|
Zkouška
Autor: Jehúdit
"Timidová!
Co si myslíte, že děláte?!"
Leknutím sebou trhnu a dokonale se probudím ze svého zamyšlení. Ustrašeně
se rozhlédnu po třídě a spatřím Snapea, jak si to rychlým krokem rázuje ke
mně. Zuřivý výraz jeho tváře nevěstí nic dobrého - tohle nemůže skončit
jinak než smrtí. Mojí, samozřejmě. Podvědomě se narovnám, abych mohla
čelit jeho ostré kritice mých (ne)schopností, a podívám se mu do očí.
Netvářím se ani vzdorně, ani kajícně, jen mu klidně hledím do očí. Zarazí
se sotva krok od mé lavice, plášť mu setrvačností zavlaje kolem nohou a
ostrým zašustěním přeruší hrobové ticho, které ovládlo třídu po Snapeově
hlasitém zvolání.
Profesor si založí ruce v bok, podívá se na obsah mého kotlíku, který
absolutně neodpovídá mámivému lektvaru, jenž jsme měli připravit, probodne
mě ledovým pohledem, jízlivě se ušklíbne a suše konstatuje : "Neříkal jsem
vám snad, že nakrájený kořen jestřábníku tam přidáte až po listu
břečťanu?!" Rychlostí blesku vyloví ze svého hábitu hůlku, mávne s ní
vzduchem a vyprázdní můj kotlík: "Znovu už nezačínejte, ale očekávám vás v
osm hodin ve své pracovně, kde ho připravíte znovu. Jasné?" nadzdvihne
tázavě levé obočí a v očích má skrytou výzvu - zkus něco namítat a
uvidíš.
Nesplním jeho předpoklad vzpurné a drzé odpovědi a aniž bych z něj
spustila oči, poklidně potvrdím svou účast na naší "večerní seanci".
Snape se na mě podívá pronikavěji a hodlá mi ještě něco říct, ale naštěstí
zrovna v tu chvíli zvonek ukončí hodinu. Všichni začnou bleskově uklízet
své věci a snaží se co nejrychleji prchnout do bezpečí chodeb, aby jim
snad nestihl zadat ještě nějaký kraťoučký esej o vlastnostech a účincích
některého lektvaru o minimálním rozsahu pěti stránek.
Pomalu si složím věci a vyjdu ven z učebny, kde už na mne netrpělivě čeká
moje kamarádka Gwen. Jen co za sebou zavřu dveře třídy, už na mne chrlí
jednu větu za druhou: "Ty bláho, už jsem myslela, že tě normálně rozdělí
na prvočinitele! Kdyby ses aspoň tvářila, jako že toho lituješ. Ale to ne,
tys ho prostě musela naštvat!"
"Už zase přeháníš. Kdyby byl doopravdy naštvaný, tak by mluvil tišeji, "
odvětím tlumeně a zrychlím krok, abych nepřišla na gaelštinu pozdě.
"Tak ahoj, uvidíme se večer, " zamíří Gwen na hodinu jasnovidectví a
vesele na mne mávne.
Kdybys tak věděla, proč jsem na těch lektvarech nedávala pozor,
proletí mi hlavou, zatímco spěchám po schodech do druhého patra.
***
Zaklepu na dveře jeho pracovny a čekám, až se ozve nerudné: "Dále."
Pomalu vejdu dovnitř, zavřu za sebou a zůstanu stát těsně za dveřmi. Snape
sedí přímo naproti mně za větším ze dvou stolů, které se nacházejí vedle
sebe, a při světle svíčky na stole a pochodní na stěnách studuje jakousi
knihu.
"Dobrý večer, profesore Snape, " vyklopím ze sebe neutrálně a čekám, až mi
konečně sdělí své instrukce.
On si konečně uvědomí, že v místnosti není sám, a upře na mě svůj pohled,
který si nezadá s rentgenovými paprsky. Asi očekává, že se budu klepat
hrůzou jako většina ostatních studentů, ale to má smůlu, takovou radost mu
neudělám.
"Jsem rád, že jste se dostavila přesně, slečno Timidová. Nuže, pusťte se
do práce. A tentokrát bych byl rád, kdybyste se držela návodu, " poctí mě
znovu svým zkoumavým pohledem a ukáže na druhý stůl.
Pomalu si rozložím své věci a začnu pracovat. I když se snažím soustředit
na práci, moje myšlenky bloudí v úplně jiné dimenzi. Jen matně si moje
mysl uvědomuje, co dělají ruce, můžu jen doufat, že to nezmotám a
nevysloužím si tak další "pochvalu".
"Timidová! Ten kořen mandragory strouháte už čtvrt hodiny a pořád ho
neubývá. Jestli budete i nadále pokračovat svým plžím tempem, budete tu
trčet až do rána! " zvedne Snape hlavu od své práce a ledově mě upozorní,
že se s tím párám nějak moc dlouho.
"Ano, pane profesore, " odpovím neurčitě se sklopenou hlavou a přinutím se
soustředit na přípravu lektvaru.
"Není vám něco, Timidová?" zadívá se na mě Snape pečlivěji po pár
minutách, kdy jsem ještě stále strouhala ten maličkatý kořínek.
"Ne, pane profesore, " hlesnu a konečně dostrouhám mandragoru.
"Tak dost, to by stačilo!" řekne rázně, zvedne se ze židle, dokráčí až ke
mně a zatřese mi ramenem: "O co se to tu snažíte?!"
"Připravuji mámivý lektvar, pane, " vzhlédnu k němu nechápavě.
Pátravě se mi podívá do očí a v nich zahlédne záblesk mé myšlenky. Smutek,
čerň, nicota.
"Timidová, děje se snad něco? Poslední dva týdny vám nejdou ani ty
lektvary, které jste dřív bez problémů zvládla, " rozčarovaně se na mne
zamračí, ale jeho pohled postrádá tu obvyklou tvrdost, se kterou pozoruje
svět okolo sebe.
Nic neobvyklého se mi nepřihodilo. Jen to, že nemůžu v noci spát, nemůžu
se na nic soustředit, mou mysl zaplňuje jen zoufalství, protože to, po čem
toužím, mít nemohu, a toulám se pořád kdesi jinde. Chceš znát důvod toho
všeho? Opravdu ho chceš vědět? Jsi to ty. Všemi nenáviděný profesor
lektvarů, který mi učaroval. Nestalo se tak na první pohled, ani na ten
druhý, ale postupem času ses mi vkrádal do srdce a zachvacoval jsi mou
mysl jako pozvolný jed.
Ale říct ti tohle všechno do očí? Nejsem blázen! Možná nenapravitelný
snílek, ale ne blázen.
"Poslední dobou mi není nějak dobře, " pokusím se to zahrát do autu, aby
mě přestal pozorovat, a já mohla dokončit ten lektvar a odejít.
Snape vyprodukuje na své tváři další zamyšlený výraz a moje naděje, že se
spokojí s tímto velice nepravdivým vysvětlením, rychle mizí v dáli.
Pak si ovšem všimne tmavých kruhů pod mýma očima, které se tam objevily
díky poslednímu téměř probděnému týdnu, a vezme zavděk mou verzí. Ze srdce
mi s hlasitým lupnutím odpadne balvan velký stejně jako Ben Nevis. Divím
se, že to jeho super citlivé uši (téměř radarové kvality, které obvykle
zachytí sebeslabší zvuk) nezaznamenaly, protože to byl rachot jako hrom.
"Ten lektvar už dodělávat nemusíte, vím, že byste ho normálně zvládla.
Pojďte si sednout sem, " ukáže na židli, na které ještě před chvílí seděl.
Přesunu se na jeho místo a tázavě na něj hledím, protože nechápu, co tím
sleduje.
Profesor přistoupí k policím, které zabírají celou pravou stěnu místnosti,
a vyjme z ní několik lahviček s podivně zbarveným obsahem.
Jejich náplň smíchá dohromady v nízkém šálku, který postaví na desku stolu
přede mne, a poručí mi: "Pomalu to vypijte, pohodlně si sedněte a uvolněte
se. "
Koukám na něho jako vyoraná myš, načež hrníček zvedne ze stolu a vrazí mi
ho do ruky: "Teď… tohle… pomalu… po doušcích… vypijete, ano?!" Mluví na
mne velmi zvolna s temným výrazem na tváři.
Připadám si rázem jako ten největší idiot pod sluncem, ale jen do té
chvíle, než se nepatrně pousměje. Způsobně přiložím hrneček k ústům a
pomalu vypiji jeho obsah neurčité chuti (nebo spíš pachuti).
"Tak, a teď si pohodlně sedněte a zavřete oči, " dostane se mi od Snapea
dalších instrukcí.
Přehodím si nohu přes nohu, pohodlně se opřu o opěradlo překvapivě měkké
židle a poslušně zavřu oči.
Chvíli se nic neděje, ale pak ho uslyším tiše pronášet neznámá slova.
Tělem se mi rozlije příjemné teplo a myšlenky se mi vytrácí z hlavy.
***
Musela jsem mu tam usnout! To jediné by vysvětlovalo, proč si vůbec
nevzpomínám na to, jak jsem se dostala do postele. No tě pic! I když, …
nemusel by se nějak moc rozčilovat, když se včera choval tak podivně
sympaticky. Musím o něm pořád přemýšlet - o té proměně, která se se mnou
včera stala a za kterou může on. Vymotám se z postele, obléknu si černý
školní hábit, přes který si přehodím kolejní plášť, kolem krku omotám
šátek měděné barvy a na krk zavěsím svůj talisman, který ovšem schovám pod
hábit. Vlasy sepnu na temeni sponou, vezmu si knížky a sejdu dolů do
společenské místnosti. Už dlouho jsem se takhle krásně nevyspala.
Instinktivně se protáhnu a zapředu jako kočka. Krása. Usednu do křesla,
letmo se mrknu na hodinky a zjistím, že do snídaně zbývá ještě dobrá
půlhodina. S lehkou nelibostí si rozložím knížky a podívám se trochu blíž
na látku, kterou zrovna probíráme.
***
Zrovna se pod přísným dohledem profesorky McGonagallové snažíme přeměnit
myš v mrňavou dřevěnou skříňku s ornamenty vyřezanými na víčku, když se
ozve zvučné zaťukání na dveře.
Všichni se překvapeně ohlédneme směrem ke dveřím. Nestává se právě často,
že by někdo rušil hodinu. A zvlášť hodinu profesorky McGonagallové.
"Dále, " přeruší ticho McGonagallová, popostrčí si brýle na nose a přísně
se zadívá na studentíka, který se odvážil nás vytrhnout z práce. Chlapec
si nervózně odkašle a tichým hlasem nesměle spustí: "Paní profesorko,
promiňte, že ruším Vaši hodinu, ale pan ředitel Brumbál by chtěl mluvit s
Heather Timidovou z Havraspáru. Mám ji přivést k němu do pracovny."
McGonagallová se na mě, stejně jako všichni ostatní v místnosti,
překvapeně zpod brýlí podívá, a pak ukáže rukou směrem ke dveřím: "Složte
si své věci a běžte, slečno Timidová."
Urychleně vyjdu ze třídy, aby se mohli dát znovu do práce, a následuji
toho chlapce k Brumbálovi.
"Ty asi nevíš, co mi chce, viď?" zeptám se ho cestou opatrně, protože
nechápu, o čem by Brumbál chtěl se mnou mluvit. Provedla jsem snad něco?
Nebo, že by to bylo kvůli klesajícímu prospěchu? Klesající - to je slabé
slovo! Lépe řečeno pád třetí kosmickou rychlostí…
"Ne. Tady člověk nikdy nic neví. Teda až na věci, které jsou tajné, "
odpoví mi páťák s úsměvem a zastaví se u kamenného chrliče. "Tak jsme
tady, heslo je malinový koláček. A hodně štěstí. "
"Díky, " usměji se na něho a počkám, až zajde za roh.
Zhluboka se nadýchnu a lehce roztřeseným hlasem vyslovím heslo. Chrlič se
začne hýbat, pootočí se a za ním se objeví schody. Vystoupím na první a
nechám se pohodlně vynést až před dveře. Zaklepu, počkám na vyzvání a
vkročím přímo do pracovny Albuse Brumbála, ředitele Bradavické školy čar a
kouzel.
"Á, slečna Timidová, posaďte se, prosím," usměje se na mne Bumbál mile.
"Dobrý den, pane řediteli, " pozdravím ho zdvořile, sednu jsem si do
křesla a trochu se mi uleví. Pokud se Brumbál usmívá, nemůže to být až zas
tak hrozné.
"Heather, vy jste letos v posledním ročníku. Čekají vás velmi náročné
závěrečné zkoušky, …"
Prudce mu skočím do nádechu - přece jen jde o ten prospěch: "Pane
řediteli, já vím, že jsem poslední dobou neměla nijak dobré výsledky.
Mohla jsem si za ně sama - málo jsem se připravovala na hodiny a špatně
jsem si rozvrhla čas, ale už jsem přišla na to, jak si to všechno
rozčlenit a teď se do toho pořádně pustím, " vrhnu na něj pohled, jako že
mě to vážně mrzí. Nepřehrávám to moc?
Usměje se od ucha k uchu a promne si bradku mezi prsty: "No, to je sice
pravda, ale o tomhle jsem s vámi mluvit nechtěl, Heather…"
Oou! Tak tohle byl zásah tak metr od středu terče. Že jsem radši nebyla
zticha a nenechala ho dopovědět větu.
Brumbál se shovívavě usmívá a pokračuje: "Jsem velice rád, že jste si
vědoma svých výsledků, ale, jak jsem již řekl, o to tady teď nejde. Asi
nevíte, co je to ELT, že."
Zmůžu se jen na vyplašené zavrtění hlavou - absolutně nemám ponětí.
"Jedná se o Evropské lektvarové testy, " řekne Brumbál a pozorněji se na
mě zadívá.
"Lektvarové testy? A jak to souvisí se mnou? No, lektvary mi celkem jdou,
ale že bych v nich nějak vynikala, to se říct nedá. " A to si ještě
fandím! To, co jsem předváděla v poslední době…
"Že v lektvarech nevynikáte? Co jen to o vás prohlásil profesor Snape?
Aha, už jsem si vzpomněl - že jste jeho nejnadanější žákyně za posledních
pět let, " mrkne na mě Brumbál šibalsky a vyčkává, co já na to.
Tohle, že o mně Snape řekl? Snape? O mně? To je přece nesmysl! Snape by
tohle nikdy o nikom neprohlásil, natožpak o mně! Vždyť já jsem jen
nenormální holka z Havraspáru. Šokovaně a zmateně na Brumbála zírám a jen
čekám, kdy se začne smát mému výrazu a řekne, že to byla jen legrace.
Nic takového se ovšem nestane.
"Jedná se v podstatě o soutěž v připravování lektvarů - jakoby nádavkem k
tomu ovšem složíte celoevropskou lektvarovou zkoušku třetího stupně. Nic
těžkého."
"No, já mám pocit, že toho ještě neumím tolik, abych mohla přistoupit k
této zkoušce. Znám jen základy a to rozhodně nestačí. Bradavicím bych
uřízla pěknou ostudu, " namítnu pravdivě. Přece nemyslí vážně, že bych JÁ
mohla soutěžit s nějakými evropskými genii, kterými se to tam bude určitě
jen hemžit.
"S tím jsme já i profesor Snape samozřejmě počítali, " zaculí se Brumbál
vševědoucně a mně se dělá špatně při pouhém pomyšlení, že tihle dva dali
hlavy dohromady a něco vymysleli. Brumbálovy "geniální" nápady jsou
nechvalně proslulé po celé škole - zvlášť když loni v květnu uvedl výuku
lektvarů do praxe. Jednoduše nám po večeři oznámil, že byl do jídla
záměrně přidán jed a my si sami musíme připravit jeho protijed. Byl to
jednoduchý lektvar, ale pár jedinců na tom bylo doopravdy špatně. Ještě že
se v Bradavicích vyskytují i lidé, kteří se umí vcítit do pocitů
otráveného, a buď mu dají napít vlastního správně připraveného protijedu,
nebo mu ho pomohou připravit.
Zajímalo by mě, jaké bezvadné řešení mých neznalostí vzešlo ze spojení
mozků těchto abnormálně talentovaných osob (a to nemyslím nijak ve zlém).
"Po důkladném rozboru naší situace a vašich znalostí jsme s profesorem
Snapem došli k závěru, že bude nejlepší, když začnete brát hodiny lektvarů
navíc. Více podrobností o vaší individuální výuce vám řekne profesor Snape
osobně. Zastavte se za ním, až půjdete odtud."
"Ano, pane řediteli, " vypadne ze mě naprosto automaticky. V hlavě mám
absolutní zmatek, nevím, na co mám zaměřit svou mysl.
"A, Heather, uvědomte si jedno - tam nebudete za Bradavice, tam budete
sama za sebe. Je to jen ve vašem zájmu. Ale věřím, že to zvládnete, " dodá
nakonec Brumbál laskavým tónem, kontrastujícím s vážným výrazem na tváři.
Z jeho pracovny vyjdu jako ve snách, divže se nepřerazím na schodech.
Takže já se vedle školy budu věnovat ještě přípravě na lektvarovou
zkoušku?! No bezva, to bude dřina. Teď se ještě musím zastavit za Snapem v
jeho pracovně. Docela ráda ho uvidím - jeho přísný obličej, pod kterým se
skrývá úplně někdo jiný. Co je dneska vůbec za den? Nejspíš čtvrtek. Jo,
určitě čtvrtek, protože jen ve čtvrtek mám keltologii a hned po ní
bretonštinu a přeměňování. A sakra, čtvrtek, jak jsem na to mohla jen
zapomenout! Dneska má Snape dvouhodinovku lektvarů s Nebelvírem. Do háje,
a právě končí, dojde mi, když se podívám na hodinky. No tě pic, ten zase
bude mít náladu. Touhle dobou je velice nebezpečné za ním chodit, natož ho
o něco žádat. V pátém ročníku Nebelvíru se totiž vyskytuje jistý
antitalent na všechno jménem Longbottom, na kterého má Snape od prvního
dne absolutní alergii. Nemohla bych se za ním zastavit až zítra? Přece
jenom, mám život docela ráda a dožít jako vrána se mi moc nechce. Ale není
to konec konců jedno? Když se za ním zastavím dneska, seřve mě, co mu chci
tak důležitého, že to nemůže počkat do zítřka, a když za ním zajdu až
zítra, vynadá mi, že jsem za ním nepřišla včera. Jemu se člověk prostě
nezavděčí.
Dojdu pomalu do sklepení, a první, co spatřím, je ubohý Neville, zdrhající
neuvěřitelnou rychlostí z dosahu Snapeova vzteklého řevu, který se rozléhá
prostorem: "Longbottome, já vás přetrhnu! Okamžitě se vraťte zpátky!!! "
Snape má sice obrovskou autoritu, nicméně Neville jeho příkaz
neuposlechne. Má co dělat, aby se, pološílený strachem, dostal do
Nebelvírské věže.
Pomalu se po skupinkách vytratí i ostatní a já zaslechnu velice hlasité
třísknutí dveří. To znamená jediné - Snape už je ve své pracovně.
Autosugestivně si naposled povzbudivě řeknu, že : "Horší už to snad bejt
ani nemůže, " nahlas sklíčeně vzdychnu a odhodlaně zaklepu na dveře
Snapeovy pracovny. Trpělivě čekám, až mě vyzve, abych vstoupila do jeho
království, ale místo toho se dveře rozletí dokořán a v nich stojí samotný
Snape, tyčící se nade mnou jako bůh pomsty s šíleným výrazem ve tváři.
"Co mi chcete, Timidová?!" vyštěkne na mne rozzuřeně se semknutými rty a
upře na mne pohled plný zloby.
"Profesor Brumbál mě za vámi posílá kvůli mé individuální výuce lektvarů,
pane" řeknu tiše nicméně zřetelně.
Snape si založí ruce na hrudi, poctí mě ještě jedním smrtícím pohledem,
pak ale odstoupí ode dveří a kývne hlavou směrem dovnitř. Vstoupím, zavřu
za sebou a usednu naproti Snapeovi, který se posadil za svůj stůl z
tmavého dřeva, opřen lokty o desku a hledí na mě.
V jeho pohledu není ani stopa po oné vlídnosti toho večera, ale to jsem
mohla čekat. Mám chuť ho vytočit ještě o trochu víc. Když se zlobí, vypadá
nádherně. Děsivě, ale nádherně. Nepatrně zatřesu hlavou, abych přestala
myslet na velmi nebezpečné blbiny, a raději se vrátím zpátky na zem.
"Jste poměrně nadějná studentka a já doufám, že jste natolik inteligentní,
abyste zvládla tuto zkoušku, slečno Timidová, " ucedí ledově a jízlivě
pozvedne koutek úst vzhůru.
Hádám správně, žes ji složil napoprvé, když ti bylo pouhých pět let?
Nadějná studentka, natolik inteligentní, abyste to zvládla - stejně mě
považuješ za absolutně neschopnou a nevěříš, že bych to mohla dokázat,
vidím ti to na očích. Ten výraz pohrdání - jsi si jistý sám sebou, co. Ale
nevěř tomu, že to jen tak vzdám. Já to zvládnu - a všemu vzdor a přeci!
"Budete se toho muset hodně doučit, abyste se mohla lektvarových testů
zúčastnit, máte velké mezery. Budete ke mně docházet každé pondělí, středu
a pátek od sedmi do devíti hodin a každou sobotu od dvou do pěti hodin.
Tady jsem vám sepsal seznam knížek, které si vyzvednete v knihovně u madam
Pinceové a s kterými budete pracovat, " s těmito slovy vytáhne ze spodní
zásuvky stolu pergamen plný názvů knih, které budu muset detailně
prostudovat.
No to je snad zlej sen! Omyl - to není sen, to je tvrdá realita, ty
bláhová!
***
Vyčerpaně sedím v křesle, obrovskou knihu položenou na kolenou a stále si
monotónně opakuji vlastnosti klamavého lektvaru, kterým mě má zítra večer
mučit Snape. Už mám za sebou celý měsíc přípravy a připadám si naprosto na
dně. Ale vzdát to? Ani nápad - když už jsem přežila biflování a přípravy
lektvarů, ponocování nad knihami i Snapeovu milou péči.
Minule jsem naprosto věcně zaznamenala, že má chuť o mne přerazit míchací
tyčku. Nakonec to neudělal - nevím jestli mu mám za to být vděčná, nebo na
něj být naštvaná, že milosrdně neukončil mé trápení. Ale kdyby mě podle
svých temných předpovědí, které optimisticky pronáší každou druhou hodinu,
jednou doopravdy zabil, bylo by mu smutno. Už by neměl koho legálně týrat.
Už toho umím poměrně dost - jen mám pocit, že to zase rychle všechno
zapomenu. Za chvíli mi ty informace budou lézt ušima ven. Poškrábu se na
hřbetu ruky a zasyknu bolestí, když zavadím o jizvu z minulého týdne.
Snape na mne nedůtklivě houkl, ať ztlumím oheň, že ten lektvar moc pění,
já se lekla, drcla jsem do kotlíku a část žíravého lektvaru se mi vylila
na ruku. Nemusím dodávat, že to pálilo tak příšerně, až mi do očí vhrkly
slzy. Snape si sice neodpustil poznámku o mé naprosté neschopnosti, ale
ruku mi namazal nějakou mastí a převázal obvazem.
Do soutěže zbývají už jen dva měsíce a já mám pocit, že to prostě
nezvládnu. Občas, když večer zůstávám dlouho vzhůru a připravuji se na
další den, uvázne mi v mysli pocit beznaděje, nemožnost tohohle
experimentu s mými znalostmi. Poslední dobou pracuji asi na stopět
procent, ale Snapeovi je to pořád málo. Nic mu není svaté - nad kotlíkem
se hrbím, míchám špatně, špatně suším byliny, všechno špatně. Nemusí na
mne ani ječet - stačí jedno tiché slovo a já musím zatnout zuby, abych po
něm nemrskla kotlík a nevyječela na něj všechno, co si o něm myslím. Večer
se vracím úplně dodělaná a tak vyčerpaná, že se jen převléknu do svého
spacího trička a skácím se na postel. Už ať to skončí!
***
"Posaďte se, slečno Timidová, " ukáže Snape na židli. Zastavím se v
polovině rozkládání svých věcí po pracovním stole a nechápavě na něj
zírám. Slyšela jsem dobře? "Prosím?"
"Řekl jsem, abyste se posadila, slečno Timidová, mám vám snad pomoci?"
"Ne, to ne, ale dnes jsem měla připravovat lektvar malátnosti, pane."
"Myslím, že jsem vám jasně řekl, že se máte posadit, Timidová. Já tady
rozhoduji, co se bude dělat, " začne se naštvaně rozjíždět Snape a zaujme
výhrůžný postoj s rukama v bok.
Ok, jen jsem se zeptala, nemusíš být hned tak nedůtklivý.
Usednu na židli a napjatě se na něj zadívám.
Snape začne pochodovat po místnosti a chvíli je naprosté ticho. Už téměř
chci otevřít pusu a zeptat se ho sama, když se najednou rozhovoří.
"Soutěž se koná už za dva dny. Zítra odjíždíme do Irska, do města Shannon,
kde se testy budou konat. Testy mají tři části - teoretickou, tu zvládne
snad i troll, praktickou, kde si lektvar vylosujete, určíte jeho
vlastnosti a účinky a před komisí ho připravíte, a druhou praktickou, kdy
budete tvořit některý složitý lektvar podle svého výběru. Dnes vás naučím
jeden speciální lektvar. Chci, abyste ho připravila ve své praktické
úloze. Pokud se na to nebudete cítit, nemusíte ho připravovat, ale jestli
chcete uspět…" zadívá se na mne Snape vyzývavě.
Jestli chci uspět? Jasná zpráva. Ale tenhle lektvar bude určitě hodně
komplikovaný - mám na to vůbec? Kdy jsi přestala riskovat, Heather?!
ozve se moje druhé, odvážnější já. Třeba byl připraven někde ve
středověku, popis přípravy se někam ztratil a teď byl nedávno objeven.
Přece by ti Snape nepředložil něco, co nemůžeš zvládnout. No tak tím
si právě nejsem jistá.
"Ehm, pane profesore, můžu se vás zeptat, kdy byl poprvé připraven a kým,"
zeptám se trochu nesměle.
"V roce 1996, " vysloví bez obvyklého důrazu a chvíli zaváhá, něž dodá
autora, "mnou…"
Ty brďo! Věděla jsem, že je hodně dobrý, ale že až tak?! To ani náhodou.
Tvářím se užasle a nevím, co mám říct.
"Bansheein dech, říká vám to snad něco, ne, " pohlédne na mě s pronikavým
výrazem v očích, kterým chybí ta obvyklá strohost. Takže on poprvé
připravil Bansheein dech, nejsmrtonosnější lektvar na světě. A ten mě chce
naučit? To nemůžu nikdy připravit!
"Vstaňte!" poručí mi náhle ostře, když uvidí můj vyplašený výraz. "Jeho
účinky znáte, teď se ho naučíte připravit," popostrčí mě směrem k
pracovnímu stolu, kde jsem nechala své věci.
"Rozdrťte hřebíček a nasypte ho do kotle, přelijte louhem z vřesovce a
třikrát zamíchejte proti směru hodinových ručiček, oloupejte kořen
řeřišnice a nakrájejte tři stonky Mariiných slz, přidejte divoký tymián a
odvar z větví olivovníku, …" Snape na mne chrlí pokyny a rázuje si to za
mými zády. Občas mi nakoukne přes rameno, neřekne ani slovo a obrátí se
zpátky. Po hodině a půl čisté práce nechám lektvar povařit, narovnám
ramena a záda a tázavě se podívám na profesora, který se zatím uvelebil v
křesle a pateticky mě sleduje.
"Tak a teď to vyzkoušíme, " pronese svým obvyklým nepříjemným tónem a
jiskry v jeho očích se vytratí.
Což takhle vzít za testovací objekt mne? Pak už bych se nemusela starat,
jestli tenhle lektvar zvládnu připravit i před komisí.
Z vedlejší místnosti přinese malou, na první pohled nemocnou vránu.
Zachytí můj zděšený pohled, který upírám na to malé opeřené ptáče,
pozvedne obočí a vysvětlí: "Ta vrána je těžce nemocná, trpí finmaladií a
za pár dní by zemřela ve strašných bolestech. Tímhle jí v podstatě
prokážete službu, slečno Timidová."
Vezme naběračku a nalije vráně pár kapek lektvaru do zobáku. Její oči
protne poslední záblesk, otevře zobák, vydá melodický tón, tak nepříznačný
pro vrány, a pak jí hlava klesne. Je mrtvá.
"Tak už chápete, proč se nazývá Bansheein dech? Poslední zbytek života
vloží do zpěvného tónu, tak charakteristického pro Banshee. Výborně,
slečno Timidová. Doufám, že se vám stejně dobře povede i před komisí.
Zítra po snídani přijďte do mé pracovny a buďte připravena na odjezd."
***
Mám pokoj hned vedle Snapea. Úžasné. Ne, přeháním, je to tu fajn a tohle
je to nejmenší, co by mi mohlo vadit.
Připravím se na večerní hostinu - obléknu si šedomodrý hábit, pod vlasy
místo čelenky uvážu modrý batikovaný šátek - a jen čekám, kdy se pro mě
zastaví nerudný Snape.
Sedím v křesle, nohy položené na nízkém stolku, když se ozve zaťukání.V
rychlosti si obuji sandály, otevřu jsem dveře a za nimi stojí Snape - s
umytými vlasy! Wow! Mám šílenou chuť mu ty vlasy trochu rozcuchat.
"Můžeme jít, slečno Timidová?" zeptá se mě s nevrlým podtónem.
"Ano, pane profesore," přijmu jeho rámě.
Usednu na měkkou židli ve fantasticky vyzdobené síni a fascinovaně se
rozhlédnu kolem. Teda, těch lidí - to bych snad úplně poslední skončit
nemusela. Úvodní projev ředitelky Shannonské čarodějnické školy divů
vnímám jen tak jedním uchem, stejně jsou ty slavnostní řeči všechny na
jedno brdo (Vážení a milí přátelé, bla bla bla, vítám vás na bla bla
bla, doufám, že se vám zde bude líbit a že budete spokojeni, bla bla bla,…).
Po lehké a výtečné večeři začne hrát hudba a ředitelka všechny soutěžící s
jejich doprovodem vyzve na parket, aby zahájili taneční část večera.
Snape se trochu neochotně zvedne ze židle, ale hned jak začne hrát hudba,
je někým jiným. Pevně mě uchopí a už se po sále točíme v rytmu irské
polky. Ani jsem nevěděla, že umí tančit. Ale je fakt machr - ani jednou se
nám nepovedlo srazit se s ostatními páry, které se točily jako vítr v
bedně - irská polka se v běžných tanečních kurzech neučí.
Protančíme většinu večera (i přesto, že se tváří jakoby kousal do citrónu,
je vidět, že se baví) a spát jdeme až po definitivním konci zhruba ve tři
ráno. Dobře, že máme zítra volný den.
U dveří mého pokoje se zastavíme.
"Dobrou noc, slečno Timidová, " věnuje mi jeden ze svých nejhezčích
zamračených výrazů.
V duchu se rozesměji, ale nahlas jen odvětím : "Vám taky, pane profesore."
Vejdu do ložnice, rozjařeně hupsnu do postele a zanotuji si svou oblíbenou
písničku Tam Lin.
***
První kolo už mám za sebou. Celkem jednoduché, i když Snape vypadá, že se
ze mne nervově zhroutí. Náladu mu trochu vylepší odhalování všech chyb,
které jsem udělala a za které mi komise jistě strhne pěkných pár bodů.
V praktické části mám za úkol připravit blednoucí lektvar. Není sice nijak
moc složitý, ale když mám špatný den, dokážu zkazit i nepokazitelné.
Tentokrát se mi naštěstí jen trochu klepou ruce trémou. Samozřejmě, že to
Snape o chvíli později ohodnotí úplně jinak: "Naprosto se necháváte vyvést
z konceptu, slečno Timidová. Vypadáte, že ani nevíte, co děláte." Ten ale
dokáže zvednout sebevědomí.
Čekám se spoustou dalších studentů, až na mne přijde řada s přípravou
speciálního lektvaru. Někteří si ještě opakují postup, jiní otipovávají
soupeře, nebo se vyptávají. Sedím stranou u krbu a pomalu si v paměti
procházím celý postup přípravy. Jsou jen dvě možnosti - buď to zvládnu a
Snape se bude tvářit stejně ledově jako vždycky, nebo to neudělám a Snape
mě vlastnoručně zavraždí. Která z nich je lepší?
Pak se otevřou dveře a z nich se ozve ono osudné: "Heather Timidová,
Bradavice."
Pomalu vstanu, napnutá jako struna, a všichni v místnosti se na mne
zahledí. Nejistým krokem projdu těžkými dřevěnými dveřmi, zavřu je za
sebou a zůstanu stát těsně za nimi. Jsem v prostorné ztemnělé komnatě,
jejíž celou pravou stěnu zabírá obraz vysokého muže s dlouhými světlými
vlasy, který stojí pod zamračenou oblohou, ruku položenou na jílci meče.
Přímo proti obrazu jsou druhé dveře, umně tesané ze světlého jasanového
dřeva. Hledím přímo na komisi. Muži i ženy různého věku, ale všichni
sveřepě zamračení. Stranou od všech sedí Snape, z vlastní vůle osamocen na
pravé straně dlouhého stolu a na tváři má ničivý výraz. Kousek přede mnou
stojí pracovní stolek, na kterém jsou všechny potřebné věci.
Štíhlá žena s úzkým obličejem s vystouplými lícními kostmi, sedící přímo
uprostřed komise, mě přejede zkoumavým pohledem od hlavy až k patě, a pak
nevlídným mdlým hlasem promluví: "Hm, Heather Timidová, Bradavice. Vy zde
máte jako volitelný lektvar psaný Bansheein dech, vidím-li správně,"
pohlédne na mne nevraživě a ihned střelí pohledem ke Snapeovi, který jí
oplatí stejným - nahodí na obličej svůj nejhorší výraz typu
jak-se-jen-opovažujete-na-mě-jen-pohlédnout, což ji trochu vyvede z míry,
takže se znovu zaměří na mne.
"Ano, " odpovím pevně, ale svou další myšlenku už nahlas nevyslovím. Není
zvykem ptát se předsedkyně komise, jestli není blbá. Když to tam má
napsáno, tak to asi platí, ne?!
Ta ohavná ženština mě sjede pohrdavým pohledem, a pak s despektem pronese:
"Tak se do toho pusťte, slečno, " jízlivě se usměje a podívá se po
ostatních, asi aby si dokázala, jak dovede být vtipná.
Krátce kmitnu pohledem na Snapea a v jeho očích spatřím stejnou touhu,
jakou planu i já - zaškrtit tu hnusnou babiznu. Co takhle otestovat mou
práci na ní? Chce se mi smát se nahlas, ale místo toho nasadím jen
neproniknutelný výraz hráče pokeru a pustím se do práce.
Konečně mám hotovo - narovnám se a přesladce se usměji na předsedkyni:
"Lektvar je hotový. Chcete ho vyzkoušet?" Nejradši bych ho na ni vychrstla
- třeba by pár kapek polkla…
"Ano, použijeme k tomu tohoto brouka, " vytáhne z kapsy hábitu průhlednou
krabičku s jakýmsi hmyzem. Podám ji naběračku a ona vpraví chroustovi
(vzpomenu si na jméno toho tvora díky hodinám přírodovědy v Dunmore, kdy
byl náš učitel přímo nadšen takovýmito potvorami) pár kapek mého výtvoru
do ústního otvoru.
Chroust melodicky kvíkne a skoná. Vítězoslavně ji obdařím pohledem typu
já-jsem-vám-to-říkala a usměji se na Snapea, který ani mrknutím oka nedá
znát, jestli je s mou prací spokojen nebo ne. Snažím se přece jen něco
vyčíst z výrazu jeho tváře, z čehož mě ale vyruší ta nerudná paní svým
znuděným výrokem, že tedy: "Můžete jít, slečno…"
Muž z portrétu na mne spiklenecky mrkne, já za sebou zavřu dveře a chodbou
se rozezní můj polohlasný výkřik: "Mám to!!!", který korunuji klapáním bot
po podlaze, když si na prázdné chodbě zkusím side.
***
Všichni téměř přestanou dýchat napětím, když ředitelka zacinká lžičkou o
skleničku, vstane a odkašle si. Teď to přijde…
Po dvou minutách planého řečnění a bilancování se konečně začne dostávat k
věci.
"Zkoušky jste složili všichni, ale vyhrát může, bohužel, jen jeden. Krásné
třetí místo obsadil Maric Zienert z Magietanské akademie!"
Všichni začnou tleskat a upřou na něj své pohledy. Účinek se dostaví téměř
ihned - vysoký student s vizáží antické sochy zčervená jako malina a je
rád, když se konečně může usadit.
"Druhé místo si vybojovala slečna Joyce Faeryová ze Sídheské školy
zaklínadel."
Sálem se znovu nese potlesk, který tentokrát patří drobné dívce s dlouhými
hnědými vlasy, která se nejistě usmívá.
"Zbývá jen umístění poslední - první místo, které zaslouženě patří…, "
odkašle si ředitelka a sál téměř zahučí napětím. Tak už to řekni…
"Heather Timidové z Bradavické školy čar a kouzel!" ozve se hlasitě na
celý sál, který okamžitě zabouří velkým potleskem.
To není možné! Byla jsem dobrá, ale že až tak?!
Jako ve snu vnímám, že mi Snape pomůže vstát, a já nevím, jak se mám
tvářit.
Jsem jako němá loutka.
***
"Chtěl bych si s vámi promluvit, " oznámí mi panovačně přede dveřmi mého
pokoje, když se konečně vymotáme z chodeb hradu.
"Pojďte dál, pane profesore, " odvětím trochu unaveně. Přece jen - byl to
zatraceně dlouhý den.
Posadíme se do křesel blízko krbu a chvíli mlčíme. Na moment zmoženě zavřu
oči a promnu si spánky. Ještě chvilku vydrž, holka, už jen maličkou
chvilku, a pak se budeš moct odplazit do postele a usnout.
Když oči znovu otevřu, leží na stolku u Snapeova křesla tác se dvěma
bronzovými poháry naplněnými šarlatovorudou tekutinou a v krbu hoří oheň.
Červené víno - jak ví, že ho mám ráda?
Snape mi jednu skleničku galantně podá, pozvedne svou číši, zadívá se na
mne a celkem chladně prohlásí: "Na váš dnešní úspěch, kolegyně."
Upiji trochu výtečného kořeněného vína, mírně hořce se usměji, a pak se
smíchem prohlásím: "To bude trvat ještě hodně dlouho, než budu tak dobrá
jako vy, pane. A nejspíš tak dobrá nebudu nikdy." Panebože, co to
říkám?! Tak a je vymalováno - teď si vyslechnu kázání o mé nebetyčné
drzosti a při závěrečných zkouškách neprojdu z lektvarů. Proč jen jsem tak
ukvapená???
"Nepochybujte o tom, že v lektvarech vynikáte. Pokud vytrváte a budete se
jim dál věnovat, mohla byste to dotáhnout daleko."
Jeho slova mě překvapí - vždycky jsem chtěla být v něčem hodně dobrá, ale
nikdy se mi to nedařilo. Pořád jsem měla pocit, že jsem neschopná,
nevýrazná, nicotný malý snílek, kterého nikdo nemá rád.
Poslouchám praskání hořících polen v krbu a bezmyšlenkovitě hledím do
ohně. Nevím, co říct.
Snape se lehce zvedne z křesla. Chci mu říci, aby ještě nechodil pryč,
jenže to nedokážu vyslovit. Ale on k mému překvapení nezamíří ke dveřím,
aby mě tu zanechal samotnou s mými myšlenkami a sny.
"Ten lektvar jste připravila bez jediné chyby, slečno Timidová, " řekne
tiše a dost neochotně a nepatrně se pousměje.
Zůstanu na něj jen překvapeně zírat - tak tohle bych nečekala ani v tom
nejbláznivějším snu. Napřáhne ke mně svou ruku a doslova mě vytáhne z
křesla. Klidně se na něj dívám, i když absolutně nevím, co zamýšlí. V jeho
temných očích se míhají jiskřící plameny z krbu a mně najednou dojde, jak
moc bych mu měla být vděčná.
"Děkuji za všechno, " pronesu do ticha vážně.
"Není zač, " prohlásí Snape svým znělým hlasem a pevně mi stiskne ruku.
V tu chvíli náhle pochopím, že už nejsem ta bezhlavě zamilovaná holka,
která se trápila. Mám ho pořád ráda, ale láska to přece jen není…
Po chvilce pustí mou ruku ze svého ocelového sevření a podívá se mi zpříma
do očí: "Odjíždíme zítra ráno v sedm hodin. Očekávám, že budete
připravena, slečno Timidová."
"Jistě, pane, " nenechám se překvapit změnou jeho chování i tónu hlasu.
Odvrátí se ode mne a dojde až ke dveřím, kde položí ruku na kliku a
naposledy se ke mně otočí: "Dobrou noc," pronese s nádechem lhostejnosti a
mírně na mne kývne.
"Dobrou noc, pane, " prohnu rty v lehce jízlivém úsměvu a sleduji, jak se
za ním zavírají dveře.
Stulím se do křesla ke krbu, upiji z poháru a zadívám se do plamenů. Do
ticha místnosti šeptám slova smutných písní, které mám ráda, a cítím se
tak trochu zvláštně…
How long, how long, will I slide…
KONEC
Chtěla bych moc poděkovat Alis, Snowy Owl a Ginny. Alis za to, že
pro nás tvoří tyto stránky, Snowy Owl a Ginny za jejich nekonečnou
trpělivost, pevné nervy ve střetech s mou tupohlavostí a pomoc při
přepracovávání. Vážně holky, díky moc - bez Vás by to tady prostě nebylo…
PS - And I´m feeling a little peculiar - část písničky What´s up
od skupiny 4non Blondies - jsem zakomponovala na úplný konec své povídky -
nejspíš proto, jak jsou ty slova pravdivá a zvláštní
- Banshee - víla věštící smrt, která má tělo ženy a hlavu zajíce
(ve většině verzí textů je její hlas takřka neposlouchatelný, tak jsem jí
ho "trochu" upravila na melodický)
- slova How long, how long, will I slide pochází z písně Otherside
od skupiny Red Hot Chili Peppers (pokud máte rádi depresivní písně, vřele
doporučuji)…
|