ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Hořké ohlédnutí
Autorkou povídky je Kanaďanka Strega Brava (Z anglického originálu na stránkách FFN přeložila Ginny)

Některé věci se těžko snášejí.

Některé se snést nedají.

Ačkoliv jsem řediteli vděčný za všechno, co pro mě udělal...jeho důvěra v mou odolnost je víc než dětinská...víc než naivní.

Ale na druhou stranu, to samé se dá říct o tom, že mě před lety zaměstnal.

Ta ironie se mi hnusí.

Ironie je pro blázny jako je Trelawneyová, s jejím sladkým hlasem a mlžnými krystaly a ještě k tomu zamlženou myslí.

Jsem si dobře vědom toho, že jako učitele lektvarů by si mě tady v Bradavicích nikdo nevybral. Nikdo kromě ředitele. Vybavuje se mi to prakticky každý den, který trávím na tomto podivném místě. Ostatní profesoři si ode mne vždy drží patřičný odstup...aby si neposkvrnili své hábity s bývalým Smrtijedem...vždycky si najdou nějaký způsob, jak mě ujistit o tom, kam podle nich patřím.

Ne že bych se snad o ně nebo o jejich názory staral.

Jediný, ke komu mám aspoň nějaký respekt, je Albus.

A pak tu jsou studenti, co procházejí mojí třídou, hlavy plné velkých ideálů, kterých chtějí dosáhnout, až budou konečně vypuštěni do kouzelnické společnosti. Mluví o titulech a majetku a úspěších ve famfrpálu.

Copak se ještě nevšimli, že jejich největší úspěch bude, když prostě zůstanou naživu? Copak nevidí ty zatracené mozkomory u brány? Necítí tu mrazivou prázdnotu, kdykoliv je ty zakuklené příšery z pekla na zemi minou?

Já ano...a je zázrak, že ve mně zbyla vůbec ještě nějaká radost, která je dráždí.

V tomto světě je tolik zla a...mám pocit...nechutně silný pocit...že budu zavolán...že můj bývalý pán znovu povstane.

Na chvíli mě napadlo, jaké to asi bude...být znovu v jeho přítomnosti? Budu odhalen jako zrádce? Zabije mě Temný pán?

Nemyslím si.

Zabít mě by byla laskavost.

A Temný pán není laskavý.

Rozzlobeně se dívám na šatní skříň vedle mne. Bouchá a nadskakuje, jak se v ní hýbe bubák, který si tenhle ubohý kus nábytku vybral za svůj nový domov. Lupin nás požádal, abychom ho neodstraňovali a já jsem mu za to vděčný. Nemám rád bubáky. Nemám odvahu postavit se tomu, o čem vím, že by přišlo. Zatím se to stalo jen jednou a mně trvalo několik dnů, než jsem se z toho vzpamatoval.

Řekl bych, že ostatní by se tomu smáli, ale představa, jak tu stojím vyfintěný ve svém smrtijedském obleku, není to, na co bych byl zrovna pyšný. Dělá se mi z toho špatně...ze vzpomínky, co jsem byl...co jsem udělal...a co jsem neudělal.

Má nejhorší obava...obléci se do toho znovu...třesu se hrůzou, jen na to pomyslím.

A přitom vím, že pokud to bude nutné, nebudu váhat...

...nějak odčinit chyby ve své minulosti.

S povzdechem hledím na svou levou paži, pečlivě chráněnou dlouhým černým rukávem mého pláště.

Znamení na mé ruce.

Skvrna na mé duši...hle, co zbylo.

Pochybuji, že to dokážu nějak vynahradit...bez ohledu na to, jak moc se budu snažit.

Dveře se otvírají a v nich stojí Lupin s celou třídou třeťáků. Ano, tamhle je Potter, trochu menší verze Jamese, a Weasley, s obrovským potenciálem...větším než má jeho otec, a Grangerová, která je – musím uznat – zapálená do lektvarů. A tamhle je Longbottom...u Merlinovy bradky...každým dnem se více a více podobá svému otci.

Kdyby tak...

Ne.

Nic takového.

Rychle se ušklíbnu na tu skupinu, prohodím směrem k Lupinovi pár ostrých komentářů o Longbottomovi a naštvaně odcházím z místnosti, s hlasitým bouchnutím dveřmi. Snažím se ignorovat ty rozzlobené pohledy, ty nenávistné pohledy, úšklebky...

Na chodbě je chladnější vzduch. Mohu se uklidnit.

Chvilku odpočívám, čelo opřené o chladnou kamennou zeď, oči zavřené.

Je lepší, když o mně takhle smýšlejí.

Odporný. Studený. Nesnesitelný. Nevrlý.

Je lepší, aby nevěděli, že...

...že udělám cokoliv, jen abych se ujistil, že nepůjdou v mých stopách.
 

KONEC