|
Další den ve strachu, kdy už konečně někdo
přijde na to, že jsem Brumbálův špeh. Možná už by mi byla smrt
vysvobozením. S těžkým srdcem se chystám na další schůzku Smrtijedů. Kdo
dnes přežije a kdo zemře? Úmrtí na těchto schůzkách nejsou ničím
neobvyklým. Nejčastěji to schytá některá z mnoha dcer Smrtijedů, které
slouží ke všeobecnému „pobavení“. Je nejvyšší čas a já musím jít. Hodím do
krbu trochu letaxu a vstoupím do plamenů. Během chvíle jsem na místě. Kruh
Smrtijedů je úzký, přesto se v něm pro mne místo najde. Pán zla se zatím
nedostavil a bez něj se nikdy nic nezačíná, přesto si velmi často dává na
čas anebo se zjevuje neočekávaně.
„Vítejte, moji věrní.“
Zase mě překvapil, tentokrát se vynořil těsně za mými zády. Měl jsem co
dělat, abych se neotřásl.
„Mistře...“
Kdybych neřekl tohle, mohl bych si vysloužit Cruciatus hned na začátku, a
to jsem nechtěl. Pán zla jenom pokýval hlavou a prošel do středu Smrtijedů.
Všichni se ukláněli, jak nejhlouběji mohli – nikdo nechtěl vzbudit jeho
hněv.
„Dnes nás čeká nejdříve práce, ale potom je zajištěna i nějaká zábava. O
tu jsem se dnes postaral já.“
Kruhem to překvapeně zašumí – není moc časté, aby se Pán zla sám o něco
staral. I v mém srdci se usídlí obavy. Co může být tak závažné, že to
vyřizuje on? Špatně se soustředím na další program, kde se dojednává
postup v dalších týdnech. Pán zla důrazně napomene nějaké Smrtijedy, že
nemají zabíjet tolik mudlů - začíná to být moc nápadné. Pokárání ovšem
neproběhlo úplně hladce, jeden z nich po posledním Cruciatu zůstal ležet a
z úst se mu začala hrnout krev. Všichni se tvářili, že nic nevidí, že se
nic neděje. Nechali ho tam ležet, ponechávajíc ho jeho vlastnímu osudu -
buď se probere a dobře mu tak, anebo to nepřežije, a pak se podle Pána zla
nic tak závažného neděje.
„Teď tedy přichází zábava. Přiveďte ji!“
Dva Smrtijedi se odlučují od sevřeného houfu a jdou do vedlejší místnosti.
Pán zla mezi tím říká:
„Mám podezření, že jeden z vás nosí tajné informace našim nepřátelům. Mám
na něj proto páku, kterou když použiji, tak vyzradí vše...“
Mezitím přivlekli do místnosti ženu. Skutečně přivlekli, protože nebyla
již schopná udržet se na vlastních nohou. Nevidím jí dobře do tváře, jenom
jsem postřehl, že je v pokročilém stádiu těhotenství. Předem se mi dělá
špatně, přestože stále netuším, kdo by ta ubohá žena mohla být. Konečně
dva Smrtijedi odstoupí a já si ji mohu prohlédnout.
„Přiznáte se tedy někdo?“
Otázka práskla vzduchem jako bič. Nemohu
promluvit, nemohu se ani pohnout. Moje oči připoutala postava zhroucená na
zemi
-
postava důvěrně známá.
„Nikdo se nehlásí k této ženě,
ani k jejímu dítěti?“
Konečně jsem našel řeč a mohl jsem promluvit, ale v té chvíli ticho
prořízla její slova:
„Nedělej to!“
Přestože se na mě nepodívala, vím, že její slova patří mně. Ale... Přece
je nemůžu nechat, aby ji zabili! Hlavou se mi honí tisíc myšlenek, jak
horečně přemítám o její záchraně. Kde se tady vzala? O tom, že jsme se
vzali, přece nikdo kromě Brumbála nevěděl! Chránilo ji kouzlo, co se
stalo?!
Najednou však jako by celý svět vybuchl a já jsem ochromený klesl na zem.
Moje jediná myšlenka byla – dostat se k ní, chránit ji. Do místnosti
v záblescích kouzel a kleteb vnikla rozbitou stěnou spousta bystrozorů.
Těžko se dýchá a přes zvířený prach není nic vidět. V hlavě se mi honí
úryvek jedné mudlovské písničky, kterou moje žena čas od času poslouchala:
„Když smrt je praporečník a
smrt je bubeník, je válka vítězná jen bolest, strach a křik.“
Hluk pomalu utichá. Bitva
kouzelníků trvala asi jen dvě minuty, ale mně to připadalo, jako by trvala
hodiny. Pronikl ke mně hlas:
„Severusi, jsi v pořádku?“
„Brumbále – Jane? Kde je Jane? Co tady dělala?“
Vyskočil jsem na nohy a běžel k místu, kde jsem ji zahlédl naposledy. Je
tam, poklekám k ní.
„Jane, jsi v pořádku? Kde ses tu vzala?“
Zdálo se mi, že trvalo hodiny, než se ozval slabý hlas.
„Severusi, nezlob se, Brumbál potřeboval vějičku. Věděla jsem, že bys
s tím nesouhlasil, ale i tak by bylo lepší, kdybych zemřela jenom já, než
tisíce dalších lidí. Teď už je všechno v pořádku.“
Než jsem však stačil něco říct, jedna z postav, která dosud ležela
omráčená na zemi, se zvedla. Pán zla.
„Tys mě zradil, ale já nepůjdu do pekla sám – jdeš tam se mnou! Avada
kedavra!“
Kletba by mě
zasáhla, avšak Jane nějak sebrala síly a než jsem jí v tom stačil
zabránit, stoupla si přede mě. To vše se událo ve zlomku sekundy, v dalším
okamžiku ležela moje milovaná na zemi a z její krásné tváře se vytratil
všechen život. V tu samou chvíli ho zasáhla další kouzla a on znovu klesl,
ale to život mojí lásce nevrátilo. Nevnímal jsem nikoho kolem sebe, vzal
jsem ji do náruče a odcházel jsem pryč - bez ní tady můj život stejně nemá
cenu. Šel jsem, chtěl jsem vidět nebe. Nikdo mě nenásledoval. Došel jsem
s jejím tělem do blízkého hájku. Tam jsem ji položil na zem.
„Nechala jsi mě tady. Samotného! Já to tu bez tebe nevydržím!“ Tato slova
jsem už křičel, nemohl jsem to v sobě držet. Snad poprvé v životě jsem se
rozplakal.
Milý
příteli,
zajímal ses
o další osud (mého) bývalého profesora lektvarů – profesora Severuse
Snapea. Po smrti své milované manželky nějak ztratil vůli žít. Uzavřel se
do sebe, žal, který v sobě choval, byl nevyjádřitelný. Včera jsem si s ním
chtěl promluvit a zašel jsem k němu do sklepení. Našel jsem ho, jak sedí
v křesle a usmívá se, ale už v něm nebyl život. Nevzal si žádný jed,
jednoduše odešel za tou, které věnoval celý svůj život a bez níž mu pobyt
zde připadal zbytečný. Profesor Snape zemřel dne 21.12. Doufám, že konečně
došel pokoje.
Albus Brumbál
KONEC
|