POVÍDKY |
ZPĚT do Knihovny
nebo na Novinky |
Zatímco se jeho skříň plnila různými dárky, pozornostmi a válečnými řády, v šuplíku utěšeně sílila vrstva čestných uznání. Ani netušil, kde se najednou vzalo tolik přátel. Neustále ho někdo navštěvoval, střídaly se různé delegace se zajímavými zahraničními hosty, velmi často přicházeli spolužáci i profesoři, aby ho podpořili. Přinášeli s sebou hřejivou atmosféru milých vzpomínek na dobu studií. A pak byli ovšem i ti, jež čekal marně, věděl, že nemohou přijít, protože si jejich životy vzala válka. Zbytečně by vyhlížel Weasleyovy, Rona s Hermionou, zbytečně by čekal na Ginny, na Lupina, Tonksovou. Nikdy už nespatřil ani Draca Malfoye, který padl v závěrečných bojích na straně Řádu. Plakal pro ně denně. Častokrát si pomyslel, že by i jemu bylo lépe, kdyby nežil. Týdny, kdy pokoj zvučel akordy lidských hlasů, klapáním podpatků a šuměním hábitů zvolna míjely, mnozí spolužáci se mezitím odstěhovali, mnozí přišli jednou, a víc se už neobjevili. Chápal je, měli svůj život, své radosti i starosti. Nadšené, pevné stisky rukou se tak stávaly sporadičtějšími, teplo jiných dlaní bylo stále vzácnější. Návštěvy se objevovaly méně a méně, až na jedinou výjimku. Slova obdivu řídla jako modřínové jehličí na podzim, dveře, které se prve skoro netrhly, zůstávaly nyní obvykle tiché, nehybné. Když se náhodou otevřely, objevila se v nich ošetřovatelka, aby donesla jídlo nebo léky. Stáčel hlavu ke vchodu pokaždé, když zaslechl známé zavrzání, a pokaždé ho bodl u srdce osten zklamání. Čas hrdinů skončil, lidé zapomínali na válku. Chtěli žít jako dřív. A bylo to tak správné. Jen jeden návštěvník přicházel pravidelně, spolehlivě, každý týden, vždy ve stejnou dobu. Ale to nebyl přítel. Většinou vstoupil bez pozdravu. Přišel, mlčky si sedl vedle lůžka na připravenou židli, aby pak zase beze slov odcházel. Vlastně ani nemusel nic říkat, stejně by ho poznal, podle kroků, šustění pláště, poslední dobou už i podle dechu, tělesné vůně nebo způsobu otevírání dveří. Zbystřily se mu smysly. Ale k ničemu to nebylo. . . . „Jeho stav se nepodařilo stabilizovat, pane, skoro nejí, odmítá i své oblíbené sýrové placičky,“ řekl zdvořile mladý léčitel, „jen leží, obáváme se, že ztratil zájem o život. Ráno se pokusil o sebevraždu. Samozřejmě jsme zasáhli včas, ale není snadné ho uhlídat, silnější dávky uklidňujících lektvarů však již naordinovat nelze. Nevím, jestli byste tam měl dnes chodit…“
Snapeovi
se odkrvil obličej, rty mrtvolně zbělely, přitom se zdálo, jako by se celé
jeho tělo nachýlilo dopředu. Vracel se domů, do svého starého londýnského bytu, v němž přežíval od poslední bitvy, kdy opustil kouzelnický svět. Bloudil prázdnými ulicemi, matně ozářenými svitem nárožních lamp, doprovázen ozvěnou svých vlastních kroků a tlumeným pleskavým zvukem dešťových kapek. Konejšivě dopadaly na jeho bledou tvář, když míjel ztichlé a opuštěné staré domy na okraji města. Černé stíny se zlověstně plazily až k jeho srdci, zadíraly se do něj, nutily Severuse, jako už tolikrát, přemýšlet o životě, o válce, o poslání, které čestně a beze zbytku plnil, a o té zrůdě, co mu zničila život. Nikdo neměl tušení, jak musel platit za její přízeň a důvěru. Znovu se mu do tkání začala vlévat ona stará známá bolest nocí, v nichž se stával hračkou ve Voldemortově loži, bolest krutých rán, kdy jen samet pláště zakrýval krev a snímal slzy z opuchlých víček. Zdálo se mu, jako by znovu cítil to odporné tělo a jeho mrtvolné doteky na každém milimetru své kůže. Zvracel v koutku jedné z postranních uliček opřený ramenem o zeď, aby vůbec mohl stát. Pocítil v tu chvíli nepatrný záchvěv touhy se někomu svěřit, postěžovat si, ale rychle ji zas zadupal na samé dno své mysli. Ironicky se pousmál a pokýval hlavou. Koho by asi tak upřímně zajímalo, co tehdy prožíval nějaký Severu Snape, co prožívá stále, koho by zajímalo tohle dávné, směšné „hrdinství“, kdopak by ho ocenil, komu by o něm mohl vůbec říci? Věděl, že lidé očekávají mladého, krásného rytíře v třpytivé zbroji, jak vlastní rukou zabíjí obávanou příšeru, touží ho obdivovat, vyhřívat se v jeho lesku, šířit dál hrdinský příběh - Ano, já ho viděl. Stál jsem na krok od něj. On bojoval jako lev. Podal mi ruku. Je dokonalý. Byl to můj spolužák. Byl to můj přítel. Je prý zraněn. To je smutné! - říkají. Kdo by se na ně proto mohl zlobit? Jenže zbýval ještě jeden příběh, ten lidský, bolestnější, pravdivější. Severus přidal do kroku. . . . „Jak jste se mohl opovážit přemísťovat se se mnou bez mého souhlasu! Nikdo mi nic neřekl. Kam jste mě to zatáhl? Kde jsme? Co se mnou chcete dělat? Jak jste si mohl tohle dovolit?“ sípal Harry a zoufale se zmítal v Snapeově náručí, tloukl okolo sebe rukama a do očí se mu hrnuly slzy, zračila se v nich bezmoc a ponížení. „Uklidněte se, Pottere, jste v mém bytě. Je mi líto, ale zcela dobrovolně byste se mnou nikdy nešel,“ promlouval Snape tlumeným hlasem a pevně tiskl třesoucí se chlapcovo tělo k svému. Trpělivě uhýbal úderům zesláblých paží, dokud se Harry nevyčerpal. Vydal se ze všech zbývajících sil, ruce mu bezvládně klesly, poddal se profesově síle. Severus jej zdvihl jako peříčko a opatrně odnášel ke křeslu. Usadil jej, klekl si před ním, vzal jeho dlaň do svých, hladil ji. Hovořil na něj pomalu a klidně. „Nebojte se mě, Pottere, já vám neublížím. Kdybych chtěl, mohl jsem to udělat už dávno, v nemocnici nebo během poslední bitvy například, kdykoli předtím. Nejsem zločinec, svoji bezúhonnost se ostatně stále pokouším prokazovat u soudu. Vím, že stejně jako většina ostatních jste i vy popřával sluchu všem těm hypotézám o porotě, kterou svými kouzly ovlivňuji, o podvržených důkazních materiálech, dokonale zfalšovaných dopisech… Vy nejvíc. Bezpochyby byste patřil k nejaktivnějším pisálkům, kteří se mým případem neustále zabývají, jako by neměli na práci nic důležitějšího… ačkoli dnes je věc víceméně vyřízena. Ale rozumím vám, pověst nelze změnit tak snadno, negativní emoce jsou vytrvalé, zapouštějí hluboko svoje kořeny, v očích mnohých lidí jsem a patrně navěky zůstanu jen Severus Snape, zrádce a vrah. Je tolik věcí, které o mně nevíte, o nichž nikdo neví, do nichž nikomu nic není… nikoho nezajímají… “ „Nevěřím vám,“ zašeptal Harry, „chci zpátky do nemocnice, vezměte mě zpátky, nechci tu být s vámi…já nechci…“ Hlas se mu zlomil v pláč, toužil vstát a jít, utéct, nepřemýšlel o tom kam, nedokázal logicky uvažovat. Upadl při prvních krocích. Severus očekával podobnou reakci, okamžitě Harryho zachytil a neúspěšně se ho pokoušel znovu usadit do křesla. „Sedněte si, prosím, a důvěřujte mi. Já se už rozhodl, pevně rozhodl, víte, nevrátím se s vámi do nemocnice. Nikam teď nepůjdete, zůstanete u mě. Postarám se o vás a vyléčím vás. Nebude to hned, ale dříve či později najdu lektvar, který vám pomůže, dokážu to, budu na něm pracovat dnem i nocí, začnu zkoušet různé varianty. Své rozhodnutí nezměním, já tuhle výzvu zkrátka už přijal. Měl jsem tak učinit již dávno. A také bych to byl učinil, okamžitě, ovšem ani já nejsem nezranitelný, jak by se vám možná mohlo zdát, že,“ řekl Snape. Kolem rtů se mu mihl náznak posmutněle ironického úsměvu. „Ano, potýkal jsem se s následky jakéhosi kouzla, způsobilo bohužel přechodné omezení jistých mých schopností. Pozbyl jsem důvěry v sebe sama. Domníval jsem se, že v dané situaci si léčitelé poradí lépe než já. Možná jsem udělal chybu, možná ne. Nehodlám se tím zaobírat. Ale nebojte se, už jsem zas téměř tím, kým jsem býval. Když si nebudu jistý, experimenty provedu sám na sobě, já vám opravdu neublížím. Musíte mi věřit, Pottere, vy prostě musíte,“ opakoval Snape trpělivě pevným hlasem a oběma rukama chlapce opatrně podepíral. „Ne,“ zašeptal Harry, ale nebyl si svojí odpovědí vůbec jistý. Stál proti svému nenáviděnému profesorovi, dotýkal se ho, vnímal teplo, které z něj sálalo, mohl se držet na nohou jen díky jeho pomoci a každou další vteřinou se v jeho nitru násobila touha uvěřit. Naučil se rozlišovat mnoho odstínů a podtónů v lidských hlasech, naučil se zachytit lež, podlézavost i upřímnost. A Snapeův hlas byl jedním z nejupřímnějších, které za poslední půlrok v nemocničním pokoji slyšel, a že jich nebylo málo. Profesor nereagoval. „Co můžu dělat… jsem ve vašich rukou,“ zašeptal po chvíli Harry odevzdaně, „ani se nedokážu bránit, jste silnější. A já … nemocný, slepý, můžete si se mnou dělat, co chcete, jak bych vám mohl odporovat.“ „Tak to není, Pottere,“ vyhrkl Snape a ještě těsněji si ho k sobě přitáhl. Neměl v úmyslu se vzdát, věděl, že musí pokračovat ve svém snažení, že chlapcovu nedůvěru smí zlomit jen doteky, pohledy a slovy, naléhavými, vypjatými, přesvědčivými, upřímnými slovy. Neměl k dispozici čestnější zbraně.
„Nechci
vás k ničemu nutit,“ pokračoval tiše, „chci vás přesvědčit. Musíte mi
uvěřit! Já… víte, neříká se mi to zrovna snadno, ale nikdy jsem neměl pro
koho žít, kromě… kromě ní… a pak pro svůj slib, který jsem kdysi dávno
dal, že vás budu do posledního dechu chránit, to bylo ovšem bez vašeho
vědomí i souhlasu. Co vy o tom víte? Plnil jsem svoji povinnost celá
léta, ano, celá ta nekonečná léta, snad jsem si už zvykl… snad už to
poslední dobou ani nebyla povinnost, nevím přesně, já… totiž chci říci…
ještě nejsem u cíle… ještě žiju, ještě mě potřebujete, jak se zdá, a tak…
dovolte mi tedy žít po nějaký čas pro vás s vaším vědomím. Přikazuji vám
to. Žádám vás. Dovolte mi to. Prosím. Přijměte moji pomoc, přijměte moje…
řekněme jakési přátelství, které vám nabízím, nežádám, abyste je opětoval,
jen… můžete se o mně opřít, Pottere, a já neuhnu, unesu tíhu vaší bolesti
i té své a uzdravím vás, přísahám, a pak zmizím z vašeho života navždy,
pokud si budete přát. Tak se mi nebraňte.“ Chlapec se zadíval svému bývalému profesorovi do očí a mlčky přikývl, prostě jen svěsil hlavu, možná to bylo únavou, možná na znamení souhlasu, snad sám ani pořádně nevěděl proč, ale když si ho Snape přivinul k hrudi oběma rukama, nekladl sebemenší odpor, schoulil svoje chvějící se vysílené, vyhublé tělíčko do připravené náruče, nohy mu podklesly a naprosto psychicky i fyzicky vyčerpán usnul, hlavu položenou na profesorově rameni. Snape si ho pohodlně usadil na klín, probíral se v jeho rozčepýřených vlasech a zlehýnka ho pohupoval na kolenou. Ani on by v danou chvíli nedokázal vysvětlit důvod svého podivného počínání. Přitom ovšem usilovně přemýšlel, co by asi tak měla jeho fungl nová domácí skřítka připravit k večeři. Střelhbitě ho napadly sýrové placičky.
„Fuj,
páchnou jako mokré psí chlupy, jak můžete něco takového vůbec pozřít,
Pottere,“ pronesl zhnuseně a podrbal spícího chlapce za uchem. „Abych taky opatřil alespoň dva nové talíře a příbor, co? Máte vůbec nějaké oblečení kromě pyžama? Hm, půjčím vám svoji černou košili a kalhoty, než si něco koupíte. Ponožky máte? Ne. Půjčím vám svoje, černé pochopitelně. Máte rád černou, že? Samozřejmě že máte. A zítra se pustím do práce. Nakonec byste mi mohl i trochu pomáhat, vlastně s tím najisto počítám, váš handicap není nepřekonatelný, dá se dělat spousta věcí, také bych si dovolil očekávat, že máte v hlavě stopy mozku, je to docela pravděpodobné, možná, když se budete hodně snažit, z vás vypadne i nějaká myšlenka, která se může hodit při tvorbě vašeho léku, nebo…“ mrmlal si dále pod nos, přičemž ani nepostřehl, že je poprvé ve svém životě šťastný.
KONEC |
HARRY POTTER, characters, names and related indicia and WARNER BROS.,
shield logo and related indicia are trademarks of Warner Bros. TM & © 2003.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.