|
Sen každé z nás...
Autor:
Gail
Blížila se
půlnoc a já zrovna vypnula televizi.
´Musím se umýt a jít spát, zítra mne čeká zase jeden náročný den v práci,
spousta zařizování a vyřizování, že už jsem z toho vyřízená předem,´
říkala jsem si v duchu.
Šla jsem si tedy do skříně pro čistý ručník, a kromě ručníků jsem v ní
zahlédla i svůj krásný bradavický hábit, který jsem měla na našem
posledním harrypotterovském setkání. Omámena vzpomínkami jsem si ho
oblékla a prohlížela se v zrcadle.
´Ó, jak mi sluší!´ rozplývala jsem se před zrcadlem.
Svlékla
jsem hábit a chtěla ho vrátit zpět do skříně...ale žádná skříň tu už
nebyla!!! A ani já tu nebyla...tedy já jsem tu byla, ale můj obývák tu
nebyl... stála jsem v nějaké chodbě, která mi byla odněkud povědomá.
Začalo mi svítat...
´Proboha! Snad nejsem... v Bradavicích?!? To přece není možné...´
Šla jsem
dále chodbou doufajíc, že najdu něco, co mě ujistí, že tohle celé nemůže
být pravda. Za ohybem chodby jsem narazila na školníka Filche, což byl
přesný opak toho, co jsem hledala.
„Co tady pohledáváte? Vás neznám!“ pravil řezavým tónem a pozorně si mě
prohlížel.
Než jsem stačila nějak zareagovat, uslyšela jsem za sebou povědomý hlas.
„To je v pořádku, pane Filchi, to je profesorka Barrymorová. Zrovna
přijela,“ pravil klidným hlasem člověk stojící za mnou. Byl to Albus
Brumbál.
To mě odrovnalo ještě víc, sám Albus Brumbál... a dokonce mne znal!
Vlastně ani nevím, proč mě to překvapilo, vždyť on ví vždycky všechno. Ale
co že to říkal? PROFESORKA?!?
„Zřejmě hledáte cestu do své ložnice, že, paní profesorko? Chápu – jste tu
nová a hrad je veliký… Když dovolíte, doprovodím vás,“ usmál se na mne
Brumbál. Přikývla jsem a snažila se srovnat si myšlenky.
´Já nemohu dělat profesorku! Vždyť neumím ani Wingardium leviosa...tedy,
švihnout a mávnout, to ano - učila jsem se to z knížek Harryho Pottera,
ale v mém případě to nemá sebemenší účinek (a to nejsem Neville Longbottom!).
A vůbec, nemám ani kouzelnickou hůlku.´
„Pane řediteli, nějak mi to vypadlo...ehm, jaký předmět tu vlastně mám
učit?“ zeptala jsem se a moc jsem si přála, aby to znělo nenápadně.
„Jasnovidectví, milá Gail,“ pravil Brumbál jako by nic a jako
bychom se už léta znali.
´Hm, tak při tom sice moc kouzel nepotřebuji, ale to mě ani trochu
neuklidňovalo. Já přece neumím předpovídat budoucnost, to jsem nikdy
nezkoušela. Vlastně... jednou, když můj pes shodil květináč ze stolu,
křikla jsem na něj: „Jen počkej, teď to schytáš!“ A schytal to... ale
tohle mi asi u studentů ani při nejlepší vůli neprojde.´
„Tak jsme tady,“ vytrhl mě z mých myšlenek Brumbálův hlas. „Uvidíme se ve
Velké síni,“ dodal, a byl pryč.
Stála jsem tam jako vytesaná z kamene. Přede mnou byly dveře s cedulkou:
PROF. ABIGAIL BARRYMOROVÁ. A za chvíli jsem měla jít na večeři do Velké
síně, kde jsem se měla setkat s ostatními profesory, a co hůř, i se
Severusem Snapem! Tolik příběhů jsem už o něm napsala a spoustu nocí
prosnila v představách, že my dva... a teď jsem se s ním měla setkat
doopravdy!
xxxxx
´Tohle je
šílené,´ říkala jsem si, když jsem vcházela do Velké síně. Četla jsem o ní
snad stokrát, ale přesto jsem se musela zastavit a důkladně si ji
prohlédnout, neboť tohle bylo prostě neuvěřitelné. Řady stolů
obklopené spoustou studentů, strop plný zářících hvězd a profesoři, mezi
nimiž na mne čekala prázdná židle. Byla jsem natolik okouzlena tím vším,
že jsem málem vrazila do Hagrida, který šel proti mně.
Usedla jsem
na své místo profesorky jasnovidectví a nemohla jsem si nevšimnout, že mne
nejedno studentské oko pozoruje. Zahlédla jsem Harryho Pottera bavícího se
s Hermionou a Ronem, u zmijozelského stolu seděl Malfoy se svými kumpány,
o pár míst vedle mne byla madame Hoochová, profesor Kratiknot, profesorka
Minerva McGonagallová, Albus Brumbál i Severus Snape. Všichni nerušeně
jedli, ale můj žaludek byl sevřený.
´Co se se mnou stane, až zjistí, že nejsem skutečná čarodějka a že mě
Severus Snape neskutečně přitahuje?´ honilo se mi hlavou.
Trochu mě uklidňoval fakt, že Brumbál o tomhle všem určitě ví.
Takže po chvíli jsem se i já pustila do jídla a začínalo se mi to docela
líbit.
Když jsem
byla asi uprostřed svého hodování, stalo se však něco tak strašného, že
jsem se málem zadusila kouskem kuřete. Albus Brumbál se najednou postavil
a v místnosti zavládlo ticho.
A on pravil:„Milí studenti, vážení profesoři, dovolte, abych vám
představil nového člena našeho profesorského sboru – profesorku Abigail
Barrymorovou, která zde bude vyučovat jasnovidectví.“ Ozval se potlesk a
já cítila, jak rudnu. Tohle byl snad zlý sen.
xxxxx
Po večeři
jsem se odebrala do knihovny, kde jsem se pokusila najít co nejvíce
informací pro svou zítřejší hodinu jasnovidectví. Některé knihy mě docela
vyděsily, přesto jsem měla strašnou chuť navštívit i Oddělení
s omezeným přístupem, ale už bylo pozdě a já se chtěla na zítřek aspoň
trochu vyspat.
Vzdálila jsem se tedy do své ložnice, kterou jsem kupodivu našla hned
napoprvé, a pokoušela se usnout. Nebylo to však jednoduché. Na nebi svítil
úplněk a z dáli se ozývalo vytí...že by Remus Lupin? U večeře jsem ho
nepotkala... ale vždyť vlastně ani nevím, jestli zde tento rok má učit A
navíc jsem stále musela myslet na Severuse, tak jako každou noc. Byli jsme
si teď tak blízko...
Muselo být
něco málo po půlnoci, ale já stále ne a ne zamhouřit oka. Napadlo mě, že
by třeba pomohlo, kdybych se trochu prošla. Začala jsem tedy kroužit po
pokoji, ale to mě brzy přestalo uspokojovat, a tak jsem vyšla na chodbu.
Rozhodla jsem se, že z bezpečnostních důvodů se nebudu vydávat nikam
daleko. Na konci chodby jsem však narazila na podivné dveře. Podivné byly
hlavně v tom, že jsem měla neuvěřitelné nutkání je otevřít...
Nebyly zamčené a uvnitř byla tma Když si mé oči na tu tmu trochu zvykly,
podařilo se mi rozeznat siluetu postele v jednom rohu a siluetu Snapea
v druhém rohu. Sakra, Snape! Nebyla tohle náhodou... Komnata nejvyšší
potřeby?!? Ano, dost silně mi to něco připomínalo...
„Profesorko
Barrymorová,“ ozval se v z rohu chladný hlas a silueta se pohnula. „Co
jste provedla s profesorkou Greenovou?!?“
„Já? Provedla?“ nevěděla jsem, co odpovědět. Nebyla jsem si vědoma, že
bych paní profesorce něco provedla...
„Několikrát jsem se tu s ní potkal, a také dnes jsem se domníval, že
přijde,“ přerušil mé myšlenky Snape.
Byla jsem úplně zmatená.
„Lumos!“
ozvalo se a mne oslnilo světlo ze Snapeovy hůlky. Pohlédl na mne.
„Dnes u večeře jsem zachytil pár vašich
myšlenek...“ dodal a pomalu mě začal obcházet.
Srdce mi tlouklo až v krku. Na tohle jsem nějak nebyla připravená. Ale
pak...
„Jak-mi-to-vysvětlíte?“
ozvalo se za mnou...tak nebezpečně blízko...
Teď nebo nikdy!
„SEVERUSI!“ vykřikla jsem vášnivě, otočila se a strhla ze sebe
hábit.
Co následovalo pak, snad není nutno popisovat...
xxxxx
Ráno jsem
se probudila ve své bradavické ložnici. Severus nikde. Nebyl to jenom sen?
Na přemýšlení však nebyl čas, za chvíli mě čekala hodina jasnovidectví
s jedním z nebelvírských ročníků. Rychle jsem se oblékla a odebrala se na
snídani. Severus tam už byl. Když jsem kolem něj procházela, věnoval mi
takový zvláštní pohled...
O chvíli
později jsem už byla na cestě na svoji první hodinu jasnovidectví.
Vůbec jsem nechápala, jak se mi mohlo podařit najít tak snadno tu správnou
věž... Studenti už na mne čekali.
„Vítejte, moji milí, vítejte,“ pokusila jsem se o zastřený hlas á la
profesorka Trelawneyová a o pár dramatických gest. Ve skutečnosti můj
zastřený hlas vyzněl spíše jako zasípání a má dramatická gesta dost silně
připomínala epileptický záchvat.
„Dnes budeme věštit budoucnost z křišťálové koule,“ sípala jsem statečně
dál.
„Nalistujte si stránku 45 ve vašich učebnicích a podle tamějšího návodu se
pokuste zjistit, co ve svých koulích vidíte,“ sípla jsem ještě.
´Tak to bychom pro začátek měli, teď budu muset věštit i já... no, sedí tu
Harry Potter, tak jemu předpovím brzkou smrt - to bude nejméně nápadné. A
Hermioně řeknu, že k jasnovidectví má stejné nadání jako kotlík k opernímu
zpěvu... a budu mít vystaráno,´ uklidňovala jsem se v duchu.
A jak jsem předpověděla, tak jsem také učinila. S úlevou jsem pak
sledovala, jak studenti odcházejí z mé hodiny stejně znechuceni jako
z hodin profesorky Trelawneyové.
Něco
podobného jsem pak praktikovala i ve svých ostatních hodinách, jen
s nižšími ročníky jsem bohužel nemohla probírat své oblíbené koule...ehm,
křišťálové koule, ale i tak mě to docela bavilo.
xxxxx
Večeře ve
Velké síni byla opět kouzelná, a když už jsem se zvedala k odchodu,
znenadání ke mne přivlál Severus.
„Očekávám vás dnes o půlnoci vy-víte-kde,“ šeptl a byl pryč.
Srdce mi poskočilo radostí. Tak přece jenom ta včerejší úžasná noc nebyla
pouhým snem...
Když jsem
dorazila do své ložnice, do půlnoci zbývalo ještě spousta času a já se
cítila dost unavená. Lehla jsem si na postel a myslela na Severuse...
xxxxx
Probudilo
mě pípání mého mobilu.
„Proboha! Musím za Severusem!“ vykřikla jsem a posadila se na posteli.
„Ale kde to jsem?!?“
Na sobě jsem měla svůj bradavický hábit, ano, to bylo v pořádku...ale
z okna jsem viděla panelové domy, na radiátoru se sušil můj ručník a mobil
stále pípal.
„To není možné, to nemohl být jenom sen. Ne, já chci ještě jednou vidět
Severuse... musím ho vidět...“ šeptala jsem a do očí se mi draly slzy.
´Byl to jen sen! A já už dost možná Severuse nikdy neuvidím!´ uvědomila
jsem si krutou realitu.
Do pokoje
začaly dopadat první sluneční paprsky a já se rozvzlykala do svého
polštáře...
KONEC
Poznámka: V určité části této povídky jsem se záměrně inspirovala povídkou
Komnata nejvyšší potřeby.
|