POVÍDKY

ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 

  
Zlaté kapradí
Autor:
Arengil a kol.


          Děje se o Filipojakubské noci, kdy jsou zdaleka vidět četné ohně (snad jako poslední připomínka pálení Moran z pohanských časů) a čarodějnice provádějí své nekalé kejkle…

          Jedna z nich se zrovna plahočila směrem k nejmagičtějšímu kopci široko daleko a cosi si přitom tiše mumlala. (Neřeknu co, ale rozhodně to bylo neslušné.) Oblékla si na tu cestu svůj starý hnědý plášť a klobouk, ve kterém sice připomínala muchomůrku zelenou, ale zato ji spolehlivě ochránil před sebesilnějším deštěm. A že přijde, to cítila v levé lopatce už dlouho předtím.
Minula Macháčkův palouk i častými dešti zbrázděné obecní pastviny, prodrala se několika šípkovými keři, a pak – aniž by si jí kdo všiml – tiše zmizela v lese…

          Na Chmelnický vrch vede brána ze dvou mocných, silných dubů. Byly tam odjakživa – hlídají úpatí kopce a možná i něco víc… Hned za prvními stromy se zvedá strmé, místy kamenité úbočí samotného kopce. Vypíná se nad zelenými pásy pastvin jako huňatý klobouk. Přešla cestu, vodorovně přetínající začátek stoupání a pod nohama jí zachřupalo suché jehličí. Při pohledu z dálky tvoří tenhle úzký smrkový pás lesa krempu kolem celého kopce, který je jinak převážně listnatý.
Když padla tma, čarodějnice byla stále ještě na cestě. Minula několik světlušek spících v listoví a přidala do kroku. Musí je najít! Letos už doopravdy… Zlaté kapradí vykvétá jen jednou do roka – a kde jinde ho hledat než právě tady – na nejmagičtějším kopci z okolí?! Pohybovala se po lese s naprostou jistotou – byla tu doma. Znala tu každý strom a každý kousek mechem obrostlého kamene. Jenže za dne… V noci jako by tu nějaká lesní síla potměšile zpřeházela stromy, cesty, kameny i vaše myšlenky. Ještě štěstí, že byla tato noc světlá.

          Klekla si do suché trávy a rozhrnovala trs po trsu – tam, kde ještě před chviličkou zahlédla nazlátlé světélko.
„Mám moc bujnou představivost,“ povzdechla si zklamaně. „Jen další ztrouchnivělý pařez…!“ a opřela se o něj zády. Vyndala z kapsy placatku a vzduchem se rozlila vůně bylinkového likéru její vlastní výroby. Čarodějnice si trochu lokla a zavrtala se do suché trávy, aby se trochu prospala, než bude pokračovat v dalším hledání. Třeba jí sen podstrčí nějaký nápad…
Sen se nedostavil. O několik hodin později ji probudilo oslnivé světlo. Vstala rychle – úplně jako nějaké zvíře. Nedaleko mýtiny tančil zlatavý přísvit. Čarodějnice se rozhlédla, a pak se velice pomalu připlížila ke zdroji světla. Ze zkroucených klíčků kapradiny vykukoval nenápadný, drobný kvítek zlatě světélkující barvy.
Vydechla úžasem. V nábožné bázni poklekla, natáhla ruku a dotkla se toho zázračného květu. Teď si splní své nejtajnější, nejniternější přání…
…Jenže které? Po kratším váhání, co si vlastně má přát, kvítek třesoucí se rukou utrhla. Co kdyby znovu našla kapli…? Rozhořela se v ní naděje na zázrak. Nic zvláštního se ale nestalo. Jen záře utrženého květu pohasla a les se znovu ponořil do temnoty. Chvíli se na něj mlčky dívala. „Tak co s tebou?“ S povzdechem si ho dala do náprsní kapsy a s marným očekáváním se rozhlédla kolem sebe. Zřejmě je to všechno podvod… Nic z jejích přání se totiž nevyplnilo. Ani to nejmenší přáníčko!! Ovládla svou touhu nakopnout pařez, a pak začít brečet vzteky… Hmátla po svém kabátě.


          Vtom se za ní ozval pronikavý mužský výkřik a neklamný zvuk pádu do křoví. Čarodějka se překvapeně otočila.

Whoa!! What the fuck…?!!
Muž se zmateně rozhlédl kolem sebe. Když ji zmerčil, zamumlal nasupeně: „Hey! Who are you? Some fucking sprite? Are you the one to blame for this… incident?!
…And I idiot allways believed in you! I even used to put a bowl of milk in front of the door. A big mistake, I suppose!“
Vyplašeně ucouvla. Přímo před jejími zraky se zhmotnil fyzický, mírně rozcuchaný, ale i přesto okouzlující Alan Rickman, který nadával a snažil se vyprostit z trní. ‚To přece není možné…!‘ 

Alan – teď už úplně vymotaný z ostružiní – odhodil kuřecí kost od večeře, kterou dosud třímal v ruce, otřel si ruce do odrbaných džínsů a podíval se na bytost před sebou pozorněji. „You are one of them, arent you?“ promluvil potichu, jakoby ji chtěl nalákat. „I allways thought, that sprites wear kind of happy shiny costumes – Bright green jacketses, stripe socks and a fancy hat…,“ poznamenal poněkud ochable. Pak si dal ruce v bok a naklonil hlavu na stranu. „So, what about a keg of gold?“ a chňapl po ní.

          Čarodějnice vykřikla, vysmekla se mu a zmizela v lese. Nemohla tak vidět, že její host zakopl o pařez, který ji na mýtinu původně dovedl a natáhl se jak dlouhý, tak široký.
„Damn creature!!“ drtil v zubech, zatímco se sbíral ze země. „Hey! How do I get out of here?!“ zavolal.
Žádná odpověď. Mr. Rickman si zimomřivě třel husí kůži, která mu vyskočila na nahých pažích. Rozhlédl se kolem – ale po jediné humanoidní bytosti, kterou zde potkal, jakoby se slehla zem.
Šel tedy nazdařbůh někam. Nevěděl, že je pozorován párem zvědavých očí zpoza keře… 

          Vydal se po jakési solidní pěšině, která se stáčela vodorovně kolem kopce. Byla tma jako v pytli a cestu před sebou jen stěží odhadoval. Kolem něj tiše šuměl déšť… Naštěstí většinu kapek vstřebala střecha smrkových větví, které se přes pěšinu rozprostíraly.
Cítil vůni hlíny a podivných lesních květin, které se neduživě krčily pod stromy. V kapradí spaly světlušky a les voněl právě vrcholícím jarem. Nebýt toho, že byl tak nevybíravým způsobem vytažen od večeře, že mu byla v tričku zima …a že byl k smrti vyděšený, docela by se mu tam i líbilo.  
Neušel ještě ani půl kilometru, když stranou cesty zahlédl siluetu domu temnější než okolní stíny. Chtěl se na něj podívat zblízka – v případě nutnosti tu může přečkat noc. Zvenku to vypadalo jako malý domek s vypáčenými dvoukřídlými dveřmi. Vešel do toho zvláštního stavení s podivně tísnivými pocity. Zastavil se na prahu a pokoušel se ve tmě rozeznat nějaké tvary… Potom si dodal odvahy a vkročil dovnitř. Čtyři oválná okna zešedlá prachem dovnitř vpouštěla špinavé pruhy o něco světlejší temnoty. Dlaní se dotkl vlhké zdi, pokryté malbou a plísní… Byla to hrobka.

„Stůj!!“ vykřikl někdo. Otočil se ke dveřím – nikde nikdo. Jen za oknem se mihl podezřelý stín. ‚Ale kuš! To byla jistě jen nějaká divná větev…‘  Neohroženě šel dál.

„Dál ani krok…!“
Slovům nerozuměl, ale tón řeči byl jasný. Použila přesně toho hlasu, kterým obvykle mluvíme na docela malé děti. Bylo v tom naprosto srozumitelné varování.
          Podíval se pod nohy a spatřil pouhý krůček před sebou zející díru jak do pekel. Ucouvl. K oknu se už znovu neohlédl. Bylo mu jasné, že by stejně nic neviděl…  
Rozmrzele vyšel ven. 

          Mezi stromy se mihla sklíčená postava skřítky-čarodějnice. Neodvažoval se přiblížit moc blízko, aby mu zase neupláchla, ale věděl, že je to jediná osoba způsobilá k tomu, vrátit ho domů… Nezbylo mu, než ji následovat. On sám by se odsud asi nikdy nevymotal – vždyť ani netušil, kde je!

          Vydala se kopcem vzhůru. Šla rychle, s hlavou vtaženou mezi rameny a rukama vraženýma do kapes. Vlekl se za ní s hlasitým funěním, hekáním a tlumenými kletbami, protože se co chvíli zamotal do nějakého ničemného hloží. Z nedalekých strání slyšel kvičení divokých prasátek. Trochu mu zatrnulo… Jestlipak jsou divoká prasata lidožravá? Mimoděk si vzpomněl na svůj úsměvný diktát o paní Prasátkové…
Když konečně vystoupali na vrchol, před jeho očima – už přivyklýma tmě – se otevřelo malé údolíčko obklopené nestejnými pahorky jako vykotlaný zub. Podobně jako u ostatních zdejších kopců to byla památka na jejich sopečný původ.

          Čarodějka se ohlédla nazpět a ledabyle prohodila: „Měl byste to tu vidět brzy na jaře… Koncem března celé tohle údolí vypadá jako Lórienský les…“ a zasnila se. „Když na štíhlé, šedé – ne sice mallornové, ale bukové kmínky dopadne měsíční světlo a obarví je na stříbrno…, pod tím se bělají sasanky a konvalinky, kousek dál petrklíče – stane se z toho nejkrásnější kout na zemi. …Tím spíš, když jste tu doma,“ zamumlala trochu rozpačitě a sklopila oči.

          Alan se usmál, přestože si nebyl tak docela jist, zda na jeho hlavu nepřivolala nějakou strašlivou, smrtící kletbu.
Znamenalo to ale, že ho aspoň vzala na vědomí. ‚Třeba si prostě chtěla popovídat…‘ napadlo ho a kráčel po zbytek cesty už vedle ní. Středem údolíčka se táhla jako uzounká hnědá stužka rozpustilá cestička, vinoucí se mezi stromy. Vedla na nejvyšší z pahorků, kde se za hustou (mlhou, která by se dala krájet…) spletí keřů rozkládalo malé útočiště v podobě mýtiny s vyhaslým ohništěm a sporým výhledem na zalesněné stráně i spící město nad řekou. 

„Myslím, že nemá smysl rozdělávat oheň…,“ řekla čarodějka unaveně a zahleděla se na své důkladné boty, které vypadaly, že ještě pamatují protektorát. ‚Měla jsem si své přání pořádně rozmyslet. Vždyť je tolik věcí, které by byly o tolik užitečnější,‘ pomyslela si a mimoděk pokračovala nahlas: „Vlastně jsem tak trochu doufala, že se mi splní něco jiného… Chtěla jsem najít něco hrozně důležitého – něco, co jsem ztratila v dětství a už nikdy znovu nenašla. Taková docela malá lesní kaple. Jednoho rána se zaleskla v rozbřesku – v oroseném kapradí mezi stromy …a já nevím, kde to bylo. Možná to byl vchod do pohádkového zámku nějakého mocného čaroděje, který se zjevuje jen jednou za sto let,“ řekla unaveně. „…Chtěla jsem vejít, ale bylo zamčeno.“

          Pak si sedla do trávy a skryla hlavu v ohbí lokte. Alan ani nevnímal, kdy přestalo pršet. Sedl si mlčky vedle ní. Pokusil se o chápavý úsměv a lokl si z placatky, kterou mu podávala.
„I am not entirely, sure, how do you feel, madam, but I feel prejty cold now,“ ušklíbl se a s dovolením si přes záda přehodil kus jejího širokého pláště.  

          Seděli na kraji mýtiny pod jejím starým kabátem ještě dlouho po tom, co v tiché svornosti vypili i poslední kapku likéru – mlčky přitisknutí jeden k druhému, protože v hodině mezi psem a vlkem bylo nejchladněji z celé noci.

          Nad ránem všechna údolí přikryla mlha a z ní vykukoval jen řetěz kopců po obou stranách řeky. Alan mezitím usnul – zachumlaný v jejím kabátě – a jeho hruď se pravidelně zdvíhala s tichým dechem, který mu unikal z pootevřených úst. Čarodějka seděla vedle něj, usmívala se a bojovala s touhou pohladit ho po vlasech…

„Mlha se zvedá,“ poznamenala melancholicky, když nastalo nové jitro a mimoděk vstala. Dole v údolí se začalo probouzet město…
Na svět se znovu spustil řídký deštík, který nepříjemně probudil spícího Alana. Protáhl se, prohrábl své rozcuchané vlasy a zvedl pomačkanou tvář k obloze… Do toho úkosem a poněkud stydlivě na chvilku zasvitlo slunce …a na konci duhy, která zazářila mlžným oparem se objevila Kaple.
 

KONEC
  
 
    

Nahoru

HARRY POTTER, characters, names and related indicia and WARNER BROS., shield logo and related indicia are trademarks of Warner Bros. TM & © 2003.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.