|
Jak naštvat
Snapea: Deník Merriweather
Hapshatové
Překlad: Ginny
Autorkou této povídky je
Američanka Lauren Snape a podnětem k ní byl seznam nazvaný „301 způsobů,
jak naštvat Snapea“. Existuje ještě několik dalších podobných seznamů
(„303 způsobů, jak naštvat Snapea“ nebo „99 metod, jak rozzlobit Snapea“)
a povídek na toto téma od různých autorů. Vesměs jsou k nalezení na
amerických webových stránkách.
Tato povídka je koncipována
jako deník Merriweather Hapshatové, studentky 4. ročníku bradavické školy.
1. září 2002, neděle
„5. Obejmi ho. Řekni, že ti
to nařídil Brumbál.“
Ginny strávila valnou část
snídaně snahou ukrást mi ten seznam, protože se bojí, že budu kvůli němu
vyloučena. Nemyslím si ale, že by byl některý bod toho seznamu opravdovým
porušením školního řádu. Asi ho to naštve, ale pravděpodobně s tím nebude
moci nic dělat. Kromě toho, když mě nechá po škole, poskytne mi tím jen
další prostor pro to, abych ho mohla naštvat.
Chci začít jedním bodem denně
a případně přidat další, bude-li třeba. Rozhodla jsem se, že body budu
volit namátkově místo toho, abych procházela a odškrtávala postupně jeden
za druhým.
Dnes jsem se rozhodla pro bod
číslo 5. Myslím, že to bude pěkný úvod, zvlášť proto, že profesor Snape
snad ani neví, jak se jmenuju.
Během hodiny lektvarů jsem
seděla jako obvykle: úplně tiše. Připravovala jsem lektvar, dělala jsem si
poznámky, ve tváři uctivý výraz.
Počkala jsem, až všichni
začnou odcházet. V rachotu vzniklém balením kotlíků a přísad si sotva
někdo všiml, že se ženu ke Snapeovi.
Tvářila jsem se, že ho
nevidím, dokud ho mé ruce pevně neobjaly. V té chvíli jsem řekla: „Chtěla
jsem vám říct, profesore Snape, že jste mi chyběl. A profesor Brumbál
říkal, že vypadáte moc opuštěně a že bych vás měla obejmout.
Úplně strnul. Vypadal, že mu
praskne hlava. Nakonec mě od sebe jemně odstrčil.
„Děkuji vám, slečno...“
„Hapshatová,“ řekla jsem. „Ale
říkejte mi Merriweather, prosím.“
„Ano, jistě,“ řekl zmateně.
„Děkuji, slečno Merriweather.“
Potom utekl jako vyděšené
štěně. Jeden by řekl, že se ho nikdo nedotkl celé věky. Vlastně, když o
tom teď přemýšlím, pravděpodobně se ho nikdo nedotkl celé věky.
Přinejmenším teď ví, jak se
jmenuju. Musím jít, Fred a George Weasleyovi tancují po společenské
místnosti a zpívají „Merri and Snape sitting in a tree“.
Merri
3. září 2002, úterý
„34. Pošli mu sovu
s dlouhým podrobným popisem svých prázdnin“
Tady jsem mírně váhala, prostě
proto, že moc nebylo o čem psát. Ale nakonec jsem to udělala a poslala mu
sovu včera večer, jakmile se mi podařilo odklidit dvojčata. Tady je kopie:
„Nejdražší profesore Snape,
jak jste si užil prázdniny? Já
skvěle. Většinu prvního týdne jsem strávila doma lenošením a užíváním si
toho, že nemusím každé ráno vstát a jít do školy. Bylo to krásné, dokud má
matka nezačala naříkat, že nic nedělám a nedala mi seznam domácích prací
na každý týden.
Přestala zábava. Musela jsem
mýt nádobí, vynášet odpadky a natírat plot. To všechno bez kouzel.
Dokážete si to představit? Bylo to směšné. Proč nemůžeme používat kouzla
mimo školu? Myslím, že v zásadě chápu ten důvod, ale máte vy vůbec
představu, jak dlouho trvá ručně natřít plot?
Po pár týdnech to matka vzdala
a s těmi nemožnými úkoly přestala. Uprostřed července jsem jela na týden
k Weasleyovým. Víte, Ginny Weasleyová je moje nejlepší kamarádka na světě.
Nejsem si jista, jestli jste to věděl.
Bylo to nádherné. Její bratři
jsou neskuteční! Myslím, že jsem se v životě tak nenasmála. Měl byste
vidět Freda, když vás předváděl. Dal si na hlavu hnusný mokrý mop, kouzlem
ho obarvil načerno a celý den chodil kolem a odebíral nám body.
Bohužel ho paní Weasleyová
chytila a za zničení mopu mu vyhubovala.
...O DVĚ STRÁNKY POZDĚJI...
Tak takové byly mé prázdniny.
Doufám, že ty vaše byly také tak zábavné. Uvidíme se zítra při vyučování!
S úctou Vaše
Merriweather Hapshatová“
Nečekala jsem odpověď, ale on
mi poslal celý dopis zpět! Jen s malou poznámkou, kde psal:
„Slečno Hapshatová,
jakkoliv zábavný je výčet
vašich prázdninových zážitků, prosím, zdržte se dalšího posílání takových
pošetilých nesmyslů. Veškerá vaše korespondence se mnou nechť se omezí
pouze na záležitosti vztahující se k vyučování.“
No teda - já jsem se snažila
být milá na něj milá a on byl tak odměřený. Jak nezdvořilé!
Rozmyslím si, jestli mu ještě
někdy napíšu. Ten zatracený Lee Jordan právě chňapl dopis a nahlas z něj
předčítá všem ve společenské místnosti. A všichni si snad myslí, jak je to
zábavné!
Vlastně ano, ono je to
zábavné.
Merri
4. září 2002, středa
„267. Upeč mu dort!“
Ode dneška nesnáším vaření.
Kdyby nebylo Ginny, v životě bych ten dort nevyrobila.
Svůj první pokus jsem spálila,
ale naštěstí nám Ginnyina matka poslala starý rodinný recept, takže jsme
mohli postupovat podle něj. Dopadlo to dobře, Dean nám ještě pomohl udělat
nahoře z polevy znak Zmijozelu.
Dopadlo to mnohem lépe, než
jsem čekala, ale ne že by to snad Snape ocenil. Samozřejmě že ne.
Vplížila jsem se do Velké síně
ještě dříve, než se tam všichni začali scházet k obědu a nechala dort
přímo na jeho místě u učitelského stolu. Pak jsem odešla a vrátila se zase
až s ostatními z Nebelvíru.
Ředitel Brumbál mi věnoval
udivený pohled - myslím, že věděl, co mám za lubem. Popravdě - je snad v
téhle škole něco, o čem by Brumbál nevěděl?
Snape přišel pozdě, jako
obvykle. Někdy si říkám, jestli si snad nemyslí, že je příliš dobrý na to,
aby stoloval s ostatními. Jindy si myslím, že se prostě natolik zabral do
svých lektvarů, že ani nepostřehl, že už je čas k jídlu. Nevím, která
z těch dvou variant je správná a asi se to nikdy nedozvím.
Posadil se a podíval se na
dort. Přimhouřil oči a začal si pozorně prohlížet všechny u našeho stolu.
Myslela jsem, že po tom objetí a dlouhém dopise by mohl poznat, že je to
ode mne, ale on se ze všech lidí zadíval přímo na Harryho Pottera.
Jako by mu Harry Potter mohl
upéct dort?
Řekla bych, že si Snape
myslel, že se ho Harry a jeho přátelé snaží naštvat.
Harry tam seděl s blaženou
nevinností, protože on byl nevinný.
Snape vstal, dokráčel
k jednomu z odpadkových košů v síni a upustil do něj dort. Pak se vrátil
na své místo a pokračoval v jídle bez jediného slova nebo pohledu k našemu
stolu.
Už jsem se Harrymu omluvila za
Snapeovu hrubost, které se mu teď nespravedlivě dostává. Jak jsem měla
vědět, že to Snape automaticky přičte Harrymu?
Musím jít na hodinu lektvarů.
Uvažuju o dalším bodu, ale nevím, v jaké je náladě po tom dortu...
Merri
5. září 2002, čtvrtek
„59. Hlasitě zatleskej, až
někomu vynadá.“
Po tom incidentu s dortem jsem
si nebyla úplně jista, jestli je rozumné znovu na Snapea zaútočit, ale
naskytla se mi příležitost a já se jí chopila.
Asi víte, že Colin Creevey
chodí se mnou do třídy. Ten chlapec je - omlouvám se za upřímnost -
beznadějný případ, pokud jde o lektvary. Nepamatuje si přísady.
Nepamatuje se, co má nakrájet a co má nastrouhat.
Taky mu asi nepomohlo, že ho
Snape dal do dvojice s Ardythe Brachovou, jednou z nejhorších
zmijozelských dívek. Nesmířila se s jeho úlety a odmítla s ním sdílet
kotlík, takže je většinou odkázán sám na sebe.
Někdy se Snapem soucítím, že
musí každý den učit studenty jako je Colin. Lidi, kterým lektvary vůbec
nejdou a kteří jsou ve třídě jenom proto, že nemají jinou možnost. To
úplně stačí k tomu, aby vás začala bolet hlava.
Moment, to jsem trochu
odbočila od toho hlavního. Což je, že Colinovi se podařilo dnes roztavit
další kotlík. To byla poslední kapka k tomu, co už Snapea ten den potkalo.
Obvykle na Colina jen zavrčí a
přikáže mu ten nepořádek uklidit, ale dneska měl kázání.
„Ty hlupáku jeden! Copak
nedokážeš udělat ani ten nejjednodušší lektvar? Jsem si jist, že jsi
přidal rozdrcený květ bezu černého dříve než jsi lektvar zamíchal
třikrát proti směru hodinových ručiček. Neumíš si přečíst návod? Jestli
roztavíš ještě jeden jediný zatracený kotlík, strávíš týden po škole
dolováním špíny z toalet ve sklepení. Řekl jsem to jasně?“
Colin jen přikývl.
„Teď to ukliď a zmiz mi
z očí.“
Vycítila jsem příležitost.
Vstala jsem a začala tleskat jako šílená. Napřed jsem myslela, že se Colin
rozpláče, ale on se začal smát. A pak začala tleskat a smát se celá
třída. Uvědomila jsem si, že lidi někdy berou Snapea až příliš vážně.
Nicméně Snape nebyl touhle
scénou příliš potěšen.
„Tohle není k smíchu!“
Ale pohled na jeho tvář
rozesmál každého ještě víc. Vypadal tak neuvěřitelně mrzutě! Nakonec jenom
zamumlal: „Končím hodinu!“ a vykráčel z učebny.
Bylo to zábavné. A teď…nevíte
někdo, kde bych našla nějaký výtisk knihy „Mé kouzelné já“? Žádný jsem
neviděla od té doby, co Lockhart ztratil paměť a všichni zjistili, že je
podvodník. Měl by být k dostání ve výprodeji, nějaký bych potřebovala pro
další bod z mého seznamu.
Merri
6. září 2002, pátek
„74. Kdykoliv se na tebe
podívá, zamrkej na něj.“
Dneska nemáme lektvary. Což je
nejspíš dobře, protože si jsem jista, že Snape bude velmi nevrlý po tom
včerejším výstřelku. Zpráva o našem incidentu už obletěla celou školu.
Zmijozelští, kteří Snapea mají rádi, po mě házejí ošklivé pohledy. Všichni
ostatní si myslí, že to byla ta nejzábavnější věc na světě. Fred Weasley
mě obvinil, že se ho snažím ztrapnit.
S dalším úkolem jsem začala
při snídani. Usoudila jsem, že dnes půjdu na všechna tři jídla a kdykoliv
ho potkám v jídelně, zamrkám na něj a uvidím, jestli si toho všimnul.
Popravdě řečeno, musela jsem
na něj zírat při snídani nejméně 15 minut, než pohlédl mým směrem a já
měla šanci zamrkat. Podíval se jinam a pak se jeho pohled vrátil, takže
jsem zamrkala znovu.
Myslím, že se pak schválně
díval jinam a odmítal se na mě znovu podívat. Nevím, jestli si myslel, že
se mu to jen zdálo, nebo jestli doufal, že tím pádem přestanu. Hlupáček.
Minula jsem ho cestou ven
z jídelny a znovu zamrkala, ale tentokrát jsem nečekala na jeho reakci.
Podařilo se mi na něj zamrkat
třikrát během oběda a dvakrát během večeře.
Byla jsem na cestě do
knihovny, abych se podívala, jestli madam Pincová náhodou nemá nějaký
výtisk „Mého kouzelného já“ a on musel být zrovna na cestě do sborovny,
když jsem do něj téměř vrazila hlavou. Ale nezapomněla jsem na svůj úkol,
takže když jsem k němu vzhlédla a setkala se s jeho pohledem, znovu jsem
zamrkala.
„Slečno Hapshatová, vy máte
něco v oku?“
„Ne, profesore, co tím
myslíte?“ A znovu jsem zamrkala.
Vypadal chladně a zároveň
mrzutě. Bojovala jsem s touhou prchnout do knihovny a ukrýt se za stolem
madam Pincové. Ale neutekla jsem, ačkoliv se nade mnou skláněl jako
přerostlý sup.
„Nevím, co si myslíte, že
děláte, Merriweather Hapshatová, ale chci, abyste okamžitě přestala.“
Zatnula jsem pěsti, stála jsem
rovně a zpříma hleděla do jeho pronikavých černých očí. „Chápu, pane.“ A
zamrkala jsem na něj naposledy.
Když jsem si včera myslela, že
vypadá, jako že mu praskne hlava, mýlila jsem se. Tentokrát opravdu
vypadal, že se mu hlava rozskočí.
„Srážím Nebelvíru deset
bodů!“ zavrčel na mě. „Za vaši drzost a dětinskost, slečno
Merriweather.“ A odkráčel pryč. (Ten člověk nikdy jen tak nechodí,
přísahám).
V knihovně žádný výtisk
Lockhartovy knihy neměli. Ale madam Pincová mi dala objednávkový formulář
soví pošty, takže si ji mohu objednat. Naštěstí se mě nezeptala, na co ji
potřebuji, jen mi to dala a zakroutila hlavou. Zkusím zítra ještě obchod
s knihami v Prasinkách, než pošlu tu objednávku, ale teď už s jistotou
vím, kde ji dostanu.
Merri
8. září 2002
„133. Požádej ho o
autogram.“
K tomu mě ponoukl Fred Weasley.
Chtěla jsem počkat, až Snapea víc unavím, ale Fred mi tvrdil, že nemám
kuráž, takže jsem to musela udělat.
Nejtěžší bylo tu kuráž najít.
Rozhodla jsem se nechat ho podepsat do sešitu, kam jsem si dělala všechny
poznámky o lektvarech. Jakkoliv byl ošuntělý.
Chytla jsem ho po obědě, právě
když byl na cestě zpět do sklepení. Běžela jsem chodbou a křičela na něj:
„Profesore Snape, profesore Snape…počkejte!“
Zastavil se a podíval se na
mne, jako by byl připraven na nejhorší.
„Jak vám mohu pomoci, slečno
Hapshatová? Nebo máte v úmyslu se tentokrát promrkat až k trestu?“
Ta slova mě překvapila. Možná,
pomyslela jsem si, se tolik studentů snaží ho doběhnout, že ve skutečnosti
nepostřehl, co chci.
Snad proto jsem zapomněla svou
předem připravenou řeč a jen jsem tam stála, držela svůj sešit na lektvary
a neobratně řekla: „Můžu dostat váš autogram?“
Podíval se na mě a několikrát
překvapeně mrknul. „Prosím?“
Už to vypadalo, že tam umřu
rovnou na fleku. Díval se na mě, jako bych byla nějaký druh obtížného
hmyzu, který touží rozdrtit podpatkem své boty. Ale trvala jsem na svém,
strčila mu svůj sešit pod nos a opakovala prosbu.
Přála bych si vám říct, co mu
v té chvíli táhlo hlavou, protože jeho oči planuly něčím mezi zlobou a
překvapením.
Nakonec popadl sešit z mé
ruky, naškrábal do něj své iniciály a vrazil mi ho zpátky.
„A teď mi zmizte z očí.“
Fred a George Weasleyovi mi
dluží deset galeonů.
Merri
10. září 2002
„76. Oslovuj ho Severusi.“
Další den, další veselá
příhoda při lektvarech.
Ve skutečnosti jsem včera
večer hodinu procvičovala jeho jméno - je docela těžké přepnout se
z obvyklého „Profesore Snape“ na „Severusi.“ Nemluvě o tom, že Severus je
pravděpodobně to nejpodivnější křestní jméno, jaké jsem kdy slyšela. Jako
by z něj jeho rodiče chtěli mít nevrlého a drsného člověka.
Ginny se otřásla hrůzou,
kdykoliv jsem to jméno vyslovila. „Budeš za to po škole,“ opakovala.
Možná, že budu. Ještě mě po
škole nenechal, což mě překvapovalo.
Hodina byla tentokrát docela
tichá a klidná. Částečně jsem očekávala, že pod nějakou záminkou srazí
Nebelvíru body, aby si zlepšil mizernou náladu, ale vyrovnal se se
včerejškem, jako bych ho nebyla vůbec obtěžovala.
Pracovali jsme na mlžném
odvaru. Možná jsem se nadýchala výparů, ale opravdu jsem ho
nedokázala zahustit tak, jak jsem měla.
Takže jsem zvedla ruku (dost
zdvořile, myslím) a čekala, až si mě všimne. Když se mě nevšímal, riskla
jsem to a řekla: „Severusi, nemůžu přijít na to, proč je to tak řídké.“
V místnosti zavládlo mrtvé
ticho. Myslela jsem, že Ginny spadne ze židle. Chvíli se nepohnul od
stolu, jenom vzhlédl od velké knihy lektvarů, kterou se probíral.
„Jak jste mi to řekla, slečno
Hapshatová?“
„Ehmm…profesore Snape?“
Pak si pamatuju, že stál u
mého stolu a vhodil do kotlíku špetku čeřínku.
„Jste nadějná studentka,
Merriweather, a já rozhodně nesnesu, aby váš prospěch utrpěl kvůli vaší
směšné potřebě lézt mi na nervy.“ Jeho tvář byla kousíček od mé, když to
říkal, a já jsem se chtěla propadnou do země. „Laskavě se zdržte toho,
abyste mě v hodině oslovovala křestním jménem.“
Zatímco odvlál zpátky ke svému
stolu, pomalu mi šlo hlavou to, co právě řekl.
V první řadě – byl to
kompliment? Nazval mě nadějnou studentkou, a to mnoha lidem neříkal. Za
druhé – v hodině? Znamenalo to, že mimo hodinu mu můžu říkat
Severusi? Nejsem si zcela jista.
Chvíli trvalo, než jsem
poznala, že vylepšil můj lektvar. Měl správnou hustotu a barvu a všechno.
Poznámka pro mne: ve vlastním zájmu si zapamatuj použití čeřínku.
Dostala jsem spoustu nabídek
od lidí, co chtějí koupit Snapeův autogram. Myslím, že Snape má
v Bradavicích více příznivců, než bych kdy řekla. Ale asi si ho nechám.
Byla jsem to já, kdo našel kuráž ho o něj požádat. Nemluvě o tom, že je
v mém sešitu na lektvary.
Merri
11. září 2002
„121. Zeptej se ho, jestli
se bojí slunečních paprsků nebo jestli je jeho pleť přirozeně bledá.“
Dnes byla hodina lektvarů
neuvěřitelně nudná, takže jsem to prostě musela udělat.
Připravovali jsme zmenšovací
lektvar a ten je tak jednoduchý, že se snad ani nedá zkazit. Tak jsem
míchala a krájela a ignorovala všechny kolem.
Jakmile byl můj lektvar
hotový, zvedla jsem ruku a trpělivě čekala, až se mě všimne. Jen na mě
kývl, že poslouchá.
„Bojíte se slunečních paprsků
nebo jste jen přirozeně bledý?“ zeptala jsem se klidně.
Ginny skryla tvář do dlaní,
dusíc se smíchy. Pamatuju si, že když jsme poprvé pročítali ten seznam,
řekla, že tohle by bylo úžasné. Ale já jí nevarovala, že to dnes udělám.
Zamžoural na mě. „Cože?“
„Zeptala jsem se, jestli se
bojíte slunečních paprsků nebo...“
„Slyšel jsem, co jste
říkala,“ odseknul a rázoval ke mě přes celou místnost.
„Tak proč se mě ptáte, co jsem
říkala?“ Věděla jsem, že teď tlačím na pilu – nebezpečně se mu rozšířily
nozdry.
„Slečno Hapshatová, člověk si
říká, jestli nejste padlá na hlavu,“ syčel (další zmijozelská zvláštnost).
„Myslím, že je to možné,“
odpověděla jsem a snažila se neusmívat.
Ginny vzdala pokus potlačit
hihňání a začala se chechtat.
„Čemu se smějete, Weasleyová?“
Zastavil se. „Po škole! Obě. Dnes o půlnoci v mé pracovně.“
Tímhle Ginny umlčel a vymazal
i úsměv z mé tváře.
Pak ukončil hodinu a my se
ploužili do schodů na oběd.
Nechá nás dělat něco
nechutného, vím to. A myslím, že je Ginny na mě naštvaná.
Na druhou stranu, pohled na
jeho tvář byl k nezaplacení. Měla bych investovat do nějaké mudlovské
kamery, abych mohla všechny tyhle momenty zachytit.
Musím najít něco, co bych na
něj mohla použít během trestu. Jen doufám, že to s ním úplně nesekne.
Merri
12. září 2002
„213. Hlasitě vzdychni,
kdykoliv bude od tebe odcházet.“
Ginny a já jsme dorazili do
pracovny profesora Snapea přesně o půlnoci. Ginny chtěla přijít o dvacet
minut dřív, ale byla jsem si skoro jistá, že by nás za to Snape
pravděpodobně potrestal stejně jako kdybychom přišly pozdě.
Zdál se být překvapený, že nás
vidí, jako by zapomněl, že nám uložil trest. Nicméně to mu nezabránilo,
aby nám nedal nějakou roztomilou práci.
Poručit nám vyčistit všechny
ty zatracené kotlíky. Což bylo v zásadě to, co jsem očekávala.
Dal nám džbán čistícího
prostředku a kovový rýžák, řekl nám, ať se dáme do práce a odcházel ke
svému stolu. Povzdychla jsem si...hlasitě.
A nebylo to rozzlobený
povzdech typu „Bože, jak já ho nenávidím.“ Bylo to roztoužené „Toho muže
si chci vzít.“
Neřekl nic. Ani se neotočil.
Klidně došel ke svému stolu, sedl si a začal známkovat odevzdané práce.
Což bylo, musím říct, velké zklamání. Tak jsem začala škrábat a doufala,
že se k nám vrátí nás zkontrolovat. Ginny na mě vrhala temné pohledy.
Ta holka nemá žádnou kuráž,
přísahám. Věděla, o co se pokouším a snažila se mě odradit. Ale copak bych
si mohla nechat ujít takovou příležitost k obtěžování mého oblíbeného
učitele lektvarů? Nemohla!
Ale popravdě řečeno, když se
už nikdy nebudu muset dotknout rýžáku, budu šťastná.
Přišel zkontrolovat, jak jsme
pokročily. Jednou. A já znovu vzdychla. Nějak se zarazil a zastavil se.
Viděla jsem, jak sevřel ruku v pěst a zase ji rozevřel.
O chvilku později nás
propustil.
„Slečno Hapshatová, na
slovíčko, než odejdete,“ řekl, když jsme byly u dveří. Ginny se na mě
podívala s obavami, ale zašeptala jsem jí, ať klidně jde.
Posadila jsem se na židli před
jeho stolem a čekala, až nálož exploduje.
„Jen bych rád věděl, proč máte
- pro všechno na světě - potřebu zkoušet moji trpělivost?“
Nasadila jsem svůj
nejnevinnější výraz a snažila se vypadat překvapeně, když jsem řekla:
„Nevím, co tím myslíte, pane profesore.“
Chvíli na mě zíral. Myslím, že
se snažil odhadnout, jestli jsem opravdu tak nevinná, jak vypadám. Nakonec
se rozhodl, že ne.
„Sleduji vás, Merriweather
Hapshatová,“ zasyčel. „Přijdu na to, co máte za lubem. A teď mi zmizte
z očí.“
Bum. Jak hrubé.
Merri
13. září 2002
„4. Přikraď se k němu
zezadu a zakřič: Hoří vám plášť!“
Pořád nemůžu popadnout dech.
Asi jsem v životě tak rychle neběžela. Vím, že tohle bude riskantní, a tak
se připravuju na rychlý úprk.
Ginny mě varovala
s předstihem. Řekla, že ho viděla ho jít halou, a odvrátila se ode mne.
Stejně je to od ní hezké. Nerada bych, aby dostala další nezasloužený
trest.
Vyšel ze sborovny a směřoval
do Velké síně. Je čas oběda, tak asi proto.
Plížila jsem se za ním tak
tiše, jak jsem jen uměla. Pár studentů se na mě divně dívalo, ale naštěstí
nikdo nic neřekl.
Počkala jsem, až ho budu mít
na dosah, než jsem to spustila.
Náhle jsem se mu zjevila za
zády a zakřičela: „Hoří vám plášť!“
V tu chvíli se zarazil a
vypadal tak rozzuřeně, že jsem si chtěla vrýt ten okamžik navždy do
paměti.
Zatímco jsem se o to snažila,
chňapl mě za ruku a zastavil mě.
„Strhávám Nebelvíru
patnáct bodů!“ zařval na mě. „Ty hloupá holko.“
Chtěla jsem ho původně
přinutit odvolat, že jsem hloupá, ale věděla jsem, že by to nejspíš nebyl
dobrý nápad.
Právě přišli Fred a George
s tím, že všechno viděli.
„Vypadal zatraceně vztekle,“
řekl George. „Rozhodně na něj byl pěkný pohled.“
„Myslím, že by tě uškrtil,
kdybys neutekla,“ řekl Fred. „Můžeme se podívat na ten seznam?“
Řekli, že mi z toho udělají
přesný časový rozvrh. A ačkoliv musím připustit, že mají lepší smysl pro
správné načasování, nevím, jestli můžu věřit jejich pokynům, co mám kdy
použít.
Ale stejně jsem ten seznam
okopírovala a dala jim ho.
Merri
P.S.: Právě jsem zjistila, že
je pátek třináctého. Možná nebyl úplně nejlepší nápad dávat jim ten
seznam...
|