|
Vystoupila z bradavického expresu a rozhlédla se po prázdném nástupišti.
Nikde nikdo. Tak takhle si tedy svůj příjezd do nového zaměstnání
nepředstavovala! Někdo ji tu přece měl čekat - alespoň tak jí to ředitel
slíbil. Znovu se rozhlédla a rusé vlasy se jí rozlétly kolem hlavy jako
v nějaké reklamě na vlasovou kosmetiku. Její zelené oči pozorně propátraly
nástupiště i přilehlé okolí. Nikdo však nepřicházel.
S povzdechem
vytáhla z rukávu svého elegantního teplého pláště hůlku a mávla s ní nad
svými zavazadly. Kufry se poslušně vznesly. Vykročila vpřed. Jak rázně
pochodovala po nástupišti, zavazadla za ní plula vzduchem jako nějaké
neforemné balónky.
„Profesorka Holidayová?“ ozvalo se za ní náhle.
Prudce se otočila, kufry ve vzduchu zběsile zavířily a několikrát se
srazily, než zůstaly opět nehybně viset. Proti ní stál vysoký muž
s hákovitým nosem a mastnými černými vlasy, oblečený v dlouhém černém
plášti, a měřil si ji chladným pohledem.
„Ano, to jsem já,“ usmála se na něj tak mile, jak jen to v danou chvíli
dokázala. „A vy budete určitě...“
„Vidím, že jsem přišel právě včas,“ přerušil ji a vytáhl
svou hůlku. „Avada Kedavra!“
Araminta Holidayová nestihla
ani údivem otevřít ústa – bezvládně padla na zem a její kufry vzápětí
dopadly na ni. Buch - buch.
Muž se spokojeně ušklíbl, schoval svou hůlku do rukávu, prudce se otočil a
vykročil směrem z nástupiště. Plášť za ním v pozdně letním podvečeru
dramaticky povlával.
„Ale ale! Už
zase, Severusi? Zase jsi to udělal?“ podivil se starý muž s dlouhými
stříbrnými vousy, který zčistajasna seděl na zábradlí u nástupiště,
ačkoliv tam ještě před pár vteřinami určitě nebyl.
„Už zase,
pane řediteli,“ sykl muž v černém a neochotně se zastavil. „Copak vy jste
ji neviděl? Na první pohled vypadala, jako by právě vystoupila
z nějaké romantické povídky a ne z vlaku! Vsadím se s vámi, o co chcete,
že bych ji měl nejpozději do měsíce nastěhovanou ve sklepení!!!“
„Severusi, Severusi,“ zavrtěl
starý muž nechápavě hlavou. „Co by za to jiní muži dali, kdyby o ně ženy
takhle stály, a to ne jednou za život, ale každý rok znovu a znovu...“
„Ale já o ně nestojím, pane řediteli! Mám rád svůj klid - ani
v nejmenším nepotřebuju, aby mě někdo litoval a za každou cenu o mne
pečoval! Všechny ty nové učitelky, co do Bradavic přijímáte a které
vzápětí zjistí, že beze mne nemohou žít, už mi vážně lezou krkem,“ vrčel
muž v černém. „Nemluvě o tom, že na mě mají jisté...ehm...přehnané
nároky.“
„Nemůžeš je ale kvůli tomu všechny zabít, chlapče,“ povzdychl si ředitel.
„Můžu!“
sykl zarputile muž v černém. „I kdybych už neměl do konce života dělat nic
jiného.“
*****
„Klidně si
vodsaď vodejdou a ten bordel tu zas nechaj,“ hudral si pro sebe malý sešlý
mužík a šoural se nástupištěm. O chod zdejšího nádraží se staral už
nějakých devadesát let a ledacos pamatoval, ale to, co se tu dělo
v posledních letech, opravdu nemělo obdoby.
„Kdo to po nich furt má uklízet? Dyk tohle je už nejmíň po... Pokolikátý
vlastně?“ Začal zamyšleně počítat na prstech obou ruku, ale pak jen
bezradně zavrtěl hlavou, mávl rukou a pomalu se odbelhal uklidit další
mrtvolu.
Dovětek autorky: ne, nemusíte se bát - tahle zvláštní povídka neznamená
definitivní konec mých romantických výtvorů. Jen jsme jednoho večera na
klubovém chatu diskutovaly o tom, zda by bylo možné zabít hlavní hrdinku
zabít už na první stránce. Tak jsem to zkusila ...ono to jde!
;-)
KONEC
|