|
Kruh
Autor:
Moriana
Až budete číst tuto
povídku, možná si řeknete, že se svým hlavním motivem podobá jedné z
kapitol Učitele obrany proti lásce – a do určité míry budete mít pravdu.
Avšak obě tyto povídky vznikly ve stejném čase a nezávisle na sobě, a
protože je Kruh podle mne jinak dost dobře napsaný, není důvod bránit jeho
zveřejnění.
Ginny
Siluety bradavického hradu se
rýsovaly proti obloze zahalené soumrakem. Vzduch kouzly prosycen vířil pod
křídly sov, letících vstříc noci. Bylo ticho.
Ve Velké síni se studenti s vrzáním židlí zvedali od stolů a za hlasitého
hovoru mířili do kolejních místností. Harry Potter se zakabonil do svého
nedojedeného talíře a Ron vedle něho zachmuřeně přikývl. Ano, oba ještě
neměli hotové úkoly z lektvarů. Vidina klidně stráveného večera byla pryč.
O několik pater níže seděl ve svém kabinetě obávaný profesor. Pohodlně
opřen v křesle mlčky zíral do plamenů. Malfoyovy narozeniny. Co se dnes
může stát? S Malfoyem a jeho vášní pro černou magii měl své zkušenosti,
ale dnešní oslava – pokud se těm temným rituálům dalo tak říkat – měla být
první od Voldemortova vzestupu. A to hodně znamenalo. Na druhou stranu se
neměl čeho obávat. Pán Zla byl s jeho prací Brumbálova špióna spokojený. A
co se týče Luciuse, ten mu měl být zatraceně vděčný, že jeho dospívajícího
synáčka tak elegantně vysekal z jistého skandálu s Grangerovou, který
nedávno tak mohutně otřásl sborovnou.
S povzdechem se zvedl z křesla a kouzlem otevřel skříň, na jejímž dně se
v malé lahvičce, zkroucené do podoby dračí hlavy, třpytivě převaloval
lektvar. Snape nebyl zvědavý, s jakými dary přijdou jiní. Co se jeho
týkalo, nehodlal měnit zvyky. Ze zásady dával jedině jedy. Rychlým pohybem
skryl lahvičku do záhybů hábitu a přistoupil ke krbu. Letaxový prášek mu
klouzal mezi prsty, když s tichým „Malfoyovo sídlo“ vkročil do plamenů.
Přijímací hala Malfoyovy
rezidence byla utopená ve tmě a podle všeho prázdná; tedy až na samotného
Luciuse, který se vynořil těsně před Severusem.
„Vítám tě.“
„Zase o rok starší, Luciusi,“ neodpustil si profesor. Pak mu vtiskl do
dlaně lahvičku s lektvarem. Pánovi domu se zaleskly oči. Nikdy to přímo
neřekl, ale Snapeovy dary ho pokaždé nesmírně potěšily. Ten se raději
nezajímal, jak je možné, že je do roka beze zbytku spotřebuje.
„Dech věčného spánku, podle směrnic ministerstva nejnebezpečnější jed ve
své třídě. Jak praví odstavec 160 Ustanovení o výrobě nedovolených
lektvarů, hrozí za jeho přípravu nejméně deset let v Azkabanu,“
zadeklamoval Snape. Hrdost v hlase se ani nesnažil skrýt.
„Výborně,“ pochválil ho Malfoy a zálibně si prohlížel lektvar, líně se
odrážející od stěn nádoby. Pak ho rychle uložil do kapsy. „A teď už pojď,
čekají na nás.“
Provedl Severuse několika
stejně temnými pokoji, než se ocitli na rozlehlé zahradě za domem. Stále
nikoho nespatřili. Malfoy rázoval záhony magických rostlin, nechávaje
Snapea za sebou. Bylo poznat, že přímo hoří očekáváním.
„Oslava v rodinném kruhu už skončila?“ prolomil Severus ticho.
„Vůbec se nekonala. Draco zůstal ve škole a Narcisa jela ke svým rodičům
do Irska. Takže mám mimořádně tři týdny naprosté volnosti.“
„Napadlo mne, že se něco děje. Na první pohled vypadáš
takový…uvolněnější.“
„Vážně? Zajímavé. Nenapadlo mě, že manželství zanechá na člověku takové
stopy.“ Uchechtl se. „Ale co tobě budu vyprávět.“
„Mně naštěstí nikdo svobodu nebral a nebere. Zatracená kytka!“ zařval
vzápětí Snape. Jedna z popínavých rostlin se přichytila jeho kalhot a
nebezpečnou rychlostí šplhala vzhůru.
„Škrtička amazonská, velice vzácný druh z čeledi popínavých. Narcisa má
pro ně slabost,“ řekl Malfoy a pobaveně sledoval, jak se Snape snaží
vymanit ze spárů zákeřné květiny, jejíž škrtivé rameno se mezitím
doplazilo až k oblasti zipu a bolestivě ji sevřelo.
„Malfoyi,“ procedil skrz zuby nebezpečně tichým hlasem, „přestaň mi
vykládat ty kraviny a okamžitě mi řekni, jak ji ze sebe dostat!“
Lucius se ještě vteřinu poťouchle usmíval, než vyndal hůlku, přiblížil
její konec k zelenému šlahounu a lenivě pronesl: „Riddiculo strangulus.“
Dál pokračovali mlčky. Prošli
branou a napojili se na vyšlapanou cestu, která se – jak Snape spíše tušil
než viděl – vinula k lesu. Měsíc skrýval svou tvář za černými mraky.
Noc zprvu tváří se nevinně,
když rozlévá se po krajině.
Hvězdy mizí v průvanu věků,
vyhaslé oči bezejmenných svědků.
Neonová cesta podivně se stáčí
po suché zemi, podél bodláčí.
Tiše a pokradmu míří k lesu,
k dějišti kouzel, půlnočních děsů.
Mezi stromy se ten zbytek
světla už docela ztratil. Podle druhů rostlin to byl obyčejný mudlovský
les, jakých jsou v Británii stovky, ale Severus se nedokázal zbavit
pocitu, že je v něm skryta magie. A jak se nořili hlouběji a hlouběji,
tento pocit sílil.
Lucius neměl, navzdory neproniknutelné tmě, ani nejmenší pochybnosti o
správnosti cesty. Minuli skálu, která zneklidněnému Snapeovi připomínala
tvář člověka stiženého Cruciatem, a náhle se před nimi dost nelogicky
rozlilo bledé světlo. Malfoye to ani v nejmenším nevzrušilo. Bez zaváhání
do něho vstoupil.
V té chvíli se les proměnil.
Stromy se rozestoupily a vytvořily tak volné kruhové prostranství,
rozlohou velké asi jako Stonehenge. V jeho středu se tyčil velký oblý
kámen.
Vtom začaly ze stínů do světla vstupovat postavy. Neslyšně se řadili po
celém obvodu kruhu, svými plášti tvoříce neprostupnou stěnu.
Jeden z mužů k nim přistoupil. Jmenoval se Caven a profesorovi se mimoděk
vybavil zážitek z loňské oslavy: tenkrát se Malfoy rozhodl připravit
nějaký zakázaný lektvar z 15. století, kde jedna z přísad byla sklenka
krve panny. Tu mu donesl právě Caven. Měl doma pětiletou dceru.
„Luciusi, jménem všech ti přeji pěkné narozeniny.“ Odmlčel se a tajemný
úsměv mu ulpěl na rtech. „Ale to není vše… Posílám ti vznešený dar
samotného Pána Zla.“
Nato dva Smrtijedi doslova přivlekli mladou ženu. Dlouhé vlasy jí
rozcuchaně padaly na ramena, když divoce trhala hlavou, kopala a křičela.
„Ta série Cruciatů jí zřejmě nestačila,“ řekl Caven a zvedl hůlku. Ženu
zasáhla další kletba. Svíjela se na zemi, tělo zachvácené vlnou
nesnesitelné bolesti. Prohnula se v zádech a rozhodila ruce, nehty
zatínajíc do země. Pohledná tvář byla stažená křečí. Ze strnulých úst se
jí draly výkřiky.
Po chvíli Smrtijed sklonil hůlku. S pohledem upřeným k ženě chladně řekl:
„Teď už bude hodná.“ Kývl na Snapea a zařadil se mezi ostatní. Profesor ho
mlčky následoval.
Žena ještě chvíli prudce
oddychovala, než se odvážila pohnout. Na ostré Vstaň, které vnímala
ochromenými smysly jen s největším vypětím, se jako robot skutečně zvedla.
Lucius Malfoy si ji bezostyšně prohlížel. Pohledem klouzal po bílých
šatech a zastavil se v místě, kde se výstřih trochu roztrhnul. Jeho tvář
byla tváří dravce.
Žena si všimla jeho výrazu, snad ji vyděsily chladné oči nebo nepřítomný
úsměv v aristokratické tváři, ale po vší té hrůze se jí zmocnila další
vlna strachu. Pomalu před ním ustupovala, očima těkajíc z Malfoye na
ostatní Smrtijedy. Snape přivřel oči, aby se jejímu pohledu vyhnul.
Lucius se k ní s triumfálním výrazem přibližoval. A čím rychleji
ustupovala, tím rychleji ji doháněl. Byla to hra šelmy s kořistí, napětí,
které se každým okamžikem stupňovalo. Cítil na sobě pohledy všech
přítomných, ale především ten její, v němž vyčetl směs strachu a
nenávisti. To ho vzrušovalo jako nic jiného. Zatínal klouby a sám
prodlužoval to čekání, to dráždění smyslů. Představa příštích vteřin ho
úplně pohltila.
Něco ji zastudilo. Za sebou nahmatala kámen. Instinktivně se k němu
schoulila.
V tu chvíli si ji Malfoy už nedokázal déle odříkat. Přiskočil k ní a
prudce ji políbil, zatímco si druhou rukou spěšně rozepínal kalhoty.
Dychtivě ji hltal očima i dotyky, nebyl s to přestat. Pak jí vyhrnul šaty
a svým tělem hrubě přitiskl ke kameni. Její krátký sten zcela zanikl v Luciusově
zrychleném dechu. Dlouhý hábit milosrdně skryl trhané pohyby. Smrtijedi
nepromluvili jediné slovo, hltajíce celý výjev očima. Snape byl otřesen;
nic z minulých let se nemohlo tomuto děsivému divadlu rovnat. Zhnuseně
ohrnul ret, když Malfoy ženu naposledy přirazil ke kameni tak prudce, až
se udeřila do hlavy. Pak od ní konečně odstoupil. Zvrhle se usmíval.
Žena se schoulila u země, opřená o kámen, a tiše vzlykala. Nikdo si jí
nevšímal.
„Pánovi Zla musím vyřídit své velké díky za milou pozornost,“ prohlásil
trochu udýchaně. Povýšeně se rozhlížel po Smrtijedech a všiml si Snapea,
kterému zmizela z obličeje všechna barva. Zdálo se, že se mu podívaná jako
jedinému hnusila. A pak dostal Malfoy ten ďábelský nápad. „Zážitky z této
oslavy jsou skutečně mimořádné a já bych se o ně rád podělil s profesorem
Snapem, jehož přátelství si velice vážím. Severusi!“ vyzval ho. Nebyla to
otázka, ale rozkaz. Snape nevěřícně zíral. Tohle po něm nemohl
chtít! Odhadoval, jestli to Malfoy udělal z velkorysosti, nebo šlo o
nějaký hodně rafinovaný druh pomsty. Pomsty za co? Hloupost! Ale nešlo mu
jen o to vidět vždy chladného profesora v rozpacích? Ano, to by velice
dobře sedělo na toho ulízaného egoistu.
Severus vnímal ticho, které se na prostranství rozhostilo. I žena na zemi
přestala vzlykat.
„Ne, Luciusi, díky, ale budu raději, když mi svoji vděčnost vyjádříš
jistou službou na ministerstvu,“ řekl odměřeně, když nabral ztracený klid.
„Ale to je to nejmenší, příteli. O tom teď nebudeme hovořit. Pojď a přijmi
pozornost, kterou ti dávám.“
„Už jsem řekl. Nemám zájem!“
Malfoy překvapeně zvedl obočí.
„Neodmítneš můj dar!“
„Klidně,“ zasyčel Severus.
Malfoy se však nenechal zastrašit. Zasadil mu poslední, nejtěžší ránu.
„Neodmítneš Voldemortův dar!“
Při vyřčení toho jména se Lucius trochu zachvěl, ale jinak mluvil
s nebezpečnou jistotou. Snape se ocitl v pasti. Odmítnout veřejně dar Pána
Zla by znamenalo neuvěřitelné potíže. Bezpochyby by se urazil. Podrobil by
ho strašlivému výslechu, přičemž by si jistě otestoval jeho oddanost
nějakým tím Cruciatem. Zatím, zatím se mu dařilo hrát svou roli
přesvědčeného Smrtijeda dobře, ale je pravda, že už i Pán Zla začínal mít
podezření. A to by znamenalo konec všeho, Brumbál by ztratil přístup
k jeho temným plánům a jakýkoli odpor by byl marný. Nejhorší bylo, že to
celé stálo na tomto okamžiku, na něm a na té vyděšené schoulené postavě ve
středu kruhu.
Ujistil se, že je jeho tvář opět neproniknutelná, a přistoupil k Malfoyovi.
„Dobře, Luciusi, když jinak nedáš…“
Pak zamířil k ženě. Zachytil její skelný pohled. Už nebyl vyděšený, ale
podivně odevzdaný. Tvář, ještě před okamžikem rozjasněná tichou nadějí,
ztvrdla do podoby masky. Severuse překvapilo, když vstala a pohlédla mu
zpříma do očí. Odevzdávala se mu sama, bez jediného slova nářků nebo
proseb. Nenáviděl se za to, co se chystal udělat, co musel udělat.
Bohužel nevěděl, jak to odvrátit. V sázce bylo příliš mnoho. Nadechl se a
sklonil se k ní.
„Omlouvám se, musel jsem to udělat,“ zašeptal, když ji opatrně přitiskl ke
skále. Snažil se jí nezpůsobit příliš velkou bolest. Chtěl těm rozechvělým
ústům, která se otevřela v tichém vzdechu, vysvětlit vše, co ho k tomu
hroznému činu vedlo, ale slova se mu zadrhla v hrdle. Ale přesto – byl si
jist, že si to jen nenamlouvá – nějak vycítila, že on je jiný než Malfoy.
To byla pro něho v té chvíli jediná útěcha. A pro ni také.
Po chvíli se odtáhl, naposledy pohlédl do těch unavených šedých očí, než
se s výrazem absolutního chladu otočil k Luciusovi.
„Spokojen?“ zeptal se ho Malfoy.
Jen krátce přikývl a chvatně vplul mezi černé pláště. Chtěl být co
nejdříve zpátky v hradu, dát si horkou koupel a smýt ze sebe temné
zážitky. Lucius toho měl zřejmě také dost, protože společnost záhy
rozpustil. Smrtijedi se vytráceli do stínů lesa.
Do kruhu vstoupil Caven. „Obliviate,“ křikl ostře a vzápětí se
ženina schoulená silueta přestala křečovitě třást. Služebník ji popadl za
paži a spolu zmizeli kdesi v temnotě. V tu chvíli se za profesorem a
Malfoyem prostranství magicky uzavřelo. Snape doufal, že navždy.
Měsíc trhá se ve stromoví.
Svědomí křičí. Kdo mu odpoví?
Chladný pohled a nečitelná tvář,
přesvědčení umí být dokonalý lhář.
|