|
Noční host
Autor: Ginny
Joanne vytřeštila oči do tmy a
zatajila dech. Spala sotva pár minut, když ji něco vzbudilo. Jako by
v místnosti nebyla sama... Opatrně se posadila na posteli. Ve slabém
měsíčním světle pronikajícím otevřeným oknem viděla záclony pohybující se
v mírném letním vánku.
Tiše se nadechla a rychle
přemýšlela. Mohl to být nějaký zloděj, ale to by musel být mimořádně
obratný, aby se dokázal dostat do domu, aniž by spustil alarm. Nikdo
z rodiny to určitě nebyl a služebnictvo – ne, to bylo nepravděpodobné.
Všichni až na starého Thomase měli přece dnes volno.
Proč jsem jen ten zatracený
dům kupovala? pomyslela si s roztrpčením. Od začátku s ním byly jen
problémy a jedinou jeho výhodou byla skvělá poloha. Blízko Londýna, a
přitom na samotě, s pěkným výhledem na okolní krajinu. V tom starém bytě
nám přece nebylo vůbec špatně, napadlo ji. Byt byl sice malý, ale zato
mnohem útulnější než tenhle rozlehlý dům. To je tak, když jeden přijde
k penězům a pak je honem chce do něčeho investovat...
Poryv větru nadzvedl záclony
skoro až ke stropu. Jak je Joanne sledovala, všimla si nepatrného pohybu
v nejvzdálenějším koutě pokoje.
„Je tu někdo? Kdo jste? Co
chcete?“ Hlas se jí třásl strachem.
Teď už si byla jista, že se
z kouta směrem k ní pohnula jakási postava. Hrůza jí sevřela hrdlo. Proč
nemám aspoň pistoli, pomyslela si zoufale.
„Co chcete?“ šeptala v hrůze.
Vzápětí si všimla, že se postava zastavila uprostřed pokoje. Vědět tak
aspoň, kdo to je! Rukou nervózně zašátrala za sebou ve snaze najít vypínač
od noční lampičky.
„Lumos!“ ozval se
hluboký hlas a místnost ozářilo příjemné světlo. Nevycházelo však
z lampičky, ale z hůlky v ruce vysokého muže oblečeného do podivného
černého hábitu. Měl mastné černé vlasy, bledou tvář a velmi tmavé oči,
které se na Joanne dívaly pronikavým pohledem.
Zděšeně na něj zírala. Na
okamžik jí tváří přelétl stín poznání, ale vzápětí ho opět vystřídal
strach.
„Kdo...kdo jste?“ zeptala se.
„Víš dobře, kdo jsem, Joanne, tak se neptej tak hloupě,“ pronesl ten muž
ledovým hlasem. „Moc dobře mě přece znáš, sama jsi mě vymyslela.“
„To...to ano, ale ty...ty nejsi skutečný?“
Muž se ušklíbl. „Jsem tak skutečný, jak jen můžu díky tvé fantazii být.“
„Co...co tu děláš? Jak ses sem dostal? Co...co ode mne chceš?“
„Pomalu, pomalu!“ pousmál se trošku. „Moc otázek najednou. A přestaň
koktat, nechci ti ublížit.“
„Tak proč jsi přišel?“
„Chci si s tebou promluvit.“
„Promluvit? O čem?“
„O mě, Joanne.“
„Budeme mluvit o tobě? Proč?“
„Protože chci, abys mě změnila. Už mě nebaví být takovým padouchem, jakého
jsi ze mě udělala. Chvíli to bylo docela zábavné, ale teď už toho mám
dost. Já už chci víc, Joanne.“ Muž přistoupil k posteli.
„Tak tobě se to nelíbí, ...Severusi? Můžu ti tak říkat?“
Přikývl. „Proč ne? Sama jsi mi to jméno dala.“
„Dobře, Severusi. Tak co chceš, aby bylo jinak?“
„Chci, abys ze mně přestala dělat netvora, Joanne. Copak si myslíš, že je
to jednoduché, pořád šikanovat Pottera a tu chásku kolem něj? Někdy mám
pocit, že nedělám nic jiného, než jim odebírám body! A ty nesmysly o tom,
jak jsem necitelný, jak všem kolem sebe závidím a další a další věci, co
jsi o mě napsala... Skoro všichni mě nenávidí a dobrá půlka lidí si o mě
myslí, že jsem upír! Proč jsi ke mně tak krutá? Já přece nejsem ten, kdo
ti kdysi tak ublížil, i když se mu tolik podobám, takže by ses mi mohla
přestat mstít.“
„O čem to, sakra...jak tohle víš???“
Usmál se. „Vznikl jsem přece v tvé hlavě, pamatuješ? A tam je k vidění
spousta zajímavých vzpomínek.“
Na chvilku se odmlčela, než se na něj znovu podívala.
„Nikdy mě nenapadlo, že by ti mohlo vadit, že jsi takový. Byl jsi –
k čertu - byl a pořád ještě jsi přece jenom moje fantazie! Můj
výmysl, který nikdy neexistoval a existovat nebude!“
„Už nejsem jen tvůj, Joanne, dávno ne. Nezapomeň, že se o mne dělíš
s miliony dalších lidí. A v jejich fantazii žiju také, i když můj hlavní
život je u tebe. Tady budu existovat, dokud se nerozhodneš mě zabít.“
„To je přece absurdní!“ vybuchla. „Ten tvůj život, o kterém mluvíš, je jen
v knížkách! A já tady s tebou mluvím, jako kdybys byl opravdový!“
„Pro tebe přece jsem opravdový, stejně jako pro většinu těch, co
čtou tvé příběhy.“
Zhluboka se nadechla. „Dobře,
Severusi. Dejme tomu, že ti uvěřím. Řekněme, že se chceš opravdu změnit.
Řekněme, že bych s tebou souhlasila a chtěla tvůj obraz změnit.
Co konkrétně by tedy mělo být jinak?“
„Chci se zamilovat.“
Přesto, že se ten muž nad ní tyčit jako přerostlý netopýr, se Joanne
zasmála. Vzpomněla si, že před nedávnem se jí na stejný nesmysl ptala
jedna novinářka - tehdy ji to nepobavilo o nic méně než teď.
„Zamilovat se?!? Ale to u tebe přece nejde!“
„Proč by to nešlo?“ zeptal se nebezpečně tichým hlasem.
„Protože...protože...no, nehodí se to k tobě! Ty přece nemáš takové city,
ty jsi přece...“
„Jak to víš?“
„Protože jsem si tě vymyslela!“ zaječela na něj. „Sám jsi přiznal, že jsi
moje fantazie! Já přece musím nejlíp vědět, jaký jsi a jaký máš být!“
Potřásl nesouhlasně hlavou.
„Vymyslela sis mě podle konkrétní osoby, která se nezachovala podle tvých
představ, kterou jsi ve skutečnosti vůbec neznala a u které sis jenom
nechtěla připustit, že je jiná než ty sama chceš. A dobře to víš.“
„Ale...ale...“ Joanne začaly docházet argumenty. „Ty už jsi přece byl
zamilovaný! Do Lily Evansové!“
Stáhl koutky úst v něčem, co se podobalo trpkému úsměvu.
„Žertuješ? To bylo skoro před dvaceti lety! A stejně mě nechtěla, nakonec
si vzala Pottera.“
Joanne horečně přemýšlela.
„Takže? Já čekám!“ projevil muž své učitelské manýry.
„Severusi, já nevím... Nevím, jestli to půjde, nevím, kdo by to měl být,
jak by se to mělo odehrát... Je to celé absurdní!“
„Tak já ti trochu napovím.“
Naklonil se k ní a upřeně se jí zadíval do očí, jako by jí chtěl vnuknout
nějakou myšlenku.
„Ta? Néeee, to je přece nesmysl! To nejde! I když...no, možná...možná...“
Joanne zjistila, že se najednou usmívá. „To by vlastně bylo zajímavé...“
Najednou se cítila hrozně unavená.
„Už tě nechám spát, Joanne,“ zvedl se muž z jejího lůžka. „A nezapomeň, na
čem jsme se domluvili.“
„Jak budu vědět, že to všechno nebyl jen sen?“ zamumlala přes klížící se
víčka.
„Nechám ti tady malý pozdrav,“ vytáhl z kapsy lahvičku se zelenou
tekutinou. „Dej to ráno své dceři, pomůže jí to na ten její hrozný kašel.“
„Jak tohle...“ Už to nedořekla a upadla do hlubokého spánku.
Muž se na ni ještě chvíli díval. „Nox!“ přikázal pak své hůlce a ta
okamžitě zhasla. Rázným krokem se vrátil do tmavého kouta, z kterého se
předtím vynořil.
„Dobrou noc, Joanne,“ zašeptal a zmizel.
xxxxx
Telefon v hale řinčel tak, že
by snad vzbudil i mrtvého. Joanne se vypotácela z postele a bosa sešla
skoro se zavřenýma očima po schodech dolů. Kde zas vězí ten zatracený
Thomas, že to nemůže vzít, vrčela v duchu.
„Haló... Co? Jo, dobré ráno,
Georgi. Ano, vzbudil jsi mě. Co? No já vím, že tě nakladatel honí, ale...
Ne, Georgi, ještě to nemám hotové. Včera večer jsem to skoro dokončila,
ale...no, jak ti to mám říct...v noci mě napadlo něco...docela zajímavého,
vlastně ne – úžasného, a já chci kvůli tomu ještě pár věcí v té knížce
změnit. Jestli to stihnu do týdne? Zbláznil ses? Musím přepsat několik
kapitol...ale jo, zkusím to. Jsem si jista, že se ti to bude líbit, Georgi.
Ano, myslím to vážně. Ozvu se ti zítra, jo? Tak zatím pa.“
Zavěsila sluchátko a prohrábla
si rukou světlé vlasy. Ach bože, co jsem si to zase vymyslela! Kvůli
nějakému hloupému snu teď vyhodím půlku toho, co jsem napsala, a začnu
znovu. Že se na to nevykašlu!
Vyšla po schodech zpátky do
ložnice. Zavřela okno, kterým teď už nemilosrdně pražilo dovnitř slunce a
oblékla si přes pyžamo lehký župan. Když si nazouvala pantofle, všimla si
podivné lahvičky stojící na jejím nočním stolku. Prudce ji uchopila, až
zelená tekutina uvnitř zavířila. Podívala se zblízka na etiketu, na které
bylo zeleným písmem na černém podkladu napsáno: Proti kašli.
To jsou divné kapky, pomyslela
si. Vůbec si nepamatuju, že bych je kupovala. Pak zaostřila oči na maličký
nápis v pravém dolním rohu etikety. Bradavická škola čar a kouzel,
přečetla si.
Ruka se jí rozklepala tak, že
lahvičku málem
upustila.
|