|
Potemnělou londýnskou uličkou rázně kráčel
vysoký muž v dlouhém tmavém plášti. Cestu mu osvětlovaly jen omšelé neony
na domech lemujících ulici, ale muž nevypadal, že by mu tma nějak zvlášť
vadila. Jeho kroky byly pevné a jisté jako kroky někoho, kdo touto cestou
šel snad už tisíckrát. Došel téměř do poloviny ulice, obezřetně se
rozhlédl a pak rychle vstoupil do domu s růžovým neonovým nápisem nad
vchodem.
„Ale to je
k nám návštěva! Jen pojďte dál, pane Smithi! Zrovna nedávno jsem si
říkala, že už jste u nás dlouho nebyl,“ přivítala ho malá buclatá žena
středního věku. Měla kudrnaté vlasy, které ještě rozšiřovaly její už tak
kulatý obličej, velmi výrazný make-up a na sobě temně rudé šaty, které
ladily s decentním načervenalým světlem uvnitř domu.
„Měl jsem práci,“ zavrčel muž v odpověď a pozorným pohledem rychle přelétl
celou vstupní místnost. Jeho zrak na okamžik utkvěl na mladé dvojici
objímající se na pohovce, ale pak pokračoval dál, až se zase vrátil zpět
k boubelaté ženě. Kápi ani černou masku, pod kterou skrýval horní polovinu
obličeje, však neodložil.
„No, hlavně, že jste zase tady, ne?“ plácla ho žena důvěrně po paži.
Nevšímala si upřeného a rozzlobeného pohledu, kterým jí záhadný muž její
přátelské gesto oplatil, a pokračovala: „A co to bude tentokrát, pane
Smithi? Přemluvím vás konečně na nějaké mladé masíčko, nebo zase dáte
přednost Charlotte?“
„Chci Charlotte,“ odpověděl stručně a trochu netrpělivě přešlápl.
„Můj milý, co mám s vámi dělat?“ rozhodila žena bezmocně rukama a usmála
se. „Máte štěstí - vaší oblíbenkyni teprve před chvíli začala směna, takže
budete dnes její první zákazník. Cestu znáte, že?“
Muž jen přikývl, vytáhl z kapsy pláště pečlivě stočenou ruličku bankovek a
podal ji ženě.
„Nezdržím se déle než obvykle,“ řekl. Sotva bankovky opustily jeho dlaň a
přistály v boubelaté ručce, vykročil ke schodišti. Prošel celým prvním
patrem až k posledním dveřím na konci chodby, dvakrát na ně zaklepal a
když uslyšel zevnitř ženský hlas, vstoupil.
Na pohovce tam
polehávala asi třicetiletá žena s dlouhými hnědými vlnitými vlasy a
oříškově hnědýma očima. Krátký japonský župánek jen chabě zahaloval její
tělo oděné do svůdně černého spodního prádla. Když uviděla příchozího,
pomalu vstala, přičemž si dávala záležet na každičkém pohybu, který
udělala.
´Ještě pořád je krásná,´ pomyslel si muž. ´I když už jí to dá mnohem víc
práce než dřív.´
„Ahoj Zorro,“ usmála se na něj svůdně. „Přišel sis se mnou zadovádět?“
„Tak trochu,“ připustil, ale zůstal stát u dveří.
„Pročpak jsi tak opatrný?“ zeptala se. Pak vstala z pohovky a došla až k
němu. „Nelíbím se ti snad?“
„Líbíš,“ řekl stručně.
„Tak pojď dál a nestyď se,“ přejela mu rukou z ramene až na hruď, svůdně
se před ním zavlnila a pomalu kráčela k pohovce. Muž ji následoval.
„A možná by sis mohl i odložit, co říkáš?“ zeptala se.
Pomalu sňal z hlavy kápi, rozepnul si plášť, svlékl ho a přehodil přes
opěradlo židle. Pak sňal masku a otočil se zpátky k ženě.
„A tím jsi jako skončil? Tak to ti asi budu muset pomoct!“ usmála se na
něj a začala mu rozepínat knoflíčky od kabátce.
„Ne!“ řekl ostře, když se pokusila zajet mu rukou pod košili.
Překvapeně se zarazila, ale vzápětí se znovu usmála a objala ho kolem
krku.
„Rád si hraješ na nedotknutelného, viď? No jak chceš…ty můj…Ledový králi.“
Muž se v duchu usmál. Vždycky reagovala stejně. Když vstoupil, byl
Zorro. Když sundal masku, ale nenechal se sebou manipulovat, byl Ledový
král. Asi by byl nesvůj, kdyby jednu z těch poznámek vynechala.
„Řekneš mi aspoň, jak se jmenuješ? Nebo ti mám dál říkat Ledový králi?“
vyzvídala.
„Říkej mi Severusi,“ pronesl tiše.
„Tak se pochlub, Severusi – jak to máš nejraději?“ zašeptala, zatímco
rukama vklouzla do jeho černých vlasů a jazykem mu přejela po rtech.
„Dolů,“ poručil jí. Usmála se a poslušně si před ním klekla. Dlaněmi mu
přejela po stehnech, nejprve zvenčí, potom zevnitř. Když mu pomalu
rozepnula kalhoty, unikl mu tichý vzdech. Pak už nemluvil ani jeden
z nich.
O hodinu
později si muž oblékl plášť, nasadil si masku a kápi, vyňal z rukávu hůlku
a na okamžik zaváhal. Tuhle chvíli neměl rád, i když dobře věděl, že
přijde. Bylo to pro jejich bezpečnost. Jeho...i její. Měl na světě příliš
mnoho nepřátel, než aby si mohl dovolit nějakého svědka své chvilkové
slabosti. Otočil se k ženě, která už zase polehávala na pohovce a zasněně
se usmívala.
„Doufám, že se ti to líbilo, Severusi,“ usmála se. „Aspoň tolik jako mně.
Ráda tě zase uvidím, víš to?“
„Vím,“ řekl. Pak si povzdychl a mávl hůlkou.
„Obliviate!“
Žena překvapeně zamžikala a
pak zaostřila zrak na muže v černém.
„Ahoj Zorro,“ řekla sladce a ladně vstala z pohovky, „přišel sis se mnou
zadovádět?“
„Spletl jsem si dveře, promiňte,“ zavrčel a rychle vyklouzl na chodbu.
Dobře znal ten zklamaný výraz, který se pokaždé objevil na její tváři.
„Spokojen,
pane Smithi?“ zeptala se ho majitelka podniku dole ve vstupní místnosti.
„Jako vždy, madam,“ odvětil neutrálním hlasem a rázně vyšel z domu.
„Tak zas příště…pane Smithi,“ dodala žena a zavřela za ním dveře.
KONEC
|