|
Půlnoční
Autor: Jehúdit
Severus Snape seděl za stolem a
četl nejnovější knihu pojednávající o nitrobraně a nitrozpytu, když se
náhle prudce otevřely dveře a do kabinetu vevrávorala rozjařená osoba.
Nervózně sebou trhl, překvapen tímto náhlým vpádem do svého soukromí, a po
paměti sáhl po hůlce.
V první chvíli nepoznal, kdo se to opovážil ho vyrušit - v místnosti
panovalo šero a neznámé individuum se stále opíralo o zárubeň dveří, kam
nedopadalo světlo z jediné rozsvícené svíce stojící na jeho stole.
Přimhouřil oči a snažil se rozpoznat, kdo to je, když osoba promluvila: „Severusi,
pojď slavit s námi!“ Dál nemusel hádat. Podle odporně bodrého tónu poznal,
že oním nezvaným hostem v jeho kabinetu je kolegyně Hoochová.
„Dej mi pokoj se slavením. Mám práci,“ zavrčel podrážděně, odložil hůlku a
doufal, že tato odpověď ji přiměje vrátit se tam, odkud přišla. Bez něj,
samozřejmě. Všechny jeho naděje ale vzaly (jako obvykle) za své.
„Je poslední den v roce, vykašli se na práci! Ty tvoje lektvary ti stejně
nikam neutečou!“ zasmála se hlučně a zavrávorala.
„Nemám zájem cokoliv slavit,“ ozval se rozmrzele a propaloval ji pohledem.
„Ty nikdy nemáš zájem cokoliv slavit,“ vmetla mu do očí nekompromisně,
vyšla z kabinetu a hlasitě za sebou přibouchla dveře.
Poslední den
roku. Jednatřicátý prosinec. Pro spoustu lidí další příležitost k oslavě.
Ale ne pro mne,
pomyslel si trochu hořce, vstal a sáhl po láhvi své oblíbené whisky.
Zlatavá tekutina se lákavě třpytila uvnitř a on už téměř cítil její plnou
chuť ve svých ústech.
Luskl prsty a na desce stolu se objevila nízká sklenice. Nalil si a
pozvedl sklenku proti světlu svíce. Otáčel sklenicí a pozoroval
přelévající se whisky.
Přivřel oči, vdechl vůni lahodného alkoholu, která se vznášela v prostoru,
a pomalu se napil. Polkl a slastně zavřel oči, když whisky vypalovala
žhavou cestičku jeho hrdlem. Jazykem si přejel po rtech a vychutnával tu
chuť tekutého ohně, kterou tak miloval.
Poslední den roku. Příležitost k zamyšlení, příležitost k bilancování,
pousmál se sarkasticky, ale stejně se k té myšlence opět vrátil.
Bilancování. Kde se vlastně v lidech bere ta chuť neustále něco hodnotit,
posuzovat a soudit?! Ale možná je právě teď ten pravý čas to zkusit, ten
pravý čas posoudit Severuse Snapea.
Co jsem? Zrádce nebo zachránce? Vrah nebo oběť?
Znovu se napil a zadíval se do plamene svíčky.
Proč zrovna dnes porušuji všechny své zásady, proč se zrovna dnes ve mně
bere ta slabost?!
Nikdy se neohlížet, nikdy nelitovat, nikdy nezakolísat!!!
Pevně sevřel
prsty kolem sklenice, vstal a vyšel ze svého kabinetu.
Na hladině
jezera se třpytilo měsíční světlo, vzduchem vířily ve svém podmanivém
tanci sněhové vločky a klid noci rušila jen hudba linoucí se
z rozsvícených oken hradu. Vysoký muž v černém plášti nehnutě stál
uprostřed bílé pláně a díval se do dálky, jako by všude kolem bylo
naprosté ticho. V ruce svíral sklenku se zlatavou tekutinou, která se
v měsíčním světle tajemně leskla.
„Pět, čtyři, tři, dva, jedna, … šťastný nový rok!“ ozvalo se hlasitě z
hradu společně s cinkáním skleniček.
Hodiny na věži hlasitě odbily půlnoc. Muž pozdvihl sklenku a pomalu se
napil.
Pak se ohlédl přes rameno k hradu a ušklíbl se, když za zářícími okny
uviděl tmavé siluety svých kolegů. !Teď
jste stejně temní jako já, alespoň na chvíli…
usmál se ironicky sám pro sebe a tiše se vytratil do tmy.
KONEC
|