ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky
 
Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Ochrana nejmocnější II
Autor: Světlana

Večer, kdy mi Severus přinesl hojivou mast, patřil k nejkrásnějším v mém životě. Usnuli jsme spolu v objetí a já si přála, aby ta chvíle trvala věčně. Bohužel jsem však byla s tvrdou realitou konfrontována dříve, než jsem očekávala. Mohly být asi dvě hodiny ráno, když jsem ucítila, jak se Severus snaží jemně vyprostit z mého objetí.
„Už odcházíš?“ ozval se můj hlas do ticha noci. Severus sebou jemně trhnul, neboť si zjevně myslel, že už spím. „Chtěl si odejít po anglicku?“ dodala jsem hořce.
„Co prosím?“ Severus překvapením povytáhl obočí.
„Ale to nic, to se tak říká v jedné zemi, kde jsem byla kdysi na stáži, když někdo chce odejít nepozorován a ... bez rozloučení.“
„Aha, nikdy jsem si neuvědomil, že je to pro nás tak typické,“ ušklíbl se.
Chytila jsem ho za ruku a políbila ji. „Proč odcházíš? Stydíš se za mě?“
„Ne, nechtěl jsem tě rušit, myslel jsem že už spíš.“ Stáhla jsem ho k sobě zpátky do postele. Znovu mě objal a opět jsme si vychutnali sladkost svých polibků.
Pak se mi zahleděl vážně do očí a řekl: „Nejraději bych s tebou zůstal až do rána.“
„Co ti brání?“ zajela jsem mu prsty do jeho vlasů, ale nebyla jsem si jistá, zda chci znát odpověď.
„Bude lepší, když o nás nebude nikdo vědět, tedy ... kromě Brumbála. Ten už to o nás zřejmě zjistil, ale je velmi diskrétní a nikde to zveřejňovat nebude. Včera nám však na poradě oznámil, že od příštího týdne se na školu vrací prof. Mort.“
„Cože?“ neudržela jsem se. „Jak je to možné?“
„Už se zotavil a žádné přímé důkazy, že spolupracuje s Pánem zla nejsou,“ pokračoval věcně Severus.
„Ale to přece ...,“ nemohla jsem honem najít vhodné slovo, „... to je přece jasné.“
„Jasné? Tvůj otec by ti jistě rád vysvětlil, jaký je rozdíl mezi domněnkou a důkazem. Že Mort do školy propašoval smrtonožku, to si jenom myslíme. To, že se snažil opustit školní pozemky v době, kdy působilo Ominapotencium, to nic nedokazuje. Nikdo o tom, co děláš, kromě Brumbála a ředitelů kolejí, nevěděl. Pro nezasvěceného to prostě vypadalo, že Mort spěchal na vlak a dostal infarkt. Myslím, že dokonce ani on sám si příčinu svých srdečních potíží neuvědomil.“
Opřela jsem se o loket a podívala se mu zpříma do očí: „Ale ty přece víš pro koho dělá ... a Brumbál taky, tak jak mohl souhlasit s jeho návratem. Copak si nemohl něco vymyslet?“
„Jistě, že mohl,“ odsekl Severus a ústa se mu zkřivila do sarkastického úšklebku. „Jenže pak by ho ztratil z očí a už by nešlo prokázat nic. Navíc Brumbál si myslí, že je lepší mít Morta u nás pod dohledem a možná budeme mít i větší šanci předvídat, co má Pán zla v úmyslu.“
Teď jsem se zase pochybovačně zašklebila já.
„Mysli si o tom co chceš, ale je to rozhodnutí ředitele a já ho budu respektovat,“ řekl Severus pevně, „každopádně to pro nás znamená, abychom se drželi zpátky. Těžko říct, co náš ještě čeká.“
Vstal a začal se oblékat. Smutně a vážně jsem ho pozorovala jak si pečlivě zapíná knoflíčky na svém kabátci. Věděla jsem, že jeho úsudek je správný, ale u srdce mě bolelo.

Natáhla jsem si na sebe župan a šla ho vyprovodit ke dveřím. U dveří jsem ho ještě jednou políbila a řekla: „Miluji tě.“
Prudce mě políbil a pak mi do ucha zašeptal: „Já tebe taky.“ Pak se mi smutně podíval do očí a nadechl se. Vycítila jsem, co se mu honí hlavou a tak než stačil cokoli říct, řekla jsem: „Ano, na veřejnosti si dám pozor.“
Smutně se pousmál, ještě jednou mě krátce políbil a vyběhl ven. Opřela jsem se zády o zavřené dveře. Ticho kolem bylo najednou velmi tíživé. Snažila jsem se znovu a znovu přesvědčit sama sebe - ano, má pravdu ... má pravdu ... i když se mi srdce bolestně svíralo. Jak se však později ukázalo, v jednom se ale Severus mýlil. Brumbál nebyl jediný, kdo zaregistroval, že se Severus u mě zdržel déle, než by bylo obvyklé.

____________________________________ 

Druhý den ráno jsem se probudila až o půl deváté. Pohladila jsem v posteli prázdné namísto vedle sebe. Ještě nikdy jsem se necítila po probuzení tak sama jako dnes. Na stole už ležel tác se snídaní, kterou mi donesli domácí skřítkové. Rozespale jsem došla do koupelny, umyla jsem se a vzala si na sebe župan. Když jsem zasedla ke stolu a zakousla se do chleba s medem, padnul můj zrak na obálku, která byla napůl zasunuta pod tác.

Rychle jsem ji roztrhla. Že by vzkaz od Severuse? Když jsem si však přečetla vzkaz, málem mi zaskočilo. Stálo tam: „Okamžitě přijďte ke mně do ředitelny. Brumbál“.

Co po mně asi chce? Nepřeje si, aby učitelé učící na stejné škole měli mezi sebou poměr? Nepochybovala jsem o tom, že o nás ví. Rychle jsem se oblékla, dopila čaj a zamířila do ředitelny.

Vyjela jsem po točitém schodišti a s trochou obav jsem vstoupila do ředitelny. „Vítám Vás kolegyně,“ vyšel mi s úsměvem vstříc, aniž by dal najevo, že si všiml mé nervozity. „Omlouvám se, že jsem Vás o víkendu tak brzy vytáhl z postele, ale právě jsem z ministerstva obdržel urgentní sovu.“

„Co se stalo?“ odpověděla jsem trochu nejistě.
Brumbál se na mě překvapeně podíval. „Přeci jste žádala o návštěvu archivu na odboru záhad.“ Kámen mi spadl ze srdce. No jistě, už více jak před měsícem jsem opravdu žádala o návštěvu tohoto archivu za účelem studia záznamů o časových cyklech starých Keltů. Vyřízení mé žádosti však bylo neustále odkládáno na neurčito. Být zaměstnán v Bradavicích zjevně neznamenalo na ministerstvu dobré doporučení.

Roztrhla jsem obálku, kterou mi Brumbál podal a málem jsem štěstím vykřikla. Větu, která tam stála, jsem četla asi třikrát a stále jsem nemohla uvěřit svým očím. „Stelle Solveradžové je povolen přístup do archivu odboru záhad Ministerstva kouzel, sekce III, oddělení A/2 za účelem studia časových cyklů Keltů.“

„Osobně jsem promluvil s panem ministrem,“ Brumbál sklonil hlavu a podíval se na mě přes své půlměsíčkové brýle. „Vím, jak si ceníte své nezávislosti, ale doufám, že se na mě nebudete zlobit, že jsem panu ministrovi připomněl zásluhy Vašeho otce.“

„Jistěže ne. Velmi Vám děkuji pane řediteli,“ řekla jsem málem se slzami dojetí v očích. Vděčně jsem vzpomněla i na svého otce. Býval kdysi Bystrozorem, ale v době, kdy jsem už chodila do Bradavic byl soudcem Nejvyššího kouzelnického soudu a několik let před svou smrtí byl i jeho předsedou. Vždy jsem ho velmi milovala, ale zejména v pubertě jsem se snažila se od něj trochu distancovat, neboť jsem si vše chtěla zasloužit sama a nechtěla mít žádné výhody jenom proto, že můj otec byl tím, čím byl.

„Mám tu pro Vás ještě něco,“ vytrhl mě náhle Brumbál z mých vzpomínek. Vytáhl ze svého stolu tlustou zapečetěnou zažloutlou obálku, na které k mému velkému překvapení stálo mé jméno. „Váš otec mi to dal krátce před svou smrtí a požádal mě, abych Vám to předal, až přijde čas.“

„Co to je?“ zeptala jsem se užasle. „Nevím,“ odpověděl, „ale řekl mi, že by si přál, aby jste dokončila jeho dílo.“ Zamyšleně jsem přikývla a vzala si obálku. Už jsem se zvedala k odchodu, když si Brumbál trochu odkašlal.

„Pokud jde o Severuse, ... přeji Vám mnoho lásky, trpělivosti a velkorysosti. Oběma.“ Ačkoli se Brumbál usmíval od ucha k uchu, ve mně by se najednou krve nedořezal. Byla jsem dost zaskočena a cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Nezmohla jsem se na víc, než na malé přikývnutí a honem jsem vypadla ven.

____________________________________

Než jsem doběhla zpátky do svého pokoje, už jsem hořela nedočkavostí. V ruce jsem držela objemnou obálku pečlivě převázanou provázkem. Poslední vzkaz mého otce. Co to jen může být, že mi to sám tehdy nepředal. Když zemřel, už jsem nebyla malá. Bylo mi 22 let, tak proč jsem musela čekat téměř deset let, než mi to mohl Brumbál předat?

V pokoji jsem opatrně balíček rozbalila a uvnitř jsem našla jednak mnoho pergamenů, na kterých byly výpisky a poznámky mého otce, a jednak mnoho výstřižků z mudlovských novin. Na jednom pergamenu jsem našla dopis mého otce, zřejmě poslední dopis, který mi napsal. S trochu roztřesenýma rukama jsem jej začala číst:

„Milá Stello,

až budeš číst tyto řádky, budu již mrtev. Cítím, že mě poslední dobou už síly opouštějí a byť to jinak nedělám, požádal jsem o mimořádné povolení k nahlédnutí do Zrcadla prozření, abych se jednak ujistil o Tvých kvalitách a jednak zjistil něco o Tvé další životní cestě. Nestačí, že má někdo talent, je mu třeba také nabídnout patřičné možnosti, aby mohl svůj talent rozvinout. V Zrcadle jsem uzřel něco, co jsem z části tušil. Máš předpoklady k přímé práci s vyššími energetickými systémy. Tato schopnost se u tebe rozvine v pozdějším věku, kdy Ti bude nabídnuta práce v jednom z nejprestižnějších výzkumných ústavů. Se souhlasem Tvé duše jsem požádal o urychlení Tvého vývoje, tj. aby jsi byla schopna rozvinout tyto schopnosti v podstatně kratší době. Pokud jsi tedy až do okamžiku, kdy čteš tyto řádky, prožila značně rušný život, tak alespoň víš proč.

Z mé strany to nebylo samoúčelné, ani projevem sobecké otcovské lásky, ale chtěl bych Ti svěřit úkol, pro který bylo rychlejší uvolnění Tvých schopností nezbytné.

Jak jistě víš, již mezinárodní úmluvou z r. 1725 jsou všem kouzelníkům přísně zakázány jakékoli pokusy na mudlech. Vždy jsem přísné dodržování této úmluvy prosazoval a vždy jsem se zasazoval o to, aby bylo na každou lidskou bytost, včetně mudlů, nazíráno jako na obraz ducha. Na sklonku svého života jsem se však setkal s něčím, z čeho mi běhá mráz po zádech. Za poslední tři roky došlo k několika záhadným úmrtím mudlů nejen zde v Londýně, ale i na jiných místech Británie a zřejmě se to mohlo dít i na jiných místech Evropy. Tato úmrtí spolu zdánlivě nesouvisí a není jim bohužel přisuzován žádný význam. V mudlovském světě byly tyto případy většinou uzavřeny jako nešťastné náhody, sebevraždy nebo smrt z neznámých příčin. V kouzelnickém světě to bohužel nezajímá už teprve nikoho.  Nepodařilo se mi dokonce přesvědčit ani nikoho z mých blízkých spolupracovníků. Na odboru pro prosazování práva Ministerstva kouzel se mi dokonce málem vysmáli.

Nemám zatím pro své tvrzení žádný přímý důkaz, ale podezření je tak strašlivé, že je třeba je důkladně prošetřit. Pečlivě si pročti zejména výstřižky z mudlovských novin, které jsem si schovával. Z nich jsem zjistil několik styčných bodů týkajících se všech úmrtí - všechna se stala pouze v určitou roční dobu, resp. ve dvou obdobích v roce - na přelomu dubna a května a na přelomu října a listopadu. Poté, co došlo k úmrtí na jaře, v jiné části kontinentu, v místě zdánlivě vzdáleném, došlo k významným společenským nepokojům až ozbrojeným konfliktům. Naopak nepokoje a násilí ve společnosti předcházely úmrtím, ke kterým došlo na podzim a po těchto úmrtích nepokoje záhadně náhle ustaly. Konkrétní projevy těchto nepokojů v mudlovském světě byly různé, ale jedno měly vždy společné. Najednou se stalo, jako by si lidé přestali rozumět i v těch nejzákladnějších věcech, začali ztrácet schopnost logického úsudku a byli vedeni pouze svými emocemi. Bohužel těmi nejtemnějšími. 

Mám podezření, které se mi nechce ani vyslovit. Vypadá to, jako by někdo prováděl na mudlech nějaké velmi nepěkné pokusy. Jakoby si někdo chtěl obnovit či potvrdit znalosti účinků lidských obětí na vytváření umělých energetických rezervoárů, kterými je možné ovlivňovat najednou i velké skupiny lidí.

Nepodléhej nikdy představám, že náš svět a svět mudlů, jsou od sebe odděleny. Jsou propojeny více, než si myslíš. Kdysi před mnoha tisíciletími nebylo mezi našimi světy podstatných rozdílů. Bylo však potřeba rozvinout určité velmi specifické schopnosti do větší hloubky. V mudlovském světě to rádi nazývají specializací. Proto došlo k mnohatisíciletému rozdělení našich světů, neboť každý z nás potřeboval sám rozvinout své specifické kvality. Náš svět rozvíjel vždy kvality přímého nazírání skutečnosti a přímé energetické komunikace s bytostmi živými i zdánlivě neživými. Svět mudlů naopak tyto schopnosti potlačil a plně rozvinul schopnosti logického myšlení (i když v plné a dokonalé míře je nalezneš pouze u malého počtu mudlů). Schopnost samostatného logického úsudku se pro mudly stala zdrojem jejich síly a jejich svobodná vůle se stala základem jejich duchovní cesty.

Často si kouzelníci myslí, že se bez mudlů obejdou a že jsou na vyšší úrovni než oni. Jak v čem. Podstatné však je, že kdyby nebylo přímých zásahů ze světa mudlů, nic nového by se v našem světě nerozvíjelo. Je pravdou, že se někdy jedná o zásahy dost tvrdé. Vzpomeň si na tragedii z r. 1859, kdy na podzim, při jednom z honů pořádaných mudly, byla sestřelena jedna čarodějka letící na koštěti. V našem světě to vzbudilo nebývalé pobouření a  odpor zejména poté, kdy bylo rozhodnuto o neútočení na svět mudlů, což dodnes mnozí kouzelníci považují za slabost. Na druhou stranu, kdyby nebylo této tragédie, nebyly by vynalezeny jiné způsoby cestování - letax, přenášedla, přemisťování a dodnes bychom pouze nepohodlně létali na košťatech.

Pomalu nastává doba, kdy se mají naše světy znovu propojit a vzájemně se obohatit, jinak totiž oba zahynou. Pokud svět mudlů nepřijme myšlenku duchovní podstaty celého stvoření a pocit osobní odpovědnosti za svůj život a vše kolem, což je korunou našeho poznání, zahyne na svou pýchu. Pokud náš svět nepřijme myšlenku samostatnosti, práva na svobodný a samostatný vývoj, ustrne v nečinnosti.

Právě z těchto důvodů jsou útoky na svobodnou vůli mudlů tak nebezpečné a mohou narušit vývoj na této planetě, ale nejen na ní. O energetickém propojení jednotlivých planetárních systémů vám zřejmě přednášeli na vysoké škole.

Bude třeba vypátrat konkrétní energetické vazby mezi místy úmrtí mudlů a místy společenských nepokojů, jejich návaznosti na jednotlivé časové cykly a způsob, jakým bylo v těchto případech u mudlů uměle vyblokováno logické myšlení. Pochopitelně v neposlední řadě také to, kdo za tím stojí.

Bude to možná dost nebezpečné, takže Ti nebudu vyčítat, pokud se do toho nepustíš. Pokud do toho půjdeš, pamatuj, že je to úkol, na který jeden byť velmi kvalifikovaný kouzelník nestačí. Budeš si muset najít spojence. Především někoho, kdo se dobře vyzná v energetických systémech země (toho snad potkáš v rámci onoho výzkumného ústavu). Další dílčí, avšak důležité informace najdeš v archivu odboru záhad Ministerstva kouzel, sekce III, oddělení PT ZD 3. Dále budeš potřebovat skutečně dobrého znalce lektvarů. To bude asi problém. Mám totiž podezření, že k ovlivnění většího území byly alespoň v některých případech použity lektvary, které se aplikují jemným rozprášením na daném území. Jsou lektvary, které takto aplikovány, mohou způsobit buď exodus všech živých bytostí z daného území či přímo ovlivnit lidskou mysl. Jedná se o velmi speciální lektvary, kdy většina z nich je výhradně používána v černé magii. Spolupracovat však s černým mágem je velmi riskantní, protože ten sleduje vždy jen své sobecké cíle a není schopen nezištné a upřímné spolupráce. Pokud to však má tak být, věřím, že někoho spolehlivého najdeš.

Jak přemoci síly, které za tímto stojí, to nevím. Mohu Ti dát pouze jednu radu. O moc jak ve světě mudlů, tak kouzelníků usiluje jen ten, kdo není napojen na nejvyšší zdroj energie a v tom je vždy jeho slabina.

Přeji Ti hodně štěstí. Když to budeš potřebovat, vždy Ti budu stát po boku.

Tvůj milující otec,

Silvio Solveradžo
 

Dopis jsem dočetla se slzami v očích. Najednou mi začalo docházet, proč jsem měla v životě období, kdy byl můj život jakoby rozpočítán na minuty, co ve skutečnosti znamenala nabídka bílého mága po ukončení mé vysoké školy, proč jsem musela procházet nejrůznějšími zkouškami, z nichž asi nejtěžší byl jednoroční pobyt v mudlovském světě ve vzdálené zemi, a to bez používání kouzel. Mimochodem, příšerná zkušenost! Čelit i dvěma mozkomorům obklopeným tůňodavy by bylo jednoduší. Úplně nejhorší, z čeho mi v mudlovském světě doslova tekly nervy, byl způsob dopravy. Je až neskutečné, kolik mudlové při přemísťování svých fyzických těl proplýtvají času. Na vysoké škole jsme sice měli studium světa mudlů jako povinný předmět, ale některé věci se prostě musí zažít. Teprve teď mi také došlo, proč jsem si tehdy zcela nepochopitelně vybrala studium jednoho dost složitého středoevropského jazyka, což způsobilo, že jsem pak byla vyslána na stáž zrovna do středu Evropy. Právě tam jsem se však setkala poprvé s problematikou náhlých a uspokojivě nevysvětlených úmrtí mudlů. Snažila jsem se do ničeho nemíchat, ale vypozorovala jsem, že se to stávalo jen na určitých místech, kde se hustý zemský éter křížil s lehkým chvěním světelného éteru. K úmrtím mudlů však nedocházelo na všech těchto kříženích, které jsem dokázala identifikovat. Muselo tam působit ještě něco jiného. Nikde jsem zatím nenašla odpověď, i když popravdě jsem ji zatím intenzivně nehledala, neboť jsem tomu nepřikládala až tak velký význam. Teď vidím, že ten strastiplný rok pro mě znamenal více, než jsem si dokázala představit.

Z mých vzpomínek mě probralo zapraskání v krbu, ze kterého po chvíli vyletěl zapečetěný svitek pergamenu. Pohladila jsem otcův dopis a vrátila ho mezi další písemnosti do balíčku, který jsem znovu pečlivě zavázala a uložila do své skříňky chráněné speciálními kouzly, kde jsem měla uschované své osobní dokumenty a některé písemnosti z Institutu.

Rozbalila jsem pergamen, který mi byl doručen krbem, kde Severusovým písmem bylo napsáno: „Nešla bys se mnou do Prasinek? (srdce mi poskočilo radostí). Potřebuji s Tebou probrat, proč si strhla mé koleji 30 bodů. S.“ Radost mě sice trochu přešla, protože jsem čekala (jak se později ukázalo naprosto správně), že to bude velmi nepříjemný rozhovor. Bylo až neuvěřitelné, jak byl Severus přecitlivělý na všechno, co se týkalo jeho koleje. Jeho ctižádost být ředitelem nejlepší koleje v Bradavicích byla opravdu mimořádně silná. Až jsem měla někdy pocit, že si tím chce něco kompenzovat. No, bude-li na mě nepříjemný, alespoň nebudeme nápadní.

Odepsala jsem: „Setkáme se za půl hodiny ve vstupní hale.“ Pergamen jsem znovu zapečetila a poslala jej krbem zpátky Severusovi.

____________________________________

Omniapotencium značně pročistilo ve škole atmosféru. Jakoby najednou všichni měli lepší náladu, což bylo ještě umocněno blížícími se Vánoci. Severus na mě v hale už čekal.

„Čekáš dlouho?“ zeptala jsem se nic zlého netušíc.
„Přišla jsi už někdy někam včas?“ vyštěknul na mě místo pozdravu. Nejdřív mě jeho odpověď zaskočila, ale hned jsem se vzpamatovala.
„Myslím, že už jsem měla v životě pár takových světlých okamžiků,“ usmála jsem se na něj kysele.

Několik kolem procházejících studentů se po nás zděšeně podívalo. V duchu jsem se musela usmát, když jsem si vzpomněla na Severusova slova, že se musíme držet zpátky a být nenápadní. Na druhou stranu nepříjemná, napjatá atmosféra, kterou se Severusovi podařilo během chvilky kolem sebe vytvořit a která byla pro něj tak typická, by se dala označit za jistý druh nenápadnosti.

Vykročili jsme spolu směrem k Prasinkám. Severus kráčel vedle mě mlčky s ponurým výrazem ve tváři jako bůh pomsty. Po očku jsem si všímala, jak se nám studenti už zdálky vyhýbají a cítila jsem se dost nepříjemně.

„Nevadí ti, že se tě studenti tak bojí?“ prolomila jsem ticho, které mezi námi zavládlo. „Ne,“ řekl odměřeně, „je to tak pro mě jednoduší.“

Myslela jsem si o tom sice svoje, ale neměla jsem právě náladu se v té zimě hádat. Došli jsme až na okraj Prasinek, když místo na náměstí (pokud se dalo velmi široké rozcestí vůbec takto označit) jsme zamířili do kopce mezi malé domky. Než jsem stačila něco říct, Severus již mnohem klidněji řekl: „Potřeboval bych si tady něco vyřídit. Nebude ti to vadit?“ a ukázal na malý dům se dvěma okny, za kterými probleskovalo mihotavé světélko.

„Jistěže ne,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit zvědavost, o co jde. Severus zaklepal na dveře domku a otevřela mu prostě oblečená žena ve středních letech.
„Jak mu je?“ zeptal se Severus ženy místo pozdravu. Na zdvořilosti si tedy opravdu moc nepotrpěl. „Už o poznání lépe, pane profesore. Jsme Vám nesmírně vděční,“ odpověděla žena s dojetím v hlase a vedla nás do pokoje, kde na posteli ležel asi šestiletý chlapec. Ve tváři byl velmi bledý a měl obvázanou ruku.

Severus se k němu sklonil, pohladil ho po tváři a prohlížel mu pozorně zorničky. Užasle jsem pozorovala ten zvláštní kontrast v jeho osobnosti - chlad až tvrdost k sobě samému i okolí a zároveň úžasnou citlivost a starostlivost. Pomalu začal chlapci rozvazovat obvazy. Chlapec měl na ruce ošklivou ránu, jako by ho něco pokousalo. Severus vytáhl z hábitu malou lahvičku s čirou tekutinou a opatrně ji nakapal přímo do rány. Rána se začala okamžitě zacelovat. Tušila jsem, že onou čirou kapalinou byly slzy ptáka Fénixe, které si Severus zřejmě vyžádal od Brumbála. Nic jiného nemá totiž tak rychlý účinek. Žena dojetím zavzlykala. Poté vytáhl podstatně větší lahvičku s nazelenalým lektvarem a podal ji plačící ženě. „Dávejte mu velkou lžíci každé dvě hodiny po tři dny a měl by se z toho dostat.“
„Jsme Vám tak vděční,“ znovu opakovala plačící žena, „je to náš jediný syn a my si s mužem nemůžeme dovolit drahé léky.“
„Nebojte se, bude to dobré. Dávejte mu to tak, jak jsem řekl.“ Vyšli jsme se Severusem na ulici, kde se do nás opřel chladný vítr. Když za námi zaklaply dveře, Severus na můj tázavý pohled odpověděl: „Včera ho pokousal vlkodlak. Podařilo se mi ho však ošetřit dříve, než nastane úplněk, takže to snad nezanechá trvalé následky.“

„Ty je znáš?“ zeptala jsem se se zájmem.
„Ne, proč? Potřebovali pouze pomoci.“
K tomu nebylo co dodat. Ať už to s námi dvěma dopadne jakkoli, za tohle si ho budu vždy vážit.

Za chvíli jsme došli ke Třem košťatům. Bylo tam celkem plno. V rohu místnosti jsem uviděla sedět Grangerovou, Weasleyho a Pottera. Vzrušeně si něco s hlavami u sebe povídali. Jakmile si mě Grangerová všimla, zamávala jsem na ni. Odpověděla mi pouze pokývnutím hlavy s nervózním úsměvem. Dost mě to překvapilo, neboť patřila k mým oblíbeným studentům a myslím, že i ona mě neřadila k nudným nebo nepříjemným profesorům.

Sedli jsme si se Severusem do rohu blízko dveří a objednali jsme si horký punč. „Nechtěl jsem tě dřív obtěžovat,“ začal svým obvyklým chladným tónem Severus, „ale mohla by jsi mi vysvětlit, proč jsi před dvěma týdny strhla mé koleji 30 bodů? Doufám, že ti je známo pravidlo o přiměřenosti trestu.“

Opřela jsem se o stěnu, přimhouřila oči a snažila se napodobit jeho chladný tón: „Máš pravdu Severusi, za to, co pan Malfoy udělal, jsem měla Zmijozelu strhnout alespoň 50 bodů. Řekla bych, že jsem byla až příliš shovívavá.“

Severus se nadechl, ale než stačil něco říci, madam Rozmerta nám přinesla horký punč. „Už jsem Vás tu dlouho neviděla, profesore,“ zahlaholila, „proč k nám nezajdete častěji?“

„Tady máte a drobné si nechte!“ zavrčel Severus tónem, který přinutil madam Rozmertu ihned vyklidit pole.
„Co zase ten darebák udělal?“ otočil se ke mně, když madam Rozmerta už byla z doslechu. „Hmm, tak to si ho charakterizoval přesně,“ pokusila jsem se o sarkastický tón, i když jsem věděla, že v tomto směru nemohu Severusovi konkurovat. „Když jsem šla na svou hodinu, tak jsem uviděla Malfoye jak použil na prváky z Mrzimoru kouzlo „Zmatení cest“ a ještě se těm chudákům smál, jak tam pobíhali v kruhu, ze kterého nemohli najít cestu ven. Když jsem mu strhla 20 bodů a poslala ho do třídy, tak mi jen drze odseknul, že co ho ruším uprostřed zábavy. Takže jsem mu strhla dalších deset bodů a žahavým kouzlem ode mě dostal přes prsty.“

„Stěžoval si, že ho prý v hodinách šikanuješ,“ pokračoval s kamennou tváří Severus.
„Myslíš to, že vyžaduji, aby mi předkládal své domácí úkoly stejně jako ostatní?“ ušklíbla jsem se. Napila jsem se punče a přes okraj hrnku jsem si všimla, jak nás ti tři z Nebelvíru pozorují a něco si špitají. „Co se to děje?“ prolétlo mi hlavou. Než jsem však stačila dokončit myšlenku, Severus temně pokračoval: „Doufám, že si uvědomuješ, co děláš.“
„Co to má znamenat, Severusi. Vyhrožuješ mi snad?“ zvýšila jsem trochu hlas.
„Já? Nikoli, chtěl jsem Tě jenom varovat. Lucius je silný soupeř.“
Mírně jsem se k němu naklonila: „Bojíš se ho?“
„Ne, jen ho znám už dost dlouho,“ odpověděl Severus podrážděně.

Venku obloha potemněla a začal padat sníh. „Chceš se najíst tady nebo se vrátíme do hradu?“ zeptal se už mnohem věčnějším tónem.
„Raději se vrátím, mám ještě nějakou práci,“ odpověděla jsem. Opravdu mi nebylo příjemné, že se na nás ti tři pořád tak dívají. Mlčky jsme vyšli ven do padajících vloček. Cestou do hradu mě Severus vytrhl z mých myšlenek: „Na co tak usilovně myslíš?“
Rozhlédla jsem se kolem, zda někdo není v doslechu. „Mám takový nepříjemný pocit, Severusi. Grangerová patří k mým nejlepším studentům a vždy jsme měly k sobě velmi přátelský vztah. Najednou mě po dlouhé době uvidí a tváří se jako kdybych přešla na stranu nepřítele.“
Severus přivřel oči, jakoby zavětřil a pak vykřiknul: „Potter! Roztrhnu ho jako hada! To, co si dovoluje, to už přestává všechno!“
Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Na cestě naštěstí nikdo nebyl. „Co s tím má společného Potter?“
„Víc než si myslíš. Je to nevychovaný spratek. Když byl ve třetím ročníku, zabavil jsem mu - bohužel jen dočasně - Pobertův plánek.“
„Jaký plánek?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Velmi užitečná věcička,“ dodal se škodolibým úsměvem. „Když se správně otevře, ukazuje celé bradavické pozemky a na nich pohyb osob, které Tě zajímají.“
„Myslíš, že o nás vědí?“ zeptala jsem se nejistě.
„Dost možná,“ odpověděl Severus ponuře. „To by však znamenalo,“ dodal s nadějí v hlase, „že se tu noc opět toulal po hradě. Vždy si ten plánek bral s sebou na své … výlety.“ V jeho očích se zablesklo. „Za to bych Nebelvíru s chutí strhnul 50 bodů.“
„Nedávno jsi mi Severusi připomněl rozdíl mezi domněnkou a důkazem,“ poznamenala jsem jedovatě. „Pokud o nás vědí, myslíš, že je to nebezpečné?“
Severus se na chvíli uzavřel do sebe a pomalu vykročil k hradu. „Těžko říct,“ pokračoval. „Vím, že Potter není žádný křivák, ale neustále se předvádí a už si ani nevzpomínám, kdy jsem učil studenta s tak malým smyslem pro kázeň.“
Zbytek cesty jsme strávili každý ponořený ve svých myšlenkách.

____________________________________

Vrátila jsem se promrzlá do svého pokoje a ihned jsem zapálila v krbu. Na stole jsem našla dopis s pečetí Ministerstva, který mi tam ze sovince doručili domácí skřítci. Byla to pozvánka na Vánoční ples ministerstva, který se měl konat právě za týden. Výborně, alespoň spojím příjemné s užitečným. Odpoledne zajdu do archivu a večer na ples.

Týden uběhl jako nic. Snažila jsem se se studenty dohnat látku, kterou jsme zameškali. Rezervovaný přístup Grangerové a Longbottoma mě sice mrzel, ale doufala jsem, že to čas spraví.

Ve čtvrtek odpoledne jsem se vrátila do svého pokoje dost unavená, ale vzrušení ve mně narůstalo. Zítra má být můj velký den. Konečně se mi splní přání a podívám se do archivu odboru záhad. Zapálila jsem v krbu a začala si srovnávat své poznámky ke svému studiu časových cyklů. Podařilo se mi shromáždit už dost podkladů z Egypta, starověkého Řecka a Říma a také z Číny a Mexika. O vnímání kvality času starými Kelty jsem však měla zatím jen několik kusých poznatků, proto jsem se do archivu tak těšila. Zkoumání kvality času bylo jednak vždy mým koníčkem a navíc jsem potřebovala na toto téma dokončit svou práci v rámci mých postgraduálních studií na Univerzitě Brána Světla, což byla jedna z podmínek pro získání titulu Praktikující holistický Druid (Ph.D.).

Najednou mi zrak padl na mou skříňku s mými osobními dokumenty. Ve zvláštním pouzdře chráněném těmi nejsložitějšími kouzly jsem měla uschovaná svá osobní data týkající se přesného okamžiku mého narození a času významných událostí v mém životě. V dalším, trochu větším, ale stejně chráněném pouzdře jsem měla uschována osobní data mých přátel, kteří mě požádali o rozbory kvality času různých období jejich života. Ohledně osobních dat, zejména data narození kouzelníka, platily dost přísné předpisy týkající se mlčenlivosti a bylo to tak samozřejmě správné. Sdělíte-li někomu své datum narození, ví o vás skoro všechno. Proto sdělit datum svého narození je pro mnoho kouzelníků horší, než se svléknout. Právě proto mě při mém pobytu v mudlovském světě dost překvapilo, jak lehkomyslně mudlové sdělují svá osobní data. Někdy se nedivím, že je někteří kouzelníci považují za poněkud zaostalejší (mírně řečeno).

Pomalu jsem vytáhla balíček od mého otce. Znovu jsem si přečetla jeho dopis. Snad si přes Vánoce najdu čas probrat se všemi těmi výstřižky z mudlovských novin. Upřímně řečeno, stále jsem ještě nevěděla, co si mám o tom všem myslet. Najednou se mi pod ruku připletla krabička se zbytkem krému na popáleniny, kterou mi dal Severus.

No jistě ! Budu přeci potřebovat znalce lektvarů. Vzhledem k Severusově minulosti jsem naprosto nepochybovala o tom, že jeho rozsáhlé znalosti zahrnují i znalosti o lektvarech používaných v černé magii. Hodila jsem do krbu hrst lesklého prachu a zašeptala Severusovo jméno.

„Přeješ si ?“ ozval se z krbu Severusův hlas.
„Mohla bych se za Tebou na chvíli stavit ?“
„Jo, klidně přijď,“ řekl Severus po chvilce váhání. „Jsem ale ve svém kabinetu ve sklepení. Mám tady ještě nějakou práci.“

Když jsem vešla do jeho kabinetu, právě se skláněl nad nějakou mističkou. Mihotavé světlo magické louče ozařovalo z boku jeho obličej, který se ostře rýsoval v potemnělé místnosti. Jakmile mě spatřil, rychle na mě zamával.

„Pojď se na něco podívat.“ To byly chvíle, kdy jsem ho milovala nejvíce. V jeho očích plápolaly plamínky radostného vzrušení. Jako když dítě dostane hračku, kterou si už dlouho přálo. V mističce právě kvasila jakási lepkavá tekutina. Abych byla zcela upřímná, nepřipadalo mi na ní nic zvláštního. Vzhledem k tomu, že Severus však vypadal jako štěstím bez sebe, což pro něj rozhodně nebylo typické, pochopila jsem, že chyba je na mé straně.

„Trvalo mi to dva roky. Už jsem to málem vzdal.“ Konečně si všiml mého nechápavého výrazu v tváři. „Víš co to je?“ zeptal se tak trochu triumfálně.
„Ne, to opravdu ne,“ usmála jsem se. „Jistě to však bude něco mimořádného.“
„Tím si můžeš být jistá. Je to základ lektvaru Echoris memorabilis. Ještě k tomu přidám trochu Mazlavky přeslenité, aby to šlo dobře roztírat.“
„K čemu je to dobré ?“

Lehce přimhouřil oči. Vzal mističku do ruky a přistoupil ke mně. „Lehce tím potřeš někomu plášť nebo stěnu něčího pokoje a do tohoto lektvaru se jako do vosku obtiskne všechno, co kdo řekl. Stačí pak pouze udělat lehký stěr, v baňce přidat Rezonivku bručivou a dozvíš se vše, co kdokoli, kdo byl v dosahu, řekl. Není to úžasné ?“

„Trochu nebezpečný zásah do soukromí, nemyslíš,“ řekla jsem tiše.

Severus byl zjevně dost zklamán, že jsem ihned nepropadla stejnému nadšení jako on. „Věda je věda, všechno se dá využít i zneužít,“ odpověděl najednou dost chladně.

Zamrzelo mě, že jsem nedokázala být v tu chvíli příjemnější. Určitě ho to stálo dost úsilí. Přišla jsem mu přece nabídnout spolupráci a ne ho podezřívat z nekalých úmyslů. „Promiň,“ pokusila jsem se o otupení ostrých hrotů v naší konverzaci. „Jsem ještě dost unavená a v lednu nás očekávají náročné kombinace dost protikladných energií.“

„Že by ti tvé třetí oko odhalilo nějaké katastrofy ?“ ušklíbl se Severus.

To už mě opravdu naštval. Já se pokusila o smír a on mě zařadil mezi šarlatány. „Jestliže chceš slyšet špatné zprávy, tak to musíš za Trelawneyovou. Pokud jde o kosmologii, je to přesná věda, stejně tak jako ty tvoje lektvary. Zákon rezonance pracuje s matematickou přesností.“

Chvíli se zarazil, ale pak se najednou usmál. Usmála jsem se také a vztáhla k němu ruku. Uchopil ji a přitáhl mě k sobě.

„Máš velmi studené ruce,“ řekl tiše.
„Stále ještě nemám zcela v pořádku ledviny,“ zvedla jsem k němu oči a zadívala se do těch jeho, které už ztratily veškerou ostrost. Vyzařovala z nich něha a síla zároveň. „A taky bych potřebovala, aby mě někdo zahřál.“
„Vážně ? A kdo by to měl být ?“ přitáhl mě k sobě blíž a pevně mě objal.
„Myslím, že by to měl být učitel lektvarů na jedné střední škole,“ vpíjela jsem se svýma očima do jeho a hladila jsem ho kam jsem dosáhla.
„Opravdu ?“
„Hmm. Není s ním sice někdy k vydržení, ale jinak je úžasný.“
Sklonil se ke mně a dlouho jsme se líbali a objímali. Bylo to úžasné a šílené zároveň. Mezi všemi těmi lektvary a naloženými příšerkami jako by se pro nás zastavil čas.
„Pojď.“ Vzal mě za ruku a vedl mě někam do zadu v jeho laboratoři, kde roztáhl závěsy, za kterými byla postel. Rychle jsme ze sebe svlékli své hábity a prožili jsme spolu nevýslovně krásné okamžiky.
Poté, když jsme spolu leželi v objetí, najednou řekl: „Jsem se tebou šťastný.“
„Cítím se s tebou v bezpečí,“ odpověděla jsem. Šťastně se usmál a znovu mě políbil.
„No, snad to nebude všechno zaznamenáno v tom tvém novém lektvaru,“ poznamenala jsem na oko zděšeně.
„Uvědomuji si, že to může být nebezpečné,“ řekl zcela vážně.
„I když někdy velmi užitečné. Určitě o ten lektvar budou mít zájem na odboru pro prosazování práva. Pokud však budeš chtít ten lektvar zveřejnit, budeš potřebovat jeho registraci na Ministerstvu kouzel.“
„Já vím,“ odpověděl zamyšleně Severus. „Určitě ho ministerstvo zařadí mezi lektvary ZS - zvláštní sledovanost, jejichž použití podléhá té nejpřísnější kontrole.“
„Na druhou stranu za takový objev by ti měli vyjádřit patřičné uznání.“
„To doufám,“ řekl rádoby důležitě.
„Toužíš po Merlinově řádu?“ pohladila jsem jej po tváři.
„Kvůli poctám? Ne. Jde jen o to, že když ho nemáš, tak můžeš umět co chceš, ale nikdo tě nebere moc vážně. Naopak, pokud ho někdo má, může to být jaký chce hlupák, ale každý mu naslouchá jen proto, že má za jménem MŘ.“
„Zvláštní,“ řekla jsem zamyšleně, „v mudlovském světě jsem se setkala s něčím podobným.“
„Měli bychom jít už na večeři,“ zvedl se z postele. „Běž raději napřed, já přijdu o něco později.“
„Já vím,“ zvedla jsem významně obočí, „hlavně nenápadně.“ Ve spěchu jsme se oblékli. Severus opatrně pootevřel dveře. „Můžeš jít, nikdo tam není.“

Mezi dveřmi jsme se ještě rychle políbili a vyběhla jsem na chodbu. Až u schodiště vedoucího do vstupní haly jsem si uvědomila, že jsem s jím vlastně neprobrala to, proč jsem za ním přišla. Nevadí, asi ještě nenadešel ten správný čas.

____________________

Do Velké síně jsem dorazila právě v okamžiku, kdy tam přicházeli i ostatní profesoři. „Mám radost, kolegyně, že se Vám už vede lépe,“ zahlaholil na mě Brumbál. Než jsem si stačila rozmyslet, jak to vlastně myslel, usedl vedle mě profesor Mort. „Letošní podzim je velmi náročný. Slyšel jsem, že jste byla také nemocná ?“ zeptal se poněkud povýšeně.
„Jen celková slabost, už je to lepší, děkuji,“ snažila jsem se náš rozhovor nijak nerozvíjet.
„No, to není nic proti tomu, co se stalo mně, málem jsem už umíral. To víte, srdce je srdce,“ dodal tónem zkušeného tragéda. Koutkem oka jsem zahlédla Severuse, jak právě dosedl na svou židli. Ovládla jsem se, abych k němu neotočila hned hlavu.
„Měl by jste se šetřit kolego,“ řekla jsem směrem k Mortovi.
„Ach jistě, jistě. Tolik mi však leží na srdci vzdělávání našich studentů.“ Další jeho sebelítostivé výlevy jsem raději ponechala bez povšimnutí.

Po večeři se ke mně přitočila McGonagallová. „Jsi dnes večer nějak zamyšlená, Stello.“ Málem jsem s sebou trhla, když na mě promluvila, neboť jsem v myšlenkách prodlévala u odpoledne, které jsem strávila se Severusem. Měla bych svou mysl lépe ovládat.

„Zítra brzo odpoledne bych se potřebovala dostat na Ministerstvo kouzel,“ snažila jsem se zamluvit své rozpaky. „Večer je ples a odpoledne bych si tam potřebovala ještě něco vyřídit. Krby budou přeplněné a já zde nemám své vlastní přenášedlo. Na koštěti se mi tu dálku samozřejmě letět nechce, když je taková zima.“
„Tak pojeď se mnou,“ řekla zvesela Minerva. „Brumbál mě posílá na ministerstvo v jedné služební záležitosti, takže Tě mohu hned po obědě vzít svým přenášedlem.“

_______________

V pokoji jsem si sbalila své věci na zítřek. Neodolala jsem pokušení se předvést a tak jsem si do cestovní tašky na večer přibalila svůj nejlepší plesový hábit - tmavomodrý, přiléhavý s lehkou pelerínkou a zlatým vyšíváním kolem výstřihu a na ramenou, dále společenské střevíce a povolení k návštěvě archivu odboru záhad.

Druhý den odpoledne jsem společně s McGonagallovou odletěla na Ministerstvo kouzel. Jako návštěvník jsem se musela zaregistrovat v centru pro návštěvníky a projít bezpečnostní prohlídkou své hůlky. Na informační ceduli jsem zjistila, že odbor záhad sídlí v devátém patře. Ceduli jsem si prohlédla pozorně. Odbor prosazování magického práva sídlil stále v druhém patře jako za dob, kdy tam mezi Bystrozory působil můj otec. Pamatuji si, jak jsme jej tam s matkou jednou navštívili.

Nastoupila jsem do výtahu a stiskla devítku. Výtah se rozjel, ale zastavil se nejprve ve třetím patře. U dveří výtahu se rozsvítil nápis „odbor magických nehod a katastrof.“ Do výtahu nastoupila čarodějka, asi tak mého věku. Chvíli jsme na sebe nevěřícně zíraly, když jsme obě téměř shodně vykřikly svá jména.

„Stello, kde se tady bereš ?“
„Oxano, to snad není pravda. Co tady děláš?“
„Já tady pracuji na odboru pro mezinárodní magickou spolupráci. Pojď zajdeme ke mě.“ Oxana byla má nejlepší kamarádka z vysoké školy. Pocházela stejně jako já ze starobylého rodu čarodějů, ale navzdory tomu (nebo právě proto, nevím) byla tím nejpraštěnějším stvořením, které jsem kdy potkala. Měla přímo fenomenální nadání na jazyky (bylo by jednoduší spočítat jazyky, které neumí, než ty, které umí). I na čarodějku se vždy oblékala velmi výstředně. Logické myšlení jí ovšem dělalo vždy velké problémy. Nebyla schopná rozlišit podstatné od nepodstatného a s lektvary měla vždy velké problémy. Kudy prošla tam zanechala chaos. Skřítky bludníčky přímo nesnášela, snad proto, že byli ještě chaotičtější než ona.

Z našeho prvního setkání (kdy mi položila kolem krku svého oblíbeného hroznýše a nadšeně mi vykládala jak mi to sluší) jsem byla trochu psychicky otřesena, o to více, když jsem zjistila, že máme na kolejích sdílet jednu ložnici. Postupně se však mezi námi rozvinulo přátelství na celý život.

Vystoupily jsme obě z výtahu v pátém patře a zamířily ke dveřím, na kterých byl nápis „Oddělení mezinárodní konfederace kouzelníků, britská sekce“. Na chodbách byly emblémy ministerstev a škol z jiných regionů, se kterými byla navázána spolupráce a řada pohyblivých fotek z různých mezinárodních jednání.

Vzrušeně jsme si povídaly, co jsme která zažila za poslední dva roky, co jsme se neviděly. Když jsem Oxaně řekla, že jdu na odbor záhad, zatvářila se velmi kysele. „O nich mi raději nemluv. Půl roku jsme dojednávali dohodu o výměně archivních materiálů s ministerstvem ve Francii a když už jsme byli téměř před podpisem, tak náš slovutný odbor záhad odepřel spolupráci. Byla z toho docela ostuda.“

Dohodly jsme se, že si u ní nechám svoji cestovní tašku a přijdu se k ní ještě převléci. Oxana mě zavedla ke dveřím odboru záhad do 9. patra. „Dál s tebou raději nepůjdu, máme s nimi teď dost napjaté vztahy.“

Připravila jsem si povolení, zhluboka se nadechla a sebevědomě vstoupila dovnitř. Úsměv mi však záhy ztuhnul na rtech. V malé přijímací místnosti seděl u stolu kouzelník s velmi nepříjemným výrazem ve tváři. Přes oko a tvář se mu táhla dlouhá stará jizva.

„Co si přejete,“ řekl odměřeně a upřeně se mi podíval do tváře.
„Mám zde povolení k návštěvě vašeho archivu,“ vysoukala jsem ze sebe hlasem rozhodně slabším, než jsem měla původně v úmyslu a podala mu dokument s pečetí ministerstva. Pomalu si listinu vzal a pozorně ji prohlížel, včetně pečeti.
„Hm, takže Stella Solveradžová,“ zamumlal spíše pro sebe. Znovu na mě upřel svůj zrak a nehybně na mě zíral. Měla jsem pocit, jako by se v místnosti ochladilo o několik stupňů.
„Pojďte za mnou,“ řekl konečně. Kdybych se na návštěvu archivu tak netěšila, asi bych s takovýmto kouzelníkem nikam nešla. Vstoupili jsme do okrouhlé tmavé místnosti, kde byla spousta dveří a všechny byly naprosto stejné.
„Nezavírejte za sebou,“ řekl úsečně a vedl mě ke dveřím přímo naproti. Než jsme k nim došli, dveře se rozletěly a málem do nás vrazil vysoký kouzelník v tmavě modrém hábitu.
„Sakra Bernarde, nemůžeš dávat pozor !“ zavrčel vztekle kouzelník s jizvou.
„Promiňte pane Morozove, mohu pro Vás něco udělat?“ zakoktal Bernard.

Morozov si nás oba s opovržením prohlédl a odměřeně řekl: „Odveďte tady slečnu ... Solveradžovou do sekce III, oddělení A/2.“

Při vyslovení mého jména se Bernard lehce zachvěl. Co se to děje ? Copak jsem prašivá ? Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jméno Morozov už jsem někde slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout kde.

Zatímco se Morozov vrátil do přijímací kanceláře, Bernard mě vedl dále do podlouhlé místnosti, plné regálů, polic a skříní se zásuvkami. Všechny byly pečlivě označeny štítky. Konečně jsme přišli k proskleným dveřím, na kterých byla cedulka sekce III. Vešli jsme mlčky dovnitř. Před námi se objevila dlouhá chodba z matného skla po jejíž stranách byly dveře s označením oddělení. Jedny z dveří hned z kraje po levé ruce vypadaly jako obzvláště dobře jištěné. Když jsem se podívala na štítek nad nimi, stálo tam: oddělení PT ZD 3. Srdce se mi prudce rozbušilo.

„Oddělení A/2 je na druhé straně, madam,“ málem jsem sebou trhla, když na mě Bernard z ničeho nic promluvil. „Nechám Vás tu,“ otevřel mi dveře oddělení A/2, „mám ještě nějakou práci.“ Mírně se uklonil a kvapně odešel.

Vykoukla jsem ze dveří oddělení A/2 na prosklenou chodbu. Zdálo se, že tam nikdo není. Po špičkách jsem došla ke dveřím oddělení PT ZD 3. Tam by snad mělo být něco, co by mě mělo přivést na stopu záhady, o které psal můj otec. Pokud ta záhada vůbec existuje. Ne, že bych mu nevěřila, ale jednak si sám nebyl jistý a jednak to znělo opravdu dost šíleně. Opatrně jsem vzala za kliku, ale dveře se ani nepohnuly. Všimla jsem si mírně světélkujícího obdélníku nad klikou dveří. Bylo zřejmé, že bylo třeba do toho prostoru vložit zvláštní kód, aby se dveře otevřely. Trochu zklamaně jsem se vrátila do oddělení A/2 a věnovala jsem se svým výpiskům.

_______________________

Do začátku plesu zbývala už jen hodina, když jsem se vrátila do kanceláře Oxany. Výpisky jsem uložila do zvláštního pouzdra ve své cestovní tašce a převlékla jsem se do svého plesového hábitu.

„Páni jsi kočka,“ uznale zahlaholila Oxana.
„Ty taky,“ řekla jsem a se zájmem jsem si prohlížela její jemně růžový hábit. Kolem jejího pasu se ovíjeli stříbrní hadi, stejně jako kolem jejího krku. Kolem jejích ramen ve vzduchu jemně kroužily drobné stříbrné ještěrky. „Působivé,“ řekla jsem uznale, což Oxanu očividně potěšilo.
„Poslyš, Oxano, chtěla bych se tě na něco zeptat. Byla jsi někdy v archivu odboru záhad v sekci III, oddělení PT ZD 3 ?“

Oxana překvapeně povytáhla obočí. „Oddělení přísně tajné, zvláštní důležitost, třetí, tj. nejvyšší, bezpečnostní opatření ? Tak mohu tě ujistit, že tam se hned tak někdo nedostane.“

„Ale jako zaměstnanci ministerstva by jste snad měli mít jednoduší přístup do archivu než my obyčejní smrtelníci, ne ?“
„No, jak kdo. O vstupu do těchto částí archivu rozhodují ředitelé odborů, po souhlasu ředitele odboru záhad. Případné spory rozhoduje přímo ministr.“
„Potřebovala bych se tam nenápadně podívat, Oxano.“
„Blázníš ?“
„Možná, ale je to pro mě moc důležité a ty bys měla šanci se tam dostat. Připravujete v rámci Konfederace přece různé smlouvy s jinými kouzelnickými oblastmi. Na takové jednání bys měla být náležitě připravena, nemyslíš ?“
„Zrovna se chystáme vstoupit v jednání se školou v Kruvalu,“ řekla zamyšleně Oxana.
„No vidíš. Prostě řekneš, že by jsi potřebovala získat o nich nějaké informace. Jde přeci o ochranu dat našeho ministerstva. Uděláš to pro mě ?“
„Vždy ti to lepší zapalovalo něž mě,“ ušklíbla se Oxana.
„Pokus se to povolení získat do Vánoc. Těsně před Vánocemi v archivu už skoro nikdo studovat nebude. Oddělení A/2, kam mám přístup já, je nedaleko. Prostě tam proklouznu s tebou.“
„Já nevím,“ řekla Oxana s obavou v hlase, „aby to neprasklo.“
„Jenom mě tam pustíš a hned můžeš odejít. Prosím, Oxano, udělej to pro mě. Je to pro dobrou věc.“
„Že já ti vždy na všechno skočím. Ale nezůstanu tam s tebou ani minutu. Pokud mi přístup povolí, otevřu ti, nastavím časový spínač na opětovné uzamčení dveří a hned zmizím.“
„Věděla jsem, že je na tebe spolehnutí, Oxano.“

_________________________

Cestovní tašku s pláštěm jsem si odložila dole v šatě a společně s Oxanou jsme vstoupily do sálu. Byla tam již celá řada čarodějů a čarodějek. Bylo zjevné, že každý se snažil vypadat co nejlépe, ale Oxanin slavnostní hábit zcela jednoznačně přitahoval pozornost kudy jsme šly. Oxanu ihned obklopilo několik čarodějů.

„Dojdu se něčeho napít,“ dodala jsem v rychlosti, neboť jsem měla najednou pocit, že bych překážela.

Došla jsem k baru v rohu sálu. „Moc ti to dnes sluší,“ uslyšela jsem za sebou známý, hluboký, sametový hlas. Severus, který měl na sobě tradiční černý hábit a o poznání méně mastné vlasy, se na mě usmíval a podával mi sklenku se směsí šampusu a jahodové šťávy. Už jsem chtěla k němu přistoupit blíž, když varovně zašeptal: „Dej si pozor, je tu dnes příliš mnoho zvědavých očí.“

Ještě jsme ani nedopili sklenku, když se k nám přihrnula Oxana. Jakmile ji Severus spatřil, rysy jeho tváře nápadně ztuhly.

„Oxano, to je můj kolega Severus Snape, Sererusi, to je moje přítelkyně Oxana Marticeli,“ přerušila jsem trapné ticho, které se náhle mezi námi rozhostilo.
„Těší mě, už jsme se potkali,“ způsobně se uklonila Oxana.
„Netěší mě,“ řekl Severus škrobeně. „Omluvte mě dámy,“ dodal a bez dalšího odešel.
„Co se mu stalo ?“ nechápala jsem. „Vy se znáte ?“
„No, to se tak přesně nedá říct. Loni jsem byla členkou delegace ministerstva, která dělala u vás ve škole inspekci. Když jsem přišla do kabinetu Tvého milého kolegy, abych mu předala zápis z hospitace, několik sklenic s naloženými potvorami prasklo a na jeho křeslo se vylila nějaká tekutina. Že to byla hořlavina jsem zjistila poté, co na křeslo dopadla jiskra z krbu, o který jsem nějak zavadila nebo co, a křeslo ihned prudce vzplanulo. Chvíli trvalo, než jsme to uhasili. Uznávám, že poté, co jsem prošla jeho kabinetem to tam vypadalo jako po bombardování, ale nemohu za to. Mám prostě v sobě příliš silnou energii.“

Dále už nemusela pokračovat. Bylo mi jasné, že má v Severusovi doživotního nepřítele.

„Pojď seznámím tě s ředitelem našeho odboru,“ řekla Oxana a táhla mě nahoru na galerii. Uprostřed galerie stál čaroděj „v nejlepších letech“ v tmavě zeleném hábitu s emblémem mezinárodního odboru na prsou. Jakmile Oxanu spatřil, omluvil se okolo stojícím čarodějům a zamířil k nám. Bylo až nápadné, jak se ihned narovnal, snažil se zastrčit břicho a vypadat pokud možno co nejblahosklonněji. Oxana k němu připlula jako víla a pochválila mu jeho poslední odbornou publikaci, což jejího šéfa přimělo k ještě větší blahosklonnosti. Vyzařoval z něj pocit, jako že je ochoten Oxanu bránit proti celému světu. Výborně Oxano, jen tak dál, pomyslela jsem si, cesta k získání povolení se otevírá.

„Herberte, dovol, abych ti představila svoji nejlepší přítelkyni Stellu Solveradžovou,“ obrátila se na mě Oxana. Prohodili jsme spolu několik zdvořilostních frází. Za chvíli jsem se však omluvila, neboť jsem měla silný pocit, že jsem tam jaksi navíc a raději jsem je ponechala jejich osudu.

Vracela jsem se po schodech z galerie zpět do sálu. Rychle jsem přehlédla sál a pátrala po Severusovi. Uviděla jsem ho stát se skupinkou kouzelníků až na druhém konci sálu. Severus měl svůj obvyklý kamenný výraz a jeden z jeho společníků, který měl dlouhé bílé vlasy, mu něco důrazně vysvětloval. Kde jsem toho člověka už viděla? Pak mi to došlo. Chvíli jsem ještě nevěřila vlastním očím, ale byl to on. Lucius Malfoy. Je až neuvěřitelné, jak se dokázal vždy ze všeho vykroutit. Vloni, když ho chytili s dalšími Smrtijedy, prohlásil, že byl pod vlivem kletby Impérius a přivedl k soudu několik svědků, kteří mu to horlivě dosvědčili. Musí mít skutečně hroší kůži, že se po takové ostudě ještě objeví na plese. Nenápadně jsem ho sledovala, s kým se tam ještě baví, abych věděla, na koho si mám dát pozor. No samozřejmě! Morozov - čaroděj s jizvou na tváři z odboru záhad, který si mě ráno tak pozorně prohlížel a podrobně studoval mé povolení.

„To jsem rád, že se Vám už vede lépe! Prý jste byla poslední dobou nemocná?“ ozval se za mnou bodrý hlas. Cornelius Popletal ani nečekal na mou odpověď a hned pokračoval. „Váš otec byl nezapomenutelnou osobností. Procesní pravidla Nejvyššího soudu, která vytvořil, budou jistě ještě dlouhá léta oporou našeho soudnictví. Zrovna nedávno jsem říkal Brumbálovi, že by si na ministerstvu zasloužil pamětní desku.“ Nebyla jsem si jistá, zda by si bez Brumbála na mého otce vůbec vzpomněl. Otec totiž nepatřil mezi zrovna pohodlné lidi. Z dob, kdy dělal Bystrozora, na hodně lidí dost věděl a proto se mu mnoho lidí raději vyhýbalo. Pokud ale vím, nikdy svých informací nezneužil.

Popletal mě vzal otcovsky kolem ramen. „Pojďte, seznámím Vás se zajímavými lidmi,“ mrkl na mě spiklenecky. K mému nemilému překvapení jsme došli až ke skupince kouzelníků, ve které stál Severus.

„Vašeho kolegu znáte,“ ukázal Popletal s chladným výrazem v tváři na Severuse, „tohle je pan Percy Weasley,“ ukázal na zrzavého mladého kouzelníka s trochu povýšeným výrazem v tváři. „Pracuje u mě v sekretariátu. Z jejich rodiny to dotáhl nejdál,“ zdůraznil. „A zde je pan Lucius Malfoy,“ ukázal na onoho kouzelníka s dlouhými bílými vlasy a chladným výrazem ve tváři. Tak jsem se přeci jen nespletla. „Poslední dobou toho mnoho vytrpěl a přitom to je vzor dobročinnosti. Zrovna minulý týden věnoval nemocnici Sv. Munga značnou finanční částku.“
„Jistě se Severusi nebudeš zlobit, když Tě vyměním za příjemnější společnost,“ řekl chladně Malfoy. „Smím prosit,“ otočil se ke mně. Ani nečekal na moji reakci, vzal mě pevně za loket a odtáhl mě na parket. Vrhla jsem k Severusovi zoufalý pohled, ale Popletal jej již odváděl pryč.

Hudba hrála bohužel zrovna nějaký pomalý, romantický kus. Malfoy mě vzal do náručí a oči mu sjely podstatně níže než byla moje brada. „Jste okouzlující,“ řekl tlumeným hlasem. U Merlina, to mně ještě scházelo! Jak z toho teď ven? Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Nejraději bych byla pryč, ale nechtěla jsem dělat přede všemi nějaký rozruch, takže jsem se jen rozpačitě usmála.

„Syn mi o Vás vyprávěl,“ pokračoval Malfoy. Honem jsem začala pátrat ve své mysli, co se jeho synečka dotklo více - stržené body nebo to, že jsem po něm vyžadovala úkoly.
„Doufám, že si moc nestěžoval,“ pokoušela jsem se sebrat.
„Popravdě řečeno, ve svých dopisech se zmiňuje skoro pouze o Vás ... negativně, ovšem.“
„Hmm, tak to Vám jistě také napsal, že málokdy přijde na mou hodinu včas a že jeho úkoly, pokud vůbec nějaké napíše, jsou na tak nízké úrovni, že nevím, jak chce na konci roku skládat zkoušky. Mimochodem víte, že jako prefekt své koleje se nepostaral včas o vánoční výzdobu Zmijozelské věže ? Připravil tak svou kolej o cenné body. Taková nekázeň mě u studenta Zmijozelu a člena Vaší rodiny dost překvapila.“

„Potřebuje pevnou ruku a já na něj teď nemám mnoho času,“ řekl trochu defenzivně Malfoy. Snažila jsem se hned využít své momentální převahy a pokračovala jsem: „Měl by jste si s ním promluvit. Schopného kouzelníka nedělá pouze jeho talent, ale především jeho disciplína.“
„Jste moudrá žena,“ podíval se na mě Malfoy najednou zamyšleně. „V Bradavicích prý učíte pouze několik hodin týdně ?“
„Ano, začínám,“ řekla jsem trochu nejistě, neboť jsem nevěděla, kam míří.
„Vy, se svými schopnostmi ? Brumbál nikdy nedokázal dát prostor skutečně schopným lidem,“ řekl s notnou dávkou despektu.
„Nestěžuji si,“ odpověděla jsem chladně.
„Mohl bych Vás seznámit s vlivnými lidmi, kteří by dokázali ocenit Váš talent,“ řekl tlumeným hlasem.
„Děkuji za nabídku, ale už budu muset jít,“ snažila jsem se využít toho, že hudba právě dohrála.
„Budu rád, když mi věnujete ještě jeden tanec,“ Malfoy mě pro jistotu uchopil mnohem pevněji, než jsem očekávala, „dlouho jsem hledal ženu jako Vy. Jste velmi inteligentní a přitom tak půvabná.“
„Pane Malfoyi, …“, začala jsem koktat, neboť jsem nevěděla, jak se mu vykroutit. „Říkejte mi Luciusi,“ skočil mě do řeči.
„Už bych skutečně ráda šla, čeká mě ještě cesta domů,“ naléhala jsem.
„Tak zůstaňte na noc v Londýně. Mohu Vám nabídnout své apartmá, které je nedaleko,“ zašeptal. Asi jsem se na něj podívala dost zděšeně, neboť dodal: „Promiňte mi moji otevřenost, ale příliš se mi líbíte.“ Přitáhl moji ruku ke svým rtům.
„Luciusi, jste přeci ženatý,“ nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.
„Víte…,“ podíval se na mě svýma ledovýma očima, „s ženou si příliš nerozumíme, zůstáváme spolu pouze kvůli synovi. Ve skutečnosti jsem velmi sám.“ Přitáhl mě najednou k sobě více, než mi bylo milé.

Ta skladba mi připadala nekonečná. Jakmile dohrála hudba, všimla jsem si kouzelníka s nepříjemnýma černýma očima a černou kozí bradkou jak si razí cestu přímo k nám a zvolal: „Luciusi! Rád Tě vidím.“ Jak se Malfoy otočil, povolil své sevření a já se mu konečně vytrhla z náručí. Pospíchala jsem na druhý konec sálu a zastavila jsem se až u závěsů oddělujících velký sál od chodby vedoucí k malým salonkům a končící ve vstupní hale ministerstva.

„Vidím, že se dobře bavíš,“ ucedil jedovatě Severus, který stál na půl schovaný za závěsem.
„To myslíš vážně?!“ Jeho poznámka se mě dotkala snad ještě více, než Malfoyovo dvoření.
„Co po tobě chtěl?“ zeptal se Severus s předstíraným nezájmem.
„Chtěl mě dostat do postele,“ řekla jsem schválně jako kdyby o nic nešlo. „Nedívej se tak na mě, Severusi,“ dodala jsem unaveně, „muži to prostě občas zkouší. Mám však pocit, že šlo také o něco jiného,“ dodala jsem o poznání vážněji.
„O co?“ řekl Severus s úšklebkem.
„Nevím, ale mám z toho takový divný pocit.“
„Ty tvoje pocity,“ jeho hlas zněl najednou nepříjemně sarkasticky.
„Zatím mě ještě nikdy nezklamaly,“ odpověděla jsem chladně. „Chtěla bych už jít. Šel bys také? Nemám zde vlastní přenášelo. Na ministerstvo jsem přicestovala s McGonagallovou a ta už je pryč.“
„Můžeme použít moje, ale potřebuji si ještě něco vyřídit. Šel bych tak za půl hodiny.“
„Dobrá, počkám na tebe ve vstupní hale ministerstva.“

Zašla jsem na toalety a cestou zpět jsem si v šatně vyzvedla svůj plášť s cestovní taškou. Nechtělo se mi však čekat ve studené vstupní hale ministerstva a tak jsem ještě zašla do prázdného salonku, abych si před cestou trochu odpočala. Právě jsem odkládala svůj plášť s taškou do křesla, když se za mnou ozvalo zaklapnutí dveří. Prudce jsem se otočila, ale to už mě Malfoy chytil kolem pasu, přitiskl k sobě a snažil se mě políbit. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, ale držel mě pevně.

„Chceš se prát? Vzrušovala jsi mě od chvíle, kdy jsem tě spatřil, víš to?“ přitlačil mě ke zdi a pevně mi stiskl ňadra. Vší silou jsem ho odstrčila.
„Nepřeji si, aby jste se mě dotýkal a takhle už vůbec ne,“ zakřičela jsem na něho.
„Žádná si zatím nestěžovala,“ řekl Malfoy trochu udýchaně. Mírně přivřel oči a já jsem si všimla pramínku nachově červené barvy, který směřoval od něj k mým bokům a začal mi působit lehké vzrušení. Už jsem toho měla právě dost. Zašeptala jsem "Elastis", uchopila jsem ten pramínek, mírně za něj zatáhla a náhle ho pustila. Pramínek prudce sjel Malfoyovi přímo do rozkroku, za který se Malfoy chytil a zaskučel bolestí.

Uznávám, že ho to muselo dost bolet, ale co jsem měla dělat? Na nic jsem nečekala, popadla jsem plášť s taškou a vyběhla jsem ven. „Ty děvko, stejně tě jednou dostanu,“ křičel za mnou Malfoy.

Běžela jsem chodbou a v jejím ústí do vstupní haly jsem málem vrazila do Severuse, který už tam na mě čekal. „Severusi, honem, musíme pryč,“ řekla jsem udýchaně.

„Co se děje?“ podíval se na mě vyjeveně.
„Severusi, teď není čas! Vysvětlím ti to až Bradavicích,“ naléhala jsem. Severus se nejistě rozhlédl kolem, ale pak přeci jen vytáhl malou vázičku. Chytila jsem se za ni a za chvíli jsem ucítila známý tah pod pupkem. Za chvíli jsme už stáli před vchodem do hradu. Spěšně jsme došli až do mé pracovny, kde se Severus konečně zeptal. „Tak co se stalo?“

Stručně jsem mu popsala o co se Malfoy pokoušel. Když jsem byla u svého kouzla Elastis, Severus s předstíranou bolestí v tváři nakrčil nos a čelo a dodal: „No pokud vím, tak Lucius už další děti stejně neplánoval.“

„Nepřeháněj, Severusi!“
„Máš pravdu, jeho ješitnost byla určitě zraněna více. To však neznamená, že je to méně nebezpečné. Lucius nikdy nezapomíná.“

________________________

Severusova prorocká slova na sebe nedala dlouho čekat. Druhý den ráno ještě před probuzením jsem zažila něco neočekávaného. V okamžiku, kdy jsem nehnutě ležela se zavřenýma očima na posteli a moje duše navracující se do mého těla už začala vnímat prostor mého pokoje, ale ještě nebyla plně s mým ležícím tělem spojena, jsem začala vnímat obličej, který na mě nehnutě z blízka zíral. Byla to tvář s ostře řezanými rysy, zcela bez vlasů, velkýma podlouhlýma červenýma očima se žlutými panenkami.

Když jsem se plně probudila a zvedla se na posteli, zaplašila jsem tuto představu jako nějaký nesmysl, který se mi náhodou připletl do cesty. Že to nesmysl nebyl jsem se přesvědčila hned vzápětí, neboť do koupelny jsem nedošla, ale spíše dovrávorala. S vypjetím všech sil jsem se oblékla a usedla jsem do křesla. Byla jsem tak unavená, jako bych snad ani nespala. Bleskově mi prolétlo hlavou, že naštěstí je dnes sobota a nemusím učit.

Nejraději bych si zase lehla a spala, ale něco mi říkalo, že teď za žádnou cenu nesmím usnout. Ruce a nohy jsem měla jako z olova. Jako mantru jsem si začala opakovat: Musíš něco dělat, musíš něco dělat. Vzala jsem si zimní plášť a vyšla jsem ven do chladného rána. Mráz mě štípal do tváří a udržoval mě tak při vědomí.

Řekla jsem si, že budu chodit tak dlouho, dokud ten vliv v sobě nezlomím. Nebyla jsem vůbec schopná nad něčím uvažovat, v hlavě jsem měla jako vymeteno, jen jsem si pořád usilovně připomínala: musíš něco dělat, musíš něco dělat. Chodila jsem po školních pozemcích, ale musela jsem odpočívat snad na každé lavičce, kterou jsem cestou potkala.

Před polednem jsem se cítila už trochu lépe, stále jsem však nechápala, co se to se mnou děje. Právě jsem procházela pod pootevřeným oknem, když jsem uslyšela chraplavý fénixův křik. Bylo to jako lano hozené tonoucímu. Na nic jsem nečekala a zamířila do ředitelovy pracovny.

„Pojďte dále, Stello,“ ozvalo se z ředitelny ještě dříve, než jsem tam stačila vstoupit. Vidí snad i přes dveře ?

Vešla jsem dovnitř a posadila se před jeho pracovní stůl. „Není mi dobře,“ řekla jsem snad trochu zbytečně, ale potřebovala jsem nějak začít.

„Vidím,“ řekl Brumbál naprosto vážně. „Popište mi přesně, co se Vám stalo.“

Popsala jsem dopodrobna všechno, co jsem od rána zažila. Brumbálova přítomnost na mě působila velmi uklidňujícím způsobem. Postupně jsem se začala uvolňovat. Brumbál najednou vstal a otevřel jednu ze skříní poblíž. Vytáhl ven mísu s runami na okrajích a se stříbrnou vířící kapalinou uvnitř. Hned jsem věděla, že je to myslánka. Viděla jsem podobnou kdysi na vysoké škole, ale od té doby jsem se s ní nesetkala. Je dost vzácná.

„Víte jak s tím pracovat ?“ otočil se ke mně Brumbál.

Lehce jsem po kývla hlavou. Přiložila jsem svou hůlku ke svému pravému spánku a soustředila se na obraz té hrozné tváře. Když jsem ho viděla opět velmi zřetelně, soustředila jsem se na to, jak se tento obraz přesunuje k mé hůlce a omotává se kolem ní. Potom jsem pomalu hůlku odtáhla a ponořila ji do stříbrného obsahu myslánky. Ihned se mi velmi ulevilo. Ještě jsem to pro jistotu dvakrát zopakovala, abych se zbavila i dalších představ na tento obraz navazujících.

Brumbál mi pak podal sklenici s růžovou tekutinou uvnitř.

„Vypijte to. Je to výluh z růženínu a čistíku obecného. Vynikající prostředek na projasnění a zklidnění mysli. Sám to také někdy používám, zejména když se vrátím z ministerstva,“ dodal šibalsky.

Účinek to mělo fantastický. Jako bych najednou cítila pevnější půdu pod nohama. Po chvíli mlčení jsem si dodala odvahu a zeptala se přímo: „Myslíte, pane řediteli, že by to mohl být Voldemort ?“

Brumbál se unaveně posadil do svého křesla a tiše leč pevně pronesl: „Ne, myslím, že ne. Podle všeho to byla síla, která stojí za Voldemortem. Trvá to už od pradávných dob. Je to bytost, která se už tisíciletí snaží dostat vývoj této planety pod svoji kontrolu a čas od času si proto vyhlédne ty, kteří touží po výjimečnosti jakéhokoli druhu a udělá si z nich své služebníky. Něco takového by Vám však Voldemort nikdy nepřiznal,“ pousmál se smutně Brumbál. „Buďte opatrná, kdyby jste měla jakékoli problémy, ihned mě vyhledejte.“

_________________________

Do Vánoc zbýval už poslední týden. Trochu jsem měla obavy, zda nejsme s látkou přeci jen trochu pozadu, ale teď to stejně nemělo cenu řešit. Studenti už byli myšlenkami na vánočních prázdninách. V úterý jsem dostala spěšnou sovu z ministerstva od Oxany. Na pátek má povolenu návštěvu archivu odboru záhad - sekce III, oddělení PT ZD 3 ! Tak se jí to přece jen povedlo. Uvědomovala jsem si, že to může být spojeno s nepříjemnostmi, ale po sobotním zážitku mi už zase otrnulo. Chvíli jsem přemýšlela, zda o té sobotě mám Severusovi říct, ale měl zase jedno ze svých období, když se více uzavřel do sebe a byl dost podrážděný, takže jsem si řekla, že to nechám až na jindy.

_________________________________

Ve čtvrtek odpoledne jsem se vrátila do svého pokoje značně rozladěná. Malfoy zase měl na hodině plno nejapných poznámek a snažil se vytáhnout před svými kumpány. Strhla jsem Zmijozelu 5 bodů, na což Malfoy zareagoval tak, že si ukazoval na hlavu. Už jsem měla jeho posunků právě dost a tak jsem mu slepila ruce k sobě přilnavým kouzlem k velkému pobavení nebelvírských. Ihned jsem ho informovala, že pokud řekne ještě jedno slovo, které se nevztahuje k probírané látce, slepím mu i rty. Do konce hodiny už raději nepromluvil a celý rudý se dusil vzteky. Když jsem mu ruce na konci hodiny zase odčarovala, významně si před svými kamarády masíroval zápětí.

Bylo mi jasné, že se o svůj poslední zážitek ihned podělí se svým báječným tatíčkem. Proto když se za dveřmi mého pokoje ozvalo zaťukání, raději jsem si vzala do ruky svou hůlku.

Do pokoje vstoupil Severus. Místo pozdravu na mě hned vyštěkl: „Tak co ti zase udělal?“ Samozřejmě, že mu neušlo, že jeho kolej právě přišla o 5 bodů. Krátce jsem mu popsala, co se stalo.

„Nezlob se Severusi, ale kázeň musím vyžadovat ode všech.“
„Já vím,“ řekl už mnohem smířlivěji. „Mám o tebe jenom strach. Však víš.“ Objal mě a přitiskl pevně k sobě.
„Chystáš se na Vánoce pryč ?“ podíval se na mě překvapeně, když si všiml mého připraveného kufru.
„Jen na dva dny, chci navštívit nějaké známé.“
„V mudlovském světě ?“ podíval se na mě zkoumavě a vzal z kufru moje džíny.
„Tobě také nic neujde. Měl jsi být Bystrozorem,“ ušklíbla jsem se.

Vzala jsem mu džíny a hodila je zpátky do kufru. Bohužel v letu trochu zavadily o učebnici kosmologie pro 6. ročník, která spadla na zem Severusovi k nohám. Z knihy vypadla fotografie. Severus ji okamžitě zvedl a podíval se na ni. Z fotky se na něj nehybně usmívala tvář muže ve středních letech. Ztuhla jsem, protože jsem nechtěla, aby ji někdo viděl a on už vůbec ne.

„Kdo to je ?“ obrátil se Severus ke mně a ukázal na fotku. Jeho oči se do mě nepříjemně zabodávaly.
„Petr,“ snažila jsem se o co nejvíce lhostejný tón a vytrhla jsem mu fotku z ruky.
„Jaký Petr?“
„Na konci svých vysokoškolských studií jsem byla na stáži v jedné vzdálené zemi. Seznámili jsme se tam. Velmi mi tehdy pomohl.“
Severus se na mě díval, jako by nevěřil vlastním uším.
„Severusi, je to už nějaký rok zpátky. Je to pro mě už uzavřená záležitost.“
„Proto máš stále jeho fotku ?“ Najednou mu to došlo a šel přímo k věci: „Ty jsi spala s mudlou?" díval se na mě s neskrývaným odporem. Popadla mě zlost jako už dlouho ne. Co to má znamenat ? Proč se mám vlastně před ním obhajovat ?!
„Severusi, ...,“ nenechal mě však domluvit. „Jedeš za ním?“
„Ano, ale není to tak, jak si myslíš.“

Pohrdlivě se usmál a pak vybuchl: „Jak můžeš dávat přednost takové nule přede mnou !“

„Nemáš právo o něm takto mluvit !“ řekla jsem důrazně. „Lásku a nenávist máme  s mudly společnou a Petr mi kdysi projevil tolik lásky, že mně to pomohlo více, než učené řeči deseti kouzelníků. Cítím k němu dodnes přátelství a úctu, ale to je také všechno. Dávno už se nestýkáme.“

Severus stál chvíli jako opařený. Pak se zhluboka nadechl, ale místo aby něco řekl, pevně stiskl rty a beze slova odešel. Věděla jsem, že pravda je na mé straně, ale přesto mi z toho bylo velmi smutno.

_________________________________

V pátek jsem si od McGonagallové vypůjčila její přenášedlo a zašla jsem přímo za Oxanou.

„Pojď máme nejvyšší čas,“ zašeptala nervózně. „Mám tam povolen vstup pouze na dvě hodiny. Musíš to do té doby stihnout, neboť pak se dveře automaticky znovu uzamknou.“

Na odboru záhad měl službu v přijímací místnosti Bernard, což se mi trochu ulevilo. Zavedl nás k sekci III, otevřel mi oddělení A/2 a pak už nás nechal o samotě. Oxana přiložila na svítící obdélník nad klikou do oddělení PT ZD 3 svou kartičku s kódem. Obdélník ji ihned absorboval a dveře se otevřely. Myslím, že srdce nám bušilo oběma.

Ve vysokých štelářích byly úhledně srovnány svitky pergamenů. Na jedné z polic byl nápis zahraniční školy a univerzity. Našla jsem Oxaně složku o Kruvalu a řekla jí: „Na, podívej se do toho. Máš fotografickou paměť, tak ti to stačí jen projít.“

„Myslíš, že bych měla ?“ Někdy mě její nechápavost opravdu vyváděla z míry. „A jak by jsi asi odůvodnila svůj přístup sem ? Že ses sem chtěla jen podívat?“
„No jo, máš pravdu,“ řekla roztřeseně a vzala si ode mě složku.

Já jsem mezitím začala procházet nápisy na jednotlivých policích. V duchu jsem se modlila - tati, prosím tě, pomoz mi, co tu mám vlastně hledat ? Až u zdi jsem narazila na nápis, při kterém mně zamrazilo v zádech - „Energetické systémy země a jejich zneužívání černou magií“. To musí být ono!

„Už to mám,“ ozvala se za mnou Oxana. Právě jsem narazila na velkou mapu Evropy s přesně vyznačenými liniemi. „Oxano, prosím tě, podívej se ještě na tohle.“ Zoufale se na mě podívala.
„No tak, pro tebe je to hračka a hodně mi tím pomůžeš. Pak už můžeš jít.“ Viděla jsem, že se dost bojí, ale mapu bych si opravdu nedokázala do všech detailů zapamatovat. Trochu zaváhala, ale pak si mapu vzala do ruky a chvíli na ni tupě zírala. Pak řekla: „Dobrý, mám to.“
„Jsi báječná. Díky a teď už utíkej.“ Políbila mě na tvář. „Dávej na sebe pozor,“ řekla a zmizela za rohem chodby.

Probírala jsem se složkami pergamenů a přestala vnímat čas. To, o čem jsem četla mi připadalo naprosto neskutečné. Snažila jsem se tohoto probrat co nejvíce. Právě jsem zaklapla poslední složku a chtěla vyběhnout ven, neboť čas se už nachyloval, když jsem si všimla složky o Kruvalu, kterou tam Oxana jen tak odhodila. Ta snad nic po sobě neuklidí. Vzala jsem složku a vrátila ji zpět, kam patřila. Když jsem se otočila k východu, stála jsem tváří v tvář třem černým postavám s kuklami na hlavách s průzory pouze pro oči. Leknutím jsem vykřikla a pak už jsem jen zahlédla nažloutlé světlo, uslyšela jsem výkřik ze tří hrdel „mdloby“ a prudký náraz do prsou mě srazil na zem.

_____________________________ 

Když jsem se probrala, zjistila jsem, že jsem přivázaná k dřevěnému sloupu. Provazy mi obepínaly pevně ramena, boky a noky. Ruce jsem měla svázané ze zadu za sloupem. Pokusila jsem se trochu pohnout, ale ucítila jsem jen o to větší bolest. Otevřela jsem oči a snažila se v té tmě identifikovat, kde jsem. Místnost byla poměrně rozlehlá s vysokým dřevěným stropem, který byl podpírán několika dřevěnými sloupy. Právě k jednomu nich jsem byla přivázána. Pokud jsem dokázala rozeznat, místnost byla téměř prázdná, kromě krbu, ve kterém skomíral oheň, a lavic kolem zdí.

Najednou jsem za sebou uslyšela zaklapnutí dveří a tiché kroky, které se rychle blížily ke mně. Snažila jsem se pootočit, abych viděla, kdo to vešel, ale za krkem mě strašně bolelo. Kroky jsem už slyšela velmi blízko a stále se mi nepodařilo nikoho zahlédnout. U své tváře jsem vzápětí ucítila zrychlený dech a vůni, která mi byla známá, ale můj otupělý mozek ji nedokázal ihned zařadit. Z prázdna přede mnou ke mně promluvil dobře známý hluboký hlas: „Nehýbej se.“

„Severusi!“ srdce mi poskočilo radostí. Severus si sňal kapuci, takže jsem konečně mohla spatřit jeho tvář. Bylo zvláštní vidět pouze jeho hlavu, jak se vznáší volně v prostoru. „Co se děje? Kde to jsem?“
„Ještě nevím o co přesně jde, ale byla jsi v nevhodnou chvíli na nevhodném místě.“
„Cože?“
„Smrtijedi tě omráčili, když jsi byla v archivu na odboru záhad.“ Pomalu jsem si začala rozpomínat na prudký záblesk žlutého světla, který mě zasáhl přímo do hrudi.
„Co tady děláš ty, Severusi?“
„Snažím se zjistit o co přesně jde a také jsem ti něco přinesl.“ Pod Severusovou hlavou se z prázdna vynořila jeho ruka s malou lahvičkou.
„Co to je?“
„Antiveritas. Na příkaz Pána zla jsem jim musel přinést Veritasérum. Chtějí tě vyslýchat, proč jsi byla v přísně tajném oddělení archivu odboru záhad.“ Za dveřmi se ozvaly vzrušené hlasy. Severus se rychle otočil ke dveřím, pak otevřel lahvičku a nalil mi její obsah do úst.
„Bude ti velmi zle, ale neznám jiný způsob jak neutralizovat Veritasérum. Mimochodem, pokus se předstírat jeho účinky. Mluv pomalu, jako automat. Zvládneš to?“
„V dětství jsem absolvovala nějaké herecké kurzy,“ pokusila jsem se usmát. Ve skutečnosti mi však do smíchu zas až tak nebylo. Základní výcvik Occlumancie jsem sice měla za sebou, ale jak to zvládnu za těchto podmínek, to nevím.

Zpoza dveří se najednou ozval nepříjemný chladný hlas. „V každé místnosti proveďte Elektrum Magnum, ať se nám tu někdo nepotuluje v neviditelném plášti.“

Sevřel se mi žaludek. Kouzlo Elektrum Magnum mimořádně účinným způsobem dokázalo prozářit přilehlý prostor, takže až do vzdálenosti několika metrů bylo vidět, zda je někdo ukryt pod pláštěm.

„Severusi jdi už ! Mě snad budou jenom mučit, ale tebe ihned zabijí, když tě najdou se mnou.“
„Neboj se o mě, něco vymyslím.“ Jeho hlas však najednou nezněl tak sebejistě jako obvykle. Rychle si přetáhl kapuci pláště přes hlavu a zmizel v prostoru. S hrůzou jsem očekávala, co přijde. V tom se rozletěly dveře a do místnosti vpadlo několik postav zahalených do černých plášťů. Na hlavách měly černé kápě, ve kterých byly proříznuty pouze otvory pro oči.
„Zamkněte dveře a pročistěte to tady!“ řekla jedna z těch černých postav chladným hlasem a postavila se těsně přede mě. Proříznutými otvory jsem uviděla chladné, jakoby hadí oči a cítila jsem, jak mi najednou ztuhlo celé tělo. V tom se ozval tvrdý ženský hlas: „Electrum Magnum!“ Místnost ozářilo prudké světlo, které mě na chvíli oslepilo. „V pořádku, pane,“ zazněl znovu ten ženský hlas.
„Díky Bellatrix !“ odpověděla jí černá postava s hadíma očima, která stála přímo přede mnou.

Nechápala jsem, kam Severus tak rychle zmizel, ale neměla jsem čas se tím zabývat. Ze strany ke mně někdo přistoupil, chytil za vlasy a druhou rukou mi otevřel ústa. Než jsem se stačila vzpamatovat, kouzelník s hadíma očima stojící přede mnou mi do úst nalil obsah malé lahvičky. V zápětí jsem ucítila v žaludku silné pálení, které se rychle stupňovalo. Severus měl pravdu, že mi bude zle. V hlavě mi hučelo a do rukou jsem dostala mírný třes. Snažila jsem se ovládnout, co to šlo. Až teď jsem si uvědomila, jak bylo dobře, že jsem si v utajeném oddělení nedělala výpisky. Snad mám ještě šanci, chytili mě přece „pouze“ se složkou Kruvalu v ruce.

Kouzelník s hadíma očima mě uchopil za bradu a prohlížel si můj obličej. Měl tak ledové ruce, že mě málem otřásla zima. Začala jsem ze sebe pomalu soukat: „Je ... mi ... zima ..., bolí ... mě ... nohy ..., nemohu ... se ... hýbat.“

„Je tvoje Bellatrix, vyslechni ji,“ řekl ten kouzelník a odešel do vedlejší místnosti.
„Díky, pane,“ odpověděla a postavila se přede mě.
„Co jsi dělala v archivu na odboru záhad ?“

Věděla jsem, že naplno účinky Veritaséra působí pouze půl hodiny, takže jsem zvolila zdržovací taktiku a pomalu jsem popisovala jak jsem šla chodbou, vzala za kliku, jak se dveře pomalu otevíraly, šla jsem další chodbou atd.
Asi po pěti minutách Bellatrix ztratila nervy a zakřičela na mě: „Chci vědět důležité věci !“

„Nerozumím ... otázce, ... co je ... důležité ?“
„Proč jsi tam přišla !“
„Byla ... jsem ... zvědavá.“
„Na co si byla zvědavá ?“
„Dovědět ... se ... něco ... o Kruvalu.“
„Co o Kruvalu?“
Věděla jsem, že ji trochu hraji na nervy, neboť i ona si jistě byla vědoma omezeného působení Veritaséra, ale riskla jsem to.
„Chtěla ... jsem ... tam ... jít ... učit ..., chtěla ... jsem ... o nich ... vědět ... víc. “
„Co si o nich chtěla vědět?
„Všechno.“
„Co všechno.“
„Všechno“.
„Kladeš otázky příliš obecně, Bellatrix,“ ozval se hlas kouzelníka stojícího poblíž.
„Ty mě nebudeš poučovat, Bernarde !“
Začali se mezi sebou dohadovat o tom, jak mě mají vlastně vyslýchat. Snažila jsem se ani nepohnout. Čas hrál nyní v můj prospěch.

V tom Bellatrix zjevně došla veškerá trpělivost, přistoupila ke mně a řekla: „Dobře, zkusíme to jinak.“ Mávnutím hůlky rozvázala provazy, které mě poutaly. Zhroutila jsem se na zem. Namířila na mě svou hůlku a než jsem se stačila vzpamatovat, vykřikla: „Crucio !“ Bylo to jako bych dostala ránu elektrickým šokem, jako by mi měla prasknout každá kost v těle. V zápětí se však ozvala ohlušující rána a místnost se naplnila bílým hustým kouřem.

Kolem nastal zmatek, neboť přítomní kouzelníci se začali dusit. Křičeli jeden přes druhého a v panice se snažili dostat se z místnosti ven. Nebyla jsem schopna na nic reagovat. Mé tělo se po prožité bolesti ještě trochu chvělo. Najednou jsem ucítila, jak mě něčí ruce pevně uchopily. Poslední, co jsem uslyšela, něž jsem upadla do bezvědomí, byl sametový hlas, který tiše pronesl: „Bradavice!“

______________________

Probrala jsem se v temné místnosti, kterou ozařoval pouze oheň a dvě magické louče u dveří. Třáskla jsem se zimou, přestože jsem byla zabalená do přikrývek. Místnost byla stroze zařízena. Všechno kolem bylo úhledně srovnáno. Tady to přece znám. Než jsem si stačila v hlavě srovnat, kde to jsem, Severus vstoupil dovnitř a na tácu nesl hrnek, ze kterého se kouřilo, a velkou láhev s narůžovělou tekutinou.

Když si všiml, že jsem se probrala, zabodl do mě své temné oči a podrážděně řekl: „Můžeš mi vysvětlit, kdy tě konečně přestanu tahat z malérů ?“

Nevěděla jsem co mám hned odpovědět, tak jsem raději mlčela. Postavil tác na noční stolek a už klidněji, avšak pořád ještě dost chladně se zeptal: „Už je ti lépe ?“

„Jo, už je mi dobře,“ odpověděla jsem tiše.
„Nemluv nesmysly ! Já vím velmi dobře, jak to bolí. Na, vypijto celé.“ S obtížemi jsem se posadila na posteli a vzala si od něj hrnek s kouřící tekutinou, ve které jsem poznala lektvar pro stabilizaci nervové soustavy. Pamatuji si, že jsme ho s Oxanou pily před zkouškami.

Severus se mezi tím posadil na židli, která stála vedle nočního stolku.

„Můžeš mi vysvětlit, co jsi tam dělala ? Ty jsi se snad musela zbláznit ! Vloupeš se do nejpřísněji střežené části archivu odboru záhad a ještě k tomu v době, kdy je tam vedoucím Morozov !“
„Morozov ?“
„Ty jsi si nevšimla té jeho jizvy ?“ Němě jsem přikývla.
„Copak nevíš, že ji má od tvého otce ? Jako Bystrozor ho kdysi osobně zatýkal. Morozov však bohužel patřil k těm, které soud osvobodil.“ Tak proto mi to jméno bylo povědomé. Otec ty zprošťující rozsudky tenkrát nesl velmi těžce.
„Jak ses tam vůbec dostala, kde si vzala speciální kód ? Neříkej mi, že ti ho obstarala ta příšerná ženská !“ Sklopila jsem oči a Severus pokračoval: „S tou ženskou se přestaneš stýkat !“
„Už jsem ti Severusi říkala, že by jsi mohl dělat Bystrozora. Výslech ti jde také dobře,“ v mém hlase nebyl žádný sarkasmus, jen únava a smutek. Severus se opřel o opěradlo židle, opřel si lokty o opěradlo a tvář skryl v dlaních.
„Nemysli si, mám pěkně zničené nervy.“ I v jeho hlase teď byla cítit značná únava. Po chvíli dodal: „Vůbec nechápu, kde se tam ta mlha vazala a jak se nám podařilo uniknout ? Měli jsme neuvěřitelné štěstí.“
„Štěstí ? Náhody neexistují Severusi.“
„Co tím myslíš ?“ podíval se na mě.
„Kdy zemřela tvá matka, poté co ji Voldemort a jeho přítelíčkové mučili ?“
„Co s tím má společného má matka ?“ vybuchl Severus. Pak se ale na chvíli zarazil a po chvíli řekl: „20. prosince. Od té doby nesnáším Vánoce,“ dodal hořce.
„Dnes je také 20. prosince. Tedy včera bylo, už je po půlnoci.“
„A co má být ?“
„Čas je jako plastelína, do které se otiskují všechny události. Říkala jsem ti přece, že časové cykly působí s matematickou přesností. Každý den má přesný energetický vzorec. Dá se dokonce i matematicky spočítat. Do tohoto dne se otiskla oběť tvé matky a navíc jsme byli zřejmě poblíž místa, kde zemřela. To všechno jí asi usnadnilo ten báječný efekt. Tvoje matka pro nás udělala to, co nemohla v ten den udělat sama pro sebe.“
„Moje matka?“ řekl Severus trochu nedůvěřivě.
„Myslíš, že se matka přestane zajímat o svého syna jen proto, že zemře ?“

Severus mlčel. Všimla jsem si, že se mu lehce zaleskly oči a raději hned sklopil hlavu. Vím, že se v takových situacích necítil dobře, proto jsem raději hned uhnula stranou.

„Díky za ten lektvar. Takhle se mi ho nikdy namíchat nepodařilo.“ Severus se trochu narovnal a jen lehce pokývnul hlavou.
„Kam si tak rychle zmizel, když použili Elektrum Magnum ?“ snažila jsem se znovu odvést jeho pozornost jinam.
„Když všichni vpadli dovnitř a hrnuli se k tobě, byli najednou ke mně zády,“ řekl tak trochu nepřítomně. „Strhnul jsem ze sebe neviditelný plášť a nasadil si kápi. Stál jsem vzadu u krbu.“
„Kde jsi vlastně vzal neviditelný plášť ?“ zeptala jsem se , neboť jsem věděla, že svůj nemá. Takovéto pláště byly skutečně velmi vzácné.
„Zbavil jsem ho Potterovi. Zase si chtěl hrát na dobrodruha, ale tentokrát mu to nevyšlo,“ pronesl temně.
„Lze vůbec něco tak vzácného studentovi zabavit?“
„To víš, že ho budu muset zase vrátit,“ zavrčel nespokojeně Severus, „jinak bych s McGonagallovou nevydržel.“

Po chvíli mlčení jsem si dodala odvahy: „Mohl by jsi Severusi pro mě něco udělat ?“
Podíval se na mě s trochou obavy, co ze mě vypadne.

„Mohl by jsi prosím zajít ke mně do pokoje a přinést mi skříňku se sedmiramennou hvězdou. Mám ji v šuplíku u nočního stolku. Šla bych sama, ale ještě se mi dost třesou nohy.“
„Je to nutné ?“ zeptal se unaveně. Prosebně jsem se na něj podívala. S povzdechem vstal a krbem v sousední místnosti odešel.
Po chvíli se vrátil a podával mi mou skříňku na osobní doklady.  „K čemu ji tak nutně potřebuješ ?“
„Ptal ses, co jsem dělala v archivu na odboru záhad a také jsi chtěl před časem vědět, proč chci teď navštívit jistou osobu v mudlovském světě.“
„Nechci slyšet žádné vysvětlování,“ řekl Severus ihned podrážděně.
„Severusi počkej. Prosím. Nehodlám ti nic vysvětlovat. Jen si prosím přečti tento dopis.“
„Od něj ?“ řekl stále ještě dost podrážděně.
„Ne, od mého otce. Je to zřejmě poslední dopis, který mi kdy napsal.“

Chvíli se na mě nedůvěřivě díval, ale pak si dopis přeci jen vzal. Sedl si poblíž louče a četl. Pozorně jsem jej pozorovala. Nakonec řekl: „Zdá se mi to celé jako nesmysl,“ ale neznělo to moc přesvědčivě.

„Obrana proti černé magii tě přece vždy zajímala. Půjdeš do toho se mnou ?“
„To myslíš vážně ?“
„A na koho bych se měla podle tebe obrátit ? Abych byla zcela upřímná, také se mi to zdá přitažené za vlasy, ale otec nebyl žádný snílek. Navíc v mudlovském světě jsem byla na stáži mezi tamními Bystrozory, říkají jim policisté. Otec tam měl tehdy někoho známého, tak mi to zařídil. Petr byl jedním z nich a v té době pracoval na případech úmrtí mudlů, jejichž smrt se nepodařilo jinak vysvětlit. Proto chci za ním zajet a zjistit o tom více.“
„Nepustím tě !“ vyštěkl Severus.
„Tak pojeď se mnou.“
„Cože k mudlům a ještě kamsi do Tramtárie ?“
„Bojíš se ?“
„Nemysli, že mě vyprovokuješ!“ odsekl.
„Nenutím tě, aby jsi se mnou jel. Jsem připravena jet sama. Bylo by však příjemné mít tě nablízku,“ vzala jsem ho za ruku.
„Někdy mám pocit, že se z tebe zblázním,“ řekl rezignovaně. „Kdy chceš vlastně vyjet?“
„Chtěla jsem už po vánoční hostině. Teď nevím. Podle toho, jak se dám dohromady.“ Očima jsem zavadila o láhev narůžovělé tekutiny. „Copak to je ?“

Severus vzal do ruky láhev a sundal víčko. Po místnosti se rozprostřela velmi příjemná vůně. „Je to lektvar „nových počátků“. Regeneruje poškozené buňky. Mně to vždy pomáhalo, když jsem …,“ podával mi láhev, „ … měl problémy.“
„Natřeš mě prosím?“
Konečně se usmál, i když trochu smutně a přitáhl si ke mně židli. Pohladil mě po tváři a lehce se svým čelem dotkl mého.
„Proč já se musím zamilovat do takového šílence jako jsi ty,“ řekl s povzdechem.
„Protože tvůj život by byl jinak velmi fádní.“
Oba jsme se rozesmáli a napjatá atmosféra mezi námi konečně povolila. Přivoněla jsem k lektvaru, který držel v ruce a zlehka ho políbila na rty. „Na nové počátky,“ řekla jsem a nechala pokrývku sklouznout z ramenou.
„Na nové počátky,“ řekl Severus, nabral trochu lektvaru na prsty a začal mi jej roztírat po rukou a postupně po celém těle.

Jeho dotyky do mě vlévaly uvolnění a sílu zároveň a já věděla, že se ním nemusím ničeho bát.