ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Svrab
Autor: Danae

Paži jí zkroutili bolestivě za záda a přitlačili ji k umyvadlu. Bránila se ze všech sil, ale proti několika silným rukám byla naprosto bezmocná.
„Umejte jí tu hlavu, má ji moc černou!” zaječel za ní vysoký hlas. Studená voda, kterou na ni pustili, ji na okamžik ohlušila, takže výkřiky „Jen ji pořádně pokřti!” a „Přidrž ji tam, ať se zklidní,” slyšela jen jako zdálky.
Ruka, kterou jí svírali, pálila víc a víc... Umyvadlo se plnilo vodou a ona se začínala dusit... 

Natalie se zprudka posadila na posteli, srdce jí bušilo jako zvon.
Chvíli naslouchala oddechování spících spolužaček a pak se s úlevou svezla zpátky do polštářů. Byl to jen sen. Ta dvouměsíční noční můra skončila – teď jsem zase zpátky  v Bradavicích.
Náhle jí došlo, že něco nehraje – levé předloktí ji totiž pořád pálilo jako oheň.
Natalie se znovu posadila a zažehla konec hůlky. Světlo nemilosrdně smazalo všechny lži, kterými se utěšovala včera večer v koupelně. Nemohlo to být nic jiného.
Bože, to ne! Ne tady, ne teď, ne první noc po příjezdu!
Zhasla hůlku, aby neprobudila některou z oddechujících dívek, a chvíli ve tmě nehybně přemýšlela. Pak rázně sáhla po županu, poslepu vklouzla do trepek, bez hůlky vyběhla z havraspárské dívčí ložnice a společenskou místností prošla na ztemnělou chodbu.
Šla tmou tiše a rychle.
Přece není možné, aby ta hrůza pokračovala i tady. Když si vzpomenu na to, co si s tím užili ti, kterým na to přišli v Glasgow... Snad bude madame Pomfreyová vědět, co s tím. Třeba se to nikdo jiný ani nedozví...

Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si slabého přísvitu ve vzdáleném ohybu chodby všimla až na poslední chvíli – a to už nebylo kam odbočit. Vzápětí jí do očí prudce zazářilo světlo hůlky a téměř ji oslnilo. Tolik ale ještě viděla, aby v černě oděné štíhlé postavě, která se k ní rychlým krokem blížila, neomylně rozpoznala obrysy profesora Snapea.
V okamžiku měla zářící konec jeho hůlky jen několik centimetrů od obličeje a z neviditelných Snapeových úst se ozvalo velmi zvolna: „Ale, ale, Havraspárská kolej pořádá noční manévry! Doufám, že mi uspokojivě vysvětlíte, co děláte na školních chodbách ve dvě hodiny v noci, slečno Sarkozi, jinak Havraspár zahájí školní rok s mínusovým skóre.”
Kruci, ze všech učitelů musím narazit zrovna na Snapea! Tomu říkám slavnostní začátek třetího roku! zaúpěla v duchu Natalie.
„Jdu na ošetřovnu, pane profesore,” hlesla a snažila se, aby se jí nechvěl hlas.
„Na ošetřovnu?” opakoval po ní Snape ironicky a konečně trochu sklonil hůlku, takže mohla ocenit i nebezpečný úsměv, který mu pohrával na tváři.
„Ale mně se nezdá, že by vám něco bylo. Jste schopná jít bez opory, vidíte na cestu a zvládáte odpovídat na otázky. Myslím, že uděláte nejlépe, když se vrátíte zpátky do ložnice a ošetřovnu si necháte na ráno. V případě, že tam skutečně dorazíte, přijde Havraspár jen o pět bodů.”

Natalii přejel mráz po zádech. To bylo to nejhorší, co se jí mohlo stát. Buď si naštve Snapea na celý rok dopředu, nebo jí zítra ráno začne peklo nanovo... Snapeovy černé oči si ji měřily sarkastickým pohledem. Čekal na odpověď.
Rychle si vyhrnula levý rukáv a nastavila svou štíhlou snědou paži do světla Snapeovy hůlky. V jejím svitu se matně zaleskly malé rudé boláčky, které se šířily všemi směry.
„Víte, co to je, pane profesore?” zeptala se tiše. „To je svrab. Malý suvenýr z prázdninového pobytu v glasgowském pasťáku. Zítra ráno už ho budu mít po celé paži a mé spolužačky se hystericky rozječí, že s někým takovým v jedné místnosti spát nebudou. Zbytek roku strávím s přezdívkou prašivá.”
Odmlčela se, ale Snape nepromluvil a na jeho tváři se nepohnul ani sval.
„Když se dostanu na ošetřovnu teď,” nadechla se zhluboka, „mám určitou naději, že mě madame Pomfreyová do rána vyléčí a možná se dokonce postará i o věci, ve kterých jsem spala... Byl byste tak hodný, pane profesore, a pustil mě tam?”
Bylo ticho. Natalie spustila pomalu paži podél těla a zadívala se na podlahu. Zaplavila ji strašlivá únava a bezmoc. Proč se vůbec snažím? Snapea přece tak baví ničit žáky – jednu prašivou z Havraspáru by mohl považovat za ohromnou zábavu. Mezi světem tam a tady přece není žádný rozdíl – všude se najde někdo, kdo ti ze života udělá očistec... 

„Tak pojďte,” ozval se jeho chladný hlas. Nevěřícně vzhlédla. Snapeova tvář byla stále bez výrazu, jen sarkastický úsměšek zmizel. „Ale doprovodím vás tam, abyste se zbytečně netoulala po chodbách.”
Snape vykročil bez ohlédnutí rázným krokem a Natalie natahovala nohy, aby mu stačila. Ještě stále se nemohla vzpamatovat z překvapení. Snape mě vede na ošetřovnu?! Neusnula jsem na chodbě a nezdá se mi to?
Sestupovali rychle po schodištích, procházeli temnými chodbami i rozlehlými sály, kterými se tu a tam přízračně mihl některý ze školních duchů. Zaslechla cupitání domácích skřítků, kteří prchali před světlem.
Ale co když Snape dnešní příhody prostě jen ve vhodný čas využije a prašivou si vychutná později?
Náhle se Snape zastavil. Natalie si uvědomila, že už stojí přede dveřmi ošetřovny a že profesor zvedá ruku, aby zaklepal...
„Ehm... pane profesore...”
Snape k ní obrátil zrak, ruku stále ve vzduchu.
„Chtěla jsem vás poprosit... asi na to vůbec nemám právo, ale... mohl byste si to nechat pro sebe?”
Jen na okamžik jí hleděl do očí.
„Ode mě se to nikdo nedozví,” řekl a ostře zabušil na dveře.  

Madame Pomfreyová byla jako vždycky laskavá, chápavá a diskrétní. Natalii hned uložila do postele, ruku jí namazala páchnoucí mastí z tlustočervů a pro jistotu ji ještě ošetřila zaklínadlem.
Pak se potichu vykradla do havraspárské ložnice a přinesla odtamtud Nataliino povlečení i nevybalený kufr. „Použiju na to jedno speciální pročišťovací zaříkávadlo, to zabírá znamenitě,” slyšela ještě Natalie jako ze sna. V polospánku si umiňovala, že za tohle koupí madame Pomfreyové při první návštěvě Prasinek tu nejsladší čokoládu.
 

***
 

Velká síň připomínala to první ráno školního roku úl.
Studenti zároveň snídali, sdělovali si zážitky z prázdnin, studovali rozvrhy, které jim rozdávali ředitelé kolejí, a listovali několika výtisky Denního věštce, které kolovaly mezi stoly. (Sirius Black stále na útěku!)
Natalie ještě pořád nemohla úplně uvěřit, že je to pravda – že je po tom dvouměsíčním pekle zase zpátky v Bradavicích, že přežila ve zdraví včerejší noc, že právě snídá a že všechno vypadá tak normálně.
Bezmyšlenkovitě si mazala na topinku pomerančovou marmeládu a podvědomě nasávala všechny ty zvuky, když ji melodický dívčí hlas požádal, zda si může přisednout. Natalie se ohlédla, usmála se a udělala Cho Changové místo.
Měla tuhle půvabnou čtvrťačku nesmírně ráda pro její laskavost a jakousi diskrétní empatii. Jen několika slovy dokázala dát člověku najevo, že ji zajímá. Cho byla první, kdo se k ní loni po smrti maminky začal chovat normálně – a přesto nesmírně citlivě...

Cho se uvelebila a pak se na Natalii pozorně zadívala: „Sluší ti to, máš zase delší vlasy. Ale jsi nějaká hubená. Kde jsi vlastně o prázdninách byla, Natalie?” zeptala se, když si lila mléko na vločky.
Natalii se sevřelo srdce. Na tuhle otázku se jí vážně odpovídat nechtělo. Unese to Cho?
„V pasťáku,” řekla tiše.
Cho málem vypadlo mléko z ruky, ale také instinktivně ztišila hlas: „Proč tam?”
„Protože pro třináctiletého sirotka z imigrantské rodiny, který potřebuje azyl akorát přes prázdniny, není nikde jinde místo,” vyjelo z ní hořce.
„A jak...?”
„...to tam vypadá?” dokončila Natalie její otázku. „Když ti řeknu, že po týdnu tam jsem i na Snapeovy hodiny vzpomínala jako na ztracený ráj, možná si něco představíš.”
„To muselo být strašné,” zašeptala Cho.
Natalie se jí zadívala do očí: „Jsi jediná, komu to říkám, Cho. Netoužím po tom, aby mi to někdo neustále připomínal, protože na většinu věcí, co jsem tam zažila, bych nejradši zapomněla. Pro ostatní si vymyslím nějaký prázdninový internát.”
Cho jenom přikývla a míchala lžičkou ve vločkách. Po chvíli se zeptala: „A to tam skutečně nebyl ani jeden člověk, s kterým by se dalo mluvit?”
„Jo, Duke. Kluk, který se se mnou fakt skamarádil. Ten mě naučil, jak tam přežít – a jak se rvát.” A zabíjet, dodala v duchu.
V tu chvíli jejich rozhovor přerušila Padma, která k Natalii přiběhla s novým rozvrhem.
„Hned první hodinu máme Snapea,” stěžovala si otráveně. „To nám to teda pěkně začíná.”
„Hodina ztraceného ráje,” usmála se na Natalii Cho. Natalie se zazubila – a Padma si je obě nechápavě změřila.
 

***
 
 
Hodina lektvarů probíhala přesně tak, jak si ji Natalie celé prázdniny představovala.
Zatuchlý chladný vzduch ve sklepení, tlumený cinkot kotlíků, tiché syčení ohníčků a občas zaúpění někoho, kdo neopatrně strčil prst do vroucí tekutiny nebo vhodil babí ucho do lektvaru ještě před krysím ocasem, a svůj výtvor tak nenapravitelně zničil. Do toho známý šustot Snapeova pláště a jeho jedovatý sykot buzerující hned Havraspár, hned Mrzimor. Padma, která pracovala vedle Natalie, na okamžik přestala krájet stonky šanty kočičí a nevěřícně se jí zadívala do tváře.
„Natalie, ty se usmíváš!” zašeptala.
„Cítím se jako doma, Padmo,” mrkla na ni Natalie a pak znovu sklonila hlavu k návodu na lavici. Padma jen nevěřícně potřásla hlavou a znovu se pustila do šanty.
V tu chvíli za nimi zašustil plášť. Natalie měla co dělat, aby nevyprskla smíchy, když si v duchu přehrávala Snapeovy repliky, které za okamžik uslyší.
Bude to Prošel jsem pozorně celou třídu, ale takový výkvět tuposti jsem ještě neviděl nebo Z barvy tohoto lektvaru usuzuji, že jste do něj přidala alespoň polovinu svého mozku?
Nebo snad její oblíbená Je mi jasné, že jste na mých hodinách zřejmě dva roky prospala – ujišťuji vás, že třetím rokem už tuto možnost nedostanete?
Uslyšela však jen krátké zasyknutí: „Ztlumte si oheň.”
Natalie si na levé ruce vyhrnula rukáv hábitu a lehce se hůlkou dotkla plamene. Snape, který kolem ní procházel k další vyděšené dvojici, letmým pohledem zavadil o její paži. Chtěla svůj úsměv skrýt, ale nedokázala to.
Po bolácích nebylo ani památky.
  

***

V průběhu podzimu se Natalie pomalu ale jistě zbavovala návyků, které jí vštípil Duke jako nezbytné pro přežití v pasťáku.
Už sebou netrhala, když se jí někdo nečekaně dotkl (nenech na sebe chmatat), nezkoumala nohy všech studentů ve třídě, aby zjistila, která z nich se ji chystá podkopnout (buď pořád ve střehu), a dokonce i do koupelny začala vcházet bez spreje namířeného na oči případného útočníka (tam seš nejzranitelnější).
Ale všechny tyhle reflexy se jí vracely zpět vždycky, když procházela kolem zmijozelských a především kolem Draca Malfoye. Draco si ji bůhví proč vyhlédl tento rok jako ukázkový příklad havraspárské mudlovské šmejdky a otravoval ji, kde mohl.
Pomáhala si Dukeovým krédem: Každý rváč musí mít svou mez absolutního ohrožení, do které věci ignoruje. Stanov si ji sama. Když ji někdo překročí, jednej rychle.
Draco hranici ještě nepřekročil – o absolutním ohrožení měla z pasťáku úplně jiné představy.
  

***

Koncem října, právě když si havraspárští před hodinou obrany proti černé magii vyndávali učebnice, vrazil do učebny Terry a s nadšeným obličejem hulákal: „Příští týden jsou Prasinky! Přímo v předvečer Všech svatých!” Veselý hukot, který po tom sdělení ve třídě zavládl, trochu opadl až s příchodem profesora Lupina.
„Á, Prasinky,” usmál se, když pochopil příčinu radostného vzrušení. „A vaše první, co? V tom případě bychom měli dnešní hodinu věnovat podrobnému rozboru bezpečných i méně bezpečných produktů obchodu U Taškáře – přece vás nevypustím úplně nepřipravené!”
Nadšený řev mu byl odpovědí, ale vzápětí všichni okouzleně zmlkli, protože Lupin začal s výkladem.
Tenhle chlap je vážně výhra, pomyslela si Natalie, když sledovala, jak profesor kreslí na tabuli princip bomby hnojůvky. Profesor si ji získal už od první hodiny – jako téměř všechny. A nebyla to jen jeho schopnost podat látku zajímavě a barvitě. Co na něm oceňovala mnohem víc, byla jeho osobnost – přátelská, otevřená a laskavá. Jaký rozdíl proti té zlatovlasé kreatuře, co nás tu prudila loni.
Ačkoli byl Lupin všechno jen ne hezoun, vůbec se nedivila Padmě, že je do něj tajně zamilovaná. Když se na ni Lupin podíval svým měkkým pohledem, skočila by pro něj do ohně taky.
Natalie na chvíli zavřela oči a jen naslouchala uklidňující melodii Lupinova hlasu.
Jsem tak vděčná, že jsem tady, uvědomila si. Vděčná za každého, kdo z Bradavic dělá domov. Náhle prudce zamrkala. A když mluvíme o vděčnosti, nesmím v Prasinkách zapomenout na čokoládu pro madame Pomfreyovou.
 

***

Z Prasinek se všichni vrátili rozjaření a veselí. Natalie většinu času strávila s Terrym a s Padmou, a ještě teď ji bolelo břicho z dobrot z Medového ráje a z vtipů, kterými je Terry celou dobu zasypával. A aby to bylo ještě lepší, dařilo se jí i míjet s Malfoyem, a vyhnout se tak jeho řečem.
Zahlédla ho jen jednou – když se v Medovém ráji pokoušel neúspěšně usmlouvat cenu slavné Zauber Traum, metrové bonboniéry ze švýcarské čarodějné patisserie, o níž se trefně tvrdilo, že má rajskou chuť a pekelnou cenu.
Když prošli bránou do hradu, uvědomila si Natalie, že jednu ze dvou čokolád, co má v kapse kabátu, by měla dát ještě před večeří madame Pomfreyové (tu druhou se chystaly s Padmou sníst po večeři v posteli). Slíbila tedy spolužákům, že je doběhne, a zamířila rovnou k ošetřovně. 

Zaklepala na dveře a vstoupila. Na ošetřovně bylo teplo a kromě madame Pomfreyové sedící v křesle tam nikoho neviděla. Madame zvedla oči od Denního věštce a usmála se na ni: „Potřebuješ něco, Natalie?”
„Ne, totiž vlastně ano-” Natalie se zarazila, protože uslyšela za zástěnou, která zakrývala přípravný pult a lékárnu, zacinkání skla. Zřejmě tu nebyly samy. Ztišila tedy hlas a vytáhla z kapsy balíček obalený stříbrným papírem.
„Něco jsem vám přinesla z Prasinek, madame,” usmála se. „Víte, když jsem tu tenkrát ležela tu první noc na začátku školního roku, byla jste na mě moc hodná a udělala jste pro mě mnohem víc, než jste musela. Už tenkrát jsem si umínila, že vám za to přinesu alespoň čokoládu. Není to skoro nic...”
„Natalie,” vydechla madame Pomfreyová, „tos přece vůbec nemusela!”
Pak začala balíček rozbalovat. Za chvíli držela v rukou hladkou tabulku čokolády plněné jahodovým jogurtem, do které se začal pomalu a krasopisně vyrývat nápis Vděčně Natalie.
Madame Pomfreyová k ní zvedla oči a Natalie s údivem zjistila, že v nich má slzy.
„Nepamatuju si, kdy mi někdo naposledy... Severusi! To bys nevěřil, co jsem dostala!”
Natalie ztuhla. Zpoza zástěny, za kterou zjevně připravoval nějaký lék, se vynořil Snape a zamířil k madame Pomfreyové. Jedním zdrcujícím pohledem zhodnotil čokoládu a nápis, druhým probodl Natalii. Pak opustil beze slova ošetřovnu a bouchl při tom dveřmi, až zadrnčely. Natalie za ním konsternovaně zírala.
„Nevšímej si ho,” mávla rukou madame. „Určitě chtěl taky ochutnat, ale už dávno zapomněl, jak se prosí o kousek čokolády.” Namísto rozloučení ji objala a přitiskla k sobě.
 

***

Objetí madame Pomfreyové Natalii trochu zvedlo náladu, ale Snapeovo chování jí nešlo z hlavy. Přemýšlela o tom celou cestu do havraspárské věže a náhle se zastavila uprostřed chůze. Určitě chtěl taky ochutnat.
Co když je to pravda? Jak to, že ji vůbec nenapadlo projevit vděk profesoru Snapeovi, když pro ni první noc udělal minimálně tolik, co madame Pomfreyová?
Ano, udělal to svým obvyklým odpudivým způsobem, ale v jeho případě to znamenalo něco jako výbuch laskavosti. Nebyl právě to důvod, proč tak zadrnčely dveře, když opustil ošetřovnu? Že by také ocenil trochu vděčnosti?
Nahmatala v kapse kabátu druhou čokoládu. Mohla bych mu ji prostě jenom někde nechat... 

Chvíli ještě váhala a pak se otočila na patě a seběhla schody zpět k Velké síni. Před jejími dveřmi se zarazila – má snad na čokoládu také něco napsat? Neměla moc času na přemýšlení, a tak rychle vytáhla hůlku, zašeptala Scribo Děkuji, pak se rozhlédla kolem sebe a vší silou se opřela do těžkých dveří.
Obrovský sál byl vyzdoben a připraven na tu velkou slávu, ale naštěstí byl zatím potemnělý, úplně liduprázdný a tichý jako kostel – Nataliiny kroky se v něm rozléhaly jako rány kladivem. Rychle došla k učitelskému stolu, zvedla nablýskaný stříbrný talíř na Snapeově místě, vložila pod něj čokoládu a pak vyběhla ze sálu, jako by jí za patami hořelo.

 
***

Když scházela s celou havraspárskou kolejí na slavnostní večeři, žaludek se jí svíral. Nebyla si úplně jistá, zda před hodinou neudělala kardinální chybu.
Jestli se Snape urazí, přijde mi celá ta vděčnost pěkně draho – a jestli si to vyloží jako romantický dárek, půjdu rovnou skočit z věže dřív, než mi přijde čokoládu nacpat do pusy omočenou v nějakém jedu.
Když procházeli síní, raději se na profesorský stůl ani nepodívala a u havraspárského stolu si sedla pro jistotu tak, aby byla k učitelům zády.
Při Brumbálově proslovu se sice obrátila slušně čelem k němu, ale počítala při tom suky v podlaze. Ulevilo se jí, když se na talířích před nimi konečně objevila slavnostní večeře a ona se mohla zase bezpečně otočit.
Moc jí nechutnalo.
„Co se v tom tak nimráš, Natalie?” usmál se na ni Terry přes stůl. „Přece mi nechceš namluvit, že nemáš hlad.”
„Asi jsem toho v Medovém ráji snědla moc,” usmála se provinile a rozhodla se převést řeč jinam: „Co sis to vlastně koupil u Taškáře, Terry?”
Terry začal hrabat po kapsách a pak na stůl vyhodil jakýsi červený míček.
„Lochták!” prohlásil slavnostně. „Ten, do koho se jím strefíš, dostane alespoň na dvě minuty strašlivý záchvat smíchu. Doporučují čtyři z pěti profesorů obrany proti černé magii!”
Padma zakoulela očima: „Opovaž se ho tady zkoušet!”
„A proč ne?” zazubil se uličnicky. „Třeba Snape by mohl být vhodný cíl...” Terry se nepatrně zarazil. „Všimly jste si, že sem už hezkou chvíli kouká?”
V Natalii hrklo a Padma zašeptala: „Schovej Lochtáka, Terry, asi ho moc zajímá.” 

Tuhle večeři si Natalie prostě zrovna moc neužila. Snědla toho jen málo, Terryho vtipům se zapomínala smát a všechnu svou energii věnovala tomu, aby se vyhnula Snapeovu pohledu. Věděla, že se s ním stejně dřív nebo později setká, ale rozhodla se, že dneska to být nemusí.
Nesmírně se jí ulevilo, když slavnostním plachtěním bradavických duchů večeře oficiálně skončila a studenti i profesoři se začali zvedat od stolů. Počkala, dokud neměla jistotu, že místnost opustil i Snape (tvářila se, že dojídá) a pak se sebrala i ona.
Byla v síni už jedna z posledních a právě se chystala vyjít ven, když k ní z chodeb dolehly výkřiky a dupot nohou. Za okamžik se zpět do Velké síně začali hrnout nebelvírští studenti s vyděšenými tvářemi, některé dívky měly v očích slzy strachu. Stačilo jen několik okamžiků na to, aby Natalie ze vzrušeného hovoru pochopila, že Sirius Black pronikl do hradu a napadl nebelvírskou strážkyni koleje.

***

Byl to zvláštní pocit, ležet ve spacáku pod hvězdným stropem Velké síně a naslouchat tichému oddechování stovek dalších studentů. Natalie v duchu ocenila Brumbálovu genialitu, se kterou pro dnešek všechny studenty ubytoval na nejbezpečnějším místě hradu, zatímco profesoři pročesávali hrad a pátrali po Blackovi.
Měla pocit, že spací pytle kromě svého úžasného pohodlí skrývají také jakési protihysterické kouzlo, protože vůbec neměla strach. Přesto se jí nedařilo usnout. V duchu si přehrávala všechny scény dnešního dne, a když už měla pocit, že usíná, otevřely se obvykle dveře síně a dovnitř vešel některý z učitelů, aby Brumbála šeptem informoval o výsledcích pátrání.  

Teď to byl kupříkladu Snape.
Natalie přivřenýma očima sledovala, jak se přidružil k Brumbálovi a bradavickému primusovi na druhém konci síně a cosi s nimi probíral. Po chvíli se Brumbál vydal k východu ze síně a za okamžik tímtéž směrem zamířil i Snape. Nešel však přímo, ale jakousi oklikou uličkami mezi spícími studenty blíž a blíž k havraspárským.
Natalii se stáhl žaludek. Uvědomila si, že Snape míří neomylně a přímo k ní. Pevně sevřela víčka, ale pak jí to nedalo a trochu oči pootevřela.
Za okamžik stál Snape nad ní. Jeho tvář osvětloval jen slabý svit hvězd ze stropu síně, přesto Natalie dobře viděla jeho zkoumavý pohled, kterým jí propátrával obličej. Usilovně se snažila, aby se jí v něm nepohnul ani sval. Když měla pocit, že to už to nevydrží ani okamžik, Snape cosi vytáhl z rukávu svého hábitu a bleskurychlým pohybem jí to položil na spací pytel. Vzápětí se neslyšně vzdálil.
Ještě chvíli vyčkávala, pak po té věci chňapla. V rukou držela prázdný obal od čokolády z Medového ráje, na kterém bylo světélkujícím inkoustem napsáno: Nemáte zač.

***

Natalii se nesmírně ulevilo, když se k ní Snape na příští pondělní hodině lektvarů choval úplně stejně jako k ostatním studentům – lhostejně, když si vedla dobře, a jedovatě, když jí něco nešlo. Byla ráda, že ji profesor lektvarů za její pokus o vděčnost nezabil – nic víc si nepřála. Přesto si v průběhu hodiny uvědomila, že se něco stalo.
Měla podivný pocit, že za maskou bradavického postrachu nejasně rozeznává lidskou tvář.

***

Týden po svátku Všech svatých, když profesor Lupin onemocněl a rozvrh celých Bradavic se důkladně zpřeházel, se havraspárští studenti ve dveřích učebny lektvarů překvapeně zarazili.
„To ne,” vydechla Padma. „Se Snapem nebude k vydržení.”
Zevnitř se na ně neusmívaly dobře známé obličeje mrzimorských studentů – vyzývavě se na ně šklebili zmijozelští.
Jestli se snad Padma někdy ve svém odhadu mýlila, ten den měla bohužel pravdu. Snape jako by přítomností své koleje o půl hlavy povyrostl a jeho jízlivost zaplňovala studený vzduch učebny jako jed. Jestliže jindy rozděloval svou nepříjemnou pozornost spravedlivě mezi Havraspár a Mrzimor, dnes jeho palba soustavně decimovala jen jednu polovinu třídy, zatímco druhá výsměchem oceňovala každou dobře mířenou ránu.
Aby toho nebylo málo, vybral pro dnešek opravdu složitou věc – protijed proti kousnutí akromantule, na kterém pracovali ve dvojicích. Přísad do něj bylo deset a každá z nich měla vždy jen o půl unce víc než ta předchozí.
Všichni se snažili soustředit se na váhy a na cinkot přidávaných a odebíraných granátových zrnek, ale Snapeovo Boote, doufám, že vaše tupost není nakažlivá nebo Pane Malfoyi, ukažte Cornerovi, který má bohužel obě ruce levé, jak se seřizují váhy, jim soustředění značně ztěžovaly.
Příště si vezmu špunty do uší, umiňovala si Natalie, teď budu muset hořkou sůl převážit ještě jednou. 

„Á, Sarkozi a Patilová,” ozvalo se za nimi ironicky. „Podle toho, jak vypadá vaše lavice, usuzuji, že bydlíte v prasečím chlívku.” Zmijozel zavyl smíchy.
„Do třiceti vteřin se vaše pracovní místo bude lesknout jako sklo. Začínám počítat: Třicet – dvacet devět...”
Natalie věděla, že nesmějí přestat míchat lektvar, jinak jejich hodinová práce přijde nazmar, a tak mrkla na Padmu, ať pokračuje. Sama začala horečnou rychlostí rovnat věci na lavici a utírat rozlitou vodu.
Když se Snape dostal k pěti, lavice byla víceméně uklizená, ale sklo rozhodně nepřipomínala. Napadla ji spásná myšlenka – poklepala hůlkou o lavici a zašeptala Speculum!
Vzápětí hleděla do lesklé hladiny zrcadla, které pokrývalo celou pracovní plochu a odráželo její udýchanou zčervenalou tvář, Padmin popelavý obličej a hrozivou tvář profesora Snapea, jehož odpočítávání se zarazilo jen na zlomek vteřiny.
„Dva – jedna.” 

Ve třídě vládlo hrobové ticho. Všichni čekali na profesorovu reakci – havraspárští s hrůzou, zmijozelští s napětím.
„Zvolila jste velmi delikátní materiál, kterému oheň nedělá dobře,” pronesl Snape tiše a hůlkou lehce cinkl o hladinu zrcadla.
„Jestli lavice na konci hodiny nebude vypadat tak jako na začátku, vyvodím z toho velmi nepříjemné důsledky.” Pak se vydal pochválit Malfoye za skvěle rozdrcený rulík.
Natalie i Padma byly skutečně nesmírně opatrné, a tak na konci hodiny proti všemu očekávání dostaly za lektvar šest bodů z deseti, což bylo stejně jako dva další nejúspěšnější páry z Havraspáru. Zmijozelské dvojice ovšem dostaly všechny po deseti bodech až na jedinou, které Snape dva body srazil, protože jim směs v kotlíku ztuhla na kámen.

Po hodině obklopila Natalii a Padmu celá havraspárská třída.
„Jste hvězdy, holky,” jásal Terry. „Takovej fór už Snapeovi dlouho nikdo neproved! Z toho budu mít ještě dva dny Vánoce!” Pak se všichni začali sbírat, protože ve Velké síni se už chystal oběd.
„Běž napřed,” vybídla Natalie Padmu, „musím ještě změnit to zrcadlo.”  

Sklidila si všechno z lavice a pak ji pečlivě otřela. Učebna už byla úplně tichá – to Natalii naprosto vyhovovalo. Věděla totiž, že se na zpětné zaklínadlo bude muset soustředit mnohem víc než na to první, taková byla alespoň její zkušenost z hodin přeměňování.
Na okamžik se zadívala do klidné plochy zrcadla.
„Obdivuješ svou slavnou tvář?” ozvalo se za ní ledově. Vzápětí se v zrcadle vynořil za jejím ramenem bledý obličej Draca Malfoye. Na rtech mu hrál zlověstný úsměv.
„Jdi si hrát jinam, Malfoyi,” řekla, aniž se otočila. „Ve Velké síni už ti připravili papání.”
„Nějak ani nemám hlad, Sarkozi. To se mi stává, když mě někdo naštve,” odtušil Malfoy a přistoupil těsně k ní. Ucítila za krkem jeho dech
„Jak nenávidím ty chvíle, kdy se mudlovským šmejdům náhodou povede nějaké kouzlo,” zašeptal. „Ten malý vítězoslavný úsměv, co se jim objeví na tváři a hlásá Jaký jsem úžasný kouzelník.”
Natalie zahlédla, jak se mu v očích nenávistně zablesklo. Zamrazilo ji.
Chtěla se otočit, ale v ten okamžik jí Malfoy bleskově zkroutil ruku za záda, až sykla.
„Pokaždé toužím ten úsměv nějak smazat,” pokračoval tiše, zatímco ji nutil sklánět se blíž a blíž k chladnému  zrcadlu, „a přemýšlím, kolik slz na to bude stačit. Jestlipak umíš plakat, Sarkozi?”
Rukou jí projela šílená bolest a srdce jí sevřel ledový pařát paniky.
Koutkem oka zahlédla, že se Malfoy natáhl pro hůlku...

V ten okamžik jako by jí v hlavě něco vybuchlo. Absolutní ohrožení.
Všechny potlačované pasťácké reflexy se vyvalily na povrch a její panika se proměnila v zoufalý a šílený vztek.
Zaslechla Dukeova slova Jednej rychle.
Změřila si v zrcadle vzdálenost mezi sebou a Malfoyem a pak prudce trhla hlavou dozadu. Strašně to zabolelo, ale Dracovu čelist zasáhla přesně.
Ohromeně ji pustil, ona se v mžiku otočila, vší silou ho srazila na lavici za ním, nalehla na něj a vrazila mu loket do ohryzku.
„A jestlipak umíš plakat ty, Malfoyi?” zasyčela. „Kolik slzí bude stačit na to, abych se na tobě zahojila za všechny tvoje sviňárny?”
Po Malfoyově tváři se rozlila hrůza, když pocítil, že na ohryzek ještě trochu přitlačila a on se začíná dusit.
„Udělal jsi chybu, že sis nenechal svoje zmijozelské gorily za zády,” řekla tiše a nalehla na loket trochu víc, „teď ochutnáš svoji vlastní medicínu.”
Hrůza v jeho očích se změnila v děs.
Natalie pocítila, jak se jí do žil rozlévá opojná radost, jako by tím pohledem nasytila svůj hněv, který v ní tak dlouho hladověl.
Pak se ale Dracovy oči začaly propadat dovnitř lebky a jeho tvář zpopelavěla.
Vyděsila se a okamžitě ho pustila. Několik nekonečných okamžiků se jí zdálo, že Draco přestal dýchat.
Pak konečně zachroptěl a otevřel oči.
Když uviděl, koho má před sebou, znovu v jeho pohledu probleskl strach.
„Zmiz, Malfoyi,” zašeptala a ustoupila o krok.
Na nic nečekal a vypotácel ze třídy tak rychle, jak byl schopen.
Natalie se opřela rukama o studenou plochu zrcadla. Viděla, jak se jí chvějí ruce, a po zádech jí stékal studený pot.
Sakra, málem jsem ho zabila.

„Takhle tvrdá jste nebývala, slečno Sarkozi.”
Věděla, komu ten zlověstný hlas patří, ale neměla už ani sílu se otočit. Jen zoufale zírala do zrcadla na svůj obličej mokrý od slz.
Tak tohle je konec.
„Kde jste se naučila tenhle trik?” Snape ji třemi kroky obešel a opřel se o lavici před ní.
„Tam... kde jsem byla o prázdninách,” konečně vzhlédla a podívala se Snapeovi do tváře. Byla jako z kamene a jeho černé oči ji probodávaly.
Netušila, kolik toho viděl, ale jeho výraz jasně říkal, že toho bylo až dost.!
„Nepředpokládáte, doufám, že vám podobné chování projde,” pronesl Snape tiše.
Zaťala zuby a připravila se na formuli o vypovězení z Bradavic.
Jestlipak vyjíždí spěšný expres i odpoledne? Nebo mě tu nechají ještě přes noc?
„Jediné, co vás zachránilo před vyloučením, je, že jste tu neměla žádné svědky. Ovšem školní trest vám nepochybně pomůže spálit trochu přebytečné energie.”
Nevěřícně zamrkala a pak si rychle otřela rukávem hábitu tváře. 

„Krb ve zmijozelské společenské místnosti už potřebuje několik měsíců vyčistit. Myslím tím důkladně vyčistit!” zdůraznil Snape.
Natalie na něj vytřeštila oči.
Uklízet před nastoupeným Zmijozelem? Tak takhle tvrdá ještě nejsem...
Profesor se chvilku popásal na jejím zděšení a pak dodal: „To je pochopitelně možné, jen když v něm není oheň, takže svůj trest nastoupíte dnes v jedenáct hodin večer.”
Natalie doufala, že na ní není její úleva příliš vidět. Snape by si to mohl rozmyslet.
„Náčiní pro čištění si vyžádáte u pana Filche a hůlku pochopitelně necháte ve své ložnici.”
Snape zamířil ke dveřím a v nich se ještě obrátil a s výhružným pohledem dodal: „A jestli někde uslyším, že se šíříte o svém střetu s panem Malfoyem, bude to váš poslední den v Bradavicích, rozumíte?” 

„Tak jsem vyfasovala školní trest!” prohlásila Natalie, když se ve Velké síni zničeně svezla na židli vedle Terryho.
Terry se na ni od talíře udiveně podíval: „Za co, prosím tě?”
Natalie se zarazila. Že jsem radši nemlčela. „É... Snapeovi se ta proměněná lavice zdála čistší než ostatní.”
„To je kus syčáka,” zavrčel Terry a nenávistně vzhlédnul k učitelskému stolu, kde se Snape nevzrušeně bavil s profesorem Kratiknotem.

***

Cesta k zmijozelské společenské místnosti jí ten večer trvala déle, než předpokládala.
První problém byl, že směr do sklepení, kde byl vchod, odhadla skutečně jen zhruba.
Druhou komplikaci představovaly všechny ty krámy, které táhla a které se jí pletly pod nohy.
Natalie se ušklíbla, když si vzpomněla, jaký výraz se rozhostil po Filchově obličeji, jakmile mu řekla, co ji čeká za trest.
Jako by dostal  k narozeninám samočistící mop, pomyslela si.
Hbitě jí pak snesl ze všech koutů svého brlohu věci, které mohla potřebovat – vypelichané koště, rezavý kbelík a zaprášený mahagonový kufřík, přes který se táhl zašlý nápis Náčiní pro čištění krbův kouzelných i ohnišť čarodějných.
Bohatě by stačilo, kdyby se po nočních chodbách trmácela jenom s tím, ona si ale neprozřetelně nabrala u Filche i vodu. Neměla totiž nejmenší tušení, zda by ji Snape pustil do zmijozelské koupelny – a upřímně řečeno, ani po tom příliš netoužila.
Výsledkem této akce ovšem bylo, že ji kbelík každou chvíli praštil do kolene a šplíchl na ni další várku studené vody.
V botách jí už čvachtalo, jako by prošla potokem, a ruce ji strašlivě bolely. 

„Zatracená práce,” zavrčela polohlasně a s prásknutím postavila kýbl na zem.
Takhle skřítci nemluví, čhajori, ozvalo se jí okamžitě v hlavě.
Musela se usmát. Všechno bylo tak povědomé. Noc, bolavé ruce a zmáčené nohy...
Jen místo ledových chodeb sklepení kolem sebe na okamžik zahlédla liduprázdné temné koridory obchodního domu Sainsbury´s.
A maminku.
Kolik kbelíků s vodou spolu natahaly, když jí občas chodila pomáhat v pátek na noční úklidovou směnu. Bylo jí tehdy devět, deset a opuštěný obchoďák ji fascinoval – připomínal jí zakletý zámek. Představovala si tenkrát, že jsou skřítci, kteří jej mají za úkol připravit pro slavné probuzení Šípkové Růženky.
Maminka s ní tu hru hrála bez mrknutí oka. Společně se dohadovaly, kdy už konečně přijede princ a jakými květinami pak spolu vyzdobí svatební síň.
Co by dala zato, kdyby si s ní mohla ještě jedinkrát zazpívat, až se to rozlehne po mrtvých chodbách! Ty poslední prázdniny zpívaly už tak málo... maminka se s nesmělým úsměvem omlouvala, že se jí špatně dýchá.
Natalie polkla. Když jí poslali po Vánocích spěšnou sovu do Bradavic, zbýval mamince jen necelý týden života...
Mamo miri, soske man, mamo, tu muklal? zašeptala Natalie. Maminko moje, proč jsi mě opustila?
Znovu popadla kbelík, koště i dřevěný kufřík a vydala se směrem, kde tušila vchod do Zmijozelu.

***

Právě když na věži odbíjelo jedenáct, zahlédla v dálce světlo hůlky.
Snape na ni čekal před kamennými dveřmi, které uzavíraly vchod do zmijozelské koleje. S povytaženým obočím přejel pohledem její výstroj a pak pronesl Baziliskus! Těžké dveře zaskřípěly a odkryly jim cestu dovnitř.
Natalie prolezla a rychle se rozhlédla po ztemnělé a liduprázdné společenské místnosti, kterou osvětlovaly jen poslední plamínky ohně skomírajícího v krbu. Bylo jasné, že celý Zmijozel už je v ložnicích.
„Ne!” vyjekla vzápětí tlumeně, když spatřila profesorovu ruku, která se natáhla s hůlkou směrem k ohni, aby jej uhasila. „Budu potřebovat horkou vodu a jinde než v krbu si ji bez hůlky neohřeju!”
Snape bez mrknutí oka namířil hůlku na kbelík, z kterého se okamžitě začalo kouřit, a pak jediným pohybem zápěstí plameny v krbu zhasil. Dvěma neznatelnými gesty ještě rozžehnul dvě zelenavé lampy vedle krbu a pak se slovy „Za hodinu vás přijdu zkontrolovat,” prošel zpět na chodbu.

Důkladně si prohlédla krb a bylo jí jasné, že Snape nepřeháněl. Římsu a kameny obložení souvisle pokrýval jemný prach a vnitřek ohniště tvořila krusta mastné černé špíny a popela.
Začnu tím hnusnějším, pomyslela si, strčila do ohniště kbelík, kufřík i koště a nakonec za nimi vlezla dovnitř sama. Krb to byl obrovský. I když zvedla ruce nad hlavu, nedosáhla ani na začátek komínového vývodu, a na šířku měl alespoň tři metry.
Podezřívavě otevřela kufřík – ale obsah ji příjemně překvapil. Byla v něm zachovalá sada kartáčů, prachovek a škrabek s mahagonovými rukojeťmi, křišťálová lahvička s vločkami mýdlového prášku a rukavice z dračí kůže.
A ještě jedna věc – podivný flakónek z černého skla, na jehož štítku bylo cosi napsáno. Přiblížila si ho skoro až k obličeji – v krbu bylo světla dost málo –  a přeluštila nápis: Univerzální zázračná leštěnka. Argusovi k jeho třicátému výročí služby na škole s úctou namíchal SS.
Vyprskla smíchy.
Až se Filch dozví, co mi nedopatřením svěřil, okouše si vztekem všechny nehty. Tohle mu plné rozhodně nevrátím!
Nasypala mýdlové vločky do horké vody (zajímavě to zavonělo), a když do bublin namočila kartáč a přejela s ním po jednom obzvlášť hnusném černém povlaku, málem vykřikla radostí. Špína se odlepovala téměř bez odporu. Brzy měla pracovní hábit postříkaný černou břečkou a kolem nohou se jí kupily hromádky seškrábaného hnusu, ale kameny v krbu opět začínaly vypadat jako kameny.
Když pak začala sbírat a smetat tu seškrábanou hrůzu a házet ji do nádoby na popel, byla vděčná jak za dračí rukavice, tak za to, že voda v kbelíku zůstávala stále čistá a horká. Tady nejde bez kouzel vážně nic, ušklíbla se.

Než začala čistit krb zvenku, musela z krbové římsy sundat spoustu věcí, které si na ni zmijozelští vystavili.
Brala do rukou lidskou lebku, fotografii zmijozelského famfrpálového družstva (všichni na ni vyplazovali jazyky – vyplázla ho na ně taky), láhev s odpornou zelenkavou tekutinou a hrozivě vztyčenou, nicméně vycpanou kobru.
Jako poslední zbývala na římse velká stříbrně zarámovaná fotografie jakéhosi muže. Byl štíhlý, oděný v jednoduchém černém hábitu dokonalého střihu. Jeho tvář byla nesmírně bledá a jeho profil ostrý jako nůž rámovaly nádherné dlouhé vlasy, vlasy tak plavé, že připomínaly měsíční svit.
Byla by to krásná tvář, kdyby z vodově modrých očí nehleděla smrt.
Natalie si ani nemusela přečíst podpis pod věnováním  Mé milé zmijozelské koleji vděčně její bývalý student, aby poznala, že ji pohledem propaluje Dracův otec Lucius Malfoy.
Položila tu fotku na stůl obličejem dolů, ale stejně se nemohla zbavit jakéhosi nepříjemného pocitu. Co chvíli se při oprašování otáčela, aby zjistila, zdali ji Malfoyův otec zezadu nesleduje.
Nakonec ho ale pustila z hlavy. Vyzkoušela totiž Univerzální zázračnou leštěnku a výsledek byl ohromující. Obložení krbu se jí rozsvěcelo pod rukama, jako by ho přejížděla bruskou. Oháněla se hadrem sem a tam a mezi zuby si začala broukat nějakou melodii.

„Neříkal jsem vám, že nemáte používat kouzla?”
Natalie se prudce otočila. V pohovce, která stála proti krbu, seděl Snape – možná pět vteřin, možná pět minut.
„Já nepoužívám kouzla,” namítla.
„Neee?” protáhl Snape. „Krb se leskne, že to málem vypaluje oči, ale vy nepoužíváte kouzla?”
„Zkusila jsem na to leštěnku, kterou mi dal pan Filch. Mě taky překvapilo, jak funguje.” Doufala, že její hlas nezní příliš pobaveně.
Snapeovi se zúžily oči. „Podejte mi tu leštěnku.”
Když to Natalie udělala, nevěřícně zvedl obočí.
„To by mě zajímalo, jak jste ho donutila, aby vám tohle půjčil,” zamumlal.
Natalie se rychle otočila zpět ke krbu a zašklebila se raději jen na ohniště.
Pak začala vracet věci zpět na krbovou římsu. Jako poslední vzala do rukou Malfoyovu fotografii.
Pohlédla na ni – a Malfoy po ní loupnul tak vražedným pohledem, že ji málem upustila. „Dávejte pozor!” Snape vztekle mávl hůlkou a obrázek jí z rukou sám přeletěl na krb. Dalším mávnutím srovnal profesor v ohništi polena a nakonec proudem jisker zapálil oheň.

„Myslím, že až vás jednou vyhodí pro neschopnost, mohla byste tu dělat alespoň kominíka,” pronesl Snape po chvíli, co sledoval, jak si plameny vesele razí cestu vzhůru. „Jednak tak vypadáte,” Natalie si přeměřila svůj zacákaný hábit a s hrůzou si představila, že její obličej vypadá podobně, „a jednak...” Zarazil se.
Plamen v krbu náhle vyšlehl nesmírně vysoko a jeho oranžová barva se změnila v jedovatě modrou, která v mžiku ozářila celou místnost.
„To není dobré,” zašeptal Snape, vztyčil se a prudce se obrátil na ohromenou Natalii.
„Zalezte za tu pohovku, ale hned! A jestli chcete přežít tuhle noc, ani se tam nepohněte – nesmí vědět, že jste tady!”
Když se nehýbala, tvrdě ji popadl za ramena a téměř ji tam hodil. Pak pohovka zavrzala, jak se na ni opět posadil. Natalie ležela vyděšeně na zemi. Škvíru pod pohovkou téměř zakrýval lem Snapeova hábitu, ale přesto tam zbýval otvor, kterým viděla na krb.

Modré plameny šlehaly výš a výš a náhle se uprostřed nich objevilo něco jako stříbrná hvězda. Natalie po chvíli rozpoznala, že je to hlava s dlouhými vlasy barvy měsíčního svitu, která se velice rychle otáčí dokola. Pak se její pohyb zvolnil a uprostřed modrého plamene se objevil obličej Luciuse Malfoye v celé své smrtonosné kráse.
„Severusi, příteli,” usmál se Malfoy úzkými rty. „Hledal jsem tě v tvé pracovně, ale pak mě napadlo, že budeš možná tady.”
„Rád tě vidím, Luciusi,” odtušil Snape. „Co tě sem přivádí? Muselo se stát něco velmi neobvyklého, že přicházíš jindy než v domluvený čas.”
„To skutečně ano,” pronesl Malfoy a přivřel nebezpečně oči.
„Dozvěděl jsem se v dopisu od svého syna , že před týdnem došlo v Bradavicích k velmi zajímavé události. Sirius Black se prý pokusil proniknout do nebelvírské věže. Chápu samozřejmě, že se Brumbál tuto skutečnost neobtěžoval oznámit správní radě školy, ale velmi mě zklamalo, že jsi mi o tom nedal vědět ty.”
„Nechtěl jsem tě obtěžovat neověřenými zprávami, Luciusi.” Snapeův hlas byl klidný a chladný jako led. „Jediný, kdo tvrdí, že Siriuse skutečně viděl, je strážkyně nebelvírské koleje – dle mého názoru poněkud hysterická dáma. Chtěl jsem si vše nejprve ověřit, než s tím seznámím tebe a další Smrtijedy.”
„To je jistě velmi chvályhodné,” usmál se studeně Malfoy. „Ale nesmíš zapomenout, že dostal-li se Black skutečně do hradu, znamená to příliš mnoho, než aby sis mohl dovolit váhat. Nikdy by nepronikl do střežených Bradavic, kdyby neměl za zády někoho mnohem silnějšího!”
„Našeho Pána?” zašeptal Snape.
„Ano!” Malfoyův obličej se rozzářil. „On je blízko, On přichází! Black se nemohl dostat z Azkabanu jinak než s jeho pomocí! Severusi,” zašeptal vzrušeně, „možná bude na tobě ho uvítat a otevřít mu cestu! Možná teď přichází ten čas, kdy Pán konečně vyrve Brumbálovi Bradavice z ruky a znovu z nich učiní školu čistého Zmijozelova umění! Když se ti naskytne příležitost, neváhej! Vyjdi Pánu vstříc!”
„Udělám, co bude v mé moci,” pronesl Snape tiše. „Velmi se toužím s Blackem setkat a zjistit, kdy přijde sám Pán.”
„Dej mi vědět, když zjistíš něco nového,” řekl Malfoy. Jeho hlava se opět začala otáčet a vlasy kolem něj vlály jako chvost komety. „Jinak se sejdeme v obvyklou dobu.”
Jeho poslední slova téměř zanikla v hlasitém zahučení modrého plamene, ve kterém zmizel jako zapadající hvězda.
Po chvíli plamen klesl, znovu získal teplou narudlou barvu a polena v krbu začala opět útěšně praskat, jako by se vůbec nic nestalo.

Natalie byla ztuhlá děsem, Snape se ani nepohnul.
Jako by se vše na okamžik octlo mimo čas.
Pak, vedena spíše podvědomým instinktem než jakoukoli rozumnou myšlenkou, se pomalu zvedla ze země a zašeptala: „Jdu za Brumbálem. A zkuste mi v tom zabránit.”
Snape k ní zvolna obrátil tvář a Natalii se sevřelo srdce. V jeho obličeji se zračila taková únava a bolest, jako by v něm něco umíralo.
„Tohle jste neměla vidět, Natalie,” řekl tiše. „Nevěděl jsem, že sem dnes přijde, ale měl jsem to tušit.”
Natalie mlčela. V hlavě se jí o sebe s řevem tříštily vlny hrůzy a nenávisti – nedokázala je ale zamířit na Snapeův strhaný obličej.

„Jak jste se mohl něčemu takovému propůjčit,” zašeptala nakonec, jako by ptala spíš sama sebe. „Vést Zlo přímo do srdce tohohle hradu... Copak vám vůbec nezáleží na tom všem tady kolem? Nebo toužíte po tom, aby Zmijozelova kolej pohltila zbytek Bradavic a rozdrtila ve svých zubech všechny jejich barvy? Pak už zbydou jen dvě: bílá a zelená, bílá a zelená, bílá a zelená... jako zimní smrt...” hlas se jí zlomil.
„Sedněte si, Natalie,” Snape nezvýšil hlas ani nepatrně, přesto v něm zazněla taková autorita, že se bez přemýšlení posadila do křesla proti němu. Vyděšeně k němu vzhlédla a hořce zalitovala, že její hůlka zůstala v havraspárské ložnici.
Psychické ovládání. Teď už k Brumbálovi nikdy nedojdu. V nejlepším případě mi Snape změní paměť... 

„Ukažte mi levé předloktí,” vybídl ji tiše.
Natalie si rezignovaně vyhrnula rukáv a odhalila svou drobnou snědou paži.
Proč to protahovat.
Snape ji chladnou dlaní lehce pohladil po místě, kde ji před třemi měsíci pálil svrab.
„Nic už tam není, viďte.” Bylo to spíš konstatování než otázka.
Natalie se zachvěla a zavrtěla hlavou.
Pak s očima rozšířenýma údivem sledovala, jak si profesor odhrnul rukáv svého hábitu a natáhl k ní svou bledou ruku. Na jeho levém předloktí zřetelně vystupoval temný obrys lebky hluboko vyrytý přímo do masa jeho paže.
„To je můj svrab, Natalie,” řekl tiše. „Nikdy úplně nezmizí, i když je občas vidět méně. Pevně mě poutá k mé minulosti a určuje mou budoucnost. Je to moje prokletí, moje prašivina – ale díky ní se mohu vydat tam, kam zdraví nemohou.”
Natalie zvedla oči od děsivé lebky k jeho tváři. Pohled, se kterým se setkala, ji ohromil. Jako by temnotou Snapeových očí probleskly ohníčky tepla.
„Nechci vám říkat nic víc, protože by vás to mohlo stát život. Ale jedno mi věřte – nikdy bych nepřivedl do Bradavic Zlo.”
Natalie mu dlouho hleděla do očí, jako by v nich chtěla najít pravdu. Pak neznatelně přikývla a z náhlého popudu položila na Snapeovo temné znamení svou malou dlaň. Vzápětí jí hřbet ruky přikryly profesorovy bílé chladné prsty.
„Běžte teď za Brumbálem a všechno mu řekněte, Natalie,” zašeptal.
Na okamžik se odmlčel a téměř neslyšně dodal: „Budu vám vděčný, když o tom po něm už nikdo jiný neuslyší.”
Natalie si náhle vzpomněla na první letošní noc v Bradavicích a Snapeovu větu, která jí otevřela školní rok.
„Ode mě se to nikdo nedozví,” pousmála se.
Snapeovi se neznatelně pohnuly koutky úst a zvolna zvedl ruku, která přikrývala její dlaň.

***

Brumbál jí naslouchal vážně a bez přerušení, když mu se zajíkáním vyprávěla o průběhu dnešního večera. Když konečně skončila, vstal ze svého křesla a začal mlčky přecházet po místnosti. Zdálo se, že o něčem usilovně přemýšlí. Nakonec stanul u okna a zahleděl se ven na temné jezero, na jehož hladině se odrážel měsíc v úplňku.
„Nebudu vám toho říkat mnoho, Natalie,” promluvil konečně. „Stejně jako profesor Snape si myslím, že vás ohrožuje už to, co víte nyní. Přesto si přeji, abyste věděla, že profesoru Snapeovi naprosto důvěřuji a zcela za ním stojím. Vím, že součástí jeho poslání jsou i aktivity, které nevyhlížejí zrovna... obvykle. Ujišťuji vás, že žádná z nich mi není utajena a všechny mají mou podporu.”
Brumbál přešel zpět ke svému stolu a zadíval se jí do očí.
„Tuším také, že vás profesor požádal o mlčenlivost. Upřímně vám říkám, Natalie,” Brumbálův pohled podivně změkl, „že jsem vděčný osudu za to, že jste to byla ze všech studentů právě vy, kdo zažil to, co neměl. Nepochybuji totiž, že vy toto břemeno mlčení unesete.”

Natalie nepatrně zrudla. Brumbálova důvěra ji zahřála u srdce.
„Myslím, že už vás nebudu déle zdržovat, potřebujete se pořádně vyspat... Vlastně ještě něco,” dodal, když se Natalie začala zvedat.
„Nenašel jsem vaše jméno mezi studenty, kteří žádali o to, aby směli v Bradavicích zůstat přes Vánoce. Vy se vážně chcete vracet tam, kde jste byla o prázdninách? Kdyby ne, dalo by se to určitě ještě nějak zařídit.”
Natalie si povzdechla. „Upřímně řečeno, pane řediteli, mnohem radši bych zůstala tady. Ale když jsem po prázdninách odjížděla, slíbila jsem tam jednomu klukovi, že ho v pasťáku o Vánocích nenechám samotného. Je to člověk, kterého mám ráda a který pro mě hodně udělal...”
„Rozumím vám, Natalie,” usmál se ředitel. „A přeji vám hodně síly.”
Brumbál vztáhl ruku a lehce se dvěma prsty dotkl jejího čela. Natalie měla pocit, že jí v tu chvíli do hlavy a do srdce pronikl paprsek světla, který spaluje strach a obavy, které měla z návratu do Glasgow.

***

Poslední ráno před vánočními prázdninami to ve Velké síni vřelo. Většina studentů už seděla v cestovním oblečení u stolů a dojídala snídani. Jejich zavazadla byla vyrovnána u stěny a vzduchem svištěly sovy, které jim přinášely vánoční přání od příbuzných nebo sladkosti, které jim jejich rodiče posílali na cestu vlakem.
Natalie seděla v džínách a svetru vedle Padmy a zamlkle míchala lžičkou čaj. Přes Brumbálovo povzbuzení i Padmino ujišťování, že „je to jenom dvanáct dní”, jí nebylo úplně lehko. V duchu si zkoušela znovu připomenout Dukeovy zásady přežití a naopak potlačit všechny představy o tom, co ji v Glasgow asi čeká, ale ani jedno jí moc nešlo.

Ze zamyšlení ji vytrhly překvapené výkřiky.
Zvedla hlavu a s úžasem zjistila, že vzduchem Velké síně majestátně proplouvá na metrových křídlech temně zbarvený výr velký, sledovaný užaslými zraky všech. Byl to ten největší a nejkrásnější výr, jakého kdy viděla, a na noze měl přivázaný veliký balíček ve stříbrném papíru.
Natalie úžasem málem spadla ze židle, když se výr elegantně snesl přímo před ni.
Nevěřícně hleděla na dárek, který jí nožkou přistrkoval, aby si ho odvázala. Uvědomila si, že v celé síni teď panuje absolutní ticho a že všichni hledí na ni.
„Na co čekáš, Natalie?” zasyčela Padma. „Je to tvoje, tak to odvaž.”
Natalie začala chvějícími se prsty rozvazovat provázek, který balíček poutal k výrově noze, a pak se opatrně pustila do stříbřitého obalu. Zatajila dech.
Z papíru vybalila Zauber Traum, tu nejslavnější bonboniéru Medového ráje, o které většina studentů celých sedm let jenom snila. Na kartičce z ručního papíru, která k ní byla přivázána, stála jen tři slova: Děkuji. Veselé Vánoce.

Havraspárský stůl se okamžitě nahrnul kolem Natalie.
„To je fantazie,” vzdechl Terry nábožně. „Doufám, že nám dáš ve vlaku aspoň ochutnat.”
„Od koho myslíš, že to je?” ptala se Padma s očima navrch hlavy.
Natalie bonboniéru rozechvěle pohladila prsty. „Nemám tušení,” zašeptala.
Zvolna zvedla oči. První, co uviděla, byl naprosto konsternovaný výraz Draca Malfoye, který od vedlejšího stolu zíral s otevřenou pusou na to, co měla před sebou.
Pak pohlédla k učitelskému stolu. Snape jí vyšel pohledem vstříc a kolem rtů mu na okamžik zahrál nepatrný úsměv.

KONEC

Poděkování
Vzdávám hold Ginny a Snowie za jejich nápady, návrhy, čas a trpělivost, díky nimž se takhle novelka dostala mnohem dál, než původně zamýšlela.
Smekám klobouk před Alis za její výjimečné webové stránky a stálou podporu učiteli lektvarů.
A předem děkuju každému, kdo mi věnuje trochu konstruktivní kritiky na diskuzním fóru. Jako debutant potřebuju zpětnou vazbu jako sůl ;)