|
S levandulí za uchem
Autor:
Jehúdit
1. září v
Bradavicích
Tak je to
tu! Tohle je můj úplně první den v Bradavicích! Jsem napnutá až
k prasknutí – ke komu mě asi přidělí??? Mám tu totiž pracovat jako
asistentka jednoho z učitelů. Ubytovali mě v úplně nádherném pokoji,
který mám CELÝ pro sebe. Je fakt, že bych radši bydlela v některé vysoké
věži, ale což, tady je výhled taky dobrý. Sednu si na okenní rám, zavřu
oči a začnu si broukat nějakou melodii – jen tak pro náladu. Všude kolem
je nádherné ticho, až mi najednou dolehne k uším mrazivá řeč : „Nechtěla
byste laskavě slézt z toho okna a vysvětlit mi, co děláte v tomto pokoji?
“Úplně ztuhnu leknutím a fakticky div nespadnu. Když jakž takž najdu
rovnováhu, otočím se a uvidím chlápka v černém hábitu, který se tváří
stejně přívětivě jako rozzuřený medvěd – blesky mu šlehají z očí - a mně
je jasné, že kdyby bylo možné zabít jedním pohledem, jsem už minutu mrtvá!
Civím na něj dost nechápavě – vždyť mi tenhle pokoj přidělil sám Brumbál!
Cítím se dotčeně, že mě někdo péruje neprávem, a tak se taky ozvu: „ A co
takhle mi říct, co VY děláte v MÉM pokoji??? “ Chlápek trochu sklapne
krovky, ale pořád je arogantní : „Tak ve VAŠEM pokoji, ano??? Tohle si
vyřídíme! “ Chytí mě za loket a chce mě někam odtáhnout – nejspíš
k řediteli. To ale ještě ten chlapeček neví, že já nikam nepůjdu (a
obzvlášť ne s ním). Rychle se mu vyškubnu, stoupnu si dál od něj a zvýším
hlas, aby mu došlo, že se nenechám buzerovat: „Měl byste se mi omluvit!
Tento pokoj mi přidělil ředitel této školy pan Albus Brumbál! Pokud máte
ještě stále nějaké problémy s jeho obsazením, vyřiďte si je laskavě s ním
a neobtěžujte s nimi mě! “ No hurá, asi mu došlo, že přestřelil….zalapá
totiž po dechu a tváří se jako čerstvě vyoraná myš. Ovšem omluvy se
nedočkám – prudce se otočí a co nejrychleji opustí můj pokoj. Nějakej
blázen, říkám si a pouštím tuhle událost z hlavy.
Odpoledne
si mě Brumbál zavolá do pracovny. Vejdu tam a zkamením – vedle Brumbála
stojí ten chlap, co byl ráno v mém pokoji! No, třeba se mi chce oficiálně
omluvit – počkám, co se z toho vyvine. Nasadím vážný výraz a postoupím
blíž k Brumbálovi : „Pane řediteli, chtěl jste se mnou mluvit? “ Brumbál
se krátce usměje a povídá : „Slečno Vixenová, chtěl bych Vám představit
našeho učitele lektvarů - svého kolegu a Vašeho spolupracovníka - pana
profesora Severuse Snapea.“ Jen pár vteřin mi trvá, než pochopím, že budu
pomáhat tomuhle individuu – Bože, to snad NEEE!!! V hlavě mi blikne nápad,
že bych mohla Brumbála umluvit, aby mě šoupnul k někomu jinému, ale když
se kouknu na Snapea, dojde mi, že bych mu mohla trochu znepříjemnit život
za to ráno – to je jedinečná šance! Těš se panáčku! V duchu se směju, ale
ve skutečnosti se tvářím, jako že je mi to šumafuk. Je vidět, že se Snape
přemáhá, když ke mně přistoupí a chladným hlasem pronese : „Těší mě slečno
Vixenová, doufám, že se nám bude příjemně spolupracovat. “
Pak mě už
Brumbál propustí a já – navzdory své nechuti – musím následovat Snapea do
nějakých hnusných sklepení. Dovede mě až do své pracovny, jak pochopím,
když uvidím všude kolem sebe plno nádob s podivným obsahem. Snape
pokračuje v naštvaném pochodu k zadní stěně místnosti, najednou se ale
prudce otočí a ledovým hlasem na mě promluví : „Slečno Vixenová, proč jste
mi dnes ráno neřekla, že máte pracovat v Bradavicích? “ Cedí slova skrz
zuby a celá věta zní tak urážlivě a arogantně, jak je jen možné, takže se
naježím a zahájím protiútok: „Neptal jste se! Chtěl jste jen vědět, co
dělám v tom pokoji! “ Se Snapem to bohužel ani nehne, je vidět, že je
pořádně naštvaný a hodlá si to vybít na mě. Ale ani já se nehodlám vzdát
bez boje. Snape ukončí první kolo našeho zápasu tím, že mi do ruky prudce
vrazí nějaké papíry a zařve : „Tady máte rozvrhy mých hodin, na kterých
budete přítomna, a doufám, že SAMA najdete cestu do učebny. Prozatím
můžete odejít, teď vás nebudu potřebovat. Zatím nashledanou a TĚŠÍM se na
naší první společnou hodinu.“ Je mi jasné, že si mě před studentama
pořádně vychutná, ale nezaleknu se a nebojácně odseknu : „Nápodobně pane
profesore! “ Naštvaně se otočím a vyrazím ze dveří tak pomalu, jak jen to
jde, aby si nemyslel, že mě nějak vykolejil. Zmetek jeden, co si sakra
myslí, že mu budu dělat otloukánka??? Na to ať pěkně rychle zapomene ! Jen
tak lehce mrknu na papíry a zjistím, že první hodinu máme zítra od devíti
– fajn, budu mít dost času se na něj pořádně připravit.
Večer se
koná ve Velké síni slavnost na zahájení školního roku se zařazováním
prváčků, takže se na to musím pořádně připravit. Docela by mě zajímalo
vedle koho mě posadí – doufám, že ne vedle Snapea – otravovat se s ním
celý večer by byla hrůza. Pouštím si veselou irskou muziku a fénuju si
vlasy, aby mi jen tak zplihle nevisely kolem obličeje a dostaly nějaký
pořádný tvar. Pak si taky trochu přimaluju oči – tak mi to totiž dost
nebezpečně sluší. Na sebe si hodím tmavě zelený hábit s černým pruhem u
dolního lemu – pod kterým mám ovšem džíny a tričko. Když mám hotovo s
přikrášlováním své osoby, dovybalím si svoje věci. Pak už mám najednou čas
jen na to, abych trochu poupravila vlasy a seběhla do Velké síně, protože
slavnost už má pomalu začít. Spěchám po chodbách a málem bych do Síně ani
netrefila – někde jsem špatně zahnula a ocitla jsem se v části hradu,
kterou jsem ještě neviděla. Nevím jestli naštěstí nebo naneštěstí jsem
vrazila (a to doslova) do Severuse Snapea, právě když vyšel zpoza rohu. „Promiňte pane profesore, já jsem Vás neviděla,“ omlouvám se zatímco se
marně pokouším vymotat ze Snapeova hábitu (musím uznat, že ta černá mu
docela sluší). „Slečno Vixenová, jsem snad neviditelný, nebo co?“ Prohlásí
Snape s neuvěřitelným despektem, takže se patřičně naštvu a odskočím od
něj celá rudá, jako by mi nafackoval. „Ne, to dozajista nejste pane
profesore, ale já za roh opravdu nevidím! “ Pak trochu zkrotnu a raději se
ho zeptám, kde je Velká síň. Snape se ironicky usměje a řekne mi :
„Jelikož je jasné, že mířím do Velké síně stejně jako Vy, pak jsem Vám
nucen nabídnout, že Vás do Velké síně dovedu. “Tváří se jako by se napil
octa, takže jsem v pokušení mu říci, aby šel sám, že já se z toho nějak
vymotám, ale pak si to radši rozmyslím – kdo ví, kde se vůbec nacházím.
Takže spolu kráčíme chodbami – taková zvláštní dvojka – já a Snape.
Samozřejmě, že oba mlčíme – o čem bysme si tak my dva mohli povídat. Ani
to netrvá zas až tak moc dlouho a dorazíme do Síně – určitě zná
nějaké zkratky. Snape neomylně zamíří k profesorskému stolu a já se pomalu
šinu za ním, protože nevím, kam jinam bych asi tak mohla jít. A to už na
mě Brumbál vesele volá : „Slečno Vixenová, pojďte sem k nám“ a, panebože
NE, ukazuje na židli vedle Snapea. Můj „milý“ kolega se tváří stejně
nasupeně jako já, takže si dřepnu na židli a radši ani nedutám. Bohužel,
to se nedá uskutečňovat moc dlouho, protože hned, jak skončí zařazování
prváčků do kolejí, stoupne si Brumbál a začne se svým (prý každoročním)
proslovem. Gratuluje prváčkům a všem studentům vůbec, že se zase dočkali
nového školního roku. Tak trochu nevnímám, ale probudím se dokonale, když
zaslechnu pár útržků, které se týkají MĚ! „A nyní bych Vám chtěl, milí
studenti, představit novou členku našeho profesorského sboru, asistentku
pana profesora Snapea – slečnu Vixenovou“, řekl Brumbál, došel až ke mně,
jemně mě vzal za loket a donutil mě tak, abych si stoupla. Bylo vidět, jak
jsou všichni vykolejení – nikde mě zatím neviděli. Tak teď mě asi budou
pěkně drbat, pomyslela jsem si, zatímco jsem se usmívala do davu. Snape se
vedle mě tvářil jako bych mu zničila oblíbenou hračku. Jen se neboj – já
taky nejsem extra nadšená, že musím pracovat zrovna s tebou. Konečně mě
Brumbál nechal znovu usednout a mohla jsem si oddechnout, že první setkání
se studenty zatím proběhlo docela klidně. Všichni se pustili do jídla a
vesele spolu konverzovali, jen já a Snape jsme mlčeli jak zařezaní. Občas
se na mě s nějakým dotazem obrátil některý z učitelů (třeba profesorka
McGonnagallová – je mi moc sympatická, nebo madame Hoochová, a další), ale
Snape se na mě ani nepodíval! Ke konci večera se na mě přece jen obrátil
s arogantní prosbou, jestli bych mu mohla podat sůl. Samozřejmě, že jsem
ho sladce ujistila, že ano, a podala mu cukr. Snape si pocukroval brambory
s pečení, pak ochutnal a vyprskl, protože to prostě nebylo k jídlu.
Naštěstí jsem dokázala udržet kamennou tvář, protože Snape po mě okamžitě
střelil smrtícím pohledem – bylo mu jasné, kdo za to asi může. Čekala
jsem, že odvětí něco hodně jedovatého, ale neřekl ani popel.
Slavnost
se pomalu, ale jistě chýlila ke konci, a já se zrovna chystala vstát a
odejít k sobě nahoru, když se najednou Snape zvednul, stoupl si za moji
židli, položil mi ruku na rameno a donutil mě (ne právě moc jemně – zaťal
mi do ramene ty svoje pařáty) vstát. Pak mě rádoby zdvořile uchopil za
loket (zejtra tam budu mít efektní modřiny) a vyvlekl mě ze síně. Dotáhl mě až
skoro k mému pokoji, pak se ujistil, že nás nikdo nevidí, uchopil do prstů
moji bradu a přiblížil se svým obličejem k mému. Koukala jsem na něj
docela vyděšeně, protože jsem nevěděla, jestli mi v příštím okamžiku dá
pěstí nebo se mě chystá políbit. Nakonec se nekonalo ani jedno. Snape se
znovu ujistil, že nás nikdo nevidí a pak na mě tiše promluvil : „To bylo
VELICE vtipné, slečno Vixenová, opravdu, velice vtipné. Ještě jeden takový
líbezný kousek a namíchám Vám nějaký speciální lektvar – v tom jsem
skutečný mistr. “ Z jeho tónu hlasu i z jeho výrazu obličeje mi lezl mráz
po zádech. Začínám mít pocit, že si na něj budu muset dávat bacha.
2. září
v Bradavicích
Hned
jakmile jsem se ráno probudila, bylo mi jasné, že dneska bude krásný den!
Nejenom proto, že venku svítilo sluníčko, ale navíc jsem se těšila na naši
první hodinu se Snapem ! Ještě včera v noci jsem se rozhodla, že prozatím
povedu válku na frontě verbální, frontu praktickou přidáme později. Hodím
na sebe černý hábit – dneska budeme se Snapem ladit, a jdu se nasnídat do
Síně. Po snídani se ještě vrátím do pokoje pouklidit a mám stále skvělou
náladu, protože jsem nepotkala Snapea. Doufám, že se mu ze včerejší večeře
udělalo špatně.
Za dvacet
minut devět se vydávám z pokoje, abych stihla najít cestu do učebny
lektvarů. Prostě jen tak směřuju stále dolů a bezmyšlenkovitě zahýbám, až
tam doopravdy dorazím. Zaťukám na dveře Snapeovy pracovny a čekám. Po
chvíli se ozve nerudné: „Dále“. Nadechnu se a vkročím do jámy lvové.
Doufám, že ten lev už snídal. Vejdu dovnitř a Snape se zatváří šokovaně :
„Cože, slečno Vixenová, je za deset minut devět a vy jste už tady?“ „Ano,
pane profesore, a přišlo mi vhodné zastavit se za Vámi, abyste mě poučil,
co jako Vaše ASISTENTKA budu vykonávat.“ „Jen se nebojte, nějaká práce se
pro Vás VŽDYCKY najde.“ odvětí Snape s úsměvem, z kterého na sto honů čiší
sebejistota. Jak já bych chtěla setřít ten samolibý výraz z jeho tváře… No
nic. „Slečno Vixenová, v dnešní hodině se budeme věnovat zmenšovací
dryákům. Návod na přípravu je v učebnici na straně 98, všechny přísady už
mám připravené, vy mi budete pomáhat, jen když vám ŘEKNU!“ „OK, profesore,
ale NEMUSÍTE na mě ŘVÁT. “ Snape zvedne obočí, ale neřekne nic, takže se
v místnosti rozhostí trapné ticho. No, naštěstí už zvoní na hodinu.
Vejdeme do
ponuré učebny lektvarů, kde už jsou nashromážděni studenti. Při pohledu na
ně trochu znervózním, protože je mi jasné, že budou sledovat každý můj
pohyb. Snape se zastaví kousek za mnou a nenápadně mě jemně zatahá za
malíček pravé ruky, čímž mě příšerně vyděsí, takže sebou trhnu. Snape asi
pochopí, že jsem nic takového nečekala a řekne mi tak tiše, abych to mohla
slyšet jen já : „Nebojte se slečno Vixenová, přesuňte se prosím asi o tři
kroky doleva a tam zatím zůstaňte. A hlavně nebuďte napjatá – je smůla, že
jsme hned na první hodinu vyfasovali tu nejhorší třídu, ale určitě to
zvládneme. Hodně štěstí.“ Se svými závěrečnými slovy mě lehce šťouchne do
ruky, takže mi dojde, že se mám konečně pohnout. Teda, tohle bych od něj
fakticky nečekala – myslela jsem, že je lidožrout prvního formátu a on je
zatím takovej cíťa. Nasadím na tvář neproniknutelný výraz profesionálního
hráče pokeru a posunu se na místo, kde bych měla podle Snapeových pokynů
stát. Pak už běží všechno raz dva. Snape svým mrazivým hlasem
autoritativně vykládá novou látku a já zatím jen tak pozoruji studenty. Je
vidět, že se většina z nich Snapea bojí – a to je nejspíš dobře. Když se
podívám na Snapeovy pevně sevřené rty, zatímco on pozoruje studenty
opisující text, až mě zamrazí. Neříct mi před chvílí ty uklidňující slova,
bála bych se taky. Pak už se ovšem musím soustředit, protože se začnou
vyrábět zmenšovací dryáky.
Z místa mě
vytrhne Snapeova ledová žádost: „Slečno Vixenová, podejte mi krysí
slezinu.“ Konečně se můžu pohnout a aktivně se zapojit! Ani nevím jak a
zmenšovací dryák je připraven. No, nic těžkého na tom není – vždyť přece
jen podávám podnosy s přísadami. Po zazvonění se všichni studenti vyhrnou
ze třídy, takže tam zbydeme jen my dva. Pomáhám Snapeovi s úklidem a
mlčím, protože jediné, co bych mu mohla říct je pochvala, jenže to nechci,
moc by si o sobě myslel. Ale na druhou stranu přiznávám, že je fakt
dobrej. Oplachuji kotlík a jen tak přemýšlím, když mě najednou přenese
zpátky do reality Snapeův hlas : „Slečno Vixenová, ten kotlík už má vody
dost, a koneckonců, vy TAKY.“ No jo, najednou mi dojde, že si celou dobu
leju vodu na hábit. Kruci, zčervenám jak malina, ale Snape pokračuje
nerušeně dál : „Musím přiznat, že jste mě příjemně překvapila – myslel
jsem, že nerozeznáte krysí slezinu od kořene mandragory. “ „No, já
dokonce poznám některá koření podle vůně, ale jsou to spíš ta používaná
v kuchyni – jako je třeba majoránka, bazalka nebo i oregano.“
Navíc mě
dokonale překvapilo, že nikdo ze studentů neměl kecy na mojí osobu, a to i
přestože mi Snape řekl, že jde o nejhorší třídu. Nějak mi to sem nezapadá,
a proto se na to taky Snapea zostra zeptám: „Pane profesore, jestliže jste
mi řekl, že jde o nejhorší třídu, pak jak to, že se neděly žádné
nepřístojnosti?“ „Slečno Vixenová, jistě je Vám znám pojem milosrdná lež.
Tak toto byl její ukázkový příklad.“ zašklebí se na mě ten proradný skunk.
Nejradši bych ho přetrhla! A taky že jo, jako spouštěcí mechanismus
zapůsobil Snapeův cynický úsměv, kterým mě vítězoslavně obdařil hned
v příští vteřině. „Ty,… ty jeden…arogantní hajzle, co si sakra myslíš, že
se mnou můžeš jednat jako s nějakým idiotem, nebo co???“ vřeštím mu
zblízka do obličeje, zatímco jemu se z tváře vytrácí úsměv. Nakonec mě
umlčí tak, že mi stiskne bradu tak silně, že nemůžu vydat ani hlásku.
„Marníte čas, slečno Vixenová, vy a Potter byste byli skvělá dvojka – oba
dva mě celou duší nenávidíte, a přitom…“ najednou pochopí, že myslí
nahlas, pustí mou bradu a urychleně odchází. Přemýšlím o tom, co
nedopověděl a mířím k sobě do pokoje – ještě, že máme dnes odpoledne
volno, nebyla bych schopná se mu ani podívat do očí.
Celý večer
si pořád dokola přehrávám tu scénku ve sklepení a myslím na Snapea –
zkoumám jeho osobnost z mě známých informací. Je strašně zvláštní. V jednu
chvíli je samý cit a pochopení a v další vteřině vás seřve na tři doby.
Není on tak trochu schizofrenik???A co to kecal o mě a nějakém Potterovi?
Kdo to sakra je? Možná, že když se dozvím, kdo je to Potter, přijdu na
další důležitý věci. Možná, že právě on je klíčem k záhadnému Snapeovi.
3. září
v Bradavicích
Dneska mám
volné dopoledne, takže můžu rozjet svoje pátrání okolo osoby zvané Potter.
Připadám si nenápadná jako něco velkého a křiklavého, když se tiše a
pomalu, aby mě nikdo neviděl, kradu k pracovně Albuse Brumbála – nestojím
o něčí kecy. Pomalu se stínem doplížím až ke kamennému chrliči, který
skrývá vchod do Brumbálovy pracovny, když v tu chvíli se náhle chrlič
začne hýbat. Okamžitě strnu na místě a pak se bleskurychle přesunu do
nejbližšího tmavého kouta – a bylo načase, protože ze schodiště za
chrličem právě schází postava v tmavém plášti a mluví k někomu, kdo jde za
ní. V zádech mě zamrazí, protože podle hlasu poznám Snapea, který té druhé
postavě zrovna povídá: „Ta Vixenová se mi moc nezdá. Ne, že bych chtěl
pochybovat o Vašich schopnostech, pane řediteli, ale promyslel jste si
její přijetí důkladně??? Automaticky si mě zvolila za nepřítele číslo
jedna. Nevím, proč se ke mně staví tak nepřátelsky, když v hodině se mnou
spolupracovala naprosto skvěle. A jak se vůbec jmenuje křestním – když na
ni pořád ječím „slečno Vixenová“ zní to docela divně.“ „No, mám pocit, že
Shinnan, ale nejsem si stoprocentně jistý, Severusi. Ale věř mi, že je
dobrá. Můj přítel mi ji doporučil právě pro její tvrdohlavou povahu –
věděl totiž už dopředu, že se od tebe nenechá zničit jako ty ostatní
chudinky, které z tebe už první den dostaly nervový záchvat. Vy dva jste
úplně stejní – oba svéhlaví jako mezci a ani jeden z vás si nevidí ani na
špičku nosu. Jen jednu radu ti dám Severusi – dej si pozor, ať neuděláš
nic, co by jí dalo podnět k tomu, aby tě nenáviděla – umí to opravdu
skvěle.“ „Na to se můžete spolehnout pane řediteli, jen nečekejte, že jí
budu nadbíhat .“ „Jen se nerouhej Severusi, protože nikdy dopředu nevíš,
co se má stát.“ Jejich hlasy a kroky se vzdalují směrem k učebně
přeměňování a já už konečně můžu vylézt ze stínu – fuj, v životě jsem snad
neviděla tolik pavouků pohromadě. Docela by mě zajímalo, co si o mě myslí
Snape, protože já se v něm absolutně nevyznám. A co to kecal o tom, že mi
nehodlá nadbíhat – kdo by o to taky stál??? Myslí si snad, že mu padnu
k nohám po jediném slovu z těch jeho ledových rtů??? Jediné city, kterých
je podle mě schopen jsou nenávist, vztek, ješitnost a arogance. On je fakt
arogantní blb, ale zajímá mě, proč si hraje na tvrďáka, když je ve
skutečnosti možná docela fajn – tak na dvě vteřiny. Nezaškodila by mu
trocha kritiky a ponížení – sám je rozdává na všechny strany a je mu
jedno, co jimi způsobí, tak proč jeho zbraně neobrátit zpátky proti
němu???
Dneska
odpoledne spolu máme od jedné další hodinu lektvarů, takže to budu moct
vyzkoušet hned v praxi.
Trochu
otráveně se doplazím do sklepení a zdálky si prohlížím hloučky studentů,
kteří se shromažďují u učebny lektvarů. Jednu část poznávám - to jsou
zmijozelští – Snape je ředitelem jejich koleje. Ale kdo jsou ti druzí
v těch rudých hábitech? Měla jsem dávat víc pozor při zařazování prváčků
do kolejí – teď bych to věděla. Z úvah mě vytrhne zvonění. Pořád se
nehýbám z místa – stejně musím počkat na Snapea. Ten se připlíží za chvíli
– neslyšet lehký šustot jeho hábitu, ani bych nevěděla, že se ke mně blíží
– umí chodit fakt tiše. Ani se na mě nepodívá, jen mi přidrží dveře, abych
mohla projít. Všechno probíhá jako včera, až na to, že dneska se ke svým
žákům chová extrémně divně. Jedovatostmi jenom srší a drtivá většina se
jich sesype na studenta, který sedí ke své smůle hned v první lavici.
Snape ho častuje všemi variantami urážek a stále mu vštěpuje do mysli, že
je úplně neschopný. Ten kluk je na pokraji nervového zhroucení – samou
nervozitou se mu klepou ruce jako mojí devadesátileté babičce, ale Snape
do něj ryje pořád víc a víc – možná, že to tomu sadistovi vyhovuje. Už už
se chystám mu před studenty udělat nějakou pěknou scénu, když se ze zadní
lavice, kde sedí kluk s vlasy jako uhel vedle chlapce s hlavou rudou jak
zapadající slunce, nečekaně ozve : „Nechte už ho bejt pane profesore,
Neville nic neudělal, a nejde mu to jen proto, že se do něj pořád
strefujete a koukáte mu pod ruce.“ Snape šokovaně rozevře do široka svoje
oči (mimochodem, krásné ledové barvy), pak sevře rty a krátce a velice
tiše na něj zasykne hlasem teplým stejně jako ledová bouře v Antarktidě :
„Vás se nikdo na nic neptal, Pottere. Dejte mi jediný důvod, abych Vás
mohl nechat vyloučit z této školy a já to bez váhání udělám. A navíc Vám
uděluji školní trest, abyste si příště rozmyslel, než se odvážíte mi něco
vytknout. Dnes večer se budete hlásit v mé pracovně, jasné???“ Všichni
zmijozelští se pořád uculují a je vidět, že z toho mají radost – copak jim
nedochází, že Snape tomu chlapci ukřivdil??? Ten kluk měl totiž pravdu!
Takže TOHLE je ten tajemný Potter! Koukám mu překvapeně do tváře, na níž
je vidět, jak strašně Snapea nenávidí – a na druhé straně, z toho, jak
s ním Snape hovořil, je jasné, že je to oboustranný. V porovnání s tímhle
se mnou Snape jedná jako s nejmilovanější bytůstkou. Celý zbytek hodiny je
Snape stejně příjemný jako hřebík v noze, ale mě se neuleví, ani když
zazvoní, protože chci vědět, proč to udělal. Je mi jedno, jestli mě seřve,
nebo mě i udeří, ale chci vědět, proč tohle všechno dělá. Všechno
v tichosti uklidíme. I když je vidět, že ve Snapeovi všechno vře hněvem,
nedá mi to ani jednou najevo. Nakonec nasupeně odkráčí do své pracovny,
netušíc, že mu jdu za patami, abych z něj vydolovala jeho tajemství.
Vkročí
dovnitř a v tu chvíli vybuchne – ani se neobtěžuje zavřít dveře, takže
vůbec neví, že jsem tam s ním i já. Je ke mně otočen zády, takže nevím,
jak se tváří, ale jeho vztek mě chvílemi až děsí. Instinktivně se pohnu
kupředu a položím mu ruku na rameno. V tu chvíli ztuhne, uchopí moji ruku
a prudce se otočí – jeho tvář získá ten nejmrazivější výraz, jaký dokáže
stvořit, a on vztekle procedí skrz zuby: „Slečno Vixenová, myslím, že zde
nemáte co dělat. Hodina už dávno skončila, takže…VEN.“ „To by už snad
mohlo stačit – je mi jasný, že Vás něco žere, ale nemůžu přijít na to co.
Možná byste mi to měl vyklopit sám.“ Snape se jízlivě ušklíbne : „No
jistě, naše slečna CHYTRÁ! Copak vy byste byla schopná nechat si něco pro
sebe??? Vy, která mě nenávidíte??? Nedělejte ze mě blbce!“ „Blbce ze sebe
děláte jen vy sám – držíte to v sobě a ono vás to užírá zevnitř. A v mnoha
věcech se mýlíte – já jsem vás nikdy nenenáviděla, umím udržet tajemství a
dokonce jste mi občas i sympatický.“ Snape sebou překvapeně trhne, pak ale
pohodí arogantně hlavou : „Slečno Vixenová, jste opravdu dobrá lhářka, ale
na mě to prostě neplatí, takže byste odsud měla urychleně VYPADNOUT, pokud
nechcete přijít k úrazu.“ S těmito slovy vyloví ze svého hábitu svoji
hůlku – stejně černou jako je on sám - a já nemám daleko k tomu se otočit
a zbaběle zdrhnout – on je totiž fakticky schopen všeho. S nepříjemným
mrazením v zádech k němu přistoupím ještě blíž, podívám se mu pevně do očí
a řeknu : „Ok, ale ještě předtím byste měl vědět, že mě sem Brumbál
povolal i jako odborného psychologa, abych posoudila stav vaší mysli. Teď
o tom vědí jen 3 osoby – já, Vy a Brumbál. Dělejte co chcete – klidně ze
mě udělejte ropuchu – je mi to fuk.“ S těmito slovy si zkřížím ruce na
hrudi a nehnu se z místa. Snape na mě bez jediného hlesu civí jako na
čerstvě obživlej kus dřeva, pak se zhluboka nadechne a uklidní se. Čekala
jsem, že mi fakt něco provede, ale on na ksicht nahodí svůj obvyklý výraz
(nejsem tu) a lehce prohodí : „Pak jistě můžete Brumbála ujistit, že jsem
duševně zdravý.“ „No, tak právě tohle říct nemůžu…je mi to líto, ale nejde
to.“ „Takže vy mi chcete namluvit, že jsem blázen???“ „Já Vám nechci nic
namlouvat, já jen chci, abyste mi řekl, co Vás žere!!!!“ Snape zbledne víc
než obvykle, zkousne si ret, popadne mě za ruku a vleče mě ke dveřím.
Chci se mu vysmeknout, ale drží mě moc pevně, prevít jeden. Smýkne se mnou
ven ze dveří a já jen tak tak, že to ustojím – kecnout si před ním na zem
by byl fakt trapas nejvyššího formátu. „Pokud se mnou chcete nadále
spolupracovat, uvítal bych, kdybyste se věnovala pouze přidělené úloze mé
asistentky a mé duševní zdraví nechala jen a jen na mě.“ dostane se mi
mrazivého vysvětlení Snapeova neotesaného chování jeho vlastní osobou.
Chci mu říct něco hodně sarkastického, ale když se otočím směrem ke
dveřím, jsou už dávno zavřené a tak jen pokrčím rameny a jdu do svého
pokoje. Zase mám o čem přemýšlet – jak jen z něj ten problém dostat??? A
proč tolik nenávidí toho Pottera???
Musím si
neodkladně promluvit s Brumbálem – určitě mi vysvětlí, co se to tu kolem
děje…
Zamířím
k Brumbálově pracovně, ale cestou tam mě stopne Sybilla Trelawneyová –
učitelka jasnovidectví – taková divná ženská, která vypadá tak trochu jako
kudlanka nábožná, ale když zrovna není v tom svým tranzu, je docela
v pohodě. Dotáhne mě nahoru do učebny jasnovidectví a předloží přede mě
zrcadlo. „To má bejt jako co??“ zeptám se nechápavě, protože nevím, proč
bych měla zírat na svůj odraz… „Psst.“ jen zasyčí Sybilla a přetře plochu
zrcadla rukávem svého hábitu. „Jen se dívej a hlavně si to zapamatuj.“
Svět kolem mě ztmavne a přes zrcadlo začnou plout temné mraky, pak
zesvětlají a začnou z nich vystupovat písmena, která se pomalu zformují do
slov a pak do vět… „Nevinný křivě obviněn, využij sílu myslí, kdo není k
dobru namířen, klid v sobě zatím hostí…“ Ještě jednou se celé to divné
proroctví zopakuje, a pak už zmizí zpátky do temných mraků… Sybillinu
přítomnost si uvědomím až tehdy, když znovu přetře rukávem zrcadlo a mraky
definitivně zmizí z jeho povrchu. „Co to má znamenat? A co to má co dělat
se mnou??? Já to nechápu…“ zeptám se jí s přiblblým výrazem ve tváři.
„Neptej se mě, nemůžu Ti dát odpověď…protože ji sama neznám. Jen vím, že
právě tohle musíš vědět, aby se nestalo něco strašlivého. Tohle musíš
vyřešit sama – a ty to zvládneš – aspoň doufám…“
Jako
opařená jsem vypadla z její pracovny a vydala jsem se konečně
k Brumbálovi. Už bylo docela pozdě, ale já jsem s ním prostě fakticky
musela mluvit… Brumbál mě uvítal svým stylovým neproniknutelným
smutně-veselým úsměvem a zeptal se mě, co potřebuji. „Chtěla bych s Vámi
mluvit o panu profesorovi Snapeovi. Ale to nejspíš dobře víte.“ „Ano, máte
pravdu. Vím. Přece jsem Vás sem povolal, abyste byla Severusovi nablízku,
kdyby potřeboval Vaši pomoc. Jeho pozoruhodný citový postoj vůči Harrymu
Potterovi se totiž v poslední době začal dost vyostřovat.“ „Já bych ale
ráda věděla, proč Snape toho Pottera tolik nenávidí. Vždyť je to ještě
dítě – co by mu mohl udělat tak strašného???“ „Obávám se, že tohle Vám
bude muset profesor Snape říci sám - jen on totiž ví všechno, co se
tohoto týče – já se mohu jen dohadovat…“ „Tak to je v háji, protože právě
tohle mi Snape nikdy neprozradí…“ Brumbál se vyhýbá odpovědím na mé otázky
ještě dobrou čtvrthodinu, ale pak už toho má zjevně dost a změní téma. Teď
se pro změnu vyptává zase on mě – na moje dojmy, zážitky a tak… Právě mu
líčím, jaký dojem ve mně zanechala slavnost ve Velké síni, když se
prostory zámku rozlehne výkřik… Přeběhne mi mráz po zádech – nejhlubší
bolest vložená do zvukového proudu se nese ozvěnou znovu a znovu. Já i
Brumbál vyskočíme z křesel a ženeme se chodbami k místu, odkud ten výkřik
zazněl… Brumbál běží o trochu vpředu – koneckonců to on tu zná většinu
chodeb. Na jedné z nich uvidíme kruh lidí, kteří stojí kolem něčeho, co
nevidíme. Mají sklopené hlavy a v očích vyděšené výrazy. Brumbál postoupí
dopředu a rozhrne kruh: “Pusťte mě, chci vědět, co se tady…“ nedořekne a
v šoku vytřeští oči. Nahnu se blíž, a pak to uvidím…“Ježíši“ vyklouzne mi
ze rtů zcela samovolně, ačkoliv jsem už od narození zarytá ateistka,
protože to, co vidím, je doopravdy hrůza. Harry Potter leží na dlažbě
uprostřed kaluže krve, zkroucený do nepřirozené polohy a vedle něj leží
jeho brýle, které jsou roztříštěny na tisíce malých střepinek. Brumbál
vykouzlí nosítka, opatrně na ně Harryho přemístí a poručí mi, abych
zaběhla na ošetřovnu za madame Pomfreyovou a řekla jí, co se stalo – že
tam za mnou Harryho urychleně dopraví… Naštěstí už jsem za madame
Pomfreyovou několikrát byla, takže cestu určitě najdu. Běžím tak rychle
jak jen to jde, ale přece jen nedorazím na ošetřovnu dřív jak za dvě
minuty. „Madame Pomfreyová!!! Madame Pomfreyová!!!“ sípu bez dechu, takže
to skoro vůbec není slyšet… „Co se děje?? Probůh, Shinnan, proč jste se
sem přihnala jak bouře???“ Tohle je poprvé, co mě tu někdo oslovil mým
křestním jménem, ale teď to naprosto ztrácí svůj význam :“Stala se nějaká
nehoda. Připravte věci na rychlé ošetření – Harryho Pottera našli ležet na
chodbě – a nevypadá to zrovna nejlépe.“ Vtom už do dveří vstupuje Brumbál,
před kterým se vznáší nosítka s Harrym. „Ach ne… To je zlé. Budu
potřebovat Vaši pomoc Shinnan – dojděte pro obvazy a já se zatím podívám,
co se mu stalo.“ Když se ve vteřině vrátím s kupou obvazů v rukou, madame
Pomfreyová už má diagnózu hotovou: „Nadvakrát zlomená ruka v lokti,
zlomená stehenní kost, těžký otřes mozku, naštípnutá lebka a roztržené
obočí – jak mu tohle všechno mohl někdo udělat??? Není to ale tak zlé –
obávala jsem se, že by mohl mít nějaké vnitřní krvácení, ale nic by tomu
nenaznačovalo…“ Společnými silami ho obvážeme, zlomené končetiny upevní
madame Pomfreyová do dlah, protože se bojí použít kouzlo, aby Harrymu
nepřitížila, a pak se zadíváme na ležícího chlapce. „Teď ho přivedu do
umělého spánku, ve kterém ho budu udržovat asi týden…Děkuji Vám za pomoc.
Máte se teď ještě zastavit za profesorem Brumbálem – chtěl by s vámi
mluvit, Shinnan…“
Ani jsem
si nevšimla, že Brumbál odešel… Cestou k němu přemýšlím, co se mohlo
Potterovi stát – to přece není normální. Ředitel už mě očekává – a je na
něm vidět, že je dost nervózní – nesedí v křesle jako jindy, ale přechází
pokojem a něco si neslyšitelně mumlá. Když zaslechne mé kroky, zvedne
hlavu a zastaví se. Pak mi nabídne židli a sám konečně taky usedne. Chvíli
na sebe jen tak němě koukáme, protože ani jeden z nás neví, jak začít…Pak
si Brumbál odkašle, zadívá se na strop a chvějícím se hlasem řekne: „Shinnan, já, …. já Severusovi věřím, ale, řekněte mi,….po pravdě,…. je
možné, že by byl schopen udělat něco TAKOVÉHO???“ Svými slovy v podstatě
vyjádřil všechno – pochybnosti, opovržení nad hnusným činem, … Na chvíli
zavřu oči a analyzuji Snapeovo jednání. Pak se podívám řediteli do očí a
pevně řeknu (ačkoliv někde hluboko v mé mysli něco říká, že by to Snape
NIKDY neudělal): „Myslím, že za normální situace by to Snape nikdy
neudělal, ale pokud ho slepě ovládl záchvat vzteku, pak je to možné. A
všichni vědí, jak se staví k Harrymu Potterovi, takže je první osobou,
která všechny napadne, když se jedná o Harryho „nehodu“… A všichni, kteří
chodí s Harrym na hodiny, vědí, že se dnes večer měl Harry dostavit do
Snapeovy pracovny kvůli školnímu trestu…. Prozatím mě nenapadá žádná
alternativa, jak se to mohlo stát, ale možná by bylo dobré, kdybyste sem
teď zavolal pana profesora Snapea. Třeba by nám to mohl objasnit…“
„Nejspíš
máte pravdu – klíč k celé té záhadě má nejspíš jedině Severus, takže…“
s těmito slovy vytáhne z hábitu hůlku, třikrát jí mávne vzduchem a zašeptá
: „Intervene Severus Snape.“ Náhle se ozve hlasité třesknutí a Snape se
zjeví přímo před Brumbálem. Lapnu po dechnu – tohle mě fakticky zastihlo
nepřipravenou… Snape po mě hodí jeden ze svých opovržlivých pohledů, ale
pak už se obrátí na Brumbála: „Pane řediteli, volal jste mě???“ „Hmmm,
ano, Severusi. Volal jsem Vás. Vy nejspíš nevíte, k čemu dnes večer došlo,
že???“ „Ne, to doopravdy nevím. Ale možná mi to můžete říci..“ Jak jen to
dělá, že se mu v obličeji nehne ani sval, i když nejspíš ví, o čem
mluvíme??? „No, Harry Potter“, při zaslechnutí toho jména se Snapeovy rty
stáhnou do tenké linie, „měl dnes večer takovou nepříjemnou nehodu. Teď
leží na ošetřovně a jeho stav není až zas tak nejhorší, ovšem, když jsme
ho našli ležet na chodbě, mimochodem bylo to směrem k Vaší pracovně,
nevypadalo to s ním zrovna nejlépe. Slečna Vixenová mi řekla, že měl Harry
dnes večer u Vás nastoupit školní trest, takže… Co o tom víte Severusi???"
Snape náhle zbledne a zatne pěst: „Snad si nemyslíte, že s tím mám něco
společného????“ „Ale my vás přece z ničeho neobviňujeme Severusi…“pokouší
se ho Brumbál zklidnit – ale naprosto se to míjí účinkem… Je čas tohle
jednání trochu popohnat, takže si stoupnu přímo proti Snapeovi a naprosto
klidným hlasem (ačkoliv uvnitř se celá ještě třesu) mu řeknu: “Pokud jste
nic neudělal, pak pro vás nebude problém nám to dokázat… Určitě nám tedy
prozradíte, co se dělo od té doby, kdy k vám Potter dorazil, aby si
odpykal trest, který jste mu uložil, že, pane profesore…“ poslední slova
protáhnu pěkně jízlivě – třeba ho tím k něčemu vyprovokuju… Snape
překvapeně zamrká, pak křečovitě přivře oči, skloní hlavu, sevře pěsti a
tichým hlasem začne vyprávět: „Když Potter přišel ke mně do pracovny,
uložil jsem mu, aby mi pomohl s přípravou jednoho lektvaru. Přiznávám, že
jsem do něj trochu ryl – chci, aby se setkal i s negativními ohlasy na
svou osobu a překonal je… Harry to statečně snášel, ale ke konci se už
neudržel a vyjel na mě… a … já jsem ho trochu seřval. Potter se sice dusil
vztekem – a právoplatně – ale nic dalšího už neudělal ani neřekl. Jen se
zeptal, jestli už může jít, že na něj někdo čeká. Už jsem ho měl taky
docela dost, takže jsem mu dovolil odejít. Pak jsem sám uklízel použité
nádobí a potom jsem si četl nové číslo Kouzelných kapalin, které mi přišlo
soví poštou dnes ráno… A z toho jste mě vyrušil až vy, pane řediteli.“
Snape domluví a zavládne ticho – nikdo z nás se neodvažuje ani dýchat… Až
se Brumbál nadechne, zamračí a řekne: “Děkuji Vám Severusi a omlouvám se
za to podezření – měl jsem si být jistý hned od začátku, že vy jste to být
nemohl… Teď prosím běžte a po jednom sem pošlete všechny, kteří dnes tu
nehodu viděli – chci s nimi mluvit. A vy Shinnan, zde zůstaňte a pozorně
poslouchejte – chci, abyste se pokusila z jejich slov poznat, kdo Harryho
napadl. Kdybyste s čímkoliv potřebovala v průběhu pátrání pomoci, Severus
vám určitě rád pomůže, že ano…. “pohlédne na Snapea, kterému z tváře zmizel
výraz pokory a byl nahrazen velmi tvrdou maskou z ledu… „Ovšem pane
řediteli…“ prohlásí s neuvěřitelným despektem ten šílenec v černém hábitu a
odejde, aby splnil Brumbálovy příkazy…
„Vím, že
je to těžké, ale pokuste se odhalit, kdo Harryho napadl – vy sice nevíte o
Harryho osudu nic, ale on už byl v minulosti několikrát napaden a pokaždé
to byli lidé Pána všeho zla – Voldemorta. Mám strach o Harryho bezpečnost,
takže ještě teď večer zajdu na ošetřovnu a vykouzlím nějaká opatření proti
dalším „nehodám“, které by ho mohly potkat – budete k němu moci jen vy,
madame Pomfreyová a já – a až se probere, chci s ním bezodkladně mluvit –
jasné???“ Brumbál se tváří nesmlouvavě, takže nemám, co bych k tomu
dodala, a ani bych to už nestihla, protože přichází první student…
Po dvou
hodinách výslechů je konečně konec a já se můžu jít zhroutit do postele a
přemýšlet u toho, kdo by to asi tak mohl být… Jako první Harryho objevil
James Sooth z Mrzimoru – toho ani nepodezírám, protože je to na první
pohled čestný a zásadový kluk, a navíc se s Harrym nikdy nějak moc nebavil
– neměl tedy žádný motiv… Všichni ostatní tam pak dorazili skoro současně
– a z těch připadali v úvahu jen 3 kluci - Matt Surmise ze Zmijozelu –
nedávno se s Harrym ostře pohádal kvůli poslednímu famfrpálovému zápasu a
všichni tvrdí, že jsou z nich od té doby nepřátelé… , Paul Sham
z Havraspáru – byl na Harryho vysazený kvůli Hermioně – Paul si totiž
myslel, že s ní Harry chodí, když ho Hermiona odmítla…, a Marc Demerit
z Nebelvíru – přišel k nim až tento rok a s Harrym si vůbec nerozuměli,
Marc se sice soucitně vyptával na Harryho stav, ale v očích mu plál
chladný oheň nenávisti…., všichni ostatní proti Harrymu nic neměli…..
Dlouho
jsem zírala do tmy a přemýšlela, než jsem se propadla do spánku, a i
v něm mě ve snu pronásledoval Snape s ohněm v rukou a snažil se mě upálit…
4. září,
Bradavice
Probudila
jsem se s neuvěřitelnou migrénou – levý spánek tepal v rytmu mého srdce
tak silně, až jsem měla pocit, že se mi někdo pokouší vysekat do hlavy
díru krumpáčem. Opatrně jsem vstala a snažila jsem se překonat bolest –
potřebovala jsem totiž zajít za Brumbálem a požádat ho o možnost rozhovorů
s těmi třemi podezřelými…
Pomalu se
ploužím chodbami a zatínám zuby, abych sebou nešvihla na kamennou podlahu
– mám pocit, že se mi rozskočí hlava… Než se dostanu k Brumbálovi mám
pocit, že uběhlo tak tisíc let. Pořádně se nadechnu a pokouším se tvářit
normálně, aby na mě ředitel nic nepoznal – dostala jsem totiž nápad, jak
zjistit, který z těch tří to byl… A přiznávám, že mi k tomu trochu pomohlo
i to proroctví v zrcadle… Vyškrábu se po schodech nahoru do Brumbálovy
pracovny a seznámím ho se svým nápadem. Za chvíli už do jeho pracovny
přichází i Minerva McGonnagallová a přivádí s sebou Paula. Kluk
vystrašeně stojí před stolkem, nad který jsem nechala pověsit starodávnou
stříbrnou skotskou minci – podle pověstí by měla fungovat jako detektor
lži. Ale my prostě nemůžeme spoléhat jen na povídačky, takže jsme se
domluvili, že Minerva se postará o neustálý pohyb mince a já a Brumbál
budeme pokládat otázky, a pokud se nám to nějak nebude zdát, dáme Minervě
znamení a ta rozkmitá minci trochu jinak – a my budeme sledovat reakci
těch malých pseudozločinců….
Takže
právě teď Paula ostřelujeme otázkami téměř až neskutečnými – zatím je
všechno v pořádku…a tak to zůstane až do konce, takže nám zbývají už jen
dva…
Minerva
vyrazí na chodbu a přivleče s sebou tentokrát Marca – probíhá to úplně
stejně jako s Paulem, až na to, že po pěti minutách a otázce : „Jaký máš
názor na Harryho Pottera?“, dáme Minervě znamení a ta rozkmitá minci
opačným směrem, protože mi přijde, že ten kluk si myslí a říká úplně něco
jiného. Snaží se nám předvést zdánlivý nesoulad – mluví pomalu, nejistě a
občas si protiřečí. Marc se vyděšeně zadívá na kývající se minci, ale hned
se zase uklidní – což mě docela vyděsí, protože tohle zvládají jen
speciálně vycvičení agenti… Že by ho sem někdo nasadil??? Bohužel, nic
není stoprocentní - Matt reaguje dost podobně, takže zatím nemůžu říct,
kdo z nich to byl…
Hlava mě
bolí, kdykoliv se pohnu, takže není divu, že když už bolestí syknu asi po
milónté, neujde to už ani Brumbálovi… „Je vám něco, Shinnan???“ opatrně se
mě zeptá a pátravě si mě prohlíží. „No, už od dnešního rána mě trápí
strašlivá migréna, pane řediteli.. “vysoukám ze sebe opatrně…
„A proč
jste proboha nic neřekla??? Severus umí výborný lektvar – hned mu půjdu
říct, aby Vám ho připravil – a vy si zatím běžte lehnout – bylo to pro vás
jistě dost náročné…“ „Ale,…“ snažím se mu odporovat, protože chci přijít
na skutečného pachatele hned teď, ale Brumbál je nesmlouvavý…: „Žádné
protesty – koukejte mazat do svého pokoje a celý den budete ležet,
jasné???“
Zatímco se
potácím chodbami do svého pokoje, promítám si každý detail z právě
proběhnuvších rozhovorů, ale jde to dost ztěžka, protože moje hlava odmítá
registrovat cokoliv jiného než tu hroznou bolest… Jen co za mnou zaklapnou
dveře mého pokoje, spadnu na postel a zůstanu jen tak bezvládně ležet…
Nevím, jestli jsem tam takhle ležela minutu nebo i půl hodiny, jsem úplně
mimo, ale najednou se ozve důrazné zabušení na dveře. Tiše zasténám,
protože mě díky tomu přepadne další záchvat bolestí, nicméně se překonám a
vyzvu tu osobu za dveřmi ke vstupu. Dveře se tiše a pomalu otevírají a já
se se zatnutými zuby převracím na břicho, abych viděla, kdo to je. Není
mi však dopřáno tu osobu spatřit hned, protože najednou mým levým spánkem
projede ostrý šíp bolesti, takže v křeči přivřu oči a modlím se, aby to
přestalo. Když oči po pár vteřinách otevřu, uvidím, že se nade mnou sklání
Snape se starostlivým výrazem ve tváři. Nebejt mi tak blbě, začala bych se
smát. Snape jako starostlivá pečovatelka – pěkný sci-fi. Ovšem když
promluví, už je zase tím samým mrzoutem jako dřív: “Slečno Vixenová, je mi
to líto, ale výroba lektvaru proti migréně trvá déle, než byste vy mohla
v tomto stavu vydržet, takže vás teď přivedu do přemýšlecího spánku. A
navíc, podle mého názoru už vaše podvědomí zná pachatele, jen se to musí
dostat na povrch k vašemu vědomí. Přemýšlecí spánek vám trochu uleví od
bolesti a pomůže vás postrčit k řešení. Až se probudíte, bude na vašem
stole stát lektvar proti migréně – vypijete ho na ex až do dna,
jasné??? Měl by začít účinkovat asi po pěti minutách.“ Schoulím se do
klubíčka před další bolestí a jen lehce přikývnu, že souhlasím… „Takže,
dobrou noc, slečno Vixenová… Somniation Cogitate…“ zašeptá tiše a já se
hned propadám do spánku…
Před očima
mi začnou vířit události dnešního dne a zastaví se až u nalezení ležícího
Harryho na té chodbě. Ostře vnímám každý detail – najednou se mi vybavuje
celý půdorys chodby, místa, kde by se domnělý pachatel mohl schovat,
výrazy ve tvářích všech lidí, kteří u toho byli přítomni. Pak se vše zase
rozkmitá a před očima se mi zaostří až výslechy těch tří…respektive jen
dvou… Vnímám každý pohyb v jejich tváři, každý záblesk v jejich očích,
každé slovo, tón hlasu, prostě cokoliv… A pak se najednou probudím – a mám
jasno. Nejradši bych se hned rozběhla za Brumbálem, ale v hlavě se mi
znovu ohlásí bolest, takže se jen podívám na hodinky a strnu, protože je
půlnoc – prospala jsem skoro celý den!!!! Opatrně se otáčím a rozhlížím se
po pokoji a na stole spatřím pohár se Snapeovým lektvarem. Konečně!!!
Přemýšlím, jestli ještě přežiju pět minut, než ten lektvar zabere, a mířím
ke stolu, abych ho vypila. Jelikož nepodceňuju Snapeovy instrukce, vypiji
ho přesně tak, jak mi řekl – na ex a do dna… Vezmu pohár do ruky,
přičichnu k obsahu – má takou zvláštní nasládlou vůni a žlutavou barvu –
docela nechuťárna, ale jestli to pomůže… Střelím pohledem k nebi a vyšlu
k němu rychlou modlitbičku, ať už mě ta hlava nebolí… Přiložím pohár ke
rtům a začínám pít – není to až zas takovej hnus, jak jsem se bála…
Najednou se mi zatmí před očima, začne mi hučet v uších, pohár mi vypadne
z ruky a já se složím na studenou podlahu….
Když
otevřu oči, nedokážu rozpoznat, kde vůbec jsem. Pokusím se pohnout, ale
pár silných rukou mě chytí za ramena a vtlačí zpátky do lůžka. Zkouším
zaostřit pohled, a když se mi to skutečně povede, uvidím Snapea, jak se
nade mnou sklání se strachem ve tváři. Pak ovšem zvedne ruku, pohladí mě
po tváři, oddechne si a řekne: „Už jsem měl strach, že jsem ten protijed
namíchal pozdě, a tvoje oči zůstanou zavřené navždy…A to by byla škoda…“
„Co se stalo???“ vyplašeně se ho zeptám, protože jsem jeho slovy vyvedená
z míry. „Někdo ti podstrčil místo mého lektvaru prudký jed. Ovšem ten
někdo nepočítal s tím, že tě přijdu o půl jedné ráno zkontrolovat – takže
když jsem tě našel úplně studenou ležet na podlaze, došlo mi, co se děje,
opatrně jsem tě přenesl sem a namíchal jsem ti protijed…To je v kostce
všechno.“ dívá se mi do očí, zatímco vypráví a hladí mě po hřbetu ruky.
Teď už si troufnu rozhlédnout se po místnosti, kde ležím a zjistím, že
jsem ve Snapeově pokoji – ležím v jeho posteli a …do háje…vždyť já nemám
nic na sobě!!! Úlekem otevřu oči dokořán a přitáhnu si prostěradlo, kterým
mě prozíravě přikryl, blíž k tělu – trochu pozdě, ale přece. Snape pochopí
a k mému překvapení mi řekne: „Promiň, ale v těch šatech jsi nemohla
dýchat, a já bych nechtěl být odpovědný za tvou smrt jen proto, že jsem tě
prostě nechal oblečenou…“ „Děkuju“ vypravím ze sebe přiškrceným hlasem,
ale je mi jasný, že mu nikdy nebudu schopná říct, jak moc mu jsem vděčná.
Snape se cynicky usměje, pak se mi zadívá do očí a já ustrnu uprostřed
pohybu, jako zhypnotizovaná… Pak se ke mně skloní a něžně mě začne líbat.
Nejdřív jsem ztuhlá šokem, ale pak mu začnu polibky vracet a vpletu si
ruce do jeho nádherných vlasů. Oba nás stojí obrovské úsilí odtrhnout se
od sebe, a když se nám to konečně povede, zíráme na sebe jako v tranzu…
„No, tak snad abychom si začli tykat, ne???“ odkašle si Snape, natáhne ke
mně svou ruku a prohlásí: „Severus…“ Po pár vteřinách mi dojde, cože se po
mě chce (jsem jak zabržděná), rychle mu ruku stisknu a tiše řeknu:
„Shinnan.“ Snape pustí mou ruku, ale pořád se mi dívá do očí. Po chvíli se
trochu smutně usměje a drze prohlásí: „A pusa na tykačku nebude???“ To už
se směju jako blázen a nakláním se k němu, abych mu dala pusu na tvář.
Rychle mu vlípnu pusu, ale Snape mě chytne za ruku, kterou jsem mu
položila na rameno, přitáhne si mě ještě blíž k sobě, a pak mi šeptne do
ucha: „Tohle že byla pusa??? Asi tě budu muset poučit, Shinny…“
Následujících pět minut se líbáme, a když se od sebe odloučíme, tak jen
proto, abychom nabrali dech… Nakonec to Snape ukončí tím, že mě pohladí po
rtech a smutně řekne: „Strašně rád bych takhle trávil celej den, ale mám
pocit, že ty už asi víš, kdo zaútočil na Harryho. Teď společně zajdeme za
Brumbálem, oznámíme mu to, a pak bych ti hrozně rád něco vysvětlil… Můžu
ti pučit některý svůj hábit, ale jestli chceš, tak ti skočím pro ten
tvůj…“ „Ne, dík, to je dobrý, půjčím si tvůj…“ smutně se usměju, protože je
mi jasné, co mi chce vysvětlit – takové ty řeči – Promiň, byl to omyl, Mám
ženu a děti,… - jsem už jednou slyšela… Vyndá mi ze skříně hábit, pak se
otočí ke dveřím a řekne mi, že na mě počká na chodbě. Chce se mi brečet,
když za ním zaklapnou dveře, ale zadržím slzy a začnu se oblékat. Lačně
vdechuji jeho vůni z jeho hábitu a pomalu mířím ke dveřím. Statečně se
nadechnu, vyjdu na chodbu a odhodlaně se na Snapea podívám. Beze slova
společně zamíříme k Brumbálovi. Zastihneme ho v jeho pracovně, a protože
nic netuší o mojí „příhodě“, tak mu Snape nejprve povypráví svoji „story“,
a pak už se dostanu ke slovu já. Vysvětluji jim, jak se pachatel schoval
za brnění, které stálo jen pár kroků od místa, kde jsme našli Harryho, a
pak se tiše připojil k ostatním a dělal překvapeného a zděšeného. Brumbála
i Snapea zaskočí, když jim odhalím i pachatelovu totožnost – byl to
Harryho spolužák Marc Demerit z Nebelvírské koleje… Proč to udělal, to
nedokáže říct nikdo z nás…ale brzy se dozvíme všechno, protože Brumbál
chce Marca předvolat… Zanedlouho už se ve dveřích objeví Marcova klidná
tvář. Dojde do středu místnosti přímo naproti křeslům, v nichž sedíme já,
Snape a Brumbál, ušklíbne se a přímo nám oznámí : „Určitě chcete vědět,
proč jsem Harryho napadnul… Pak vám můžu říci jen dvě slova – Voldemort
zvítězí!!!“ S těmito slovy vytáhne ze svého hábitu malou skleněnou
lahvičku, odzátkuje ji a vypije její obsah … Ačkoliv se k němu Snape
rychlostí blesku vrhl, aby mu v tom zabránil, jed už začal účinkovat a
Marc byl mrtev dřív než dopadl na podlahu. Snape opatrně sebral lahvičku,
přičichl k obsahu a nevesele se usmál: „Göringova slza – nejrychlejší a
nejspolehlivější jed… Tady už se nedá nic udělat…“ Všichni stojíme nad
jeho tělem, tváře zbledlé zděšením, nejsme schopni ze sebe vypravit jediné
slovo, až se Snape pomalu obrátí tváří k Brumbálovi a tiše mu řekne: „Pane
řediteli, byl bych vám vděčen, kdybyste odstranil Marcovu mrtvolu, zašel
na ošetřovnu, informoval madame Pomfreyovou a zeptal se na Harryho stav, a
také jestli byste o tom všem neřekl studentům… Já odvedu slečnu Vixenovou
do jejího pokoje – je vidět, že jí to dost zasáhlo…“ pohodí hlavou směrem
ke mně a má naprostou pravdu – pořád ještě třeštím oči na tělo ležící na
zemi a třesu se strachem. Brumbálovi kmitne obličejem úsměv, ale hned zas
zmizí, a Brumbál vážně Snapeovi odpoví, že má naprostou pravdu. Ředitel se
ze své vlastní pracovny vytratí třetí kosmickou rychlostí, takže tam
zbydeme jen já, Snape a Marcovo tělo. Snape ke mně přistoupí, obejme mě a
nechá mě, ať si mu položím hlavu na rameno – a hned jak sklopím hlavu,
začnou mi po tvářích stékat slzy, které dopadnou na Snapeův hábit. Nevím,
jak dlouho jsme tam takhle stáli – já mu brečela na rameni a on mě hladil
po zádech, ale vím, že to zabralo – nakonec jsem zvedla hlavu a podívala
jsem se mu do tváře. On neřekl nic, ale zvedl si mě do náručí, já jsem mu
zabořila hlavu do hábitu, abych mu mohla být ještě aspoň chvíli nablízku,
a on mě přenesl do svého pokoje, napříč všemi chodbami, které byly
naštěstí ještě prázdné… Tam mě položil na postel, opřel se o svůj stůl,
založil si ruce na hrudi a nadechl se – věděla jsem, co musí přijít, ale
nechtěla jsem to slyšet, takže jsem rychle vstala, položila mu prst přes
rty a začala jsem sama : „Já vím, co chceš říct, ale, prosím, dovol mi,
abych to mohla říci já. Je mi to všechno jasné – nebudu ti dělat žádné
problémy, nikdo se o ničem nedozví - já ještě dneska požádám Brumbála o
výpověď a nejdéle zítra opustím Bradavice nadobro… Ani Brumbálovi neřeknu,
proč odtud odcházím – zůstane to jen mezi námi dvěma….“ Snape propukne
v smích a já se pokouším ztratit v některém z tmavých rohů, jak mě
bolestně zasáhne jeho výsměch…bohužel mi to zase nevyjde – Snape mě pevně
chytne za boky, otočí mě tváří k sobě a donutí zvednout hlavu: „Tak ty sis
myslela, že jsem si s tebou jen tak pohrál a teď ti míním říct, že už
někoho mám??? To ne – chtěl jsem ti jen vysvětlit, co je mezi mnou a
Harrym – nikdo tady o tom neví. Já a jeho otec jsme chodili do stejného
ročníku – on do Nebelvíru, já do Zmijozelu. Nikdy jsem ho neměl moc rád a
snažil jsem se na něj něco vyšťourat, aby ho vyloučili ze školy. Všechno
se změnilo ve chvíli, kdy mi zachránil život – stali se z nás dobří
přátelé, ale nechtěli jsme, aby o tom někdo věděl. Navenek jsme se k sobě
chovali tak hnusně, jak to jen šlo, ale jinak jsme si posílali jednu sovu
za druhou. Nikdo o tom neměl ani tušení… Takhle nám to vydrželo celé roky,
a když už Potterovi tušili, že po nich Voldemort jde, napsal mi James, že
kdyby se jim něco stalo, a Harry nastoupil v Bradavicích, že mám na něj
dávat zpovzdálí pozor, ale nemám se k němu chovat nijak vřele – nechtěli
jsme, aby o našem přátelství kdokoliv věděl… A pak, když James i Lilly
zemřeli, byl jsem se párkrát na Harryho podívat u Dursleyových – v různých
převlecích, samozřejmě. Ani nevíš, jak rád bych za ním šel a všechno tohle
mu řekl, ale nemůžu… Mám ho rád a rve mi srdce, když na něj musím pořád
řvát – strašně mi připomíná svého otce – a já nemůžu udělat nic, aby se
dozvěděl pravdu. Všichni si myslí, že jsem nenáviděl Jamese a teď
nenávidím i Harryho, ale opak je pravdou…“ celou dobu se mi dívá do očí,
pak otočí hlavu stranou, na chvíli se odmlčí, ale pak tiše pokračuje: „A
co se týče tebe – už na tom okenním rámu ses mi líbila… Ani nevíš, jak
moc. Ale když jsi pak měla pracovat jako moje asistentka, slíbil jsem si,
že tě prostě nechám na pokoji. Měl jsem pocit, že když na tebe budu řvát a
urážet tě, že na tebe pak přestanu myslet, ale…nepomohlo to. Několikrát
jsem se skoro přestal ovládat, ale vždycky jsem se přemohl – a myslel jsem
si, že ty mě prostě nenávidíš. Jenže, když jsem tě pak našel ležet v tvém
pokoji skoro mrtvou, šlo všechno stranou… a já si uvědomil, jak hrozně by
mi bylo, kdybych tu zůstal sám. Nemůžu ti nabídnout nic jiného než sebe –
jsem co jsem a nehodlám to měnit…“ pěsti obou rukou má zaťaté a je vidět,
že se bojí, co na to řeknu. Jsem dokonale překvapená – čekala jsem
cokoliv, jen tohle ne… Protože jsem pořád ticho, zvedne hlavu a tázavě se
na mě podívá. Když uvidí můj výraz, lehce se usměje, přistoupí ke mně a
obejme mě. Dlouho se jen tak kýváme na místě jako dvě osiky ve větru.
Naposledy se nadechnu vůně jeho vlasů, odvrátím tvář a řeknu: „Ty tu musíš
zůstat, ale já musím odejít…“
Vymaním se
z jeho objetí a se slzami v očích spěchám za Brumbálem, abych podala
výpověď. Ředitel se na mě dívá se zřetelným smutkem v očích a mou
rezignaci bez protestů přijme, pak mi ale tiše řekne pár vět…a já z jeho
pracovny nakonec vypadnu totálně zmatená…
Jen co
dorazím do pokoje, seknu sebou na postel a začnu o všem přemýšlet. Trvá mi
dlouho, než si to všechno vyjasním, ale pak už můžu klidně usnout…
6. září,
Bradavice
Zatímco
všichni ostatní snídají, já si nesu svoji krosnu dolů před Bradavický
zámek, kde by na mě už měl čekat kočár, který mě dopraví až domů… Dovláčím
se pomalu dolů a tam to se mnou málem sekne, protože tam stojí skoro celej
učitelskej sbor!!! Instinktivně začnu pátrat po známé postavě s havraními
vlasy v černém hábitu a jsem strašlivě zklamaná, když ho v tom davu
nenajdu. Ale pak už to jde ráz na ráz – všichni se semknou kolem mě. Jako
první mi potřese rukou Brumbál, popřeje mi šťastný návrat a spiklenecky na
mě mrkne… Pak mě obejme Minerva McGonnagallová a já začnu automaticky
brečet – vždyť já ty lidi ani neznám a už teď se mi po nich stejská…
Zbytek loučení už v podstatě nevnímám, ale najednou stojím před zámkem
úplně sama. Otřu si oči do rukávu, naposledy si prohlédnu Bradavický hrad,
otočím se ke kočáru a chystám se nasednout, když mi najednou někdo položí
ruku na rameno. Šťastně se otočím – a on tam fakt stojí… Obejme mě a
zašeptá mi do ucha: „Tys fakt uvěřila, že bych tě nechal jen tak odjet???“
Mám slzy znova na krajíčku, ale on mě jen pohladí po vlasech a za ucho mi
vetkne snítku levandule. Pak se ke mně skloní a svými rty přejede po těch
mých. Políbí mě, odtáhne se ode mě, aby se mi mohl zahledět do očí,
stiskne mě v objetí a pevně řekne: „Já si tě v tom světě tam venku
najdu…ať budeš kdekoliv…“ Já se vševědoucně usměju a vesele řeknu: „Ani
nemusíš- já se totiž za měsíc do Bradavic vrátím jako psycholog – Brumbál
mi nabídl práci a dokonce i ubytování… Do Aberdeenu se vracím jen zařídit
pár věcí…“ Chytí mě v pase, zatočí se se mnou dokola, naposledy mě políbí
a pomůže mi nastoupit do kočáru se slovy : „Zkus to uspíšit – třicet dní
bez tebe je pro mě prostě MOC!!!“
Konečně se
usadím na sedačce, přivoním si k levanduli a ponořím se do báječných
myšlenek na jedno báječně trhlýho kantora lektvarů…
|