Zlaté kapradí
Autor:
Arengil a kol.
Děje se o Filipojakubské noci,
kdy jsou zdaleka vidět četné ohně (snad jako poslední připomínka pálení
Moran z pohanských časů) a čarodějnice provádějí své nekalé kejkle…
Jedna z nich se zrovna plahočila směrem k nejmagičtějšímu kopci široko
daleko a cosi si přitom tiše mumlala. (Neřeknu co, ale rozhodně to bylo
neslušné.) Oblékla si na tu cestu svůj starý hnědý plášť a klobouk, ve
kterém sice připomínala muchomůrku zelenou, ale zato ji spolehlivě
ochránil před sebesilnějším deštěm. A že přijde, to cítila v levé lopatce
už dlouho předtím.
Minula Macháčkův palouk i častými dešti zbrázděné obecní pastviny,
prodrala se několika šípkovými keři, a pak – aniž by si jí kdo všiml –
tiše zmizela v lese…
Na
Chmelnický vrch vede brána ze dvou mocných, silných dubů. Byly tam
odjakživa – hlídají úpatí kopce a možná i něco víc… Hned za prvními stromy
se zvedá strmé, místy kamenité úbočí samotného kopce. Vypíná se nad
zelenými pásy pastvin jako huňatý klobouk. Přešla cestu, vodorovně
přetínající začátek stoupání a pod nohama jí zachřupalo suché jehličí. Při
pohledu z dálky tvoří tenhle úzký smrkový pás lesa krempu kolem celého
kopce, který je jinak převážně listnatý.
Když padla tma, čarodějnice byla stále ještě na cestě. Minula několik
světlušek spících v listoví a přidala do kroku. Musí je najít! Letos už
doopravdy… Zlaté kapradí vykvétá jen jednou do roka – a kde jinde ho
hledat než právě tady – na nejmagičtějším kopci z okolí?! Pohybovala se po
lese s naprostou jistotou – byla tu doma. Znala tu každý strom a každý
kousek mechem obrostlého kamene. Jenže za dne… V noci jako by tu nějaká
lesní síla potměšile zpřeházela stromy, cesty, kameny i vaše myšlenky.
Ještě štěstí, že byla tato noc světlá.
Klekla si do suché trávy a rozhrnovala trs po trsu – tam, kde ještě před
chviličkou zahlédla nazlátlé světélko.
„Mám moc bujnou představivost,“ povzdechla si zklamaně. „Jen další
ztrouchnivělý pařez…!“ a opřela se o něj zády. Vyndala z kapsy placatku a
vzduchem se rozlila vůně bylinkového likéru její vlastní výroby.
Čarodějnice si trochu lokla a zavrtala se do suché trávy, aby se trochu
prospala, než bude pokračovat v dalším hledání. Třeba jí sen podstrčí
nějaký nápad…
Sen se nedostavil. O několik hodin později ji probudilo oslnivé světlo.
Vstala rychle – úplně jako nějaké zvíře. Nedaleko mýtiny tančil zlatavý
přísvit. Čarodějnice se rozhlédla, a pak se velice pomalu připlížila ke
zdroji světla. Ze zkroucených klíčků kapradiny vykukoval nenápadný, drobný
kvítek zlatě světélkující barvy.
Vydechla úžasem. V nábožné bázni poklekla, natáhla ruku a dotkla se toho
zázračného květu. Teď si splní své nejtajnější, nejniternější přání…
…Jenže které? Po kratším váhání, co si vlastně má přát, kvítek třesoucí se
rukou utrhla. Co kdyby znovu našla kapli…? Rozhořela se v ní naděje na
zázrak. Nic zvláštního se ale nestalo. Jen záře utrženého květu pohasla a
les se znovu ponořil do temnoty. Chvíli se na něj mlčky dívala. „Tak co
s tebou?“ S povzdechem si ho dala do náprsní kapsy a s marným očekáváním
se rozhlédla kolem sebe. Zřejmě je to všechno podvod… Nic z jejích přání
se totiž nevyplnilo. Ani to nejmenší přáníčko!! Ovládla svou touhu
nakopnout pařez, a pak začít brečet vzteky… Hmátla po svém kabátě.
Vtom se za ní ozval pronikavý mužský výkřik a neklamný zvuk pádu
do křoví. Čarodějka se překvapeně otočila.
„Whoa!!
What the fuck…?!!“
Muž se zmateně rozhlédl kolem sebe. Když ji zmerčil, zamumlal nasupeně: „Hey!
Who are you? Some fucking sprite? Are you the one to blame for this…
incident?!
…And I idiot allways believed in you! I even used to put a bowl of milk in
front of the door. A big mistake, I suppose!“
Vyplašeně ucouvla. Přímo před jejími zraky se zhmotnil
fyzický, mírně rozcuchaný, ale i přesto okouzlující Alan Rickman,
který nadával a snažil se vyprostit z trní. ‚To
přece není možné…!‘
Alan – teď už
úplně vymotaný z ostružiní – odhodil kuřecí kost od večeře, kterou dosud
třímal v ruce, otřel si ruce do odrbaných džínsů a podíval se na bytost
před sebou pozorněji. „You are one of them, arent you?“ promluvil potichu,
jakoby ji chtěl nalákat. „I allways thought, that sprites wear kind of
happy shiny costumes – Bright green jacketses, stripe socks and a
fancy hat…,“ poznamenal poněkud ochable. Pak si dal ruce v bok a naklonil
hlavu na stranu. „So, what about a keg of gold?“ a chňapl po ní.
Čarodějnice vykřikla, vysmekla se mu a zmizela v lese. Nemohla tak vidět,
že její host zakopl o pařez, který ji na mýtinu původně dovedl a
natáhl se jak dlouhý, tak široký.
„Damn creature!!“ drtil v zubech, zatímco se sbíral ze země. „Hey! How do
I get out of here?!“ zavolal.
Žádná odpověď. Mr. Rickman si zimomřivě třel husí kůži, která mu vyskočila
na nahých pažích. Rozhlédl se kolem – ale po jediné humanoidní bytosti,
kterou zde potkal, jakoby se slehla zem.
Šel tedy nazdařbůh někam. Nevěděl, že je pozorován párem zvědavých
očí zpoza keře…
Vydal se po jakési solidní pěšině, která se stáčela vodorovně kolem kopce.
Byla tma jako v pytli a cestu před sebou jen stěží odhadoval. Kolem něj
tiše šuměl déšť… Naštěstí většinu kapek vstřebala střecha smrkových větví,
které se přes pěšinu rozprostíraly.
Cítil vůni hlíny a podivných lesních květin, které se neduživě krčily pod
stromy. V kapradí spaly světlušky a les voněl právě vrcholícím jarem.
Nebýt toho, že byl tak nevybíravým způsobem vytažen od večeře, že mu byla
v tričku zima …a že byl k smrti vyděšený, docela by se mu tam i líbilo.
Neušel ještě ani půl kilometru, když stranou cesty zahlédl siluetu domu
temnější než okolní stíny. Chtěl se na něj podívat zblízka – v případě
nutnosti tu může přečkat noc. Zvenku to vypadalo jako malý domek
s vypáčenými dvoukřídlými dveřmi. Vešel do toho zvláštního stavení
s podivně tísnivými pocity. Zastavil se na prahu a pokoušel se ve tmě
rozeznat nějaké tvary… Potom si dodal odvahy a vkročil dovnitř. Čtyři
oválná okna zešedlá prachem dovnitř vpouštěla špinavé pruhy o něco
světlejší temnoty. Dlaní se dotkl vlhké zdi, pokryté malbou a plísní… Byla
to hrobka.
„Stůj!!“
vykřikl někdo. Otočil se ke dveřím – nikde nikdo. Jen za oknem se mihl
podezřelý stín. ‚Ale kuš! To byla jistě jen nějaká divná větev…‘
Neohroženě šel dál.
„Dál ani
krok…!“
Slovům nerozuměl, ale tón řeči byl jasný. Použila přesně toho hlasu,
kterým obvykle mluvíme na docela malé děti. Bylo v tom naprosto
srozumitelné varování.
Podíval se pod nohy a spatřil pouhý krůček před sebou zející
díru jak do pekel. Ucouvl. K oknu se už znovu neohlédl. Bylo mu jasné, že
by stejně nic neviděl…
Rozmrzele vyšel ven.
Mezi
stromy se mihla sklíčená postava skřítky-čarodějnice. Neodvažoval se
přiblížit moc blízko, aby mu zase neupláchla, ale věděl, že je to jediná
osoba způsobilá k tomu, vrátit ho domů… Nezbylo mu, než ji následovat. On
sám by se odsud asi nikdy nevymotal – vždyť ani netušil, kde je!
Vydala se kopcem vzhůru. Šla rychle, s hlavou vtaženou mezi rameny a
rukama vraženýma do kapes. Vlekl se za ní s hlasitým funěním, hekáním a
tlumenými kletbami, protože se co chvíli zamotal do nějakého ničemného
hloží. Z nedalekých strání slyšel kvičení divokých prasátek. Trochu mu
zatrnulo… Jestlipak jsou divoká prasata lidožravá? Mimoděk si vzpomněl na
svůj úsměvný diktát o paní Prasátkové…
Když konečně vystoupali na vrchol, před jeho očima – už přivyklýma tmě –
se otevřelo malé údolíčko obklopené nestejnými pahorky jako vykotlaný zub.
Podobně jako u ostatních zdejších kopců to byla památka na jejich sopečný
původ.
Čarodějka se ohlédla nazpět a ledabyle prohodila: „Měl byste to tu vidět
brzy na jaře… Koncem března celé tohle údolí vypadá jako Lórienský les…“ a
zasnila se. „Když na štíhlé, šedé – ne sice mallornové, ale bukové kmínky
dopadne měsíční světlo a obarví je na stříbrno…, pod tím se bělají sasanky
a konvalinky, kousek dál petrklíče – stane se z toho nejkrásnější kout na
zemi. …Tím spíš, když jste tu doma,“ zamumlala trochu rozpačitě a sklopila
oči.
Alan
se usmál, přestože si nebyl tak docela jist, zda na jeho hlavu nepřivolala
nějakou strašlivou, smrtící kletbu.
Znamenalo to ale, že ho aspoň vzala na vědomí. ‚Třeba si prostě chtěla
popovídat…‘ napadlo ho a kráčel po zbytek cesty už vedle ní. Středem
údolíčka se táhla jako uzounká hnědá stužka rozpustilá cestička, vinoucí
se mezi stromy. Vedla na nejvyšší z pahorků, kde se za hustou (mlhou,
která by se dala krájet…) spletí keřů rozkládalo malé útočiště v podobě
mýtiny s vyhaslým ohništěm a sporým výhledem na zalesněné stráně i spící
město nad řekou.
„Myslím, že
nemá smysl rozdělávat oheň…,“ řekla čarodějka unaveně a zahleděla se na
své důkladné boty, které vypadaly, že ještě pamatují protektorát. ‚Měla
jsem si své přání pořádně rozmyslet. Vždyť je tolik věcí, které by byly o
tolik užitečnější,‘ pomyslela si a mimoděk pokračovala nahlas:
„Vlastně jsem tak trochu doufala, že se mi splní něco jiného… Chtěla jsem
najít něco hrozně důležitého – něco, co jsem ztratila v dětství a už nikdy
znovu nenašla. Taková docela malá lesní kaple. Jednoho rána se zaleskla
v rozbřesku – v oroseném kapradí mezi stromy …a já nevím, kde to bylo.
Možná to byl vchod do pohádkového zámku nějakého mocného čaroděje, který
se zjevuje jen jednou za sto let,“ řekla unaveně. „…Chtěla jsem vejít, ale
bylo zamčeno.“
Pak
si sedla do trávy a skryla hlavu v ohbí lokte. Alan ani nevnímal, kdy
přestalo pršet. Sedl si mlčky vedle ní. Pokusil se o chápavý úsměv a lokl
si z placatky, kterou mu podávala.
„I am not entirely, sure, how do you feel, madam, but I feel prejty cold
now,“ ušklíbl se a s dovolením si přes záda přehodil kus jejího širokého
pláště.
Seděli na kraji mýtiny pod jejím starým kabátem ještě dlouho po tom, co
v tiché svornosti vypili i poslední kapku likéru – mlčky přitisknutí jeden
k druhému, protože v hodině mezi psem a vlkem bylo nejchladněji z celé
noci.
Nad
ránem všechna údolí přikryla mlha a z ní vykukoval jen řetěz kopců po obou
stranách řeky. Alan mezitím usnul – zachumlaný v jejím kabátě – a jeho
hruď se pravidelně zdvíhala s tichým dechem, který mu unikal
z pootevřených úst. Čarodějka seděla vedle něj, usmívala se a bojovala
s touhou pohladit ho po vlasech…
„Mlha se
zvedá,“ poznamenala melancholicky, když nastalo nové jitro a mimoděk
vstala. Dole v údolí se začalo probouzet město…
Na svět se znovu spustil řídký deštík, který nepříjemně probudil spícího
Alana. Protáhl se, prohrábl své rozcuchané vlasy a zvedl pomačkanou tvář k
obloze… Do toho úkosem a poněkud stydlivě na chvilku zasvitlo slunce …a na
konci duhy, která zazářila mlžným oparem se objevila Kaple.
KONEC
|