ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Pes 3
Autor: Ginny

Bylo krátce před půlnocí a bradavický hrad se halil do černočerné tmy. Všude bylo ticho, jen sklepní místností ozářenou svícemi a plameny z krbu se rozléhal můj hlas.
„Severusi, neblázni! Nemůžeš přece takhle riskovat, zvlášť po tom, jak jsi dopadl minule!“ Rozčileně jsem rázovala po pracovně, zatímco její trvalý nájemce poklidně seděl za svým stolem a vypadal, že ho nic na světě nemůže rozházet.
„Už jsem řekl Brumbálovi, že z toho děláte větší problém, než to ve skutečnosti je,“ odpověděl mi s klidem Angličana. „Kvůli pár Cruciatům si přece nebudu hrát na Blacka a trčet celý zbytek života někde zavřený.“
„Kvůli pár Cruciatům? Děláš si ze mně legraci? Vždyť tě Voldemort skoro zabil!“ zlobila jsem se.
„No, trochu to přehnal,“ připustil neochotně. Pak zamyšleně sepjal konečky svých dlouhých prstů a znovu na mě upřel své tmavé oči. „To ale ještě neznamená, že doopravdy ví, že jsem špeh. Mezi Smrtijedy prostě jen nikdy nebylo místo pro citlivky.“
„Severusi, prosím tě,...“ pokusila jsem se ho přerušit.
„Pokud si dáš tu práci a trochu zapátráš ve své paměti,“ nenechal se rozházet, „možná se ti vybaví i věta, kterou ti opakuju už několik měsíců – totiž že Pán zla takhle čas od času zkouší věrnost všech svých služebníků.“
„Opravdu všech?“ zastavila jsem se v pochodu a nedůvěřivě na něho pohlédla. „Kolikrát poslal kletbu třeba na Malfoye?“
„Malfoy je jiný případ,“ zamračil se. „Jestli má Pán zla nějakého oblíbence, pak je to právě Lucius. Což ovšem neznamená, že by na něj Cruciatus tu a tam také nezkusil.“

Povzdychla jsem si a bezmocně rozhodila rukama. Naše „diskuse“ nebrala konce - už jsme se takhle dohadovali dobrou půl hodinu a za tu dobu ani jeden z nás neustoupil ani o píď. A to měl za sebou Severus ještě podobnou rozpravu s Brumbálem, který se mu jako první snažil rozmluvit účast na příští schůzce Smrtijedů. Ředitelovy argumenty, že by tam Severus neměl chodit, když už ho minule Voldemort skoro zabil, se však naprosto minuly účinkem. Nepomohlo ani přesvědčování, že ho Fénixův řád opravdu potřebuje živého. Nikdy předtím jsem nezažila, aby Severus řediteli v něčem tak vehementně odporoval a trval na svém, a překvapilo to zjevně i Brumbála. Než se vsoukal zpátky do krbu, upřel na něho vážný pohled a rozloučil se s ním slovy:
„Víš dobře, Severusi, že ti to nemůžu zakázat, ale znovu opakuji, že si nepřeji, abys na tu schůzku šel.“
Pak se podíval na mne.
„Doufám, Sandy, že budete mít víc štěstí a podaří se vám mu tu hloupost vymluvit.“
Vzápětí pod sebe hodil špetku letaxu a zmizel.

Bylo dost naivní myslet si, že opravdu dokážu Severusovi rozmluvit něco, co nedokázal předtím Brumbál, ale zkusit jsem to prostě musela. Takže jsem tu teď bezmocně stála a zoufale se snažila vymyslet nějaký argument, který by konečně zabral. Co mu mám tak asi říct, když ani hrozba, že ho Voldemort tentokrát opravdu zabije, pro něj není dost silná?

Chvíli jsme na sebe tiše zírali, než jsem si s nelibostí uvědomila, že se Severus usmívá. Trochu jsem přimhouřila oči – nesnášela jsem, když se mi vysmíval, a přesně tak to teď vypadalo. Nepochybně poznal, co se mi honí hlavou, protože vstal a přistoupil ke mně. Pak mi prsty urovnal pramínek vlasů, co mi sklouznul do tváře, a záhadně se pousmál. Jeho černé oči měly podivný výraz.

„Ty se mi směješ?“ zamračila jsem se na něj.
„Vůbec ne,“ řekl tiše. „Jen se bavím myšlenkou, že se o mě doopravdy bojíš. Něco takového jsem od smrti své matky nezažil.“
Potřásla jsem nechápavě hlavou – na takové citové výlevy jsem od něj jaksi nebyla zvyklá.
„Ale Brumbál se o tebe přece taky bojí,“ nadhodila jsem provokativně.
„Hmm, to je zvláštní,“ řekl sametovým hlasem, vzal mě za bradu a mírným tlakem mě donutil zvednout hlavu. „Opravdu zvláštní,“ opakoval a díval se mi do očí. „Brumbála jsem nikdy neměl chuť políbit.“
Cuklo mi v koutcích úst, ale nenechala jsem se jeho poznámkou rozházet.
„Zase se snažíš nenápadně vyklouznout z našeho nepříjemného rozhovoru. Tohle na mě nezkoušej, já ty tvoje finty dobře znám!“
Zvedl ruce v gestu naprosté bezmoci.
„No ovšem! Mohlo mě hned napadnout, že budeš neústupná jako vždycky.“
„To jsi tedy uhodl,“ přikývla jsem. „Nechci tě totiž ztratit, víš,“ povzdychla jsem si, zatímco jsem se prsty dotkla jeho sotva zhojené rány na hlavě.
Postavila jsem se na špičky a lehce ho políbila. Bylo příjemné cítit dotek jeho rtů, takže jsem se k němu přitiskla o něco víc, jen abych ten nádherný okamžik ještě trošičku prodloužila.

Vtom se něco dotklo mé nohy a já doslova nadskočila leknutím. Rychle jsem pohlédla k zemi a nevěřila svým očím. Dlouhosrstá černá kočka se střídavě otírala o mé a Severusovy nohy, prohýbala hřbet a slyšitelně u toho předla.
„Co to je?“ zavrčela jsem a ustoupila o pár kroků dozadu.
Na hloupou otázku se mi samozřejmě dostalo náležité odpovědi.
„Nikdy jsi neviděla kočku?“ rýpl si Severus, sehnul se a zdvihl tu kočku do náručí. Pak ji začal drbat pod krkem a za uchem.
„Jsi v pořádku, Severusi?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. „Odkdy se mazlíš s kočkami? A co ta potvora vůbec dělá v tvé pracovně?“
Povytáhl obočí.
„Tahle potvora mě náhodou chodila navštěvovat, když jsi byla v Krásnohůlkách, a já jsem jí za to docela vděčný.“
Pak obešel stůl, sedl si do své vysoké židle, položil si kočku na klín a bezmyšlenkovitě ji začal hladit.
„Severusi, přece dobře víš, jak kočky nesnáším!“ protestovala jsem.
„To je ovšem tvůj problém,“ odtušil poněkud chladně. „Já jsem naopak rád, že mi aspoň někdo zahříval postel, zatímco ty ses bavila někde ve Francii,“ ušklíbl se vzápětí.
„Jak – bavila?“ zalapala jsem po dechu. „Já se tam nebyla bavit, já...“
„Nenamáhej se,“ přerušil mě ostře, „nehodlám znovu poslouchat ty řeči o tvém důležitém poslání v Krásnohůlkách. Víš, že jsem s tím od začátku nesouhlasil, ale tobě to bylo jedno. Takže se nemůžeš divit, že jsem vzal zavděk kočkou, když ty ses na mě vykašlala. Ostatně,“ proložil svůj monolog zamyšleným pohledem na kočku a pak zpátky na mě, „z určitého hlediska je vcelku jedno, jestli má člověk v posteli psa nebo kočku.“

Na okamžik jsem absolutně ztratila řeč. Jestliže jsem zpočátku měla dojem, že se bavíme jen o nevítaném vetřelci – protože kočky jsem už od dětství bytostně nesnášela a Severus to moc dobře věděl – tak teď to najednou vypadalo mnohem vážněji. A problém smrtijedské schůzky byl tím samozřejmě zcela odsunut do pozadí.
„Já jsem se na tebe přece nevykašlala, Severusi,“ upřela jsem na něj vyčítavý pohled. „Dobře víš, proč jsem do Krásnohůlek jela a co tomu předcházelo. Snad ti už nemusím znovu připomínat tu eskapádu kolem Blackovy smrti, ne?“
Zamračil se a chtěl něco říct, ale ještě jsem ho nehodlala pustit ke slovu.
„A když už jsi mluvil o té paměti, pak si možná vybavíš – pokud v té své jen trošku zapátráš –že jsem nikdy nebyla v tvé posteli v psí podobě. Naopak, jestli je pravda, že jsi doopravdy spal s tou kočičí mrchou v jedné posteli, tak odcházím a nevrátím se sem, dokud tu chlupatou potvoru nevyhodíš a nepořídíš si novou postel.“
Severus nasadil svůj oblíbený lehce překvapený výraz - hraný úžas dovedený do naprosté dokonalosti.
„Opravdu mě nepřestává udivovat, jak silné výrazy dokážeš používat, když není něco podle tvého gusta, Sandy. S politováním ti musím oznámit, že kvůli tobě tu kočku rozhodně nevyženu. Ona tu zůstane a je jen tvoje věc, jestli tu zůstaneš také nebo jestli odejdeš. Držet tě nebudu.“

Zalapala jsem po dechu. Co se to jen dělo? Tohle přece nebyl ten Severus, kterého jsem znala! Ten by mě nikdy nenechal takhle odejít kvůli nějaké kočce! Kde byl ten muž, který mě i přes své časté výlevy nesnášenlivosti miloval a obvykle udělal všechno pro to, abych s ním strávila noc? Že by to byly následky nedávného zranění hlavy?

Hrdost mi nedovolila od ohlášeného odchodu couvnout, takže jsem se zhluboka nadechla a zamířila ke dveřím. V duchu jsem stále doufala, že se za mnou ozve ten sametový hlas, který mi řekne, ať neblázním. Hlas, který mě s klidem ujistí o tom, že kočka půjde a já tím pádem můžu zůstat. Ale neozvalo se nic, a dokonce i kočičí předení utichlo. Od dveří jsem se ještě ohlédla ke stolu. Mlčky a v jakési podivné shodě mě odsud sledovaly dva páry očí, černých a zelených. Tiše jsem za sebou zavřela dveře.

xxxxx

Druhý den v podvečer zaklepal kdosi na dveře mé pracovny. Na mé „Dále“ nakoukl dovnitř Remus Lupin a mile se na mne usmál.
„Neruším?“
„Ty nikdy nerušíš, Remusi,“ ujistila jsem ho a vstala od hromady písemek, které jsem už hodnou chvíli opravovala. Lupin vklouzl dovnitř a zavřel za sebou dveře.
„Přišel jsem se rozloučit, Sandy. Dnes večer odjíždím.“
„Opravdu?“ posmutněla jsem. „A musíš?“
„V podstatě ano,“ přikývl. „Sirius mě potřebuje. Za pár dní jsou Vánoce a já ho nechci nechávat samotného - dost špatně tu izolaci ve svém domě snáší.“
Při připomínce blížících se Vánoc jsem se neubránila povzdechu. Po včerejšku jsem totiž měla neodbytný pocit, že ty letošní asi nebudou probíhat úplně podle mých představ.
„A pak,“ pokračoval Remus, „Severus se doopravdy uzdraví teprve ve chvíli, kdy odsud vypadnu. Jeho profesionální čest byla hluboce raněna tím, že se mu vlkodlak míchal do řemesla.“
Soucitně jsem se na něj pousmála.
„Měl by ti být ve skutečnosti vděčný za ten kus práce, co jsi se studenty udělal, ale znáš ho - od něj se poděkování hned tak nedočkáš.“
„Ale Sandy, nezveličuj moje zásluhy,“ mávl rukou. „Vždyť jsem učil jen nižší ročníky, a navíc jsem postupoval výhradně podle jeho podkladů.“
„Zase jsi zbytečně skromný, Remusi. Byl jsi skvělý a Brumbál si může gratulovat, že tě angažoval aspoň na přechodnou dobu, ať už se to Severusovi líbilo nebo ne.“ Spiklenecky jsem na něj mrkla. „Možná má Severus jen vztek, že žádnému z tvých studentů nevybuchnul kotlík.“
Potěšeně se usmál.
„Jsi milá, Sandy. Kéž by to tak opravdu bylo.“
Pak si povzdychl. „Budeš mi chybět.“
„Ty mně taky, Remusi,“ vzdychla jsem si také já a znovu mi hlavou prolétla myšlenka na to, jak smutné budou mé Vánoce, pokud se se Severusem do té doby neusmíříme. Citlivý Remus si samozřejmě všiml, že něco není v pořádku.
„Stalo se něco, Sandy? Vypadáš smutně.“
„Ale nic,“ snažila jsem se to zapřít.
„Dobře víš, že mně se můžeš svěřit. Tak co se děje? Zase tě Severus zlobí?“
„Tak trochu,“ povzdychla jsem si.
Pokynula jsem mu, aby se posadil a sama jsem usedla do křesla naproti němu. Pak jsem mu popsala, k čemu došlo předchozí večer ve Snapeově pracovně.
„Já vím, Remusi, že se to možná zdá z mé strany jako malicherná záminka, ale já kočky opravdu nesnáším. Cítím k nim odpor už od dětství, a co jsem se stala zvěromágem a začala na sebe brát psí podobu, jako by se to ještě zhoršilo. Nemůžu za to, prostě to tak je. Kočky to obvykle nějak vytuší a vyhýbají se mi velkým obloukem, což naštěstí eliminuje většinu případných problémů. Tahle černá potvora to ale zjevně nepochopila,“ vzdychla jsem.
Remus na mě chvíli zamyšleně hleděl, než řekl:
„Já to chápu, Sandy. Sirius se o podobných problémech také zmiňoval, i když nemám pocit, že by to prožíval až tak dramaticky jako ty. Ale řekni mi po pravdě – nežárlíš na tu kočku takhle náhodou? Že se Severus mazlí s ní a ne s tebou?“
„Možná…trochu... Hlavně mi přijde zvláštní, že ji Severus tak toleruje. No uznej – kdo by do něj řekl, že on bude mít nějakého domácího mazlíčka, a ještě ke všemu kočku!“
„V tom nemáš tak úplně pravdu,“ nesouhlasil Remus. „Jednak podle toho, co o Severusovi vím – nezapomeň, že jsme spolu prakticky vyrůstali - má kočky rád už dlouhá léta, snad s výjimkou paní Norrisové. Vždycky ho totiž nesmírně fascinovala jejich elegance a hrdost. A pak, i on míval svého mazlíčka - asi před deseti lety měl nějakého cizokrajného hada, což se zdálo všem přirozené. Had je přece zmijozelský symbol a jako takový se k řediteli Zmijozelu tím pádem hodil.“
„On měl hada? Tím se mi nikdy nepochlubil,“ podivila jsem se. „A co se s ním stalo?“
„To netuším, asi umřel. Jednou jsem se ho na to zeptal, ale jenom něco zavrčel. Znáš ho, těžko bude něco vysvětlovat vlkodlakovi.“
„Celý Severus,“ povzdychla jsem si. „Schválně to z něj zkusím vytáhnout, tedy jestli spolu budeme ještě někdy zadobře. Protože buď s ním budu já, nebo ta kočka.“
„No, pokud by se snad Severus neumoudřil a trval na té kočce, tak já tě ujišťuji, že my dva se Siriusem dáme přednost tvé společnosti, ať už v lidské nebo psí podobě. Takže kdybys nechtěla být na Vánoce sama, budeš na Grimmauldově náměstí vítána.“
„Jsi milý, Remusi, děkuju. Rozmyslím si to a dám vědět, ano?“
„Rozhodně se ozvi co nejdřív,“ přikývl Lupin a zvedl se z křesla. „Budu už muset jít, Sandy, i když je mi tu s tebou fajn.“
Vstala jsem, objala ho na rozloučenou a vzápětí mě něco napadlo.
„Můžu tě ještě o něco poprosit, Remusi? Těsně před Vánoci se asi budu muset vydat na Příčnou, abych koupila ještě nějaké dárky, a nechci tam jít sama, protože jak víš, pár Smrtijedů na mě už má spadeno. Denní věštec minulý týden psal, že se Lotrand zase vyvlékl z procesu a je volný. Ne že bych se snad bála, ale proč někomu zbytečně dávat příležitost, že... Doprovodil bys mě tam, prosím?“
„Moc rád,“ usmál se. „Pošli mi sovu, kde a kdy mám být, a já tam na tebe budu čekat. Do té doby na sebe buď opatrná, Sandy, a kdybys cokoliv potřebovala, dej určitě vědět.“
Políbil mě na čelo a vzápětí se za ním zavřely dveře.

xxxxx

Byl pátek, poslední vyučovací den před vánočními prázdninami, a studenti se už očividně nemohli dočkat, až vyučování skončí. Závěrečnou hodinu toho dne jsem měla se zmijozelskými a havraspárskými sedmáky a udržet jejich pozornost byl tentokrát opravdu oříšek. Všechno by to bylo zvládnutelné, nebýt Hillary Frostové a Zoe Rebellsové. Tyhle dvě zmijozelské dívky se docela často snažily dělat mi v hodinách problémy. Obvykle jsem to řešila přísnou domluvou, případně odebráním bodů jejich koleji a víc jsem se tím nezabývala, přestože jsem se leckdy nemohla zbavit dojmu, že se mě jedna či druhá snaží záměrně  vyprovokovat. To, co však předváděly dnes, opravdu přesahovalo všechny meze.
„Slečno Frostová,“ zvýšila jsem trochu hlas, když se černovlasá dívka po sérii hlasitých zívnutí uchýlila k tomu, že můj výklad o nejznámějších čarodějkách 20. století prokládala hlasitými poznámkami a Zoe Rebellsová sedící vedle ní se jim neméně hlasitě smála. „Můžete mi, prosím, sdělit, co je na smrti Elvíry Čarooké tak zvláštního, že si to zaslouží váš rádoby vtipný komentář?“
„No co asi,“ přežvýkla a provokativně se na mě podívala. „Všechno, ne? Už jen to blbý jméno.“
„Mnoho známých kouzelníků a čarodějek má poněkud zvláštní jména,“ připustila jsem, „ale to by vás po sedmi letech výuky historie čar a kouzel už nemuselo překvapovat. Nebo jste se snad v Kruvalu, odkud jste do Bradavic přestoupily, historii neučili?“
„Ale jo,“ připustila neochotně, „něco takovýho jsme tam taky měli, ale naštěstí nás nikdo nenutil, abychom ty žvásty poslouchali.“
„Já vás k tomu v podstatě taky nenutím,“ vypravila jsem ze sebe, když jsem po chvilkovém strnutí konečně rozdýchala, že někdo označuje dějiny čar a kouzel tak nevybíravým slovem. „Ale pokud chcete složit závěrečné zkoušky, tak by vám místo hihňání, zívání a brebtání asi více prospělo, kdybyste si dělala poznámky. Což platí i pro vás, slečno Rebellsová.“
„Zbytečná námaha,“ ohrnula Rebellsová nos. „Ty zkoušky uděláme levou zadní, a bez nějakého hloupého biflování,“ řekla sebevědomě a od svých spolužáků z koleje sklidila několik uznalých pohledů a pochvalné zamručení.
„Je skvělé, že si tolik věříte, ale vzhledem k vašim studijním výsledkům v mých hodinách bych to tak optimisticky neviděla,“ snažila jsem se vrátit je nohama zpátky na zem. „A věřte tomu, že pokud nebudou vaše znalosti na odpovídající úrovni, tak vám k úspěšnému absolvování té zkoušky nepomůže nic na světě,“ ujistila jsem ji klidně.
„Jen abys nebyla nakonec překvapená,“ řekla polohlasem Frostová a ušklíbla se. Zjevně si myslela, že ji neslyším, ale v tom se šeredně zmýlila. A moje trpělivost byla v tom okamžiku definitivně minulostí.
„Nejsem si vědoma, slečno Frostová, že bychom si my dvě tykaly,“ odpověděla jsem ostře. „A možná i vy si na to lépe vzpomenete, když budete mít čas o tom v klidu popřemýšlet. Takže vás očekávám dnes v osm hodin večer v mé pracovně. A vás taky, slečno Rebellsová.“
Obě dívky nasadily trpitelský výraz a třídou to jen zahučelo.
„To přece nemůžete udělat, paní profesorko,“ zkoušel protestovat Markus Flint. „Dneska večer je přece vánoční ples a Hillary na něj chtěla jít se mnou.“
„Pane Flinte, prosím, nepoučujte mě o tom, co mohu a co ne,“ nehodlala jsem připustit diskusi o svém rozhodnutí. „O plese samozřejmě dobře vím, a ujišťuji vás, že kdyby byly vaše spolužačky méně prostořeké, mohly se ho klidně zúčastnit. Ale za daných okolností nemohu jednat jinak. A teď konec debat a zpátky k učení.“
Otočila jsem se k nim zády a zamířila ke svému stolu, nicméně poznámku, kterou Rebellsová pronesla, jsem nedokázala přeslechnout.
„Určitě nemá s kým na ten ples jít, tak si vybíjí vztek na nás.“
Sevřela jsem rty a tvářila se, že jsem nic neslyšela, i když ve mně pochybnost zasetá tou poznámkou začala docela slušně hlodat. Můj vztah se Severusem se od toho nedávného incidentu s kočkou nezlepšil ani o pověstný fous a jen těžko jsem mohla doufat, že se to právě na plese změní.

xxxxx

Druhý den byla sobota a já jsem si po předchozím nepříjemném večeru stráveném ve společnosti Hillary Frostové a Zoe Rebellsové (kterým se samozřejmě ani trochu nelíbilo, že mají udělat pětistránkový soupis nejvýznamnějších kouzel vynalezených ve 20. století) dovolila trochu přispat. Severuse jsem tak potkala až při obědě. Upřel na mě své černé oči a vzápětí už jsem slyšela jeho hlas v hlavě.
„Nebyla jsi včera na plese.“
Suché konstatování faktu a v něm skrytá výčitka, přesně jak to uměl a jak to s oblibou dělával. Od doby, kdy zjistil, že naši myšlenkovou konverzaci dokáže zachytit všehovšudy Brumbál a Alastor Moody, začal tenhle způsob komunikace bez obav používat i v jídelně.
„Ty sis toho snad všiml?“ odpověděla jsem mu stejným způsobem.
Tváří se mu mihnul nepatrný úšklebek.
„Jistě. Nikdo tu na mě neštěkal, což nešlo přehlédnout.“
Tentokrát jsem se trošku ušklíbla já.
„Ach tak. Už jsem se bála, že jsem ti snad chyběla.“
Záhadně se pousmál, ale neodpověděl. Odvrátila jsem od něj pohled a snažila se zahnat slzy, které se mi draly do očí. Začínala jsem mít pocit, že už mu na mě vůbec nezáleží a cítila jsem se kvůli tomu dost mizerně.

Cestou z jídelny jsem potkala ředitele Brumbála, který se právě vrátil z Londýna a požádal mě o krátký rozhovor. Předem jsem tušila, na co se mně chce zeptat, a Brumbál mě nezklamal.
„Vím, že je to možná zbytečná otázka, Sandy,“ začal, když jsem se posadila do křesla, „ale pokročili jste nějak se Severusem v otázce té schůzky Smrtijedů?“
„Ani trochu, pane řediteli,“ povzdychla jsem si. „Jistě jste si všiml, že…jak to jen říct…že momentálně nejsou naše vztahy právě přátelské, takže žádné další přemlouvání z mé strany se nekoná. A i kdybychom spolu vycházeli, nevěřím, že bych měla šanci jeho rozhodnutí jakkoliv změnit, když už se to nepovedlo vám.“
„Nepodceňujte svou moc nad tím mužem, Sandy,“ pousmál se Brumbál.
„Moc? Žádnou nad ním nemám. Momentálně ho spíš ovládá nějaká černá kočka, a ne já,“ odporovala jsem.
„Vy sama jste jí však k tomu dala svou neústupností příležitost,“ vyčetl mi zasvěceně. „Ale to s vámi teď nechci řešit. Ta schůzka je už zítra, takže pokud byste ještě mohla…“
„Obávám se, že nemohla, pane řediteli,“ přerušila jsem ho. „Mohla bych ho leda tak svázat a uvěznit v tom jeho zatraceném sklepení, aby se odtamtud nedostal, jiná šance zkrátka není.“
Brumbál se na mě dlouze zadíval přes své půlměsíčkové brýle.
„Dobře, Sandy,“ kývl nakonec. „Věřím, že jste udělala vše, co bylo ve vašich silách. Děkuji vám za váš čas i snahu.“
Trochu zmatená jsem opustila jeho kancelář.

xxxxx

To odpoledne jsem poslala Remusi Lupinovi sovu s prosbou, aby mě čekal druhý den v poledne v hospodě u Děravého kotle. Vánoce byly za dveřmi a mně stále ještě chyběly dárky pro Severuse i pro Siriuse. Doufala jsem, že na Příčné ulici se mi podaří nějaké obstarat a chtěla jsem to zvládnout co nejrychleji, abych se stihla ještě se Severusem rozloučit před jeho odpoledním odchodem na schůzku Smrtijedů. Kočka nekočka, v takové chvíli jsem ho nemohla nechat odejít jen tak.

xxxxx

V neděli přesně v poledne jsem vystoupila z krbu v Děravém kotli a nepříjemně mě překvapilo, že tam Remus ještě není – jako jeden z mála mužů totiž chodil vždycky včas. ´Asi ho tentokrát něco zdrželo,´ uvažovala jsem. Objednala jsem si dvojku červeného a usedla v jednom z temných koutů hospody. Bezpečně jsem věděla hned o několika lidech, kteří by dali nevím co za to, kdyby mě zastihli na takovémhle místě samotnou a nehodlala jsem riskovat, že mě někdo z nich uvidí dřív, než já jeho.

Jako bych ho snad přivolala, objevil se jen o pár minut později uvnitř Lucius Malfoy. Pátravě se rozhlédl místností a pak zamířil mým směrem. Srdce se mi prudce rozbušilo a instinktivně jsem sáhla po hůlce. Byla jsem sice skrytá v přítmí, ale přesto jsem si nebyla jista, zda o mně náhodou neví. Naštěstí se zastavil u stolu uprostřed místnosti, prohodil pár tichých slov k podivné zahalené postavě, která tam seděla, a vydal se na dvorek, co vedl do Příčné ulice. O minutku později se zvedl i ten zakuklenec a vyšel za ním. Jako by ti dva nechtěli být spolu viděni, alespoň ne tady... Zvědavost mnou doslova lomcovala a rychle jsem přemýšlela, co mají asi za lubem. Váhala jsem jen chvilečku, než jsem se zvedla a s hůlkou zastrčenou pod hábitem, avšak pevně sevřenou v dlani, se vydala za nimi.

Prošla jsem do Příčné ulice a zahlédla zakuklence, jak se zastavil u nejbližší výlohy a předstíral, že si prohlíží vystavené zboží. Přitom se nenápadně ohlížel, zda ho nikdo nesleduje, než znovu vykročil kupředu. Daleko vpředu se v davu mihly Malfoyovy světlé vlasy. Očividně mířil k Obrtlé ulici, ale stejně jako jeho nohsled se i on každou chvíli zastavoval a kontroloval, zda za ním nejde ještě někdo jiný.

´Severus mě zabije, jestli zjistí, že jsem se vydala na takové místo sama,´ napadlo mě, když jsem proklouzla nevábným úzkým průchodem do Obrtlé. Tady už to bylo jen pro silné povahy – kouzelníci, na které tu člověk natrefil, měli morální zásady šavlozubého tygra a neštítili se ani těch nejodpornějších stránek magie. Na kraji ulice bylo naštěstí liduprázdno. Opatrně jsem se přiblížila k rohu, za který zakuklenec před chvilkou zabočil. Přitiskla jsem se zády ke zdi a nenápadně vykoukla, ale hned jsem rychle stáhla hlavu zpátky. Malfoy i ten kouzelník skrytý pod kápí stáli hned za rohem, zabráni do hovoru.

Chvíli jsem natahovala uši, abych něco z jejich hovoru zaslechla, ale bylo to marné – tak citlivý sluch jsem prostě neměla. Pak mě napadla geniální myšlenka. Rychle jsem na sebe vzala psí podobu, přitiskla se k zemi a připlížila se k rohu tak těsně, jak to jenom šlo. Psí uši byly o poznání výkonnější a já teď slyšela každé slovo.

„A víte to jistě?“ ptal se právě Lucius Malfoy oné zakuklené postavy.
„Samozřejmě,“ odpověděla mu zastřeným hlasem. „Všechno jsem to naprosto jasně slyšela.“
Takže pod tou kápí byla osoba ženského pohlaví – první zajímavé zjištění.
„A jste ochotna to odpřísáhnout i před naším Mistrem?“ ptal se Malfoy.
„Jistě,“ trochu pohrdavě odfrkla. „Přece jsem vám to slíbila, ne?“
„Mohla jste si to klidně rozmyslet,“ nedal se Malfoy. „Pár lidí už to udělalo. Jedině proto je ten zrádce dosud mezi námi a proto se mi ještě Mistra nepodařilo přesvědčit o tom, že je to ve skutečnosti Brumbálův špeh.“
Zatajil se mi dech. Tenhle rozhovor určitě nemohl být o nikom jiném než o Severusovi…
„Nic jsem si nerozmyslela a nerozmyslím,“ zašeptala rozzlobeně žena. „Dnes večer ho dostaneme, to vám slibuju.“
„Věděl jsem, že jste skvělá,“ usmál se Malfoy křivě. „Odměna vás samozřejmě nemine.“

V té chvíli jsem usoudila, že už jsem slyšela dost. Pomaloučku, centimetr po centimetru, jsem se plížila zpátky. ´Musím varovat Severuse,´ vířilo mi hlavou. ´Musím mu říct, co se na něj chystá, musím…´
Příliš pozdě mi můj psí nos oznámil, že je někdo za mými zády. Cítila jsem, jak mě kouzelná síla mění zpátky do lidské podoby a jak se mi neviditelné provazy omotávají kolem celého těla. Pak mě něčí noha šťouchnutím do žeber převrátila na záda, a já se dívala do vítězoslavně rozzářené tváře Romaina Lotranda.
„Konečně!!!“ procedil nenávistně mezi zuby. „Konečně jsem tě dostal, ty jedna čubko! A teď ti to všechno spočítám, i s úroky!“

xxxxx

Stála jsem připoutaná u rozložitého stoletého dubu na pokraji lesa; neviditelné provazy se mi bolestivě zařezávaly do rukou a nohou. Na krajinu už dávno padla tma a pustou mýtinu ozařoval jen jakýsi kruh ohňů s velkou vatrou uprostřed. Ke stromu, u něhož jsem už několik hodin stála, však dopadala pouze ta záře, nikoliv teplo, takže mi zuby drkotaly zimou.

Romain Lotrand, který se ode mne celou dobu nevzdálil na víc jak deset metrů, na mě vrhl další nenávistný pohled. Přes prekérní situaci, do které jsem se dostala, jsem se musela pousmát – paradoxně to byl totiž Lucius Malfoy, komu jsem teď vděčila za svůj život. Lotrand se hotovil zabít mě téměř okamžitě, maximálně ještě po krátkém mučení, ale Malfoy mu to nedovolil. Přikázal mu, aby mě přenesl na místo jejich večerní schůzky a celou dobu mě hlídal. Z jeho poznámek jsem pochopila, že mě chce využít pro Severusovo vydírání. Očividně toužil po tom, aby se Severus ke své špiónské činnosti před Voldemortem přiznal, a byl k tomu ochoten použít veškeré dostupné prostředky.

Na kraji mýtiny se začínaly postupně zjevovat zakuklené postavy - to se Smrtijedi scházeli na své setkání. Jako jeden z prvních dorazil Malfoy. Sundal si kápi i masku, prohodil pár slov s Lotrandem a přišel mě zkontrolovat. Pro jistotu prověřil má pouta a pak mi pomalu přejel dlaní po krku, jako by uvažoval, jestli má stisknout nebo ne. Snažila jsem se ovládnout cvakání zubů, ale moc se mi to nedařilo.
„Zima, co?“ pronesl konverzačním tónem a od úst se mu vznesl obláček páry. „Ale neboj se, už brzo ti to přestane vadit.“
Potom mě lehce klepnul hůlkou po hlavě a já ucítila chladný proud rozlévající se mi po celém těle. Ten pocit už jsem kdysi zažila – byly to účinky maskovacího kouzla. Malfoy zjevně nechtěl, aby mě Severus uviděl příliš brzy, až dorazí. Když znovu zvedl hůlku a chystal se s ní mávnout směrem k mému krku, vytušila jsem jeho úmysl a rychle promluvila.
„Já nebudu křičet, Malfoyi. Slibuju!“
„Nevěřím ti,“ zakroutil hlavou. „Určitě budeš chtít Snapea varovat.“
„A vy si snad opravdu myslíte, že odsud Severus uteče, když mě tu uslyší křičet?“
Malfoy se zarazil. Potom se spokojeně usmál a jeho ruka mě pohladila po tváři.
„Ačkoliv mám hned několik důvodů z duše tě nenávidět, musím připustit, že jsi docela chytrá holka. Svým způsobem tě bude škoda, ale tu smrt před zraky našeho Pána si za své předchozí skutky opravdu zasloužíš. A slibuji ti, že se osobně postarám o to, aby tvá smrt byla hodně pomalá a bolestná. Mému slovu - slovu šlechtice můžeš klidně věřit.“
Otočil se a vydal se k Lotrandovi, aby mu udělil ještě pokynů týkajících se mé ostrahy.

Kolem se ozývala další a další prásknutí a po každé takové ráně se z temnoty vyloupl nějaký Smrtijed. Chvíli jsem je počítala, ale když jich bylo přes dvacet, přestala jsem. To množství mě začínalo děsit. Všichni měli na obličejích masky a byli skryti pod kápěmi, takže se dalo jen obtížně odhadnout, kdo je kdo. Severuse jsem však poznala, jakmile se objevil. Jeho držení těla, jeho chůze, to všechno mi bylo tak povědomé, že se to nedalo utajit ani pod pláštěm s kápí. Nemohl mě vidět, vzhledem k maskovacímu kouzlu, které na mě Malfoy použil, a já horečně přemítala, jak mu dát svou přítomnost nenápadně najevo. Nevymyslela jsem nic kromě mohutného nádechu a výdechu, což však stačilo k tomu, aby se přede mnou vytvořil zřetelný obláček sražené páry. Severus se na okamžik zarazil a zadíval se mým směrem, vzápětí však rychle otočil hlavu stranou.

V té chvíli se na mýtině objevil Voldemort. Měl svítivě bílou tvář s podivně ztuhlými rysy a já měla pocit, že se vzduch ochladil ještě nejméně o deset stupňů. Smrtijedi se k němu jeden po druhém trousili, klekali před ním a líbali lem jeho hábitu. Pak se postavili do kruhu, ve kterém měl zřejmě každý z nich předem určené místo. Jediný Malfoy se u Voldemorta zdržel déle a něco mu tiše pošeptal, než se i on odebral mezi ostatní. Voldemortovy hadí oči se na okamžik upřely mým směrem a mně se sevřel žaludek. Nebylo pochyb o tom, že tenhle kouzelník mě vidí i navzdory maskovacímu kouzlu. Pak pohlédl zpátky na své věrné.
„Severusi Snape,“ zasyčel přísně, „odlož svou masku a předstup přede mne.“
Snape vystoupil z kruhu. Když sundal masku, všimla jsem si, že je stejně bledý jako obvykle, ale jinak vypadá klidně.
„Lucius mi již poněkolikáté tvrdí, že jsi mě zradil a pracuješ pro mého největšího nepřítele. Chceš k tomu něco říct?“
„Mistře,“ sklonil Severus pokorně hlavu, „to obvinění je nepravdivé, stejně jako byla ta minulá. Při našem posledním setkání jste si přece sám prověřil mou věrnost.“
Voldemortova ústa se pootevřela v nehezkém úsměvu.
„Ovšem. Choval ses tehdy statečně. Malfoy však prý dnes přivedl svědka, který tě snad konečně odhalí.“
Oba se současně pootočili a Malfoy gestem postrčil kupředu zakuklenou postavu. Tušila jsem v ní tu ženu z Obrtlé ulice.
„Můj Mistře,“ pronesla zastřeným hlasem, „na vlastní uši jsem slyšela Severuse Snapea, jak pár dnů po minulé schůzce sděloval Brumbálovi podrobnosti o vašem birminghamském plánu. Mohu to odpřísáhnout na smrt své matky.“
„Kdo jsi?“ zavrčel Severus. „Neznám tě.“
„Podstatné je, že já ji znám, Snape, a že jí věřím,“ utnul ho Voldemort. „Tahle moje služebnice na tebe totiž v Bradavicích dohlíží, abys mě nepodváděl. Takže - co mi k tomu řekneš?“
„Můj pane, nikdy jsem vás nezradil!“ odporoval tiše, avšak přesvědčivě Severus.
„Lže!“ vykřikl vztekle Malfoy a vzápětí začal škemrat u Voldemorta. „Mistře, věděl jsem, že se určitě nebude chtít dobrovolně přiznat, takže když dovolíte...“ Významně kývl hlavou mým směrem.
Voldemort na mě na okamžik upřel své žluté hadí oči, pak mávl hůlkou a zbavil mě maskovacího kouzla. Mezi Smrtijedy to zašumělo překvapením, ale v Severusově tváři se nepohnul ani sval. Podle jeho výrazu by se dalo usuzovat, že my dva jsme se v životě neviděli.
„Svou bolest snášíš dobře, Snape, tak uvidíme, jestli vydržíš také tu její,“ triumfálně se usmál Malfoy. „Dobře vím, co pro tebe ta holka znamená. Crucio!“

Příšerná bolest mi projela celým tělem. Jako by se mi někdo snažil zlámat všechny kosti v těle... Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost. Slyšela jsem někoho hlasitě křičet a teprve po chvíli jsem si uvědomila, že jsem to já. Když bolest konečně pominula, byla bych se určitě zhroutila k zemi, kdyby mě neviditelné provazy nedržely ve vzpřímené pozici. Snažila jsem se zhluboka dýchat a nemyslet na to, jak se mi třese celé tělo.

Severus na mě po celou tu dobu lhostejně hleděl a vypadal jako vytesaný z kamene. Když Malfoy svou kletbu ukončil, ušklíbl se, vytáhl hůlku a namířil ji na mě. Neměla jsem čas na údiv, když jsem zaslechla, jak svým sametovým hlasem mazlivě vyslovil „Crucio!“ Znovu mě zaplavila vlna bolesti, která nebyla o nic menší ani kratší než ta předchozí. Uvědomovala jsem si, že opět křičím a že v té změti výkřiků je i jeho jméno. Po chvíli bolest pominula a já se zoufale snažila zůstat při smyslech. Jako v mlze jsem viděla Severuse, jak se s pohrdavým výrazem obrací k Malfoyovi a něco mu říká. Zaslechla jsem až jeho poslední slova:
„...už pro mne dávno nic neznamená.“
Malfoy vypadal nasupeně a Voldemort se očividně bavil.
„Zabít!“ přikázal vzápětí stručně.
Malfoy a Lotrand iniciativně vykročili kupředu, ale Severusův hlas je zarazil.
„Když dovolíte, Mistře,“ obrátil se na Voldemorta, „raději to udělám sám. Ti dva se s tím pokaždé příliš pářou a já předpokládám, že tu dnes večer nejsme pro zábavu.“
Voldemort se podivně usmál.
„Už dlouho jsem tě neviděl nikoho zabít, Severusi, takže se rád podívám, jestli jsi to náhodou nezapomněl. O tvé věrnosti si popovídáme potom. A vy dva ustupte stranou,“ šlehl pohledem po Malfoyovi a Lotrandovi, kterým se to viditelně ani trochu nelíbilo.
„Děkuji, můj pane,“ sklonil Severus na okamžik pokorně hlavu a pak ke mně popošel blíž. Naše pohledy se setkaly a mě z toho až zamrazilo. Severus vypadal nesmírně odhodlaně. Měla jsem velmi nepříjemný pocit, že právě nadešla moje poslední hodinka. Bylo na čase se rozloučit, i když on o to nejspíš vzhledem k událostem posledních dnů příliš nestál. Zašeptala jsem Sonorus interno a pak mu očima řekla:
„Miluju tě, Severusi.“
V hloubi srdce jsem stále ještě odmítala uvěřit, že mě chce doopravdy zabít. Jeho city ke mně se přece nemohly během několika dnů jen tak vypařit...určitě ne úplně.
Zvedl hlavu a blýskl po mně pohledem.
„Taky bych tě miloval...kdybys ovšem byla KOČKA a ne to, co jsi,“ ozvala se mi v hlavě jeho odpověď. „Nikdy se ti nepodaří dosáhnout té úžasné kočičí elegance, ohebnosti a pružnosti...“
Tak tohle mi znělo docela nesmyslně. Kočky jsem přece bytostně nesnášela a samotná představa, že bych se měnila do kočičí podoby a snažila se být jako ony, se mi zdála naprosto absurdní. Proč jsem potom ale měla najednou takový...pocit naděje? Něco tu bylo, něco, co mi možná chtěl Severus naznačit, co nechtěl říct přímo a co mi zatím nepříjemně unikalo... Snažila jsem se nemyslet na to, jak se mi po Cruciatu třese celé tělo a horečně nutila svůj mozek do nějaké aktivity.
„Dobře víš, že já nejsem žádná kočka, já jsem…“ rozběhla jsem se do odpovědi, ale včas jsem se zarazila. Severus totiž nepatrně přimhouřil oči. Tenhle varovný výraz jsem dobře znala – přišel vždycky těsně před tím, než jsem vypustila z úst něco podle něj nevhodného.
„No jistě,“ štěkl a než zastrčil svou hůlku do hábitu, ledabyle s ní švihnul, jako by si jen tak protahoval zápěstí.

Najednou jsem ucítila, že provazy kolem mě už nejsou omotány tak těsně, ačkoliv jsem stále byla připoutaná. Další maličký záblesk naděje v temnotě. Kdybych se tak dokázala vysmeknout…kdybych byla o něco menší...pružnější...no ano, jistě! Konečně mi to došlo - kdybych byla tak ohebná jako kočka, jak zmiňoval Severus, tak by mě ty provazy určitě neudržely. A neudrží mě určitě ani jako psa. Ulevilo se mi, když jsem si uvědomila, že mě Severus zřejmě doopravdy nechce zabít. Zatímco na mě upřeně hleděl, sáhl do svého hábitu a vytáhl malou lahvičku.
„Co to děláš?“ vřísknul za ním Lotrand, který ho celou dobu podezíravě sledoval.
Severus ho probodnul pohledem, ale neuznal ho za hodna odpovědi. Místo toho se obrátil k Voldemortovi.
„Mistře, v minulých dnech jsem dokončil přípravu obzvlášť silného jedu, který účinkuje okamžitě a nezanechává v těle oběti žádné stopy. Myslím, že by se vám mohl hodit a že tohle je vhodná příležitost k tomu, abych ho vyzkoušel v praxi.“
„Budiž,“ zavrčel trochu nespokojeně Voldemort. „Mohlo mě samozřejmě napadnout, že se budeš chtít vyhnout pošetilému mávání hůlkou. Jed se ale vždycky hodí, takže ukaž, co umíš.“
Severus se otočil, přistoupil těsně ke mně a zdvihl lahvičku k mým ústům.
„...se v Bradavicích,“ šeptl sotva slyšitelně.
Na nic už jsem nečekala, přeměnila se v psa a vyklouzla z provazů.
„Běž!“ zaslechla jsem ještě jeho tichý příkaz.
Poslechla jsem ho bez váhání. Jako blesk jsem proskočila jedním z ohňů ohraničujících smrtijedský kruh, vyrazila jsem do tmy a několika dlouhými skoky dosáhla hranice blízkého lesa. Zatímco jsem zběsile kličkovala mezi stromy, prolétlo nad mou hlavou pár kleteb, ale ani jedna z nich mě naštěstí nezasáhla. Běžela jsem dlouho, než jsem se dostala na konec lesa a můj citlivý nos konečně nasál pach kouře z komínů. Mísil se s pachem mé spálené srsti – přece jen jsem nebyla tak rychlá, abych unikla plamenům zcela bez následků. Opatrně jsem se vplížila pod nejbližší keř a vydýchávala se. Všechny mé smysly byly nastražené, aby zachytily případnou známku blížícího se nebezpečí. Chvěla jsem se po celém těle, ale nebylo to zimou - běh mě pořádně zahřál. To se jen ozývaly následky Malfoyovy a Snapeovy kletby...

 
Ještě chvíli jsem pozorně větřila a naslouchala, ale všude byl naprostý klid, dokonce i v lese za mnou. Vypadalo to, že pokud mě někdo ze Smrtijedů pronásledoval, podařilo se mi ho setřást. Malý okamžik jsem přemýšlela o tom, co se asi stalo se Severusem a jestli se nemám vrátit, abych se o tom přesvědčila, ale pak jsem ten nápad zamítla. Jeho jednání na té mýtině bylo očividně pečlivě promyšlené, což mi dávalo víru, že měl i neméně dokonalý plán na vlastní záchranu. A navíc mi bylo opravdu zle.

Vylezla jsem zpod keře, doběhla mezi první domky a teprve tam na sebe vzala lidskou podobu. Už chvíli jsem dumala nad tím, kde vlastně jsem – Lotrand se jaksi neráčil zmínit o tom, kam mě to transportuje, když mě unášel z Příčné ulice. A obzvlášť nepříjemné bylo to, že jsem neměla ani svou hůlku – ta zůstala někde u Smrtijedů, takže jsem si nemohla odmávnout záchranný autobus. Že by tu bydlel nějaký kouzelník, který by mi poskytl hrstku letaxu a nechal mě odcestovat ze svého krbu, jsem také příliš nedoufala. Takže pokud jsem se nechtěla doprošovat nějakého mudly o pomoc – a to jsem opravdu nechtěla – zbývala poslední možnost: zkusit se přemístit. Bez hůlky nic jednoduchého, ale už se mi to kdysi povedlo, i když to bylo docela vyčerpávající.

Zavřela jsem oči, přitiskla si dlaně na oba spánky a pekelně se soustředila. Ozvalo se ostré prásknutí a když jsem oči znovu otevřela, stála jsem na kraji Zapovězeného lesa. Povedlo se! Nesmírně se mi ulevilo a rychle jsem vykročila k bradavickému hradu.

xxxxx

První místo, kam jsem zašla, bylo sklepení. Severus tam ale ještě nebyl a můj strach o něj vzrostl. Začala jsem si vyčítat, že jsem se přece jen nevrátila na mýtinu, abych se přesvědčila, že i on dokázal uniknout. Teď už jsem však nemohla dělat nic víc než čekat. Zašla jsem do svého pokoje, shodila ze sebe špinavé oblečení a rychle vklouzla pod horkou sprchu. Koupel mě dokonale rozehřála a kupodivu i trochu zmírnila bolest v těle. Pak jsem na sebe hodila tričko a své oblíbené džíny a rozčesala si mokré vlasy. ´A co teď?´ pomyslela jsem si. Znovu se vydat do sklepení mi připadalo zbytečné – věřila jsem, že pokud by byl Severus už zpátky, přišel by mě nejprve zkontrolovat. I přes válečný stav, který mezi námi panoval, mu snad přece jen nebyl můj osud tak úplně lhostejný, když mi pomohl utéct.

Neklidně jsem přecházela po pokoji, až jsem se po chvíli zastavila u okna a zahleděla se do tmy. Hlavu jsem měla plnou obav o muže, kterého jsem milovala a který se ke mně v posledních dnech choval tak podivně. Znovu jsem si začínala vyčítat, že jsem se přece jen nevrátila zpátky přesvědčit se, že je v pořádku. Co když ho Voldemort nakonec přece jen zabil? To bych se asi musela zabít i já, protože bych nedokázala dál žít s vědomím, že mě zachránil a sám kvůli tomu zemřel. Opřela jsem čelo o chladné okenní sklo a zavřela oči.
„Ach, Severusi,“ povzdychla jsem si nahlas.
„Ano, Sandy?“
Trhla jsem sebou a prudce se otočila, místnost však byla prázdná.
´Už mám halucinace,´ pomyslela jsem si. ´Slyším hlas někoho, kdo tu vůbec není. Netušila jsem, že má Cruciatus takové účinky.´ Potřásla jsem hlavou a otočila se zpátky k oknu.
„Neotáčej se ke mně zády, když se mnou mluvíš, a laskavě mi vysvětli ten svůj hloupý nápad procházet se sama po Obrtlé ulici,“ ozvalo se místností a já leknutím nadskočila. Tohle tedy určitě nebyla halucinace! Znovu jsem se rozhlédla místností – a opět jsem nikoho neviděla.
„Severusi?“ zkusila jsem to.
„Ano?“
„Kde jsi? A proč tě nevidím?“
„Možná proto,“ řekl ten hlas pomalu a rozvážně, „že jsem neviditelný.“
„Oh...“ vypadlo ze mně inteligentně, než jsem se konečně vzpamatovala z překvapení. „Co kdyby sis ze mne konečně přestal dělat legraci? Jsi v pořádku? A jak to, že jsi neviditelný?“
„To je dlouhé povídání,“ odpověděl a v jeho hlase zazněla netrpělivost. „Ale já jsem se ptal první, takže mi laskavě odpověz. Copak ses už úplně zbláznila, že si jen tak vyrazíš na Obrtlou? Vždyť to byla hotová sebevražda! Kterou částí těla jsi asi přemýšlela? To sis uložila mozek do sejfu u Gringotových nebo co?!?“
„Přestaň se mnou mluvit jako s nějakým studentem!“ bránila jsem se, i když jsem věděla, že má pravdu. „Já se nezbláznila, jen jsem zahlédla Malfoye, jak se snaží o nenápadné setkání s tou zakuklenou ženou. Přišlo mi to podezřelé, tak jsem šla za nimi. Doufala jsem, že zjistím, o čem spolu mluví, a taky se mi to nakonec povedlo. Mluvili totiž zrovna o tobě - že jsi špeh a že tě konečně odhalí... Nebýt toho zatraceného Lotranda, tak bych tě stihla i varovat.“
„No ovšem,“ zavrčel, „takže za to, že jsi tam šla, ještě nakonec můžu já!“
„To jsem přece neřekla! Ale jak vůbec víš, že jsem byla na Obrtlé?“ došlo mi najednou.
„Řekl mi to Lupin.“
„Remus? Ale vždyť ten tam přece nebyl!“ nechápala jsem.
„Dorazil k Děravému kotli chvilku po tobě a hostinský mu řekl, kam jsi šla. Lupin měl o tebe strach, takže vyrazil za tebou a vyptával se na Příčné, jestli tě někdo neviděl. Jenomže než se ten hlupák dopracoval až k Obrtlé, bylo už pozdě a Lotrand tě měl ve své moci. A protože se s tebou přemístil neznámo kam, vydal se Lupin pro jistotu zpátky do Bradavic, aby o tom Brumbála a mne informoval. Což bylo docela štěstí, protože jsem měl čas se na naše neočekávané setkání připravit.“
„Tak proto!“ vydechla jsem. „Musím říct, že jsi mě na té mýtině dost vyděsil, Severusi. Dlouho jsem byla přesvědčená, že mě chceš opravdu zabít.“
V místnosti zavládlo hrobové ticho.
„Severusi?“ nevydržela jsem to po chvíli. „Mluv se mnou! No tak, Severusi! Prosím!“
Byla jsem totálně zmatená. Neviděla jsem ho, netušila jsem, jak se tváří, nemohla jsem nic vyčíst z jeho očí. Dlouhé mlčení jako by jen potvrzovalo, že mě chtěl opravdu zabít a až na poslední chvíli si to rozmyslel.
Najednou mě zezadu objaly dvě silné neviditelné paže a já ucítila na uchu jeho horký dech.
„Nikdy v životě bych ti neublížil,“ ozvalo se vedle mne tiše. „A za ten Cruciatus se omlouvám – musel jsem to udělat, abych se k tobě dostal blíž. Tohle teď vypij, bude ti líp.“
Ve vzduchu přede mnou se objevila malá lahvička. Lektvar, který v ní byl, chutnal dost odporně, ale sotva jsem spolkla pár doušků, cítila jsem, jak se mé bolavé tělo uklidňuje a chvění ustává.
„Děkuju,“ natáhla jsem ruku s lahvičkou před sebe do vzduchu a neviditelné prsty si ji ode mne vzaly.
„Je to lepší?“
„Rozhodně,“ vydechla jsem a trochu se zaklonila, abych se o něj mohla opřít. Pořád stál těsně za mnou, ruce ovinuté kolem mého pasu, obličej zabořený v mých vlasech. Když jsem ucítila jeho polibky na uchu a na krku, slastně jsem zavřela oči. Bylo to jen pár dnů, co jsme se nepohodli, ale už mi tolik chyběl! A já jemu zjevně taky, soudě podle intenzity, s jakou se mne dotýkal. Jen mi trochu vadilo, že ho nevidím.
„Ještě jsi mi nevysvětlil tu svou neviditelnost,“ vzpomněla jsem si a trochu jsem se od něj odtáhla.
„To počká,“ zašeptal mi do ucha a přitiskl mě k sobě zpátky.
„Nepočká. Nemůžu se milovat s někým, koho nevidím.“
„Nechápu, proč bys nemohla,“ zkusil ještě odporovat, ale já se už mezitím vymanila z jeho objetí a kousek poodstoupila.
„No dobře,“ rezignoval. „Není na tom nic tak úžasného - vzal jsem si neviditelný lektvar.“
„Taková věc existuje?“ podivila jsem se. „Už jsem slyšela o neviditelném plášti, ale lektvar?“
„Lektvar už taky existuje,“ řekl a v jeho hlase zazněla hořkost. „Díky Longbottomovi.“
„Cože?“ neubránila jsem se úsměvu.
„Ano, slyšíš dobře. Ten packal ode mne dostal před pár týdny školní trest, během kterého jsem ho nechal připravit posilňující lektvar. Jako obvykle v něm něco pokazil. Byl jsem si nicméně jist, že jeho výsledný produkt není nijak nebezpečný, tak jsem ho to nechal ochutnat. Teprve když mu zmizela půlka těla, uvědomil jsem si, že jsme možná blízko historickému objevu. Trochu jsem na tom zapracoval a během pár dnů se mi podařilo ten lektvar natolik ustálit, že se dá bez obav používat.“
„A Neville samozřejmě neví, že tě přivedl k takovému objevu.“
„Ovšemže ne!“ zavrčel Severus. „Kdybych mu to řekl, ještě by začal být pyšný na to, že je takové nemehlo!“
„No, to snad nehrozí,“ pousmála jsem se. „Ale proč sis ten lektvar vůbec bral?“
„To je snad zřejmé, ne? Jak jinak bych se dokázal Voldemortovi ztratit, když se ukázalo, že to s mou oddaností k němu není zas tak slavné?“ dodal trpce.
„Myslela jsem, že jsi využil své zvířecí podoby, stejně jako já,“ namítla jsem.
„Jistě, to jsem využil. Ale udělal jsem to bezpečnějším způsobem než ty.“
„Takže...nejdřív jsi vypil ten lektvar, a pak ses proměnil v jestřába?“ zkusila jsem si tipnout. „Dvojité zabezpečení?“
„Přesně tak,“ souhlasil, slyšitelně spokojený sám se sebou. „A měl jsem to v plánu i s tebou, ale byla jsi příliš rychlá a zmizela jsi dřív, než jsem ti mohl dát napít toho lektvaru. Uvědomuješ si vůbec,“ dodal vyčítavě, „jak strašně jsi riskovala, když jsi utíkala přímo před zraky Pána zla a ostatních Smrtijedů?“
„Ale já nevěděla, co máš v úmyslu! Myslela jsem, že je v té lahvičce opravdový jed! Proč jsi mi to neřekl? Přece jsme spolu mluvili - očima.“
„To už bych to rovnou mohl říct Pánovi zla nahlas,“ zavrčel. „Víš přece, že umí pronikat do cizí mysli – dám na to krk, že nás celou dobu poslouchal. Od tebe žádné překvapení nečekal, ale na mě si dával pozor. Nemohl jsem si dovolit nic, co by mohlo moje úmysly prozradit.“
„Jsi prostě geniální a měl jsi to dokonale promyšlené,“ pochválila jsem ho upřímně a popošla blíž k místu, kde jsem ho tušila. „Děkuju, že jsi mě zachránil. A nesmíme zítra zapomenout poděkovat taky Remusovi.“
„Musí to být?“ zavrčel.
„Ano, musí. Uznej, že bez jeho informace bys vůbec netušil, že mě Lotrand unesl.“
„Hmm...,“ pronesl zádumčivě a vzápětí mě objal a políbil.
„Kdy už ten lektvar přestane účinkovat?“ povzdychla jsem si. „Chci tě konečně vidět.“
„Nepotřebuješ mě vidět. Teď ne. Jen zavři oči a uvolni se.“
Měl pravdu, ostatně jako skoro vždycky. Když jsem zavřela oči a soustředila se jen na jeho dotyky, zdálo se mi, že prožívám nejkrásnější milování ve svém životě.

xxxxx

„Dobré ráno, Severusi,“ pohladila jsem ho ráno po vlasech, když konečně pootevřel oči. Lektvar neviditelnosti už přestal účinkovat a já si trochu znepokojeně všimla, jak unaveně Severus vypadá.
„Dobré ráno. Jak ti je?“ zajímal se a jeho černé oči na mě s obavou pohlédly. Očividně se ještě nezbavil pocitu viny za ten Cruciatus, co na mě použil.
„Mně je dobře, zato ty vypadáš nějak použitě,“ usmála jsem se na něj.
Něco nesrozumitelného zahučel a začal vstávat z postele.
„Severusi?“
„Hmm?“
„Tušíš aspoň trochu, kdo byla ta žena, co proti tobě včera svědčila? Byl to přece někdo z Bradavic, ne?“
Zamyšleně se ke mně obrátil.
„Nevím, neznám ji. Ale musí to být někdo, kdo mě dobře zná a kdo se může volně pohybovat po celých Bradavicích.“
„Takových lidí je spousta,“ povzdychla jsem si. „Jen když si vezmeš profesorský sbor...“
„Hloupost,“ zavrčel. „Tohle nebyl nikdo z profesorů, poznal bych ho.“
Posbíral své oblečení a vzápětí za ním zapadly dveře od koupelny.

Chvilku poté, co jsem se oblékla, se ozvalo zaklepání na dveře mého pokoje.
„Remusi!“ usmála jsem se, když jsem otevřela a v chodbě uviděla stát toho, kdo včera přispěl k mojí záchraně. „Pojď dál, chci ti poděkovat! Nebýt tebe, kdo ví, jak bych dopadla!“
Skromně se usmál a obezřetně nahlédl do mého pokoje.
„Severus je v koupelně,“ pochopila jsem jeho nesmělost.
„To je dobře,“ znovu se usmál a vstoupil dovnitř. „Jsem moc rád, že jsi v pořádku, Sandy. V noci jsem ještě mluvil s Brumbálem, Severus se u něj totiž zastavil při svém návratu do hradu. Měl jsem o tebe vážně strach.“
Udiveně jsem povytáhla obočí – Severus se mi nezmínil o své noční schůzce s ředitelem, ale na druhou stranu jsem to mohla předpokládat. Brumbál by byl bez sebe, kdyby ho Severus nechal bez informací až do rána.
„Všechno dobře dopadlo, Remusi, také díky tobě.“
Nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Právě naopak, Sandy, to já jsem to tak zkomplikoval. Měl jsem přijít včas a nenechat se od Siriuse zdržovat.“
„Remusi, Remusi,“ povzdychla jsem si, „proč ty jsi vždycky tak zbytečně skromný? Skromný, nenáročný, milý a usměvavý... Někdy si říkám, že jsem se měla raději zamilovat do tebe. O co klidnější život bych měla!“
„O tom vůbec nepochybuji,“ ozvalo se ze dveří koupelny a já ztuhla zděšením. Tuhle část  konverzace opravdu neměl Severus slyšet – už takhle neměl Remuse rád.
„Úplně vidím tu romantiku,“ pokračoval Severus s trpkou ironií v hlase. „Společné pobíhání po lese, tu a tam rdoušení nevinných obětí nebo naopak hladovění v nějaké jeskyni... A při úplňku byste svorně vyli na měsíc, k čemuž by se jistě rád připojil i Black.“
„Severusi, prosím, přestaň!“ prosila jsem, vědoma si toho, jak hloupě jsem mu právě nahrála na smeč.
„Co tady vůbec chceš, Lupine?“ zavrčel na návštěvníka.
„Jenom mě napadlo, že si Sandy možná bude chtít ten svůj vánoční nákup zopakovat, když se jí včera tak nevydařil, a nerad bych ji nechal znovu samotnou,“ pousmál se nevinně Remus.
Severus se zamračil ještě víc a já rychle vstoupila do hovoru.
„To je pravda! Nejenže pořád ještě potřebuju koupit ty vánoční dárky, ale navíc jsem také přišla o svoji hůlku. Musím chtěj nechtěj k Ollivanderovi!“  
Severus se na mě podezíravě podíval.
„Ten včerejší mráz tě nejspíš definitivně připravil o rozum, ne, Sandy? Opravdu si myslíš, že se po tom včerejšku můžeš jen tak objevit na Příčné? Co když tam zase potkáš Malfoye nebo Lotranda?“
„Budu s ní, Severusi,“ řekl Remus rozhodným tónem, „a nedopustím, aby se jí něco stalo. Doprovodím ji pro jistotu nejdřív k Ollivanderovi, aby si vybrala hůlku, a teprve potom se vydáme po nákupech. A navíc bych se moc divil, kdybychom na Malfoye a Lotranda natrefili i dneska – počítám, že je Voldemort nejspíš za ten váš včerejší útěk moc nepochválil a oni si ještě teď někde lížou rány. Ale i kdyby vás snad už hledali,“ připomněl Remus nepříjemnou pravdu, že Severusova identita byla odhalena a Smrtijedi půjdou od této chvíle i po něm, „Příčná ulice je patrně to poslední místo, kam by se dívali, a do Obrtlé Sandy nepustím ani za nic na světě, to ti slibuju.“
Severus chvíli mlčel a zamračeně na mě hleděl. Pak prudce sebral z křesla svůj hábit, přehodil ho přes sebe a zatímco rychle procházel dveřmi do chodby, přes rameno na mě zavrčel: „Vrať se brzy!“

xxxxx

Remus splnil slovo – zašli jsme k Ollivanderovi, kde jsem si vybrala novou hůlku, k nerozeznání podobnou té původní, a pak jsme spolu prošli i většinu obchodů na Příčné ulici. Koupila jsem, co jsem potřebovala a zvládla jsem to v tak rekordně krátkém čase, že jsem si dovolila přijmout i Remusovo pozvání k návštěvě Blackova domu na Grimmauldově náměstí. Sirius byl radostí bez sebe, když mě uviděl. Od Remuse jsem věděla, jak mizerně se cítí, když musí být neustále zavřený v domě, takže mě ani moc nepřekvapilo, že se vzápětí přeměnil do své psí podoby a začal vesele skákat a běhat kolem mne v kruzích. Váhala jsem jen malou chvilku, než jsem se také přeměnila – byla to jedna z mála možností, jak ho jinak potěšit. Potom jsme se dobrou půl hodinu honili po domě a nedbali na nepřetržité ječení paní Blackové z obrazu ve vstupní hale.

Chudák Remus se mezitím zavřel v kuchyni a použil tam protihlukové kouzlo, aby ten rachot vůbec vydržel. Když se Sirius konečně uklidnil a přeměnil se zpátky, sešli jsme se všichni v kuchyni a zbytek odpoledne jsme strávili v družném hovoru. Jen nerada jsem vstupovala zpátky do krbu, abych se konečně vrátila do Bradavic. Siriusovi jsem musela slíbit, že ho určitě přijdu navštívit i během vánočních svátků.

Šťastně jsem přistála ve svém krbu, pečlivě uložila všechny nakoupené dárky a vydala jsem se za Severusem do jeho pracovny ve sklepení. V duchu jsem se snažila předem obrnit proti jeho jedovatým poznámkám, o kterých jsem předem věděla, že přijdou. Koneckonců byl už skoro večer a já byla opravdu pryč mnohem déle, než jsem původně plánovala. Severus mě samozřejmě nezklamal. Seděl za svým pracovním stolem a sotva ke mně zvedl oči, když jsem vstoupila dovnitř.
„Tak tě přece jen neunesli,“ ušklíbl se a dál něco sepisoval. „Trochu jsem doufal, že by tě tentokrát mohli ukrást i s Lupinem a Blackem. Pak bych se opravdu hodně rozmýšlel, jestli mám někoho z vás vůbec zachránit.“
„Mě jen tak lehce nevyprovokuješ, Severusi,“ pousmála jsem se. „Strávila jsem se Siriusem a Remusem moc příjemné odpoledne a nenechám si ho teď od tebe zkazit.“
Mlčky mě probodl pohledem a znovu sklonil hlavu k pergamenu. Popošla jsem pár kroků od dveří směrem k němu, když jsem se všimla známé černé kočky spokojeně sedící kousek před jeho stolem. Nevypadala, že by můj příchod vůbec zaznamenala, a soustředěně si olizovala tlapky. Zůstala jsem stát a zadívala na ni. Vypadala tak klidně! Jako by věděla, že jí to tu patří, že je tu doma, že ji domácí pán nikdy nevyžene... Vzápětí mě napadla podivná myšlenka.
„Severusi?“ oslovila jsem ho trochu nepřítomně, oči stále ještě upřené na kočku.
„Ano?“ zvedl pohled od stolu a vzápětí se ušklíbl, když zjistil, kam se dívám. „Máš snad zase něco proti mé kočce?“
Odvrátila jsem od ní zrak a podívala se Severusovi do očí. Naštěstí neuhnul, a tak jsem měla možnost si s ním promluvit pomocí myšlenek.
„Co když ta kočka ve skutečnosti není kočka?“
„Co tím chceš...“ pustil se do odpovědi, ale vzápětí se zarazil a oči se mu rozšířily překvapením, jak mu pomalu docházel význam mé otázky.
„Co když je to zvěromág?“ pokračovala jsem. „Říkal jsi mi přece, že nemáš nejmenší tušení, kdo by tě mohl tady v Bradavicích sledovat, aniž by sis ho všiml...“
Severus vstal a upřeně se zahleděl na kočku, která k němu seděla zády a dál soustředěně pokračovala ve své očistě.
„Oba současně,“ ozval se mi v hlavě jeho povel a zároveň jsem viděla, jak sahá po hůlce a na prstech odpočítává signál. Když jsem vytáhla svou hůlku z hábitu, kočka překvapeně zvedla hlavu.
„Transmuto retrorsum!“ zaznělo místností dvojhlasně – a najednou už kočka nebyla kočkou. Na zemi se krčila černovlasá dívka a probodávala mě nenávistným pohledem.
„Slečno Frostová?“ vydechla jsem překvapeně.
Zatímco jsem se vzpamatovávala z šoku, Severus mávnul hůlkou ještě jednou a odhalil dívčinu levou paži. Na předloktí se jí velmi výrazně rýsovalo
znamení zla.
„Co na mě tak zíráš?“ zasyčela na mě Frostová. Vzápětí se zvedla ze země, plavným krokem dokráčela k Severusovi a ovinula mu ruce kolem krku.
„Jsem docela ráda, že jsi na to konečně přišel, Sevie,“ vrněla. „I když to teď pro nás nebude ve tvé posteli až tak pohodlné, ale to nevadí.“
„Sevie?!?“ nevěřícně jsem pohlédla na Severuse, který vypadal neschopen nejen slova, ale i pohybu. „Ona ti říká Sevie?“
„Zjevně,“ zavrčel a pokusil se vymanit z jejího objetí. Dalo mu to poměrně dost práce.
„Takže to VY jste ten Voldemortův člověk v Bradavicích...“ řekla jsem spíš pro sebe.
Frostová po mě šlehla pohrdavým pohledem.
„Jsi opravdu tak hloupá, jak vypadáš! Vážně nechápu, proč se s tebou Severus zahazuje!“
Severus na zlomek vteřiny zlostně sevřel rty a přimhouřil oči, než tiše řekl:
„Odejdi, Sandy!“
„To myslíš vážně?“ nechtěla jsem věřit svým uším.
„Ovšem,“ odsekl. „Vyřídím to sám.“
„Ale...“ pokusila jsem se protestovat.
„Jdi, Sandy!“ přidal na důrazu.
„Dobře,“ prudce jsem se nadechla a otočila se k odchodu, „už jdu. Nebudu vás rušit.“

Vyšla jsem z pracovny, bouchla za sebou dveřmi a zamířila do svého pokoje. Trvalo mi hodinu, než jsem se trochu uklidnila, a spotřebovala jsem na to půl lahve vína. Čas běžel a Severus pořád nešel... Nebyla jsem si ani trochu jista, co bude dál a co vůbec hodlá s Frostovou dělat. Podle toho, jak se k němu chovala, by jeden řekl, že ho snad i miluje. Ve své kočičí podobě měla určitě příležitost strávit s ním spoustu času, a to zřejmě i ve velmi intimních chvílích. Zvláštní, že to byla právě ona, kdo Severuse špehoval a zradil... Co přesně k ní cítí on, to jsem si v nejmenším netroufala odhadnout, ale láska to nejspíš nebyla – tolik jsem z výrazu jeho tváře dokázala vyčíst. Jako kočku ji měl možná opravdu rád, ale se studentkou by se určitě nezapletl.

Po nějaké době jsem se zvedla a vydala se do jídelny. Už byl dávno čas večeře, a přestože jsem neměla na jídlo ani pomyšlení, nutně jsem potřebovala aspoň nějakou společnost, abych přišla na veselejší myšlenky.

O letošních vánočních prázdninách zůstalo v Bradavicích velice málo studentů, takže jsme se všichni vešli k jednomu společnému stolu. Sotva na půl ucha jsem poslouchala řečnění Heather Prýtové o tom, jak je Neville Longbottom šikovný chlapec, když do jídelny vešel Severus. Jeho černý plášť za ním neuvěřitelně vlál, jako tradičně. Nikdy mě to nepřestalo fascinovat a občas jsem si ho kvůli tomu dobírala, jestli nepoužívá nějaké kouzlo, ale on to vehementně popíral.
Jak usedal na volné místo vedle mne, dotkl se dlaní zlehka mé ruky a pohlédl mi do očí.
„Vyřízeno,“ ozval se vzápětí jeho hlas v mé hlavě.
„Opravdu?“ ušklíbla jsem se trochu pochybovačně. „A necítila se slečna Frostová ukřivděná, žes ji tak odbyl?“
„Nech toho, Sandy,“ řekl neobvykle smířlivým tónem. „Opravdu není potřeba, abys mi mou chybu znovu předhazovala.“
To mě trochu překvapilo - nestávalo se moc často, aby Severus připustil, že se v něčem nebo v někom zmýlil.
„Co jsi s ní udělal?“ zeptala jsem se o trochu jemněji.
Záhadně se usmál, ale neodpověděl.
„Neměl by ses takhle tvářit, Severusi,“ napomenula jsem ho. „Tvůj úsměv by mohl studenty vyděsit k smrti.“
Nepomohlo to, usmíval se dál.
„Tak co jsi s ní udělal?“ zopakovala jsem netrpělivě svou otázku.
„Nemusíš přece vědět všechno,“ prohlásil. „Důležité je, že je pryč. Ale udělal jsem dobrý skutek a ona už nikomu neublíží.“
„Tys ji zabil?“ vytřeštila jsem na něj oči.
Pohrdavě si mě změřil, než zasyčel:
„Ovšemže ne!“

Náš rozhovor přerušily tři sovy, které v ten moment přistály na stole před Severusem. Jedna z nich nesla dopis, zbylé dvě zápasily s jakousi krabicí. Opatrně ji složily na stůl, obkroužily Velkou síň a odlétly. Severus nedůvěřivě hleděl na balíček před sebou. Když zjistil, že na něj zvědavě hledí celé osazenstvo stolu, trochu se zamračil a rozvinul pergamen, který k balíčku zjevně příslušel. Ani já jsem z něj nespustila oči a dobře jsem se všimla zmateného výrazu, který se na moment objevil na jeho tváři. Pak odložil dopis na stůl a začal opatrně otvírat krabici. Nějakým zázrakem se pergamen nestočil celý zpátky do ruličky a mně zvědavost nedala, abych do něj nenápadně nenahlédla. Byly to jen útržky vět, co jsem zachytila, ale zněly zajímavě:

„...děkuji Vám za neobvyklý vánoční dárek,“
„...když jsem ten balík rozbalil a vykouklo z něj to děvče...“
 „...ve statistikách ministerstva kouzel jsem v počtu zatčených Smrtijedů stále na prvním místě a váš ´dárek´(který jsem samozřejmě okamžitě umístil do Azkabanu) mi jistě pomůže udržet se  v čele i nadále...“
 „...samozřejmě neočekávejte, že se tím nějak změní náš vztah a že Vám najednou začnu důvěřovat...“
„...nerad bych Vám však zůstal cokoliv dlužen, takže posílám malý dárek na oplátku. Ta slečna říkala, že máte kočky moc rád...“
„...nezapomeňte o celé situaci informovat Brumbála.“
„S úctou Alastor Moody“

Severus mezitím rozbalil krabici a teď nevěřícně zíral do jejího nitra. Tázavě jsem se na něj podívala, ale nereagoval. Nadzvedla jsem se tedy, abych mohla do krabice také nahlédnout, a vzápětí jsem strnula úžasem. Uvnitř, v malém proutěném košíčku, sedělo bílé koťátko se zelenýma očima a překvapeně si prohlíželo svět kolem sebe.
„Se...Severusi?“ vykoktala jsem ze sebe. „C-co to je?“
„Dárek od Moodyho,“ zavrčel. „Na oplátku za tu holku. Můj otec vždycky říkal, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.“

KONEC 

Děkuji Alis, Snowie Owl a Jehúdit za připomínky, které mi pomohly dovést tuto povídku do zdárného konce.