|
Až budeš odcházet, zhasni
Autor:
Trisia
Obhajoba prof. Snapea aneb
teorie o tom, „jak to bylo v HP6 a jak to bude v HP7“. Odmítám uvěřit
v páně Snapeovo bídáctví a tímto dílem chci vysvětlit jeho pohnutky k
činu, který otřásl celým kouzelnickým světem.
Trisia
Okno těsně nad zemí zářilo.
Nemělo, ta místnost byla přece prázdná. Přesto se v ní teď svítilo. Ale
proč? Kdo měl důvod navštívit zrovna tuhle prokletou noru? Nikdy tam nikdo
nešel dobrovolně. Studenti leda za trest a profesoři... vlastně taky.
Minerva McGonagallová se rozhodla záhadu prověřit. Ostatně, v téhle době
bylo nanejvýš důležité dívat se po podezřelých jevech a pátrat po jejich
příčinách. Ale pozor, hlavně opatrně!
Sestoupila po schodech
do sklepení a s hůlkou v ruce se blížila k inkriminovaným dveřím. Uvnitř
bylo ticho, a přitom pode dveřmi
prosvítalo světlo. Přece tu nemůže být ten, kdo tenhle pokoj léta obýval!
Bylo to pár měsíců, co zmizel provázen opovržením slušného kouzelnického
světa. Spíš tak někdo z jeho kumpánů, který přišel pro něco zapomenutého.
Že nás už dávno nenapadlo to tady prohledat!
Jenže ve zmatku,
který ve škole nastal po odchodu ředitele, na takovou „maličkost“ nikdo
nepomyslel. A to byla chyba.
Lehkým mávnutím hůlkou vykrojila ve dveřích okénko, které zprůhlednělo a
poskytlo jí pohled dovnitř. Tohle by Snape za normálních okolností
nepřipustil, míval svůj příbytek chráněn zabezpečovacími kouzly všeho
druhu. Pochopitelně - kdo by stál o to, aby mu studenti nakukovali do
soukromí? Jenže teď by stejně nic senzačního neviděli. Minerva tu párkrát
byla, tak ji ani tak nepřekvapila strohost zařízení, jako spíš to, že tu
nebyla ani známka po násilném vniknutí či přítomnosti někoho nezvaného.
Tak kdo tu, u všech skřetů, rozsvítil?
Na stole stála rozžatá lampa, křeslo s vysokým opěradlem potažené tmavě
zeleným sametem bylo otočeno zády ke dveřím a hledělo na zdroj světla.
Jako by čekalo návštěvu. Přesněji řečeno ten, kdo v něm seděl. Minerva si
všimla ruky položené na opěrce. Ruka v černém hábitu, bílá a nehybná...
Neútočila, spíš volala o pomoc.
Co mi vlastně hrozí?
A záleží na tom?
Po tom, čeho se tento Brumbálův oblíbenec dopustil, už nezáleželo téměř na
ničem. Rozhodně ne na životě již nemladé profesorky, které se odchodem
ředitele podlomila jedna z životních jistot. Možná Albusovi něco dluží. A
čert vem, kolik za to zaplatí.
Tiše otevřela – bylo odemčeno - a obešla křeslo, aby viděla sedícího. Asi
jej podvědomě čekala, a tak pevněji sevřela hůlku. Muž v křesle ji vnímal,
ale nepokusil se o žádný pohyb. Skoro splýval s okolními stíny, jen bledá
tvář jej zrazovala. Na rozdíl od dříve upjaté až strnulé postavy tu seděl
napolo zhroucený, jednu ruku na opěradle, druhou volně na boku. Jediným
znamením života bylo, že otevřel oči. Zadíval se na návštěvnici a ani se
nepokusil nevytasit hůlku. Jen hlasitěji vydechl a znělo to jako úleva.
„Jak ses mohl opovážit se sem vrátit?“ zasyčela na něj.
„Čekal jsem... na kohokoliv. Dobře, že jste to vy,“ řekl tiše.
„Jistě, já tě totiž neminu. A věř, že chci, opravdu hodně chci ti oplatit,
cos provedl!“ Minerva se sama sebe zděsila, ale rozhodla se vytrvat. Kolik
měsíců po něm pásli, teď ho má ona před hrotem hůlky, tak to udělat musí.
„To nebude potřeba,“ zašeptal. „Jestli mě chcete zabít, neobtěžujte se.“
Pozvedl ruku, kterou si držel bok. Byla zakrvácená. Na černém hábitu
nebylo nic vidět, ale když jej poodhalil, uviděla, že má na těle ran
povícero.
„Dobře ti tak!“ odsekla. „Nepočítej s tím, že tě bude někdo zachraňovat.“
Usmál se, dalo-li se to tak nazvat.
„To ani v nejmenším. Chci to... skončit. Jen bych rád..., aby aspoň někdo
věděl. Hnusí se mi být ten nejhorší zmetek na světě.“
„Vzácná sebekritika!“
„Mohla byste mě nechat domluvit? Moc mi to nejde...,“ zachraptěl
s námahou.
„Ani ne. Každý lotr si před smrtí vymýšlí pohádky. Já už jsem na ně
stará.“
„Fajn, tak běžte. Sbohem!“ zavřel oči a znehybněl.
Minerva před ním zůstala
nerozhodně stát. Má odejít? Říct někomu, že nejhledanější zločinec
poslední doby se vrátil do svého bytu? Že má na kahánku, ale mozkomorové
by to ještě mohli stihnout? Může snad něco pokazit tím, že zůstane a
vyslechne blábolení toho lumpa? Albus mu bezmezně věřil a doplatil na to.
Pokud ona zůstane, možná udělá stejnou chybu. Pokud odejde, možná udělá
ještě větší.
S povzdechem usedla naproti němu.
„Zvědavost
vás přemohla?“
ozval se zpoza zavřených víček.
„Mluv k věci,“
vyštěkla.
Chvíli se vydýchával a pokusil se nadzvednout v křesle, což se mu povedlo
za cenu jednoho zasténání a dvou kleteb.
„On to chtěl... přiměl mě, abych mu slíbil, že to udělám, pokud se cosi
určitého stane. Před dvěma lety vytušil, že se ta chvíle blíží. Byla jste
u toho, když mě pověřil, abych provedl, co jsem začal.“
„Ne že bych ti rozuměla. Kdo?“
„Přece si nenamlouváte, že Brumbál nevěděl, co na něj chystají? To byste
ho podcenila. Rozhodl se přijmout jejich hru a trochu ji zamíchat v náš
prospěch.“
„Náš? Tvůj teda rozhodně!“
„Nemám čas...“ nadechl se a přitiskl si ruku na bok. „... ti všechno
vysvětlovat. Proč myslíš, že by chtěl zemřít? Nebyl sebevrah ani zbabělec.
Chtěl zničit jeden z Horcruxů.“
„Ale v té jeskyni byl padělek.“
„Jestli mě budete pořád přerušovat, nestihnu to. Byl tam skutečný Horcrux
a Brumbál to dobře věděl. Znal Raddleův rukopis, jeho hádanky a morbidní
smysl pro humor. Voldemort mohl oklamat Smrtijeda, ale ne Albuse. Ta
tekutina... byla oním Horcruxem a jedinou možností, jak ji zničit, bylo
vypít ji a pak... pak se stal nositelem části Voldemortovy duše.“
„Jak tohle víš?“ zajíkla se Minerva.
„Brumbál to měl v plánu už dávno, řekl mi, že pokud se naskytne
příležitost vzít na sebe úlohu Horcruxu, udělá to. Pak se ovšem stane
nebezpečným. Sobě i všem ostatním. Věděl, že kdyby v něm Horcrux působil
déle, zmate jeho vědomí a převede jej na Voldemortovu stranu. A tam by
páchal nedozírné škody.“
V Minervě vzkypěl hněv.
„Jak se opovažuješ házet vinu na Albuse? Takové riziko by nikdy
nepodstoupil, leda s vědomím, že mu dokáže odolat. A dokázal by to.“
Snape se trhaně usmál.
Na tvář mu padal stín.
„Nevěřte tomu. Ani Brumbál nebyl odolný proti jedům. A tenhle byl
zatraceně dobře připraven. Neexistuje k němu protijed, protože tráví
zároveň tělo i vědomí. Brumbál věděl, že by mu nedokázal dlouho odolávat.
Přesvědčil mě už dávno, že v takovém případě je nezbytné, abych ho...
zabil. Musel jsem slíbit, že to udělám, jakmile od něj dostanu pokyn.“
„Něco takového by Albus neudělal.“ Minervin hlas ale zněl trochu nejistě.
„Navíc, svěřil by se někomu z nás.“
„Tak to jste ho znala málo,“ řekl sarkasticky. „Dalo mu dost práce
vysvětlit mi, že opravdu jiná cesta nebude, pokud nastanou jisté
okolnosti. A když dostal Draco Malfoy za úkol Brumbála zabít, spustila se
lavina. Mohl jsem dát Narcise nezrušitelnou přísahu a vyrazit tak Belatrix
zbraň z ruky. Takovým činem jsem se zbavil všech podezření, že nejsem Pánu
zla zcela oddán.“
„To věřím, že tě pochválil za dobrou práci.“
„Vážně si myslíte, že jsem to udělal s potěšením? Brumbál mi řekl, kam se
chystá a co se pravděpodobně stane. Věděl, do čeho jde a že hodlá v sobě
uschovat část Voldemortovy duše. Měl jsem být připraven, až se vrátí. A
byl jsem. Na vrcholku Astronomické věže. Díval jsem se dolů...,“ přes tvář
mu přešla vlna bolesti. Propůjčený čas se krátil stejně jako knot lampy.
„Bylo zřejmé,“ pokračoval čím dál tišeji, „...že to Draco nedokáže. Neměl
jsem na výběr, rozhodně ne v té chvíli. Albus mě prosil..., abych to
nevzdával. Když už jsme došli tak daleko. Musel jsem...“
Minerva seděla se skloněnou
hlavou. To, co slyšela, ji ohromilo. Myslela si, že Albuse Brumbála zná, a
přece tento proud jeho myšlení neodhalila. A kdyby ano, co by mohla dělat?
Byla by schopna udělat to, co Snape? Vystřelit paprsek zeleného světla
proti hrudi starého přítele? Byť by věděla, že se z vlastní vůle stal
nástrojem v rukou Pána zla? Na něco takového musela být tvrdší povaha.
Ten, kdo zabil, seděl proti ní a byl na pokraji sil. Tělo jej pomalu
zrazovalo a duch už nebyl tak nezlomný jako dřív. Jinak by nikomu
nepřiznal, proč se to všechno stalo. Cosi se změnilo...
„Dal mi místo profesora obrany proti černé magii,“ mluvil už sotva
slyšitelně. „Přestože věděl, že je prokleté. Splnil můj sen a zároveň mě
tím odepsal. Byl to náš poslední rok v Bradavicích a bylo nám to oběma
jasné. Rozhodli jsme se společně, a tak taky odešli.“
„Co se ti stalo … teď, než jsi sem přišel?“
Zavrtěl hlavou, jako by o tom nechtěl mluvit.
„Nic zvláštního. Bylo to nevyhnutelné. Museli jednou přijít na to, že jim
nejsem k ničemu. Že to, co jim říkám, se můžou dočíst v novinách. Pár
kleteb navíc oproti normálu - nic, co bych nečekal.“
Pocit zloby, který cítila od
Albusova odchodu, byl najednou čímsi přehlušen. Lže Snape ve snaze vzbudit
soucit a ospravedlnit se? Anebo říká pravdu, která zní sice neuvěřitelně,
ale přesto dokonale souzní s tím, čím Brumbál vždycky žil? Pak by byl
Severus hoden lítosti, přinejmenším.
„Nenávidím se,“ hlesl a poprvé praskla maska, za kterou se skrýval. Ruka
na opěradle se chvěla, druhou si čím dál křečovitěji tiskl bok. „Být
vyvrhelem celé kouzelnické komunity, krom pár lumpů, které bych s chutí
poslal do pekel. Muset se skrývat, abych mohl dohrát, co jsem začal.
Poslouchat od toho zmetka Pottera, že jsem zbabělec. A nakonec se nechat
rozdrobit a rozšlapat v ponížení i od těch lumpů. Na tohle opravdu
nemám.“
Poslední slova jen zašeptal, Minerva je sotva zaslechla. Poprvé byla
svědkem slabosti Severuse Snapea. Když napřáhl hůlku proti Brumbálovi, prý
nezaváhal. Věděl už tehdy, jak to skončí? Dívala se na muže, který musel
prokázat velkou loajalitu a věrnost. Splnit slib tak krutý, že jej uvrhl
do pekla pohrdání sebou samým.
Snape se pokusil
narovnat a ještě jednou vztyčit.
„Konec pohádky. Dobrou noc, Minervo...“
„Severusi...,“ hlesla neschopná dalších slov. Ten příběh byl příliš
pravděpodobný, odrážela se v něm celá Brumbálova povaha, tajené kličky
jeho mysli a schopnost předvídat. Snad i tohle setkání měl v plánu, aby
Severus nezemřel v opovržení.
Vstala a vzala ho za ruku. Pocítila vlhkost krve v jeho dlani a setkala se
s jeho udiveným pohledem. Pokusila se odhrnout hábit na jeho hrudi, ale už
letmý pohled ji přesvědčil, že každá pomoc je marná. Mohla mu dát jen
slova, a těch se jí zpropadeně nedostávalo.
„Severusi...já... já netušila, co tě to stálo. Vím, že Brumbál byl právě
takový, že by se obětoval, aby nikoho neohrozil a zároveň zničil zlo
hrozící všem. Asi ti věřil víc než nám ostatním...“
„...kteří jste nikdy nezabili a nedokázali byste to udělat?“
To byla krutá pravda.
„A co? Spolehl se na tvou sílu.“
„Sílu ruky vraha...,“ řekl trpce. „Dostatek bezcitnosti a touhu udělat
něco velkého - strašného, ale velkého.“
„Byl to jeho záměr, kterýs mu pomohl naplnit. Potřeboval tě. Buď klidný,
pravda vyjde najevo.“
Severus se neznatelně
usmál, oči se mu zavíraly a ruce těžkly.
„Už brzo si to s Albusem vyřídíme.“ Pustil její ruku. „Děkuju, že jste
zůstala a vyslechla mě. Teď už mě může vzít čert.“ Zavřel oči. „Běžte, já
tu pak zhasnu.“
„Zůstanu s tebou, jak dlouho budeš chtít.“
„V tom případě prosím...odejděte, teď hned.“
Víc slabosti před ní projevit nechtěl. Přestože musel krutě trpět, nedal
to najevo jinak než bolestnou vráskou mezi očima. Tušil však, že bude
hůř, až nadejde rozhodný okamžik. Jeho hrdost se vzpírala tomu, aby někdo
snad zaslechl volání „tohle nepřežiju“. Zadíval se na ni s nevyřčenou
prosbou. Ta chvíle se blížila a on jí chtěl čelit sám, beze svědků.
Ruka klesla zpět na opěradlo a hlava se nachýlila k rameni, pár pramenů
černých vlasů mu spadlo přes obličej.
Lampa dohořívala.
Minerva se odvrátila od nehybného
muže, na němž nebylo poznat, zda ještě dýchá či
ne. Z náhlého popudu se k němu sklonila a udělala cosi, zač by se jindy
hluboce styděla. Odhrnula mu vlasy a zlehka jej políbila na čelo, jako
když se matka loučí s odcházejícím synem.
„Dobrou noc,“
zašeptala a na chvilku se jí zazdálo, že jeho rty zvlnil nepatrný úsměv.
Kdy lampa zhasla, nikdo
nevěděl. Do duší těch, kteří se ptali, se zvolna snášel klid...
KONEC
|