|
Ti dva žijí v Bradavicích a i když o tom obvykle s nikým nemluví, přece
jen mají svoje touhy a potřeby – tak jako každý muž a žena. Jednou v noci
se náhodně setkají ve stejné místnosti.
„Profesorko Greenová! Můžete mi laskavě vysvětlit, co tady děláte?“
„Oooh…profesore Snape! Vy jste mě vyděsil! Kde jste se tu vzal?“
„Já se ptal první! Takže buďte tak laskava a odpovězte mi.“
„Já…nemohla jsem usnout a madam Pomfreyová je bohužel pryč, tak jsem si
říkala, že bych mohla najít něco na spaní aspoň tady.“
„Tak to jste tedy trefila. Už tu na vás čeká postel.“
„Postel?!? Já…doufala jsem spíš v nějaký uspávací lektvar, ale...žádný tu
nevidím.“
„Ani já ne. Měla jste přijít za mnou, mám ho v zásobě dostatek. Ale něco
tak prostého vás nejspíš při vaší vysoké inteligenci nenapadne.“
„Přijít za vámi? Nikdy! Za ty vaše jedovaté poznámky mi to opravdu
nestojí. Ale ještě jste mi neřekl, co tu hledáte vy.“
„A ani neřeknu, protože vám do toho nic není. Poroučím se.“
Snape jde
ke dveřím a snaží se je otevřít.
„Proč
jste ty dveře zamkla, u Merlinova vousu? Alohomora!
A-LO-HO-MO-RA!“
„Já jsem nezamkla, profesore!“
„Jaké kouzlo jste na ně použila?“
„Už jsem vám řekla, že jsem nezamkla!!! A žádné kouzlo jsem ani nemohla
použít, protože… prostě jsem si zapomněla vzít hůlku, no.“
„Pak jste ještě hloupější, než jsem myslel.“
„Přestaňte mě laskavě urážet! Co si o sobě vůbec…
Proč jste zhasnul to světlo, profesore?!?“
„Já nic nezhasnul! Musela jste
zhasnout vy!“
„Přece ještě vím, co dělám. Já určitě nezhasla, nemám ráda tmu.“
„Ve svém věku byste snad už mohla chápat, že potmě jsou věci v podstatě
stejné jako za světla. Jenom jaksi nejsou vidět.“
„To jste mě tedy uklidnil.“
„Nechte si laskavě tu ironii!“
„A vy si zase nechte tu vaši tmu.“
„MOJI tmu? Kolikrát vám mám opakovat, že jsem to světlo
nezhasnul?“
„No, pokud to nebyl ani jeden z nás, tak se to muselo nějak zhasnout
samo.“
„Nic se neděje jen tak samo od sebe,
profesorko. Dokonce ani v Bradavicích ne. Lumos! LU-MOS!“
„Proč…proč se nic nestalo? Vy přece máte svoji hůlku, ne?“
„Mám. Ale něco se s ní muselo stát. Nefunguje. Tohle…jsem ještě nezažil.“
„To je divné. Kdo by tak mohl mít zájem na tom, abychom tu spolu byli
zavření, a ještě k tomu potmě?“
Chvilka
ticha.
„Profesore
Snape?“
„Hmm?“
„Kde jste?“
„Proč? Bojíte se?“
„Možná…trochu. Vlastně hodně. Je to tu…divné. Tak kde jste?“
„Tady.“
„Kde – tady?“
„Au! Šlápla jste mi na nohu.“
„Promiňte, nechtěla jsem.“
„Vždycky jsem říkal, že jste nemehlo.“
„Musíte mě pořád urážet?“
„Nemusím. Ale líbí se mi to.“
„To mě nepřekvapuje. Už dlouho vím, že jste bezcitný mizera.“
Chvilka
ticha
„Máte ruce
jako kus ledu.“
„Je mi tu pořád zima.“
„Bydlíme na hradě, jestli jste si ještě nevšimla.“
„Opravdu? Já měla spíš dojem, že je to ledová jeskyně.“
„Měla byste nosit teplé spodní prádlo. To pomůže.“
„Hm, to mě nenapadlo. Vy ho nosíte?“
„Ne. Já už jsem za ta léta na zimu zvyklý.“
„Je to znát. Máte příjemně teplé ruce.“
Chvilka
ticha
„Jsem ochoten
se kvůli vám obětovat a dočasně vám posloužit jako ohřívadlo, neboť bych
nerad strávil několik dalších hodin zamčený v jedné místnosti se zcela
zmrzlou mrtvolou.“
„Děkuju, profesore.“
„Ještě nemáte zač. A pojďte ke mně blíž, takovou výhřevnost zase nemám.“
Ticho a
šustění.
„No ovšem. To
se nedivím, že je vám pořád zima, když nosíte místo teplého prádla…tohle.“
„Je to elegantní.“
„Ale jen málokdo to ocení, když jste oblečená.“
„Přece se nebudu na chodbách svlékat, jen abych ukázala své spodní
prádlo.“
„Možná by to bylo zajímavé. Měla byste o tom někdy uvažovat.“
Ticho a
šustění.
„Už je to snad
lepší, ne?“
„Je, ale...“
„Co vám zas vadí?!?“
„To jen...vaše hůlka...nějak mě tlačí do boku, profesore.“
„Hm…ona to asi není hůlka.“
„Ne? Ale...to ale… Asi už tuším, co jste v téhle místnosti hledal.“
„Moje blízkost…má zjevně pozitivní vliv…na rychlost vašeho
chápání…profesorko.“
Ticho a
šustění.
„Můžete mi
říct, profesore,…proč máte na tom svém…zatraceném…hábitu…tak
neuvěřitelné…množství knoflíčků?“
„To abych odradil sexuchtivé ženy, profesorko. Neberte si to osobně.“
„Zajímavé. Nechtěl byste mi…trochu pomoct? Potmě mi to rozepínání nejde.“
„Jen se snažte, já mám…hmmmm…jinou práci.“
„Oooh…konečně…“
„Kterým směrem byla ta postel?“
„Někde naproti dveřím.“
„To je mi hodně platné, když nevidím, kde jsou dveře.“
„Au! Tady je.“
„No sláva. Aspoň že dokážete najít postel.“
Tiché
vzdychání.
„Doufám, že už
chápete…profesorko…že vám…Komnata nejvyšší potřeby…pomohla…i bez lektvaru?
Dneska budete spát…jako nemluvně. Za to vám…ručím.“
„Oooo…Severusi!!!“
KONEC
|