ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Pes 2
Autor: Ginny

Varování: některé části této povídky souvisejí s HP5 - knihou Harry Potter a Fénixův řád. Pokud jste ji nečetli a nechcete se připravovat o překvapení, tak tuhle povídku rovnou vzdejte.

Srpnové ranní slunce svítilo do ložnice a lechtalo mě na tváři. Zavrtala jsem se hlouběji pod pokrývku v naději, že mu uniknu. Teď už to ale nebylo slunce, co se mně dotklo, byly to Severusovy vlasy. Sklonil se a políbil mě.
„Dobré ráno.“
Voněl čerstvou kávou a bylinkami. Ovinula jsem mu paže kolem krku a přinutila ho polibek zopakovat.
„Dobré ráno, Severusi,“ zavrněla jsem.
„Vstávej, Sandy. Musíme už jet.“
„Ještě neee,“ škemrala jsem a tulila se k němu. Vůbec se mi nechtělo otevřít oči, natož pak vstát. „Ještě chvilku, prosííím.“
„Ta chvilka nás může stát život,“ šeptal mezi polibky. Jeho ruka pod pokrývkou kopírovala obrys mého těla.
„To nevadí, aspoň umřu šťastná,“ vydechla jsem bezelstně.
Zarazil se. Neměl rád tyhle moje citové výlevy, snad proto, že na ně neuměl adekvátně reagovat. Celý uplynulý rok se tvářil, že se spolu scházíme jen kvůli sexu. Myslela jsem si o tom svoje. Já ho milovala a pokud šlo o jeho vztah ke mně, cosi jsem tušila, i když mi to nikdy neřekl.
Otevřela jsem oči. Díval se na mě tak, že jsem nevěděla, co si o tom myslet.
„Snad jsem tak moc neřekla,“ špitla jsem.
Pohladil mě po tváři. „Radši už mlč, Sandy.“
Zbožňovala jsem způsob, jakým vyslovoval moje jméno - bylo to lepší než tisíc vyznání. Vzápětí vklouznul ke mně pod pokrývku.

O hodinu později jsem sešla po schodech dolů do kuchyně a nalila si už vychladlou kávu. Na stole ležel čerstvý výtisk Denního věštce. Hned mi padl do oka velký titulek:

Lucius Malfoy zbaven všech obvinění
Sáhla jsem po novinách a začetla se do článku. Malfoye i Lotranda zprostil kouzelnický soud po ročních tahanicích žaloby ve věci zabití Siriuse Blacka s odůvodněním, že Black byl v té době zločincem na útěku a oba obžalovaní jednali v dobré víře. V dobré víře!!! Nechtělo se mi věřit, že tohle mohl soud říct. V dobré víře zabili člověka… Článek pokračoval větou, že oba obvinění byli ještě týž den propuštěni na svobodu. Z fotografie se na mě povýšeně díval Lucius Malfoy, vedle něj se trochu nejistě usmíval Lotrand.

Odložila jsem noviny zpátky na stůl a vstala právě v okamžiku, kdy Severus scházel ze schodů. Teď mi bylo jasné, proč chtěl odjet už brzy ráno - Lotrand mě pravděpodobně začne brzy znovu hledat.
„Jdu balit,“ oznámila jsem suše.
„Fajn,“ přikývl.

Domek na pobřeží jsme opustili za necelé půl hodiny. Cesta do Bradavic byla dlouhá a protože jsme museli jet mimo jiné rozpáleným mudlovským vlakem, tak i dost úmorná. O to příjemnější pak bylo najít útočiště v chladných zdech bradavického hradu.

V mém pokoji bylo vše při starém, jen na stole ležel hlasový pergamen. Otevřela jsem ho.
„Vítejte zpátky v Bradavicích, profesorko Johnsonová,“ ozval se z pergamenu Brumbálův hlas. „Doufám, že jste měla příjemnou cestu. Byl bych rád, kdybyste se za mnou mohla hned po večeři zastavit, potřebuju s vámi projednat něco důležitého.“
Vidina klidného večera byla pryč. S povzdechem jsem si šla připravit osvěžující bylinkovou lázeň.

xxxxx

Po večeři jsem zašla do Brumbálovy pracovny. Severus už tam byl a jako obvykle postával kousek od Brumbálova stolu. Usmála jsem se na něj, jeho výraz byl však podivně vážný.
„Dobrý večer, Sandy,“ přivítal mě Brumbál. „Posaďte se, prosím!“
Sedla jsem si do křesla a zvědavě se na Brumbála zadívala.
„Doufám, že jste si během prázdnin pořádně odpočinula. Severus si vás prý vyzvedl přímo u moře.“
Přikývla jsem. „Ano, bylo to tam skvělé. Ale o tom jste se mnou asi nechtěl mluvit, pane řediteli.“ Neměla jsem ráda tohle chození kolem horké kaše.
„Máte pravdu, Sandy,“ usmál se. „Ehm, tedy – jak jste už asi slyšela, měli jsme během léta nějaké problémy s Harrym Potterem.“
„Ano, to jsem slyšela,“ přikývla jsem.

Harryho napadl mozkomor přímo u jeho příbuzných, kde trávil prázdniny. Bylo to jasné znamení, že se Voldemortovi stoupenci osmělují, když si některý z nich dovolil poslat za Harrym mozkomora. Jakmile se to ke mně doneslo, chtěla jsem se za ním rozjet, ale Brumbálova sova mě zastavila s příkazem, že mám zůstat tam, kde jsem.

„Jak už jsem vám psal, ukryli jsme Harryho na jednom bezpečném místě v Londýně. Střídá se u něj pár spolehlivých kouzelníků a byl bych rád, kdybyste tam s nimi pár týdnů pobyla i vy. Budete se také účastnit některých akcí Fénixova řádu, jak jsme se domluvili už před prázdninami. Jistě víte, že Řád má na tom místě své ústředí.“

Nepřekvapilo mě to - bylo jen otázkou času, kdy mě Brumbál konečně požádá, abych se k Řádu připojila. Voldemort byl stále silnější a podle toho, jak si Severus v poslední době často držel předloktí, kde měl vypálené znamení zla, také intenzivně svolával své stoupence. Takže jsem samozřejmě souhlasila.
„Dobře, pane řediteli. Kdy mám odjet?“
„Nejlépe ještě dnes večer, Sandy. Každou chvíli by měl dorazit…“
Brumbálova slova přerušilo zaklepání na dveře.
„Vida, už je tady,“ zaradoval se. „Pojďte dál, Remusi!“

Do místnosti vešel mírně prošedivělý muž středních let v ošuntělém hábitu. Jeho živé oči rychle přelétly všechny přítomné.
„Dobrý večer, pane řediteli.“ Podal si ruku s Brumbálem a pak se na mě usmál.
„Moc rád tě zase vidím, Sandy. Sluší ti to, když jsi takhle opálená.“
„Remusi!“
Vstala jsem a přátelsky ho objala. Zachytila jsem Severusův nesouhlasný pohled, ale tvářila jsem se, že jsem momentálně oslepla.
„Jak ses měl celý ten rok, co jsme se neviděli?“
„To je dlouhé povídání. Myslím však, že budu mít dost příležitostí ti to podrobně vylíčit,“ usmíval se. Nakonec se obrátil ke Snapeovi.
„Ahoj Severusi.“
„Lupine.“ Snape počastoval Remuse nejstudenějším pohledem, jakého byl schopen. Lupin se jako obvykle tvářil, že je všechno v nejlepším pořádku. Vadilo mi, jak ho Severus nesnáší, protože Remus Lupin byl skvělý a sympatický člověk, jen s jednou drobnou chybičkou – byl to vlkodlak. Ale existují na světě věci, které se dají jen těžko změnit a vzájemný vztah těch dvou mezi ně rozhodně patřil.
„Remus vás doprovodí do Londýna, Sandy. Možná bude potřeba, abyste ho na pár dnů zastoupila. Samozřejmě vám všechno podrobně vysvětlí,“ dodal ředitel.
„Dobře,“ přikývla jsem.
„Teď buďte tak hodná a dojděte si sbalit věci, abyste mohli vyrazit co nejdříve.“
„Ještě jsem si ani nevybalila, takže můžeme vyrazit hned,“ usmála jsem se trochu trpce.
„Tím lépe,“ kývl Brumbál souhlasně.

Přistoupila jsem ke Snapeovi a zvedla k němu oči.
„Měj se, Severusi. Snad se brzy uvidíme.“
Na víc jsem si netroufala, vzhledem k tomu, že jsme nebyli sami.
Udělala jsem od něj jediný krok, když mě chytil za zápěstí a přitáhl k sobě zpátky. Pak mě políbil tak dlouze a intenzivně, jako by to mělo být naposledy. Dokonale mě tím překvapil.
„Brzy se znovu uvidíme,“ řekl tiše, když konečně oddálil své rty od mých.
Pátravě jsem se na něj zadívala, ale z jeho tváře jsem  nevyčetla vůbec nic. Už pokolikáté mě napadlo, proč vlastně miluju muže, který je tajemný jako hrad v Karpatech a kterému asi nikdy v životě nebudu rozumět.

Otočila jsem se k Lupinovi. „Půjdeme?“
Stál tam a zíral na Snapea. Kdyby mě byl právě políbil bazilišek, nevypadal by Lupin ani z poloviny tak překvapeně.
„Remusi! Půjdeme?“
„Co? Ano, jdeme,“ probral se konečně.
Vyšli jsme z Brumbálovy pracovny. Za dveřmi, které jsme za sebou právě zavřeli, se odehrál podivný rozhovor. 

„Nelíbí se mi to, pane řediteli. A jí se to už vůbec nebude líbit.“ Snape neklidně rázoval po místnosti.
„Já vím, Severusi, vím. Asi musíme čekat pořádnou bouřku. Ale sám dobře víš, že to jinak udělat nešlo. Kdyby se to nedozvěděla takhle, stejně by jí to brzy řekl Harry Potter.“
„Potter! Ten malej zmetek! Kolikrát mi bude ještě komplikovat život?“ syčel Snape.
„Ale no tak, Severusi, uklidni se. Věděl jsi přece, že tahle chvíle jednou přijde.“
Snape sklopil hlavu a tiše řekl. „Doufal jsem, že to „jednou“ bude o dost později.“
„Bohužel,“ usmál se smutně Brumbál. „Udělal jsi chybu a musíš za ni zaplatit. Už jsi jí řekl, co k ní cítíš?“
„Ne,“ zavrčel Snape.
„Severusi, chlapče, na co ještě čekáš? Byl jsi s ní přece sám celé tři dny! Snad nečekáš, že jí to řeknu za tebe?“
Snape mu věnoval dlouhý nesouhlasný pohled. Brumbálovi si povzdechl.
„Škoda, možná by ti to pomohlo v tom, co přijde. Teď ti nezbývá, než být připravený, Sandy tě určitě brzy zavolá.“
„S tím počítám, pane řediteli. I s tím, že už mě v životě nebude chtít vidět.“

xxxxx

Před bradavickým hradem jsme s Remusem nasedli na košťata a vyrazili na cestu do Londýna. Byla příjemně vlahá letní noc a dlouhá cesta rychleji ubíhala, když jsme si povídali. Vyprávěla jsem mu o uplynulém školním roce v Bradavicích a on se mi na oplátku svěřil s tím, co dělal od té doby, kdy jsme se naposledy viděli.

Do Londýna jsme dorazili až k ránu. Remus mě zavedl k podivnému domu ukrytému na Grimmauldově náměstí. Dveře se otevřely, jakmile jsme k nim došli – jako bychom byli očekáváni. Za nimi se na nás usmívala Molly Weasleyová. Moc jsem ji neznala, jen nás vloni někdo vzájemně představil, když jsme se potkaly na Příčné ulici.
Podle jejích instrukcí jsme tiše prošli celým domem až ke svým ložnicím.
„Teď si jděte lehnout a nechci vás vidět dřív než u oběda. Dobrou noc,“ přikázala nám.
Odevzdaně jsme na sebe s Remusem pohlédli. Molly by byla vynikající generál, napadlo mě; komandovat uměla opravdu skvěle. Popřála jsem Remusovi dobrou noc a zmizela ve své ložnici.

xxxxx

Dům sice během dopoledne ožil různými hlasy a zvuky, ale byla jsem tak unavená z dlouhého cestování, že mi to vůbec nevadilo a spala jsem až do odpoledne. Můj pokoj měl vlastní koupelnu, čehož jsem po probuzení s chutí využila. Příjemně osvěžená jsem pak zamířila dolů do místnosti, z níž se ozývaly hlasy. Byla to kuchyně. Molly Weasleyová právě sklízela hůlkou špinavé nádobí ze stolu. Remus Lupin seděl na židli a vypadal, že nespal ani minutu.

„Přeji dobré odpoledne,“ usmála jsem se.
„Dobré odpoledne, Sandy,“ Molly mi úsměv oplatila. „Co byste řekla vejcím se šunkou?“
„Skvělé, paní Weasleyová, mám hlad jako vlk.“
„Ty můžeš mít tak nanejvýš hlad jako pes. Přes vlčí hlad jsem tu přece já,“ zašklebil se Remus. Někdy dokázal na účet vlků, svých vzdálených příbuzných, dost krutě žertovat. Posadila jsem se vedle něj a dotkla se jeho ruky. Věděl, že s ním cítím a poděkoval mi pohledem.
Rozhlédla jsem se po kuchyni, která nesla neklamné známky toho, že nebývá moc často používána.
„Ten dům vypadá hodně staře,“ nadhodila jsem. „Připadá mi takový záhadný.“
„Spíš je divný! Já to říkám pořád, že bychom tu neměli být, ale Brumbál o tom nechce ani slyšet,“ potřásla Molly rozhořčeně hlavou a postavila přede mne plný talíř jídla. Pustila jsem se do svého snídaňooběda a naslouchala lamentování, co všechno je v tom domě špatně a co by mělo být jinak. Remus se snažil chvílemi oponovat, ale proti rozjeté Molly neměl šanci.
„Komu ten dům vlastně patří?“ zeptala jsem se, zatímco jsem odnášela svůj prázdný talíř do dřezu.
„Komu? Blackovi přece!“ řekla Molly bez valného zájmu.
„Blackovi?“ Talíř mi do dřezu spíš upadl, než že bych ho tam položila. „Siriusi Blackovi?“
„No ano,“ kmitala Molly dál po kuchyni, aniž si všimla mého neklidu. Remus se na mne s obavami zadíval.

Než jsem se stačila nadechnout k další otázce, ozvaly se v chodbě veselé hlasy a vzápětí se v kuchyni objevily čtyři zrzavé hlavy. Weasleyovic dvojčata Fred a George a jejich mladší sourozenci Ron a Ginny se nahrnuli dovnitř jako velká voda.
„Ahoj mami,“ halasili.
„Jé, dobrý den, paní profesorko!“ zaznamenali vzápětí mou přítomnost.
„Kde máte zbytek smečky?“ zeptal se Remus.
„Měli by tu být každou chvilku, šli kousek za námi. A dobré odpoledne, pane profesore,“ šklebil se George. Nebo to byl Fred? Někdy jsem je od sebe nepoznala.
„Už jsou tady,“ konstatovalo druhé z dvojčat.
Dovnitř vešel Harry Potter a Hermiona Grangerová. Oba byli viditelně potěšeni, že jsem přijela. A současně s nimi vběhl dovnitř i...velký černý pes.
Stála jsem tam a dívala se na něj jako na zjevení.

„Frede, Georgi, kolikrát vám mám říkat, abyste se takhle netoulali po okolí? Je to nebezpečné! A ty bys taky už mohl mít rozum, Siriusi, starý jsi na to dost!“ slyšela jsem jakoby z dálky Molly.
Pes se mi proměnil před očima. Uprostřed kuchyně teď místo něj stál - Sirius Black.
„Ale no tak, Molly, nebyli jsme přece nijak daleko,“ usmál se na ni.
„Ahoj Sandy,“ otočil se vzápětí ke mně, jako bychom se viděli naposledy včera.

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. On, kterého jsem už dávno oplakala, on, kterého jsem tolik milovala, on, jehož tvář se mi zjevovala v bezesných nocích, tady teď stál živý, zdravý a ještě ke všemu veselý.
Pocítila jsem slabost v kolenou a musela jsem se opřít o zeď.
Chvilku jsem nebyla schopna slova. Pak jsem ze sebe konečně vykoktala:
„T-t-ty jsi přece mrtvý?!?“
Vesele se zašklebil: „Připadám ti tak snad?“
„N-ne, to ne. Ale...jak to, že...?“
„Že žiju? No, tak se to nějak seběhlo.“
Black mluvil bezstarostně jako malé dítě a mě to začínalo zlobit. Počáteční šílenou radost z toho, že ho znovu vidím, vystřídal divný pocit z jeho chování. Jako bych mu vůbec nechyběla!

Zhluboka jsem se nadechla a trochu odměřeně pronesla:
„Siriusi, prosím, buď tak laskav a zkus mi to vysvětlit, ano? Bylo by to více než vhodné.“
S uspokojením jsem zaznamenala, že se mi konečně vrátila schopnost formulovat celé věty.
Remus Lupin bezpečně vycítil houstnoucí atmosféru a zvedl se od stolu.
„Molly, děti, pojďte, půjdeme nahoru.“
Black je gestem ruky zarazil.
„Ne, ne, jen tu zůstaňte. My se raději přesuneme do salónu.“ Poprvé zněl jeho hlas aspoň trochu vážně. Vzal mě za ruku, jako by nechtěl dopustit, abych se mu ztratila, a odvedl mě z kuchyně.

Salón na druhé straně chodby byl hodně prostorný, s velkým krbem a se spoustou kožených křesel umístěných po jeho krajích. Ani jeden z nás se však neposadil. Stáli jsme proti sobě a trochu rozpačitě se dívali jeden na druhého.
„Sandy, hrozně rád tě vidím...“ pokusil se mě Sirius obejmout.
„Myslela jsem, že jsi mrtvý!“ zaječela jsem na něj a odstrčila ho.
„Ale no tak,“ nevzdal svou snahu.
„Nesahej na mě!“ zuřila jsem. „Jak to, že jsi živý, když já už tě dávno oplakala?“
Black zvážněl. „Promiň. Slyšel jsem, že tě to sebralo, ale nemohl jsem nic dělat. Je mi to vážně líto.“
„Líto? A to je všechno, co mi k tomu řekneš?!?“
„Sandy, já nevím, co bych ti měl ještě říct. Prostě jsem šťastnou náhodou přežil a Snape mě pak na Brumbálův pokyn dostal sem, kde jsem v bezpečí. A tady od té doby žiju.“
„Jak jsi tu dlouho?“ zeptala jsem se ostře.
„Asi rok, no - možná trochu déle než rok.“
„A za celou tu dobu jsi mi nemohl – nebo snad nechtěl - dát vědět, že jsi v pořádku?!?“
Pokrčil bezradně rameny. „Nemohl, Sandy, zakázali mi to. Kvůli mé i tvé bezpečnosti.“
Přimhouřila jsem oči. „Kdo ti to zakázal?“
„Snape.“
Jako by se mi v hlavě rozblikalo varovné světýlko.
„Snape ti zakázal mě kontaktovat?“
Black přikývl. „Jo. Prý to tak chtěl Brumbál.“

Znovu jsem se zhluboka nadechla. Takže Snape… Cítila jsem, jak se mi kosmickou rychlostí vrací ta stará známá nedůvěra, kterou jsem k učiteli lektvarů kdysi pociťovala a kterou mezitím z mé hlavy vyhnala láska. Můj vztek na Blacka se teď začal obracet i proti Snapeovi.
Přistoupila jsem ke krbu, nabrala z nádoby na jeho okraji hrst lesklého prášku a hodila ho do ohně.
„Snape!!! Chci s tebou mluvit. Hned!“

V krbu se zatočil černý stín. Vzápětí se z ohniště vynořila Snapeova urostlá postava a oprašovala si popel z ramen.
„Dobré odpoledne, Sandy. Blacku.“ Nebyl ani trošku překvapený, že ho volám.
„Můžeš mi to laskavě nějak vysvětlit?“ procedila jsem mezi zuby a kývla hlavou směrem k Blackovi. „Řekls mi, že je mrtvý!!!“
Přikývl. „Ano, to máš pravdu.“ Jeho pohled byl vážný a smutný. „Nebudeme o tom ale mluvit před ním,“ loupl okem po Blackovi.
„Proč? Je snad něco, co by Sirius neměl o své údajné smrti vědět?“
„Možná,“ řekl Snape neurčitě.
„A možná je nejvyšší čas, aby se to dozvěděl. Takže jak to bylo? Nepoznal jsi mrtvého od živého nebo co?“
Blýsklo se mu v očích.
„To jsem samozřejmě poznal. Malfoy v té jeskyni opravdu někoho zabil, jenže to nebyl Black.“
„Cože???“
„Nastrčil jsem tam místo Blacka jednoho Smrtijeda. Měl v Bradavicích splnit tajný úkol, jenže to byl hlupák a přemístil se přímo doprostřed Temného lesa. Odtamtud málokdo vyvázne bez újmy; on se zřejmě utkal nejméně s polovinou všech stvůr, co tam žijí. Našel jsem ho těžce zraněného na kraji lesa, když jsem v noci letěl do jeskyně.“
Vytřeštila jsem na něj oči.
„Tys nechal toho Smrtijeda vědomě zabít jiným Smrtijedem?“
Snape pokrčil rameny. „Jeho stav byl beznadějný, stejně by ta zranění nepřežil. A svou smrtí zabránil Blackově smrti.“
„Ale...Malfoy přece není slepý! Musel se všimnout, že ten, koho zabil, není Black!“
„Dal jsem tomu Smrtijedovi vypít mnoholičný lektvar,“ řekl Snape tiše. „Malfoy byl pevně přesvědčený, že je to Black.“
Měla jsem pocit, že sebou každou chvíli praštím. Rychle jsem si sedla do křesla a začala zhluboka dýchat. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že to, co se mi tady ti dva snaží naservírovat, prostě nemůže být pravda. Můj mozek se zoufale snažil odhalit, co je to za podivnou hru, které se účastním. Když jsem se konečně trochu vzpamatovala, napadlo mě:
„Do mnoholičného lektvaru ale musíš přidat něco z těla toho, koho chceš napodobit. Tys mu v tom pomohl, Siriusi?“ vstala jsem a obrátila se na Blacka.
„Ne, Sandy, já tam vůbec nebyl. Snape říkal, že použil pár vlasů, které našel na mém lůžku.“
Podívala jsem se na Snapea, který tiše přisvědčil.
„A kde jsi vůbec byl, Siriusi?“
„Zavřený ve sklepě v Prasinkách. Byl jsem tam hledat jídlo a nějaký dobrák za mnou zamknul dveře. Musel jsem tam zůstat celou noc, než mě ráno pustili ven.“
„Měl jsi přece hůlku,“ namítla jsem.
„Neměl, Sandy, zapomněl jsem ji v jeskyni.“
Nedůvěřivě jsem se na něj podívala, ale vypadal, že si nevymýšlí, takže jsem to nekomentovala.
Přešla jsem ke Snapeovi.
„Brumbál si taky myslel, že ten mrtvý je Black?“
„Ano.“
„Jak dlouho jsi ho dokázal takhle balamutit?“
„Ne moc dlouho. Přišel na to pár hodin poté, co ti jeho smrt oznámil.“
„Jak to zjistil?“
„Poznal, že mu neříkám pravdu. Zná mě až příliš dobře.“
„Takže Brumbál – když mi říkal o Blackově smrti -  vlastně nevěděl o tom, že mi lže.“
Snape přikývl.
„Zatímco ty jsi lhal mně i Brumbálovi zcela vědomě.“
Neodpověděl. Jeho oči byly najednou hluboké a studené.

Zhluboka jsem se nadechla.
„Proč, Severusi? Proč jsi to celé udělal? A nevykládej mi tu žádné báchorky o tom, že jsi chtěl Blacka zachránit.“
„Možná jsem měl přece jen Malfoye nechat, aby ho zabil,“ pronesl ledovým hlasem.
Potřásla jsem odmítavě hlavou.
„Takhle to bylo lepší, ne? Jednak teď vypadáš děsně šlechetně, že jsi Blacka zachránil, přestože ho nemáš rád. A pak - a to pro tebe byla nesporná výhoda - jsi měl ke mně celý rok volnou cestu, protože jsem měla za to, že je Sirius mrtvý.“
Snape varovně přimhouřil oči, ale bylo mi to jedno.
„Jak - volnou cestu?“ vystartoval k nám znenadání Black.
„Zmlkni, Blacku!“ štěkl na něj Snape.
„Předpokládám, že to ještě neví?“ zeptala jsem se Snapea a přistoupila těsně k němu.
V jeho očích jsem najednou četla obavu z toho, co bude následovat. Provokativně jsem mu začala upravovat hábit u krku.
„Možná by ses mu měl pochlubit, Severusi. Říct mu, proč jsi tak stál o jeho izolaci,“ pronesla jsem zamyšleně.
„O čem to, k čertu, mluvíte?“ Black začínal být pěkně podrážděný, jak se marně snažil naší konverzaci porozumět. A zjevně ho vytáčelo, že se Snapea dotýkám.
Snape mi upřeně pohlédl do očí.
„Sandy, jestli se Black teď o nás dvou dozví, bude chtít souboj na život a na smrt,“ zazněl jeho hlas přímo v mé hlavě. „Bylo by hloupé, kdybych ho teď musel opravdu zabít.“
Neobtěžovala jsem se s kouzlem a promluvila na něj normálně.
„Z toho tedy vážně strach nemám, miláčku.“
„Sandy, …“ Víc jeho slov už jsem do své hlavy nepustila. Přerušila jsem oční kontakt.
„Jak to, že mu říkáš miláčku?“ vrčel vztekle Black a šlehal po Snapeovi rozzuřeným pohledem.

Měla jsem jich obou právě tak dost. Beze slova jsem vyšla z místnosti, nechávaje je tam stát, a zamířila nahoru do své ložnice. Frekvence mých kroků na schodech se stupňovala, ty poslední už jsem doslova vyběhla. Vlétla jsem dovnitř, zamkla za sebou dveře, padla na postel a rozplakala se.

xxxxx

„Sandy!!! No tak Sandy! Otevři! Nemůžeš tam přece zůstat na věky!“ ozýval se Blackův hlas za dveřmi mé ložnice. Black původně začal jemným klepáním, pak trochu přidal na intenzitě a teď už mlátil do dveří pěstí. Ležela jsem na posteli a tiše zírala do stropu. Za chvíli to vzdal a nechal se vystřídat od Molly.
„Sandy, drahoušku, máme o tebe strach! Vždyť už jsi tam zavřená tři dny! Otevři, promluvíme si! Co říkáš? Neslyším tě.“
Neříkala jsem nic. Po Molly to zkusil i Harry, pak Hermiona, pak ještě někdo další…postupně se tam vystřídalo snad celé osazenstvo domu. Ale nikdo z nich si netroufl otevřít dveře kouzlem, natolik mou dobrovolnou izolaci respektovali.

To nebyly jediné návštěvy. Třetí den večer se objevila Snapeova hlava v krbu mého pokoje. Šíleně jsem se lekla, ale než stačil něco říct, byla jsem na nohou.
„Zmiz, Snape. Hned.“
„Sandy, chci si s tebou promluvit.“
„Není o čem, už jsem toho slyšela dost. Zmiz.“ Namířila jsem mu konec hůlky doprostřed čela a významně se na něj podívala. Všimla jsem si krvavého šrámu na jeho obočí.
„Sandy…“
Nadechla jsem se. „Cr-...“
„To neuděláš,“ řekl rychle.
„Chceš se vsadit?“ Můj ledový hlas ho ujistil o tom, jak vážně to myslím.
Zmizel během pár vteřin. 
V noci přišel Remus. Jemně zaťukal, aby nevzbudil ostatní v domě.
„Sandy, já vím, že chceš být sama, ale pozítří je úplněk a já musím pryč. Potřebuju, abys místo mě hlídala Harryho a potřebuju se s tebou domluvit na podrobnostech. Otevři, prosím!“
Chvíli jsem přemýšlela, než jsem došla ke dveřím a odemkla je. Remus vstoupil dovnitř s největší obezřetností, jako by se bál, že ho kousnu.
„Vypadáš hrozně,“ řekl soustrastně.
„Dík. Taky se tak cítím.“ Lehla jsem si zpátky na postel, Remus se posadil do křesla. Oba jsme chvíli mlčeli.

„Je mi to líto, Sandy. Musí to být pro tebe těžké,“ začal nakonec Remus opatrně.
„To teda je. Věděl jsi, že je Black naživu, Remusi?“
„Zjistil jsem to až na začátku prázdnin.“ Na okamžik se odmlčel, než se zeptal:
„Sandy, oprav mě, jestli se mýlím, ale mám takový dojem, že tě setkání s ním spíš naštvalo než potěšilo. Nejsi ráda, že žije?“
„Jsem, samozřejmě. Jsem šťastná, že je v pořádku,“ řekla jsem bez valného nadšení.
„Ale…?“
„Ale zatímco já se kvůli němu trápila, on se ani neobtěžoval dát mi vědět, že je naživu.“
„Vždyť víš, že nesměl.“
„Nesměl, nebo nechtěl? Podle toho, co jsem o něm slyšela – a to ty víš asi lépe než kdo jiný - byl Sirius odjakživa rebel porušující zákazy. Typický Nebelvír, který vždy udělá to, co pokládá za správné bez ohledu na následky. A najednou se bez odporu podřídí zákazu mě kontaktovat? Ještě navíc, když mu to řekl Snape? Ne, tohle prostě není normální. Pokud by mi opravdu chtěl poslat zprávu, tak věřím, že by to klidně udělal.“
Lupin se zamyslel. „Musím připustit, že na tom něco je. Sirius si nikdy ze zákazů nic nedělal a myslím, že se v tom dodnes nezměnil.“
Povzdychla jsem si. „Tak vidíš. Takže z toho mi vyplývá, že mě nemiloval a že jsem se kvůli němu trápila zbytečně.“
„To je na mě trochu moc ženská logika. Neměla by ses ho na to raději zeptat přímo?“
„Možná. Ale při tom infantilním chování, které předvádí, se toho stejně moc nedozvím.“
„Sandy, on je radostí bez sebe, že tu má Harryho. Ten chlapec pro něj hodně znamená a je to poprvé, co jsou takhle spolu.“
Na to se nedalo říct zhola nic.

„A Snape?“ zeptal se Lupin.
Zavřela jsem na chvilku oči.
„Co chceš slyšet? Byl to přece on, kdo tu údajnou Blackovu smrt naaranžoval! Lhal mi do očí! Když si jen vzpomenu, kolikrát mě držel v náručí, když se mi zdály hrozné sny o Siriusovi a já se budila s pláčem… A ten bídák se přitom ani slůvkem nezmínil, ani jednou nenaznačil, že se trápím zbytečně, jen mě utěšoval. Proč by mi to taky říkal, když mě takhle měl jen pro sebe...“
„Ale Siriuse tím přece zachránil, Sandy. Možná to neudělal tím nejlepším způsobem, nicméně Black díky němu dneska žije.“
„To ano,“ ušklíbla jsem se. „Ale kdo ví, jak to všechno doopravdy bylo? Kdo ví, jestli všechny ty náhody nakonec nebyly Snapeovo dílo? Vždyť mohl všechno tak snadno narafičit! Jen uvaž - ten Smrtijed, kterého prý našel zraněného; Black omylem zavřený ve sklepě - to je přece ta nejjednodušší věc na světě; Draco Malfoy, který náhodou vidí do jeho myslánky; Lucius Malfoy, kdysi Snapeův přítel, který se o tom dozví a jde Blacka zabít…“
Lupin mlčel.
Podívala jsem se na něj. „Remusi, řekni mi po pravdě, ty znáš Snapea mnohem déle a lépe než já – myslíš, že by byl něčeho takového schopen?“
Lupin bezradně pokrčil rameny.
„Sandy, nikdo ve skutečnosti nezná Severuse Snapea. Uvědomil jsem si to, když jsem ho před pár dny viděl, jak tě políbil. Ale na druhou stranu věřím, že Brumbál ho má natolik pod kontrolou, že by něco takového nepřipustil.“
„Zapomněl jsi, že Brumbálovi například uniklo, že ten mrtvý nebyl Black.“
„Ale brzy na to přišel.“
„To nemusí nic znamenat. Jestli to Snape už předtím všechno narafičil tak, jak si myslím, tak už Brumbál neměl šanci to změnit a mohl se jen snažit zmírnit následky.“
„To je pravda,“ souhlasil neochotně Lupin. „Nicméně ať je to, jak chce,“ zhluboka se nadechl a přísně se na mě podíval, „od tebe byla pěkná hloupost štvát Blacka se Snapem proti sobě! Říct Snapeovi před Blackem miláčku, to bylo tedy obzvlášť dětinské!“
„Remusi, pochop, že jsem byla z toho všeho vzteky bez sebe. A pak, myslela jsem si, že Blackovi to stejně bude jedno a Snapea tím jen trochu znervózním.“
„Tak to ses tedy dost spletla!“ Remus prudce vstal a začal přecházet po pokoji.
„Bylo štěstí, žes za sebou aspoň nezavřela dveře! Když jsem je tam uviděl stát proti sobě s namířenými hůlkami, měl jsem co dělat, abych je stihl oba včas odzbrojit! Chtělas, aby se pozabíjeli nebo co?“ Opravdu se na mě za to zlobil.
Potřásla jsem hlavou.
„Nic takového jsem nechtěla, Remusi. A soudě podle těch návštěv za mými dveřmi i v krbu to nakonec oba přežili, ne?“
„To jo, ale servali se jak dva malí kluci. Sirius byl tak vzteklý, že Snapea napadl i bez hůlky. Snape má roztržené obočí a Sirius zase moc elegantní monokl na levém oku.“
Představa Blacka s monoklem vyloudila na mé tváři slabý úsměv. Remus mě zpražil přísným pohledem.
„Co bude dál, Sandy? Co chceš dělat? Nemůžeš tu být pořád zavřená.“
„Já vím, Remusi,“ vzdychla jsem. „Musím se s tím nějak srovnat.“
„Promiň mi tu dotěrnou otázku,“ Lupinův hlas přešel do měkčího tónu, „ale - vrátíš se k Siriusovi?“
„Ne,“ řekla jsem rozhodně. „Jednak si myslím, že mě už nemiluje, a pak – a tím si jsem úplně jistá – já už nemiluju jeho.“
„Takže zůstaneš se Snapem?“
Vzdychla jsem.
„Těžko, Remusi. Přestala jsem mu věřit. Už to, co o celé té eskapádě vím, je dost hrozné, a přitom celá pravda je asi ještě horší. Nemůžu s ním za těchto okolností zůstat.“
„Sandy, nevíš přece, jak to doopravdy bylo. Nemůžeš ho odsuzovat, aniž bys znala všechny podrobnosti.“
„O těch se taky nemusím nikdy dozvědět. Leda že bych na Snapea použila veritaserum, ale to mi Brumbál v životě nedovolí.“
„To tedy rozhodně ne. Tohle dilema ti tedy ani trošku nezávidím.“
Lupin neklidně pohlédl k oknu.
„Sandy, za chvilku bude svítat a já musím jít. Měli bychom si ještě rychle promluvit o tvých povinnostech během té doby, co tu nebudu. Můžeme?“
„Ale ano, aspoň přijdu na jiné myšlenky. Tak povídej.“

Znovu se posadil a podrobně mi vylíčil, jak to v domě chodí a co a kdy je třeba hlídat. Cítila jsem se najednou strašně unavená, ale snažila jsem se neusnout a zapamatovat si všechno, co mi říká. Nakonec dodal:
„Já nebudu daleko, Sandy, mám takové malé soukromé vlkodlačí vězení kousek za Londýnem. Po úplňku se vrátím.“
Najednou mě něco napadlo.
„Remusi?“
„Ano?“
„Tobě už nepomáhá ten vlkodlačí lektvar, co dostáváš od Snapea?“
Lupin byl na rozpacích.
„No, pomáhá, když ho dostanu včas.“
Pátravě jsem se na něj zadívala a on uhnul očima.
„A tentokrát ho nedostaneš?“
Nechtělo se mu do odpovědi.
„Víš, jsou určité okolnosti, kvůli kterým…“
„Remusi, co se děje?“
Vzdychl. „Snape mi dnes ráno řekl, že musí vyřídit něco důležitého a nebude schopen mi ten lektvar připravit. Proto tady nemůžu zůstat, bylo by to příliš nebezpečné.“

Vyděsila jsem se. Znamenalo to, že si Remus svou přeměnu tentokrát opravdu pořádně protrpí. A taky to znamenalo další záhadu kolem Snapea. Co mohlo být tak šíleně důležitého, že kvůli tomu nemohl ten lektvar dodat? Snape nebyl sice nikdy nadšený z toho, že ho má Lupinovi měsíc co měsíc vařit, ale protože mu to nařídil Brumbál, svědomitě to dělal. Vrtalo mi to hlavou. A už vůbec jsem nechápala, proč se po tom všem, co jsem se o Snapeovi dozvěděla,  objevila někde hluboko uvnitř mé mysli obava o jeho bezpečnost. 

Lupin vstal.
„Je mi líto, ale budu muset jít. Potřebuju chytit první ranní vlak.“
„Doprovodím tě, Remusi.“
Zvedla jsem se z postele a než stačil zaprotestovat, přeměnila jsem se v psa a zavrtěla ocasem.
„Tak dobře, jdeme,“ usmál se a pohladil mě po hlavě.

xxxxx

Na nádraží to nebylo daleko a cesta byla vcelku bez problémů až na to, že se venku pohybovala první ranní vlna pejskařů. Skoro každý pes se chtěl se mnou očichat, což mi nebylo právě příjemné a navíc to i poněkud zdržovalo. Ale nakonec jsme zdárně dorazili k vlaku. Cesta zpátky už byla jednodušší, běžela jsem rychlým klusem a případné čtyřnohé dotěry odháněla ostrým chňapnutím.

Otevřela jsem si dveře heslem, které mi svěřil Remus a vstoupila jsem dovnitř. Dům byl tichý, všichni ještě spali. Vešla jsem do kuchyně a postavila vodu na kávu. Po probdělé noci by mě asi můj obvyklý čaj do provozu neuvedl. Netrvalo to dlouho a objevila se Molly.
„Sandy! Tak ráda tě zas vidím!“ Samou radostí mi začala tykat. „Měli jsme o tebe všichni strach. Doufám, že jsi v pořádku?“
„V rámci možností, Molly,“ usmála jsem se smutně.
„Ach tak, chápu,“ řekla s porozuměním.
„Molly, mám jednu prosbu – vymyslete mi, prosím, na příští dny tolik práce, kolik jen budete moci, ano? Ráda bych se nějak zabavila.“
„Rozumím,“ usmála se. „Myslím, že se nudit nebudeš. Jak už jsem říkala, dům je nesmírně zanedbaný, no a zrovna dneska se chceme pustit do úklidu pokojů v podkroví.“
„Ráda se zúčastním,“ přikývla jsem.

Právě když jsme dokončily přípravu snídaně, začalo se v kuchyni scházet osazenstvo domu. Jako první přišel Sirius Black. Trochu se ve dveřích zarazil, když mě uviděl, a pak se rozpačitě pousmál. Na levém oku měl překrásný fialovozelený monokl, přesně jak říkal Remus.
„Dobré ráno, Sandy. Jsem rád, že ses mezi nás vrátila. Dobré ráno, Molly.“
Posadil se ke stolu a nespouštěl ze mě oči, ale já se na něj nepodívala. Po chvíli to nevydržel.
„Sandy, mohli bychom si promluvit?“
„Teď ne, Siriusi, až večer. Nejsem na to ještě dostatečně připravená.“
„Dobře, jak chceš. Tak tedy večer.“

Když se všichni nasnídali, pustili jsme se do úklidu podkrovních pokojů. Práce tam bylo až nad hlavu, přesně jak Molly slibovala. Fred a George se samozřejmě neobešli bez svých legrácek a vtípků, ke kterým se rádi přidali i Harry s Ronem. S úlevou jsem zjistila, že když je poslouchám, konečně nepřemýšlím o tom, jestli je Snape opravdu takový padouch, jak to momentálně vypadá.

Po obědě mě Molly požádala, jestli bych v jednom z podkrovních pokojů nezlikvidovala bubáka, který tam už pěkně dlouho přebýval. Byla jsem ráda za to malé zpestření jinak nezáživného úklidu, takže jsem se tam hned vydala.

Zavřela jsem za sebou pečlivě dveře, protože vypustit bubáka do domu bylo to poslední, co jsem chtěla. Vytáhla jsem hůlku a prohlédla pokoj. Hmm, usídlil se v nástěnných hodinách, to nebylo moc obvyklé. Chvíli jsem zkoumala, jestli se ty hodiny dají vůbec otevřít, než jsem na ně namířila hůlku. Bubák se vyplížil ven a vzápětí ležel přede mnou v podobě mrtvého Snapea. Hlava mu krvácela a celé tělo měl podivně zkroucené. Nepochybně pozdrav od lorda Voldemorta. No fajn, pomyslela jsem si, aspoň vím, jak na tom se svými city doopravdy jsem.
„Riddikulus!“ zaburácela jsem. Snape-bubák se sklonil nad kotlíkem, ale u kořene nosu se mu náhle objevil konec hůlky a nečekaně se rozsvítil jasným světlem. Snape-bubák vyděšeně zamrkal a nasadil takový výraz, že mě bez problémů rozesmál. Vzápětí explodoval a proměnil se v drobné obláčky kouře. S povděkem jsem si vzpomněla na Freda Weasleyho, který kouzlem Lumos před nedávnem Snapea opravdu počastoval a získal díky tomu mezi ostatními studenty nehynoucí slávu.

Takže to bychom měli, pomyslela jsem si. Otočila jsem se k odchodu a zarazila se v půli kroku. Dveře za mnou byly otevřené.

xxxxx

Navečer jsem byla neskutečně unavená a nebýt toho, že jsem slíbila Blackovi rozhovor, asi bych si šla hned lehnout. Sirius kupodivu nepřišel k večeři, takže jsem se vypravila do jeho pokoje. Zaklepala jsem a vzápětí se ozvalo nepříjemné „Dále.“ Vstoupila jsem dovnitř. Black seděl, nebo spíš skoro ležel ve velkém koženém křesle, v ruce skleničku, láhev whisky postavenou před sebou na stolku. Podíval se na mne trochu kalným pohledem a pokynul mi, ať jdu dál.

„Myslela jsem, že jsi se mnou chtěl mluvit, Siriusi,“ zůstala jsem raději stát u dveří.
„Jo, to jsem ráno chtěl. Ale teď bych řek, že už je to zbytečný.“
„Asi ti nerozumím.“
Pořádně se napil, než řekl: „Viděl jsem tvého bubáka, Sandy.“
Snažila jsem se skrýt překvapení.
„To je mi líto. Ale - bylo to pro tebe až tak nečekané? Myslela jsem, že už to víš.“
„Jo, mohlo mě napadnout hned, že Snapeovi neříkáš miláčku jen tak z dlouhé chvíle,“ řekl sarkasticky a dopil sklenici až do dna. „Pořád jsem tomu nechtěl uvěřit.“

Došla jsem k nejbližšímu křeslu a svezla se do něj. Black vypadal tak nešťastně, že mi ho bylo líto.
„Siriusi, některé věci nemusí být takové, jaké se na první pohled zdají. Můj bubák se sice proměnil ve Snapea, ale...“
„Ale co?“ přerušil mě ostře. „Chceš tím říct, že to byl omyl a že Snapea nemiluješ? Sama dobře víš, že bubáci u každého bezpečně odhalí ty nejniternější pocity a obavy.“
„To máš pravdu, nicméně...“
„Proč zrovna on, Sandy?“ znovu mě přerušil. Současně odložil sklenici, vstal z křesla a přistoupil ke mně. „Vysvětli mi to! Jak můžeš takovou stvůru milovat? Dal ti vypít nápoj lásky nebo co?“
„Ne, nic mi vypít nedal,“ odmítla jsem důrazně. „A nemluv o něm takhle, Siriusi. Ať je to, jak chce, zachránil ti život.“
Black se ušklíbl. „Jo, z toho jsem se doteď nevzpamatoval. Slizoun si zahrál na ušlechtilého.“
Pak si klekl na zem, opřel se rukou o má kolena a podíval se mi do očí.
„Tak proč ho miluješ, Sandy? Řekni! Já to nechápu!“
„Neumím ti to vysvětlit, Siriusi, stejně jako bych dnes neuměla Snapeovi vysvětlit, proč jsem milovala tebe.“
Vzdychl. Trochu jsem zvýšila hlas.
„Kdybych jen bývala tušila, že jsi v pořádku! Ale já myslela, že jsi mrtvý a tys mě v tom klidně nechal!“
Jeho oči po těch slovech doslova přetékaly smutkem. Pak zašeptal:
„Byl jsem hloupý, že jsem ti neposlal sovu - všechno mohlo být jinak. Byl jsem prostě lehkomyslný a nebral náš vztah tak vážně, jak bych měl. Máš plné právo se na mě za to zlobit.“
Chvíli jsme si tiše hleděli do očí. Pak řekl: „Stejně tě pořád miluju.“
Zavřel oči a položil mi hlavu na kolena. Tímhle psím trikem mě totálně dostal. Pohladila jsem ho po vlasech. Chvíli se nehýbal, pak mi najednou objal nohy a rozplakal se. Hladila jsem ho a marně hledala slova, kterými bych ho mohla utěšit. Sama jsem to nepotřebovala o nic méně.

Za chvíli se vzpamatoval a vstal.
„Promiň,“ řekl a obrátil se ke mě zády.
„To je v pořádku.“ Vstala jsem a přešla ke dveřím. „Raději už půjdu.“
„Sandy?“
„Ano, Siriusi?“ zarazila jsem se s rukou na klice.
„Zůstaneme přátelé?“ upřel na mě tesklivý pohled.
„Budu moc ráda,“ řekla jsem a rychle vyšla z pokoje.

xxxxx

Následující den přišel Arthur Weasley se zprávou, že Brumbál svolal na pozítří večer  schůzku Fénixova řádu. Zdálo se, že budu mít konečně příležitost promluvit si o okolnostech kolem Blackovy smrti také s Brumbálem. Zatím jsme však pokračovali v úklidu domu, tedy ve vyklízení dalších místností a vypadalo to, že s tím asi nikdy neskončíme. Siriuse jsem bohužel stále častěji nacházela se skleničkou alkoholu v ruce. Byl nešťastný nejen kvůli mně, ale i z vidiny blížícího se konce prázdnin, který znamenal, že ho všichni opustíme a on zase zůstane ve svém domě sám.

Podle Remusových instrukcí jsem se každý den ráno vydávala na obhlídku okolí, samozřejmě v psí podobě. Dům byl sice velice dobře utajený a pro mudly dokonce neviditelný, ale schopnosti Smrtijedů nebylo možno podceňovat. V den, kdy se měla konat schůzka Fénixova řádu, jsem na náměstí zahlédla podezřelého člověka. Snažil se vypadat jako mudla, ale z kapsy mu koukal kouzelnická hůlka. Nenápadně jsem ho zavedla do opačné části náměstí a tam jsem mu vběhla pod nohy tak šikovně, až spadl do výkladní skříně místního řeznictví. Byl rád, že se odtamtud vyhrabal se zdravou kůží, protože řezník byl rázný muž, který nešel pro nějakou tu ránu daleko.

Odpoledne se vrátil Remus. Byl bledý a přepadlý, ale šťastný, že je zpátky.
Brumbál dorazil do Blackova domu už v podvečer. Přivítal se se všemi přítomnými a pak mě požádal o rozhovor. Když jsme se usadili v mém pokoji, vážně na mě pohlédl.
„Sandy, musím se vám omluvit za to, že jsme před vámi tak dlouho tajili, že je Black naživu. Sama jistě uznáte, že zpočátku jste nebyla ve stavu, kdy byste byla schopna přijmout zprávu o tom, že přežil. Později, po útěku Petra Pettigrewa z vězení, už to bylo příliš nebezpečné. Jak jistě víte, Pettigrew obrátil proti Blackovi všechny Smrtijedy, takže to, že se nám podařilo Siriuovo jméno očistit, nebylo moc platné. Sirius je v permanentním nebezpečí, proto to maximální utajení.“
Nedalo se říct, že bych Brumbálova slova přijala v klidu. Sice jsem chápala důvody, které Brumbál uváděl, ale vědomí, že mě víc jak rok vodili za nos, mě pořád vytáčelo.
„Hodlali jste mi to vůbec někdy říct?“ zeptala jsem se podrážděně.
Brumbál se na mě podíval přes své půlměsíčkové brýle.
„Upřímně řečeno, Sandy, nebýt té nešťastné události, která způsobila, že jsme sem museli ukrýt Pottera, asi bychom to před vámi ještě nějakou dobu tajili. Ale nebylo v tom nic jiného než obava o Blackovu bezpečnost, to mi věřte.“
Gestem ruky mě zarazil, když si všiml, že chci něco říct, a sám pokračoval.
„Vím, že se zlobíte na Severuse. Také jsem ho nepochválil za to, co udělal, ale je nesporným faktem, že Blackovi zachránil život. Ano, pokusil se před námi zatajit, že Sirius žije, a to byla velká chyba. Nicméně jsme si to vysvětlili a jsem si jist, že Severus dnes velmi lituje, že se nechal k něčemu takovému strhnout.“
„Pane řediteli, teď zas budu upřímná já, když dovolíte,“ dostala jsem se konečně ke slovu. „Možná, že Snape zachránil Blackovi život. Ale také zneužil příležitosti, která se mu naskytla, a odstranil Blacka z mého dosahu. A já mám podezření, že tu příležitost dokonce sám vytvořil a některým událostem výrazně napomohl.“
Brumbál zavrtěl hlavou.
„Neměla byste si o Severusovi myslet hned to nejhorší, Sandy. Máte tu výsadu, že jste žena, o kterou Severus opravdu stojí. A pro to, aby si vás získal a udržel, je ochoten udělat opravdu hodně, i když ne úplně všechno, jak se mylně domníváte. Popravdě řečeno, byl jsem moc rád, že Severus našel po tolika letech někoho, s kým si rozumí. A nerad vidím, jak se teď trápí, přestože chápu vaše rozhořčení nad jeho jednáním.“
Najednou mě napadlo, že Brumbál by možná Snapea kryl za všech okolností. Vždycky nad ním přece z nějakých nepochopitelných důvodů držel ochrannou ruku…

Brumbál rychle změnil téma rozhovoru.
„Sandy, je ještě něco, o čem jsem s vámi chtěl mluvit. Asi víte, že madam Maxime se nějak nepohodla s Hagridem a vrátila se zpátky do Krásnohůlek, zatímco Hagrid se stále ještě snaží dostat obry na naši stranu.“
Přikývla jsem, ačkoliv mé myšlenky se jen těžko odpoutávaly od Snapea. Brumbál pokračoval.
„V situaci, kdy Voldemort získává příznivce po celém světě, jsou pro nás Krásnohůlky nesmírně důležitý spojenec v boji proti zlu a já se obávám, že je začínáme ztrácet. Rád bych vás tam poslal na stáž a požádal vás, abyste tam zapracovala a našla tam pro naši věc tolik spřízněných duší, kolik jen bude možné. Pokud vím, francouzsky umíte dost obstojně, že?“
„Oui, monsiuer le directeur,“ vzdychla jsem.
„Takže – pojedete?“

Chvíli jsem o tom přemýšlela. Do Krásnohůlek se mi moc nechtělo, ale na druhou stranu to mohla být zajímavá práce a hlavně – dostala bych se dál od Snapea a měla víc času na přemýšlení. Takže má odpověď byla nakonec kladná.
„Ano, pane řediteli, pojedu tam. Nakolik tajná ta výprava bude?“
Spiklenecky se usmál.
„No, rozhodně bude méně tajná než je tenhle dům. Ta stáž je domluvená oficiálně, jenom samozřejmě nikdo nemusí vědět, co máte opravdu za lubem. Odjedete tam nejdříve za dva dny, do té doby mám pro vás ještě nějakou práci. Ale teď už bychom asi měli jít, schůzka Fénixova řádu za okamžik začne.“

xxxxx

Když jsme společně vešli do kuchyně, už tam seděl Lupin, Black, oba manželé Weasleyovi, Alastor Moody, většina bradavických profesorů a ještě několik dalších kouzelníků a čarodějek, z nichž některé jsem ani neznala.
Brumbál se posadil do čela stolu, já na jednu ze zbývajících volných židlí. Deset minut po plánovaném začátku schůzky vevlál dovnitř Snape, zamumlal něco na omluvu a usedl na poslední volnou židli - přímo proti mně. Vyhnula jsem se jeho pohledu. Ještě chvíli na mě zíral, což jsem moc dobře cítila, ale pak obrátil svou pozornost k Brumbálovi.

Ten krátkým proslovem zahájil schůzku a dal slovo Arthurovi Weasleymu, který referoval o situaci na ministerstvu kouzel. Voldemortovi stoupenci tam postupně obsadili všechny klíčové posty a zbavili se těch, o nichž se vědělo, že stojí na Brumbálově straně. Weasley měl velké problémy se na ministerstvu udržet alespoň v podřadné funkci. To bylo znepokojivé, ale ještě horší byla Brumbálova zpráva o tom, že Voldemortovi lidé chystají v nejbližších dnech útoky na bradavické studenty z mudlovských rodin.  

„Připravil jsem seznam všech studentů, kterých se ta hrozba týká. Také jsem jim rozeslal dopisy, že si je v nejbližších hodinách vyzvedne některý z profesorů. Jediné bezpečné místo jsou teď pro ně Bradavice, takže je tam musíme – byť do konce prázdnin zbývá ještě týden - všechny urychleně dostat. Dnes v noci budeme mít napilno. Každý z vás teď dostane jméno studenta, kterého vyzvedne a přepraví do Bradavic. Není příliš bezpečné používat košťata, raději využijte tato přenášedla,“ Brumbál vzal do ruky jeden z mnoha kovových pohárků, které ležely před ním na stole, „a v nejhorším případě i letaxovou síť. Přenášedla jsou nastavena na zítra na šest hodin ráno. Jejich načasování si samozřejmě můžete upravit podle potřeby, ale pouze směrem dopředu. Po šesté hodině se stanou nefunkčními. Klíčové slovo pro časové kouzlo je Život. Přenos bude možný pouze do Hagridovy chýše. Hagrid a profesorka McGonagallová dohlédnou na to, aby se do Bradavic nedostal nikdo nežádoucí.“
Brumbál sňal brýle a rozhlédl se po všech přítomných.
„Mělo to být Voldemortovo prázdninové překvapení, ale díky vynikající práci našeho zvěda“ – pohlédl laskavě na Snapea – „se nám to snad podaří překazit.“

Cítila jsem, jak se mi zastavil dech. Takže Snape byl u Voldemorta! To byla ta důležitá práce, kvůli které nemohl Lupinovi dodat jeho vlkodlačí lektvar. Upřeně jsem se na něj zadívala. Když se naše oči setkaly, zašeptala jsem Sonorus interno a promluvila na něj.
„Neřekls mi, že máš schůzku s Voldemortem.“ Dávala jsem si pozor, aby to bylo spíš konstatování než výčitka.
„Nechtěla jsi se mnou mluvit,“ odsekl.
Alastor Moody na nás vykulil své čarovné oko. Určitě nás slyšel, ale bylo mi to jedno.
„Neměl bys tam chodit, Severusi - je to nebezpečné.“
„To už ti přece může být jedno, ne?“ Zase ten ostrý tón.
„Ještě mi to jedno není, ale jestli se hodláš chovat takhle, tak asi brzy bude.“
Jeho pohled i tón hlasu byl najednou mírnější.
„Promiň. Víš, že tam musím, Sandy. Je to moje práce pro Řád, jediný způsob, jak můžu odčinit svoji minulost.“
„Nebojíš se Malfoye? Podezírá tě přece.“
„Nemá proti mně jediný důkaz. Temný pán mi naštěstí stále ještě věří a hlavně - potřebuje mě mít v Bradavicích.“

Nesouhlasně jsem pohnula hlavou, ale náš tichý rozhovor přerušila Brumbálova další slova.
„Ještě zbývá vyřešit transport Pottera a ostatních dětí z tohoto domu. Připravil jsem dvě větší přenášedla,“ ukázal na zlacené konvičky, „což by mělo být dostačující. Jedno je načasované na dnešní půlnoc, druhé o hodinu později. Molly, byl bych rád, abys na děti dohlédla, aby se odsud v pořádku dostaly.“
„Samozřejmě, Albusi,“ přikývla Molly.
„A ještě poslední věc, kterou bych vám chtěl oznámit. Profesorka Johnsonová se uvolila, že se v Krásnohůlkách pokusí získat pár spojenců pro náš boj proti Voldemortovi. Vzhledem k jejím vynikajícím vyjednávacím schopnostem, které osvědčila už vloni na ministerstvu kouzel,“ Brumbálovy oči se na mě usmály, „nepochybuji o tom, že bude úspěšná. Na stáž odjede během tohoto týdne a pokud vše dobře půjde, měla by být brzy zpět.“

Zatímco ředitel mluvil, všimla jsem si, jak se Snapeovi údivem rozšířily oči. Evidentně o mém odjezdu dosud nevěděl, přestože s ním Brumbál probíral mnoho důležitých záležitostí týkající se chodu bradavické školy. Tohle mu ale ten starý intrikán neřekl.
„S dovolením, pane řediteli, to přece…kdo bude v tom případě vyučovat historii?“ Snape konečně našel aspoň nějakou záminku k tomu, aby zkusil můj odjezd narušit.
„Na to jsem samozřejmě myslel, Severusi,“ s porozuměním se usmál Brumbál. „Duch profesora Binnse byl tak laskav a přislíbil převzít výuku po tu dobu, než se profesorka Johnsonová vrátí.“

Na Snapeovi bylo vidět, že se mu to vůbec nelíbí. Než však stačil vznést další námitku, ozval se Brumbál znovu.
„Je to jen na pár týdnů, Severusi.“ Jako by utěšoval malé dítě.
Snape už se nezmohl na odpor, ale z jeho tváře jsem snadno vyčetla, jak ho to zlobí. Vzápětí se jeho oči zabodly do mých.
„Proč, Sandy?“ ozvalo se v mé hlavě vyčítavě.
„A proč ne? Je to stejně tak práce pro Řád, jako ty tvoje schůzky s Voldemortem.“
„To není ten důvod,“ zavrčel. „Odjíždíš, abys ode mne byla co nejdál.“
„Tak proč se ptáš, když to víš?“ štěkla jsem.
„Jestli se chceš hádat, tak tohle není ten nejlepší čas a místo.“
„Fajn, tak pojď odsud.“
Oba jsme se současně zvedli od stolu a pohledem se omluvili Brumbálovi. Schůzka už byla beztak u konce. Zíralo za námi několik párů udivených očí - většina přítomných z našeho rozhovoru neslyšela ani slovo. Moodymu jeho čarovné oko div nevypadlo.

Mlčky jsme došli do mého pokoje a zůstali stát pár kroků od sebe.
„Jak jsi to mohl udělat, Severusi?“ vybuchla jsem. Všechen můj vztek, všechny ty pochybnosti se teď draly ven. „Jak jsi vůbec mohl? Předstírat Blackovu smrt, lhát mi, že je mrtvý, ... Co sis, sakra, myslel? Že se to nikdy nedozvím nebo co?“
Díval se na mě dlouhým, smutným pohledem. Pak tiše řekl:
„Prostě jsem tě chtěl mít jen pro sebe, Sandy. Vím, že jsem udělal chybu, kterou se mi asi těžko povede napravit.“
„Tak tos teda uhodl! Tohle ti v životě neodpustím. Kolik jiných věcí jsi mi ještě neřekl?“
„Řekl jsem ti všechno.“
„Nevěřím ti. Určitě máš prsty i v dalších událostech kolem toho dne.“
„Co tím myslíš?“
„Třeba Blacka zavřeného ve sklepě.“
„To jsem neudělal.“
„Máš smůlu, nevěřím ti. A požádám Brumbála, aby mi tu stáž v Krásnohůlkách prodloužil až do vánoc. Musím být od tebe co nejdál.“
Zásah. Jestli jsem mohla Snapea něčím dostat, tak to byla právě takováhle hrozba. Dobře jsem si pamatovala, co se dělo, když jsme se koncem zimy pohádali kvůli nějaké hlouposti a já se ho rozhodla víc jak měsíc ignorovat. Stručně řečeno, Nebelvír za tu dobu přišel prakticky o všechny body a Neville Longbottom byl na pokraji nervového zhroucení.
Výraz, který se teď mihnul Snapeovým obličejem, byl nepopsatelný.
„To ne!“ řekl rychle a přistoupil ke mně. „Nedělej to!“
„A jak mi v tom chceš zabránit? Podpálíš Krásnohůlky?“
Snad v životě jsem ho neviděla tak rozrušeného. Místo dalších slov mě chytil do náručí a přitiskl své rty k mým. Dokázala jsem zůstat ledově klidná a na jeho polibek neodpovědět. Záhy vycítil můj chlad a přestal. Chvilku se mi díval zblízka do očí, pak mě pustil a odstoupil ode mne. Uraženě se nadechl a prudce vykročil ke dveřím.
„Dobře, jak chceš.“ Jeho oblíbená věta. Používal ji pokaždé, když jsme se na něčem neshodli. Odešel, aniž by se ohlédl.

xxxxx

Když jsem sešla po schodech dolů, zjistila jsem, že v domě už zůstalo jen pár členů Řádu, všichni ostatní vyrazili za svými povinnostmi, tedy hlavně za studenty z mudlovských rodin. Brumbál mi mlčky podal lístek se jménem studenta, kterého mám během noci vyzvednout.
Philip Drinkwater. Vzpomněla jsem si, že je z Mrzimoru a má začít studovat druhý ročník. Oba jeho rodiče byli mudlové, zpočátku se dost těžko smiřovali s tím, že mají v rodině čaroděje.
Moody, velezkušený bystrozor, mi dal ještě pár dobrých rad pro případ, že bych narazila na problémy. Vstoupila jsem do krbu, hodila pod sebe hrst letaxového prášku a během pár vteřin jsem vystoupila z krbu u Drinkwaterových.

Z pohovky kousek od krbu se s vyplašeným výrazem zvedla tmavovlasá žena. Hned mě napadlo, že to bude Philipova matka. Očividně si ještě nestačila zvyknout na tento kouzelnický způsob cestování, protože si mě s obavami prohlížela. Když jsem se jí představila, trochu se jí ulevilo a řekla:
„Já jsem Jacqueline Drinkwaterová, Philipova matka. Philip už spí, dojdu pro něj. Zatím se posaďte a chovejte se jako doma, prosím.“ Odešla po schodech do patra.

Byla jsem příliš neklidná na to, abych si mohla jen tak sednout. I když jsem se tomu bránila, Snape se do mých myšlenek stále vracel. Chodila jsem po obývacím pokoji a roztržitě si prohlížela jeho typicky mudlovské zařízení. Právě když paní Drinkwaterová se synem scházela ze schodů dolů, ozvalo se venku prásknutí. Mohly to být dveře od auta, ale taky se sem mohl někdo přemístit. V ten okamžik jsem měla hůlku v ruce a gestem jsem Jacqueline a Philipa zarazila.

„Manžel?“ zeptala jsem se šeptem.
Jacqueline zavrtěla hlavou a zašeptala: „Má noční službu, vrátí se až ráno. Nikoho jiného nečekám.“
„Schovejte se někam. Rychle!“ poručila jsem jim. Koutkem oka jsem zahlédla, jak zmizeli v přístěnku pod schody. Stačila jsem ustoupit tak, aby nestála uprostřed pokoje a měla přitom dobrý výhled na vchod, když se dveře rozletěly. Nečekala jsem na nic a rovnou zaburácela: „Expelliarmus! Petrificus totalus!“
Vzápětí mi v ruce přistála cizí hůlka a na zemi přede mnou se v poutech svíjel Romain Lotrand. Vyměnili jsme si pohledy, ten jeho byl opět plný záště a nenávisti. Chvíli jsem tiše čekala, protože jsem si nebyla jista, jestli s ním není ještě někdo další. Když se nic nedělo, vydechla jsem úlevou. Jacqueline a Philip opatrně vykoukli z přístěnku a já na ně kývla, že mohou vylézt.

Přistoupila jsem ke krbu a hůlkou do něj vyslala gejzír červených jisker - domluvený signál pro případ nebezpečí, který měl varovat další členy Řádu. Dalo se předpokládat, že Smrtijedi vyrazili do akce naráz a že se teď budou objevovat i na dalších místech. Pevně jsem doufala, že ostatní už stihli své studenty vyzvednout, když vyrazili ještě přede mnou.
Vzápětí se v plamenech objevila hlava Alastora Moodyho.
„Problémy?“ zabručel.
„Ani ne, jen mi tu nějak přebývá jeden Smrtijed,“ kývla jsem hlavou k ležícímu Lotrandovi.

Na Moodyho tváři se objevilo něco, co se při troše dobré vůle dalo nazvat úsměvem.
„V pořádku, postarám se o něj,“ utrousil. Jeho hlava zmizela, ale za chvilku se už vybelhal z krbu celý. „Ať už jste pryč,“ nařídil přísně.
Vytáhla jsem z kapsy pohárek, rychle změnila jeho načasování a pokynula Philipovi, aby se připojil. Ještě se chvatně rozloučil se svou matkou a už byl u mne a chytil se pohárku. Za minutku to s námi trhlo a oba jsme se vzápětí ocitli v Hagridově chýši. Trochu jsem se vyděsila, když jsem na spánku ucítila dotek hůlky, ale hůlka okamžitě zmizela a místo ní se objevila trochu ustaraná tvář profesorky McGonagallové.
„Jste v pořádku, Sandy? Viděli jsme červené jiskry.“
„V pořádku, Minervo,“ usmála jsem se. „Měli jsme společnost, ale šlo to hladce. Co ostatní?“
„Už jsou všichni tady, vy jste poslední,“ řekla s lehkou výčitkou.
„Někdo musí být poslední,“ trochu jsem se na ni ušklíbla. „Ostatně, je sotva půlnoc, zvládli jsme to docela rychle. Pojďme do hradu, Philipe.“

xxxxx

Druhého dne pozdě odpoledne jsem seděla ve své pracovně a snažila se trochu si osvěžit znalost francouzské gramatiky, když se ozvalo rázné zaklepání na dveře. Na mé „Dále“ vkráčel dovnitř Severus Snape.
„Dobré odpoledne, Sandy.“
Vstala jsem od stolu, překvapená, že ke mně přišel.
„Co tě přivádí?“ zeptala jsem se chladně.
Došel až ke mně a podal mi malou lahvičku.
„Co to je?“ zírala jsem nechápavě na podivnou tekutinu uvnitř.
„To je veritaserum. Vím, že to všechno nevyřeší, ale chtělas ode mne slyšet celou pravdu. Máš možnost.“
Vytřeštila jsem na něj oči.
„Ale…to přece…to nemáš od Brumbála, že ne?“
Na tváři se mu objevil ironický úsměv.
„Ne. Nevím, jestli ses toho všimla, ale jsem učitel lektvarů a občas dokážu nějaký lektvar i sám vyrobit. O téhle lahvičce samozřejmě Brumbál neví.“
„Ale bez jeho svolení…i kdybych chtěla…“
„Ty přece chceš, tak se na něj neohlížej!“
Tohle už bylo silné kafe. Došla jsem zpátky za stůl, pomalu se posadila a snažila se všechno si to v hlavě srovnat.
„Mluvil jsi s Lupinem?“ napadlo mě jediné rozumné vysvětlení toho, jak zjistil, že bych na něj ráda zkusila použít veritaserum.
Zavrčel. „S tím prašivým vlkodlakem? Ne, proč bych měl?“
Mávla jsem rukou.
„To nic, jen tak. Diskutovali jsme nedávno o možnostech použití veritasera.“
Severus na okamžik udiveně povytáhl obočí. Vzápětí řekl:
„Sandy, nabízím ti tuhle možnost s vědomím všech rizik, která tím na sebe bereme – ty i já. Chci, abys mi věřila a abys měla důvod se brzy vrátit. Vím, že zítra odjíždíš, takže pokud to chceš udělat, máš jedinou možnost - dnes večer.“
„Překvapils mě tím, Severusi,“ přiznala jsem po pravdě. „Dáš mi čas na rozmyšlenou?“
„Nejdéle do večeře.“
„Dobře, domluveno. U večeře ti dám odpověď.“
Přikývl, otočil se a rychle odešel. Lahvička s veritaserem mě studila v dlani. Do večeře zbývalo dvacet minut.

xxxxx

V bradavické jídelně byli ten večer přítomni všichni studenti z mudlovských rodin a vesměs vypadali jako přešlí mrazem. Zjevně se pořád ještě nevzpamatovali z faktu, že předchozí noc jen o vlásek unikli Smrtijedům.

Snape přišel k večeři jako poslední. Tázavě se na mě podíval.
Přikývla jsem a očima mu řekla: „V sedm hodin u mě.“
„Budu tam,“ ozval se jeho klidný hlas v mé hlavě.

Když jsem odcházela z jídelny, požádal mě Brumbál, abych se na okamžik zastavila v jeho kanceláři. Přemýšlela jsem, co mi asi může chtít a doufala, že mě dlouho nezdrží.
„Posaďte se, profesorko,“ usmál se na mě, ale jeho oči neměly tu obvyklou veselou jiskru.
„Nemusíte mít strach, opravdu vás nebudu dlouho zdržovat. Jsem si jist, že jste pečlivě uvážila všechna pro a proti, než jste se rozhodla podstoupit dnes večer s profesorem Snapem ten experiment.“
Zírala jsem na něj neschopná slova. Jak na to přišel? Pochybovala jsem, že by mu o tom Snape sám od sebe řekl. Brumbál pokračoval.
„Ano, vím, k čemu se chystáte, i když mi to ani jeden z vás oficiálně nesdělil. Nemyslím, že je to dobrý nápad, ale chápu, že to pro vás hodně znamená. Jen vás chci poprosit o pár důležitých věcí. V první řadě – pečlivě si rozmyslete každou otázku, kterou Severusovi položíte. Věřte, že některé odpovědi je lépe neznat vůbec. Severus umí být nepříjemný i v době, kdy plně ovládá své vědomí, natož pak pod účinkem pravdomluvné drogy. A dále – kvůli jeho bezpečnosti i bezpečnosti celého Fénixova řádu mi osobně ručíte za to, že se k Severusovi v následujících dvaceti čtyřech hodinách, co bude sérum účinkovat, nikdo nepřiblíží. Ani studenti, ani profesoři, a už vůbec ne někdo typu Luciuse Malfoye. Rozumíme si?“
Přikývla jsem a tiše vydechla. „Děkuji, pane řediteli.“
Byla jsem ráda, když mi pokynul, že můžu odejít.

xxxxx

Snape přišel přesně v sedm hodin. Posadila jsem ho do své pohodlné židle s vědomím, že v následujících okamžicích to bude možná jediný komfort, kterého se mu dostane. Když jsem uchopila do ruky lahvičku s veritaserem, s mírnou obavou se na mne zadíval.
„Jen tři kapky, Sandy, víc není potřeba. I tak mi bude zle a nejméně týden mě bude bolet hlava,“ řekl a pozorně sledoval, jak kapu veritaserum do sklenice dýňového džusu.
„Bojíš se bolesti?“ zeptala jsem se provokativně. „Tak sis měl s sebou přinést nějaký lektvar.“
Podala mu sklenici.
„Mohla bys vědět, že proti následkům veritasera žádný lektvar neexistuje.“
S povzdechem přiložil sklenici k ústům a vypil ji až do dna.
„Za jak dlouho to začne účinkovat? Za pět minut?“ zeptala jsem se.
„Tak nějak.“
Chvíli jsme tiše seděli, než se prudce pohnul.
„Myslím, že už můžeš.“
„Dobře, tak začneme.“ Postavila jsem se proti němu.
„Jak se jmenuješ?“
„Severus Snape.“
„Máš nějaké druhé křestní jméno?“
„Santos.“
„Proč ho nepoužíváš?“
Ušklíbl se. „Protože je po otci, se kterým jsem, mírně řečeno, příliš nevycházel.“

Sedla jsem si mu na klín a s potěšením sledovala, jak se mu oči rozšířily údivem.
„Miluješ mě, Severusi?“
„Kvůli tomuhle jsem ti to veritaserum nenabídl,“ trochu zavrčel.
Zajela jsem mu prsty do vlasů.
„Odpověz! Miluješ mě nebo toužíš jen po mém hříšném těle?“
Vzdychl. „Miluju tě a nejvíc miluju tvoje hříšné tělo.“
„No vida, a je to venku,“ usmála jsem se a ignorovala, jak se Severus zlobí.

Vstala jsem a odstoupila od něj. Zahřívací kolo jsme měli za sebou, bylo na čase přejít k podstatnějším věcem.
„Kdo ti řekl o jeskyni, ve které se Black zdržoval?“
„Nikdo mi o ní neřekl. Sledoval jsem tě a viděl, kam běžíš.“
„Proč jsi mi tehdy zakázal dál se s Blackem scházet?“
„Protože jsem tě chtěl pro sebe. Protože jsem nesnesl pomyšlení, že tě má někdo jiný.“
„Zamknul jsi Blacka ve sklepě v Prasinkách?“
„Ne.“
„Požádal jsi někoho jiného, aby to udělal?“
„Ne.“
„Zranil jsi toho Smrtijeda, co ho Malfoy zabil v Blackově jeskyni?“
„Ne.“
„Co Draco Malfoy v tvé myslánce? To byla náhoda?“
„Ano. Tys byla ten důvod, kvůli kterému jsem opustil pracovnu, jinak by se to nikdy nestalo.“

Na okamžik jsem se zarazila; tahle pravda trochu zabolela. Ale pokračovala jsem ve výslechu.
„Jak probíhala ta noc?“
„Zjistil jsem, že Draco byl v mé myslánce a že o tom napsal otci. Informoval jsem Brumbála, proměnil jsem se v jestřába a letěl do Blackovy jeskyně. Cestou jsem uviděl v Temném lese nějaký pohyb a jiskry z hůlky. Pak se na okraj lesa vypotácel ten Smrtijed a zhroutil se. Váhal jsem, jestli k němu mám slétnout, nebylo moc času. Nakonec jsem to udělal. Když jsem zjistil, jak zle na tom je, napadlo mě, že bych ho mohl nastrčit místo Blacka. Rychle jsem se vrátil do hradu pro trochu mnoholičného lektvaru a pak jsem toho Smrtijeda přemístil přímo do Blackovy jeskyně. Byl to risk, uvnitř už mohl být Malfoy, ale nebyl tam vůbec nikdo. Že tam nebyl ani Black, trochu komplikovalo situaci. Naštěstí jsem našel na jeho lůžku pár vlasů, které jsem mohl přidat do lektvaru a dát ho vypít tomu Smrtijedovi. Potom jsem ho uložil na Blackovo lůžko a v podobě jestřába opustil jeskyni. Nevěděl jsem, jestli se Black náhodou nevrátí, chtěl jsem ho případně zastavit, protože Malfoy s Lotrandem čekali poblíž, jak jsem záhy zjistil.“

Na chvíli se odmlčel a já z něj nespouštěla oči. Výraz jeho obličeje byl jiný než obvykle, jako by díky veritaseru trochu změkly jeho ostré rysy. Najednou vypadal téměř bezbranně...a strašně přitažlivě. Až jsem se sama lekla té myšlenky.
Naštěstí se ničeho nevšiml a bezbarvým hlasem pokračoval v monologu.

„Malfoy s Lotrandem si zjevně mysleli, že Black je uvnitř. Záhy vstoupili do jeskyně a za chvíli jsem slyšel Smrtijedův slabý výkřik. Podle toho, jak krátce se tam zdrželi, se netrápil dlouho. Pak se oba přemístili pryč. Právě když jsem uvnitř kontroloval Smrtijedovo tělo, dorazil Brumbál. V tu chvíli mě napadlo, že vlastně nikdo nemusí vědět o tom, že ten mrtvý nebyl Black. Bylo tak snadné a pro mne i výhodné předstírat jeho smrt... Mohla jsi být konečně moje, tělem i duší...
Brumbál je někdy příliš útlocitný, stačil mu jediný pohled na to potlučené a poraněné tělo a rychle odešel ven. Nepochyboval, že je to Black. Chvilku uvažoval, že bychom ho měli přemístit do Blackovic rodinné hrobky, ale záhy sám uznal, že by to pro nás bylo nebezpečné. Požádal mě, abych to tělo pohřbil na vhodném místě poblíž jeskyně, což jsem samozřejmě udělal.
Black se vrátil do jeskyně až ráno. Byl trochu nervózní, když našel ve své jeskyni krev a svou hůlku rozlámanou na kousky. Viděl jsem ho, ale nemluvil jsem s ním. Vrátil jsem se do Bradavic a asistoval Brumbálovi, když ti Blackovu smrt oznamoval.“

Kousla jsem se do rtu při vzpomínce na ten hrozný okamžik. Snape pokračoval.
„Když jsem tě dopravil na ošetřovnu a vrátil se zpět do Brumbálovy pracovny, ředitel se na mě najednou přísně zadíval a zeptal se, co mu tajím. Nedokázal jsem mu dál lhát. Nikdy v životě,“ jako by se Snape otřásl strachy, „nikdy dřív jsem ho neviděl takhle rozzlobeného. Šla z něj hrůza. Když se trochu uklidnil, zvážil situaci a rozhodl, že musíme Blacka okamžitě dostat pryč. Letěli jsme za ním. Black byl dost překvapený tím, co se stalo a když mu Brumbál slíbil, že Pottera ochrání, rád souhlasil se svým transportem do jeho domu v Londýně. Brumbál byl tak laskav, že mu neřekl celou pravdu o tom, proč jsem to udělal.“
Snape si unaveně přejel dlaní po obličeji. „To je asi všechno.“

Zamyšleně jsem přešla po místnosti.
„Neuvažoval jsi ani na okamžik o tom, že necháš Malfoye zabít skutečného Blacka?“
„Napadlo mě to.“
„Proč jsi to neudělal? Nikdy jsi přece Blacka neměl rád.“
„Měl bych pocit viny, že jsem v tom Malfoyovi nezabránil, když jsem o tom věděl.“
Na chvilku skryl obličej do dlaní.
„Urychli to, Sandy, začíná mi být dost mizerně.“
„Ještě chvilku. Zakázal jsi Blackovi, aby mi dal vědět, že žije?“
„Ano.“
„Proč?“
„Brumbál to chtěl.“
„To byl jediný důvod?“
„Ne. Bylo to nebezpečné.“
„Ještě nějaký důvod?“
„Nechtěl jsem, aby ses k němu vrátila. Přál jsem si, aby pro tebe zůstal mrtvým mužem.“
Přikývla jsem. „Tak to ti teda vyšlo perfektně.“
Smutně se usmál.
„Taky jsem si to myslel, ale teď už si tím nejsem tak jist. Ještě něco? Potřebuju si lehnout.“
„Dobře, myslím, že už jsem slyšela dost.“

Pomohla jsem mu vstát a odvedla ho do své postele. Lehl si na záda a zavřel oči. Věděla jsem, že se jeho organismus všemi silami brání účinkům veritasera, ale přesto mě překvapilo, jak moc je mu špatně. Sedla jsem si na postel vedle něj a pohladila ho po vlasech.
„Promiň, Severusi. Nevěděla jsem, že ti bude tak zle.“
„V pořádku,“ zamumlal. „Nech mě spát.“
Něco mě napadlo.
„Severusi?“
„Hmm.“
„Použil Voldemort někdy veritaserum? Na tebe nebo na někoho jiného?“
„Ne.“
„Proč?“
„Nepotřebuje to.“
„Jak to?“
„Od většiny lidí se dokáže dozvědět pravdu i bez něj.“
„I od tebe?“
„Ode mne zatím ne.“
„Zatím?“
„Občas si mě prověřuje, jestli mu nelžu.“
„Prověřuje? Jak si tě prověřuje?“
„Cruciatus. Mnohokrát.“
Mluvil o tom, jako by se ho to netýkalo, jako by šlo o bolest někoho jiného. Často nasazoval tenhle tón, pokud šlo o Voldemorta. Jako by si to ani nechtěl připustit.
Pohladila jsem ho po tváři. „Tak dobře, Severusi, teď už spi.“

xxxxx

Severus ležel celou noc úplně nehybně, jako by bylo po něm. Byl bledý a dýchal tak mělce, že jsem chvílemi poslouchala, jestli ještě žije. Občas na mě přišly výčitky svědomí, že jsem ho vystavila něčemu takovému, ale on sám s tím přišel a věděl, do čeho jde.
To, co jsem se od něj díky veritaseru dozvěděla, rozptýlilo moje nejtemnější obavy a na druhou stranu mi potvrdilo, že jeho podíl na Blackově izolaci byl opravdu lví. Přesně jak řekl Brumbál – k tomu, aby mě mohl mít pro sebe, byl schopen udělat hodně, i když ne úplně všechno. Žádné velké překvapení, byl to prostě Severus Snape. S některými jeho záludnostmi bylo potřeba se smířit, pokud s ním chtěl člověk být. Problém byl v tom, že jsem si pořád nebyla jista, jestli s ním ještě být chci.

Brumbál byl velmi obezřetný a druhý den ráno nám poslal jídlo po skřítcích. Nemusela jsem tak porušit svůj slib a mohla u Severuse zůstat prakticky nepřetržitě. Probudil se až před polednem, ale odmítl cokoliv pozřít. Byl stále ještě velice bledý, nicméně už byl schopen udržet oči otevřené. Když si dal sprchu, bylo mu mnohem lépe.

Odpoledne mě sledoval, jak si balím věci na cestu do Krásnohůlek. Pak s povzdechem uchopil Denního věštce a předstíral, že čte. Nevšímala jsem si ho.
„Doufal jsem, že si ten odjezd rozmyslíš,“ řekl nakonec.
„Proč ti tak strašně vadí, že tam jedu?
„Protože budeš ode mne moc daleko a já tě nebudu mít pod kontrolou.“
„Nemůžeš mě přece pořád kontrolovat.“
„A v tom je právě ten problém. Dokud nebudu jediný chlap na světě, tak si tě musím hlídat.“
V duchu jsem se pousmála. Ten ledový Snape žárlil jako blázen a díky veritaseru to nedokázal skrýt.

Náš rozhovor přerušilo klepnutí zobáku na okno. Když jsem otevřela, vlétla dovnitř černá sova a přistála u Severuse. Neochotně, velmi pomalu sundal z její nožky dopis a sova okamžitě odlétla pryč.
„Od Malfoye,“ řekl, ještě než dopis otevřel. Chvíli tiše četl, pak dostaly jeho oči nepříjemně chladný výraz. Sedla jsem si k němu na postel.
„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.
„Zítra večer musím na schůzku Smrtijedů.“
„To ne!“ vyděsila jsem se.
Překvapeně se na mě podíval.
„Bojíš se o mě? Po tom všem?“
Vstala jsem a odešla na druhý konec místnosti.
„Hloupost,“ řekla jsem nepříliš přesvědčivě.
Vstal a šel za mnou. Chvíli stál těsně za mými zády a já cítila jeho dech ve vlasech. Pak se jeho rty lehce dotkly mého krku. Mráz mi přeběhl po zádech a na okamžik jsem zavřela oči.
„Uklidni se, Sandy, to bude v pořádku. Běžná schůzka, nic víc,“ zašeptal, zatímco mě k sobě  přitisknul.
Opatrně jsem se mu vymanila a otočila se k němu čelem.
„Ale Malfoy si přece myslí, že jsi zrádce! A to veritaserum…“
„…už zítra nebude účinkovat, jen mě bude bolet hlava. Navíc Malfoy proti mně nemá jediný důkaz. V nejhorším případě se Temný pán rozhodne vyzkoušet mou loajalitu nějakým tím Cruciatem, ale s tím musím počítat vždycky. Občas se to prostě stává. Budu v pořádku, věř mi.“
„Severusi, chci, abys mi poslal sovu, jakmile se z té schůzky vrátíš,“ naléhala jsem. „Musím vědět, že jsi v pořádku.“
Poprvé se usmál. „Pošlu, neboj se.“
Prsty se jemně dotkl mé tváře a pak položil ruce kolem mého pasu.
„Pojď ke mně, chci se s tebou rozloučit.“
Už jsem ho nedokázala odmítnout. Přes to všechno, co se mezi námi stalo, přes tu všechnu bolest, kterou mi vědomě způsobil, jsem ho strašně milovala. A paradoxně to byl Voldemort, kdo mi pomohl si to uvědomit.
Severus se se mnou loučil až do večera. V některých ohledech na něj mělo veritaserum velmi pozitivní vliv.

xxxxx

Cesta do Krásnohůlek byla složitá. Britská a francouzská letaxová síť nebyly kvůli neschopnosti ministerstev kouzel obou zemí dosud propojeny. Podmořský tunel pod kanálem La Manche, který by toto spojení umožňoval, měl zvláštní bezpečnostní opatření a byl pro přenosy pomocí kouzel uzavřen. Mohla jsem jet vlakem, kdyby ovšem francouzští železničáři právě nestávkovali. Takže jsem se musela nejdřív přenést nejprve do Doveru, tam nasednout na loď a přeplout průliv. Na francouzské straně jsem pak našla nejbližší kouzelnickou hospodu a z jejího krbu jsem se teprve dostala do Krásnohůlek. Ještě štěstí, že jsem na své kufry použila zlehčovací kouzlo, jinak by se mi pěkně pronesly.

Madam Maxime mě přivítala chladně, což signalizovalo, že má diplomatická mise bude patrně dost obtížná. Jak jsem záhy zjistila, řada krásnohůlských profesorů by se ráda přidala na Brumbálovu stranu. Báli se však madam Maxime, která se po rozchodu s Hagridem rozhodla pro přísnou neutralitu a totéž vyžadovala i od všech zaměstnanců školy. Přesvědčit je změnit postoj se zdálo být téměř nadlidským úkolem.

A tak mi byl v prvních dnech jedinou útěchou Severusův dopis, který přinesla bradavická školní sova. Už jen to, že napsal, bylo skvělé – znamenalo to, že je po schůzce Smrtijedů v pořádku. Dokonce se zmínil, že to tentokrát zdaleka nebylo tak hrozné, což v překladu znamenalo, že Voldemort moc nezuřil a spíš než na vysílání Cruciatů na své věrné se soustředil na shromažďování důležitých informací o svých nepřátelích. Rychle jsem zahnala myšlenku na to, že ta schůzka pravděpodobně nebyla poslední.

xxxxx

Dny v Krásnohůlkách plynuly jako voda. Přes den jsem učila a volné chvíle jsem trávila ve společnosti svých nových kolegů. Nedělala jsem si naděje, že by se mi podařilo přemluvit madam Maxime, ale u ostatních profesorů jsem se stále nevzdávala a snažila se využít každé příležitosti. A neskutečně jsem se těšila, až se budu moci vrátit zpátky do Bradavic.

Jednoho sychravého říjnového dne jsem seděla po vyučování ve sborovně, když přede mnou na stole přistála bradavická sova. Písmo na dopise, který přinesla, bylo Brumbálovo. Chvatně jsem ho otevřela a přelétla očima jeho stručný obsah.

Drahá Sandy,

prosím, vraťte se okamžitě do Bradavic. Severus měl nehodu.

S politováním
Albus Brumbál

Krve by se ve mně nedořezal. Pokud Brumbál formuloval dopis takhle, muselo to být opravdu vážné.
„Jean-Paule, řekněte madam Maxime, že jsem musela odjet zpátky do Bradavic a že nevím, kdy se vrátím,“ zavolala jsem na učitele přeměňování, zatímco jsem spěchala do svého pokoje pro pár nejnutnějších věcí.
Z Krásnohůlek jsem vyrazila během pár minut. Francouzští železničáři už zase stávkovali a jako na potvoru byla zrovna bouře, takže jsem měla problém vůbec se dostat přes moře. Napadaly mě ty nejčernější myšlenky, co se asi mohlo Severusovi stát. Že to byl následek schůzky Smrtijedů, jsem nepochybovala ani na chvíli. Hrůza, že přijedu pozdě, mě téměř ochromovala. Do Bradavic jsem dorazila krátce před půlnocí.

Když jsem vystoupila z krbu svého pokoje, hned jsem běžela na ošetřovnu. Severus tam ale nebyl, takže jsem spěchala do jeho pokoje ve sklepení.
„Vítejte, Sandy,“ podíval se na mě smutně Brumbál sedící na židli vedle Severusova lůžka.
Jako v transu jsem došla k posteli a klekla si na zem.
„Ach můj bože,“ zašeptala jsem a konečky prstů se opatrně dotkla Severusovy tváře.

Vypadal hrozně. Kromě mnoha ran po těle, které se už madam Pomfreyové podařilo zčásti ošetřit a zacelit, měl ošklivou hlubokou ránu na hlavě a několik podlitin v obličeji. Zavřené oči a mrtvolně bledá barva jeho pleti signalizovaly, že na tom opravdu není dobře. Zvedla jsem uslzený pohled k Brumbálovi.
„Další schůzka Smrtijedů, Sandy. Voldemort asi zkoušel jeho loajalitu. Tentokrát se málem nedostal ani zpátky do hradu; bylo štěstí, že ho Filch našel ležet před vchodem. Madam Pomfreyová dělala, co mohla, ale prakticky celou dobu je v bezvědomí. Dostal zřejmě několik hodně těžkých úderů do hlavy. Pokud se probere – tedy, my samozřejmě doufáme, že se brzy probere – bude ještě otázka, zda zranění nezanechá trvalé následky.“
Cítila jsem, jak mi slzy tečou po tvářích.
„A proč je tady? Proč není v nemocničním křídle?“
„Protože tam bychom jeho zranění před studenty neutajili. Nebylo by dobré, aby se to rozneslo. Neustále se u něj střídáme, madam Pomfreyová ho chodí kontrolovat každou hodinu.“
Zhluboka jsem se nadechla a vstala.
„Zůstanu u něj, pane řediteli. Tak dlouho, jak to bude nutné.“
„Dobře, Sandy,“ Brumbál se zvedl k odchodu. „Dejte hned vědět, kdyby se cokoliv dělo. Poppy se tu zastaví asi tak za půl hodiny.“

Strávila jsem u Severusova lůžka celou noc. Poppy ho zpočátku chodila v pravidelných intervalech kontrolovat, ale protože nebyla vidět žádná změna k lepšímu ani k horšímu, přemluvila jsem ji, aby si šla aspoň na chvíli lehnout. Už se o něj starala víc jak dva dny a bylo to na ní znát.
Brzy ráno přišla McGonagallová a donutila mě, abych si šla na chvíli zdřímnout. Hned po obědě jsem se k Severusovi vrátila.
„Nějaká změna?“ zeptala jsem se Pomfreyové, která u něj právě byla.
„Jednou trochu přišel k sobě, ale nebyl schopen nijak reagovat. Kdo ví, jestli mu v té hlavě vůbec něco nechali, když ho tak zřídili,“ lamentovala.
S povzdechem jsem znovu usedla k jeho lůžku. Představa, že by měl Severus zemřít, byla hrozná. Představa, že by přežil, ale nevěděl o světě kolem sebe, byla snad ještě horší.

Večer přišel Brumbál a spolu s ním i Remus Lupin.
„Jak je mu, Sandy? Slyšel jsem, co se stalo.“
Vstala jsem a smutně se na něj usmála.
„Byla bych raději, Remusi, kdybychom se potkali za příjemnějších okolností. Jeho stav se vůbec nelepší.“
„To je mi líto.“
Cítila jsem, jak mi slzy znovu vstupují do očí. Remus se toho všiml a objal mě, což jsem v tu chvíli moc potřebovala. Položila jsem hlavu na jeho rameno a rozplakala se. Konejšivě mě hladil po zádech.
Když jsem se konečně trochu uklidnila, zvedla jsem hlavu z Lupinova ramene a…můj pohled se setkal se Severusovým. A co víc, jeho rty se pohnuly!
„Severusi!“ zašeptala jsem nevěřícně a odpoutala se od Lupina tak rychle, až se zapotácel.
I Brumbál se všiml, že se Snape probral a rychle se k němu naklonil. Ale než jsem došla k posteli, byly ty černé oči už zase beznadějně zavřené. Marně jsem ho hladila po tváři a mluvila na něj.
Brumbál se nicméně narovnal a v koutcích úst se mu objevil mírný úsměv.
„Myslím, že bude v pořádku, Sandy. A rozhodně to nevypadá na žádné poškození mozku, patrně nám zůstane zachován ten starý známý Severus.“
„Vy jste slyšel, co říkal, pane řediteli?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Ano, slyšel jsem ho,“ řekl Brumbál pomalu.
„Tak co říkal? Nenapínejte nás!“ přidal se se zájmem Remus.
Brumbálovi se objevily v očích veselé jiskřičky, když se k Lupinovi otočil.
„No, Remusi, když ho mám citovat úplně přesně, tak řekl: Dej od ní hned ty ruce pryč, hyeno!“
Remus Lupin se rozesmál na celé kolo.

Děkuji Snowy Owl za připomínky, které mi pomohly tuhle povídku dokončit.
V části o veritaseru jsem se nechala mírně inspirovat povídkou Ghosts.