ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Tajemství
Autor: Snigerus

Harry se dobrých dvacet minut pokoušel myslet na vyplňování několika prapodivných formulářů, o jejichž naprosté zbytečnosti ani v nejmenším nepochyboval. Hodlal očistit svůj odbor od přebujelé byrokracie, ale poslední dobou v sobě na nějaké větší aktivity nenacházel potřebný elán. Od konce války se změnil, vlastně si zpočátku ani nemyslel, že by se s ním bůhvíco dělo, nikdo mu ani nic nenaznačoval, kromě Ginny.

Často na něj vyrukovala s otázkami podle jeho názoru směšnými a nejapnými, které ho nejprve možná i trochu pobavily, pak znepokojily, ale nakonec ho začaly utvrzovat v názoru, že něco nehraje buď s Ginny, nebo s ním samotným. Pochybnosti ho pohlcovaly tím více, čím pravidelněji se přistihl, že nechce s nikým mluvit, že ho obtěžuje přítomnost lidí, které jindy vyhledával. Sedával doma s očima upřenýma do prázdna. V takových momentech nedokázal myslet na nic konkrétního, nebo se naopak utápěl v mučivých vzpomínkách na minulost, což se později dělo téměř denně. Ze spánku se budíval s hlasitými výkřiky, zpocený a vyděšený obrazy, které se mu zjevovaly ve snech. Jako by z něj vyprchávala chuť do života i radost, kdyby se kolem trochu víc ochladilo, možná by byl ochoten uvěřil, že má ve své šatní skříni nějakého osobního mozkomora, který z něj soustavně vysává všechny síly.

Ginny mu usilovně předkládala různé chuťově neotřelé výtažky ze všech možných i nemožných bylin, jejichž působnost pravidelně konzultovala s Nevillem. Nutila se uvěřit, že Harrymu pomáhají. Snažila se ho všemožně rozveselit, velmi snadno však objevil za jejími úsměvy strach. Ginny se o něj bála. Snažil se zaplašit její obavy, ale domácí mozkomor se bránil zuby nehty.

            V týdnu trávil Harry večery doma sám, protože Ginny musela ještě dokončit poslední ročník školy, ale o víkendech se od něj nehnula ani na krok, vyžádala si proto dokonce od ředitelky povolení, aby se mohla přemisťovat, zanedbávala kvůli němu učení i přátele. Sám jí to mnohokrát vyčítal, ale vždycky ho pohladila po tváři s tím, že on ji teď potřebuje víc. Rozptylovala jeho mysl na každém kroku. Jen v její blízkosti dokázal trochu pookřát, protože tehdy se už vyhýbal i Hermioně a Ronovi, bez nichž by se za normálních okolností nedokázal snad ani nadechnout.

„Přijď se v týdnu podívat za mnou do školy, Harry,“ vyzývala ho trpělivě, „uvidíš, co všechno se změnilo, učebnu lektvarů například vůbec nepoznáš, je mnohem světlejší, celé sklepení je teď úplně jiné, přijď, bude se ti tam líbit, přijď, prosím.“

Vyhověl jí hned další pátek, ale když zbrusu novou, čerstvým dřevem vonící třídu spatřil, jako by se v něm něco zlomilo. Přejížděl očima sem a tam a hledal cosi, po čem se mu nevýslovně stýskalo, co neuměl pojmenovat, jen naprosto jistě věděl, že to tu už nikdy nenajde. Hrtan se mu sevřel tak křečovitě, že musel několikrát polknout, aby se nezačal dusit. Pocítil pálení v očích. Spěšně vyběhl ze sklepení a vrátil se domů.

„Miluješ mě, Harry?“ zašeptala Ginny nejistě, když ji večer ukládal na lože.
„Co je to za otázky, prosím tebe,“ zavrčel, „vždyť to přece sama víš, už mě unavuje odpovídat pořád na totéž.“
„Promiň, já jen… jestli mě miluješ tak jako dřív?“ špitla.
„Miluju tě pořád stejně, Ginny,“ řekl a přivinul si ji k sobě, „o tom nikdy nepochybuj.
„A jsi šťastný,“ naléhala dál, „baví tě práce pro ministerstvo?“
„Samozřejmě že baví, proč by neměla,“ zahučel, „budeme už raději spát, jo?“
„Harry…“
„Hm.“
„Ty jsi přece nikdy dřív nepil, viď?“ Bylo to venku, otázka, kterou se bála položit celý měsíc od doby, kdy pojala podezření. Chvěla se strachem, co odpoví, schovávala si hlavu na jeho hrudi, ačkoli věděla, že jí v setmělé ložnici nemůže vidět do očí.
„Jak to myslíš, nepil?“ zeptal se nepřirozeně ostrým hlasem, přičemž se od ní trochu odtáhl.
„No, já… já jsem si všimla, že piješ whisky… tedy víc než je běžné, já… něco jsem našla, náhodou samozřejmě, ale i kdyby ne, poznám to. Harry, poznám to na tobě… řekni mi, co se stalo. Proč nechceš, aby k nám chodily návštěvy? Chápu, že potřebuješ klid, ale nic se nemá přehánět, já… tak se mnou večer někdy pojď třeba na procházku, nebo zajdeme k našim, mamce se stýská, strachuje se o tebe. Harry, něco se děje, vím, že pořád myslíš na válku, na ty mrtvé, které jsi miloval, ale nesmíš se trápit, už to nedovolím, slyšíš! Už ti nedovolím takhle se mučit,“ zajíkla se a zatřásla s ním, co jí síly stačily. Bojovala se slzami statečně, byla zvyklá prát se s každou slanou kapičkou, která by jí mohla nepozorovaně uniknout přes víčka.

Její otázka ho zasáhla krutěji, než by očekával. Jak mohla poznat, že se každý večer trochu napije? Byl přece opatrný. Zlobil se na ni právě proto, že ho tak rychle odhalila, že měla pravdu. Napadlo ho, že Ginny neprožívala za války tolik bolesti co on, nemusela nést takové břemeno, ale v zápětí se zastyděl, když si vzpomněl na Freda, na její odvážný záškodnický boj, při němž riskovala život stejně jako on. Pocítil odpor sám k sobě za to, že se odvážil soudit míru jejího utrpení.

Jenže ona nic nevěděla. Neznala jeho noční, ani denní můry, vtíravé představy, v nichž se musel znovu dívat na mrtvá těla svých nejbližších, poslouchat nesnesitelný ryk vražedných bojů, výkřiky těch, kteří pro něj umírali, sledovat jejich prosebná gesta. A všechno bylo v těch snech tak skutečné, tak živoucí. Nemohla také tušit, že za ním už téměř měsíc přichází, ale právě jen tehdy, když se opije, že se objevuje ve dveřích a dívá se na něj. Bože, jak jen se dívá! Tak naléhavě, tak smutně. Harryho vždycky zaplavil pocit provinilosti, protože se mu zdálo, že v černých očích zachytil záblesk skrývané výčitky. Možná byla ta výčitka jen v jeho vlastním nitru. Neuměl to poznat.

Kolikrát ho chtěl oslovit, pozdravit, jít mu vstříc, podat ruku, obejmout. Ano vzít ho do náruče a obejmout. Docela prostě, jako dřív objímal Siriuse, Lupina, Freda, Tonksovou… Ale nemohl. Nikdy nedokázal v jeho přítomnosti zprovoznit hlasivky, natož aby se zmohl na jakýkoli pohyb ruky, nebo dokonce na chůzi. Potřásl zoufale hlavou. Kam až to dospěl? Takový nesmysl – objímat přelud, opakující se vidinu způsobenou přemírou alkoholu. Všechnu  marnost a ubohost svého počínání si uvědomoval přímo bolestivě, přesto si každý další osamělý večer před sebe stavěl sklenku ohnivé whisky, pil, doléval a modlil se, aby směl zase spatřit jeho siluetu na prahu svojí pracovny.

            „Máš pravdu,“ povzdechl si smutně. „Skončím s tím, Ginny, kvůli tobě, kvůli nám oběma, nějak jsem zabředl do vzpomínek na válku, na smrt, nějak jsem nezvládl přeorientovat se na život bez boje, na obyčejný život v míru. Ještě jsem se nestačil smířit se vším, co se stalo… já… změním se, Ginny, slibuji,“ zašeptal a pokryl polibky její uplakanou tvář. Vděčně se k němu přitiskla. Slízla ze rtů všechny slzy, nad nimiž nedokázala zvítězit, aby se na něj mohla do tmy usmívat. Přece však ji zcela nepřesvědčil.

Pondělní večer zastihl Harryho samotného na okružní pouti kolem pracovny. Opět se nemohl na nic soustředit. Dlouho se potácel mezi oknem, knihovnou, stolem a stolkem na květiny, než zcela mechanicky stanul proti malému výklenku ve zdi. Pomalu před sebe natáhl ruku a s pocitem malého dítěte, které porušuje přísný zákaz rodičů, ovinul prsty kolem ozdobné skleny, zdvihl ji až k očím, aby si mohl dobře prohlédnout její tvar, zlacení i jednotlivé výbrusy. Věděl, že je to zbytečný pokus oddálit nevyhnutelné. Okrajově zaregistroval, že přitom přešlapuje z nohy na nohu, zatímco jeho oči nervózně zkoumají okolí, jako by hledaly skrytého nepřítele. Nakonec se vrhl ke stolu i s lahví, aby si rozechvělou rukou nalil. Vypil dávku na posezení, znovu si doléval a nepřetržitě sledoval mosaznou kliku u dveří. Srdce mu divoce udeřilo do hrudi, když se konečně otevřely. Zalapal po dechu.

On tam stál! Na stejném místě, jako vždycky. Vysoký, štíhlý, s hrdě zdviženou hlavou, v černém kabátci a černém sametovém plášti kolem ramen. Zase se po něm díval, jako by se pokoušel nahlédnout až na samotné dno jeho zmatené duše, jako by nikdy nezemřel.

Harry několikrát naprázdno polkl.
„Dobrý… večer, pane profesore,“ vypravil ze sebe.
Zamrkal překvapením, že před ním konečně dokázal promluvit, i když cítil, jak ho jazyk ještě odmítá poslouchat.
Příchozí pokynul hlavou. Harryho tělo se v tu chvíli polilo ledovým potem. V jeho nitru se mísil strach s něčím, co by možná mohl pokládat za pocit zvláštní radosti.
„P... posaďte se, prosím.“
Muž pomalými kroky zmenšil vzdálenost, která je dělila, aniž Harryho spouštěl ze zorného pole, dokonce i když usedal, cítil na své kůži jeho planoucí zraky.
Pozorovali jeden druhého několik minut. Bylo ticho.
„Jsem rád, že… že jste zase přišel, pane profesore,“ vykoktal ze sebe konečně Harry. „Já… já bych vám toho chtěl tolik říct, ale nevím… nevím, jestli mě budete ochoten vyslechnout,“ dodal stísněně.
Muž přikývl.

Harry si počínal jako zhypnotizovaný, oči se mu horečnatě leskly, celé tělo napjaté jako pružina, promlouval roztřeseným hlasem: „Ve válce zemřelo mnoho výjimečných lidí, pane profesore, mnoho těch, kteří mi s velikou odvahou nezištně pomáhali, byli ochotni se kvůli mně obětovat, riskovali všechno a mnozí také všechno ztratili. Miloval jsem je, byl jsem připraven udělat pro ně totéž, dával jsem jim najevo svoji lásku už za jejich života, oplakal  jejich smrt, ale byl mezi nimi jeden neobyčejně statečný muž, který riskoval víc než ostatní, jenomže pro něj jsem tehdy neměl ve svém srdci ani kousek místa. Já ho nenáviděl, opovrhoval jsem jím, považoval jsem ho za zbabělce. Brumbál mi jednou řekl, abych nelitoval mrtvé, ale ty živé, kteří jsou bez lásky. A já žil bez lásky k člověku, který si ji ode mne zasloužil.Tenkrát jsem ještě nic nechápal, ničemu nerozuměl, teď však, věřte mi, nikdo neželí smrti tohoto muže víc než já, nikdo k němu nemůže chovat větší vděčnost, úctu a…  lásku než já, pane. Chci… chci jen, abyste věděl, že kdyby se moje matka tehdy rozhodla… pro vás… já bych byl nevýslovně pyšný na takového otce, pane profesore,“  vzlykal Harry.

Srdce tlouklo v jeho hrudi jako šílené, hlas mu selhával, přesto však nalezl sílu, aby pokračoval.
„Ona si chtěla vybrat vás, určitě, vím to, kdybyste nebyl…,“ zarazil se, neměl chuť mu cokoli vytýkat, toužil po smíření, domníval se, že proto si ke svému profesorovi našel cestu, nebo si ji možná našel on k němu, protože si přál totéž, ale nepovažoval za důležité hledat odpověď na tuto otázku, podstatné bylo, že seděli spolu u jednoho stolu, vzdáleni od sebe sotva několik centimetrů.
„ Já… rád bych věděl, jestli se na mě pořád ještě zlobíte pro to, že jsem… Jamesův syn, pro to, jak jsem se k vám choval?“ zašeptal a zoufale vyhledal profesorovy černé oči, které se mu najednou zdály vlídné, povzbuzující, snad i něžné.
Muž rázně zakroutil hlavou, až se mu rozvlnily vlasy kolem bledého obličeje, Harrymu se dokonce zdálo, že zahlédl na úzkých rtech nepatrný záchvěv úsměvu.Bylo mu najednou nějak lehce u srdce, proto zavřel oči, aby si ten prožitek mohl lépe vychutnat, když náhle ucítil, jak se cosi hřejivého a hebkého chvějivě otřelo o jeho vlasy, tvář i ramena, jako by ho někdo zezadu obejmul. Trhl sebou a divoce se rozhlédl kolem. Seděl zcela sám  v potemnělé pracovně, hlavu položenou na stole, a zíral z milimetrové blízkosti přes broušené sklo na zbytek nedopité whisky. Ihned se napřímil, aby se mohl lépe zorientovat. Nikde však nezaznamenal žádný pohyb, nikde sebemenší změna, veškeré předměty spočívaly na svých původních místech, s výjimkou křesla. Zdálo se mu přisunuté těsněji ke stolu, nebyl si tím ovšem stoprocentně jistý.

Vrávoravě se postavil na nohy a ihned sklidil láhev i se sklenkou do baru ve stěně, pak se pomalu přesunul do ložnice, kde za chvilku usnul hlubokým spánkem.

Hned druhým dnem odpoledne bylo možno spatřit Harryho, jak pobíhá po Příčné ulici s očima přišpendlenýma k výkladním skříním, aby mu neuniklo nic, čím by mohl potěšit své nejbližší. Utratil prakticky celou měsíční výplatu, ale vůbec mu to nevadilo. Vracel se domů s blaženým úsměvem, obtěžkán spoustou balíčků, které opatrně rozkládal po posteli. Těšil se jimi a těšil se na všechny, s nimiž se v příštích dnech hodlal setkávat. Navštívil Weasleyovy, Rona s Hermionou i několik bývalých spolužáků a přátel z ministerstva. Tam neprodleně provedl přípravné kroky k plánovaným změnám v oblasti přebujelé administrativy.

„Mám tě rád, Ginny,“ řekl Harry, když uléhal po jejím boku. Vzápětí ji něžně políbil na ústa, která se ihned pootevřela v zářícím úsměvu.
„Poslyš, Harry, proč si prosím tebe nikdo nesmí sedat do toho koženého křesílka ve tvé pracovně?“ zeptala se, když laskala jeho paže.
„Proč? Řekněme, že je to takové moje malé tajemství,“ pošeptal jí do ucha, „jediné, které před tebou mám.“
 

KONEC