámu, potřebuju...“ Alice už jen bezmocně a bezcílně máchala rukama a za chvíli pouze nehybně vzlykala v Brumbálově náručí.

„Elizabeth Podivná zemřela čtyřiadvacátého prosince. Nevzpomínáš si, jak to tenkrát Denní věštec neustále rozebíral? Že muž, jenž vlastnil továrnu na lektvary,  které byly z větší části léčivého charakteru, nedokázal pomoci vlastní ženě,“ pravila Lili.

Snape se zamyslel. „Možná si na něco pamatuju, ale nijak zvlášť. Z vlastní zkušenosti vím, že být odborníkem na lektvary neznamená, že najdu lék na všechno. To, že Podivný nedokázal vytvořil lektvar, který by jeho ženě pomohl, mu přeci nelze vyčítat. A popravdě, já se vždy zajímal spíše o jeho úspěchy, a ne o jeho nezdary. Většina jeho publikovaných lektvarů se dostala i do učebnic a všichni si ho pamatují jako skvělého čaroděje co se tvorby lektvarů týče. Na jeho neúspěchy i na to, že  po smrti manželky jaksi zahořknul,  se už dávno zapomnělo.“

„Myslíš?“ zeptala se Lily a smutně si prohlížela Alici, jež stále plakala v Brumbálově náručí.

„Naznačuješ snad, že Podivná nechce o svém otci slyšet jen proto, že nedokázal zachránit její matku?“ zeptal se Snape poněkud nevěřícně a svraštil obočí. „Vždyť ona sama přeci ví, že lektvary nejsou všemocné. Ne, muselo se stát ještě něco.“

„Chceš vidět, co následovalo v jejím životě, Severusi?“

Severus Snape se podíval na Lily a přikývl.

„Dobře, ale čas běží rychleji, než jsem předpokládala. Zavři tedy oči.“

Snape zavřel oči a cítil, jak mu Lily položila chladné dlaně na spánky. „Teď uvidíš a ucítíš všechno, co prožila Alice,“ pronesla Lily a Severus se díval…

Viděl, že Alici se po smrti matky zásadně změnil život. Otec s ní první týdny téměř nekomunikoval a byl dnem i nocí zavřený v pracovně. Alice se zatím snažila sama srovnat se se ztrátou matky. Také se pokoušela udržel domácnost v chodu. Díky zdlouhavé nemoci její matky, měla již jistou průpravu a zvládala většinu prací bez problémů.

Po několika týdnech, když nesla otci snídani a našla ho v pracovně, jak spí u stolu, dovolila si poprvé prohlédnout jeho pergameny, které se povalovaly všude okolo. Byly tam kouzelné formule a návody na lektvary. Alice si několik z nich se zájmem prohlížela, když vtom se otec probudil a obořil se na ni. Křičel, že na nic nemá sahat. Rozechvělým hlasem  se mu omluvila a potichu dodala, že některé postupy jsou nesprávně napsané. Albert Podivný zbystřil. Jeho devítiletá dcera mu opravuje chyby ve formulích, které  by nechápal možná ani student posledního ročníku bradavické školy. Chvíli se díval na pergamen, nechal si chybu vysvětlit a musel uznat, že Alice měla pravdu. To dítě mělo pravdu! Podivnému konečně došlo to, na co  jeho žena už dávno upozorňovala. Jejich dcera má geniální talent na lektvary. Hlavně na ty, které měly co společného s léčitelstvím, což prý zdědila po babičce Elizabeth Podivné. Tato pozoruhodná žena byla pro své léčitelské schopnosti vyhledávána kouzelníky i mudly. Albert chvíli přemýšlel. A pak se Alici změnil život podruhé.

Lektvary, které do této chvíle malá Alice sama vytvářila patřily rozhodně mezi ty základní. Ovšem téměř nikdy neudělala chybu, a sem tam se jí dokonce i podařilo  nějaký zavedený lektvar úspěšně  vylepšit. Často bývala u toho, když matka lektvary vařila a  ještě častěji jí pomáhala. Její nejoblíbenější kniha se jmenovala Lektvary pro pokročilé. Nyní však bylo všechno jinak. Albert chtěl její talent co nejvíce rozvíjet. Začal ji proto sám učit. Učení probíhalo několik hodin denně, přesto i tehdy zadával dceři spoustu úkolů, které měla zpracovat. A Alice se snažila ze všech svých sil. Byla šťastná, že s ní otec konečně mluví. A také mu chtěla  udělal radost. Albert Podivný ovšem její snahu nikdy neocenil. Pochválil ji jen zřídkakdy. Naopak  ji více a více zatěžoval a často ji i v noci budil a požadoval,  aby mu odříkávala jednotlivé postupy a vzorce.

Vždy, když Alice udělala chybu nebo spletla postup, viděla v otcových očích zklamání a pohrdání. A tak se snažila ještě víc. Její dětský organizmus však měl jen omezené hranice, začala pociťovala únavu, zapomínala jíst, usínala vyčerpáním u stolu, dokonce i její sny se točily pouze kolem lektvarů. Byla téměř na pokraji zhroucení. Její otec to však neviděl a ani nechtěl vidět.

Pak  jednoho dne přišel dopis z Bradavic. Albert Podivný zuřil. Nechtěl ani slyšet o tom, že by jeho dcera, která dělá takové pokroky, zmizela někam na deset měsíců, a on by ji tak nemohl dále vzdělávat. Nakonec musel zasáhnout sám Albus Brumbál. A nedal Albertovi na výběr. Pokud by svoji dceru odmítl pustit do Bradavic, byla by na něj neprodleně odeslána stížnost na ministerstvo. Alice Podivná nakonec do školy nastoupila, ovšem s podmínkou, že bude dostávat zvláštní hodiny lektvarů od profesora Křiklana. Otec ji rovněž vybavil spoustou odborné literatury a  místo  rozloučení pak dostala přednášku o tom, co všechno se musí učit. Otec ji ubezpečil, že jí bude průběžně psát, ovšem především proto, aby zjistil, jak ve studiu pokročila.

Alice byla v Bradavicích šťastná i přesto, že jí trvalo spoustu týdnů, než našla vnitřní klid, než se k ní opět vrátil  hluboký spánek bez chmurných snů.

Severus Snape byl překvapen tím, co vidí. Zavzpomínal na své dětství,  jak ho matka učila lektvary. Nikdy na něj nekřičela ani na něj nenaléhala. Ponechávala mu na všechno dostatek času a obětavě mu pomáhala a radila.  Malá Alice Podivná zažívala naprostý opak. Snape viděl, jak dívce ubíhaly spokojené roky v Bradavicích. Podle dopisů od otce pochopil, že využíval nepřítomnost dcery k cestování a k hledání a objevování nových a nových tajemných  lektvarů. A stále dceru zahlcoval knihami, které měla nastudovat.

Pak přišly opět Vánoce. Alice byla již  v pátém ročníku a otec jí po dlouhé době  napsal, že se těší na to, jaké si je společně udělají krásné. Alice  stále svého otce milovala, ale někde hluboko uvnitř její duše se probudila ostražitost. Moc dobře si pamatovala,  jaké to bylo, když jí naposledy sliboval totéž.

I Severus Snape pocítil nedůvěru. Brzy mohl sledovat  oba dva, jak večeří a jak se Albert snaží být najednou dobrým a pozorným otcem. Poprvé nenutil dceru ke studiu.

Náhle se cosi změnilo. Snape  viděl Alici, jak bezvládně leží na posteli. Na levé paži měla ošklivou krvavou ránu, jež byla jen velmi nedbale scelena. Jizvu po této ráně několikrát viděl. A jednou se dokonce velmi netaktně zeptal, jak je možné, že si taková odbornice na léčivá kouzla a lektvary neumí poradit s vlastní jizvou. Alice mu tenkrát odsekla, že ji má proto, aby nezapomněla.

Za chvíli se Alice probrala. Severus cítil, jak moc je zesláblá a zmatená. Taktak že udržela v ruce hůlku. Pokusila se o nějaké zaklínadlo, ale neměla dost sil. Nakonec z její hůlky vyšlehla jemná mlhovina, která se zformovala do podoby slunečnice. Tyto květiny milovala její matka. Kdysi byla zahrada u Podivných plná slunečnic. Ta vyčarovaná se trochu zachvěla, opustila hůlku a zmizela ve tmě.  Severus Snape pochopil, že šlo o patrona. Alice pak mátožně přivolala malou lahvičku ze svého batohu a naráz vypila její obsah. Za několik minut se už mohla posadit. Cítila bolest. Věděla, že utrpěla velkou ztrátu krve a brzy  si všimla, že to není ztráta jediná. Někdo jí ustřihl silný pramen jejích nádherných dlouhých vlasů barvy skořice. Snapea napadlo, že i tohle byl důvod, proč  v dospělosti nosila vlasy střižené velmi krátce. Sledoval ji, jak ostražitě vyšla ze svého pokoje s hůlkou v pohotovostní pozici. Pečlivě prohledala  celý dům, ale otce nenašla. Ale když vstoupila do jeho pracovny, bylo jí ihned jasné, co tam prováděl za pokusy. Všechno pochopila a rozzuřila se. Severus Snape to cítil naprosto stejně. To, co  Alice objevila v pracovně, byly pozůstatky pokusů s nejtěžší a nejnebezpečnější černou magií. Sebrala  všechny své síly a přemístila se. Věděla přesně kam. Věděla, kde  otce najde a doufala, že ho najde včas. Netušila, jak dlouho byla v bezvědomí, ale strach o sebe neměla. Poháněl ji vztek.

Objevila se na malém temném hřbitůvku. Jen sem tam se mezi hroby kmitlo světýlko svíčky.

Alice nezaváhala, běžela cestičkou mezi pomníky, několikrát uklouzla, jednou dokonce ošklivě spadla, ale nedbala na bolest a zastavila se až  před velkou hrobkou. Bylo to místo posledního odpočinku její matky. Odtud se linulo jemné světlo. Alice se zhluboka nadechla, pevně sevřela hůlku a vstoupila dovnitř. To, co spatřila, ji ochromilo. Její otec tam  klečel před rakví své ženy a plakal. Všude kolem na kamenných zdech byly namalovány podivné obrazce a Alice věděla, že jsou to zakázané symboly, které používají jen černí mágové. Také zápach, který zamořoval vzduch všude kolem, nevěstil nic dobrého. Alice však věnovala všechnu svoji pozornost tělu své nebohé matky.  To spočívalo i nadále v rakvi, avšak víko bylo  strženo. Rakev  byla naplněna jakousi tekutinou, do níž bylo celé matčino tělo částečně  ponořeno. Alice si ihned  všimla, že matka vypadá, jako by zemřela včera. Napadlo ji, že se podobá Sněhurce. Stačil by jen polibek k procitnutí. Jenže ani ten nejsladší polibek světa, nemůže zaplašit smrt.  

„Jak jsi mohl! Jak jsi jen mohl takto  znesvětit matčino tělo! Jak jsi mohl ublížit své dceři!“ vykřikla Alice, a  když otec překvapeně zvedl hlavu a bezděčně na Alici namířil hůlku, odzbrojila ho.

„Alice, uklidni se, ty to nechápeš. Nemůžeš to chápat. Myslel jsem, že s tvojí pomocí na to přijdu, ale trvá to dlouho, moc dlouho.  Nechtěl jsem ti ublížit, ale potřeboval jsem tvoji krev, která je i  krví  tvojí matky. Během cest v Číně jsem sehnal knihu, v níž byl  popsán podrobný postup, jak přelstít smrt, ale některé znaky nebyly čitelné, něco je špatně, a já netuším co.  Ta kniha byla velmi stará a poškozená... možná…  když se na to podíváš, možná poznáš, kde je chyba. Uděláš to, že ano? Když spojíme síly, tak to můžeme dokázat. Obelstíme smrt a vrátíme Elizabeth život.“ Albert Podivný mluvil vysokým hlasem, měl zoufalý a  šílený pohled.  Alice nemohla tušit, jak moc je ještě při smyslech.

„Matka černou magii nenáviděla. I tohle jsi zapomněl? Nikdy by nechtěla, abys jí vrátil k životu takovýmto způsobem. A myslíš, že by ti někdy odpustila, žes mi tak ublížil?“ Alice však věděla, že na její otázky otec sotva odpoví. Zmateně sbíral po zemi rozházené pergameny a stále si něco mumlal. Alice byla čím dál vzteklejší a zoufalejší z toho, že ji otec nevnímá. Pohnula hůlkou a všechny pergameny mu vytrhla z náručí. Otec se částečně probral a zpozorněl.

„Vždyť přeci víš, že neexistuje nic, vůbec nic, co by nám ji dokázalo vrátit. A pokud jsi našel díky černé magii něco, co ti slibovalo přivést mrtvého k životu, určitě by to stálo příliš mnoho. To jsi ochoten zaprodat svoji duši a můj život?“ Alice se snažila mluvit na otce klidně, ale nedokázala to.

Otcova reakce ji však překvapila. „Udělám cokoliv. Rozumíš? Cokoliv. Miluju ji a chci ji zpět. Za jakoukoliv cenu. Ty jsi jen připomínka toho, co jsem ztratil, nic víc.“ Výraz v jeho tváři a potemnělé oči svědčily o tom, že mluví pravdu.

Nic víc, opakovala si v duchu Alice jeho poslední slova a opět pozvedla hůlku. Bylo jí jedno, že kletba, kterou hodlá seslat,  ji nejspíš dostane do Azkabanu.

Náhle uslyšela prásknutí, něčí ruka jí pevně stiskla rameno a hlas, jenž jí byl důvěrně znám, ji požádal, aby nechala otce být.

Albusi Brumbálovi se očividně ulevilo, když poslechla, sklonila hůlku a otočila se k němu. Za ním stáli ještě Alastor Moody a profesorka McGonagallová.

Albert Podivný lezl po zemi a soustředěně sbíral svoje  pergameny a nově příchozí vůbec nevnímal. Zanechal svého počínání až poté, co se Brumbál dotkl hůlkou jeho ramene.  Podivný jako by celý ztuhnul. Oči měl stále doširoka otevřeny a ztěžka dýchal, ale pohnul se, jen když mu to Brumbál přikázal.

Dokonale provedené ovládací a matoucí kouzlo, napadlo Severuse.  Dál viděl, jak se po krátkém rozhovoru  Brumbál i s Podivným přemístili.

Profesor Moody  zůstal v hrobce sám a chystal se dát  ji do pořádku. Alice se odmítla vrátit s profesorkou McGonagallovou do Bradavic, a tak obě stály venku a mlčely. McGonagallová vytáhla z kapsy kapesník a vyčarovala z něj dlouhý teplý plášť, do kterého Alici zavinula. Chvíli předstírala, že nevidí její slzy. Když jí nabídla druhý svůj kapesník, Alice se jí zhroutila do náruče a příval slz se o něco zvětšil. O pár minut později se vrátil Brumbál. Sám.

Když z nedalekého mudlovského kostelíka začaly zvony odbíjet půlnoc, Brumbál a Alice uzamkli hrobku pečeticím kouzlem. Znovu odemknout ji mohli nadále  jen oni dva.

Severus Snape viděl následující životní příběh  Alice Podivné už jen v útržcích.

Otce od toho večera již nikdy neviděla. Uzavřela se více do sebe a ze studentky Alice Podivné se stala pouze „Podivná“. S okolím komunikovala minimálně. Nikdy se nezúčastňovala jiných mimoškolních aktivit. Nejradši trávila čas  o samotě. Úkoly plnila vždy pečlivě a svědomitě, ale jinak byla dost nespolečenská. A pokud si z ní pokusil udělal jiný student legraci, odnesl to dost ošklivě.

Došlo i na nepříjemnou výměnu názorů mezi ní a Brumbálem. Alice mu nemohla odpustit, že místo aby otce poslal ke svatému Mungovi, kde by se  léčil a byl pod dohledem, snažil se mu Brumbál pouze domlouvat. Nakonec si na  něm na její naléhání alespoň vymohl neporušitelný slib, že už nikdy neučiní nic, co by mohlo jeho dceru ohrozit, a že ji nebude nadále vyhledávat. Bude čekat, až za ním přijde ona sama, pokud se tak někdy rozhodne.

Snape po chvíli viděl Alici, jak opouští školu. Dál se odmítala jakkoli vzdělávat a jen tak se toulala. Do domu, kde vyrostla a kde stále žil její otec, se vrátit nehodlala a jakoukoliv nabídku od Brumbála z hrdosti odmítala. Později se živila na poutích, kde prodávala různé lektvary a byliny.

Na jedné z nich se poznala s postarším manželským párem. Betty a Angus Roseovi neměli děti. Zato měli obrovské srdce a spoustu lásky. Alice u nich měla v úmyslu strávit jen pár dnů, měla v plánu vytvořit pro ně několik ozdravných lektvarů, jež by jim vypracovala přímo „na tělo“, a očekávala solidní výdělek, ovšem  nakonec u nich zůstala. Betty a Agnus už dlouho snili o tom, že si koupí malý krámek s léčivými lektvary a bylinkami. Nikdy však neměli dost prostředků ani odvahy, aby svoji představu realizovali. Obojí však získali zcela nečekaně právě s příchodem Alice. Během dvou let si všichni společně pronajali obchůdek, kde začali prodávat různé lektvary, masti a byliny. Alice dokázala umíchat téměř cokoliv, po čem zákazníci toužili. Ať už chtěli mast na kuří oka, na růst vlasů, lektvar proti koktání, strachu, pro dodání odvahy,  nebo bonbonky pro zlobivé dětičky. Jejich obchod se brzy dostal do všeobecného povědomí. Alice  se začala cítit šťastná, užitečná a milovaná. Časem došlo i na usmíření s Brumbálem, nikdy se však spolu nebavili o Albertu Podivném.

Pak nastal, den kdy se v obchůdku U Růže objevil nečekaně Brumbál a oznámil jí, že její otec zemřel. Alice to přijala  chladně a Severus vycítil z jejích pocitů jistou úlevu. Když  ji      Albus požádal, aby se postarala o otcovu pozůstalost, tedy o jeho obrovskou sbírku lektvarů, kterou  bylo třeba prostudovat a sepsat, odmítla. On se však nevzdal a nadále se ji pokoušel přesvědčit, až nakonec podlehla jeho argumentům a nabídku přijala. Stala se profesorkou léčitelství v Bradavicích a začala překládat otcovy deníky, bez jejichž rozšifrování by  nebylo možno dát sbírku dohromady. Ovšem, když se dověděla, že bude spolupracovat se Severusem Snapem, dost dlouho přemýšlela, jestli nemá raději znovu odmítnout. Nakonec se však rozhodla definitivně uzavřít svoji minulost.

Lily sundala ruce ze spánků Severuse Snapea.

Ten se velmi zmateně rozhlížel a snažil se vstřebat to, co právě viděl a svým způsobem i prožil.

Prostředí se opět změnilo. Místo, kde stáli, ihned poznal. Byli na malém hřbitově. Všude okolo ležel sníh a z oblohy se sypala další bílá nadílka. Kousek před nimi stála hrobka Elizabeth Podivné. Severus Snape zbystřil. To místo už znal, ale teď měl neodbytný pocit, že je něco jinak. Šel blíže k hrobce, aniž by za sebou zanechával ve sněhu jakoukoliv stopu. A i když byla kolem velká tma a jen na několika hrobech plápolaly  svíce, poznal, co je jinak. „Teď jsme v přítomnosti, nemýlím-li se.“

Lily přikývla.

„Ale proč?“ zeptal se a rukou přejel po kameni s vytesanými jmény manželů Podivných.

„Každou chvíli tu budou.“ Lily se netrpělivě dívala směrem k cestě mezi hroby, odkud přišli i oni.

„Kdo, Lily...“ Než však stačil doříct větu, viděl, že se směrem k nim blíží dvě postavy. Brumbál a Podivná. Poznal je hned. Slyšel, že ředitel s Alicí o něčem mluví, ale na tu dálku nerozuměl. Až za několik okamžiků se k němu doneslo téma jejich rozhovoru. Popravdě, příliš ho nepřekvapilo, že probírají poslední vzájemnou hádku. „A jsem rád, že ses tak rozhodla, Alice,“ pronesl do ticha Brumbál.

„Copak jsem měla na výběr?“

„Vždy máme nějakou možnost volby, Alice, to si pamatuj,“ řekl důrazně. Oba se zastavili u hrobky, těsně před Severusem a Lily, jako by vycítili jejich přítomnost. Proto oba raději  o kousek couvli. Severus měl neblahý pocit, že kdyby ředitel nebo Podivná udělali ještě krok, prošli by nejspíš jeho tělem, a o tenhle zážitek ani trochu nestál.

„Argumentům Albuse Brumbála nelze dlouho odolávat,“ řekla Alice s úsměvem. „A ke všemu jsi měl opět pravdu. Snape…“

„Profesor Snape,“ opravil ji Brumbál a Alice převrátila oči vzhůru.

„...profesor Snape toho o mně ví příliš málo, aby pochopil, jaký byl vztah mezi mnou a otcem. On ho vidí jako muže, jenž svého času patřil ke kouzelnické elitě. Jednou mi řekl, že už jako kluk četl mnohé z jeho knih a že ho často inspirovaly. Nejspíš byl pro něj tak trochu vzorem. Jenže ten muž, se kterým jsem žila po smrti matky, byl někdo naprosto jiný.“ Alice ztichla a párkrát divoce zamrkala, aby zahnala slzy, jež se jí opět draly do očí.

„Doufám, že najdeš sílu mu to všechno povědět, Alice. Věřím, že by takový rozhovor zacelil tu narůstající propast mezi vámi.“

„Jenže, já si už nejsem jistá, jestli by byl ochoten mě vůbec vyslechnout.“

Brumbál postřehl v jejím pohledu určitou skleslost a beznaději. Dokonce i Severu, postávající o pár kroků dál, vycítil z jejího hlasu to samé.

„Pročpak?“

Alice jen mávla rukou. „To je jedno. Důležité je, že jsem ochotná dál pokračovat s odhalováním deníků i lektvarů, ne? A jak to bude dál mezi námi se uvidí,“ řekla  a pokusila se nasadit optimistický výraz.

Brumbál se na ni podíval přes brýle a očička mu zajiskřila.„Já bych vás zase rád viděl jako přátele a spolupracovníky.“

Alice se na Brumbála podívala dost překvapeným a nechápavým pohledem.

„Myslím, že až skončíte s  prací, bude chtít Severus o tom sepsat knihu.“

„No a…  To přece není žádné tajemství. Co s tím mám společného já?“

„Pokud bude chtít, a on bude, důkladně zpracovat všechny lektvary, přísady, návody a vše ostatní,  nejspíš mu to zabere celé roky.“

Alice pokrčila rameny na znamení, že je jí to jedno.

„Jsem přesvědčen, že s tvou pomocí...“

Alice se hlasitě rozesmála. Pak si najednou uvědomila, kde je a na chvíli ztichla. „Albusi, tys to s tím vánočním punčem trochu přehnal, co? Za prvé - já se těším na chvíli, až s tím vším okolo mého otce skončím. Za druhé - Snape... pardon… profesor  Snape by nikdy nechtěl se mnou pracovat na knize. Určitě se už těší, až mu přeložím poslední deník a on se se mnou nebude muset dál bavit. Za třetí - i kdyby k tomu došlo a my spolu opravdu pracovali na knize, víš velmi dobře, jak by to probíhalo. Už takhle naše nynější spolupráce nestojí za moc.“

„A právě proto byste si měli některé věci ujasnit. Oba si rozumíte, o tom není pochyb. Často jsem vás viděl a slyšel při různých rozhovorech... a nezasvěcený byl dal ruku do ohně za to, že vidí rozhovor dvou přátel.“

„Jenže to jsme se bavili o lektvarech nebo postupech, které jsme hodlali vyzkoušet,“ oponovala Alice.

„Zajímavé,“ pronesl Brumbál a v koutcích úst mu zacukalo. „Takže co společného s lektvary měl onehdy ten rozhovor o tajných chodbách, které jste tu jako studenti oba používali? Nebo to, jak ti vyprávěl o svých pokusech dostat se jako student třetího ročníku do knihovny s omezeným přístupem? A pak to vaše trumfování ve vzpomínkách na různé rošťárny, které jste prováděli jako studenti. Pokud vím, tak Severus celkem ocenil tvůj kousek, který jsi provedla  Anabel Prestonové, když ti rozbila milované těžítko, a tys jí umíchala ten prvotřídní lektvar, po kterém jí na rukou vyrostla kočičí srst a navrch měla týden průjem. Víš, že mě nikdy nenapadlo, že to byla tvoje práce? A tak dva týdny zpět jsem zaslechl váš rozhovor o…“

„Dost, ano? Ty nás sleduješ, Albusi? Víš, jsem přesvědčená, že šlo o slabé chvilky, byly to jen epizody, které způsobila únava a přepracovanost a  kterým nepřikládám význam, už jsem na ně tak nějak zapomněla,“ řekla trochu zadumaně Alice. „Ano, přiznávám, občas se mi s ním pracovalo  dobře, ale… být spolupracovníkem, nebo dokonce  přítelem Severuse Snape je dost těžké a vyčerpávající. No… pokud by si řekl, tak mu s tou knihou pomůžu, ale to se nestane.“

Severus Snape slyšel trpkost v jejím hlase. A musel si přiznat, že mu vadí, když ho takto  probírá a odsuzuje. A ještě víc mu vadilo, že ho má tak dobře přečteného. Ovšem nemohl nijak zakročit, nemohl nic říct, nic udělat, neviděli by ho a neslyšeli, ani kdyby sebevíc křičel.

„To nemůžeš vědět, Alice,“ řekl Brumbál a položil ji ruku na rameno.

Alice se trpce usmála. „Jsem ráda, že jsi mě dnes doprovodil. I když jsem tvoji přítomnost zde původně odmítla. Myslela jsem, že... dnes…“ Alici se zaleskly oči,  když prsty přejížděla po vytesaném jménu matky. „Pořád mi tak moc chybí, Albusi. Celé ty roky si představuji, jaký by byl můj život, kdyby neumřela.“

"Srdce tvého otce zemřelo týž den s ní, a já si toho všiml příliš pozdě. Byl jsem jejím kmotrem a jsem i tvým. Když umírala, slíbil jsem jí, že se o tebe postarám a že udělám vše, abys i bez ní byla šťastná. Ani v nejmenším mě nenapadlo, že by Albert, ten kterého jsem roky znal jako poctivého a dobrého čaroděje, mohl..." Albus větu nedořekl. Chvíli bylo ticho. „Svou roli jsem asi příliš nezvládl,“ zašeptal.

Severus si všiml jedné slzy, která se mu skutálela do vousů. Taky konečně pochopil vztah mezi Podivnou a Brumbálem. Často si všiml, že Alici dělá problém Brumbálovi před ostatními kolegy a studenty vykat.

Alice vzala Brumbála za ruku. „Nebýt tebe, tady bych tenkrát přišla buď o život, nebo o duši. Nejspíš o obojí. A dodnes bych seděla v Azkabanu."

Poté oba už nemluvili. Chvíli stáli u hrobky a zapálili několik svící. Alice zalovila ve své tašce, jež jí visela přes rameno, a vytáhla pár semínek. Položila je do výklenku a několikrát mávla hůlkou. Přitom si potichu drmolila nějaké zaklínadlo. Ze semínek vypučela překrásná kytice  slunečnic.  „Odpočívej v pokoji, mami,“ zašeptala.

„Myslím, že i tvůj otec by si zasloužil…“

„Ne, Albusi, ještě nejsem připravená mu odpustit. Ještě ne.“

A Brumbál ji plně respektoval.  „Jsi tvrdohlavá. Jsi stejně tvrdohlavá jako tvoje matka.“

„To je naprosto v pořádku,“ usmála se Alice a zavěsila se do Brumbála. „Takže jako vždy? Ještě malá procházka a potom  vánoční punč?“

„Jen jestli ještě nějaký zbyl?“ usmál se Brumbál.

Severus Snape vykročil v jejich stopách. Lily ho však zastavila. „Na to nemáme čas.“

„Ale mě docela zajímá, jak bude rozhovor pokračovat,“ odsekl Severus a přidal do kroku.

„Je mi líto, Severusi,“ řekla Lily, zastoupila mu cestu a chytla ho za ruce.

 A zase se s nimi svět zatočil.

Za okamžik už stáli před nějakým domem. Severus si nepamatoval, že by kdy předtím v téhle ulici byl. Dům mu taktéž nepřipadal povědomý. Už se chtěl zeptat, když vtom se ozvalo známé prásknutí. Několik metrů od nich se zjevila postava a rychle kráčela k nim. Byla to žena. Snape si tím byl naprosto jist, i když byla celá zahalená v černém plášti a kapuce jí skrývala polovinu obličeje. Žena se zastavila před domem. Zaklepala na dveře. Ty se po chvíli otevřely a ona vstoupila dovnitř. Lily a Severus ji následovali. Žena někomu uvnitř poděkovala a popřála hezké ráno. Snape si všiml, že zdravila domácí skřítku, která jí otevřela.

„Paní profesorka bude mít radost, dlouho jsme vás neviděly,“ řekla skřítka a usmála se. „Jděte za ní do pokoje, za chvíli přinesu čaj.“

„Tím si nejsem tak zcela jistá, jestli bude mít radost,“ pronesla žena spíše sama k sobě a sundala si plášť.

Stála k nim zády, takže Severus viděl jen cop hustých vlasů, které byly silně prošedivělé. Žena, ač evidentně dávno překročila padesátku, působila velmi energicky a svižně. Severuse zajímalo, kdo to je, zdála se mu povědomá. Následoval ji do pokoje, kde v křesle u krbu seděla schoulená a shrbená postavička se sněhově bílými vlasy a s tváří zbrázděnou hlubokými vráskami.

Snape nevěřil vlastním očím. „U Merlina...McGonagallová... ona tak…  zestárla..."

„Psst,  Severusi," přerušila ho Lily.

Žena přistoupila blíž k profesorce a v tom ji Snape poznal. A nemohl uvěřit. V obličeji měla spoustu jemných vrásek a její oči  byly ustarané a unavené. I přesto z ní vyzařovala jistá svěžest. Ale ty vlasy! Měla je dlouhé a  spletené do těžkého copu. Takové  neznal. Podivná! Ano, byla to ona.

„Všichni jednou zestárnou, Severusi,“ zašeptala Lili a Snape měl zas onen nepříjemný pocit, že mu čte myšlenky.

„Dobrý den, Minervo,“ řekla Alice, přisunula si druhé křeslo blíž k McGonagallové a posadila se.

„Alice... jsem tak ráda, že vás vidím. Jak víte, už nemívám příliš mnoho návštěv. Ta vaše mě vždy obzvlášť potěší. Tak povídejte, co je v Bradavicích nového?“ tázala se McGonagallová nečekaně čilým hlasem. "Amálie nám za chvíli přinese čaj."

„Minervo…“ Alice se zhluboka nadechla, „Severus Snape zemřel. Dnes má pohřeb. A já budu nejspíš jeho jediný účastník, pokud  nebude mít sílu mě doprovodit. Je mi líto, že jsem to na vás takhle vychrlila bez přípravy, ale sama to vím teprve od včerejška.“

„Ach,  tak Severus už taky…“ McGonagallová měla najednou hlas tenký a suchý jako podzimní březový list.

Nastala chvíle ticha a pak položila Minerva své ruce na Aliciny: "Tušila jsem to. Cítila jsem, že se něco stalo. Před pár dny se rozbil můj oblíbený čajový hrníček. Byl poslední. Poslední z celé sady, kterou  mi  věnoval Brumbál, když jsem nastoupila do Bradavic. Pamatujete si na ten servis?“

„Jistě, bílý se zlatými ornamenty, s tanečnicí na konvici. Když byl v konvici čaj horký, tanečnice se ladně pohybovala  a přeskakovala i na šálky. Byla to překrásná souprava, pamatuji si na ni velmi dobře.“

"Ach ano. Jistě že si na ni pamatujete, vždyť jste z ní tolikrát pila. Jak čas běžel, sem tam se nějaký kousek rozbil a naprosto vždy v souvislosti s úmrtím někoho známého a blízkého. Když se tenkrát rozbila konvice,  zemřel Albus. A poslední dva roky jsem měla už jen jediný  šálek. Dokonce jsem ho i přestala používat. Ze strachu... A i přesto... Amálie ho před pár dny našla ráno rozbitý na zemi. Nevíme, jak se to stalo, ale nejspíš jsou věci, které nelze zdůvodnit logicky.  Ach, Alice, já měla takovou starost o vás.“  McGonagallová stiskla pevně Aliciny ruce. "Jste jediná, kdo mi zbyl. Poslední kolegyně z našeho starého Brumbálova profesorského sboru. A vlastně jste i nejbližší osoba, kterou mám.“

„Takže já jsem... mrtev. Mnoo… ale i tak jsem se zřejmě dožil dost vysokého věku podle toho, kolik musí být těm dvěma... „  pronesl Severus cynicky.

„Tiše Severusi, ať slyšíme,“ přerušila ho Lily.

„Samozřejmě, že se zúčastním pohřbu. Sice mám už staré kosti, které se pomalu rozhýbávají, ale se Severusem se musím rozloučit. S vaší pomocí to jistě zvládnu,“ pravila McGonagallová.

Kolem Snapea se vytvořila mlha. Ihned pochopil, kam se posunuli. Byli na hřbitově. Všude okolo se povalovalo spadané podzimní listí, které tajemně šustilo ve větru a vydávalo těžkou vůni. Svým způsobem je to nádherný podzimní den, kdyby nebylo dané situace, pomyslel si opět cynicky Snape a rozhlédl se. Viděl je obě sedět na lavičce pod obrovským platanem a šel i s Lily blíž. Obě ženy očividně odpočívaly. Na Alici Podivné byla znát únava, která pocházela nejspíše z nevyspání. Byla bledá, oči  zarudlé, ale jasné a klidné. McGonagallová vypadala rovněž vyčerpaně a velmi křehce, ale přesto z ní dosud vyzařovalo mnoho vnitřní energie. I v takto vysokém věku nepostrádala bystrý a inteligentní výraz v očích, stále plných života. 

„Je smutné, že jsme na jeho pohřbu byly jen my dvě. Ale mám dojem, že na tom mém jich nebude o moc víc,“ povzdechla si, „ačkoliv já mohu alespoň doufat, že si na mne vzpomene několik mých bývalých studentů. Bohužel pokud jde o Severuse, studenti se na něj spíš pokoušeli definitivně zapomenout. To je ta jeho složitá povaha... ale vám o tom nemusím povídat. A pak… o mrtvých jen dobře. Jak jste se vlastně  dověděla o tom že zemřel?“

„Včera ráno dorazila sova s dopisem. Víte, neviděla jsem ho deset let. Když zemřel Brumbál, dokončil ročník a poté se už do školy odmítl vrátit. Mluvil tenkrát o nějakých zdravotních potížích, ale profesorka Prýtová naznačila, že pravé důvody jsou jiné. Nemohl prý se smířit s tím,  že se nestal novým ředitelem. Byl  tolik let zástupcem, že s tím  nejspíš najisto počítal...  Nevím, co víc přimělo Snapea k odchodu do důchodu. Nikomu se  nesvěřoval, obzvláště mně ne. Jednou jsem mu poslala sovu s tím, aby se zúčastnil výročního setkání bývalých a stávajících profesorů. Neodpověděl. Nikdy jsem mu pak už nenapsala žádný dopis a ani neposlala blahopřání k narozeninám nebo k Vánocům. Nenapadlo mne, že by to stál. O to víc mě překvapil obsah dopisu, jenž mi byl včera doručen. Byl od notáře. Šlo o velmi stručnou zprávu, že  jsem se stala jeho jedinou dědičkou.“

 McGonagallová překvapeně pozvedla obočí a nebyla sama. Severus Snape udělal totéž, aniž by si toho byl vědom.

„Ihned jsem se vydala za tím notářem. Neřekl mi však o moc víc, než  stálo v dopise, prostě mně ujistil, že  celý majetek Severuse Snapea patří nyní mně. Dostala jsem klíče a malou obálku. Šlo o jeho poslední dopis. Byl velmi stručný, neobsahoval žádné vysvětlení. Stroze mi v něm sděloval, že mi přenechává  všechen svůj majetek a předpokládá, že s ním naložím co nejlépe. Pokud bych o něco nestála, mám to darovat Bradavicím. A pak byla v obálce také jistá žádost.“

„Žádost? Povídejte, o co vás Severus požádal takhle... posmrtně?“

„Požádal mě,  abych vydala jeho knihu, kterou  nedávno dopsal. Musel ji dokončit nedávno, zřejmě  na ní pracovat celé roky. Týká se lektvarů, na kterých jsme tehdy spolupracovali... však víte, jde o lektvary po mém otci.“

McGonagallová přikývla.

„Ta kniha je velmi objemná. Zkoumá rozmanité  lektvary, jejich historii, původ, účinky,  postupy, přísady, vše je tam dopodrobna popsáno. Já tu knihu zatím jen zběžně prolistovala a musím říct, že  jde vskutku o mimořádné dílo,  zcela jistě se stane součástí nejvyššího stupně výuky jak lektvarů, tak i obrany proti černé magii a bezpochyby i cennou pomůckou pro řadu odborníku v oblasti lektvarů.“ Alice se na chvíli odmlčela a přemýšlela. „Proč já? Proč si vybral právě mě jako jedinou dědičku, proč se mám stát vykonavatelem jeho poslední vůle právě já… Nechápu to.“

To já taky ne, pomyslel si překvapeně Severus a dál zaujatě poslouchal rozhovor.

„Ano, je to zvláštní, ale pokud vím, tak jste si kdysi bývali dost blízcí, ne? Já osobně bych to nazvala malým přátelstvím.“

Alice se lehce usmála a pokývala hlavou: „Ach, Minervo, je to tak dávno, že to snad už není ani pravda. Nikdy jsme se Snapem nebyli opravdoví přátelé. Ačkoliv našlo by se pár chvil, kdy jsem se jako jeho přítel cítila. Bohužel jsme se nejspíš oba báli posunout tyto chvíle někam dál. On byl uzavřený, jízlivý, ješitný a občas  arogantní. A já neměla nejmenší chuť se dostávat pod tyhle jeho slupky. Tenkrát jsme spolu velmi dlouho dost úzce spolupracovali, ale ani jeden z nás se nesnažil toho druhého více poznat. Já chtěla mít tu práci co nejrychleji za sebou, a on si ji naopak zase plně užíval. Když jsme s tím skončili a odhalili poslední lektvar,  nikdo z nás neudělal první krok k tomu, aby se mezi námi opravdové přátelství  vytvořilo, abychom se nadále vídali.  Jeho to nejspíš ani nenapadlo a já .... já mu dala nějakou šanci, ale pak už jsem se znovu  neodvážila. Nikdy ani nenaznačil, že by o to stál. A teď...? Je pozdě.“

„Netrapte se. Severus si vybral svůj osud. Vy za něj nemůže nést odpovědnost.“

„Já… já… musím se přiznat, že jsem o jeho přátelství v jisté době docela stála. Nikdy jsem neměla příliš mnoho skutečných přátel, kterým bych naprosto důvěřovala. A někde hluboko uvnitř vím, že Severus mohl být jedním z nich. A víte co? Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale já se v jeho společnosti cítila dost často příjemně. Ano. Vlastně jsem to odmítala přiznat i sama sobě. Nebylo divu, copak se někdo mohl cítit ve společnosti Severuse Snapea dobře?“ Alice se trochu křečovitě zasmála: „U Merlina, nejsem už nejmladší a  zpovídám se vám tu jako nějaká školačka.“

Teď se zasmála McGonagallová: „Jen do toho, má drahá, už dávno za mnou nepřišla žádná moje studentka se svými „potížemi“. Chvíli se tomu smály obě a pak jejich smích přešel v naprosté ticho.

Severuse napadlo, že nikdy neviděl McGonagallovou takhle vtipkovat.

„Vzpomínám si,“ přerušila Alice ticho, „ že se s ním krásně mlčelo. Někdy jsme celé hodiny pracovali každý na jiném lektvaru, nebo něco hledali v knihách a nebylo třeba žádných slov. A já ty chvíle milovala. Když mi tenkrát před lety Brumbál oznámil, s kým budu pracovat na lektvarech, málem jsem utekla. Myslela jsem, že znám jeho povahu, a měla jsem strach, že spolupráce s ním bude až příliš podobná výuce mého otce.“

„A jaké to vlastně bylo? Nikdy jsem se vás na to nezeptala. Jaké to bylo pracovat se Severusem Snapem?“ zeptala se  Minerva a vzala do ruky suchý list platanu, který se jí snesl do klína.

„Severus Snape byl sice často náladový a protivný, ale vzpomínám si, že mi to připadalo svým způsobem poněkud roztomilé, navíc já ho často ještě popichovala.“

Severus si všiml, jak se její oči  při vzpomínce na něj na okamžik rozzářily.

Alice se sama pro sebe usmála a pokračovala“ „Jinak byl zodpovědný, spolehlivý a mohla jsem mu absolutně  důvěřovat, také jsem věděla,  že by nikdy neudělal nic, co by mě ohrozilo. Pokud se nám nějaký pokus nezdařil a já viděla v jeho očích zklamání, nikdy nepatřilo mně. Bylo to naprosto jiné, než práce s otcem. Severus však viděl v mém otci vzor, myslím tím profesní, a mně to někdy vadilo. Až nyní mi dochází, že jsem nejspíš kvůli vlastní tvrdohlavosti a nedostatku tolerance  přišla o třicet let přátelství s neobyčejně zajímavým člověkem.“

„Ale no tak, Alice, neberte zodpovědnost jen na sebe. Pokud si pamatuji, a já si stále dobře pamatuji, tak Severus nebyl o nic méně tvrdohlavý a netolerantní než vy. Už jste zapomněla na vaše vzájemné…  abych tak řekla… výměny názorů?“

„Snad máte pravdu…“ zašeptala Alice.

Obě  ženy  ještě chvíli tiše poseděly a pak se  Minerva McGonagallová opřela  jednou rukou o hůl, druhou se zavěsila do Alice a vydaly se spolu na zpáteční cestu.

„Musím se přiznat, že Snape mě naštval i teď po smrti,“ pravila Alice.

„Mrzí vás, že  nezdůvodnil,  proč vám vše odkázal, viďte?“

Alice přikývla. "Ano. Nikdy se to už nedozvím, ale tu jeho knihu  vydám. Samozřejmě. To musím. Musím splnit jeho přání. On si to zaslouží… Navíc, tak velkolepé dílo musí vejít ve známost v odborných kruzích i mezi studenty. “

„Slibuji vám, že než zemřu, sepíšu všechny důvody, proč bych vám měla odkázat svoji knihovnu,“ řekla žertovně Minerva a mrkla na Alici.

„Ale prosím vás, mám dojem,  že vy přežije ještě i mne.“

„To bych opravdu nechtěla,“ pronesla trpce  McGonagallová.

Pak se obě zastavily u hlavní brány, Alice se otočila směrem do hřbitova. V dálce zahlédla  nevelký čerstvý hrob s kyticí růží.

Ozvalo se tiché prásknutí a ženy se přemístily.

Severus Snape se podíval stejným směrem jako Alice a nemohl jinak. Opustil Lily a spěchal ke svému hrobu. Tam se zastavil a myšlenky mu běžely hlavou. Snažil se srovnat si v hlavě vše, co  díky Lily viděl, slyšel a procítil.  Díval se na vlastní hrob a na pomník, jenž se nad ním tyčil. Bylo tam jen  jméno, datum narození a datum úmrtí. Nic víc. Jak jsi žil, tak jsi i zemřel, napadlo ho. Do dnešního dne byl se svým životem víceméně spokojen, ale nyní už si nebyl tak jist. Podle všeho na konci svého života dopíše knihu. To si plánoval, ale nepředpokládal, že zemře dřív, než bude kniha vydaná. Pokud ji Alice Podivná označila  za výbornou, nebyl důvod jí nevěřit. Ona byla znalec, o tom nemohl nikdo pochybovat. Navíc dokázal hodnotu svého díla odhadnout sám. Ale takhle to přeci nechtěl. Doufal, že si užije i trochu té slávy a uznání. Nikdy by ho nenapadlo, že mu psaní knihy zabere zbytek života.  Severus Snape se zachmuřil. Mezi obočím se mu vytvořila kolmá vráska. Sehnul se a nabral trochu hlíny se svého hrobu. Musel to udělat, potřeboval ji cítit, potřeboval se ujistit, že to všechno není jen sen. S hlínou se v jeho ruce ocitl i  jeden okvětní plátek růže, jenž odpadl z kytice. Obsah dlaně si vsypal do kapsy.

„Severusi! Je čas se rozloučit. Doufám, že se ti podaří změnit svoji budoucnost.“ Lily se smutně podívala na jeho hrob.

„Neodcházej. Prosím." Severus chytil Lily za paži. „Mám spoustu otázek. Nehledě na to, že i my dva si musíme promluvit. Vyjasnit si jisté věci.“

„Je mi líto, Severusi. Kvůli tomu zde nejsem. Měla jsem být pouze tvojí průvodkyní. Nenáleží mi odpovídat na jakoukoliv tvoji otázku, ať je už jakkoliv osobní. My dva jsme kdysi měli mnoho možností si věci mezi sebou vyjasnit. Ani jeden z nás se k tomu neměl. Oba jsme se cítili až příliš ublíženě. Nedělej prosím podruhé tutéž chybu. Překousni tu svoji zatracenou pýchu a hrdost a zkus změnit svůj život. Kvůli sobě... Alici… i kvůli mně, prosím.“

Severus Snape cítil, jak se s ním všechno točí a byl náhle nevýslovně unavený. Ještě k němu dolehla poslední věta, ale ta se už zdála být spíše pouhou halucinací.

„Sbohem, Severusi. A dohlédni občas na Harryho, určitě to bude potřebovat…  i když to nejspíš neocení.“

Severus otevřel oči. Cítil se neskutečně polámaný. To se mu stávalo vždy, když usnul v křesle a spánek trval víc než jen pár minut. Hlava se mu motala a třeštila.

Tak tohle víno si už nikdy nedám, takovéhle sny... takové divné… Zaujalo ho ticho, které v pokoji panovalo. Pátral po tom,  jaký zvuk mu chybí. Nakonec se rozpomněl. Hodiny! Hodiny  jsou zticha. Hodiny, které pravidelně již deset let tiše klapaly, vteřinu za vteřinou. Ve chvíli, kdy k nim přistoupil, aby zjistit, zda bude schopen je opravit, probudily se náhle k životu a začaly odbíjet půlnoc. Severus se vylekal, chtěl vytáhnout hůlku, ale místo toho nahmatal zcela jiný obsah kapsy. Mezi prsty mu klouzala hlína a v ní dosud slabě voněl jeden pomačkaný okvětní lístek růže. Lekl se ještě víc. Byl zmatený. Sen, ze kterého se právě probudil, začal nabývat reálných rozměrů.  Trochu se mu zatočila hlava, potřeboval si sednout. 

Když  přišel ke svému křeslu, všiml si obálky, která na něm ležela. Ale tu jsem přeci hodil do krbu! Opatrně ji zvedl a posadil se. Chvíli ji jen tak otáčel v ruce,  pak ji otevřel a vyndal vánoční přání. Přesně jak jsem předpokládal. Byl tam však navíc i lístek. Severus Snape si ho dvakrát přečetl. Žádná omluva, samozřejmě. Několik minut přemýšlel, pak se podíval na hodiny a usmál se. Mám  nejvyšší čas, jestli chci  stihnout svoji poslední šanci.

Severu Snape stál na ochozu astronomické věže a cítil se trochu nervózně. Věděl, že Albus Brumbál přijde s ní. Sám sem před chvílí  dorazil z Velké síně, kde ještě stále bylo živo. Všichni profesoři  ho tam  velmi vřele přivítali a ihned si s ním připili. Nikdo si nepamatoval, že by kdy po sváteční  večeři mezi ně přišel. On si však po chvíli přisedl k McGonagallové. Chtěl jí položit pár otázek, které se týkaly jeho nedávných zážitků.

Profesorka  mu podala sklenici plnou vánočního punče. "Když si se mnou připijete na šťastné a veselé, odpovím vám na cokoliv," pronesla poněkud laškovně, jako by nějak vytušila důvod jeho počínání.

Severus váhavě pozvedl obočí, viděl že i ostatní kolegové čekají na jeho reakci. Přijal sklenici, povzdechl si a pronesl poněkud kysele: „Šťastné a veselé...  vám všem.“ Všichni okolo vesele pozvedli svoje sklenice.

Než se však stačil na cokoli zeptat, předběhla ho MC Gonagallová i nyní: „Dobrý začátek, Severusi. Brumbál doprovázel někam profesorku Podivnou." Zadívala se na hodinky. "Za chvíli by se měli přemístit zpět na astronomickou věž.“

Víc Snape vědět  nepotřeboval. Vrátil profesorce sklenici, rozloučil se a kvapně odcházel. Hlasy ostatních, kteří na něj volali, že se má brzy vrátit, ignoroval.

A nyní tedy na astronomické věži čekal. Díval se do tmy. Všude okolo se třpytila  bílá sněhová peřina. Z nebe se zlehka snášely křehké krajkové  vločky. Sundal si rukavice a několik jich pochytal do dlaní. Pozoroval, jak se zvolna mění v kapičky vody a přemýšlel.  Pak se konečně ozvalo jemné prásknutí a ředitel Brumbál i  Podivná stáli před ním. Alice, vypadala dosti zaskočeně a překvapeně, naopak Brumbál se tvářil, jako by Severusovu přítomnost čekal. Oči za brýlemi mu poněkud rošťácky jiskřily. „ Dobrý večer, Severusi. Vyšel jste si na půlnoční procházku? Chápu. Všude kolem je tak překrásně ticho. Ideální chvíle k rozjímání. Ale předpokládám, na mne nečekáte. No, nebudu vás rušit. Slíbil jsem, že se ještě vrátím do síně a rozkrojím vánoční puding. Dobrou noc, vám oběma. A ty, Alice, udělej něco s tou rýmou, aby z toho později nebylo nic vážnějšího.“ A než stačili Alice se Snapem cokoliv říct, byl  pryč.

Severus Snape se váhavě zadíval na Alici: „Jste nemocná?“

„Ne, jen lehká rýma.“ A jako by to chtěla  potvrdit, mocně si kýchla.

„Jak to, že nepijete posilující nápoje, vždyť jsme je tenhle týden  preventivně podávali všem studentům. To jste si nemohla taky vzít?“ Severus cítil, jak se mu do hlasu vkrádá mírné podráždění.

„Nějak na to nezbyl čas, ale co je vám vlastně po tom?“ Alice začínala být trochu podrážděná.

„Pojďte se mnou, náhodou mám jeden posilovací lektvar čerstvě umíchaný. To máte z těch vašich předvánočních aktivit se studenty.“ Jemně ji chytil za paži a popohnal dovnitř hradu. Alice byla natolik vyvedena z míry, že zmohla jen na chabý slovní odpor. „Počkejte…  počkejte, profesore… umím si uvařit lektvar na rýmu sama. Ke všemu já neumírám.“

Snape se zastavil. „Myslel jsem, že bych vám k tomu lektvaru dal i hrníček svařáku. Mám tam láhev Krvavého Merlina, kterou bych nerad pil sám.“

Alice neskrývala překvapení. „Vy mě zvete na svařák?“ zeptala se nejistě.

„Ano. Asi ano, už to tak bude,  myslel jsem,  že přátelé tohle dělají... vzájemně si vypomáhají. Vy potřebujete léčivý lektvar a já potřebuji pomoci s tou lahví vína.“

Alice se usmála. V další vteřině si konečně plně uvědomila skutečný obsah jeho věty. „Takže... přátelé? Já...  doufala jsem, že tu budete už o půlnoci.“

„Usnul jsem. Promiňte. To ten Merlin.“

„Takže mě chcete uspat? Uvědomte si, že jsem expert na lektvary. Uspávadlo ihned odhalím,“ usmála se.

„Myslíte? Je vidět, že jste ještě nikdy nedostala žádný uspávací lektvar od Severuse Snapea.“

Alice se zatvářila trochu nejistě. Nevěděla, jestli Snape zase žertuje, nebo to myslí zcela vážně.  A pak si zase kýchla.

„No tak, pospěšte si, honem do tepla,“ pobídl ji.

V pokoji profesora Snapea bylo krásně teplo. Alice se posadila do křesla a pozorovala, jak ohřívá posilující lektvar a připravuje svařené víno. Nějak pořád nevěřila tomu, co se děje, a byla radši zticha, aby tu příjemnou chvíli nepokazila.

„Vypijte to hned, dokud je to teplé.“ Snape ji podal hrníček s lektvarem a stál nad ní, dokud ho neupozornila, že to za ním bublá.

No jestli se teď o mně bude v rámci přátelství takhle starat, tak to dlouho nevydržím, pomyslela si, a když se na ni Snape podíval, spokojeně se usmála. Severus Snape se jí úsměv pokusil poněkud křečovitě oplatit.  Pak vzal  prázdný hrnek od lektvaru a nalil tam pořádně silné svařené víno. Svůj hrnek položil na stůl a začal se přehrabovat v zásuvce, z níž vytáhl malý balíček. V něm bylo něco, co vlastnil  teprve pár dní. Koupil to z nějakého blíže neurčeného popudu. Prostě tu věc uviděl za výlohou, koupil ji,  a když se potom vrátil do Bradavic, ani nevěděl, k čemu by ji měl použít. Do dnešní  půlnoci na tento předmět prakticky  téměř zapomněl. Nyní pochopil, že určité věci se prostě dějí bez naší kontroly, mají pro to nejspíš svoje vlastní důvody, které se mohou projevit mnohem později. 

Podal balíček Alici. „To je pro vás. Jen taková maličkost, když máme ty  Vánoce. Nejsem moc na dárky, ale jde-li  o přítele... „

Alice se rozzářila, uchopila dárek  a pocítila zvědavost. „Můžu? Nemusím čekat do rána?“

„Je to na vás.“ Severus Snape nervózně pokrčil rameny a posadil se, aby  skryl svoje emoce.

Alice pomalu rozbalila malý, v obyčejném bílém papíře nedbale zabalený balíček. „Sněžítko! „Nádhera,“ vykřikla Alice překvapeně a dojatě.

Uvnitř koule stál v zasněžené krajině domeček a vedle něj se tyčil velký strom. Když se sněžítkem Alice zatřásla, z domečku vyšla malá rodinka a začala zpívat koledu. Současně s tím se rozsvítila na stromě i na domečku malá světýlka a z neexistujícího nebe začal padat sníh.

„Mění to motiv podle ročního období, ale nemusíte čekat na jaro, když s tím zatřesete pořádně.“

Alice ho poslechla a zatřásla s těžítkem, až jí luplo v zápěstí.

„Stačí,“ zarazil ji.

Alice podržela těžítko v ruce a okouzleně  pozorovala,  jak se  krajina mění.

„Třásla jste moc, přeskočila jste jaro.“

 Oba viděli lán krásných slunečnic, na které shora svítilo letní slunce a mezi nimiž tančila víla.

„Děkuju. Je to nádhera! Úžasné!“ vydechla Alice a byla v takovém rozpoložení, že Snapea nečekaně objala. Ten sebou poněkud překvapeně cuknul, a proto ho  hned pustila. V očích měla slzy dojetí, ale smála se. „Máte pravdu, takoví přátelé ještě nejsme. Jen… chtěla jsem říct… udělal jste mi velkou radost. Ani netušíte jak moc velikou.“

Snape si uhladil trochu pokrčený hábit, pozvedl lehce koutky k úsměvu a mávnul rukou, že je to v pořádku. On sám však musel schovávat lehké zardění, které cítil kolem uší a doufal, že se toto nezvyklé zabarvení nebude šířit dál.

„Taky pro vás něco mám,“ řekla Alice a sklonila se ke své tašce. Vytáhla z ní docela objemný balík, který Snapeovi  ihned podala.

To je ta kniha, kterou mi tenkrát vyfoukla v Prasinkách, pomyslel si okamžitě. Nedal však na sobě nic znát, balíček si od ní převzal a začal jej poněkud  zdrženlivě rozbalovat. Kniha to však nebyla. Šlo o objemný zápisník v kvalitních kožených deskách. Severus v něm zalistoval a došlu mu, oč jde. Listy byly z nejjemnějšího pergamenu. Mohly se neustále přepisovat, aniž by materiál  nějak utrpěl. Pak ovšem stačilo malé kouzlo a zapsané informace zůstaly zachovány navždy. A ještě vybalil pouzdro s nádhernými brky. Byl překvapen. Mile překvapen. Nebyl však z těch, kteří dávají své emoce výrazněji najevo.

Alice, ač se velmi snažila, nedokázala odhadnout míru jeho radosti, a tak pro jistotu špitla: „Líbí? Alespoň trochu? Předpokládala jsem, že brzy začnete s prvními poznámkami ke své  knize a...“                                              

Severus Snape zdvihl prst a Alice pochopila, že má být zticha.

„Je to skvělý dárek. Myslím, že bych měl začít co nejdřív, dokud mám čas,“ řekl  a  poklepal významně na zápisník.

„Čas? Toho máte přeci spoustu.“

„To nemůžeme nikdy vědět. A co se týče té knihy, nejspíše budu potřebovat pomocníka. Co vy na to?“

„Měla bych otázku.“

„Sem s ní.“

„Hodláte uvést moje jméno na titulní stranu knihy a na deskyh, nebo mě umístíte do drobných poznámek pod čarou?“ zeptala se s úsměvem a znovu zatřásla sněžítkem.

„Uvidíme. Můžeme o tom později diskutovat. Teď bychom měli využít zbytek této... ehm zvláštní noci k jiným záležitostem, nemyslíte? Dnešní noc jste mi chtěla o sobě něco důležitého sdělit. Tak do toho. Poslouchám.“

Alice zvážněla a přikývla. Pozvedla svůj hrníček se stále horkým svařákem a pravila: „Protože je možné, že mne vyhodíte dřív, než vám svůj příběh povím… ráda bych si s vámi teď připila na štastné a veselé Vánoce.“

Severus chvíli mlčel, uvědomil si, že dnes už podobnou situaci jednou zažil. Pak  s nepatrným úsměvem pozvedl svůj hrnek a lehce s ním cinknul o její. „To mě máte špatně přečteného, Alice," řekl tajemně a mrknul na ni.

Alice musela chvilku dumat,  zda ono mrknutí nebyl spíše nějaký  tik z přepracování, ale pak ji náhle zaplavil zvláštní pocit sounáležitosti a důvěry,  měla dojem, že ať Snapeovi o sobě řekne cokoli, jeho to z nějakého důvodu nepřekvapí a rozhodně si všechno nechá pro sebe. Věděla naprosto jistě, že to zůstane  jen mezi nimi. Mezi přáteli…

KONEC