|
Vzpomínky
Autor: Erybeth
Otevřela oči, neměla ponětí, kde je, kdo je ani co se stalo. Nevěděla,
proč leží na studené zemi před bránou jakéhosi obrovského hradu. Nevěděla,
jak se sem dostala a co se jí stalo. Jediné, co věděla, bylo, že je jí
zima a že začíná svítat. Pokusila se rozhlédnout a posadit se, vzápětí
sykla bolestí a znovu se položila na zem. Snažila se přitáhnout si plášť
těsněji k tělu, ale i ten drobný pohyb se neobešel bez bolestného
zasténání. Kdyby jí na to zbyla síla, určitě by zaklela, takhle jen
odevzdaně zavřela oči a přemýšlela.
Snažila se vzpomenout na cokoli, aspoň na nějaký náznak vzpomínky, ale v
její mysli nezbylo nic.
Šustění hábitů a nějaké hlasy ji donutily otevřít oči. Sklánělo se nad ní
několik různě se tvářících lidí: nějaký starý kouzelník s dlouhými
stříbřitými vlasy i vousy, chladně se tvářící muž celý v černém a s
mastnými vlasy, který si ji zkoumavě prohlížel, žena s přísným uzlem
hnědých vlasů a starostlivým výrazem ve tváři a starší čarodějka, podle
oděvu nejspíš ošetřovatelka. Starý kouzelník na ni shlížel přes
půlměsícové brýle a laskavě se jí na něco ptal. Její mozek pozvolna
vstřebával otázku a převáděl ji do konkrétnější podoby.
"Jak se jmenujete, slečno? Rozumíte tomu, co říkám?" Nerozuměla, matně
tušila, co po ní chce vědět, ale i kdyby byla plně při vědomí, nemohla by
mu odpovědět - nic si nepamatovala a přitom věděla, že je důležité,
nesmírně důležité, aby si vzpomněla.
Začala se kolem ní snášet šedavá mlha, zahalovala její vědomí a po chvíli
ji vtáhla do pokojné náruče zapomnění. Omdlela.
Probudila se na ošetřovně. Vedle její postele stála ta žena s pevným
účesem. Když zjistila, že se dívka probudila, usmála se. "Jmenuji se
Minerva McGonagallová. Jsem ráda, že jste se konečně probrala, Poppy, naše
ošetřovatelka, si už začínala dělat starosti. Dojdu pro pana ředitele,
chtěl se vás na něco zeptat." S těmi slovy zmizela z ošetřovny. Dívka si
pozorně prohlédla místnost a vypila jakýsi lektvar, který jí Poppy
vnutila. Chutnal příšerně, ale zbytky bolesti ustoupily.
Nervózně si prohrábla dlouhé hnědé vlasy. Snažila se prodrat tím těžkým
závojem, který halil její vzpomínky do neproniknutelné clony. Zavřela oči
a povzdechla si. Když je opět otevřela, stál před ní stříbrovlasý
kouzelník, který se představil jako Albus Brumbál, ředitel bradavické
školy čar a kouzel. V té škole se právě nachází. Čáry a kouzla se možná
mnoha lidem jeví jako něco podivného a neexistujícího, ale ona se nad tím
nepozastavila, byl to i její svět.
Dívka se na něj podívala a s hořkostí v hlase s téměř neznatelným
přízvukem prohodila. "Těší mě, pane řediteli. Také bych se vám ráda
představila, ale bohužel si na nic nevzpomínám." Brumbál se na ni podíval
dlouhým zkoumavým pohledem, jako by si chtěl její slova ověřit, jako by si
chtěl její myšlenky přečíst. Dívku to pomyšlení absurdně pobavilo. Z její
minulosti se toho nemohl dozvědět víc než momentálně věděla ona sama.
Smutně se usmála.
Poppy ji donutila vypít další odpornou břečku, nejspíš lektvar na spaní,
protože jí vzápětí ztěžkla víčka a ona se propadla do snu.
"…je v
Bradavicích. Musíš se tam dostat. Víš, co máš dělat, až ho najdeš…" řekl
ledový hlas. Otočila se a vydala se na cestu. Přemístila se na začátek
pozemků bradavického hradu. Dál to nešlo, pozemky chránilo nějaké kouzlo…
Probudila se. Ten hlas, co na ni ve snu mluvil, nebyl ani trochu příjemný,
studil jako led. Nejhorší bylo, že nevěděla, jestli je to jen sen nebo
vzpomínka. Nakonec se rozhodla, že to byla jen ošklivá noční můra a znovu
zavřela oči.
Ráno ji z neklidného spánku vytrhl hlas jakéhosi muže. Také byl chladný,
ale ve srovnání s tím, co slyšela ve svém snu, hřál jako letní sluníčko.
"Poslal mě za vámi pan ředitel," skoro šeptal. "Mám se zeptat, jak se vám
daří a jestli něco nepotřebujete," ucedil. Vytušila, že se mu nelíbí být
poslíčkem. Vůbec se jí nelíbilo, jak se na ni kouká, takovým tím
hodnotícím pohledem.
"Jak se jmenujete?" zeptala se. Taky ho přece mohlo samotného napadnout,
aby se jí představil.
Podíval se na ni, nejspíš uvažoval, jestli je hodna znát jeho jméno, což
ji pochopitelně popudilo. Než stihla něco říct, rozhodl se odpovědět. "Severus
Snape."
To jméno jí něco říkalo. Bylo jí nějak povědomé, ale nemohla ho nikam
zařadit.
Přemýšlela o tom podivném muži celé dopoledne. Když se to tak vezme, byl
přitažlivý, a to takovým tím nebezpečným způsobem. Bylo v něm něco
temného, ale každá temná stránka má aspoň i kousíček světla. A právě to ji
přitahovalo.
Večer byla přinucena vypít další dávku té odporné břečky na spaní. Pokojně
se sesula na polštáře.
"…je v
Bradavicích. Musíš se tam dostat. Víš, co máš dělat, až ho najdeš…" řekl
ledový hlas. Otočila se a vydala se na cestu. Přemístila se na začátek
pozemků bradavického hradu. Dál to nešlo, pozemky chránilo nějaké kouzlo…
Ráno se probudila se zmatenými myšlenkami. Ten sen musel něco znamenat,
jinak by se přece neopakoval. Jenže nevěděla co. Poppy jí vnutila snídani
a propustila ji z ošetřovny. Severus Snape na ni čekal na chodbě s dalším
vzkazem. "Pan ředitel musel narychlo odjet, tak mě pověřil," skřípal zuby,
"abych vás zavedl do vašeho pokoje." Chvíli se kochal zmatkem v její
tváři, než pokračoval. "Pan ředitel vám nabízí ubytování. Stejně nevíte,
odkud pocházíte, takže se nemůžete vrátit," řekl to takovým způsobem, až
to vyznělo, že se její situací baví. Potlačila vztek a následovala ho do
sklepení.
"Pan ředitel také vzkazuje, že tady je větší klid než v jiných částech
hradu a že mě aspoň budete kdykoli moc požádat o jakýkoli lektvar, ať na
bolest či na spaní," ucedil. Ať byl jeho vztah k řediteli jakýkoli, tohle
patrně považoval za čiré bláznovství. Sklepení bylo jeho území a teď tu má
nějakého vetřelce! Hrůza.
Rozhlédla se po svém pokoji. Byl pohodlně zařízen, ale byl hodně temný. Co
by také mohla chtít po sklepení? Na druhou stranu byla ráda, že ji tu
Brumbál nechal. Kdyby jí řekl, aby odešla, nevěděla by, co dělat, kam jít.
Netušila, jestli má někoho, kdo ji postrádá, ke komu by se mohla vrátit.
Ve skříni našla nějaké oblečení. Vykoupala se a oblékla si dlouhou noční
košili a přes ni tlustý župan. Chvilku pozorovala plameny v krbu a upíjela
víno. Byla unavená, ale spát se jí ještě nechtělo. Rozhodla se, že se
trochu projde. Otevřela dveře a vyšla na chodbu. Byla rozhodnuta nejít
daleko. Za chvíli se zamyslela a začala přemýšlet o své záhadné minulosti.
Přeříkávala si různá jména, která ji napadla, v marné naději, že najde to
svoje. Sešla po schodech, zabočila do úzké chodbičky, vrátila se a zase
zabočila… Když se probrala ze zamyšlení, pochopila, že zabloudila. Chvíli
ještě bloudila, ale pak začala otvírat dveře a nahlížet do místností.
Tohle byla zřejmě nepoužívaná učebna, několik dalších bylo zamčeno, další
byl něčí pokoj, ale v té tmě nemohla poznat, čí. Vstoupila dovnitř a
rozhlédla se. Aha, tak tenhle její rozhodně není.
Lekla se. Z jednoho tmavého rohu se vyloupla postava v rozevlátém černém
plášti a jí bylo hned jasné, kdo to je. Neviděla, jak se asi tváří, ale
uměla si to živě představit.
"Co
tady chcete?" zavrčel Snape nepříjemně. "Zabloudila jsem. Šla jsem se
trochu projít a zabloudila jsem." Připadala si hloupě - kdyby si dala
pozor, mohla se téhle situaci vyhnout. Snape mávl hůlkou a v krbu se
rozhořel oheň. Nenápadně se rozhlédla. Pokoj byl tmavý, ale zařízen byl
podobně jako ten její.
Snape chvíli přemýšlel a tvářil se nakvašeně. "Tak já vás zase odvedu
zpátky, když jste tak neschopná" jeho hlas přetékal neochotou. Vydal se ke
dveřím, cestou chytil dívku za paži a celkem nešetrně ji vyvlekl ze svého
pokoje. Za pět minut prudce zastavil před jedněmi dveřmi a přitáhl si ji
blíž. Chvíli se jí upřeně díval do očí, jeho obvykle chladný pohled žhnul
zvláštním světlem. Jako by mezi nimi něco problesklo. Jemně se rozechvěla
a neschopna jeho pohled déle vydržet, sklopila oči k zemi. Než se stihla
vzpamatovat, mizel jeho plášť za nejbližším rohem.
Zapadla do svého pokoje, pořádně si lokla vína, aby se vzpamatovala a
lehla si.
"…je v
Bradavicích. Musíš se tam dostat. Víš, co máš dělat, až ho najdeš, Arlene…"
řekl ledový hlas. Otočila se a vydala se na cestu. Přemístila se na
začátek pozemků bradavického hradu. Dál to nešlo, pozemky chránilo nějaké
kouzlo…
Prudce se posadila. V mysli jí vířila jedna jediná myšlenka. Konečně něco
věděla, nebyl to sen. Šestý smysl dívce našeptával, že se tu objevila z
nějakého důvodu, měla tady něco vykonat. Něco tajného, něco, z čeho jí
běhal mráz po zádech. Nejhorší bylo, že nevěděla, co měla - nejspíš stále
má - udělat. A ještě něco věděla. Když si to uvědomila, intenzivní radost
přehlušila všechny ostatní pocity - její jméno je Arlene.
"Jmenuji se Arlene, pane profesore," svěřovala se Severusovi, který jí
ráno přinesl nějaký nechutný lektvar, se svou znovu nalezenou vzpomínkou.
Byla v takové euforii, že si nevšimla náznaku úsměvu, který se mihl jeho
tváří. "Vzpomínáte si ještě na něco, slečno Arlene?" zeptal se. Bude muset
napsat Brumbálovi, že se dívka zotavuje. Nějaký hlásek hluboko v jeho
vědomí však nechtěl, aby se dívka uzdravila, nechtěl, aby Arlene odjela.
Rychle tu myšlenku zaplašil a poslouchal zbytek jejího snu, který, jak mu
instinkt napověděl, nevěstil nic dobrého.
Arlene si nikdy neuvědomila, jak je bradavický hrad krásný. Celý den
šťastně poletovala po jeho chodbách a usmívala se na všechny, ať to byli
žáci, učitelé či duchové. Zdálo se jí, že je to nejkrásnější den jejího
života. Těšila se dokonce i na večer, kdy si s ní chtěl promluvit Snape.
Tušila, že to má něco společného s jejím snem. Když slunce začalo klesat
za obzor, Arlene pomalu sešla do sklepení a zaklepala na dveře Snapeova
kabinetu.
"Slečno Arlene, asi vás příliš nepotěší, že se profesoru Brumbálovi
nepodařilo nic zjistit. Nevíme nic o vaší rodině ani o vás. Do Anglie jste
musela přijet teprve nedávno," sděloval jí Severus tichým hlasem.
Arlene jen pokrčila rameny a zamumlala něco jako: "Tušila jsem, že nikoho
nemám."
Severus ji chvíli pozoroval a ve tváři měl nečitelný výraz. Dívala se mu
do jeho temných očí a najednou si uvědomila, že na světě v tuhle chvíli
nemá nikoho jiného než jeho. Bez svých vzpomínek byla tak osamělá. V očích
se jí zaleskly slzy. Přistoupila k němu a bez přemýšlení mu zabořila
obličej do černého hábitu. I když ho to zaskočilo, neodtáhl se. Po chvíli
ji dokonce opatrně objal, usedl s ní do pohodlného křesla a jemně, téměř
neznatelně, ji pohladil po hebkých vlasech. Teplo, které z něj vyzařovalo,
ukolébalo Arlene k spánku. "Ten zrádce Snape je v Bradavicích.
Musíš se tam dostat. Víš, co máš dělat, až ho najdeš, Arlene, musíš se ho
zbavit, mezi mými věrnými Smrtijedy není pro zrádce místo…" řekl ledový
hlas. Otočila se a vydala se na cestu. Přemístila se na začátek pozemků
bradavického hradu. Dál to nešlo, pozemky chránilo nějaké kouzlo. Něco,
nejspíš nějaké zvíře, do ní zezadu prudce vrazilo, bolestivě se sesunula k
zemi a nehezky se uhodila do hlavy…
Vzbudila se zalitá potem. Snape ji konejšivě hladil po vlasech a v očích
měl nebývale starostlivý výraz. "Něco se vám asi zdálo," řekl tiše,
"křičela jste ze spaní." Věděla, že by mu měla říct, co se jí zdálo -už
věděla, kdo je, už věděla, čí je ten ledový hlas. Zároveň si ale
uvědomovala, že od teď je i ona zrádcem -už nebude sloužit Pánu zla…
Přitiskla se k muži, jehož měla zabít a v tu chvíli toužila jen po jediném
- aby se jí paměť nebyla nikdy vrátila...
|