ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Ten pravý
Autor: Alis

Ale ne, zase je půl druhé ráno a já ještě sedím u počítače, pomyslela jsem si provinile, když jsem pohlédla na časový údaj v pravém dolním rohu monitoru. To zase budu ráno ospalá!  a urychleně jsem začala zavírat otevřené soubory. Zítra je taky den!
 

₪₪₪
 

Líně jsem se převalila na bok a pomalu přicházela k vědomí. Asi jsem nespala tak dlouho, když mě ven z postele netahá teplý slunečný den a hluk z nedaleké silnice. Ach, to je ale klid. Začala jsem se protahovat a mžourat po bytě… PO BYTĚ!... Proboha, co to …… TOHLE není můj pokoj!!! Krev mi div neztuhla v žilách a tělem mi projel nepříjemný pocit strachu. Kde to jsem? Pomalu jsem se rozhlížela po místnosti a v šeru se snažila rozeznávat prostředí. Nic mi to neříkalo. Ležela jsem v nějaké kruhové místnosti s kamennou zdí. S obavami jsem se vysoukala zpod peřiny, abych si sedla. V místnosti nikdo nebyl. Naštěstí! Byly tam ovšem i další postele. Některé vzorně ustlané, jiné ve stavu jako by z nich někdo právě před chvílí vstal. Můj zrak se přesunul na okno, za kterým se začalo rozednívat. Bylo starobylé, gotické, nebo co já vím, jaký je to styl. Připadalo mi tak nějak povědomé, a vůbec, tohle všechno jsem už možná někde viděla. Ale kde? … Vypadá to jako ..ale ne, to nemůže být pravda.  Vstala jsem z postele a prošla se po místnosti. Uši jsem měla nastražené jako radary, jestli na mě někdo nevybafne, ale všude bylo naprosté ticho. Došla jsem ke stěně, o kterou bylo opřené velké zrcadlo. A… „No, pane jo!“ vykřikla jsem a odskočila od něj. Znovu mnou projel děs. TOHLE přece nejsem já… to je…já jsem… Hermiona?!

Zůstala jsem stát jako přikovaná a pokoušely se o mě mrákoty. To nemůže být pravda?! Určitě je to jenom sen. Ano, sen. Ten nejživější a nejbláznivější sen, jaký jsem kdy měla. Abych si to ověřila, štípla jsem se demonstrativně do ruky. „AU,“ vykřikla jsem a chytla se za bolístku. Sen je živější, než jsem si myslela, i štípanec v něm bolí jako ve skutečnosti. S obavami jsem pohlédla zpět do zrcadla a doufala, že tam uvidím opravdu sebe. To se bohužel nestalo. Byla tam Hermiona s pro ni netypickým pohledem naprostého zděšení. Stála jsem tam notnou chvíli než jsem byla nucena zkonstatovat, že jsem to opravdu já. Jednu výhodu to mělo – brýle, které musím nosit, jsem nepotřebovala, viděla jsem jako ostříž, a nebylo to vůbec špatné. Pak mě ale znovu přepadly černé myšlenky. Jak je to jenom možné? Jak to, že vypadám jako filmová Hermiona, a navíc jsem zřejmě v Bradavicích? Co tady budu dělat a hlavně, jak se dostanu domů?! … Vtom mě něco napadlo. Když já jsem Hermiona, tohle jsou Bradavice, potom… potom tady musí být Snape! Srdce se mi rozbušilo. Mísily se ve mně pocity naprostého štěstí, že ho konečně uvidím v reálu, ale následně byly přehlušeny obavami typu: bude opravdu vypadat jako Alan Rickman a hlavně, bude stejně tak chladný a zlý, jak ho stvořila Rowlingová?

Nebylo mi do smíchu (spíše k uzoufání), ale nezbývalo mi nic jiného, než se obléknout do školní uniformy, která ležela vedle postele a jít. Ale kam? Vždyť to tady prakticky neznám. Co když už je vyučování a třeba zrovna lektvary? Tato myšlenka mě posadila zpátky na postel. Nikam nejdu! Však až sem někdo přijde, tak řeknu pravdu a …a oni mě z toho musejí nějak dostat. Jsou to přece kouzelníci! Rozhodnutí mi vydrželo asi deset minut, než zvítězilo moje „zvědavé já“ a pomalu jsem se vydala ke dveřím. Opatrně jsem je otevřela a přede mnou se objevila úzká kamenná chodba s točitými schody. Zhluboka jsem se nadechla a začala po nich sestupovat dolů. Přesně jak měly, vedly do společenské místnosti Nebelvíru. Úžasné! Zůstala jsem stát na posledním schodu a rozhlížela se po místnosti. Když můj zrak zabrousil k velkému krbu, ozvalo se na protější straně místnosti: „No to je dost! Hermiono, co je s tebou?“
„Rone?“ pronesla jsem nesměle.
„Hermiono, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Ron, když viděl, že nejsem zcela ve své kůži.
„A...ano, tedy vlastně, ne,“ koktala jsem. „Já nevím,“ na víc jsem se nezmohla.
Ron přišel až ke mně a se starostlivým výrazem ve tváři se mě optal: „Mám zavolat madam Pomfreyovou? Nebo chceš odvést na ošetřovnu?“
„Ne, já… Tohle není skutečné…. Já nejsem skutečná..,“ nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit.
Ron na mě civěl a nejspíš si myslel, že jeho kamarádce právě přeskočilo.
„O čem to mluvíš? Jak - nejsi skutečná? Já raději pro někoho dojdu,“ vyhodnotil situaci a chystal se honem rychle zmizet snad v domnění, jestli to není nakažlivé.
„Rone!“ vykřikla jsem, „já nejsem Hermiona!“
Ten jen překvapeně zamrkal a poté se ironicky zeptal: „Ne? Tak kdo tedy jsi?!“
Tak jsem mu to řekla.
Myslím, že tomu moc nevěřil a hlavně fakt, že tohle všechno kolem a hlavně on a ostatní lidé jsou jenom výplod fantazie britské spisovatelky, mu přišel dost uhozený. Vlastně se mu ani nedivím. Já bych na to taky asi neskočila. Přesto se nechal přemluvit, aby pro madam Pomfreyovou nechodil. Dokonce jsem z něho vytáhla pro mě velice užitečnou informaci, že dnes je sobota a tudíž se žádné učení, při kterém by hned bylo jasné, kolik uhodilo, nekoná. 

₪₪₪
 

Ron mě přesvědčil, že bude nejlepší, když se půjdeme najíst. Zřejmě si myslel, že blázním z hladu. Netrvalo to ani příliš dlouho a po cestě měnícím se schodištěm a několika chodbami jsem zavítala do "známé" Velké síně. Byla opravdu monumentální a zanechala ve mně hluboký dojem. Jelikož už byl čas spíše na svačinu než na snídani, v síni bylo jen několik studentů a … profesor žádný. Ach jo! Ron mě vedl k nebelvírskému stolu a jak jsme se blížili, všimla jsem si chlapce, který seděl skoro vepředu. Bylo to Harry Potter. Hlasitě jsem polkla a chůze se stala tak trochu křečovitější.
„Hermiona se zbláznila!“ ihned oznámil Ron Harrymu a usedl naproti němu.
Harry se na něj nechápavě zadíval a pak pohlédl na mě. Stála jsem tam jak tvrdé "y" a nevydala ani hlásku. Ron však hned pokračoval: „Prej není kdo je, ale nějaká úplné jiná holka. A my všichni,“ uchechtl se a rukou se přitom natahoval pro koláčky v míse kus od něho, „jsme prý vymyšlený. Chápeš to? … Kdybych s tím přišel já, ale Hermiona?!“
Harry tomu vůbec neporozuměl, a proto mě vybídl, abych si sedla a vysvětlila to, co se snažil Ron říct.
Tak jsem ten den podruhé vysvětlovala, kdo jsem, že vůbec nevím, jak jsem se sem dostala, a hlavně proč. Kde je skutečná Hermiona, tedy pokud je skutečná, když je to jen v knížce a filmu. Čímž se mi podařilo i Harryho přesvědčit o tom, že by návštěva ošetřovny nebyla od věci.
„Já nejsem blázen!“ vyprskla jsem už naštvaně. „Proč to konečně nemůžete pochopit. Stále řešíte všelijaké záhady a tohle je naprosto jasné a vy to ignorujete.“ Byla jsem zoufalá. Moje původní sentimentální nálada se vytrácela a sílil ve mně dojem, že snad vůbec nevnímají, co jim celou dobu říkám.
„Tak dobře,“ rezignoval Harry. „Dejme tomu, že je to možné. Co s tím ale můžeme dělat?“
„Copak já vím?“ vzdychla jsem a složila hlavu do dlaní.
Nakonec jsme se tedy dohodli, že zkusí na něco přijít, a já se po přemlouvání konečně pustila do snídaně. Musím říct, že po těch jobovkách to byla hodně příjemná změna. 

₪₪₪
 

Ten den jsme byli venku na famfrpálovém tréninku. Bylo to úchvatné. Skutečně létali na košťatech! Neuvěřitelné! A ta rychlost a styl! Kam se na to hrabou filmové triky. Tohle je to nejúžasnější, co jsem kdy viděla, opakovala jsem si v duchu, když jsem sledovala hráče v akci.

Oběd jsme k mé nelibosti kvůli pozorování Harryho, jak se honí s ostatními na košťatech, prošvihli. Možná, že bychom to i byli stihli, jenže se nám do cesty z hřiště připletl Hagrid a přestože bylo milé ho vidět, nebyl tím, kdo mě tu nejvíce zajímal! Když jsme dorazili do Velké síně, bylo tam zase jen pár studentů a u profesorského stolu seděla nějaká neznámá žena a bavila se s mužem po své pravici. To vůbec nevypadá dobře. Co když tu Snape ani není? Jediná věc, která byla pro mě jak maják v bouři pro ztracenou loď, se zdála být hodně ohrožena. Přesto jsem nepřestávala doufat a pozvolna jsem si zvykala na nové prostředí a nové i známé tváře.

Když vtom to přišlo. Tedy chci říct, ON přišel. Bavila jsem se s Harrym a Ronem, když jsem koutkem oka zahlédla, jak se za jejich zády mihla vyšší postava v černém. Už poněkolikáté za ten den jsem ztuhla. Uličkou mezi stoly kráčel profesor Severus Snape! A vypadal… NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE

Bohužel, ANO, přesně tak jak ho popsala J.K.Rowlingová ve své knížce!
 

₪₪₪
 

Ležela jsem na zádech a po čele mi stékal pot. Oči jsem měla vytřeštěné. Zažloutlá tvář naprosto nesympatického muže s hnusnými mastnými vlasy se pozvolna rozplývala. No fuj, projelo mi hlavou a zašátrala jsem vedle postele po svých brýlích. Byly tam. Nasadila jsem si je, podívala se na proti stojící skříň – od shora až dolu polepenou fotkami a mé oči spočinuly na charismatické tváři Severuse Snapea v podání Alana Rickmana. S úlevou jsem konstatovala, že TOHLE je ten MŮJ pravý Severus a ten druhý …ehm, to byla jen noční můra.

 

Poděkování
Ginny, díky moc za opravy chybek, logických nepřesností a za to,
že jsi se mnou neztratila trpělivost když jsem tu povídku opravila (a ještě ne úplně) až skoro po roce;-))