|
Dva světy - ČÁST PRVNÍ
Autor: Jeanneret
„Takže pro dnešek končíme,
těším se na zítra, možná…“, rozloučil se s aktéry natáčení režisér a otřel
si už dávno zaschlý pot z čela.
Potichu jsem se kolem něj
proplížila, protože jako bezvýznamná klapka mám větší naději, že vše, co
se v něm přes den nasbíralo, skončí na mojí hlavě ve formě nadávek. My
„menší“ z natáčecího štábu jsme to moc dobře věděli, takže proč riskovat!
Ale abych splnila svůj
každodenní rituál, musela jsem přece jen nějaké to riziko
podstoupit-projít kolem karavanu onoho sršícího režiséra právě v tu
chvíli, abych viděla odcházet Alana Rickmana v jeho civilní podobě… I když
už za těch pár dní natáčení jsem byla trochu otrlá co se týče přítomnosti
star, ostatně nebyla to moje první práce v takovém hvězdném prostředí, na
něm bylo něco zvláštního. Nešlo o to, že bych hned první den za ním zašla
žádat o autogram a byla šťastná za jeho hraný „úsměv pro fanynky“, to
vůbec, spíš jsem cítila takové nutkání si ho všímat, sledovat ho-jak
chodí, co jí, co dělá v nekonečné době mezi záběry…Pitomost.
Raději jsem se odebrala do
svého-respektive s kamarádkou společného- pokoje na koleji a usnula
slastným spánkem.
Ráno. Už zase ráno. Jak já mám
ráda večer, když vím, že mě čeká jen spánek. Ale nevadí. Nějak to do
večera přežiju.
Od deseti jsem měla přednášku,
pak další. Po obědě jsem se chvíli loudala po parku, v jehož blízkosti
se natáčení koná, takže až se nabažím krásného jarního dne a nabudu
pocitu, že jsem pánem svého času, mohu se v klidu a rychle odebrat na
působiště své malé filmografické brigády.
Jsem v parku zvyklá vídat
různé lidi-žebráky, cvičitelky jógy, pouliční loutkaře-prostě všehochuť.
Ovšem to, co jsem vypozorovala dnes, zaujalo i mě, otrlou ke všem různým
existencím.
Nejprve jsem zahlédla muže
sedícího na lavičce, o nohu nedbale otevřenou knihu. Pro má tichá
pozorování celkem nezáživný objekt. Ovšem pak jsem si všimla, že mu z té
knížky doutná kouř, posléze vyšlehl plamen, a on nic. Myslela jsem, že spí
a tohle je nějaká nehoda, ale podle pohledu, který vrhal po okolí, aby
zjistil, zda ho někdo neviděl, jsem poznala, že přesně ví co dělá. Jaký
byl můj údiv, když jsem v tom pátravém pohledu poznala Alana…Je to vážně
on! A pak že slavní nemají své divnůstky a podivnůstky. Chvíli si mumlal
něco pro sebe, pořád civěl do knížky, po okolí, do knížky, jako by tomu
kusu kůže a papíru chtěl něco sdělit. Po krátké chvíli knížku zuřivě
zaklapl, prudce vstal a odcházel směrem k „placu“.
No já se nestačím divit! Můj
zájem o něj vzrostl enormně a tak jsem ve svém pozorování začala být
odvážnější a dravější. Ale ten den už se nestalo nic zvláštního. Natáčely
se akčnější scény a většina hlavních postav, takže i Alan Rickman alias
„profesor Severus Snape“, měla hodně práce a na nic jiného nebyl čas.
Jen občas jsem zahlédla na
okamžik jeho tvář, jak se ve chvíli mezi záběry stahuje do strnulého
unaveného výrazu a jeho oči vypovídaly o velké vůli to neukázat navenek.
Zpozorovala jsem to opravdu jenom já, jak je unavený, a nebo jsou všichni
tak slepí! Možná je to v této profesi zvykem, nedávat své pocity mimo
záběr znát, ale asi to musí být velmi vysilující.
Záhada, proč jen já mohla
zpozorovat to, co ostatní ne, se mi objasnila až hluboko v noci po nějakém
tom hodinovém přemýšlení. Totiž moje postavení ve štábu je celkem
zvláštní: Jsem totiž relativně nejblíž dění z celého pracovního štábu a
zároveň mám nejméně povinností-taková maskérka či zvukař se sice dostanou
stejně blízko, ovšem nemají ten čas na pozorování vzhledem ke své
ustavičné činorodé práci. Takže moje místo je vlastně ideální pro agenta
FBI či vlezlého novináře.
Ale mě stačí jen tak
pozorovat. I když už se mi párkrát stalo, že se dostal do mých lehce
romantických představ. Ale kdo by nezažil něco podobného s mužem, kterého
den před tím zahlédnete třeba v kavárně či na ulici?
Další den se ovšem stalo něco
pro mě zcela výjimečného. Totiž to pozorovatelsky výhodné místo mi
uchystalo jeden dárek…
Točily se scény komparsem, ale
díky „jejich neschopnosti“ jak se vyjádřil režisér se příprava na záběr
protáhla na pár hodinek. Já bloumala okolo, zatímco ostatní dělali možné i
nemožné, aby uklidnili režiséra a připravili vše potřebné pro další práci.
Při svých toulkách jsem nemohla opomenout jistý karavan, ke kterému mě
netáhla jen zvědavost a touha ho spatřit, ale i celkem podivné zvuky. Čím
blíž jsem byla, tím rychleji jsem šla a…Spatřila jsem v přítmí večera
někoho ležet na zemi.
„Slečno, prosím…“ poznala jsem
ho po hlase. Ležel na zádech s jednou nohou pokrčenou, loktem se v mírném
záklonu podpíral, hlavu poněkud zakloněnou jako by v křeči, jako by jej
něco zasáhlo do hrudi a povalilo na zem. Černé vlasy mu neklidně vlály
kolem obličeje a na spáncích se mu perlil pot. Ještě ani jednou jsem ho
neviděla potit se, i když jsem ho měla možnost vidět jak ve chvílích
velkého fyzického napětí, tak v prudké hádce, kdy se dá tento jev
očekávat.
„Ano?“ zněla moje nesmělá
otázka poněkud ztišená zvláštností okamžiku.
„Jestli vás mohu požádat…“na
chvíli se odmlčel a trochu vydýchal, „vezměte tamtu knihu“, ukázal kamsi
do tmy, kde jsem ke svému úžasu uviděla onu knihu z parku, jenomže teď
plála modrým plamenem , „a zavřete ji.“ Na chvíli zavřel oči a pak na mě
upřel prosebný pohled.
Chvíli jsem jeho pohled
opětovala, okouzlena jeho silou, ale rychle jsem se vzpamatovala, skokem
překonala vzdálenost mezi mnou a tou divnou věcí a zavřela ji.
Posadil se, ruce volně spustil
přes pokrčené nohy a na chvíli do nich zabořil svou hlavu. Jen okamžik
stačil, aby nabyl zpět svou rozvahu, vyskočil na nohy, trochu zavrávoral.
Podíval se mi znova do očí a snažil se nasadit co nejfrivolnější výraz.
„Děkuji, že jste mi pomohla
s mým malým hereckým cvičením, něco podobného mám ve scénáři na příští
týden. Omlouvám se, že jsem vás do toho zatáhl, ale akorát jste mi přišla
do cesty, a s druhým aktérem jsou tato cvičení vždy zajímavější a
názornější…Jak se jmenujete, slečno?“
„Marianne. Marianne
Dashwoodová.“ nevěřím mu ani slovo. Vždyť tohle nemohl hrát! Ještě mu
vidím kapičku na čele, a jen tak mimochodem si tře ruku jako by na bolavém
místě. Lže.
„Děkuji vám, slečno Marianne,“
a obdaří mě tím svým nesmělým úsměvem, tak netypickým pro roli, kterou
hraje, a kterým už mnohokrát upoutal mou pozornost.
Ještě si mě jednou přeměřil,
vyhledal na zemi svou „rekvizitu“ a zmizel mi z očí ve stínu svého
karavanu.
Je to se mnou zlé. Začínám na
něj myslet víc, než je zdrávo. A to jsem si myslela, že mě se takovéto
bláznění vyhýbá, že jsem proti němu imunní. Ne, opak je pravdou; lítám
v tom až po uši. Je to asi hlavně tím, že je pro mě záhadou. Tuhle práci
při škole mi nabídla má teta, tak trochu snob z vyšších kruhů s kontakty
na správných místech. Dělám ji už třetím rokem, zažila jsem hodně herců,
hereček, ale vždy to bylo na rozdíl od teď standardní. Normální hvězdy
s manýry, opicemi, sexy úsměvy, které se snaží polapit každou sukni
v okolí, nebo mrzouti a arogantní blbci.
On je jiný. Už svým zjevem,
držením těla, chováním…Kolik odlišností je jeden člověk schopen na druhém
najít? Nevím. Až s tím výčtem skončím, řeknu vám to.
Tentokrát jsem se rána nemohla
dočkat a vstala jsem jako bych si před chvílí lehla.
„Co blbneš? Je pět ráno!“ ozvala se z druhého kouta pokoje moje
spolubydlící.
„Spi dál, dneska musím být na place brzo,“snažila jsem se ji přimět ke
spánku.
„Určitě by se tam bez tebe potento…“ no co, trochu mi závidí. Už jsem si
na to zvykla.
Když jsem dorazila na místo,
druhá klapka (bylo nás víc, ostatní byly taky studentky a střídaly jsme se
jak to které vyhovovalo) mě už netrpělivě vyhlížela. Točit začali
k večeru, aby zachytili atmosféru do jakési scény a režisér je přinutil
zůstat do svítání, „že prý to mladý slunko taky není špatný…“.
No já nevím, jestli to bylo
lepší k večeru či za svítání, každopádně herci byli pěkně otrávení a
nebylo nikoho, kdo by neremcal. Teda skoro nikoho. V tom „mladým slunku“,
opřeného o bílou zeď jsem ho spatřila, jak s rukama za zády sleduje obzor.
Jeho tvář by s tou zdí mohla soutěžit v bledosti. V tom se ozvalo “Akce!“
a on byl opět Snape, zamračený profesor lektvarů a chrlil nevybíravá slova
na své žáky…
Točilo se už jenom několik
málo hodin, skoro nikdo se už nedržel na nohou. Snažila jsem se po place
co nejméně motat, přesto však jsem se nacházela přímo ve víru dění.
„Slečno Marianne“, ozvalo se
za mnou, „mohla byste na minutku?“
Samozřejmě jsem poslušně
přiklusala za tím tichým podmanivým hlasem. “Rád bych vás o něco
požádal…“, odmlčel se a rukou si promnul oči, „víte, včera jsem vás
neuváženě do něčeho zatáhl, a byl bych nerad, kdybyste o této příhodě
komukoli řekla.“ Chvíli přemýšlel zahleděn do teď už naplno svítícího
slunce a dodal rádoby nenuceně: „Víte, tajemství hereckých cvičení zvláště
tohoto druhu jsou velmi střežena, tak jej prosím nikde nerozšiřujte.“ A
výmluvně se na mě zahleděl, jako by mě žádal o něco zcela jiného a daleko
závažnějšího…
„Samozřejmě. Můžete se
spolehnout…“ pronesla jsem zajíkavě.
„Děkuji“, a chtěl se napít
z plastového kelímku s kávou, ale mírný třes ruky, vyvolaný zřejmě
včerejším zraněním mu v tom zabránil. Zvedl se a rychle odkráčel pryč…
Je pro mě záhadou. Už jsem
byla připravena věřit jeho verzi o herecké průpravě, když právě tímto
naším rozhovorem mi vše okamžitě paradoxně vyvrátil. Už jsem byla sto
udělat za touto příhodou tlustou čáru, ale ne. Tohle musí mít jiné
vysvětlení…
|