|
Ta, již jsem miloval
Autor: Erybeth
Haven´t
slept in a week
My bed has become my coffin
Cannot breath, cannot speak
My heads like a bomb, still waiting
Take my heart and take my soul
I don´t need them anymore
Rasmus, The
One I Love
V šeré
místnosti seděl za stolem černovlasý muž. Přes hory pergamenových svitků a
nedbale pohozených knih byl stěží vidět. Světlo svíček vrhalo na jeho tvář
bizarní stíny, ale on jako by je nevnímal. Zamyšleně hleděl do
praskajícího krbu, v ruce svíral pohár s vínem. Pomalu s ním kroužil, ale
kdoví, kam se zatoulala jeho mysl…
Slunce hladilo
krajinu příjemnými teplými paprsky. Blížilo se poledne, a tak nebylo divu,
že jindy přecpané ulice téměř zely prázdnotou. Většina obchůdků měla přes
poledne pauzu, takže se davy čarodějů srocovaly v hospůdkách, cukrárnách a
na dalších podobných místech.
Devatenáctiletý Severus se procházel po Příčné ulici. Neměl zájem si nic
koupit, byl tu z jiného, mnohem příjemnějšího důvodu.
Pomalu se sunul ulicí, občas nakoukl do některé z výloh, pokaždé se ale
bez většího zájmu obrátil a pokračoval dál.
„Kohopak nám čerti nesou! Srabus,“ pohledný černovlasý mladík si nedbale
odhodil vlasy z čela. Tmavé kalhoty a temně modré triko mu neobyčejně
slušely. Ležérně se opíral o kamennou zeď jednoho z krámků.
„Srabusi, copak tady děláš? Nemůžeš prokázat světu laskavost? Třeba zalézt
do nějaké nory a zůstat v ní?“ brýlatý mladík se posměšně usmál. Neposedné
vlasy připomínaly vrabčí hnízdo, ale na přitažlivosti mu to neubíralo.
Naopak.
„Co myslíš, Jamesi, nezdá se ti na něm něco nového?“ černovlasý mladík
rádoby překvapeně strnul v pohybu.
James se teatrálně chytl za srdce: „Škoda, že tu není Remus, Siriusi.
Vyvěste vlajky, Srabus si umyl vlasy!“
Severus se je snažil ignorovat. Jamese a Siriuse vždycky nenáviděl. A toho
jejich vlkodlačího kamaráda taky. Remus Lupin tu s nimi ale tentokrát
nebyl. Severus se v duchu ušklíbl - včera byl úplněk a on znal jeho
tajemství. Není divu, že se nechtěl vystavovat na odiv…
Tahle parta kamarádíčků mu vždycky jen ztěžovala život. Aniž jim věnoval
jediný pohled, pokračoval v cestě. Teď rozhodně neměl na jejich hloupé
řečičky náladu.
Najednou Sirius zmlkl a dolní čelist mu spadla snad až po pás. Z druhé
strany ulice, přímo naproti Severusovi, šla ta nejnádhernější bytost,
kterou kdy spatřil…
„Anděl,“ zamumlal a dál na ni civěl. James svého kamaráda ještě nikdy
takhle neviděl. Marně se ho snažil probrat z transu mírným šťouchancem do
žeber. Sirius nereagoval na nic…
Ta dívka byla opravdu kouzelná. Jako by kolem sebe šířila sluneční jas,
nazlátlé vlasy jí poletovaly kolem tváře. Porcelánová tvář byla
rozjasněna jemným úsměvem dokonale vykrojených plných rtů. A oči – to byly
tajemné hloubky jezer…
Dívka se konečně zastavila, Sirius litoval, že tak brzy, toužil spatřit
její krásu z větší blízkosti, toužil…
Moment, dívka už nebyla sama…
„Severusi, tolik jsem tě postrádala,“ zazvonil její hlas ulicí.
„Belle,“ oslovil dívku chraplavě Severus. Mírně se sklonil a lehce se
dotkl jejích rtů. Zpočátku motýlí polibek však rychle nabíral na
intenzitě.
Mladý Severus tehdy mohl jen
tušit, co se odehrává za jeho zády. Dnes si však podobnou situaci uměl
představit dokonale.
James se
otřásl odporem: „To je nechutný. Strašně nechutný…“
„Co na něm vidí?“ ptal se James svého kamaráda. Oba pozorně sledovali
blonďatou krásku a jejich bývalého spolužáka. Sirius neodpovídal, v té
chvíli zřejmě nemohl vnímat nikoho jiného, než tajemnou zlatovlásku.
„Pojď za
nimi,“ štěkl James a snažil se Siriuse odvléct. Ten však stál jak socha a
nespouštěl zrak z blonďatého anděla.
Zamilovaný pár zabočil do jedné z postranních uliček a ztratil se zvědavým
kamarádům z očí…
Severus a
Belle se zastavili před omšelým domem. Mladík dvorně otevřel blondýnce
dveře, aby mohla vejít jako první. Galantně dovedl svou vyvolenou ke
stolu. Budova, v níž se nacházeli, byla totiž velmi elegantní restaurace,
pouze venkovní vzhled klamal.
Podlaha byla pokryta měkkými koberci, stěny zdobila spousta zrcadel a
svícnů. Květiny stály na všech možných místech. Jen obrazy byste tu
hledali marně - z pochopitelných důvodů si spousta návštěvníků přála mít
soukromí.
Celá místnost působila velkolepým dojmem a doslova z každého předmětu
čišela drahá, přesto vkusná, elegance.
Mladý úslužný číšník dovedl pár k překrásnému stolku. Byl umístěn v jednom
z boxů, takže se mohli skrýt před zvědavými pohledy.
Severus objednal víno a
při jídle si dlouho povídali, ostatně, měli
spoustu společných zájmů. Dívčina rodina měla dokonce ještě temnější
minulost než ta Severusova. V jejich rozhovoru se tak často vyskytovaly
pojmy z černé magie a příbuzných oborů…
A najednou, při dezertu, se Severus odhodlal říct, co mu leželo na srdci.
„Belle, už se známe dlouho,“ trochu nervózně se
usmál. „Provdáš se za mě?“
Kráska chvilku mlčela, ale na tváři se jí rozlil hřejivý úsměv: „Ano,
samozřejmě.“
Severus uchopil dívčinu ruku a na štíhlý prstík jí navlékl zlatý kroužek
s vyraženým znakem rodu Snapeů.
Belle věděla, že ji Severus dříve či později o ruku požádá. Jejich rody to
schvalovaly a oznámení zásnub už netrpělivě očekávaly…
Jejich hlavy se střetly nad stolem v ostrém kontrastu - černá a jasně
plavá, zatímco jejich rty splynuly ve vášnivém polibku…
Jedna část vzpomínky zde bohužel končila.
Severus v té chvíli zachytil dech dalšího ze závanů minulosti. S hořkostí
vepsanou ve tváři tušil, co bude následovat.
Přes těžké
závěsy nepronikalo do pochmurného pokoje téměř žádné světlo. Jediná
svíčka, která skomírala na psacím stole, dávala místo světla život
přízrakům tančícím po stěnách.
Mladý muž, jenž tento pokoj obýval, se
utápěl ve starostech.
Belle, světlo jeho života, se
mu už týden neozývala. Neodpovídala na vzkazy, které jí posílal několikrát
denně, dveře jejího bytu byly zamčeny. Co se jí jen mohlo přihodit, co se
té dívce mohlo stát?
Z těžkých myšlenek ho vytrhl zvuk klepadla silně
dopadajícího na kované dveře.
Kéž by to byla
Belle...
Ke dveřím doběhl v rekordním čase. Prudce otevřel dveře a…
Překvapením ztuhl na místě. Místo jeho lásky stál za dveřmi ten proklatý
Sirius Black!
Už už chtěl něco poznamenat, ale Black ho předběhl. Bez jediného slova
natáhl ruku a něco po něm hodil. V poslední chvíli zachytil stále ještě
mírně konsternovaný Severus drobný předmět a nechápavě se na něj podíval.
Na dlani mu ležel zlatý kroužek s rodovým znakem…
Téměř se mu zatmělo před očima, ale z šoku ho vytrhl Blackův hlas.
„Už ho nebude potřebovat, Snape. Příště si musíš líp mýt vlasy,…“ nevítaný
návštěvník se zasmál vlastnímu vtipu a s veselým pískotem odcházel.
Severus ještě dlouho stál a nevěřícně zíral na tenký kroužek…
The one I
love
Is striking me down on my knees
Drowing me in my dreams
Over and over again
Dragging me under
Rasmus, The
one I love
Severus odvrátil svůj pohled od plamenů. Už to bylo tak dávno. Přesně si
pamatoval každičkou vteřinku toho dne, detaily se mu vpálily do mozku jako
znamení vypálené žhavým železem. Tehdy to pro něj bylo tak těžké...
A pak se proti všemu obrnil. Už nebyla
žádná další Belle,
už nikdy nebude…
Přes tvář mu přeběhl náznak zvláštního stínu.
Jeho srdce se stáhlo do bezpečí a odmítalo opustit bezpečnou bariéru
ledového krunýře.
A tak to i zůstane.
Severus upil ze svého poháru. Hořce se usmál a stěnám, jež ho obklopovaly,
bez jakéhokoli emoce v hlase či obličeji, oznámil: „Jediná, kterou jsem
kdy miloval.“
I´ll be
what I´m
A solitary man
A solitary man
Him, A
Solitary Man
|