ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Černý hřebec
Autor: Severia a Evelyn

Vysvětlivky:

Kolmák – svislá překážka stavěná do výšky. Mezi stojany se zavěsí několik břeven nad sebe.
Zeď – výšková překážka, která je složena z beden.
Klasický oxer – skládá se z několika částí a kůň ji musí překonat jako jednu překážku. Musí skočit do výšky a zároveň překlenout určitou vzdálenost.
Double-bar – neboli dvojbradlí. Je to oxer, ale zadní bariéra je upevněna výše než přední.
Vodní příkop – je to příkop naplněný vodou. Je široký 2-4 m a hluboký 10-15 cm.
Triple-bar – neboli trojbradlí. Je to šířková překážka skládající se ze tří šikmo stoupajících bariér. Variantu triple-baru představuje pyramida, která má první a třetí bariéru ve stejné výšce. Střední bariéra tvoří nejvyšší bod překážky.
Soutěžní kategorie – Z (do 100cm), ZL (do 110 cm), L (do 120 cm), S (do 130 cm), ST (do 140 cm), T (do 150 cm).
Parkúr – je to dráha, kterou je soutěžící povinen projet od startovní čáry až do cíle.
Opracoviště – místo, kde se zahřívá kůň. Musí na něm být umístěna minimálně jedná kolmá překážka a oxer.
Rozeskakování – pokud je v zákl. kole více dvojic (jezdec a kůň) bez trestných bodů, musí absolvovat ještě druhé kolo, tzv. rozeskakování. Dvojice s nejnižším počtem trestných bodů v nejrychlejším čase se stává vítězen soutěže.
Dvojskok a trojskok – jsou to dva respektive tři skoky za sebou ve vzdálenosti jednoho nebo dvou cvalových skoků.
Kolika – nemoc trávicího ústrojí
 

„Severusi, slyšíš?“ šťouchla do Snapea Hoochová.
„Co?“ odvrátil se od Denního věštce a vražedně se na ni podíval.
„To, co říkala Minerva, že dnes má přijet nová kolegyně na obranu proti černé magii.“
„Ano, slyšel a opravdu mě to nezajímá. Pro mě za mě, ať si klidně přiletí na koštěti.“
„Severusi, ty jsi vážně milý.“ Snape se jenom pohrdavě zašklebil, přelétl pohledem celou sborovnu a znovu zabořil nos do Denního věštce.
Všichni ve škole věděli, že Severus Snape by radši vyměnil lektvary za obranu proti černé magii, ale za těch šestnáct let, co učí v Bradavicích mu Brumbál toto místo nenabídl, a tak permanentně nenávidí všechny, kteří tento předmět v Bradavicích vyučovali. Tím pádem neměl náladu poznat nějakou ženskou, která bude učit „jeho“ předmět. Ale moc dobře o sobě věděl, že v lektvarech se opravdu vyzná a málokdo se mu vyrovná, a věděli to i ostatní.
Po pár minutách složil noviny a položil je na stůl. Už se zvedal k odchodu, když ho Minerva McGonagallová zastavila.
„Severusi, kam jdete?“ Snape přimhouřil oči a ledově se na ni podíval.
„Snad nemusím žádat o dovolení, abych mohl jít do svého kabinetu.“
„Ale za pár okamžiků by měla přijet ta nová…“
„Tak o to opravdu nestojím. Přeji Vám hezký den.“ Už se měl k odchodu, ale východ mu zatarasila nová profesorka s Brumbálem.
„Severusi, kampak se chystáš? Zrovna jsem vám chtěl představit profesorku St. Jamesovou.“
„Jdu do svého kabinetu, pane řediteli, určitě mě postrádat nebudete. A pokud mne paměť neklame, tak se s kolegyní St. Jamesovou známe z dřívějška. Není to tak?“ tázavě do ní zabodl své oči. Měla dlouhé plavé vlasy a tak světle šedivé oči, že mu z nich až přecházel mráz po zádech. Měl pocit, jako by mu viděla až do nejhlubších zákoutí jeho duše.
„Jistě,“ promluvila konečně „ale je to velmi dlouho, co jsem vás viděla naposledy. Bylo mi dvanáct let, pokud si dobře pamatuji a vy jste s bratrem zrovna vyšli školu. Pak už jsem vás nikdy neviděla. Možná to bylo i kvůli tomu, že Lucius už u nás nebydlel.“
„Lucius Malfoy?“ vložila se do jejich rozhovoru Hoochová „Jste sestra Luciuse Malfoye?“
„Ano, Hannah,“ odvětila McGonagallová. „Trillian Malfoyová patřila k našim velmi nadějným studentkám. Ale pokud mě sluch neklame, jmenujete se teď St. Jamesová. Vdala jste se?“
„Ne, ne, když jsem dosáhla plnoletosti, přijala jsem matčino rodné příjmení. Už jsem nechtěla být Malfoyová. Matka mi zemřela, když mi bylo patnáct a já s tou rodinou už nechtěla mít nic společného.“
„Určitě je to velmi zajímavé vyprávění, ale pokud to nikomu nevadí, raději bych se vzdálil.“ Severus se rozhlédl po sborovně a naštěstí nikdo neodporoval. „Tak se tu hezky bavte. Doufám, že se vám tu bude líbit, slečno St. Jamesová.“
„Určitě ano, kolego.“ Severus ji věnoval ještě jeden studený pohled a odešel do svého sklepení.

Nastal první zářijový den a vše se připravovalo na příjezd studentů. Trillian byla už od rána nervózní. Byla sice silná osobnost, ale přece jen - puberťáci jí dělali trochu starosti. A vlastně nejen studenti, i profesor lektvarů ji znervózňoval. Už při snídani na ni koukal, jako kdyby na ni chtěl každou chvíli skočit a zakousnout ji.

Nastal večer a Trillian se rozhodovala, co si má vzít na sebe. Modré sametové šaty, nebo červený saténový hábit? Nakonec se rozhodla pro černé hedvábné šaty s dlouhým pláštěm. Vešla do jídelny a viděla, že všude jsou snad tisíce svíček. Byla to nádhera. Uprostřed stolu seděl Brumbál a vesele se bavil s profesorkou Prýtovou. Kolegu Snapea nikde neviděla a profesorku McGonagallovou také ne. Prošla mezi stoly a usedla na své místo vedle profesora Kratiknota. Po pár minutách se otevřely dveře a do Velké síně se nahrnuly spousty studentů. Každý si sednul na své oblíbené místo a sálem se rozlehlo hlasité štěbetání. Všichni čekali na slavnostní zařazování prvňáčků. V té chvíli vevlál do Velké síně i Snape. Nepodíval se ani na jednoho studenta a na tváři měl svůj kamenný výraz. Sedl si vedle Trillian, kde bylo jeho místo a otráveně hleděl na prvňáky, které právě přiváděla McGonagallová. Moudrý klobouk zazpíval svojí písničku a začalo zařazování. Trillian nadšeně pozorovala, jak Moudrý klobouk vykřikuje koleje. Snape naopak věnoval pozornost jen studentům, kteří připadli do Zmijozelu, protože byl ředitelem Zmijozelské koleje. Když McGonagallová vyvolala posledního žáka Walkera, Robina a Moudrý klobouk ho zařadil do Nebelvíru, Brumbál vstal.

„A teď, když máme zařazování za sebou, bych vám rád představil novou členku našeho učitelského sboru, profesorku Trillian St. Jamesovou. Určitě jste poznali, že vás bude vyučovat obranu proti černé magii. Buďte na ni hodní.“ Domluvil a usmál se na Trillian. Ta se začervenala a lehce se uklonila. Studenti začali tleskat. Kromě jednoho. Draco Malfoy se na ni opovržlivě díval. Setkala se s jeho pohledem a úsměv jí zmizel ze rtů. Jistě, pokud počítala správně tak bylo Dracovi šestnáct let. Naposledy ho viděla, když mu byly dva roky, víckrát se s ním nesetkala. Podle toho, jak se tváří, bude stejný jako jeho otec, pomyslela si. A jak znala muže z rodu Malfoyů, ti se hned se vším svěřovali svým otcům, tedy, aspoň Lucius to dělal. Pokud tedy on není nějaká výjimka hned zítra ráno poběží do sovince s dopisem pro Luciuse. Z myšlenek ji vytrhl Brumbál, který ještě zopakoval nejdůležitější body školního řádu. Nakonec popřál všem dobrou chuť a sedl si zpátky do křesla. Sálem se rozlehlo ťukání příborů o talíře a všichni nadšeně jedli ta nejlepší jídla. Snape si nikoho nevšímal, jen jedl svoji porci. Za pár minut dojedl a jako první se zvedal k odchodu. Trillian se podívala na černý plášť mizící za rohem, ale dál se věnovala svému jídlu. Strávila dvě příjemné hodiny ve Velké síni a rozprávěla s profesorem Kratiknotem a Brumbálem a profesorkami McGonagallovou, Prýtovou a Hoochovou. Bylo jedenáct hodin, když už se jí začala klížit víčka, a tak vstala, rozloučila se a odešla do svého pokoje. Už stála před dveřmi, když ji někdo chytil za loket a obrátil ji k sobě. Severus Snape se jí díval přímo do očí. Trillian chtěla nahmátnout svoji hůlku, ale nemohla se vymanit z jeho sevření.

„Co ode mě chceš, Severusi? Pusť mě, to bolí!“ zakřičela na něj. Severus povolil stisk a Trillian konečně nahmátla svou hůlku a namířila ji Snapeovi přímo do obličeje. Ten o pár kroků ustoupil a na tváři měl zase ten svůj neproniknutelný výraz.
„Opravdu by mě zajímalo, jestli Brumbál ví, že má ve škole Smrtijeda.“ zašklebila se na něj.
„Nejsem Smrtijed, Trillian. Můžeme si v klidu promluvit?“
„Myslíš, že ti uvěřím? Moc dobře si pamatuji, jak jste se před otcem a matkou předváděli jak krásná Znamení zla máte!“
„Ano, to je pravda, ale od té doby se hodně změnilo. Nejsem Smrtijed, jsem Brumbálův špeh, už osmnáct let. Jestli mi nevěříš, zeptej se ho.“ Tázavě zvedl jedno obočí. Trillian pomalu sklonila hůlku.
„Tak co mi chceš říct?“ zeptala se ho otráveně.
„Lucius neříkal, že tady budeš.“
„Lucius o tom taky nevěděl, už čtrnáct let jsem ho neviděla ani s ním nemluvila.“
„Ano, říkal něco v tom smyslu, že jsi zrádce krve.“
„A víš, že mi to je jedno? Zajímalo by mě, co by udělal, kdyby věděl, že ty jsi taky zradil ten jejich černý spolek.“
„Určitě by mě zabil, stejně jako všichni Smrtijedi a Pán zla, ale já se smrti nebojím.“
„To tě jistě šlechtí,“ řekla mu ironicky.
„Možná. Lucius také říkal, že jsi pak emigrovala do zahraničí a schovala ses.“
„Ano, když jsem vystudovala, chtěl, abych se přidala k Voldemortovi a stala se Smrtijedkou. Lucius mě vzal na setkání Smrtijedů, ale já nechtěla ani slyšet o tom, že bych měla být jedna z vás. Utekla jsem a přitom zabila jednoho Smrtijeda. To se, samozřejmě, Voldemortovi nelíbilo a přísahal mi pomstu. Tak jsem radši zmizela do Francie. Proč se mě na to ptáš, vždyť jsi tam přece byl.“
„Ne, nebyl. V tu dobu jsem plnil jeden úkol. Lucius mi pak něco vyprávěl, ale moc jsem to neposlouchal. A proč ses vrátila, zrovna teď, když opět nabývá moci?“
„Ani nevím, možná proto, že mě o to Brumbál požádal a možná i proto, že si chci něco dokázat.“
„Jsi zvláštní, Trillian, už tehdy jsi byla. Moc ses nezměnila, možná až na účes, tehdy jsi ho měla o mnoho kratší.“
„Myslíš, že když mám dlouhé vlasy, tak mám krátký rozum?“
„Nic takového jsem neřekl.“
„Ale myslíš si to.“
„Ne, nic takového si nemyslím. A kdybych si to myslel, tak bych ti to řekl. Já si servítky neberu, tím méně s profesory, kteří učí obranu proti černé magii.“
„Co proti nim, prosím tě, máš? Už Brumbál mi říkal, že s tebou v tomto ohledu budu mít problémy.“
„To je moje věc a tvoje zbytečná starost. I když jsi v Bradavicích, Trillian, nikdy si nemůžeš být jistá tím, že jsi v bezpečí, i když se říká, že Bradavice jsou nejbezpečnější místo na světě. Dávej si pozor.“
„Vyhrožuješ mi snad?“
„Ne, já, ne. Já tě jen žádám, aby sis dávala pozor. Myslím, že už půjdu, jak vidím, jsi unavená. Dobrou noc, Trillian.“ Severus se otočil a odvlál do podzemí. Trillian se za ním ještě chvíli dívala a pak zašla do svého pokoje, kde si lehla na postel. Ospalost ji přešla, a tak přemítala nad tím, co jí právě Snape řekl. Asi po půl hodině ji však únava nakonec přemohla a ona usnula.

Druhý den ráno se Trillian připravovala na svou první hodinu. Měla ji mít s Nebelvírem a Zmijozelem. Naneštěstí 6. ročník, do kterého právě Malfoy chodí. První hodina, a zrovna s tímhle spratkem! Ale přece se nebude bát šestnáctiletého kluka, který jí nesahal ani po kotníky. Tak! Není žádný strašpytel a takovým budižkničemu se zabývat nebude. Hodila na sebe hábit a vydala se na snídani. Zamyšleně kráčela a nevšimla si, že jeden schod chybí. Šlápla do prázdna a vykřikla. Už myslela, že se odporoučí k zemi, když ji zachytily dvě silné ruce. Trillian vyprostila nohu z díry a začala si upravovat hábit, když si všimla, že ten, kdo ji chytil, je Snape.
„Neumíš dávat pozor, profesorko?“ zeptal se chladně.
„Víš, kolego, můj rozum je tak krátký, že se do něj ostražitost nevejde, a proto jsi tady ty, abys mě v takovém případě zachránil.“ Věnovala mu jeden ze svých ironických úsměvů a odkráčela do Velké síně. Snape se za ní díval, pak jen mávl rukou a vydal se za ní. Všichni už byli na snídani a když Trillian procházela mezi stoly, otáčeli se pohledy jejím směrem.

Když dojedla, vrátila se do pokoje. Učila až od 11 hodin, takže ještě dodělávala nějaké drobnosti. Ve třičtvrtě na jedenáct vzala své knihy a šla na první hodinu. Když vešla do učebny, všichni se na ni podívali a pozdravili jí. Všichni na ni hleděli s respektem, všichni až na Malfoye. Na něm bylo vidět, že jí pohrdá. Položila knihy na stůl, sedla si do křesla a vzala si pergamen a brk

„Dobré ráno, třído. Mé jméno už znáte. Jsem Trillian St. Jamesová. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet. Nemám na vás žádné náročné požadavky, jen chci, abyste při mých hodinách dávali pozor. Čím víc ho budete dávat tady, tím méně se budete muset učit ve volném čase. Dále nesnesu při mých hodinách chichotání a hlasité bavení. Pokud chcete něco sdělit svému sousedovi, můžete mu to pošeptat anebo si to raději řekněte po hodině. Domácí úkoly budete odevzdávat včas a všichni. Pokud se stane, že úkol mít nebudete, omluvíte se a přinesete ho následující hodinu. Můžete ho zapomenout dvakrát za rok. Pokud se vám stane, že ho zapomenete po třetí, vysvětlíte mi, proč jste ho zapomněli a já uvážím, zda vám uberu body, udělím trest anebo mi ho přinesete později. Zatím po vás nic jiného nechci. Ostatní si řekneme v průběhu roku. Nějaké dotazy? Žádné? Dobře, teď bych si ráda zapsala vaše jména.“ Jeden po druhém jí nadiktovali jméno a příjmení. Jako jedna z mála si Trillian jméno Harry Potter zapsala jako ostatní a nevěnovala mu pozornost. Studenty to mírně zmátlo. Pokud si pamatovali, nebylo profesora, který by se nad Harryho jménem aspoň nepozastavil. Ona ani nemrkla. Ve třídě to mírně zašumělo. Asi si myslí, že ho neznám, pomyslela si. Znala ho velmi dobře, jako všichni ostatní, ale nemínila u něj dělat žádnou výjimku. I když přemohl Pána zla, bude se k němu chovat jako k ostatním. Obdivovala ho, měla před ním respekt, nesnášela totiž Voldemorta, jako jediná z rodiny s ním nesympatizovala.

Hodina ubíhala rychle a v klidu, žáci byli pozorní a odpovídali na veškeré její otázky. Usmyslela si, že první hodinu budou pouze opakovat, aby zjistila, jak daleko se dostali. Všimla si, že nejchytřejší z celé třídy je Hermiona Grangerová a Harry Potter za ní není daleko. Těšilo ji, že zrovna on si vede tak dobře. Naopak Draco Malfoy byl jedním z nejhorších. Ze všech věcí na které se ho zeptala, věděl pouze, že Tůňodavové žijí ve vodě. Pak tam byl takový nesmělý nešika Neville Longbottom, ale i přes svou nešikovnost byl roztomilý. Zanedlouho zazvonilo.

„Pro dnešek tedy končíme. Na příští hodinu mi všichni přineste pojednání o tom, co byste se chtěli v mých hodinách dozvědět navíc. Všichni, i vy, pane Malfoyi,“ řekla Trillian, když viděla otrávený obličej Draca. Ten se jen ušklíbl a se svými gorilami Crabbem a Goylem odcházel na oběd.
„Nepřipomíná ti někoho?“ zeptal se Ron Harryho a podíval se na Trillian, která u oběda probírala něco s profesorem Kratiknotem..
„Ne. Koho?“ odvětil Harry.
„Harry, copak ty pro oči nevidíš?“ řekla Hermiona. „Ty dlouhé plavé vlasy, šedivé oči, nic ti to nepřipomíná?“
„Ehm…Malfoye?“
„Samozřejmě.“
„Ale Hermiono, copak by mohla mít něco společného s Malfoyovými? Vždyť se chová úplně jinak, je příjemná a milá a to Malfoyovi nejsou.“
„Ano, chová se jinak, ale to nic neznamená. Měli bychom si na ni dávat pozor.“
„Tak dobře, jak chceš, ale stejně si myslím, že nemáš pravdu.“ odpověděl jí Harry a Hermiona na něj vrhla rozzlobený pohled, který naznačoval jak můžeš říct, že nemám v něčem pravdu.

Trillianiny ostatní hodiny byly také v pořádku a studenti k ní chovali respekt. Byly čtyři hodiny, když skončila její poslední vyučovací hodina toho dne. Vracela se do svého pokoje uklidit knihy a pak se chtěla jít projít po Bradavických pozemcích, když ji zastavil hlas.
„Dost mě překvapuje, že tě tady vidím.“ V Trillian hrklo. Otočila se a za ní stál Draco Malfoy.
„Co chceš, Draco? Nemáme spolu o čem mluvit.“
„Ale teto Trillian, copak tě nesmím pozdravit?“ uculoval se na ni.
„Stačilo mi, že jsem tě viděla na hodině. Víc ke štěstí nepotřebuji.“
„Myslel jsem si, že s tebou budu mít jen problémy.“
„Ano, to je možné, když se budeš chovat tak, jak se chováš. Já si tě nevšímám, Draco, tak buď tak laskav a nevěnuj pozornost ani ty mně. Dávno jste pro mě cizí, nepletu se vám do cesty, tak se otoč a upaluj do své společenské místnosti, než se rozzlobím.“
„Jak jsi milá, tetičko!“
„Zmiz! A dělej!“ Trillian přiblížila ruku ke svému hábitu. Malfoy se lekl, že by třeba mohla použít svou hůlku, a to nehodlal riskovat, přece jenom byla dobrá čarodějka, to věděl moc dobře. Ušklíbl se a odkráčel do své koleje. Trillian si oddychla, že má svého synovce z krku a může pokračovat v cestě do svého pokoje. Už ale neměla tak dobrou náladu jako před chvílí. Zatracenej zmetek, příští hodinu mu to pěkně osolím, to bude čubrnět! Ještě uvidí, kdo je to Trillian St. Jamesová. Naštvaně mrskla s knihami na postel, práskla za sebou dveřmi a odešla ven. Sotva vyšla, zavanul jí do tváře čerstvý vzduch. V dáli viděla velikou postavu bradavického hajného Hagrida a tak si řekla, že za ním zajde a popovídá si s ním. Zaregistrovala, že se sklání nad nějakou krabicí. Došla až k němu a lehce mu ťukla na rameno.
„Ahoj Hagride, jak se máš?“ Hagrid se rozzářil, když ji uviděl
„No ne, Trillian, ty si se za mnou přišla podívat? A jak se ti učí?“
„No, kdyby nebylo otravného příbuzenstva, šlo by to jako po másle. Ale ostatní žáci, dokonce i někteří zmijozelští mě berou.“
„Tak to sem rád! A kam máš namířeno?“
„Ale, jdu se jen tak projít po pozemcích, kolem lesa a tak. Co to máš v té krabici?“
„To sou Třaskavý skvorejši, mám je na vyučování.“
„Hm, ty znám, pěkné potvory, pamatuji si na svoje spáleniny. Dobře, Hagride, já už půjdu. Měj se hezky a já se zase přijdu podívat.“ Políbila ještě Hagrida na tvář, jako to dělávala, když tu studovala a odcházela po cestičce u lesa. Po pár stech metrech se ještě ohlédla a zamávala mu. Otočila se zpátky a narazila do vysoké černé postavy. Tak se lekla, že málem nepopadla dech a zavrávorala. Snape ji instinktivně zachytil. Měli obličeje pár centimetrů od sebe a Trillian ucítila vůni hřebíčku. Trochu se jí zatočila hlava, ale po pár vteřinách se vzpamatovala a vyprostila se z jeho objetí.
„Se-Severusi,“ vykoktala ze sebe „musíš se vždycky tak neslyšně plížit?“
„Snad jsi se mě nelekla, profesorko?“ evidentně se bavil.
„Nelekla? Málem jsem z tebe dostala infarkt! Asi si myslíš, jak je hrozně zábavné mě lekat.“
„Abych pravdu řekl….docela je. Přeji hezký den, Trillian.“ Ironicky se na ni usmál a pokračoval v cestě do hradu. Trillian za ním jen vykuleně hleděla. Kde se tu vůbec vzal? Asi byl v lese na bylinkách, ale žádné neměl. Ale vždyť je mohl mít v kapse, tam bych je těžko viděla, pomyslela si.

Dál nad tím nepřemýšlela a pokračovala v procházce. Vůbec nevnímala čas, musela jít nejméně několik hodin. Pomalu se začalo stmívat. Bylo devět hodin, když došla zpět do Bradavic. Ani se nešla převléknout a rovnou zamířila do Velké síně. Usedla vedle Snapea, který k jejímu překvapení ještě u večeře byl a zamyšleně se na něj podívala. Snape její pohled chvíli snášel, ale ne moc dlouho.

„Stalo se něco, kolegyně?“
„Co? Ehm…ne, ne, jen by mě zajímalo, kde ses tak najednou přede mnou objevil. Pokud vím, tak v Bradavicích se nedá přemísťovat. Byl jsi v lese na bylinkách?“ Pobaveně se na něj dívala a viděla, že ještě více zbledl.
„Co jsem dělal nebo kde jsem byl ve svém volném čase, do toho ti vůbec nic není.“ Odvětil jí tiše, ale rozzuřeně. Věděla, že šlápla do vosího hnízda, tohle jí asi dlouho nezapomene, ale bylo jí to jedno.
„Mě to zajímalo pouze teoreticky. Nemohla jsem přijít na žádné reálné vysvětlení, tak mě napadlo, jestli neznáš nějaké kouzlo, o kterém ostatní nemají ani tušení a nechtěl by ses s námi o něj podělit. Nebo máš neviditelný plášť? To by bylo velmi zajímavé, ještě nikdy jsem ho neviděla. Jsou velmi vzácné.“

„Žádné nové kouzlo neznám a kdybych ho věděl, TOBĚ bych ho rozhodně neřekl. A jestli chceš spatřit neviditelný plášť, musíš zajít za někým jiným,“ a přitom vrhl nenávistný pohled na Harryho. Věděla, že ho nejspíš nesnáší ze všech lidí nejvíc, ale bohužel neznala důvod. „A teď mě omluv, mám ještě něco důležitého na práci, ne jako někdo, kdo se poflakuje celé odpoledne venku.“ Snape se zvedl a odcházel pryč. Ani nedojedl své jídlo. Asi ho pěkně namíchla, ale Trillian to nevadilo. Usmyslela si, že Harryho po večeři požádá, jestli by jí ten neviditelný plášť nemohl ukázat. Čekala dokud se Harry s Ronem a Hermionou nezvednou, a když už se chystali k odchodu, vydala se za nimi.

„Harry, mohla bych s tebou mluvit?“ zavolala na něj. Všichni tři se otočili a vydali se směrem k ní.
„Jistě, paní profesorko, co potřebujete?“
„Mohl bys tak za patnáct minut přijít ke mně do kabinetu?“ Harry se zarazil, podíval se na Rona a Hermionu, ale přikývl. „Dobře, budu na tebe čekat. A prosím tě, vem si s sebou svůj neviditelný plášť,“ pošeptala mu a spiklenecky na něj mrkla. Harry na ni nevěřícně koukal, pak neznatelně přikývl.
„Tak za patnáct minut, Harry.“ Věnovala mu ještě jeden pohled a pak odcupitala do svého pokoje.
„Co ti to šeptala, Harry?“ zeptala se Hermiona.
„Chce, abych s sebou přinesl neviditelný plášť.“
„Plášť po tvém taťkovi? Ale proč?“ divil se Ron.
„Copak já vím? Až tam budu, tak se to dozvím.“
„Harry, to je divné, dávej na sebe pozor! Říkala jsem, že je nějaká podezřelá. Jestli je spřáhnutá s Malfoyovými, tak ti hrozí nebezpečí.“
„Neboj, Hermiono, já se o sebe postarám.“

O patnáct minut později už Harry klepal na dveře Trillianina kabinetu. Nevěděl, co po něm chce a doufal, že opravdu není z rodu Malfoyů.
„Dále,“ ozval se zevnitř hlas. Harry vstoupil a uviděl ji za stolem. Byla tak podobná Luciusovi Malfoyovi, až to nebylo hezké. „Posaď se, Harry. Asi se chceš zeptat, proč jsem chtěla, abys přišel a ještě k tomu s neviditelným pláštěm.“
„Ano, to bych opravdu chtěl,“ odpověděl Harry a díval se jí do očí. Trillian se usmála a pokrčila rameny.
„Profesor Snape mi prozradil, že máš neviditelný plášť a protože neznám lidi, kteří by ho vlastnili, chtěla jsem si ho prohlédnout, pokud ti to nevadí.“
„Aha, Snape, to mě mohlo napadnout. Klidně si ho prohlédněte, paní profesorko,“ řekl a podal plášť Trillian. Ta ho uchopila a zvědavě si ho prohlížela. Látka byla stříbrná, klouzavá, skoro ji necítila. Byl tak lehký! Úplně ji okouzlil.
„Jsi hodný, Harry. Mohl by sis ho obléknout?“ Harry si přehodil plášť přes ramena a během okamžiku zmizel. Trillian tápala po svém kabinetě, ale nikde nic nezahlédla. Po pár vteřinách se Harry opět objevil před jejím stolem.
„Je opravdu pozoruhodný, máš štěstí, že ho vlastníš. Jak se ti odvděčím, Harry?“
„No…mohla byste mi dát jedničku ze zkoušek.“ A šibalsky se na ní podíval. Trillian se zasmála.
„Ano, to by se ti určitě zamlouvalo, viď? Ale přece jen musíš ukázat, že něco umíš a myslím si, že pro tebe to nebude nic těžkého. V obraně proti černé magii jsi velmi dobrý. Harry, řekni mi, je pravda, že tě profesor Snape nesnáší? Viděla jsem, že si na tebe tak trochu, jak to říct, zasedl?“

„Trochu? Ten by mě nejradši nechal vyloučit. Nesnáší mě kvůli otci. Studovali spolu ve stejném ročníku a jeden druhého nemohli vystát. Táta měl kamaráda, Remuse Lupina, on byl vlkodlak, vlastně ještě pořád je. Měli svou partu, ještě k nim patřil Sirius Black a Petr Pettigrew. Snape nějak vyslídil, že se Remus každý měsíc někam vytrácí. Jednou ho sledoval a zjistil, že ho madam Pomfreyová vede pod vrbu mlátičku. Sirius mu prozradil, že když vezme klacek a stiskne suk na kmeni, tak se vrba mlátička ani nehne. Snape to šel zkusit, ale Sirius to řekl tátovi a ten nechtěl dopustit, aby se mu něco stalo. Remus by ho zabil, protože už byl proměněný ve vlkodlaka. Od té doby Snape vděčí tátovi za život a prostě to nemůže překousnout. Nesnáší Siriuse, protože ho málem zabil a Remuse, že je jejich kamarád. Prostě si pořád dělali naschvály. Myslí si, že jsem stejně arogantní jako táta, proto mě nesnáší. A abych řekl pravdu, já Snapea taky. Jednou jsem byl u něj v kabinetě a viděl jsem v myslánce jeho nejhorší vzpomínku. Táta mu tam udělal něco, co bych do něj nikdy neřekl. I když ho Snape pořád provokoval, tohle si nezasloužil. Slíbil jsem, že nikdy nikomu neřeknu, co jsem viděl, takže se nezlobte, že u vás neudělám výjimku.“ Harry se celou dobu díval na svoje ruce. Bylo vidět, že ho to zasáhlo. Poznala, že má svého otce velice rád, i když ho nikdy nepoznal, a dlouho si nechtěl přiznat, že nebyl takový svatoušek, za jakého ho měl.

„To mě mrzí, Harry.“
„Mně taky, ale co můžu dělat.“
„Máš pravdu, dělat nemůžeš nic. Dobře, Harry, děkuji ti, že jsi mi ukázal ten plášť.“
„Když budete chtít, tak vám ho někdy půjčím.“
„Děkuji, ale myslím, že to nebude potřeba. Přece jenom, není důvod abych se stala neviditelnou, ale kdybych náhodou potřebovala, tak se zastavím.“ Usmála se na něj a Harry si opět zopakoval, že nemůže být od Malfoyů.
„Tak jo. Zatím se mějte pěkně, paní profesorko. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Harry.“
Trillian si vzpomněla na to, jak vrazila do Snapea a zamyslela se. Co když byl na setkání Smrtijedů? Asi zajdu za Brumbálem, napadlo ji.
„Jen pojďte dál.“ Brumbál ji pozval dál ještě dřív, než zaklepala. Jak jen tohle dělá, pomyslela si.
„Dobrý večer, pane řediteli.“
„Copak potřebujete, Trillian?“
„Pane řediteli, včera jsem mluvila s kolegou Snapem. Vím, že když jsem ho naposledy viděla, byl Smrtijed. Včera mi ale řekl, že už osmnáct let pro vás dělá špeha a dnes jsem do něj vrazila u lesa. Zajímalo by mě, jestli nebyl na setkání Smrtijedů a jestli o tom víte.“ Brumbálovi zajiskřilo v očích.
„Ano, vím o tom. Smrtijedi mají vždy první pondělí v měsíci schůzku.“
„Takže pro vás opravdu pracuje? A vy mu věříte?“
„Samozřejmě, že mu věřím, bez toho by to nešlo. Severus je důvěryhodný a patří k mým nejlepším lidem. Je dokonce členem Fénixova řádu.“
„Fénixova řádu? O tom jsem neslyšela.“
„Fénixův řád je liga, která bojuje proti Voldemortovi. Já jsem jejím zakladatelem. Řád má velmi vybrané členy, takže kdybych Severusovi nevěřil, určitě by členem nebyl.“
„Mně se jen zdálo divné, že by se Smrtijed mohl změnit.“
„To nejste jediná, Trillian, ale věřte mi, že Severus si toho hodně protrpěl a já mu plně důvěřuji.“
„Vám věřím, pane řediteli. Já už půjdu, jsem trochu unavená.“ Trillian se zvedla z křesla a zamířila ke dveřím. „Dobrou noc, pane řediteli.“

Týdny ubíhaly a Trillian byla spokojená. Až na některé výstupy kolegy Snapea a vražedné pohledy Draca Malfoye. Začátkem října se šla konečně, po tolika letech, znovu podívat do Prasinek. Byly stejné, jen Chroptící chýše byla ještě víc zchátralá než před těmi dvaceti lety, kdy tu studovala. Jednou, když se Trillian probudila, byl krásný den, svítilo slunce a stromy dostávaly oranžový a červený nádech. Byl Předvečer svátku všech svatých. Těšila se na oslavu, Velká síň byla na oslavách vždy velkolepá. Na snídani byla kupodivu mezi prvními. U učitelského stolu nikdo neseděl a dohromady bylo v sále dvacet lidí. Mezi nimi i Harry a jejich kamarádi. Usmála se na něj a zamávala mu. Harry její usměv opětoval, ale Hermiona s Ronem se tvářili jinak, jako kdyby jí nevěřili. Když už byl Velký sál zcela zaplněný, dojedla a chystala se k odchodu. Zadívala se do vstupních dveří a zahlédla postavu s bílými vlasy. Rychle se zvedla a celou síní běžela. Zastavila se až na chodbě, ale nic nápadného neviděla. Těžce oddychovala a hledala aspoň malou stopu po bílých vlasech.

„Copak, profesorko, trénuješ na maraton?“ vytrhl ji z myšlenek Snape.
„Severusi, nechej si to, ano?“ rozhlédla se po chodbě a znovu se podívala na Snapea. „Mohla bych si s tebou na chvíli promluvit?“
„Teď? Jdu na snídani, mám hlad.“
„Kdybys nechodil tak pozdě, měl bys čas,“ odpověděla rozzlobeně.
„Tak dobře, co se děje?“ zeptal se Severus otráveně. Trillian ho odtáhla kousek stranou, aby je žádný student neslyšel. Když se přesvědčila, že jsou dostatečně z doslechu, řekla: „Nebyl u tebe náhodou Lucius?“
„U mě? Děláš si legraci? Co by u mě dělal? A když se mnou už potřebuje mluvit, většinou se ukazuje v noci v krbu. Proč?“
„Mám pocit, že jsem ho zahlédla.“
„Prosím tě, Trillian, co by tady dělal?“
„Sám jsi mi říkal, že si mám dávat pozor, a teď ze mě děláš hlupáka.“
„Nic takového z tebe nedělám, ale když si to myslíš, nebudu ti to vyvracet. Jestli jsi na pochybách, zajdi si za Brumbálem, ten ti určitě pomůže víc než já.“
„Díky, opravu jsi mi velice pomohl.“ řekla mu ironicky a zašklebila se.
„Nemáš zač.“ Severus její škleb opětoval, otočil se na podpatku a odkráčel na snídani. Trillian se rozmýšlela, jestli má zajít za Brumbálem nebo to má nechat plavat. Nakonec se rozhodla, že za ním zajde.
„Vanilkový pudink!“ zavolala na kamenný chrlič a ten se začal otáčet. Vstoupila na schody a nechala se vynést až před Brumbálovu pracovnu. Zaklepala a vstoupila dovnitř.
„Dobrý den, pane řediteli, já…“ ale nedomluvila. Lucius Malfoy seděl v křesle před Brumbálovým stolem. Když ji viděl, vstal a povýšeně se na ni podíval.
„Ahoj Trillian. Dlouho jsme se neviděli:“
„Co tady děláš, Luciusi?“
„Ale no tak, Trillian, takhle se vítá bratr, kterého jsi čtrnáct let neviděla?“
„A víš, že jsi mi ani trochu nescházel?“
„Jsi vážně milá, sestřičko.“
„Hm, to už mi někdo říkal.“ Trillian si vzpomněla na rozhovor s Dracem a znechuceně se ušklíbla. Z napjatého rozhovoru je vytáhl Brumbál.
„Posaďte se, Trillian, Lucius už je stejně na odchodu.“ významně se na Malfoye podíval a nezřetelně pokývl ke dveřím. Ten jen ohrnul horní ret.
„Ještě se uvidíme, Trillian. Brumbále.“ pokývl jim a rázným krokem odešel z ředitelny.
„Doufám, že až ta chvíle nastane, bude to hodně vzdálená budoucnost,“ řekla Brumbálovi, když byl Malfoy z doslechu. „Co tady dělal, pane řediteli?“
„Byl tady ohledně několika nových bodů ve školním řádu, ale myslím, že to není pravý důvod jeho návštěvy.“
„Myslíte, že přijel kvůli mně?“
„To nevím, Trillian, je to možné. Jen mě nenapadá důvod, proč by to dělal.“
„Třeba tady byl opravdu jenom kvůli tomu školnímu řádu.“
„Ano, možná je to tak, ale u Luciuse nikdy nevíte.“
„To máte pravdu, u něj nikdy člověk neví, jestli vás chce zabít nebo jen pozdravit.“
„A proč jste sem vůbec přišla vy, Trillian?“ zeptal se jí po chvilce mlčení Brumbál a díval se na ni přes své půlměsícové brýle.
„Právě kvůli Luciusovi, zahlédla jsem ho na chodbě před Velkou síní. Nevěděla jsem, co tady dělá a Severus mi řekl, že mám zajít za vámi.“
„Takže vlastně už nic nepotřebujete.“
„No, vlastně ano. Víte, já zbožňuji koně a v Prasinkách je jeden obchodník, u kterého jsem si minulý týden vyhlédla jednu nádhernou bílou Arabskou kobylku. Chtěla jsem se vás zeptat, jestli vám nebude vadit, když si ji koupím.“
„Mně to vadit nebude, jestli si ji přejete, kupte si ji. Ustájit ji můžete u Hagrida, jistě nebude mít žádné námitky. Ale zajděte za ním, než toho koně přivedete a řekněte mu to.“
„Jste hodný, pane řediteli. Když budete chtít, tak vám ji půjčím.“
„Děkuji, Trillian, ale já jezdit neumím a už přece jen nejsem nejmladší.“ Usmál se na ni a jeho oči mu zajiskřily.
„Dobře, ale kdybyste přece jen změnil názor, klidně přijďte. Zítra je sobota, takže bych si ji zašla koupit, abych si mohla zajezdit. Ve Francii jsem jezdila pravidelně, ne nadarmo se říká, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Podle mě jsou koně nejnádhernější a nejušlechtilejší zvířata. Někdy se musím jít podívat do Aintree na dostihy. Jediné, co mi v tom brání je, že se většinou běhají ve všední den, a to učím. Ale ty velké dostihy se běhají o víkendu. Za dva týdny se poběží Sporting Index Chase, tak na tu bych se chtěla podívat.“
„Pokud je to o víkendu, já vám nebráním.“
„Děkuji, pane řediteli, určitě toho využiji.“

Večer Trillian ve svém pokoji přemítala, co si vezme na sebe. Jako první den, pomyslela si. Tentokrát se rozhodla pro své přiléhavé modré sametové šaty s vlečkou. Velice jí slušely a s jejími vlasy neobyčejně kontrastovaly. Vyčesala si je nahoru a odkryla tak svou nádhernou šíji. Těšila se i na zítřek, na tu krásnou Arabskou klisnu, co si vybrala. Scházela po schodech a znovu málem šlápla do díry místo schodu.

„Koukám, že mou pomoc už nepotřebuješ.“ Trillian se otočila a spatřila, že za ní stojí Snape.
„Nikdy jsem tvoji pomoc nepotřebovala. Proč na mě tak zíráš? Nikdy jsi neviděl ženu v přiléhavých šatech?“ zeptala se Trillian Snapea, který si ji zvědavě prohlížel. Zvedl obočí a posměšně se usmál, ale mlčel. Trillian se ušklíbla a plavnou chůzí zašla do Velké síně, nádherně vyzdobeného svícemi a dýněmi. Zapomněla na Luciuse a nádherně se bavila. Oslava se protáhla až do půlnoci. Pak Brumbál vstal a všechny studenty poslal do postele. Trillian se také zvedla, ale nešla spát - šla se projít po hradě. Zrovna procházela kolem okna a zadívala se na krásnou hvězdnou oblohu.
„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhl ji z myšlenek sametový hlas Severuse Snapea. Trillian pootočila hlavu, ale nepodívala se na něj, ani se neotočila, jen si povzdychla.
„Co chceš slyšet?“
„Pravdu. Myslíš, že bych se tě ptal, kdyby chtěl vědět něco jiného?“ Trillian si znovu povzdychla.
„Nevím,  jestli bylo správné přijmout tohle místo.“
„Proč? Neplatí ti dost?“ Trillian se musela pousmát. Severus chtěl být vtipný. „Nebo se něčeho bojíš?“
„Ne!“ vyhrkla bez rozmýšlení, pak ale svěsila hlavu. „Možná, já nevím, spíš mám takový divný pocit, ne strach, jen…pocit.“
„Z Luciuse?“
„Jak to…Brumbál ti to řekl?“
„Brumbál mi nemusí nic říkat, abych poznal, že se bojíš svého bratra.“
„Já se ho nebojím, jen z něj mám…“
„…strach,“ dopověděl za ni Severus. „Nemusíš se přece stydět za to, že z něj máš strach, každý se něčeho bojí.“
„Ale já z něj nemám strach, spíš z něj mám jen špatný pocit. Určitě něco chystá.“
„Lucius pořád něco chystá.“
„A ty se něčeho bojíš?“ zeptala se ho Trillian po chvilce mlčení.
„Samozřejmě.“
„Velký Severus Snape a má z něčeho strach? To se nechce věřit.“ řekla mu ironicky. Severus neodpověděl, jen tam stál, ani se nehnul. „Promiň,“ omluvila se mu. Severus pomalu došel až k ní a dotkl se jejího ramene. Trillian zavřela oči a lehce se zachvěla. Otočila se k němu a podívala se mu do očí. Úplně se v nich ztrácela, měl je černé, chladné a hluboké. Beze slova se k němu přivinula a zabořila mu tvář do hábitu na rameni. Vnímala jeho horký dech u svého ucha, slyšela hlasitý tlukot jeho srdce, cítila jeho ruce na svých zádech. Držel ji v náručí a ona nechtěla, aby ji pustil. Cítila se s ním v bezpečí. Chtěla, aby ji takhle držel do konce jejích dnů. Znovu se mu podívala do očí, zvláštně se mu v nich zablesklo.
„Čeho se bojíš?“ zeptala se ho.
„Třeba toho, že zklamu Brumbála nebo…“
Položil jí ruku na tvář. Zavřela oči a vnímala jeho dlaň. Zajel jí do vlasů a přitáhl si ji blíž k sobě.
„Trillian….“ zašeptal a přiblížil své rty k jejím.
„Severusi, ne, prosím, já…nemůžu.“ Vymanila se z jeho objetí a běžela pryč. Severus se za ní jen překvapeně díval. Zastavila se až před svým pokojem, opřela se o studenou zeď, setřela si slzy z tváře a zavřela oči. Myšlenky se jí honily hlavou a nevěděla, co si má o tom myslet. Proč ji chtěl políbit? Hrál si s ní snad? Je možné, aby se Severus do někoho zamiloval? Zas tak dobře ho neznala a z vyprávění ostatních se jevil jako člověk s kamenným srdcem. Nechtěla ponechat nic náhodě, nestála o to, aby se s ní jednou vyspal a pak ji odkopl. Ona sama k němu něco cítila, ale nechtěla si přiznat, že by do něj byla zamilovaná. Ale třeba takový není, říkal jí vnitřní hlásek.

Druhý den ráno uviděla na chodbě Hagrida, jak odchází do své hájenky a tak si řekla, že za ním po snídani musí zajít, aby mu řekla o svém koni.
O půl hodiny později vyšla na nádvoří a vydala se směrem k Hagridově hájence. Seděl před ní a pískal na píšťalu.
„Ahoj Hagride,“ pozdravila ho, když k němu došla, „tak jsem se za tebou zase přišla podívat.“
„Ahoj Trillian, zrovinka sem si postavil na čaj, chceš taky hrníček?"
„Jistě, proč ne.“ Hagrid se zvedl a pozval Trillian dál. Ta se rozhlédla po hájence a zjistila, že je tu vše úplně stejné, jako za dob jejích studií. Když se usadila na židli u stolu, přišel si ji očichat Tesák, Hagridův pes cvičený na černou zvěř. „Koukám, že máš nového psa. Jak se jmenuje?“ zeptala se Trillian Hagrida, když jí Tesák položil hlavu na koleno a nechal se drbat.
„To je Tesák. Mám ho už deset let, když si sem chodila, měl sem Bleska, ale toho mi v Zapovězenym lese zamordoval vlkodlak. Chudák pes, měl sem ho moc rád.“ V Hagridově oku se zaleskla slza. Otočil se k ohni, kde se zatím uvařila voda na čaj a zalil oba šálky.
„To je mi líto, Hagride. Na Bleska si pamatuji, byl to hezký mastif, stejně jako tento, akorát byl černý, že?“
„Jo, jo, byl černej, s bílou náprsenkou. Byl hodnej, ale rvát se taky uměl. Toho vlkodlaka pěkně prohnal, ale ten se do něj pak zakousnul a bylo po něm. Jo, jo, chudák Blesk.“
„Ty teď učíš péči o kouzelné tvory, viď? To musíš mít hroznou radost.“
„Jo, to mám. Učim už jí čtvrtym rokem. Ze začátku to nebylo snadný, ale teď už mi to docela de. A co ty si dělala celý ty roky?“
„Já jsem byla ve Francii, tam jsem vystudovala další školu a pár let jsem učila v Krásnohůlkách obranu, pak jsem byla na výměnné stáži ve Španělsku, po návratu jsem pracovala na Francouzském ministerstvu kouzel a nakonec mi Brumbál nabídl tuhle práci. Řekla jsem si, že bych se mohla vrátit do Anglie, a tak jsem tady.“
„Tak to si se měla docela dobře.“
„Ano, docela ano. Hagride, odpoledne si jdu koupit do Prasinek koně, Brumbál říkal, že ti to mám říct, aby ses nedivil, až si ho přivedu.“
„Koně? Ty si chceš koupit koně?“
„Ano, já mám ráda koně. Ve Francii jsem jednoho měla, ale než jsem si pro něj poslala, zemřel na koliku, takže si chci koupit nového. Brumbál říkal, že by mohl být v tvé stáji, pokud ti to tedy nevadí.“
„Ne, samozřejmě, že ne. Jedno zvíře navíc mi opravdu nevadí, klidně si ho přiveď, já se ti o něj postarám.“
„Děkuji ti, Hagride, to je od tebe milé. Já se budu snažit k němu chodit co nejčastěji, abys ses o něj nemusel starat pořád.“
„Mně to nevadí, Trillian, přece víš, že mám zvířata rád.“
„Jsi hodný. Tak já už půjdu, ještě se chci podívat na jednu lekci v nové učebnici obrany proti černé magii. Pořádně jsem si ji neprostudovala, a tak se na ni chci podívat teď. Měj se hezky, Hagride, uvidíme se odpoledne.“
„No jasně, jen běž a už se těším až mi tu potvůrku přivedeš.“ Trillian se zvedla k odchodu, políbila Hagrida na tvář a zamířila zpět do hradu. Ve své pracovně si vzala učebnici a vydala se do sborovny. Usadila se v křesle u krbu a začetla se. Bylo dvanáct hodin, když knihu konečně zaklapla a vydala se na oběd. Vešla do jídelny a všimla si, že Snape u stolu není. Úlevou si vydechla a rychlým krokem se vydala ke stolu. Co nejrychleji se najedla, aby konečně mohla vyrazit do Prasinek.

Cesta jí ubíhala hrozně pomalu. Měla pocit, jako kdyby snad neměl nikdy přijít konec. Asi za hodinu konečně došla k ohradám a rozhlédla se po pastvinách. Nikde nebylo ani jediné zvíře. Pokrčila rameny a vydala se ke stájím. Vešla dovnitř a lačně vdechla vůni koňského potu.
„Dobrý den, slečno St. Jamesová,“ pozdravil ji muž, který se vynořil z jednoho boxu.
„Dobrý, pane Gerarde,“ odpověděla.
„Bohužel mám pro vás špatnou zprávu,“ pokračoval, „tu klisnu už jsem prodal.“ Trillian na něj vytřeštila oči a začala mít nasupený výraz.
„Prodal? Jak prodal? Jak jste ji mohl prodat, vždyť jsme byli domluvení!“
„Je mi to líto, ale byl tu člověk, který mi nabídl víc.“
„Tak to vám určitě líto není. Jak jste jen mohl, věděl jste, jak se my ta kobylka líbila!“
„Můžete se podívat na jiné koně.“
„Ale já nechci jiného, chtěla jsem tuhle. Žádný jiný se mi nelíbil a vy to víte.“
„Pak tedy už nevím, jak to vyřešíme.“
„Lehce. Nashledanou, pane Gerarde.“ Trillian se nasupeně otočila a vydala se směrem k Bradavicím.
„Slečno St. Jamesová!“ zavolal ještě za ní. „Přijďte se podívat někdy jindy, určitě budu mít nové koně!“ Trillian se ani neotočila. Jak jen mohl tu klisnu prodat? Tak se na ni těšila. Možná, že to byla chyba. Vždy, když se na něco těšila, něco do toho přišlo nebo se to zvrtlo. Měla chuť po něm vrhnout nějakou ošklivou kletbu. Zatracený handlíř! Hlavně když má svůj výdělek! Věděla, že jemu to je jedno. On si může koupit koně a pak ho prodat, ale ona už ji měla vyhlédnutou. Cesta do Bradavic utíkala mnohem rychleji, byla tak ponořena do myšlenek, že ji vůbec nevnímala. Když se najednou ocitla na nádvoří Bradavického hradu, ani nevěděla, jak se tam tak rychle dostala. Nešla do hradu, zamířila k Hagridově hájence. Zaklepala a čekala, až ji Hagrid pozve dál. Netrvalo to dlouho a ve dveřích se objevila mohutná postava bradavického hajného.
„Už si zpátky, Trillian? A kde máš toho koně?“ zeptal se jí a rozhlížel se kolem dokola.
„Nemám ji, Hagride, ten mizerný handlíř ji prodal někomu jinému!“ řekla a tiše vzlykla.
„To je mi líto! Ale určitě si najdeš jinýho,“ snažil se ji utěšit.
„Tím si nejsem tak jistá. U Gerarda se mi už žádný kůň nelíbil.“
„Gerard pořád kupuje nějaký koně, určitě se u něj brzo nějakej objeví, kterej ti přiroste k srdci.“
„Ano, snad máš pravdu.“ Trillian se na Hagrida usmála, políbila ho na tvář a už s trochu lepší náladou se vydala do hradu.

U večeře seděla vedle Severuse tiše, ani se na něj nepodívala.  Snape věděl, že je to kvůli tomu včerejšku, a tak byl zticha taky. Ze svorného mlčení je vytáhl až Brumbál.
„Tak co, Trillian, jak to dopadlo s tím koněm?“
„Špatně, pane řediteli, obchodník ho prodal někomu jinému.“ Všichni členové učitelského sboru se nestačili divit.
„Ty sis chtěla koupit koně?“ nedalo to Snapeovi.
„A vadí ti to snad?“ zamračila se na něj a zašklebila se. Severus její škleb opětoval a dál se věnoval svému jídlu.
„To je mi líto, Trillian,“ politovala ji McGonagallová, „a nabídl vám aspoň jiného?“
„Mně se jiný nelíbil. Schválně jsem si vybrala tu Arabku. Arabové jsou velmi ušlechtilá zvířata, velmi vytrvalá a oddaná.“
„Jak znám Gerarda,“ ozvala se Hoochová, „za chvíli bude mít koně další. Měla byste se tam jít tak za týden podívat.“
„Jak víte, že jsem si chtěla koupit koně zrovna u Gerarda?“
„Pokud to nevíš,“ vložil se do toho opět Severus „tak Gerard je jediný obchodník s koňmi široko daleko. Nikde jinde od kouzelníka koně nekoupíš.“
„Děkuji ti za informaci,“ řekla Trillian ironicky a znovu se na něj zašklebila.

Uběhl další týden a Trillian se rozhodovala, zda se má jít druhý den znovu podívat na Gerardovy koně. Rozhodla se, že tam půjde, aby se přesvědčila, zda měli její kolegové pravdu. Byl pátek večer a bylo už dávno po večeři. Trillian seděla ve sborovně. V klidu popíjela čaj a bavila se s McGonagallovou a Kratiknotem. Najednou se rozrazily dveře a do místnosti vpadl udýchaný Severus. Všichni se na něj překvapeně podívali. Snape bleskurychle přelétl pohledem sborovnu, až se očima zastavil na Trillian. Narovnal se a přimhouřil oči.
„Trillian, mohla bys jít se mnou? Chtěl bych ti něco ukázat.“ Kratiknot s McGonagallovou se na sebe podívali a Trillian nechápavě zvedla obočí.
„Nevím, proč bych měla.“ odpověděla opovržlivě. Severus jen obrátil oči v sloup, hlasitě si povzdechl a rázným krokem se vydal k ní. Trillian se rozšířily oči zděšením. Nevěděla, co po ní Snape chce, a tak začala v hábitu nahmatávat hůlku. Severus ji chytl za ruku a zvedl z křesla.
„Pusť mě, co to děláš?!“ zakřičela na něj.
„Severusi, to by snad stačilo!“ zasáhla McGonagallová. Snape Trillian pustil, pevně sevřel rty a přimhouřil oči.
„Jak chceš, ale ty se připravíš o radost. Mně je to opravdu jedno, ale pak si vzpomeň, že já tě upozornil.“ Trillian se už trochu uklidnila. Pustila svou hůlku, kterou stále držela nahmátnutou pod hábitem.
„Tak dobře, o co jde?“
„Pojď a uvidíš.“ Trillian se rozhlédla po sborovně. McGonagallová i Kratiknot na ni souhlasně kývli, a tak se vydala za Severusem. Vyšli na nádvoří, ale všude byla tma, ve které Snape tápal očima. Za chvíli se  zaměřil na jeden bod v dálce a na jeho tváři se objevil úsměv.
„Vidíš? Tamhle.“ Ukázal kamsi do tmy. Trillian zaostřila a uviděla černý stín jak se pomalu hýbe po trávě opodál Hagridovy hájenky.
„Co to je, Severusi?“
„Kůň, co by to bylo. Myslíš, že bych tě jinak vytahoval ze sborovny?“
„Ale…jak jsi k němu přišel?“
„Málem do mě vrazil, když jsem šel…no…“
„Ze setkání Smrtijedů?“ přerušila ho.
„Jak to víš?“
„Pamatuješ si, jak jsem do tebe vrazila u lesa? Napadlo mě to, a tak jsem zašla za Brumbálem a ten mi to potvrdil.“
„Vždycky ti to pálilo.“ Trillian se usmála, znovu se podívala do tmy a pomalu vyšla směrem ke zvířeti. Kůň zpozorněl a zůstal stát, jen pohazoval hlavou. Trillian k němu pomalu kráčela a potichu a chlácholivě na něj mluvila. Hřebec se najednou rozběhl přímo proti ní.
„Trillian, uteč!“ slyšela Severuse, jak na ni zakřičel. Ale ona se ani nehnula. Znala koně, vždy se zastaví těsně před člověkem. A tenhle hřebec nebyla výjimka. Trillian zavřela oči. Když už to vypadalo, že kůň do ní každou chvilkou narazí, zabořil kopyta do země a zastavil se. Začal si ji zvědavě očichávat a šmejdil jí po kapsách hábitu. Otevřela oči a viděla, že to je nádherný černý hřebec. Trillian se sehnula a utrhla trochu trávy. Vraník si ji bez odporu vzal a ona ucítila jemné hřebcovo chřípí na své dlani. Přistoupila k němu blíž, stoupla si mu pod krk a začala ho po něm hladit. Kůň stál klidně, ani se nehnul, jen spokojeně frkal.
„Ty jsi ale krásný koníček,“ začala na něj znovu chlácholivě mluvit. „a moc hodný.“ Kůň lehce pohodil hlavou. Trillian ho přestala hladit a vydala se zpět k Severusovi. Hřebec jen chvíli nehnutě stál a pak se za ní rozklusal.
„Je nádherný. Myslíš, že patří Gerardovi?“ zeptala se Trillian Severuse, když se k němu vrátila.
„Nejspíš ano, v nebližším okolí tady nikdo jiný koně nemá.“
„Zítra za ním zajdu a koupím ho, ať stojí, co stojí.“
„Cože? Ty si ho chceš koupit? Jsi blázen? Vždyť tě málem zabil. Byla to náhoda, že se před tebou zastavil.“
„Nezabil by mě. Kůň, který se proti tobě rozběhne, se vždycky zastaví, když odhodlaně stojíš. Tak si tě zkouší, jestli ti může věřit. Podívej se na něj, teď je klidný jako beránek.“ Oba se podívali na hřebce stojícího u kousek dál, jak klidně přežvykuje trs trávy. „Vidíš, musíš jen vědět, jak na něj.“

Ráno se Trillian vzbudila velmi brzy. Nemohla se dočkat toho, až si hřebce koupí. Večer se o něj postarala, vraník k sobě Hagrida nepustil. Už dlouho se koně nedotýkala. Srst měl po vyčištění nádherně lesklou, už ji neměl tak zablácenou, jako když přiběhl. Trillian se oblékla a šla opět do stáje, kde před pár hodinami nechala hřebce samotného. Vraník stál klidně v boxu a chroustal seno. Přišla až ke dveřím a začala koně hladit po hlavě. Hřebec slastně přivřel oči a nechal se drbat v hřívě.
„Jsi ten nejkrásnější koník, kterého jsem kdy viděla.“ Kůň souhlasně zafrkal a sklonil hlavu, aby si nabral další seno. Trillian zalovila v kapse hábitu a vytáhla kousek mrkve.
„Na, tady jsem ti něco přinesla.“ Roztáhla dlaň a hřebec si mrkev poslušně vzal. Jeho chřípí ji zašimralo v ruce.
„Myslel jsem si, že tady budeš.“ Trillian se otočila. Severus Snape stál se založenýma rukama opřený o vrata stáje a ledabyle ji pozoroval.
„Už jsem nemohla spát. Podívej, Severusi, jak je nádherný.“ Trillian otevřela dveře boxu a nasadila mu ohlávku s vodítkem. Pak ho mlčky vyvedla ven. Slunce už vycházelo a kůň začal mít nahnědlý nádech.
„Podívej,“ obrátila se k Severusovi „jak na vycházejícím slunci začíná hnědnout. Stejný nádech bude mít i při západu.“ Trillian si hřebce zvědavě prohlížela a na chvíli se zamračila. Pak podala vodítko Severusovi. „Podrž ho, prosím tě,“ a obešla ho z obou stran. Poodešla pár kroků a opět se na koně zadívala.
„Co se děje?“ zeptal se netrpělivě Severus. Trillian hřebce znovu a znovu sjížděla pohledem od hlavy k ocasu a od ocasu k hlavě. „Můžeš mi, prosím tě, říct, co se děje?“ zeptal se jí znovu.
„Můj bože, Severusi, tohle je…Hannoverský hřebec?“ byla to spíš otázka než konstatování skutečnosti.
„Cože? Jaký hřebec?“
„Hannoverský. Podívej na ty široké plece, silný krk, mohutnou hlavu, svalnatý zadek a nohy. To je Hannoverský hřebec. Ti se v Anglii moc nevidí. A vůbec, černí Hannoverští hřebci jsou docela vzácní, málo který Hannover je opravdu černý. Včera jsem  si toho v té tmě nevšimla, ale určitě je to Hannover.“
„Čím jsou ti Hannoveři tak zvláštní?“
„Jsou velmi nadaní na drezúru a skoky. Pokud je kůň Hannoverského původu, je velká šance, že jednou bude jeden z nejlepších.“ Trillian stále nespouštěla oči z hřebce. Už včera ji uchvátil, ale dnes, když věděla, jaké je to plemeno, z něj byla úplně vedle.
„Úplně mne zaráží, kolik toho o koních víš. Lucius se nikdy nezmínil, že bys měla ráda koně.“
„Lucius se o mě taky moc nezajímal, ten snad ani nevěděl, že jsem jednoho dostala k Vánocům. Věčně byl někde pryč, většinou jste vy dva spolu někde běhali. A pak jste nastoupili do Bradavic a ten rok jsem právě koně dostala. O koních jsem přečetla snad všechny knížky otec mě učil jezdit. Byl velmi dobrý jezdec, ale poněkud netrpělivý učitel. Kolikrát mi nadával za to, když jsem něco nezvládla. Pak jsem odjela do Francie a pravidelně jsem docházela do tamního jezdeckého klubu, kde jsem se naučila mnoho dalších věcí, hlavně o chovu a sportovních disciplínách. Vždycky jsem měla nejraději dostihy a zaujaly mě taky skoky.“ Trillian se vrátila k hřebci a vzala si od Severuse vodítko. Lehce se dotkla jeho ruky. Oba se na sebe podívali a dlouho si beze slov dívali do očí. Trillian nakonec uhnula pohledem jako první. „Já už půjdu, Severusi, chci ho koupit co nejdřív.“ Usmála se na něj a vydala se do Prasinek. Severus se za ní díval, dokud nezašla za obzor a pak se vydal zpět do hradu. Trillian ubíhala cesta rychleji než před týdnem, zdálo se jí, že tam byla za pár minut. Když došla k ohradám, uvázala hřebce k břevnu a zamířila do stáje.
„Pane Gerarde?“ zavolala. V jednom boxu se objevila plešatá hlava handlíře.
„Á, slečna St. Jamesová, tak jste se přece jen vrátila? Chcete se podívat na nové koně?“
„No, vlastně, já jen… Nevlastníte náhodou černého Hannoverského hřebce? Jeden se objevil včera v Bradavicích, tak vám ho vedu.“ Gerardovi zmizel úsměv ze rtů.
„Tak ten zmetek se objevil. Už přeskočil druhou ohradu za poslední týden. Koupil jsem ho ten den, co jste tady byla. Nikoho si nechce pustit k tělu, je to učiněný ďábel.“
„Přeskočil ohradu? Pane bože, kolik měří vaše ohrada?“
„Většinou měří jeden a půl metru, někdy i víc.“ Trillian si povzdychla.
„Já bych ho chtěla koupit.“
„Blázníte? Ten potřebuje pevnou ruku. Je nevychovaný a těžko ho zvládnete.“
„To nechejte na mně, ano? Takže, kolik za něj chcete?“
„No, když to tak spočítám, tak šedesát galeonů.“
„Šedesát galeonů? Za tu Arabskou kobylku jste chtěl čtyřicet.“
„Ano, ale to byla Arabka. Araba seženete v Anglii docela snadno, ale Hannovera a k tomu ještě černého hřebce…“
„Dobře, dobře, dám vám padesát.“
„Padesát? Zbláznila jste se? Dám vám ho za padesát sedm.“
„Dám padesát tři, ani o svrček víc.“
„Padesát pět.“
„Řekla jsem padesát tři, víc vám nedám!“
„Tak dobře, vezměte si ho! Rád se ho zbavím, stejně mi jen bořil ohrady.“ Trillian si radostně zavýskla.
„Bořil? Vždyť jste říkal, že je přeskakoval.“
„On vlastně dělal obojí.“
„A pane Gerarde, co postroj?“
„Ten v ceně není, dejte dalších pět galeonů.“
„Vy jste ale vydřiduch, víte o tom?“
„Vím, ale bez toho by to nešlo.“ Usmál se na ni. Trillian se jen zašklebila a zaplatila mu pět galeonů. Gerard se otočil a vydal se do stájí pro sedlo a uzdečku. Za pár minut se vrátil.
„Tady máte ten postroj.“ Trillian si vzala sedlo a uzdečku a šla k hřebci. Kůň na ni zvědavě hleděl a pohazoval hlavou.
„Jen klid, chlapče, jen klid.“ Stále na něj mluvila, hladila ho po krku a hřbetu. Nasadila mu sedlo a potom i uzdečku. „Vidíš, ani to nebolelo, tak pojď.“ Kůň poslechl a vydal se za ní. „Jaké má vůbec jméno?“ zeptala se Gerarda, když k němu došla.
„Nemá jméno, nebo spíš mi ho nikdo neřekl. Bývalí majitelé k němu byli asi hrubí. Ale dost mne překvapilo, že si od vás nechá něco takového líbit, před námi stále utíkal.“

„Možná jste se k němu nechovali tak, jak si představoval. Takže nemá jméno? Je nádherný. Znala jsem jednoho koně, byl to nejlepší kůň, kterého jsem kdy poznala a povahově byl podobný tady tomu. Jmenoval se Santano Chrisalis. Myslím, že mu tak budu říkat. To jméno se k němu hodí. Je stejně krásné, jako on. Tak, Santano, trochu se projedeme, abych viděla, co v tobě je.“ Podrbala ho na nozdrách a kůň jen souhlasně zafrkal. „Pane Gerarde, vysadíte mě do sedla?“ Gerard ji chytil za nohu a Trillian se odrazila. Do sedla se vyhoupla tak rychle, že ani nevěděla jak. Nemusela koně ani pobízet, jen trochu stiskla holeně a hřebec sám přešel do kroku. Byl opravdu lehce ovladatelný. Reagoval na všechny povely, úplně pod ní tančil. Stačil lehký stisk nohou a hned přešel do rychlejšího tempa. A naopak. Jen trochu přitáhla otěže nebo se zaklonila a kůň zpomalil. Asi po čtvrt hodině se vrátili k ohradě a Trillian sesedla.
„Je opravdu báječný, pane Gerarde.“
„To jsem rád. Jsem úplně vedle z toho, co jste s ním provedla. Poslouchá na slovo.“
„Myslím, že je na čase, abychom šli. Než se dostaneme zpátky do Bradavic, to bude chvilku trvat a za chvíli se setmí. Děkuji, pane Gerarde, za velmi kvalitního koně. Nashledanou.“ Rozloučila se s ním a se Santanem se vydala zpět do Bradavic.

Trillian byla šťastná. Zdálo se jí, že svět je o něco veselejší. Studenti se učili a Santano měl v sobě víc, než původně očekávala. Opravdu uměl velice dobře skákat, a tak k vyjížďkám přidala i skokový trénink. Pár klacků přeměnila na břevna a postavila si skokovou dráhu. Santano pod sedlem bravurně předváděl všechno, co uměl, a Trillian ho učila tomu, co ještě neuměl. Všechen svůj čas dělila mezi studenty a jejího koně. Dopoledne a polovinu odpoledne učila a druhou polovinu a večer věnovala Santanovi. Po večeři potom opravovala úkoly nebo si četla knihy ve sborovně. Všichni se podivovali nad jejím elánem, kterým překypovala. Santano pomalu krotnul a za pár týdnů už k sobě pustil Hagrida, kterého se kvůli jeho výšce bál. Nejraději měl, kromě Trillian, Severuse. V noci, když ho nikdo neviděl, se často vkrádal do stáje, aby mu přinesl něco na zub a poškrábal ho v hřívě. Hřebec ho vždycky jemně a škádlivě tahal za vlasy a spokojeně frkal. Santano ve výcviku pokračoval velmi dobře a po pár měsících uměl už snad všechny skoky, které existují.

Jednou v dubnu trénovala Trillian se Santanem a ke svému uspokojení zjistila, že už ho nemá co učit. Vrátili se do stáje a začala ho čistit. „Jsi šikovný koník, Santano, už umíš všechny skoky. Co kdybych tě přihlásila do nějaké soutěže?“ chlácholivě na něj mluvila a jemně mu hřbílkem přejížděla po hřbetě. Kůň měl slastně přivřené oči a tiše chroupal seno. „Tobě to je jedno, co?“ Santano frknul a sklonil se pro další dávku sena. „Tak já zajdu za Brumbálem a řeknu mu to.“ Poplácala ho po krku a odešla do hradu. Vyjela po schodech před Brumbálovu pracovnu, zaklepala a vstoupila dovnitř.

„Dobrý den, pane řediteli. Severusi.“ Kývla na muže stojícího u krbu. „Neruším?“
„Copak byste potřebovala, Trillian?“ zeptal se Brumbál. Trillian se podívala na Severuse a sedla si do křesla, kam jí Brumbál pokynul.
„Chtěla bych Santana přihlásit do skokové soutěže.“ Brumbál si se Severusem vyměnili překvapené pohledy.
„Seš si jistá, že je to dobrý nápad?“ zeptal se jí Severus. Trillian se jen zamračila.
„S tím koněm jsem strávila hodně času a je opravdu dobrý. Myslím, že má velkou šanci na dobré umístění.“
„O to nejde, Trillian,“ pokračoval Severus „Od té doby, co Voldemort zjistil, že jsi tu, tak přemýšlí, jak by tě odstranil. V Bradavicích na tebe nemůže, ale jinde si na tebe snadno počká.“
„A ty si myslíš, že by mě chtěl zabít na závodech?“
„Nezapomeň, že Voldemort je schopný všeho.“
„Přece se nezavřu v Bradavicích! Se Santanem jsem udělala kus práce a chci, aby to bylo vidět. Je to výjimečný kůň a nechci, aby jeho talent zůstal skrytý. Chci, aby se projevil na kolbišti. A navíc, umím se o sebe postarat.“
„A postaráš se o sebe, až na něm pojedeš? Dokážeš se soustředit na to, jak vést koně a současně odvrátit případnou hrozbu z řad diváků?“ zeptal se Severus.
„To nechej laskavě na mně.“
„Proč musíš být tak tvrdohlavá? Jsou tady lidé, kterým na tobě záleží, a ti si určitě nepřejí tvoji smrt.“
„Neříkej, že ti na mně záleží.“
„Já nemluvím o sobě. Nebo vám na Trillian nezáleží, pane řediteli?“ Brumbál se jen usmíval a pobaveně poslouchal jejich výměnu názorů.
„Samozřejmě, že mi na vás záleží, Trillian, ale když si tak moc přejete předvést Santana v soutěži, můžete jet. Věřím, že se o sebe dokážete postarat.“ Trillian se vítězoslavně usmála.
„Myslím, že už mě tu nepotřebujete.“ Severus se na ni naštvaně podíval a beze slova odešel.
„Proč nepochopí, že nemůže být vždycky po jeho?“ zeptala se Trillian Brumbála, když za Severusem zaklaply dveře.
„To bude asi tím, že většinou po jeho je. Nezapomeňte, že ví o všem, co vám chtějí Voldemort a Lucius udělat. A řeknu vám, že to není nic pěkného.“

Trillian celý týden shromažďovala podklady na závody, do kterých Santana a sebe přihlásila. Teď s ním trénovala ještě tvrději než dřív. O víkendu s ním opět vyjela do přírody a po hodinové projížďce se s ním zastavila na oblíbené louce, kde skoky trénovali. Trillian sesedla, sundala sedlo a nechala Santana pást se. Sama si lehla o kousek dál a tiše ho pozorovala. Zapadalo slunce, a tak měl kůň zase nahnědlý nádech. Zavřela oči a snila o tom, jak vyhrají první cenu. Začalo se stmívat a vál silný vítr, nebe se zatáhlo a zablesklo se. Trillian rychle Santana nasedlala a ujížděla zpátky k Bradavicím.

Severus seděl zabořený v křesle ve svém kabinetu a četl jednu ze svých oblíbených knih, ale nemohl se na ni soustředit. Za oknem bubnoval prudký déšť. Přece ji tam nenechá odjet samotnou! Jestli se Voldemort dozví, že Trillian opustí Bradavice, nebude váhat ani na chvíli, aby ji mohl zabít. Pevně rozhodnutý se zvedl a vydal se do ředitelny. Zaklepal a vešel dovnitř. Brumbál seděl za svým stolem a skláněl se nad různými pergameny.
„Dobrý den, pane řediteli. Vidím, že máte práci, tak vás nebudu rušit.“
„Ne, ne, jen pojď dál Severusi. Co máš na srdci?“ Brumbál pokynul Severusovi, aby si sedl do křesla, ale on jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a přešel na své oblíbené místo u krbu.
„Chci jet s Trillian na ty závody, nenechám ji jet samotnou.“ Řekl odhodlaně. Brumbál zvedl obě obočí.
„Severusi, říkal jsem ti, abys mi nečetl myšlenky.“
„Co tím myslíte, pane řediteli?“ zeptal se nechápavě. Brumbál se jen usmál a podíval se na něj přes své půlměsícové brýle. „Vy jste mě s ní chtěl poslat?“
„Jistě, myslíš, že bych ji pustil samotnou? Když ji teď hrozí nebezpečí? Ale přece jí nezkazím tu jedinou radost, kterou má.“
„Ano, to asi ano. Ten kůň je pro ni všechno a opravdu se s ním napracovala. Doufám, že z toho nevyjde naprázdno.
„Severusi, je tady ještě něco. Kouzelníci koňské závody nepořádají, seš si vědom toho, že budeš muset být v mudlovském světě?“
„Ano, samozřejmě, že jsem. Bylo to pro mě těžké, ale smířil jsem se s tím. Přece kvůli tomu, že bude soutěžit s mudly, ji tam nenechám jet samotnou.“
„Dobře, Severusi, až budu vědět víc, dám ti vědět. A teď mě omluv, mám ještě hodně práce.“ Severus se lehce uklonil a vydal se zpět do sklepení.

Trillian pobízela Santana jako kdyby šlo o život, ale než dojeli ke stáji, byli oba dva až na kost promočení. Najednou uhodil blesk do stromu pár metrů od nich. Santano se lekl a postavil se na zadní. Trillian se jen tak tak udržela v sedle. Když se zase postavil na všechny čtyři nohy, rychle sesedla, přehodila mu otěže přes hlavu a chtěla ho odvést do stáje. Santano se znovu vzepjal, když zahřmělo a Trillian uskočila na poslední chvíli před jeho kopytem. Nakonec se jí ale povedlo koně zavést do stáje, aniž by se jí něco stalo.

Severus celé tohle divadlo pozoroval z chodby z okna. Rozhodl se, že za ní zajde do stáje. Rychle přeběhl přes nádvoří a trávník a potichu otevřel dveře. Viděl Trillian jak hřebci vytírá vodu ze srsti slámou a jak mu brouká nějakou uklidňující melodii. S koňmi to opravdu uměla, to se muselo nechat. Chvilku ji pozoroval. Měla na sobě pouze košili a kalhoty. Jezdecký kabát odložila na balík slámy před boxem. Byla celá promočená, vlasy měla zplihlé od deště a oblečení se jí lepilo na tělo. V tu chvíli se mu zdála tak přitažlivá!

„Ty se tedy máš, Santano. Hezky si tady stojíš, necháš se sušit a vůbec nebereš ohledy na mě, že mi je zima, že skoro necítím ruce. A ty si tady v klidu přežvykuješ seno,“ říkala mu Trillian z legrace. Ale v jednom nelhala - zima jí opravdu byla. Když to Severus uslyšel, sundal ze sebe suchý plášť, který mu nestačil namoknout za tu krátkou dobu, co byl venku, a potichu kráčel k Trillian. Jemně jí ho položil na ramena. Trillian se lekla, pustila z ruky slámu a rychle se otočila.
„Pane bože, Severusi, hrozně jsi mě vylekal. Co tady děláš?“ zeptala se ho roztřeseným hlasem.
„Viděl jsem tě, jak jsi přijela. Chtěl jsem vědět, jak vypadáš, když jsi mokrá.“
„No tak to vidíš!“ zašklebila se na něj. Snape opětoval její škleb. „Ale děkuji ti za plášť.“
„Pamatuješ si,“ protrhl po chvíli ticho, „na Předvečer svátku všech svatých?“
„Samozřejmě, na ten se nedá zapomenout,“ řekla mu ironicky.
„Ptala ses mě, čeho se bojím. Já jsem ti odpověděl, že se bojím, že zklamu Brumbála, ale nejvíc se bojím toho, že mě odmítneš.“
„Severusi, já…“ nenechal ji domluvit. Položil jí prst na rty a díval se na ni. Jeho pohled byl spalující. Trillian ve svém nitru chovala city, které už nemohla dál skrývat a odolávat jim. Položila mu ruce na hruď a pomalu je sunula nahoru, až ho objala kolem krku. Přiblížila své rty k jeho a lehce ho políbila. Už jí nebyla zima, po těle se jí rozlilo zvláštní teplo. „Pojď,“ vzal ji za ruku a odvedl ji k hromadě sena. „Chci tě, Trillian, hrozně moc.“ zašeptal jí do ucha. Trillian mu beze slova začala rozepínat kabátec. Severus to bral jako souhlas, na nic nečekal, sebral jí plášť z ramen, rozprostřel ho na seně a opatrně ji na něj položil. Chytila ho za ruku a strhla k sobě. Severus se zastavil těsně nad jejím obličejem. Dlouho a beze slova si dívali do očí. Lehce pootevřela ústa a on jí začal vášnivě líbat. Pomalu jí zajížděl rukama pod košili. Vychutnávala si jeho dotyky a hladově opětovala jeho polibky. Zajel jí rukama pod záda a zvedl ji. Sundal jí košili a hodil ji na zem. Položil ji zpět na seno a ona mu začala rozepínat kalhoty. Když byli oba dva konečně nazí, dlouze se milovali. Jeden vnímal druhého a nezajímal je svět kolem. Trillian nechtěla, aby to skončilo, chtěla se s ním milovat do skonání světa. Nikdy nepoznala takovou rozkoš jako s ním, byl skvělý milenec. Konečně si mohla přiznat to, co nechtěla. Milovala Severuse Snapea, a teď byla konečně s ním. Severus se svezl vedle Trillian a oba nemohli popadnout dech. Přitiskla se k němu, položila mu hlavu na hruď a poslouchala jeho srdce, které teď tlouklo o překot. Hladil ji po ruce, tváři a vlasech.

„Severusi?“ protrhla Trillian ticho.
„Ano?“
„Miluješ mě nebo to teď všechno skončí?“ Severus se sám pro sebe usmál.
„Chceš, abychom spolu byli jen tuhle noc?“
„Ne, samozřejmě, že ne.“
„Tak se příště tak hloupě neptej.“ Trillian se zasmála a políbila ho.

Ráno se probudila v Severusově posteli, do které se přesunuli na noc, když jim ve stáji začala být zima. Trillian byla ještě šťastnější. Měla koně a teď i milovaného muže. Pořád si v duchu přehrávala včerejší noc v seně. Severus byl zrovna v koupelně. Sedla do křesla u krbu. V jeho knihovně objevila jednu velmi zajímavou knihu o lektvarech, a tak se do ní začetla. Z tohoto „transu“ ji vytrhl až Severus, který ji políbil na krk. Trillian sebou trhla, něco takového nečekala.

„Ahoj, jak ses vyspala?“ pozdravil ji.
„Severusi, kde ses tady tak najednou vzal?“
„Vyšel jsem z koupelny.“
„Já si na ty tvoje příchody snad nikdy nezvyknu! Jak to děláš, že tě nikdy neslyším?“
„To je moje tajemství. Kdybych ti to řekl, už bych tě nikdy nepřekvapil.“
„Ty jsi opravdu úžasně milý.“
„Já jsem přece milý vždycky.“ Trillian se na něj jen zašklebila. Severus se posadil do druhého křesla, zavřel oči a mlčky si rozcvičoval ztuhlý krk.
„Bolí tě za krkem?“ zeptala se ho, když si ho všimla.
„Poslední dobou ano.“ Trillian se zvedla a přešla od svého křesla k Severusovu.
„Uvolni se, trochu ti ho namasíruju.“
„Ještě, že už bude snídaně, mám hlad, že bych se o něj mohl opřít. Díky, Trillian, to stačí,“ řekl po chvíli, chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. „Chyběla jsi mi.“
„Vždyť jsi mě neviděl jen pár minut.“
„No a? To mi nemůžeš chybět? Víš, jak jsem trpěl, když jsi spala o tři patra výš než já a nemohl jsem se tě ani dotknout?“
„Chudáčku, to pro tebe muselo být hrozné,“ řekla mu Trillian ironicky, objala ho kolem krku a začala ho líbat.
„Já mám ale vážně hlad,“ řekl Severus asi po pěti minutách. Tázavě se na ni podíval.
„Tak pojď, než mi tady umřeš.“

Trillian bylo se Severusem dobře. Uvědomila si, že není tak protivný, jako byl dřív. Ale to bylo určitě tím, že mu nebyla lhostejná. Kdyby ji nesnášel, vypadalo by to úplně jinak. Nevěděla, jestli ji miluje, ale někde ve skrytu duše doufala, že ano. Ve čtvrtek se před večeří vrátili do hradu z dlouhé procházky.
„Severusi, já ještě musím za Brumbálem, přijdu pak rovnou na večeři, ano?“ nečekala ani na jeho odpověď a vydala se směrem do ředitelny. Zaklepala na dveře a vstoupila dovnitř.
„Dobrý den, pane řediteli.“ Brumbál stál u Fawkesova bidýlka a lehce ho hladil po peří. Fawkes, Brumbálův krásný fénix, na něj upíral své nádherné oči a hlazení si nechal líbit. Když vešla Trillian dovnitř, Brumbál se k ní otočil a usmál se.
„Dobrý den, Trillian, tak copak máte na srdci?“ přestal hladit Fawkese a sedl si za svůj stůl. Trillian se posadila do křesla.
„V sobotu začínají závody, přišla jsem vám říct, že zítra se Santanem odjíždíme a v neděli se budeme vracet. Včera odpoledne jsem si vyzvedla z Prasinek automobil s přepravním boxem. Gerard byl tak hodný, že mi jeden půjčil. Jako obchodník, který prodává koně i mudlům, jich má pár k dispozici a já se s koněm nemohu přemístit. A navíc jsem si musela rezervovat pokoj.“ Brumbál se na chvíli zamyslel.
„Trillian, vy víte, že vás nepustím samotnou.“
„Napadlo mě to. Koho se mnou chcete poslat?“
„No, abych pravdu řekl, tak Severuse.“
„Dobře, domluvím se s ním, co a jak.“ Brumbál jen překvapeně zvedl obočí.
„Trillian, mám pocit, že jste mi něco zatajila,“ jeho oči zajiskřily. Trillian se usmála a sklonila hlavu.
„No…víte…já…“
„Tak Severus se konečně vyjádřil?“
„Vyjádřil? On vám snad něco řekl?“
„Ne, neřekl. Vytušil jsem to. I když se snažil, aby to nebylo poznat, mne neoklamal, znám ho už hodně dlouho. Takže, zítra vyjíždíte. Potřebujete něco ode mne?“ zeptal se jí po chvíli mlčení.
„Ne, pane řediteli, nepotřebuji, jen jsem vás přišla informovat. Začínám mít hlad, nepůjdeme na večeři?“
„Jistě, už je nejvyšší čas.“ Oba se současně zvedli a odcházeli do jídelny. Všichni už byli na svých místech. Když došla ke stolu, položila Snapeovi lehce ruku na rameno a sedla si.
„Proč jsi mi neřekl, že se mnou pojedeš na ty závody?“ zašeptala mu do ucha.
„No, abych řekl pravdu, dozvěděl jsem se to před pár dny a pak už jsem na to zapomněl.“
„Tak zapomněl.“
„Jo, zrovna v tu dobu jsem měl na práci úplně jiné věci, nebo ne?“ nevinně se na ni podíval. Trillian si musela rychle strčit do úst brambor, aby se nerozesmála.
„Hele,“ strčil Ron loktem do Harryho. „nezdá se ti, že se Snape chová k St. Jamesové nějak přátelsky?“
„Takhle se k ní chová už celý týden, copak sis toho nevšiml? Já bych spíš chtěl, aby se přátelsky choval k nám a nebral nám tolik bodů.“ Ron se jen zašklebil a podíval se na Hermionu. Ta jen pokrčila rameny a věnovala se dál svému jídlu.
„Myslíš, že spolu něco mají?“ zeptal se po chvilce Harryho.
„A kdyby, vadilo by ti to? Je to snad jejich věc, ne?“ vložila se do toho Hermiona. Ron se jen ušklíbl a začal si s Harrym povídat o Famfrpálu.
„Takže zítra vyrážíme hned po vyučování?“ zeptal se Severus Trillian, když se vraceli po ztichlých chodbách ze stáje.
„Ano, už tak to bude dost na rychlo. Máš vůbec nějaké mudlovské oblečení?“ zeptala se, když se zastavili před jejím pokojem.
„Ve skříni se něco najde. Kde že to vůbec je?“
„Jmenuje se to Grimsby, je to odsud dvě stě kilometrů. Pojedeme tam autem, počítám, že tak za čtyři hodiny bychom tam mohli být.“
„Autem? Nebudeme se přemisťovat?“
„A jak bys to asi chtěl udělat? S koněm se nepřemístím a do krbu se nevejde. Jestli chceš, tak se přemístit můžeš a já pak přijedu.“
„Nenechám tě jet samotnou, a už vůbec ne tak dlouhou trasu.“
„Tak dobře, zabal si dneska, zítra už asi nebudeš mít čas. Sejdeme se ve čtyři odpoledne u stáje, ano?“ Severus ji chytil kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Trillian mu položila ruce na hruď a tázavě se mu dívala do očí.
„Chceš snad říct,“ promluvil Severus, „že už mám jít?“
„Ne, samozřejmě, že ne. Pokud se chceš dívat na to, jak si balím, klidně zůstaň.“ Objala ho kolem krku a chtěla ho políbit. Najednou ale uslyšeli zašramocení u brnění. Oba otočili hlavu směrem, odkud zvuk vycházel a tápali ve tmě. Za chvíli uviděli dvě červené žhnoucí oči paní Norrisové. Trillian úlevou vydechla a s úsměvem zabořila tvář Severusovi do hábitu na rameni.
„Trillian.“ Zvedla hlavu a podívala se na něj. Jemně uchopil její bradu, lehce jí přejel prsty přes rty a políbil ji.

Druhý den se v dohodnutou dobu oba sešli na nádvoří. Trillian zrovna zaváděla koně do přepravního boxu. Severus uložil svůj kufr do auta a šel za ní. Studenti se zvědavě trousili kolem nich a pozorovali je. Nikdo kromě Brumbála a jich dvou nevěděl, kam vlastně jedou, ani profesorský sbor. Brumbál nechtěl riskovat únik informací i když nikoho ze svých kolegů nepodezříval. Ale náhodou by to někomu mohlo vyklouznout, a to rozhodně nechtěl. Trillian uvázala Santana a vyšla ven. Zvědavě se podívala na Severuse, který na sobě měl černé džíny, triko s dlouhým rukávem a vestu.
„Co?“ zeptal se, když už nemohl vydržet její pohled.
„Nic, sluší ti to.“
„Myslíš? Nějak se v tom necítím. Ale tobě to taky sluší.“ podíval se na její těsné světlé kalhoty a těsnou krátkou košili. „Kdo vůbec bude řídit?“ Trillian jen zvedla obočí a škodolibě se usmála. Severusovi se rozšířili oči. „Ty umíš řídit? Kde ses to naučila?“
„Ve Francii. Když jsme tam jezdili na soutěže, tak jsem někdy musela vozit koně já, a tak jsem se musela naučit řídit.“
„Ty mě asi nikdy nepřestaneš překvapovat.“ Trillian se jen zasmála.
„To bych ani nechtěla.“

Cesta neprobíhala nijak lehce. Santanovi se v přepravním boxu nelíbilo. Chtěl ven, a tak hodně často kopal do stěn. Trillian nechtěla riskovat jeho zranění. Často zastavovala a koně uklidňovala. Nakonec to vyřešili tak, že Severus tam s ním zůstal celou dobu, než dojeli do Grimsby. Sjela ze silnice a zajela do prostorného dvora statku. Lidí tu bylo požehnaně, Trillian to odhadovala tak na třicet závodníků. Zastavila kousek od červeného Peugeotu, vylezla ven a protáhla se. Otevřela dveře od přepravního boxu a uviděla, jak si Severus hoví v seně vedle Santana, který ho tahal za rukáv. Unaveně zvedl hlavu a zívl.
„Už jsme na místě?“ zeptal se ospale. Trillian přišla až k němu. Založila si ruce na prsou a naoko naštvaně podupávala nohou.
„Takhle se hlídá kůň? Co kdyby zase začal kopat?“
„Ale Trillian, ty si myslíš, že bych neslyšel, jak Santano kope? Prosím tě, to by probralo i mrtvého, a to by ani nemusel ležet těsně u něj, jako já.“ Trillian jen obrátila oči v sloup a zavrtěla hlavou.
„Tak pojď, musím ho ustájit a nás ubytovat.“ Natáhla k němu ruku, aby mu pomohla vstát. Severus její ruku chytil a stáhl ji k sobě. Trillian zakřičela a naoko se bránila, když ji chtěl políbit. Se smíchem ho pak odstrčila a vyhrabala se ze sena. Severus se skutálel z hromady taky a než Trillian odvázala Santana, položil na práh mostek, aby mohl kůň vyjít ven.
„Vezmeš uzdečku se sedlem, prosím?“ otočila se ještě na Snapea. Ten jen nadzvedl obočí a zatvářil se nechápavě.
„Myslel jsem, že mám nad tebou jen dohled.“
„Snad ti neublíží, když jednou vezmeš sedlo.“ Severus si hlasitě povzdechl. Vzal sedlo s uzdečkou a vydal se za Trillian do stájí, kam mezitím s hřebcem zamířila. Stáje byly opravdu velké a boxy prostorné. Zavedla Santana do boxu vyhrazeného pro něj a sundala mu ohlávku z hlavy. Zkontrolovala, zda má dostatek podestýlky, potravy i vody a zavřela box. Severus na ni čekal před stájí a stále držel sedlo s uzdečkou. Trillian si je od něj vzala a uložila je do sedlovny. Pak se vrátili k autu, vzali si kufry, zamkli ho a zamířili do ubytovny.
„Trillian St. Jamesová a Severus Snape,“ oznámila recepčnímu.
„Máte pokoj v posledním patře. Večeře je za půl hodiny a pak máte večírek na seznámení s jezdci, trenéry a předsedou rozhodčích.“ Podal jim klíče a odškrtl si je v seznamu. Severus si jen naštvaně povzdechl. Nesnášel večírky, byla to ztráta času a hrozná nuda. Nastoupili do výtahu a Trillian zmáčkla trojku.
„Musíme na ten večírek jít? Já je nesnáším.“
„Jestli chceš, tak zůstaň na pokoji. Já na něj musím, pro nás je to povinné, ale ty, jako doprovod, se zúčastnit nemusíš.“ Severus jen přimhouřil oči.
„To ani náhodou, to tam s tebou radši půjdu.“

Severus se na večírku opravdu nudil. Navíc to nebyl ani kouzelnický večírek a věcem, které mudlové někdy probírali, nerozuměl ani za mák, a tak konverzaci omezil jen na nutné rozhovory. Sem tam si ho všimla i nějaká mladá jezdkyně nebo trenérka, ale jakmile zaregistroval, že by se s ním chtěla seznámit, honem rychle našel Trillian a začal se s ní bavit. Kolem jedenácté už oba začali být trochu společensky unavení a tak se rozhodli, že večírek opustí. Už se chystali k odchodu, když Trillian do někoho ve dveřích narazila.
„Promiňte, já…Pierre! Jsi to ty?“ vykřikla, když muže poznala. Muž nevypadal o nic méně překvapeně. Severus si ho opovržlivě prohlížel.
„Trillian, co tady děláš? Myslel jsem, že jsi ve Francii.“
„Byla jsem, ale kvůli zaměstnání jsem se vrátila do Británie. Nevěděla jsem, že tady budeš.“ Severus už dál nemohl snést jejich milý rozhovor a tak si významně odkašlal.
„Promiň, Severusi, úplně jsem zapomněla. Pierre, tohle je Severus Snape, pracuje se mnou v Bradavicích.“ Tak pracuje se mnou v Bradavicích a na to, že jsem tvůj přítel, jsi zapomněla? pomyslel si Severus a dál si ledově přeměřoval Pierra. „Severusi, tohle je Pierre Couchet, to on mě naučil všechny věci, co dělám se Santanem.“ Pierre mu podal ruku a Severus ji velmi neochotně přijal.
„Tak vy pracujete v Bradavicích? A co učíte?“ Severus se tázavě podíval na Trillian.
„Pierre je také kouzelník, Severusi. Vyprávěla jsem mu o tom, kde jsem studovala.“ Severus přimhouřil oči a jeho pohled nevěstil nic dobrého.
„Učím lektvary. Pokud mne omluvíte, rád bych šel do pokoje.“ Lehce se uklonil a odešel. Trillian si povzdechla. Poznala, že Severus žárlí, ale s Pierrem se neviděla nejméně dva roky. Chtěla si s ním trochu popovídat.
„Půjdeš se mnou do stáje? Chci se ještě podívat na svého koně.“ Zeptala se po chvilce trapného ticha Trillian.
„Jistě. Takže ty tady budeš závodit? Netušil jsem, že ses vrátila do Británie.“
„Vrátila jsem se asi před osmi měsíci a v listopadu jsem si koupila Santana. Nevěděla jsem, co v něm je, ale potom, když jsem s ním trénovala, jsem se rozhodla, že ho přihlásím. Je opravdu skvělý skokan.“ Za chvilku došli až před Santanův box. Pierre z něj byl opravdu překvapený. Přece jenom, černí Hannoveři se v Británii tak často nevidí. Trillian se k němu otočila a podívala se mu do obličeje. Pierre vzal její hlavu do dlaní a políbil ji.
„Chyběla jsi mi, víš o tom?“ Trillian svěsila hlavu.
„Neměl jsi ode mě odcházet. Víš, že já tě milovala, ale to už je dávno pryč.“
„A nešlo by to…“
„Ne! To by opravdu nešlo!“
„Je v tom ten chlap z večírku?“
„Ano, to tedy je. Miluji Severuse a rozhodně bych ho neopustila kvůli tobě.“
„To už pro tebe tak málo znamenám?“
„Neznamenáš pro mě nic, Pierre. Hodně věcí se změnilo, kromě jediné - nikdy ti neodpustím, že jsi mě tak náhle opustil. A po druhé tu chybu neudělám. Už bych ti nikdy nedala šanci.“
„Moc dobře tě chápu, Trillian, a nezazlívám ti to. Ale přáteli jsme pořád?“
„Jistě, těmi jsme nikdy nepřestali být.“

Trillian s Pierrem zavzpomínali na staré časy a k půlnoci ji doprovodil k pokoji. Trillian si myslela, že Severus už bude spát, ale mýlila se. Seděl v křesle a četl si. Když vstoupila dovnitř, ani se na ni nepodíval.
„Bavila ses dobře?“ zeptal se jí jízlivě, aniž by vzhlédl od knihy.
„Ano, Pierra jsem neviděla už dva roky, trochu jsme si zavzpomínali.“
„Jsem rád, že aspoň někdo se bavil.“ Trillian přešla od dveří ke křeslu, sedla si na opěradlo a chtěla se dotknout jeho tváře. Severus ale ucukl hlavou. Trillian jen stáhla ruku a zasmála se.
„Severusi, ty žárlíš.“ Severus na ni vrhl tak rozzlobený pohled, až Trillian málem spadla.
„Já přece nemám důvod, nebo ano? Nebo si myslíš, že když se muckáš s nějakým chlapem ve stáji, že mě to nechá chladným?“ rozčiloval se.
„Jak muckám, já se s nikým nemuckala!“
„Ne? To jsem viděl, jak jste se s tím Pierrem líbali ve stáji.“
„Tys nás viděl? Ty mě snad špehuješ?“
„Ne! Bylo už dost pozdě, začal jsem mít o tebe strach, abys věděla. A protože jsem tě slyšel, jak jsi mu říkala, že jdeš do stáje, šel jsem se tam podívat. A ono opravdu není příjemné, když se tvoje přítelkyně líbá s nějakým….nějakým…“
„No?“
„Chceš se rozejít?“ zeptal se už slyšitelně tišším hlasem. Trillian by ale byla raději, kdyby křičel. Nesnášela, když mluvil potichu, když se vztekal.
„Prosím tě, co to sem pleteš! Řekla jsem snad něco takového?“
„Neřekla, ale myslet si můžeš cokoliv.“
„Prosím tě, nechej si to vysvětlit.“ Severus zaklapl knihu, položil ji na stůl a s očekávání se zadíval na Trillian.
„Poslouchám.“
„Když jsem nastoupila ve Francii do Krásnohůlek, seznámila jsem se s Pierrem a on mě vzal do svého jezdeckého klubu. Naučil mě všechny skokové finty a pak jsme se do sebe zamilovali. Jenže potom mu přišla nabídka z Anglie, že by tu mohl dělat trenéra a jezdce nejlepších skokových koní, a tak mě ze dne na den opustil. Dneska mi řekl, že jsem mu chyběla a políbil mě. Ale já mu jasně řekla, že mám tebe a že mu nikdy neodpustím to, že mě opustil a že tebe bych rozhodně neopustila. Zůstali jsme přáteli. Ty si myslíš, že bych tě opustila jen proto, že jsem tu potkala svou dávnou lásku? Já miluju jen tebe a nikoho jiného, takže nevím, jak tě to mohlo napadnout.“ Severus jen sklonil hlavu. Dotkla se jeho tváře, tentokrát neucukl. Zvedl k ní oči a podíval se na ni takovým pohledem, z kterého jí přeběhl mráz po zádech. Bylo v něm plno bolesti, až ji to zaskočilo. Za chvíli se ale proměnil na úplně jiný pohled. Trillian věděla, co bude následovat, ale nechtěla se mu poddat tak snadno. Teď ji přece obvinil z toho, že se muckala s Pierrem. Zvedla se z opěradla a chtěla jít do koupelny. Severus hbitě vyskočil, chytil ji za loket a prudce ji k sobě otočil. Trillian zatnula ruce v pěst a opřela se mu o hruď. Chtěla se vymanit z jeho objetí, ale nedovolil jí to. Hodně dlouho si vzájemně dívali do očí, až Trillian povolila zaťaté pěsti, objala ho kolem krku a začala ho vášnivě líbat. Severus ji zvedl do náručí a odnesl do postele. Trillian nemyslela na nic, jen na jeho tělo, které bylo teď její. Nikdo jí ho nemohl vzít. Jak si jen mohl myslet, že by ho opustila? Vnímala jeho polibky, jeho dotyky, jeho milování. Netušila, že dokáže být takhle vášnivý. Věděla, že o ni nebude chtít přijít a bude o ni bojovat do posledního dechu, ale takhle doslova, to opravdu netušila. Chtěl jí snad ukázat, že stojí za to a že by byla hloupá, kdyby ho nechala? Ale to přece nechtěla, proč by to dělala? Vždyť ho přece miluje a nechce nikoho jiného než jeho. Ale na něm bylo vidět, že si tak jistý není. A tak se snažil, opravdu se snažil. Lehl si vedle ní úplně vyčerpaný. Zavřel unavené oči a poslouchal její dech, který se pomalu ztrácel v dálce. Pak usnul. Trillian se opřela na lokti a prohlížela si jeho ostré rysy. Přejela mu ukazováčkem přes zpocené čelo, nos a rty. Všimla si kapky potu, která mu stékala po spánku, a tak mu ji jemně hřbetem ruky setřela. Ještě ho chvilku pozorovala a pak se k němu přitulila a usnula mu v náručí.

Severus se probudil jako první. Uklidnilo ho, když viděl Trillian, jak mu spokojeně oddychuje na rameni. Jemně ji ze sebe setřásl a vstal. Oblékl se a vydal se do stáje za Santanem. Když procházel kolem boxů, všichni koně na něj upírali své oči. Byla tu různá plemena, různé barvy, ale Santano byl přece jenom nejkrásnější.
„Ahoj chlapče,“ pozdravil Severus hřebce. „tak dneska je tvůj velký den, viď?“ Kůň jen zafrkal a dál přežvykoval seno. Severus otevřel box a vešel dovnitř. Rozevřel dlaň a nabídl mu kostku cukru. „Panička nemá ráda, když ti ho dávám, ale projednou to snad nevadí, ne?“
„Ne, nevadí.“ Severus se otočil a uviděl za sebou Trillian. Naklonil hlavu na stranu a zvedl jedno obočí.
„Kde ses tady tak najednou objevila?“
„To je moje tajemství. Kdybych ti ho řekla, už bych tě nikdy nepřekvapila.“ Severus se usmál a přešel od koně k Trillian. Objala ho a přitiskla se k němu. „Severusi, já…“ Položil jí prst na ústa a zavrtěl hlavou.
„Vím, co chceš říct. Byl jsem blázen, když jsem si myslel, že bys mě opustila kvůli tomu šaškovi.“ Trillian se šťastně usmála a něžně ho pohladila po tváři.

Dopoledne se vše připravovalo na soutěž. Trillian si oblékla svůj jezdecký úbor a šla si projít parkur, který měla se Santanem skákat. Kolbiště bylo naštěstí zatravněné, takže se nemusela bát, že by se Santanovi nelíbil písek. Dohromady měli přeskákat třináct překážek. Jako první měli přeskočit obyčejný kolmák, následovala zeď, klasický oxer a dvojskok složený z double-baru a klasického oxeru. Následoval vodní příkop, další kolmák a trojskok složený z triple-baru, oxeru a double-baru. Potom byla další zeď, kolmák a nakonec triple-bar. Parkur to není lehký, ale soutěžíme v kategorii ZL, takže to by pro Santana tak složité být nemělo, pomyslela si Trillian. Dobře si zapamatovala nájezd na překážky a vrátila se do stáje. Zapletla Santanovi ohon s hřívou do copánků a nasedlala ho.
„Ta modrá ti sluší,“ řekl jí Severus, který se za ní přišel podívat. Usmála se na něj a políbila ho na tvář.
„Drž nám palce, soupeři jsou opravdu zdatní.“ Vyvedla koně z boxu a zamířila s ním na opracoviště, kde ho musela zahřát a uvolnit, bez toho by to nešlo. Párkrát si skočili kolmák a oxer postavený na opracovišti a pak už jen čekali, až na ně přijde řada. Soutěžících bylo opravdu třicet a oni měli pořadové číslo devatenáct. Bez trestného bodu zatím skončili dva soutěžící, takže bylo jasné, že se bude rozeskakovat. Kůň s číslem osmnáct právě doskákal, odnesl si dvanáct trestných bodů, protože neskočil čistě tři překážky. Za každou špatně skočenou překážku byly udíleny čtyři trestné body. Trillian pobídla Santana do cvalu. Kůň se rozběhl a oběhl jednou kolem kolbiště. Zastavili se u rozhodčích a Trillian je pozdravila mírnou úklonou hlavy. Znovu pobídla hřebce do cvalu a za chvilku uslyšela zvukové znamení zvoncem - signál, že mohou začít skákat. Trillian se Santanem zamířili na první překážku. Santano se odrazil a kolmák skočil čistě. Stejně tak zeď i oxer. První překážku v dvojskoku také skočil hladce, ale na druhou se odrazil o půl cvalového skoku dřív a zavadil předními kopyty o břevno. To se zachvělo, ale naštěstí zůstalo na místě. Přes vodní příkop se Santano přenesl opravdu gigantickým skokem. Další kolmák nebyl pro hřebce problém a trojskok zvládl opravdu bravurně. Zeď také zůstala v celku, přes kolmák se přenesl vysoko a u triple-baru se mírně zachvělo břevno. Dojeli do cíle a Trillian se zatajeným dechem pozorovala tabuli, kolik trestných bodů nachytali. Když uviděla, že nemají ani jeden, nemohla tomu uvěřit. Bude bojovat o vítězství! No to je něco. Poplácala Santana po krku a rozjela se do stájí. Severus už čekal u brány. Když ho Trillian uviděla, rychle seskočila z koně a vrhla se mu do náruče. Štěstím nemohla zadržet slzy.

Když projeli parkur všichni soutěžící, přibyli do rozeskakování další dva. Dohromady jich tedy bylo pět. Pět jich bude bojovat o vítězství. Asi po hodinové přestávce se všichni shromáždili u kolbiště a vylosovali si pořadová čísla. Trillian byla čtvrtá a s napětím očekávala, jak pojedou její soupeři. První shodil dvě břevna, druhý také dvě a třetí jedno. Trillian opět pozdravila rozhodčí a vydala se na první skok. Tentokrát se parkur skládal pouze ze sedmi skoků. Santano nezaváhal a Trillian ho dobře naváděla. Nechybovali ani jednou. Čas měli přijatelný a tak se zatajeným dechem pozorovala posledního soutěžícího. Ten naneštěstí přešel parkur také bez chyby a čas měl o vteřinu lepší, byl tedy jasným vítězem. Trillian se Santanem skončila druhá, ale byla spokojená. Jen ji trochu mrzelo, že nevyhráli, ale začít Santanovu kariéru druhým místem nebylo vůbec špatné, Trillian měla radost. Po dekorování a udělení cen zamířili všichni do stájí. Trillian seskočila z koně a zavedla ho do boxu. Severus už na ni čekal, aby jí poblahopřál. Po návratu na pokoj se hodinu ráchala ve vaně. Když konečně vyšla z koupelny, místností zavanula vůně šeříku, kterou měla ze všech nejraději, a tak si pořídila i mýdlo stejné vůně. Večer už ani neměla náladu jít na oslavu, ale hlad měla jako vlk. Přece jenom se odhodlala a se Severusem se vydali do jídelny. Po oslavě se ještě Trillian zašla podívat do stáje za Santanem. Ten si jen v klidu chroupal seno a bylo mu úplně jedno, že skončil druhý.

„Tak se přece jen vidíme, sestřičko, neměl jsem pravdu?“ V Trillian hrklo. Není to ten, co si myslí… Pomalu se začala otáčet a proti sobě uviděla čtyři Smrtijedy. Takže se Brumbál neobával zbytečně. Ale jak se Lucius dozvěděl, že tady bude? Nikomu to přece neřekli. Severus, napadlo ji, to mohl být jedině on.
„Jak ses dozvěděl, že budu tady, Luciusi? Nikomu jsme to neřekli.“
„To je pravda, Trillian, ale příště si budeš muset dávat pozor, o čem na chodbě mluvíš.“
„Na chodbě? Já tě nechápu.“
„No, víš, Draco se ve čtvrtek v noci odněkud vracel a jaksi vás slyšel, jak se ty a ten zrádce Severus bavíte o tom, že někam pojedete. Pak jste se tam prý líbali. No hrůza!“ Trillian to došlo. To zašramocení na chodbě u brnění, nebyla paní Norrisová, ale Draco. A jak si mohla myslet, že by ji Severus zradil? Pomalu začala nahmatávat svoji hůlku v kapse u kalhot, ale než stačila cokoliv udělat, zasáhla ji kletba Cruciatus. Takovou bolest v životě nepoznala. Byla hrozná, najednou ale začala polevovat. Někde v dálce slyšela Severusův hlas, pomalu se jí začaly vracet smysly. Viděla zelené, červené a žluté záblesky a pak najednou byla úplně při vědomí. Bolest odcházela a ona se mohla zase hýbat. Vytáhla hůlku z kapsy a namířila ji na nejbližšího Smrtijeda.
„Petrificus totalus!“ zakřičela a spoutala ho. O kousek dál ležel další Smrtijed. Byl mrtvý. Severus ho zabil kletbou Avada Kedavra. Nikoho ale neviděla. Za sebou uslyšela šramot, otočila se a dívala se do očí svého bratra.
„Avada Kedavra!“ zaječel. Trillian  stačila uskočit stranou. Kletba ji minula o pár čísel a skončila ve zdi za jejími zády. Lucius chtěl znovu zaútočit, ale než mohl cokoliv říct, Trillian ho odzbrojila Expelliarmem.
„Mdloby na tebe!“ vykřikla nakonec a Lucius se skácel k zemi. V sedlovně uslyšela přidušený výkřik. Doufala, že nevyšel ze Severusových úst. Rozběhla se tam a viděla čtvrtého Smrtijeda se široce rozevřenýma očima, ležícího na zemi. Ve tmě se něco pohnulo. Zadívala se tím směrem a za chvíli se vynořil Severus. Svou hůlku stále křečovitě držel a ztěžka  dýchal. Trillian viděla, že má levou ruku v nepřirozeném úhlu a nebylo těžké si domyslet, že ji má zlomenou.
„Pane bože, co se tu stalo?“ za jejími zády se ozval Pierrův hlas.
„Smrtijedi, Pierre, napadli mě.“ Došla k Severusovi a kouzlem mu ruku napravila. „Pohlídáte je? Vzala jsem si pro každý případ s sebou trochu letaxu. V hale je krb, tak se přesunu do Brumbálovy pracovny.“ Severus lehce kývl a všechny Smrtijedy levitačním kouzlem dopravil do sedlovny. Trillian rychle vyběhla do pokoje, vzala nádobu s letaxem a spěchala do haly. Naštěstí tam nikdo nebyl, a tak se přesunula k Brumbálovi. Rychle mu řekla o tom, co se stalo v Grimsby. Brumbál poslal Trillian zpět a sám zpravil členy Fénixova řádu. Za pár minut už přepravovali zajaté Smrtijedy neznámo kam.

Trillian nemohla dlouho usnout. Ráno se probudila až v deset hodin a zjistila, že Severus vedle ní není. Věděla, že je v koupelně, protože slyšela téct vodu. Obrátila se na bok a znovu se zachumlala do deky. Chtěla ještě chvilku ležet, aspoň malou chvilku. Dveře od koupelny se otevřely a Severus si sedl k ní na postel.
„Je ti dobře?“ zeptal se jí a pohladil ji po vlasech. Trillian se jen unaveně usmála a přikývla. Severus ji políbil a hřbetem ruky ji pohladil po tváři. „Vstávej, musíš se ještě postarat o koně, a po obědě jsi chtěla vyrazit.“ Trillian znovu přikývla a líně se začala soukat z postele.
Během dvou hodin zabalili, Trillian připravila koně na cestu a uklidila box. V poledne se šli naobědvat a v jednu hodinu byli konečně připraveni vyrazit.
„Měj se moc hezky, Trillian, a doufám, že se ještě uvidíme,“ loučil se s ní Pierre.
„Myslím, že to nebude moc dlouho trvat. Brzy určitě Santana přihlásím do další soutěže.“ Pierre se ještě otočil na Severuse.
„Šťastnou cestu a starejte se o Trillian dobře. Jste šťastný člověk, že máte ženu, jako je ona.“

„Ano, to určitě jsem,“ odpověděl mu ledově a potřásl si s ním rukou. Trillian ještě objala Pierra a pak zavřela Severuse do přepravního boxu k Santanovi. Tentokrát nechtěli riskovat, že by začal kopat do stěn ihned po výjezdu ze dvora. Cesta byla klidná a oni za čtyři hodiny zatáčeli na nádvoří Bradavického hradu. Nikde nebyla jediná živá duše a Trillian se to zdálo divné. V neděli byli všichni obvykle venku, zvláště když bylo takové příjemné teplo. Dál na to ale nemyslela a otevřela dveře přepravního boxu. Severus zrovna odvazoval Santana. Vyvedl ho ven a pustil ho do ohrady kousek od hradu, kam ho Trillian pouštěla na pastvu. Santano se divoce rozběhl a zastavil se až v polovině pastviny, kde si našel nejblátivější místo a vyválel se v něm. Severus oba kufry odlevitoval do hradu a Trillian zatím odvezla auto zpět Gerardovi. Do Bradavic se vrátila až kolem sedmé. Zašla se vykoupat a převléknout do svého pokoje. Zdálo se jí velice podezřelé, že na chodbách není ani živáčka. Nakonec usoudila, že jsou nejspíš všichni na večeři  a dál tomu nevěnovala pozornost.

V půl osmé konečně scházela do jídelny. Měla hlad jako vlk, a tak byla ráda, že se konečně může najíst. Dveře od Velké síně ale byly zavřené. Nevěděla, co se děje a zdálo se jí to krajně podezřelé. Opatrně otevřela dveře. Najednou se ze všech stran ozval ohlušující potleskVelká síň byla vyzdobena šerpami s jejím jménem a jménem jejího koně. Tleskali jí proto, že se umístili na druhém místě. Měla velkou radost, něco takového nečekala. Štěstím se jí v očích objevily slzy a nevěděla, co říct. Konečně došla k učitelskému stolu a potlesk přestal. Zastavila se před Brumbálem, který vykouzlil velký puget krásných bílých růží a podal jí je. Potřásl jí rukou a pokynul jí na její místo.

Po oslavě se všichni rozešli do svých kolejí, pokojů a kabinetů. Trillian se Severusem šli do jeho podzemní ložnice.
„Severusi, můžeš mi už konečně říct, jak se všichni dozvěděli, že jsme byli druzí?“ zeptala se ho, když za sebou zavřel dveře.
„Nejspíš jim to řekl Brumbál. Ten den jsem mu poslal sovu a on ti asi chtěl udělat radost. Když jsem přišel do hradu, už tady byly přípravy v plném proudu.“ Přistoupil k ní, položil jí ruce kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a sklonil se k její tváři. „Máš v následujících pár hodinách něco v plánu?“ zeptal se jí a šibalsky se zašklebil.
„Ty vejtaho!“ usmála se a objala ho.