|
Ve 12ti hodinách je nastíněn jeden z běžných dní Severuse
Snapea se všemi možnými událostmi a momenty, které s sebou takový rušnější
den v Bradavicích přináší. Není to klasická povídka typu úvod, stať a
závěr (popřípadě happyend), jde jen o to podívat se ve zkratce, ale
objektivně na Snapeův relativně malý svět a postupně shledat, že nejde o
nic veselého, natož záviděníhodného a že je zde mnoho důvodů k tomu být
zatrpklý, cynický a ironický. Jde tak trochu o Snapeovu obhajobu – o
zamyšlení se nad otázkou, zda kolem sebe obávaný profesor lektvarů záměrně
vytváří zlé prostředí, anebo je to naopak. Že by prostředí tvořilo Snapea?
„Takže tím končím výklad o zakázaných ingrediencích. Do příště mi napíšete
nejméně dva lektvary, které ministerstvo zakazuje, vyjmenujete použité
přísady a popíšete přípravu těchto směsí. Seberte si věci a…“
„Pane profesore…“
„Ano, slečno Grangerová?“
„A není to, ehm, nelogické? Jsou to přece zakázané směsi. Asi bychom se
tedy neměli učit, jak se připravují.“
„Slečno, nikdo vás nenutí, abyste vypracovávala úkol. Nebo snad ano? Pokud
máte problém se sebeovládáním a obáváte se, že byste poté, co se to
naučíte, náhodou mohla – třeba ve spánku nebo v nějakém záchvatu –
jakýkoli zapovězený lektvar připravit, potom domácí úkol nedělejte. Já vám
za to hlavu neutrhnu. Pravděpodobně vám pouze dám T,“ odvětil
chladně Severus Snape a otočil se ke katedře, aby si sklidil pergameny
s poznámkami k výkladu.
Hermiona asi nevěděla,
co na to říct, protože si jen rozčileně naházela věci do brašny a vyšla
z učebny spolu s ostatními.
‚Už
mě ty její připomínky přestávají bavit,‘
pomyslel si zachmuřeně, když o několik minut později odcházel do Velké
síně k obědu. Bylo něco po dvanácté.
„Kolego!“
‚Eh, kdo zas…‘
otočil se otráveně. Chodbou se k němu rázným krokem blížil profesor Kyle.
„Ano, profesore?“ pozdvihl
Severus mírně obočí.
„Jelikož jste se ve sborovně neukázal, ani nepamatuji, přišel jsem vám to
říct sem,“ zastavil se Kyle asi dva metry od něho a založiv si ruce za
zády, zhoupnul se trochu nervózně na špičkách.
‚To snad ne. To je ale idiot.‘
Snape se neklidně rozhlédl po chodbě. Ano, nejméně tři studenti zjevně
zaregistrovali, že se tu k něčemu schyluje a nenápadně se zastavili.
‚Proč musí vždycky ventilovat
tyhle své výlevy uprostřed chodby?Za každou cenu chce mít publikum…‘
„Jen mluvte, kolego. Napjatě poslouchám.“
Kyle se nadechl a
stočil pohled někam za Severovo rameno.
„Nelíbí se mi, jak strháváte body mé koleji. Co je to za důvod, to
vaše: za drzost?“
„Vy nevíte, co znamená slovo drzost?“ podivil se profesor lektvarů.
„Já vím, co je to… Nechytejte mě za slovo. Já tu mluvím o dvou stech bodů,
které dnes ráno zmizely z nebelvírských hodin! Co je to za drzost,
že se za ni platí dvěma stovkami bodů?!“
„Už vám někdy někdo řekl, že jste debil?“ zněla chladná odpověď.
„Co-cože?!!!“ naježil se Kyle.
„Kolik byste strhnul bodů za takové oslovení od studenta?“ pokračoval
profesor Snape dál klidně.
„Ach tak, eh, já… nevím,“ zarděl se učitel obrany proti černé magii.
„Myslím, že dvě stě bodů je skoro málo. Možné vyloučení oněch dvou
provinilců ještě proberu s ředitelem,“ řekl Snape.
„Vyloučení? Nemyslíte, že je to trochu přehnané? A kdo to vlastně
byl?“ těkal očima zmateně Kyle kolem sebe.
„Vy jste ředitelem Nebelvíru. Zjistěte si to. A teď mě s dovolením
nechte jít si po své práci,“ odsekl Snape a prošel kolem Kylea zpět směrem
ke schodům do sklepení.
Zavřel za
sebou dveře kabinetu a poněkud rozčileně si sedl nad sešity s úkoly. Na
oběd už ho nějak přešla chuť. Místo toho se zakousl do jablka, které našel
v jedné ze zásuvek stolu, a uvažoval, jak rychle se roznese to, co se
právě odehrálo. Nepochybně rychlostí světla, ostatně jako všechny klepy
v Bradavicích.
„Pane
řediteli…“ vstoupil o hodinu později do Brumbálovy pracovny.
„Severe?“
„Jdu se zeptat, jak daleko jste s vyšetřováním toho ranního incidentu.“
„Zatím pořád nevíme, kdo napsal tu větu na vaše dveře.“
„Nic bych za to nedal, že to udělali opravdu Weasleyovi…“
„Fred s Georgem to nebyli. Oba jsou v podmínce od té doby, co se vrátili
do školy. Neopakují ročník jen tak - jde jim o to řádně zakončit studium a
vědí, že takovým kouskem by si pod sebou podřízli větev. Další šanci by už
nedostali,“ usmál se Albus Brumbál. „Navíc pro jejich nevinu svědčí jeden
fakt - sami by se nikdy pod takový nápis nepodepsali. Nikdo by to
neudělal. Jen ten, kdo chce, aby se strhly body někomu jinému. Třeba někdo
ze Zmijozelu, kdo chce…“
„To si vyprošuji!“
„Nebo někdo z jiné koleje. Zkrátka, pisatel podepsal dvojčata, aby tak
připravil Nebelvír o body a snad se i zbavil dvou neoblíbených spolužáků.
Byl to někdo z jiné koleje – to je jisté. Dokud ovšem nezjistíme,
ze které, budou nebelvírské hodiny o dvě stě bodů lehčí.“
„Za Zmijozel se mohu zaručit…“
„To rád slyším, profesore. Ale ještě je tu Mrzimor a Havraspár.“
„Ať už to byl kdokoliv, doufám, že až bude odhalen, poletí ze školy jak…“
„To nechte laskavě na mně, profesore.“
„Jistě. Chtěl jsem jen říct, že musíme dát studentům odstrašující příklad.
Pokud viníka totiž řádně nepotrestáme, budou se za chvíli všichni chovat
jako spratci…“
„Já jsem tu ředitelem, Severe.“
„Rozumím. Ale jdu za vámi ještě s něčím. Profesor Kyle mě dnes dost
nevhodně slovně napadl na chodbě v přízemí. Mimochodem, před studenty.
Myslím, že by se mu mělo vysvětlit, jak se má chovat na veřejnosti.“
„Ano, už jsem o tom slyšel a s profesorem si promluvím, nemějte obavy. Je
tu ostatně nový…“
„A je to hulvát.“
„Tolik ho zase neznám, abych to potvrdil nebo vyvrátil. Každopádně mu
připomenu pravidla a doporučím mu, aby se podle nich zařídil. Je to
všechno, co jste mi chtěl?“
„Ano, ehm, děkuji,“ přikývl profesor lektvarů a opustil ředitelovu
pracovnu.
Právě
sestoupil z posledního stupně točitých schodů - chrlič se ještě ani
nestačil zasunout na své původní místo - když se na protilehlém konci
chodby objevil ředitel Nebelvíru.
‚Hm, my o vlku…‘
„Co vy zde, Wolfe?“
otázal se nevinně Severus, když se opět ocitli tváří v tvář asi na dva
metry od sebe.
„Po tom vám nic není,“ přivřel Wolfus Kyle své modré oči v nasupeném
výrazu. „Zato mně je jasné, co jste tu dělal vy! Chodíte si na mě stěžovat
řediteli, já to vím! Vadí vám, že učím obranu a také, že jsem převzal po
profesorce McGonagallové Nebelvír, že je to tak?!“
„Po tom vám nic není,“ zopakoval Snape Wolfovu předchozí větu a ironicky
se pousmál.
„Tak to jste na omylu! Je mi po tom hodně! Nehodlám už totiž trpět
vaše cílené útoky na mou osobu a vůbec celé vaše arogantní chování! Měl
jsem vám jednu vrazit hned napoprvé, když jsme se setkali!“
‚Tak to jsi přehnal, ty jeden zakrslý, tupý, drzý …‘
pomyslel si profesor Snape a mimoděk sevřel ruku v pěst.
„Co to
slyším?“ přerušil je hlas Alba Brumbála. „Radil bych vám, abyste se
mírnil, Wolfe. Jste slyšet až nahoru do mé pracovny.“
„Pane řediteli, já chci spravedlnost! Snape se ke mně chová odporně od
samého počátku školního roku!“
„O tom nic nevím. Zatím jsem si jen všiml, že se Severa snažíte dnes již
podruhé vyprovokovat ke sporu, Wolfe. A to je velice nevhodné, obzvláště
před studenty. Své spory si řešte ve sborovně nebo v kabinetech, pokud je
musíte mít. Ale před studenty je takové chování nepřípustné. Mluvím dost
jasně?“
„Ano,“ sklonil hlavu Kyle, otočil se na podpatku a odrázoval chodbou.
„Jistě,“ reagoval klidně Snape.
„Je mladý a
vznětlivý,“ pousmál se Albus Brumbál, když se Severem osaměli. „Nevšímejte
si ho. Jeho způsoby bych mu za normálních okolností tak dlouho
netoleroval, ale vzhledem k jeho doporučením a také proto, že ho
potřebuji, přivíral jsem zatím obě oči.“
„Takže mám nechat bez povšimnutí, že mi chce rozbít hubu???“ pozvedl Snape
černé obočí.
„Přesně tak. Ignorujte to. Pokud vás to uklidní, Kyle vyletí z Bradavic
v tom samém okamžiku, kdy se o něco takového pokusí. Známe přece všichni
školní řád. Napadení profesora nebo studenta je vážný prohřešek a Wolfus
to má už poměrně dost nahnuté…“
„Rozumím.“
„To samé se ale týká i vás. Jakmile zjistím, že jste šel do konfliktu…“
„Rozumím.“
„Výborně.“
„Takže jaké
jsou přísady Zmenšovacího dryáku, pane Crewesi?“
„Přísady Zmenšovacího dryáku jsou… housenky, šťáva z pijavic, kořen
sedmikrásky, scvrklofík a… a voda.“
„To je vše?“
„Ano.“
„Ano, pane. Kolikrát vám to budu muset připomínat? Strhávám pět
bodů za neúctu k učiteli a pět za vaši tupost. Zapomněl jste totiž na
krysí slezinu.“
Nebelvírská polovina
třídy nesouhlasně zamručela.
„A vy ostatní si nechte své připomínky, než svou kolej připravíte i o ten
zbytek bodů, které vám po dnešku ještě zůstaly,“ výhružně ztišil hlas
profesor a jal se diktovat postup přípravy Zmenšovacího dryáku.
‚Co asi řekneš na tohle, Kyle, až se ti to donese?‘
„Už zase jste
to udělal!“
„Nechápu,“ odvětil Snape laxně a dál si něco opisoval do notesu z nástěnky
ve sborovně.
„Rozhodl jsem se, že pokud míníte mé koleji strhávat body za každé
nepozdravení, já je budu tedy za každé pozdravení připisovat!“
„Dělejte si, co chcete.“
„A Zmijozelu budu odečítat!“
„A to z jakého důvodu?“ otočil se Severus Snape od nástěnky a v očích se
mu zablesklo.
„Za cokoliv – tak jako vy. Za drzost, neúctu…“
„Jenže zmijozelští nejsou spratci.“
„Cože?!“ Kyle vytřeštil oči a rozhlédl se po sborovně. „Slyšeli jste ho?“
„Nás do toho, prosím, nezatahujte, pánové,“ zdvihl unaveně průsvitnou dlaň
profesor Binns a dál něco tiše vysvětloval madam Prýtové.
„Proč si to nejdete vyříkat někam za hranice školy?“ navrhl nesměle
Kratiknot od knihy, která byla větší než on sám. „Dejte si u madam
Rosemerty pár ležáků…“
Kyle se trochu zarazil,
ale potom se tázavě otočil na svého protivníka.
„Na to zapomeňte,“ opovržlivě zavrčel Severus Snape, zaklapl notes a vyšel
z místnosti.
‚Nebudu se s tím ubožákem usmiřovat, když už je jednou nohou vyhozen. Jen
jedna větší hádka a Brumbál ho konečně vyrazí…‘
„Doufám, že mi
dosvědčíte před ředitelem, jak se ke mně choval!“ otočil se Kyle na
ostatní, když se dveře zabouchly.
„Nebuďte směšný. Takhle se přece chová pořád a ke každému,“ mávla rukou
Prýtová.
„Ale mě nesnáší. Vím to,“ zašeptal si pro sebe Wolfus a vyšel na chodbu.
Severus vešel
do svého kabinetu a bezděčně se rozhlédl, protože měl hlad. Nechtěl ale
dnes už vidět tvář učitele obrany a z toho důvodu se rozhodl vynechat
večeři stejně jako předtím oběd. Sesunul se do křesla a chvíli poslouchal
kručení ve svém břiše.
‚Je ze mě vyhnanec,‘
ironicky se pousmál. ‚Kyle mě odsoudil ke smrti
hladem.‘
Samozřejmě věděl, že by si
mohl pro jídlo dojít do kuchyně – skřítci by ho jistě rádi obsloužili,
jenže cesta tam s sebou nesla riziko náhodného setkání s nějakým studentem
či profesorem, na což momentálně neměl náladu.
Potom se zamyslel nad tím, že nebýt výuky, nemusel by už vůbec vycházet ze
svého sklepního kabinetu a pravděpodobně by si toho ani nikdo nevšiml.
‚Nemám pražádný důvod komunikovat s kýmkoliv v téhle
škole,‘ řekl si kysele.
‚Jsou to tupci – studenti i profesoři a Kyle tomu
vévodí. Ale až se ho zbavím, budu vést dva nejprestižnější předměty
v Bradavicích - jako Brumbál, když tu začínal.Ano... ředitel. Na svém
postu nebude věčně – počítám, že mi bude tak padesát, až budou hledat za
něho náhradu.Budou hledat někoho z dobré rodiny, kdo má dlouholetou praxi
v oboru, styky a vliv. Konečně budu něco znamenat.‘
Vstal a začal
si připravovat žaludeční lektvar. Mnoho práce, stresu, nedostatek času,
spánku a správné životosprávy mu totiž přivodily vředy. Nikdy by o tom
nikomu neřekl a už vůbec ne madam Pomfreyové. Uměl si pomoci docela dobře
sám. Za dvacet minut byl hotov a s kouřícím pohárem usedl za stůl plný
pergamenů a sešitů s úkoly.
Bylo krátce
před půlnocí, když vzal do ruky poslední sešit s domácí úlohou.
‚Malfoy. Opět jen polovina úkolu a ještě mizerně,‘
zhodnotil Dracovu
práci jediným pohledem.
Pro
tentokrát Vám ještě nedám T, přestože jste úlohu napsal jen z části a
naprosto špatně. Nebudu Vám to radši hodnotit vůbec, ale pro příště
doporučuji učebnici alespoň otevřít.
Napsal na
konec stránky a sešit s odporem zaklapl. Čím byl Malfoy starší, tím hůř mu
šly lektvary . A nejenom lektvary, měl hrozný prospěch ve všech
předmětech. Chyběla mu disciplína a byl to nevychovaný spratek. Nechoval
totiž k ničemu a k nikomu žádný respekt – tedy až na svého otce.
„Opravuješ
písemky?“
Trhl sebou, ale hned se ovládl a klidně poznamenal: „Riskuješ.“
„Nestarej se. Letaxovou síť mám pod palcem a nikdo nepovolaný nemůže
zjistit, že jsem tady,“ odpověděla aristokratická hlava v ohni.
„Může sem kdykoliv přijít Brumbál.“
„Tak zamkni, na co čekáš?“
Severus vstal a kouzlem
zapečetil dveře kabinetu. Potom si sedl do křesla ke krbu.
„Copak tě za mnou přivádí?“ založil si ruce v klíně.
„Nemilá novina, můj drahý smrtijedský příteli. Pán zla po tobě zatoužil,“
usmál se křivě Malfoy mezi zelenými plameny.
„Pokračuj,“ nehnul Snape brvou. Jen jeho prsty se pevněji propletly.
„Rád by se tě zeptal na několik maličkostí – vyskytly se nějaké
nesrovnalosti, co se týče tvých informací o Fénixově řádu. To místo, které
jsi minule tak laskavě vyzradil při našem setkání , totiž neodpovídá.
Pátrali jsme bedlivě, ale žádné sídlo jsme nenašli.“
„Je možné, že ho přestěhovali. Říkal jsem, že jsou opatrní.“
„To vysvětluj jemu,“ usmál se Malfoy. „Zítra v deset na obvyklém
místě,“ dodal ještě a jeho hlava zmizela.
‚Voldemort
má vztek,‘ konstatoval
Severus Snape sám pro sebe, když osaměl. Cítil, jak mu na předloktí žhne
znamení zla.
Vstal a vrátil
se ke stolu. Lektvar už dávno vychladl a chutnal odporně. Vzal tedy pohár
a vychrstl jeho obsah do plamenů. Potom pohlédl na hodiny na krbové římse.
Ukazovaly dvanáct, což neznamenalo ani málo, ani moc. Obvykle touto dobou
teprve začínal s přípravou výuky na další den. Dnes se ale cítil
vyčerpanější než obvykle. Zhasil tedy lusknutím prstů louče a odešel spát.
KONEC
|