ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Věc důvěry
Autor: Pavla T`Sal Červená

Snape skončil svou poslední hodinu a odebral se do své pracovny. S úlevou se posadil do svého křesla a otevřel rozečtenou knihu. Výuka těch tupých a nemyslících hlupáků, co nemají ani páru o kráse lektvarů, ho vždycky vyčerpala. Vlastně ani nevěděl proč tuhle práci dělá. Zřejmě protože si už neuměl představit nic jiného. Zhluboka nasál vůni své pracovny, kde se mísila vůně bylinek a již hotových lektvarů, a nechal se zcela pohltit  knihou. Během čtení si uvědomil, že se stal dokonalým workholikem. Žil svou prací, nic jiného pro něj už neexistovalo.  Myslím, že o tom docela dobře svědčil název knihy, kterou právě držel v rukou: „Sto způsobů jak použít Verbena officinalis“

Ve své pracovně zůstal nerušen až do večera. Chvíli se rozmýšlel, jestli vůbec půjde na večeři, ale pak si uvědomil, že už má nějaký čas hlad. Odložil knihu a vstal. Kráčel potemnělými chodbami školy směrem k Velké síni a vychutnával si večerní klid. Když se přiblížil k jídelně, narušil pro něj posvátné ticho šum hovoru. Jakmile vešel do sálu, všichni studenti ztišili své hlasy a pozorovali ho, jak kráčí důstojným krokem ke svému místu u stolu pro učitelský sbor. Dělalo mu radost, že se ho ostatní obávají. Musel se pro sebe v duchu pousmát nad tím, jak málo stačí, aby nahnal někomu strach.  Jen ledově chladný pohled, děsivá minulost a nikdo ho neobtěžuje častěji než je nezbytně nutné. Posadil se a po místnosti se opět začal ozývat hovor.

Nejraději by jedl ve své pracovně. Mnohokrát žádal Brumbála o to, aby mu to povolil. Ředitel jen zakroutil hlavou a řekl mu, že by měl být společenštější. Společenštější! Nechápal, proč musí trávit víc času než je nezbytně nutné s těmi hlupáky, které je nucen každý den učit. Jediné, co ho uklidňovalo, byla představa, jak se ti červi svíjejí před jeho katedrou se strachem v očích a nevědí si rady. Obzvláště pak Pottera si vždy řádně vychutná. Ano, jistě! Zítra ho mám v hodině! pomyslel si a hned se mu zvedla nálada.

Večeře pro něj probíhala stejně nudně jako kterýkoliv jiný den a Snape už se nemohl dočkat až odsud vypadne. Jeho prosby byly vyslyšeny asi uprostřed večeře, kdy do jídelny vtrhl rozrušený školník Filch. Podle toho, jak se musel zachytit dveří, aby mu nepodjely nohy, když se prudce zastavil, se dalo usoudit, že běžel docela rychle. Běžel! To se zřejmě muselo stát něco velmi závažného, protože toho člověka neviděl NIKDY běžet.

V jídelně bylo rázem ticho jako v hrobě a všichni netrpělivě čekali až Filch popadne dech. Ten v duchu proklínal osud, že ho takhle na stará kolena žene přes celou budovu.
„Páni … profesoři,“ začal sípat. „Na nád – nádvoří je nějaká žena! Nutně potřebuje pomoc!“ dostal ze sebe Filch konečně.
Brumbál jen kývl na Snapea a McGonagalovou a už byl na cestě na nádvoří. Oba ho spěšně následovali a ostatní nechali za sebou netrpělivě čekat na novinky. Filch, chtě nechtě, je musel následovat rychlým tempem zpátky a mezi nadávkami lapal po dechu.

Snape z nich byl nejrychlejší, proto dorazil na dvůr jako první. První, co ho zaujalo, bylo jedno z nejvzácnějších zvířat na světě, okřídlený kůň Pegas. I přesto mu věnoval jen letmý pohled a hned se sklonil k ženě, která ležela v bezvědomí na zemi, na kterou zřejmě spadla, když už se nedokázala udržet v sedle. Sklonil se nad ní a chvíli zůstal nehybně zírat na tvář pokrytou špínou a krví. I přesto, že už se dávno setmělo, nepochyboval o ženině totožnosti. Bylo tomu již velmi dávno, co jí viděl na posledy, vlastně jí už všichni považovali za mrtvou, včetně něj, ale připadalo mu, že nezestárla ani o den. Jemně jí vzal do náručí a zvedl ze země.

„Musíme jí ihned odvést na ošetřovnu,“ řekla McGonagalová poněkud zbytečně,  protože Snape už byl na cestě. Na ošetřovně jí uložili do postele. Madam Pomfreyová jí ihned začala ošetřovat rány, ale podle jejího výrazu bylo vidět, že je na tom cizinka špatně.
„Budu potřebovat vaši pomoc, profesore Snape, s tímhle si sama neporadím,“ oznámila smutně. „Zdá se, že se jí do těla dostal velmi silný jed, nikdy jsem nic podobného neviděla. Obávám se nejhoršího.“
„Co jí to mohlo způsobit?“ zeptal se Brumbál starostlivě.
„Nikdy jsem takové rány neviděla,“ přidala se McGonagalová.
„To nevím, ale ať už to bylo cokoliv, stalo se to před několika dny. Zdá se, že se sama pokoušela si rány léčit,“ konstatoval Snape. „Potřebuji o tom vědět alespoň něco,“ otočil se k paní Pomfreyové. „Copak vám to nic nepřipomíná?“
„Ne,“ prohlásila nešťastně madam Pomfreyová a bylo na ní vidět, jak moc jí to mrzí.

Snape jen pokýval hlavou na srozuměnou a vyběhl z místnosti. Zamířil do své pracovny pro nějaké byliny a lektvary, které by se jim mohly hodit. Chtěl se pokusit alespoň zpomalit postup jedu a získat tím více času na nalezení protijedu.

Zanedlouho se vrátil na ošetřovnu s plnou náručí lahviček všech možných tvarů. Brumbál a McGonagalová se raději vrátili do jídelny, aby jim nepřekáželi při práci. Snape a madam Pomfreyová se začali dohadovat, co bude nejlepší použít a s čím to namíchat, ale jejich snaha se dlouho nedočkala žádného účinku. Podali jí mnoho protilátek, některé lektvary její stav ještě zhoršily, zatímco jiné se vůbec neprojevily. Nakonec se jim ale přeci jen podařilo zabránit jedu v dalším šíření se po jejím těle. Podle toho, jak antitoxiny působily na její tělo, začali odvozovat konečný protijed, ale ani to nebylo bez problémů. Svou práci dokončili až pozdě v noci a ani tehdy si nebyli jistí, jestli přežije. Snape se nabídl, že u pacientky zůstane na stráži a madam Pomfreyová si šla lehnout.

Teď tu seděl konečně sám. Byl velmi vděčný za to, že na sobě nedal znát údiv, poté co spatřil její tvář. Nechtěl, aby Brumbál nebo kdokoliv jiný věděl, že ji zná, dokud se nedozví, proč sem přišla.  Když se naposledy loučili, byla její pozice velmi nejistá. Na této ženě mu kdysi velice záleželo a jak teď překvapeně zjistil, nic se na tom ani trochu nezměnilo.

„Co tě sem přivedlo?“ zeptal se polohlasem, ale odpovědi se mu nedostávalo. Marně se snažil přijít na nějaký důvod, proč by se snažila vrátit právě sem, kde měla nejmenší naději, že její totožnost zůstane utajena. Musel se hodně přemáhat, aby se svými prsty nezačal proplétat v jejích vlasech, tak jak to dělával vždy, když se probudil dříve než ona. Vybavilo se mu mnoho dalších zvyků a vzpomínek, o kterých si myslel, že už je dávno zapomněl, a s kterými teď musel bojoval. Ale Snapeova vůle byla silná, silnější než jeho touha.

Proseděl u ní zbytek noci, chtěl si být naprosto jistý, že nenastanou žádné komplikace, které by ohrozily její život. Nakonec tomu byl rád, protože asi hodinu před svítáním se jed začal opět šířit jejím tělem. Podal jí další dávku protijedu a vše se opět zdálo být v pořádku. Doufal, že se probudí dříve, než začne jeho první hodina, ale podle všeho byla značně vyčerpaná a její tělo stále bojovalo se zbytky jedu.

S ještě větší nechutí než obvykle vešel do třídy, kde už na něj čekali žáci z Nebelvíru a Zmijozelu. Studenti, sotva uviděli jeho podrážděný výraz, nervózně zmlkli a s napětím očekávali, jaké peklo si pro ně tentokráte připravil. Aby si alespoň trochu zlepšil náladu, vyzkoušel několik ubožáků, kteří v tu chvíli začali uvažovat o ukončení své existence. Samozřejmě nezapomněl na své včerejší předsevzetí a vyvolal i Pottera, kterému záměrně zadal ty nejtěžší úkoly a otázky, které ho zrovna napadly. K jeho velké radosti Potter nezvládl polovinu zkoušení. Ale ani přesto mu dobrá nálada nevydržela příliš dlouho. Ještě než hodina skončila na něj opět padly chmurné vzpomínky a myšlenky, jichž se nemohl zbavit.

Po celé dopoledne očekával zprávy z ošetřovny, ale žádné nepřicházely. Celá škola už věděla o neznámé cizince, která přijela na Pegasovi. Snad by je to ani tolik nerozrušilo, kdyby přijela na čemkoliv jiném, ale Pegas, to byla rarita. Bylo velmi obtížné je najít a chytit, o výcviku raději nemluvit. Snapea to ani nijak moc nevyvedlo z míry. Znal ji už velmi dlouho a věděl, že by se nespokojila s ničím, co zavání průměrností.

Když mu skončila poslední hodina, zamířil do svého kabinetu. Jestliže se ještě neprobudila, bude jí muset pomoci. Bál se, aby jí některý z profesorů, jež tu učili již mnoho let, nepoznal. Obzvláště pak Brumbál a McGonagalová. Chvíli mu trvalo než mezi množstvím flakónků našel ten pravý. Lektvar z černohlávku a chvojníku probere každého i z toho nejhlubšího spánku. S malou lahvičkou, obsahující nazelenalou tekutinu, vyrazil na ošetřovnu, aby konečně zjistil, co tu Serena chce. Stále nehnutě ležela na svém lůžku a tiše oddechovala. Ať se Snape bránil, jak chtěl, znovu si musel přiznat, že její krása je odzbrojující. Přinejmenším pro něj ano.  Připadalo mu, že vše hraje proti němu. Ležela v záplavě slunečního světla, které sem proudilo oknem v protější zdi, jako nadpozemská bytost s ohněm namísto vlasů, protože přesně takovou barvou disponovaly. Měla dokonalou pleť jak z porcelánu, ale ne tak bledou jako on. Snape si vybavil jednu vzpomínku, ve které se smála, tím svým smíchem, který zněl jak líbezná hudba, a zelené oči jí zářily radostí. Když byl ještě studentem, vždy na ní obdivoval její radost ze života, tedy do té doby než zabili její rodinu.

Rychle zahnal vzpomínky patřící její osobě a doufal, že si nikdo nevšiml, jak dlouho na ní zíral. Namočil hadřík, který přinesl sebou do roztoku a jemně jí tím otřel ústa. Chvíli si myslel, že to snad ani nezabere, ale pak začala dýchat rychleji. Modlil se, aby se tu neobjevil nikdo, kdo by chtěl vyslechnout její příběh spolu s ním. Prozatím byl vzduch čistý. Pomalu otevřela oči a Snape v nich zahlédl paniku.

„To je v pořádku,“ řekl, aby jí uklidnil. Když to vyslovil, zjistil, že namísto ledového tónu, který zcela běžně používal na všechny ve svém okolí, použil mnohem měkčí a příjemnější intonaci. Dost ho vyděsilo, jak na něj i po tak dlouhé době působí. Jestli se potvrdí jeho nejčernější myšlenky, mohlo by to ohrozit všechny v Bradavicích.
Pomalu se na něj podívala vyčerpaným, ale již klidným pohledem, a na tváři se jí rozlil neodolatelný úsměv.
„To jsem si mohla myslet, že tu budeš. Nikdo jiný nepoužívá takový utrejchy jako ty,“ řekla a na chvíli zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Vždycky mě po nich bolí hlava. Co to do nich sakra dáváš?“
„Tyhle utrejchy,“ začal Snape jedovatě, „ti zachránily život. Zase. Jestli tě po něčem bolí hlava, pak po tom jedu, kterým bylo tvé tělo zamořeno.“
„Jen klid. Nechtěla jsem se tě dotknout. Skoro jsem zapomněla, jak jsi tyhle věci bral vážně.“
„Proč jsi tady Sereno?“ zeptal se Snape chladně. Teď, potom co si vybavil, že dokázala být i uštěpačná, mu už nedělalo takové problémy zachovat si odstup, i když jen částečný.
„Nevěděla jsem kam jinam jít,“ odpověděla.
„Do čeho ses to zase namočila?“ zeptal se příkře a v mysli se mu vybavily všechny problémy, do kterých ho kdy zatáhla.
„Býval jsi přívětivější,“ utrousila Serena a svůdně se usmála.
„Nezamlouvej to!“ Snape s ní začal ztrácet trpělivost. Každou chvíli se tu mohl kdokoliv objevit a narušit tak jeho plány.
„Mé problémy jsou jen má starost a tobě do nich nic není!“ sykla Serena a její hlas byl jedovatý jako hadí kousnutí, zatímco její oči hořely plamenem hněvu. Snapeovi z toho přeběhl mráz po zádech. Poznal, že chodí po tenkém ledě, ale nic jiného mu nezbývalo. Možná teď Serena vypadala slabě, ale on jí viděl zničit tři velmi dobré čaroděje během chvilky. S ním by si hravě poradila i v tomto stavu. Bývala rychlá a silná a něco mu napovídalo, že jed ji připravil jen o velmi malou část jejích schopností.
„Pokud ohrozíš bezpečí kohokoliv na této škole, tak mi do toho něco je!“ odvětil Snape stejně jedovatě a jak už pro něj bylo příznačné, jeho hlas zněl tišeji a zlověstněji než obvykle, což značilo, že té hry začíná mít už dost.
„Dobrá tedy,“ obrátila Serena, ale rozhodně ne proto, že by se ho zalekla. „Nic tady nikomu už nehrozí. Své problémy jsem si vyřešila, dřív než jsem sem přišla. Můžeš být klidný.“
„Vážně?“ nevěřil jí.
„Mýlila jsem se, Severusi,“ řekla mírně. „Vůbec jsi se nezměnil. Jsi stále stejně podezřívavý jako tehdy, jen jsi změnil stranu.“
„A na jaké straně jsi teď ty?“ zeptal se Snape odměřeně.
„Snad si nemyslíš, že jsem se na poslední chvíli přidala k Smrtijedům?“odfrkla pohrdavě. „Žila jsem v domnění, že mě znáš mnohem lépe.“
„To neříkám,“ namítl Snape. “Ale nezapřeš, že každý kdo tě znal, věděl o tvých vysokých ambicích ohledně černé magie a temné strany.“ 
„Tohle já vůbec nepopírám. Přiznávám, že mě moc lákala, ale jen kvůli pomstě! Nikdy bych nedělala otroka takovému ubožákovi jakým byl Voldemort!“
„Voldemort byl vším možným, jen ne ubožákem,“ nesouhlasil s ní Snape.
„No samozřejmě! Ty jsi z něj měl vždycky nahnáno. To byl také důvod, proč jsi odmítl mou nabídku, nebo se snad mýlím! Kdyby ses ke mně přidal, snadno bychom se ho zbavili!“ řekla opovržlivě. 
Snapeovi vřela krev v žilách, ale dokázal si zachovat klidnou hlavu: „Kdybych se ho bál, jak ty říkáš, nikdy bych nezačal dělat pro Brumbála zvěda.“
„Takže tě představa moci přestala lákat?“
„Takže proto jsi sem přišla? Chceš zničit Brumbála, aby ti nepřekážel?“ Nikdo jiný Snapea nenapadal. Brumbál byl jediný, kdo by jí tu překážel v plánech, ať už jakýchkoliv.
„Teď zase zamlouváš ty,“ řekla uštěpačně Serena. Očividně se dobře bavila.
„Odpověz!“ sykl Snape.
„Ne,“ odpověděla. „Jsem tu, protože jsem zde hledala pomoc. Bumbál mi nikdy nic neudělal a jeho smrt by mi nic nepřinesla. Nejen ty jsi se změnil k lepšímu, Severusi! Ale co můžu čekat od tak sebestředného člověka jako jsi ty?!“ na chvíli se odmlčela a již klidnějším hlasem řekla: „Jak se zdá tak tu nejsem vítána. Mám tedy odejít?“
„Nejsi schopna jakékoliv delší cesty a moc dobře to víš,“ i Snape se uklidnil a začal opět uvažovat racionálně. „Pokud mluvíš pravdu, můžeš tu zůstat. Zaručím se za tebe u profesora Brumbála,“ na to vstal a dal se na odhod. Ještě předtím než odešel, se však otočil a řekl: „Jen doufám, že mě nezklameš.“
„Možná jsem na chvíli ztratila správný směr, ale své slovo držím.“
Snape jen pokýval hlavou a odešel. Teď, když věděl, proč sem Serena přišla, si mohl promluvit s Brumbálem. Bývala čestná, ale podezřívavost, která sídlila hluboko v jeho mysli, ho varovala, aby si na ní dával pozor, a Snape hodlal té rady uposlechnout. Když se to tak vezme, tak nebyla příliš odlišná od Voldemorta nebo Smrtijedů. Stála sice proti nim, ale stejně tak jako oni, šla i Serena přes mrtvoly. Na druhou stranu se možná přeci jen změnila, říkala mu druhá část jeho osobnosti, která Serenu stále velmi milovala, snad začala být opět jako za svých studentských let, ještě před tou strašnou událostí. Chtěl tomu věřit víc než čemukoliv jinému.

Serena chvíli ležela v posteli a přemítala o událostech posledních dní. Únava, stres a neustálý strach musely nějak ovlivnit její soudnost. Nechtěla k němu být tak tvrdá a nepříjemná, ale nemohla si pomoct. Co se dalo dělat, to co mu řekla, se už nedalo vzít zpět, takže bude nejlepší na vše zapomenout. Ještě chvíli se o tom snažila sebe samu přesvědčit, avšak bez úspěchu. Když zjistila, že je její snaha marná, zanechala toho a začala hodnotit situaci. Bradavice byly to nejbezpečnější známé místo, takže se už cítila mnohem klidněji než před několika dny. Jistě neslo to sebou určitá rizika, ale musela je podstoupit. Byla už tak blízko! Nesmí dovolit, aby někdo ohrozil její plány. Brumbál jí jistě nebude příliš věřit, s tím už si však nějak poradí. Nejtvrdší oříšek ale představoval Severus. Zná jí lépe než kdokoliv jiný a nedala by ruku do ohně za jeho důvěru v ní. Současně jí však něco říkalo, že Severus nezapomněl na staré časy a Serena mu to rozhodně nedovolí. Naopak se pokusí znovu rozhořet ty doutnající uhlíky v jeho srdci, protože pak jí neodmítne pomoci. Ne, pokud to uhraje dobře. Vlastně se jí ani příliš nepříčila představa chvil strávených v jeho společnosti. Jistě, pokud se vše podaří úspěšně dotáhnout až do konce přesně podle plánu, byl tu příslib velmi pěkně prožitých okamžiků.

Po chvíli se začala nudit a jestli něco nesnášela, tak to byla zaručeně nuda. Ještě nějakou dobu se koukala do stropu a pak vstala. Rozhlédla se jestli jí někdo nepozoruje a přeměnila tu příšernou noční košili, do které jí navlékli, na krásné šaty zelené barvy s rozšířenými rukávy, trochu do gotického stylu.
„To už je lepší,“ usmála se nad tím. Trochu jí zneklidnilo, že jí takový jednoduchý trik působil tolik potíží, ale řekla si, že to bude asi jen vyčerpáním. Stále se necítila úplně fit. Teď bude mít ovšem spoustu času, aby opět nabrala sil a na vše se řádně připravila.
Nikým nezahlédnuta se vytratila z ošetřovny a začala s průzkumem okolí. Škola se téměř nezměnila od dob, kdy tu studovala. To jí značně usnadnilo práci. A pak si na něco vzpomněla.
„Azar! Jak jsem mohla zapomenout?!“

Snape zamířil rovnou do Brumbálovy pracovny.
„Čekal jsem, kdy přijdete. Prosím posaďte se,“ začal Albus Brumbál bez úvodu. Seděl za svým stolem a mračil se nad nějakým starým svazkem. Snape hned poznal knihu, kam se zaznamenávaly informace o každém studentovi, který do Bradavic nastoupil.
„Takže už jste zjistil o koho jde,“ konstatoval Snape.
„Ano, ano. I když to bylo velmi obtížné. Chvíli mi trvalo než jsem si vzpomněl, kde jsme jí viděl, “ přitakal starý muž, aniž by zvedl oči ze záznamů. „Serena Nocihvězdná. Studovala spolu s vámi, že Severusi?“
„Ano, jen v jiné koleji.“
„Jistě, studentka Nebelvíru. Je za těžko uvěřit, že právě ona sešla ze správné cesty. Každý rok měla nejlepší prospěch ze všech. Od té doby, co dokončila studium, jsem neměl potěšení učit nikoho tak dobrého a snaživého, jako byla ona. Stejně jako vy, Severusi, byla i Serena v učivu hodně napřed, ještě než nastoupila do prváku. Měla nadání, jako nikdo koho znám, a velké nadšení, to ano. Mimo jiné také velmi vzácný dar telepatie. Jediným důvodem, proč se nestala primuskou, byly potíže s kázní, které měla v šestém a sedmém ročníku.“
Snape nevěděl, co na to říct a tak raději mlčel.
„Uvědomujete si, jak jste ohrozil bezpečnost všech v Bradavicích, když jste mi zatajil její identitu?“ Brumbál poprvé zvedl oči od knihy a podíval se na Snapea. Provrtával ho pohledem, ve kterém byla rozpoznat zlost a zklamání.  
„Šlo jí pouze o Voldemorta, o nic jiného,“ namítl Snape a Brumbál poznal, že si zatím pevně stojí. „Svým způsobem byla s námi.“
„Ona nebyla s nikým, Severusi,“ odporoval mu starý muž. „Možná chtěla Voldemortovu smrt, ale ne aby zastavila jeho řádění, nýbrž aby se pomstila a msta není ctnost. Neváhala zabít každého, kdo se jí připletl do cesty.“
Snape chvíli přemýšlel a pak s rozvahou podotkl. „Pak se tedy Moudrý klobouk spletl, když ji přiřadil k Nebelvíru. Podle toho, co teď říkáte, by měla patřil do Zmijozelu.“
Teď zase chvíli mlčel Brumbál. Ještě se nestalo, že by se Moudrý klobouk spletl a Serena byla příkladnou studentkou Nebelvíru, když nepočítal poslední dva ročníky.
„Nevím co na to říci, Severusi,“ prohlásil nakonec.
„Může tedy zůstat?“ zeptal se Snape.
„To vám ještě neřeknu,“ odpověděl Albus Brumbál. „Než konečně rozhodnu, musím o ní vědět všechno a doufám, že mi nic nezatajíte, Severusi.“
„Řeknu vám vše, co o ní vím,“ odvětil profesor lektvarů a v duchu si dodal: I když toho není mnoho. „Myslím, že se nemusím zmiňovat o tom, jak Voldemort zabil její matku a otce, a jak se pak následně začala zajímat o černou magii.“
„Hmm… Její rodiče byli prvními oběťmi Voldemorta. Tehdy byl ještě mladý a napadl je ze zálohy. Kdo ví, co bylo na pozadí celé té události,“ řekl Brumbál spíše pro sebe. „Právě tehdy se začala přátelit se studenty ze Zmijozelské koleje a shánět od nich nové znalosti, že?“
„Ano,“ odpověděl Snape zdrženlivě. „Sám jsem jí poskytl mnoho informací.“
Brumbál jen souhlasně pokýval hlavou a Snape pokračoval: „Po ukončení studia začala, stejně jako já, projevovat zájem o službu u Voldemorta. Bylo všeobecně známé, že ho nenávidí, ale nikdo nechtěl uvěřit tomu, že by se ho pokusila zabít oklikou přes Smrtijedy. Myslím, že málokdo vůbec pomyslel, že by se o něco takového chtěla pokusit. Trvalo přes pět let, než si jí vůbec připustil k tělu. V té době už byla velmi silná, protože když nespala nebo neplnila Voldemortovy příkazy, rozšiřovala si své znalosti. Konečně se Voldemort rozhodl, že ji oficiálně přijme mezi Smrtijedy, ale při iniciačním obřadu, zrovna když jí chtěl vypálit své znamení, ho napadla. Byl to nečekaný útok a snad jen díky tomu se jí podařilo prchnout a přežít. Jednalo se o zoufalý čin. Několik měsíců předtím mi nabídla spojenectví proti němu s tím, že pak nastoupím na Voldemortovo místo. Odmítl jsem, i přesto že mě to velmi lákalo. S dostatečně silným spojencem by měla velmi dobré šance na úspěch, jenže to sebou neslo víc nebezpečí, než jsem byl ochoten riskovat. Nevím jestli to nabízela ještě někomu jinému. Pokud ano, k Voldemortovi se to nedoneslo.
Od té doby jsem o ní neslyšel. Proslýchalo se, že ji Voldemort nakonec stejně našel a zabil, ale nikdy jsem tomu nevěřil,“ zakončil Snape a očekával Brumbálovy reakce.
„Moc toho není, Severusi. Ve tvém vyprávění, chybí docela velký časový úsek, který může znamenat spoustu věcí, jak dobrých, tak těch špatných. Věříte jí?“ zeptal se Brumbál zpříma.
Snape se na chvíli zamyslel. Vybavilo se mu mnoho vzpomínek na jednu z neúspěšnějších studentek v dějinách Nebelvíru, ale také na ženu žijící z touhy po pomstě.
„Ano, věřím jí,“ odpověděl Snape rozhodně. „Ještě nikdy mě nezradila a nemyslím si, že by s tím chtěla začít právě teď. Kromě toho mi řekla, že potřebuje pomoc. Serena se nikdy nikomu nepřiznala ke slabosti a podle mě by to neudělala, ani kdyby tím chtěla podpořit svou lež.“
„Předpokládám, že už jste s ní dnes mluvil. Řekla, jestli po Voldemortovi stále jde?“ zeptal se Brumbál.
Snape si s hrůzou uvědomil, že se jí na to vůbec nezeptal.„To nevím,“ řekl popravdě a vysloužil si tím další zamračený pohled od starého muže.
„Pak se jí budeme muset zeptat,“ podotkl Albus a vstal. 
Snape a Brumbál zamířili rovnou na ošetřovnu. Jaké ale bylo jejich překvapení, obzvláště pak pro Snapea, který jí chtě nechtě věřil, když našli její lůžko prázdné. Brumbál věnoval další ze svých vyčítavých pohledů muži stojícímu vedle a vyhledal madam Pomfreyovou, aby se jí zeptal, jestli o tom něco neví. Madam Pomfreyová z toho však byla překvapená stejně jako oni.
„Nic neudělá,“ řekl Snape, když uháněli chodbami školy a snažili se jí najít.
„To doufám,“ odvětil Brumbál rozmrzele.

Ptali se snad všech okolo jdoucích studentů, jestli jí neviděli a dostali mnoho záporných odpovědí, než jejich pátrání přineslo první úspěch.
„Viděl jsem ji s Hagridem ve zvěřinci,“ odpověděl jeden ze studentů Havraspáru.
Rychlým tempem se vydali ke zvěřinci, kde ještě Serena živě debatovala s Hagridem. Pro Snapea nebylo těžké uhodnout o čem se ti dva baví. Oba měli stejnou slabost pro kouzelná zvířata. Útržek rozhovoru, který stačil zachytit ještě než je Serena zahlédla mu to potvrdil.
„ … si musíte zvíře získat, pak už to de jako po másle,“ říkal Hagrid svým hlubokým a zvučným hlasem.
„Á, páni profesoři! Zrovna sme tady se slečnou mluvili o Pegasovi.“
„Jistě,“ řekl Snape chladně. „To jsme postřehli,“ a střelil po Sereně pohledem.
Hagrid, který si vůbec nevšímal rozmrzelosti obou mužů, vesele pokračoval: „Teda, musim říct, že je to nádherný zvíře, ale dost nebezpečný. Když sem se mu včera pokoušel vyhřebelcovat srst, tak mě málem zabil. Škoda, že tady Serena,“ Snape se na ní opět podíval, tentokrát bylo v jeho pohledu možné rozeznat i podiv. Tak už to byla Serena, pomyslel si. Velmi rychle si tu získáváš další zastánce, to ano, říkal si v duchu. Serena na jeho pohled reagovala jen pokrčením ramen a nevinným úsměvem.
„…nebyla vzhůru, aby mi mohla říct, že ve svý blízkosti snese jenom jí. Ušetřilo by mi to spoustu nepříjemností a pár šrámů,“ dokončil Hagrid.
„Jak se zdá, tak vás poněkud rozčílil můj neohlášený odchod z ošetřovny, ale když jsem si vzpomněla na Azara, svého Pegase, uvědomila jsem si, že by se mohlo někomu něco stát, pokud by se k němu pokusil přiblížit,“ vysvětlovala Serena, aby zmírnila zlost obou mužů. Mluvila klidně, tiše a vyrovnaně, tak jak bylo jejím zvykem. Rozhodně to ale neznělo tak ledově jako u Snapea. Většině lidem tím spíše připomínala matku mluvící ke svému dítěti. Tón, který používala, měl uklidňující účinky skoro na každého, dokázal si získat důvěru posluchačů a přesvědčit je, že má pravdu. Copak vy by jste odporovali matce? Snape o tom věděl a věděl také, že si to Serena uvědomuje. O to nebezpečnější to ale byla zbraň.
„Naštěstí máte zkušeného šafáře,“ při těchto slovech se Hagrid nadmul pýchou, „takže se nic nestalo,“ pokračovala Serena.
„To samozřejmě chápu,“ řekl Brumbál, „Ale mohla jste to někomu říci.“
„Omlouvám se, pane profesore, ale uvědomila jsem si to příliš pozdě. Samozřejmě jsem nechtěla způsobit tolik zmatků.“
„Rád bych si s vámi promluvil, pokud budete tak laskavá.“
Serena jen přikývla a následovala Brumbála zpět do budovy. Počasí bylo sychravé a všem třem už začala být zima. Dokud se nevrátili do Brumbálovy pracovny, nepadlo mezi nimi ani slovo, protože nechtěli, aby některý ze studentů zaslechl o čem se baví. Takové zprávy se tu šířili rychle. Když se všichni usadili, zeptal se Brumbál bez vytáček : „Jaký je váš vztah k Voldemortovi?“
„Stále ho nenávidím, ale vy zřejmě chcete vědět, jestli po něm stále jdu, že,“ nečekala na odpověď a stále tím tichým vyrovnaným hlasem pokračovala:„Odpověď zní ne. Zanechala jsem pokusů o jeho nalezení a už s ním nechci mít nic společného.“ Jak se zdálo, Brumbála ta odpověď uspokojila, z jakéhosi důvodu jí začal věřit i on. Zvláštní žena, pomyslil si.
„Myslím, že to je vše, co potřebuji,“ začal Brumbál. „Můžete zde zůstat, ale pod podmínkou, že profesor Snape nebo já budeme neustále vědět, kde jste a co děláte. Vím, že vám to nebude příjemné, ale je to čistě z bezpečnostních důvodů.“
„To samozřejmě chápu a slibuji, že se budu řídit vašimi požadavky. Jsem vám zavázána,“ řekla nakonec.
„Když dovolíte, profesore, měl bych otázku,“ ozval se Snape, který doteď mlčel. „Jak dlouho tu chceš vlastně zůstat?“
„Čekala jsem kdy se zeptáš,“ konstatovala Serena. „Většina lidí mě nenávidí a zbytek chce, abych jim dopomohla k moci. Díky své minulosti jsem se stala vězněm na vašem hradě. Nemám, kam jinam bych mohla jít. Jestli víte kam tím mířím,“ odpověděla Serena a v jejím hlase zazněl smutek, který se marně snažila zakrýt.
„Můžete zde zůstat, jak dlouho budete chtít. Myslím, že pro někoho vašich kvalit,  zde najdeme uplatnění,“ řekl Brumbál. „Co to vlastně bylo za tvora, jenž vás napadl?“ zeptal se ještě.
„Nevím. Jednoho dne jsem se mu dosti nešikovně připletla do cesty a od té doby mě neustále pronásledoval. Dostihl mě nedaleko Londýna, kde jsem ho porazila, avšak za cenu velmi těžkých zranění, jak jste viděli.“
Brumbál to už nijak nekomentoval, jen jí řekl, kde má pokoj, a nechal je oba odejít. Serena se však zarazila ve dveřích a zeptala se: „Mohu dostat zpět svou hůlku? Pár věcí bez ní svedu, ale abych pravdu řekla, tak jsem na ní docela závislá.“ Brumbál nad tím chvíli přemýšlel, ale pak začal prohledávat zásuvky svého stolu. Chvíli mu trvalo než ji našel.
„Děkuji,“ řekla Serena a vzala si ji od něj. Pak se Snapem opustili ředitelovu pracovnu.
„Ukážu ti tvou ložnici,“ nabídl se Snape na chodbě spíše z nutnosti než z ochoty. Uvědomil si totiž, že by to nenašla, i přestože tu kdysi studovala.
„To je v pořádku,“ řekla, když viděla ten jeho otrávený výraz. „Nějak už to pak najdu. Stejně se tu asi nejdřív porozhlédnu,“ a, když začala mít pocit, že jí tím svým podezřívavým pohledem snad probodne, raději rychle dodala: „Možná zajdu do knihovny a půjčím si něco na čtení.“

Snape to už nijak nekomentoval, otočil se a odešel. Serena ho ještě chvíli pozorovala, jak odchází, počkala až zmizel za rohem, usmála se a také se odebrala pryč. Skutečně zamířila do knihovny, jiné zajímavé místo zde snad ani nebylo, kde se začala přehrabovat v množství knih. Chtělo se jí zpívat radostí, jak jí zatím vše vycházelo. Jen Severus se choval chladněji a nepřístupněji, než si přála. Možná se za ní přimluvil u Brumbála, ale jak teď zjistila, to ještě neznamenalo, že jí tupě věří, právě naopak. Bude si s ním muset nějak poradit a to co nejrychleji. Nečekala, že by přišel během příštích tří týdnů, ale nesměla nic ponechat náhodě.
„Hledáte něco?“ zeptala se stará knihovnice, která tu pracovala ještě za jejích dob.
„Ne, … nebo vlastně ano,“ řekla, když jí hlavou bleskl nápad. „Nějakou knihu s lektvary, ale něco opravdu těžkého.“
Knihovnice si jí nedůvěřivě prohlédla od hlavy k patě a pak řekla: „Jedna kniha obsahující ty nejtěžší ze všech lektvarů se nachází v oddělení s omezeným přístupem, ale …“
„Já už přeci nejsem student,“ upozornila ji Serena. Knihovnice ji nakonec odvedla k oddělení s omezeným přístupem, kde vyhledala starý zaprášený svazek.
„No, asi ji moc lidí nečte, že?“ nadhodila Serena jakoby náhodou.
„Ne, vlastně si ji jen párkrát půjčil profesor Snape,“ odvětila knihovnice a podali jí knihu do ruky.
„Děkuji,“ řekla Serena. „Moc jste mi pomohla.“
„Vždyť to nestojí za řeč,“ mávla nad tím stará žena rukou a sedla si zpět za svůj stůl.

Pomohla jste mi mnohem víc, než si umíte představit, pomyslila si Serena a s úsměvem opustila knihovnu. Snape měl pravdu, sama do své ložnice nemohla trefit, ale to by nebyla ona, kdyby si neuměla poradit. Zeptala se několika studentů na přibližnou cestu a pak už to bylo snadné. Jedno se muselo místním nechat. Potrpěli si na luxus. Její pokoj, vyhřívaný kamenným krbem, se skládal ze dvou místností – koupelny a ložnice. První, co uviděla, když vešla byla obrovská postel s tmavomodrými nebesy a povlečením. Na postel někdo položil její sedlový vak, kde měla několik nezbytných věcí. Napravo ode dveří bylo zrcadlo se stolkem a čalouněnou lavicí, hned vedle okno vedoucí na dvůr, kterým do pokoje pronikaly zbytky světla. Vlevo v rohu byla dvě křesla a psací stůl. Také se tam nacházely dveře do koupelny, kam Serena hned zamířila.
„Díky bohu,“ neudržela se když spatřila vanu. Hned si začala napouštět horkou vodu. Než se vana napustila, zapálila v krbu oheň, vybalila si pár svých náhradních šatů, několik lahviček obsahujících parfémy, šampony, krémy a jiné nezbytnosti a rozložila je u zrcadla. A pak už se jen ponořila do horké vody a odpočívala. Tohle potřebovala už hodně dlouho.
Když se vykoupala, uvelebila se v posteli a začala listovat knihou, kterou si vypůjčila. Po chvíli si našla obsah a pročítala si seznam lektvarů. Nad několika se zasmála, protože už je zkoušela udělat, nad jinými se zastavila, aby si je našla. Takhle listovala v knize asi tři hodiny, než si lehla a usnula. Stále se cítila znaveně a na zítra chtěla být svěží. 

Snape už měl konečně druhou hodinu za sebou. Balil své knihy a poznámky do úhledného sloupku a naposledy přeletěl třídu svým ledovým pohledem. Stále zde bylo pár opozdilců, kteří si ještě uklízeli své věci a na které musel počkat, aby mohl třídu zamknout. Když se jeho pohled dostal až ke dveřím stála tam Serena. V ruce držela jakousi starou knihu a její úsměv, kterým ho obdařila, se mu vůbec nelíbil.
„Přeješ si?“ zeptal se netrpělivě, když se stále k ničemu neměla. Serena však počkala až bude třída prázdná a zavřela za sebou dveře.
„Mezi studenty nejsi moc oblíbený,“ prohlásila s úsměvem. Snape si snažil vybavit jediný moment, ve kterém by se nesmála. Avšak marně. I v okamžiku, kdy jí někdo zradil nebo naštval se dokázala usmát, ale v těch chvílích by vás ten úsměv dokázal vyděsit víc, než cokoliv jiného.
„Vlastně tě nenávidí,“ dodala po chvíli.
Nemusel dlouho pátrat po tom, jak se to dozvěděla z tak krátkého okamžiku. Pochyboval, že by se na něj ptala okolojdoucích.
„Tys jim četla myšlenky?“ zeptal se nevěřícně.
„Byla jsem zvědavá, jak moc jsi se změnil,“ bránila se s nevinným pohledem. Snape si vzpomněl na dobu, kdy tu studovali. Sereně se nějakým záhadným způsobem podařilo utajit tuto svou ojedinělou schopnost až do pátého ročníku, kde se omylem prořekla, a to i přestože to věděli snad všichni její spolužáci, včetně něj. Pokud ale věděl, nijak moc toho nevyužívala. Vždy se pracně připravovala na hodiny a neměla zapotřebí podvádět.
„A nakolik jsem se tedy změnil?“ zeptal se zvědavě.
„Vlastně vůbec,“ prohlásila. „ Možná jsi změnil stranu, ale metody ti zůstaly. Ty děti z tebe musí mít noční můry.“
„V to doufám,“ odvětil Snape a přes obličej se mu mihl krátký úsměv. „Snad sis nemyslela, že se ze mě stal hodný a laskavý profesor?“
„Tak to mě skutečně nenapadlo ani ve snu. Byla by škoda, kdyby tě postihla taková tragédie.“
Začíná zabírat, řekla si Serena a nechala ho tápat, když se zbytečně snažil najít důvod pro ten její triumfální úsměv.
„Proč jsi vlastně přišla?“ zeptal se po chvíli. „Pochybuji, že jsi mi přišla oznámit to, co už dávno vím.“
„Zásah,“ pomalým krokem přešla až ke katedře a položila svazek na jeho stůl. Snape poznal knihu, kterou si párkrát pročetl. „Včera večer jsem se začala strašně nudit a víš, jak to nesnáším, když nemám do čeho píchnout, tak jsem si zašla do knihovny a půjčila si to nejtěžší, co tam měli,“ na chvíli se odmlčela. „Vzpomněla sem si totiž, jak jsme se občas sešli a zkusili si nějaké nové lektvary. Napadlo mě, že by jsme si to mohli někdy zase zopakovat.“
„Ano, to mohli,“ odpověděl váhavě Snape, zatímco si ji pozorně prohlížel. „Většina těch lektvarů ale spadá do černé magie.“
„Dřív ti to nevadilo,“ škádlila ho. Ve třídě lektvarů byla vždy napjatá atmosféra, ale teď byla k prasknutí. Ta trocha světla, co sem proudila malými okny, jakoby se ještě ztlumila a z venku nebyl slyšet vůbec žádný zvuk.
„Mimo to se to nikdo nemusí dozvědět.“
Snape stál i nadále zcela nehnutě u svého stolu a nespouštěl jí z očí. Nevěděl, jak se zachovat. Ještě než s ní promluvil na ošetřovně, si předsevzal, že si s ní nic nezačne, ale jak se mu teď zdálo, Serena se snažila o pravý opak. Jen nevěděl proč. Bedlivě ji sledoval, jestli nezahlédne něco, co by se mohla pokoušet skrývat. Ten úsměv. Co měl znamenat ten úsměv? Co se jí podařilo získat a jemu uniklo, aniž by si toho všiml? Byl si jistý, že s ním nehraje čistou hru. Byla vypočítavá, stejně jako on, a Snape téměř slyšel, jak jí mozek pracuje na plné obrátky, přesto nedokázal poznat, co chystá. Jediné, co věděl, bylo, že oba udělali chybu. Ona, když dovolila, aby jí unikl ten vítězný úsměv, a on, když jí dovolil získat jakoukoliv výhodu.
„Proč si stále nechceš připustit, že nemám nic v plánu?“ zeptala se najednou vážně.  
To Snapea popudilo.
„Už nikdy mi nečti myšlenky!“ sykl jedovatě a pevně ji chytil za ruku.
„Nemusím ti je číst, abych to poznala!“ reagovala Serena podrážděně, zatímco se mu vysmekla z bolestného sevření. „Dokážu poznat, co si lidi myslí i bez toho a tebe znám dost dobře na to, abych nemusela střílet od boku.“ 
Teplota v místnosti klesla o několik stupňů. Šlehali po sobě pohledy a čekali, co ten druhý udělá. Dlouho se nic nedělo.
„Možná byla chyba, že jsem za tebou šla,“ promluvila Serena nakonec a hlas měla opět tichý a mírný. Nečekala na Snapeovu reakci a odešla. V duchu si nadávala, že raději nedržela jazyk za zuby. Takhle to zkazit, když už byla tak blízko.

Rychlým tempem opustila podzemí a vrátila se do své ložnice, kde měla sto chutí něco rozmlátit. Trvalo jí několik hodin než se jakžtakž uklidnila a přestala si nadávat. Nakonec se natáhla na postel a začala přemýšlet, jak to napravit. Avšak, jak se zdálo, někdo tam nahoře jí měl skutečně rád. Asi hodinu před večeří se ozvalo klepání na dveře. Chvíli nic neříkala, protože se snažila mít klidný hlas. Když pak řekla dále, zaznělo jí v hlase jen velmi málo vzteku. Dveře se váhavě otevřely a vešla jakási ustrašená dívčina.
„Ano?“ zeptala se Serena otráveně, jelikož neměla nejmenší chuť trpět někoho takového ve své ložnici v době, kdy se sotva ovládala.
„Profesor Snape,“ začalo vyděšeně děvče. Serena uvažovala, jestli jí tak vyděsila ona nebo Snape.
„Co je s ním?“ zeptala se netrpělivě.
„Profesor Snape,“ začala znova dívka a Serena zvedla oči v sloup. Už jí chtěla říct, že tohle již slyšela, když malá blondýnka pokračovala: „vám posílá tuhle knihu. Prý jste si jí zapomněla v jeho učebně,“ dopověděla a váhavě natáhla ruku s knihou lektvarů. Serena si ji od dívky vzala a nechala ji odejít. Dívčina se nijak dlouho nezdržovala a úlevou za sebou zavřela dveře.
Serena nevěděla, co si o tom myslet. Hodila knihu na postel, ale ta dopadla na kraj a spadla. Když se pro ní sehnula, aby jí zvedla, všimla si, že z ní vypadla jakási obálka, která teď ležela téměř skryta po postelí. Zamyšleně si sedla na pelest postele a převracela obálku v ruce. Byla určena jí a Serena ani na chvíli nezapochybovala o totožnosti pisatele. Zcela bezpečně poznala jeho písmo. Trvalo pár minut než se odhodlala obálku otevřít.

Odpusť, že jsem k Tobě byl hrubý. Můžu Ti to vynahradit při zítřejším plesu při svátku všech svatých?

Severus

PS: Zkoušela jsi už odhmotňovací lektvar? 

Chtělo se jí zpívat. Už si nemusela lámat hlavu s tím, jak si ho udobřit, takže jí zbýval jen jediný problém – má si zítra vzít ty šaty bez rukávů nebo s rukávy?
 
Když byl čas večeře, opustila svou ložnici a zamířila do Velké síně. Nebyla zvyklá jíst tak brzo, ale vzhledem k tomu, že zde pravděpodobně zůstane velmi dlouhou dobu, si musela začít zvykat. Opět měla veselou náladu a děkovala osudu, že jí tak hezky hraje do ruky. Když procházela jídelnou a mimoděk se po ní rozhlédla, spatřila tu dívčinu, co jí donesla knihu. Přívětivě se na ní usmála a dívka jí úsměv nesměle a nedůvěřivě opětovala. Usadili jí na konec stolu vedle profesorky Prýtové, Severus seděl o tři místa dál. Poté, co se posadila, se podívala jeho směrem a zachytila jeho tázavý pohled. Nenápadně kývla hlavou na znamení odpuštění a přijmutí pozvání. V jeho očích na nepatrnou chvíli zahlédla záblesk úlevy, ale nebyla si tím jistá. V tomto ohledu byl Severus nevyzpytatelný.

Profesorka Prýtová byla možná milá dáma, ale strašně ukecaná. Serena doufala, že vedle ní nebude muset sedět každý večer, protože už po pěti minutách její přednášky o mandragorách, toho měla dost. V rychlosti se najedla, aby jí konečně přestala bolet hlava z profesorky Prýtové, a odešla z Velké síně mezi prvními. Pomalu se procházela chodbami školy poslouchajíc sílící vítr, který ohýbal kmeny stromů za oknem. Venku byla obloha zatažená a nebylo pochyb, že se v noci strhne velká bouře. Snad v hloubi duše doufala, že za ní Severus přijde, když na něj počká, ale nepřicházel. Povzdychla si a vrátila se do ložnice.

Příštího dne žily celé Bradavice připravující se oslavou. Studenti na chodbách ani v knihovně, kde teď Serena trávila spoustu času, nemluvili o ničem jiném. Vlastně i ona byla celá natěšená a nemohla se dočkat večera. Trochu jí rozladilo, že se na Severuse tak těší, ale trocha zábavy ještě nikoho nezabila, právě naopak. Přála si, aby mohla nějakým způsobem vymazat čas, který jí od něj dělil.

Odpoledne zašla do knihovny, kde už bylo plno studentů, a začetla se do jedné velmi zajímavé knihy. Konečně to našla!

´Lektvar na omámení nejzatvrzelejší mysli a jeho účinky na lidi a démony.,´ četla. ´Nejsilnější kouzla na spoutání a úplné paralyzování. Upozornění: Obtížnost je nejvyššího stupně a možné následky nepovedeného kouzla jsou katastrofální! ´No, holka, budeš to muset zvládnout bez tréninku, řekla si a pečlivě opsala několik celých kapitol. Aniž by si to uvědomila, zabralo jí to několik hodin, takže měla nejvyšší čas, aby se připravila.

Po dlouhém uvažovaní se rozhodla pro zelené šaty s dlouhým rukávem. Zvýrazňovaly její štíhlou postavu, ale nebyly zase příliš odvážné. Opět byly střižené do jednoduchého gotického stylu, upnuté až k pasu, s rozšířenými rukávy a výstřihem, který nic neponechával fantazii, ale neodhaloval toho příliš. Vlasy si sepnula do složitého načechraného drdolu, jen s jediným pramenem, jenž jí lemoval tvář. Zvlášť ho pak ještě natočila a dodala tím celému výtvoru dokonalost a elegantnost. Na šperky si moc nepotrpěla. Na levé ruce nosila jen jeden jemný prsten s rudým kamenem a drobné stříbrné náušnice, které měly tvar rozkvetlých leknínů. Teď si však připnula i náhrdelník, jenž v sobě měl vsazen červený drahokam. Když si ho zapínala, vzpomněla si, jak jí ho Severus dal. Nebyla si tímto krokem moc jistá, nechtěla ho vyděsit, ale pak si ho stejně vzala. Vždyť kromě nich nebude nikdo vědět od koho ho má.

Zrovna když se naposledy koukla do zrcadla, aby vše zkontrolovala, ozvalo se zaklepání. Zvesela pozvala návštěvníka dovnitř, aniž by se otočila. Jaké bylo její překvapení, když v zrcadle zahlédla Snapeův odraz. Rychle se otočila a zvědavě se na něj podívala. Nečekala, že pro ní přijde, nebyl to jeho styl, většinou se snažil každý vztah držet pod pokličkou. Jednak, protože pak bylo snazší z něj rychle vycouvat, a pak také nechtěl ukázat svým nepřátelům jakékoliv slabé místo.

„Překvapuješ mě,“ řekla Serena, poté co k ní přistoupil a políbil jí ruku.
„Jen doufám, že mile,“ odvětil a přes jeho rty přeběhl úsměv. „Vypadáš překrásně,“ pošeptal jí do ucha i když byli sami a pohledem sklouzl po jejím náhrdelníku.
„Půjdeme?“ zeptala se, aniž by nějak reagovala na jeho kompliment, se šarmantním úsměvem.

Snape kývl a vyprovodil jí z pokoje. Na chodbě jí nabídl rámě a Serena přijala. Proč se jí tohle jen nelíbilo, všechno šlo až moc snadno. Pomalým krokem došli až k Velké síni, kde to jen zašumělo, když vešli. Snad právě díky tomu jí jeden z profesorů uvolnil místo vedle Severuse, kam se s radostí posadila. Letmo zahlédla, jak se profesorka Prýtová otočila právě na toho dobrodince, co si přesedl, a začala ho nudit jednou ze svých přednášek. Chudák, politovala ho Serena, ale pak už jí zajímal někdo zcela jiný.

Všechny překvapilo Snapeovo téměř přívětivé chování, kterým jí zahrnoval. V jeho hlase zaznívalo jen velmi málo tak typického chladu a ani jeho oči nebyly tak ledové, tedy pokud hovořil se Serenou. Na všechny kolem se choval podle svých zvyklostí, které, jak se zdálo, nechtěl jen tak měnit. 

Po vydatné hostině přišel na řadu tanec. Serena milovala tanec víc než cokoliv jiného. Dokázala protančit celou noc a od chvíle, kdy vstoupila na parket, se vznášela jako motýl v jarním vánku. A Severus to věděl. Vyzval ji hned na první tanec, což vzbudilo další vlnu překvapení. Co ale přihlížející rozhodilo ještě víc, byla skutečnost, že se v tanci Sereně dokonale vyrovnal. Nikdo ze studentů a asi i většina profesorů předtím nevěřili, že vůbec umí tančit.

Jemně jí uchopil v předepsané póze a začali tančit. Severuse na chvíli omámil její parfém, jenž voněl po růžích, a opět mu do hlavy vnesl záblesky minulosti. Tentokrát se je však nesnažil zahnat, ale zcela se do nich ponořil. Vznášeli se v rytmu valčíku jako dokonale sehraný pár, aniž by si všímali okolí a užívali si blízkosti toho druhého. Nechtěli si kazit tyto nádherné chvíle vzájemným podezříváním, proto oba na chvíli zapomněli na vzájemné spory a lži, které doprovázeli jejich společnou minulost.

Za celý večer přerušili tanec jen dvakrát a to kvůli vyčerpání. Všichni je fascinovaně pozorovali s tichou závistí a ostatní páry se raději drželi na kraji parketu, aby se jim náhodou nepřipletli do cesty. Chvílemi tančili čistý valčík, chvílemi jí vedl do složitých figur, které s bravurou zvládala bez nejmenších potíží.

Poté co Brumbál ukončil večer, se všichni odebrali do svých ložnic. Serena se Severusem se ještě chvíli procházeli po chodbách a když měli konečně jistotu, že je nebude nikdo vyrušovat, zamířili do Sereniny ložnice. Sotva se za nimi zavřely dveře, začal ji vášnivě líbat. Serena mu vracela polibky stejně náruživě a rukou mu zajela do vlasů. Zhluboka vdechla jeho vůni po bylinkách a nechala ho rozepnout její šaty. 

V příštích dvou týdnech trávila svůj čas v knihovně, kde se připravovala na návštěvu, kterou už čekala každým dnem, nebo se Severusem. Když bylo hezky, chodívali na dlouhé procházky, aby se jim dostalo tolik kýžené samoty, a když jim počasí nepřálo, trávili spoustu času v Severusově pracovně, nebo v ložnici. Jakoby se vrátili o několik let zpět, jen bez neustálého ohlížení se přes rameno jestli je náhodou nesleduje Voldemortův špeh nebo někdo jiný. Pokud neměli na práci nic „důležitějšího“, zkoušeli si nové lektvary a společně rozvíjeli své znalosti nad knihami.

Serena byla spokojená s tím, jak si ho získala a úplně zapomněla na počáteční podezření. V poslední době se ale snažila omezit čas strávený s ním, protože začala zanedbávat svůj úkol. Stálo jí to mnoho sil, nezajít za ním každé odpoledne, neprocházet se s ním po okolí, neposlouchat jeho sametový hlas a nedotýkat se ho. Přesto musela obstát, zahálka by jí mohla snadno stát život.

Jednou v noci jí vyrušil z lehkého spánku nějaký hluk. Její vycvičená mysl jí zabránila, aby se pohnula nebo otočila, dokud se podle zvuku neujistila, že jí vetřelec nevěnuje pozornost. Od první chvíle jí bylo jasné, že je v posteli sama a v srdci jí bodla Severusova zrada. Tiše se otočila, aby na něj viděla a rukou zajela pod prostěradlo, kde měla schovanou náhradní hůlku pro případ nouze. Vytáhla jí a zamířila na zrádce. Až teď si Severus všiml, že je vzhůru.

„Jak jsem mohla být tak hloupá,“ řekla nevěřícně. „Tak proto ta změna postoje, proto jsi se ke mně začal chovat jak mílius.“ Vstala, aniž na něj přestala mířit hůlkou. Oba se na sebe dívali stejně ledovým pohledem. Pomalu přes sebe přehodila župan a obešla postel, takže teď stála mezi ním a dveřmi.
„Ty mizernej parchante, já ti věřila!“ řekla a v hlase jí zazněl žal, který jí způsobil. Dokud to neslyšela, ani si to nechtěla nepřipustit – milovala ho. Pochybila, když si ho pustila tak blízko k tělu.   
„Tvoje chyba,“ odsekl ledově. „Já takovou hloupost neudělal.“
Proč jí působil takovou bolest, prolétlo jí hlavou, když se snažila zachovat klid a udržet slzy.
„Řekni, co máš v plánu? Proč sis vypsala tyhle informace?“ zeptal se a zvedl k ní ruku plnou popsaného pergamenu.
„Prostě mě to zajímalo, copak ty sis nikdy nic podobného nevypisoval?“
„Znám tě příliš dlouho a vím, že bys na to nemařila svůj cenný čas,“ odporoval jí zatvrzele.
„V tom případě nechápu, proč jsem kdy ztrácela čas s takovým ubožákem, jako jsi ty!“ neudržela se. „Obávám se však, že jsi tentokrát narazil. Já nemám žádné nekalé plány!“
„Vážně? Takže ti nebude vadit, když teď zajdu za Brumbálem a řeknu, co jsem u tebe našel?“
„To neuděláš! Nemám kam jinam bych šla a jestli …“ příliš pozdě si uvědomila, jak se prozradila. Rezignovaně sklonila hůlku. „Vypadni!“ řekla tiše a smutně se mu podívala přímo do očí. Zahlédla v nich jakousi nerozhodnost, ale pak ji opět nahradil ten tvrdý nelítostivý pohled.
„Řekla jsem, abys vypadnul!“

Snape tedy odešel a nechal ji tam samotnou. Chvíli jen bezmocně stála na místě, neschopná jakéhokoliv činu a pak se s pláčem zhroutila na podlahu, kde konečně dala průnik všem svým pocitům. Bylo jí jasné, že ho navždy ztratila a díky své chybě zničila i své plány. Teprve až po hodině byla schopná vstát. Pomalu se oblékla a začala si balit věci. I kdyby jí Brumbál nevyhodil, ztratila potencionálního spojence, bez kterého to nezvládne, takže tu už neměla, co dělat. Takhle mizerně se naposledy cítila, když se dověděla o smrti rodičů. Nebylo to tak snadné, jak si myslela. Od začátku chtěla Severuse využít a zradit, teď si nebyla jistá jestli by to vůbec dokázala. On to za ní vyřešil. Možná to tak bude i lepší, uvažovala, avšak její bolest to nezmenšilo.

Uprostřed jejích chmurných úvah jí však vyrušil strašlivý nelidský řev. Ten zvuk proběhl celým jejím tělem a přimrazil jí na místě. Ani samotného Voldemorta se nebála tak jako tvora, který jí právě hledal, který jí děsil ve snech a který jí teď přišel zabít. Neměla však jinou možnost než se mu postavit a pravděpodobně zemřít. Jestli se tak má ale stát, pak zemře se ctí a nedovolí mu to potěšení jí vidět na kolenou.

Snape naštvaně opustil Sereninu ložnici a vyrazil do chodeb. Po chvíli se však zarazil. Nemohl se rozhodnout jestli má skutečně jít za Brumbálem nebo raději pomlčet. Jediné, co proti Sereně měl byly ničím nepodložené spekulace, ale i to by Brumbálovi stačilo, aby jí vyhodil. Poprvé v životě litoval nějakého svého činu. Kdyby jí nechal být, třeba opravdu nic neplánovala. Klidně by ho mohla zabít a nikdo by jí z ničeho nepodezříval. Snape by prostě zmizel a ona by ho poctivě oplakala. Jenomže Serena to neudělala, klidně riskovala svůj život, když se to tak vezme. Měla mnoho nepřátel, kteří jen čekali až odsud odejde. Tohle se jí nepodobalo. Nakonec si řekl, že s rozhodnutím počká až do rána.

Věděl, že dnes už rozhodně neusne, takže se vrátil do své pracovny. Posadil se do křesla, otevřel rozečtenou knihu, ale za chvíli jí zase zaklapl. Pak se pokusil připravit se na zítřejší hodiny, avšak ani tehdy se mu nepodařilo soustředit se na práci, tak si prostě jen tak sedl a přemýšlel, velmi, velmi dlouho. Snad by tak seděl až do rána, kdyby se hradem neozval strašlivý řev, při kterém tuhnula krev v žilách. Na okamžik zůstal sedět v křesle jak přibitý a pak se rozběhl za zdrojem toho zvuku, který nevěstil nic dobrého. Ještě než vyběhl z podzemí, mu bylo jasné, že Serena skutečně něco plánovala a to něco právě dorazilo. V hlavě mu prolétl seznam zaklínadel a lektvarů, které měla na pergamenu. Konečně mu všechno zapadalo do sebe. Před několika dny se mu ztratilo několik přísad do lektvarů. Podezříval z toho nějaké studenty, jmenovitě Pottera a Grangerovou. Serena se tomu zasmála, když jí to vyprávěl, teď věděl proč. To ona vzala ty přísady, aby mohla namíchat lektvar na ovládnutí mysli. A nyní ho chtěla použít.

Snapea zachvátila hrůza z toho, co by se jí mohlo stát, kdyby nebyla dost silná. Možná našel dost síly na to, aby jí zradil, ale najde i dost síly na to, aby jí nechal zemřít? Už teď znal odpověď. Bradavické chodby mu ještě nikdy nepřipadaly tak dlouhé jako teď. Zdálo se, že se netvor přesunul do druhého poschodí. Mířil za ní, uvědomil si zděšeně. Zaslechl za sebou kroky, ale neztrácel čas ohlížením se za sebe. Když dorazil do druhého patra, ztěžka dýchal a jeho nervy byli napnuté k prasknutí. Nikde Serenu neviděl. Možná se přeci jen rozhodla toho netvora sama nepokoušet a skryla se, namlouval si, ale to už jí slyšel kráčet za sebou. Otočil se, protože tomu nemohl uvěřit. Ta hloupá husa!

Serena přicházela z druhé strany než se ozýval řev netvora. Šla rychlým avšak klidným krokem a ve tváři se jí nehnul ani sval.
„Měl bys odejít,“ řekla tiše. Snape v jejím hlase rozpoznal trochu strachu, nemohl tomu uvěřit, nikdy se snad ničeho nebála, ani Voldemorta ne!
„A vy také, profesoři,“ otočila se na McGonagalovou a Kratiknota, kteří stáli za Snapem.
„Vím o co ti jde. Tohle sama nezvládneš!“ naléhal na ní Severus. „Ať je to, co je to, sama to neporazíš. Musíme počkat na Brumbála, pak s tím netvorem možná něco svedeme.“
„Obávám se, Severusi, že Brumbál tu dnes v noci není,“ řekla klidně a pohledem zalétla k opačnému konci chodby.
„Má pravdu, Severusi. Albus dostal hned po večeři spěšnou sovu. V Londýně prý někdo viděl Voldemorta a několik Smrtijedů,“ řekla Minerva McGonagalová.

Snape věnoval Sereně vyčítavý pohled a pak se obrátil na zbytek učitelského sboru, který dorazil chvíli po něm,: „Musíte zajistit okamžitou evakuaci školy. Já a slečna Nocihvězdná se postaráme o démona. Pokud nebudeme mít jinou možnost, zničíme celou budovu, abychom ho zastavili.“

McGonagalová, zástupkyně ředitele, byla nadmíru rozčilená, přesto se beze slova otočila, pobídla ostatní profesory, aby jí následovali ke studentským kolejím a odešla.
„To se ti vážně povedlo,“ utrousil ironicky Severus, když byli profesoři mimo doslech.
„Tohle je můj boj a nechci, aby se mi do něj někdo pletl.“
„Když jsi přijela měla jsi v plánu něco jiného. Chtěla jsi mě do něj zatáhnout taky!“ sykl tiše.
„Situace se změnila. Nechci riskovat tvůj život.“
„To už jsi ale udělala, když zemřeš, tak neodejde, ale bude pokračovat v zabíjení! Co je to vůbec zač? A nesnaž se mi namluvit, že to nevíš!“ zuřil Snape.
„Já ho zničím, i za cenu vlastního života,“ řekla odhodlaně Serena. „Je to Ašmodaj, démon ničitel! Tak prastarý, že byl zapomenut, stejně jako způsob jeho zabití.“
„Jak ho chceš potom zničit?“
„Já ho nechci zabít, chci ho ovládnout. Jestli to dokážu nebude proti mně mít Voldemort žádnou šanci a konečně dostane, co si zaslouží!“
„A když to nezvládneš?“
„Já nemám ve zvyku prohrávat, Severusi, a teď s tím rozhodně nehodlám začít,“ snažila se odpovědět pevně, avšak hlas jí zradil a nechal v sobě zaznít nejistotu. Snape to postřehl, ale nechal to být.
„Sereno, musíš ho zabít,“ řekl naléhavě. „Nedokážeš ho ovládnout.“
„Nechápeš to. I kdybych ho chtěla zabít, tak nevím jak. Něco tak prastarého již nelze zahubit,“ odvětila chmurně. „Nemám čas ti vysvětlovat, co mám v plánu …“ začala nervózně.
„Vím, co chceš udělat,“ přerušil jí. „Uvědomuješ si, že to kouzlo zvládli jen čtyři lidé, z toho tři zemřeli na naprosté vyčerpání a ten čtvrtý upadl nadosmrti do komatu?“
„Já to zvládnu.“

Komu to teď vlastně namlouvá, prolétlo Snapeovi hlavou. Zřejmě se musel úplně zbláznit, když jí následoval do beznadějné situace, kde se vší pravděpodobností oba zemřou. Na druhou stranu byl rád, že zemře po jejím boku – nikdo nebude moct říci, že zemřeli zbabělou smrtí. Chabá útěcha, ale alespoň nějaká.  

„Tak už o nás ví,“ šeptla Serena. Upřeně se dívala před sebe do chodby a v očích se jí zaleskl strach. Snape se otočil ve směru jejího pohledu a na chvíli zůstal přimražen na místě. Tak tohle vážně nečekal! Kráčela k nim překrásná žena. Místo vlasů měla plameny, které obklopovali celé její tělo a šlehaly i z rukou. Rudé šaty s velmi dlouhým rozparkem těsně přiléhaly na její dokonalé tělo a sváděly k hříchu. Bože, jak ho to k ní přitahovalo.
„To, co vidíš není jeho pravá podoba. Nesmíš tomu věnovat pozornost, jinak nás to bude stát život!“ zašeptala Serena, jenž pro změnu viděla velmi pohledného a velmi přitažlivého muže.
Snape jen přikývl a připravil si hůlku k boji. Teď bude potřebovat veškerou sílu, kterou v sobě má. Serena udělala to samé.
„Ty ho zabavíš a já začnu,“ řekla mu šeptem.

Ašmodaj se zastavil uprostřed chodby a vyčkával, co udělají. Serena mu pomalým krokem vyšla vstříc, následována Snapem. Mumlala si pro sebe magickou formuli, zatímco Severus se připravoval na útok. Většina práce teď bude na něm. Kouzlo, na kterém Serena už začala, bylo velmi komplikované a především vyžadovalo spoustu času v blízkosti objektu, na který chtěla zaútočit.. Čas teď bohužel neměli, takže jí Snape musel nějaký obstarat.

Zničeno nic po nich Ašmodaj hodil ohnivou kouli, která zabírala celý prostor chodby. Snape rychle vztyčil magický štít, takže jím nic neprošlo. Sotva ale plameny zmizely vyslal po nich démon záblesk čiré energie, jenž mířil na Snapea a zasáhl ho. Díky obranému kouzlu, sic slabému, ho to jen odhodilo dva metry dozadu. Zatím se nezaměřil na Serenu, protože ji nepovažoval za nebezpečí, ale to se brzy změní, pomyslel si Severus. Až pozná, proč Serena neutočí, půjde jen po ní. Snape se rychle zvedl a zaútočil prvním kouzlem, které ho právě napadlo.      
„Expecto Patronum!“ vykřikl a na konci hůlky se objevil bílý oblak, který na sebe vzal podobu obrovské kobry. Bílá kobra se začala rychle přibližovat k démonovi. S Ašmodajem to však nic nedělalo. Chodbou se ozvalo cosi, co vzdáleně připomínalo smích a při čem vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, máchl rukou, vyřkl dvě slova a patron zmizel.

Tak to je vážně konec!, zaznělo Snapeovi v hlavě. Přesto se nevzdával. Dovolil si ten luxus, že se na zlomek vteřiny podíval na Serenu, která stála za sloupem, aby na sebe zbytečně nepřivolávala Ašmodajovu pozornost, a cosi si mumlala. Oči měla zavřené a po čele jí stékal pot. Pospěš si prosím, dlouho už ho neudržím, vyslal k ní úpěnlivou prosbu, přestože věděl, že ho teď neuslyší.

Další démonův útok, další vlna energie. Tentokrát na ní byl však Snape připraven a zastavil jí dřív než se dostala do jeho těsné blízkosti. Téměř ihned poslal své kouzlo a démona zasáhl. Postřehl, že ho Ašmodaj hodně podceňuje. Nyní už ovšem takovou chybu neudělá. Než se stačil Snapeův nepřítel vzpamatovat, vyslal další, avšak bez úspěchu. Ašmodaj ho obrátil proti němu a Snape byl málem sražen svým vlastním kouzlem. Další útok ho opět srazil na kolena. Démon však znovu nezaútočil. Místo toho na velmi cenou chvíli strnul na místě a hleděl směrem, kterým stála Serena. Už to ucítil! Snape se rychle zvedl a vyslal na svého soupeře další kouzlo. Další zásah. Snape nepřestával na Ašmodaje útočit, věděl, že jestli přestane, Serena zemře a on jí bude za nedlouho následovat. Koutkem oka postřehl, že Serena vyšla ze svého úkrytu a postavila se za něj.

„Ferad prenet gesei va …“ slyšel slova, která teď vyslovovala mnohem hlasitěji.
Ašmodaj se však nedal porazit tak snadno. Podařilo se mu opět se pevně postavit a znovu Snapea málem uzemnil.
„Thera niget Rana dei …“ zaslechl za sebou Snape zatímco se pokusil o další útok.
„Laradium deni!“ vykřikl Severus a zemi před ním rozdělila trhlina, jenž zamířila k místu, kde stál Ašmodaj. Z trhliny se vynořil obrovský had a omotal se kolem něho. Stalo se ale přesně to, co Snape očekával, had začal doutnat a za půl minuty shořel na popel.
„Avadei hare navigo dceo …!“ odříkávala nahlas Serena a bylo na ní znát vyčerpání.
„Schana ther Ghete!“ zazněl démonův hlas a Snape opět odletěl dozadu. Teď mezi Serenou a Ašmodajem nestálo vůbec nic. Severus si bolestně uvědomil, že už nijak nestačí zabránit nevyhnutelnému.
Démon natáhl ruku …
„Baerve dei naghet dice …!“
…vyslovil zaklínadlo…
„Qoe shentra …!“ křičela téměř Serena.
… vyvolal energetickou kouli z které šlehaly blesky a poslal jí na Serenu. Ta se ani nehnula. Bez přerušení pokračovala v zaříkání stále se zesilujícím hlasem, aniž by z démona spustila byť jen na okamžik oči. Snape se zatajeným dechem pozoroval, jak se nevyhnutelně blíží její smrt, neschopen jakéhokoliv činu. Stalo se však něco nečekaného, něco co s čím zřejmě nepočítal ani Ašmodaj. Když už bylo kouzlo téměř u Sereny, pohltila ho jakási bariéra, která jí teď celou obklopovala. Snape se vzdálil od obou aktérů, protože teď už nebylo v jeho silách do boje zasahovat.
„Argat dei navertedet…!“
Serena se vznesla několik stop nad zem, rozpřáhla ruce a zaklonila hlavu. Prudký vítr, který se proháněl po chodbě a hlasitě skučel, rozrazil všechna okna dokořán. Venku se zatáhla obloha a začalo hřmít.
„Thera niget rana dei …!“ bylo i přesto slyšet Serenino zaklínání. Oknem, postaveným nejblíže vznášející se ženě, prolétl blesk a zasáhl jí. Nezmizel však po chvíli, jak by se dalo čekat, ale stále do ní posílal energii. Několik paprsků energie, které nestačila pohltit, oblizovalo podlahu a stěny, takže se Snape musel uklidit ještě dál, aby ho některý z nich nezasáhl a na místě nezabil.
Démon se marně snažil posílat proti ní své útoky, které pohlcovala stejně jako energii blesku.
„Meniste akash Ašmodaj!“ vykřikla Serena a složila ruce k sobě. V té chvíli z nich vyšlehl proud koncentrované energie, který naplno démona zasáhl. Ašmodaj se bouřil, vykřikoval obrané formule, snažil se prchnout, avšak zbytečně. Držela ho pevně a bez přestání do něj posílala veškerou energii, kterou v sobě nashromáždila. Její protivník začal ochabovat.
„Meniste akash Ašmodaj!“ opakovala vysíleně a pak celou chodbu zahalilo jasné světlo.
Snape se musel otočit, aby utlumil oslepující účinky bílého světla. A pak už bylo všude jen ticho, které se mu nyní zdálo až zlověstné. Rychlým pohledem střelil po místě, kde stála Serena, jenž teď bezvládně ležela na podlaze. Rychle se  k ní rozeběhl a zkontroloval puls. Byl slabý, ale byl. Podíval se o kousek dál na ztuhlého démona, který neprojevoval žádné známky života. Věděl však, že je jen paralyzovaný. Teď snad i viděl jeho pravou podobu. Dvou až třímetrový netvor s býčí hlavou a černou tvrdou kůží. Na rukou měl dvaceticentimetrové drápy a Snape ani na chvíli nezapochyboval o jejich ostrosti. Pak se ovšem zase věnoval Sereně.
Všiml si, že se zpod Serenina těla rozlévá nějaká tmavá tekutina. Vyděšeně jí opatrně nadzvedl, ale s úlevou tam našel jen rozbitou lahvičku s nějaký lektvarem, pravděpodobně tím, kterým chtěla Ašmodaje ovládnout. Něžně jí políbil a vzal do náručí, aby jí odnesl na ošetřovnu, kde jí položil na lůžko. Přivolal madam Pomfreyovou a ostatní profesory. Mezitím, co se Pomfreyová starala o bledou a bezmocnou pacientku, šli ostatní zajistit stále paralyzovaného Ašmodaje.

Asi tak za dvě hodiny se vrátil i zneklidněný Brumbál, jelikož v Londýně skutečně narazil na dva Smrtijedy, kteří se tam sešli, ale byl to Lucius Malfoy a jeden z jeho vlivných přátel, takže se opět nepodařilo nic dokázat. Velmi se podivil, když zjistil, že ve sklepení jeho školy je paralyzovaný prastarý démon, který může začít každou chvíli znovu řádit, pokud by Serena zemřela. Ihned poslal spěšnou sovu na ministerstvo kouzel, aby je informoval o nastalé situaci. Když se dostavili členové rady, uklidili démona hluboko pod zem, kde ho zapečetili, takže už nepředstavoval téměř žádné nebezpečí.

Poté si Brumbál zavolal Snapea, aby mu vyjasnil, jakou roli v tom všem Serena sehrála. Příliš mu nevěřil, když mu profesor vyprávěl pohádku o její nevinnosti, ale po chvíli uvažovaní nad Snapeovým odhodlaným pohledem, který mu odhalil, že jí bude bránit do posledních sil, se rozhodl, že jí nevyžene ani nevydá úřadům, ale nechá jí zde. Pak poslal Snapea do postele, jelikož nevypadal zrovna nejlépe. Severus mu tedy poděkoval a odešel. Neuposlechl však Brumbálova příkazu, nýbrž zamířil na ošetřovnu, aby zjistil, jak je na tom Serena. Nedostalo se mu však příliš povzbudivých zpráv.

„Obávám se, že víc pro ní už udělat nemohu,“ svěsila hlavu madam Pomfreyová. Serena ležela na lůžku bez hnutí. Kdyby se jí lehce nezvedala hruď od mělkého dechu, museli by jste si myslet, že je mrtvá. Pleť byla bílá, jak čerstvě napadlý sníh, a ruce mrtvolně studené. Severus se posadil vedle ní a smutně jí chytil za ruku. Zůstal u ní tak sedět až do večera, kdy ho Pomfreyová vyhnala se slovy: „Ta vám nikam neuteče,“ jelikož se už nemohla koukat, jak padá vyčerpáním.

V příštích dnech se vše zase vrátilo do starých kolejí. Jak dny ubíhaly, spadané listí pokryl bělostný sníh a studenti i profesoři začali zapomínat na děsivé události související s démonem Ašmodajem a místo toho se bavili o blížících se vánočních prázdninách. Jediný, kdo stále nezapomínal byl profesor lektvarů Severus Snape, který každé odpoledne po skončené své poslední hodiny navštěvoval ošetřovnu. Serenin neměný stav se výrazně podepsal na jeho psychice. Jestliže byl předtím málomluvný, teď nemluvil skoro vůbec. Dokonce i studenti ze Zmijozelu se báli navštěvovat jeho hodiny, protože se k nim choval stejně nemilosrdně jako k ostatním a neváhal jim srazit několik bodů za to, že se mu nelíbilo, jak dýchali, nebo spíš že vůbec dýchali. Brumbál mu dal velmi dlouhou dovolenou, která se protáhla až do vánočních prázdnin. Vlastně to bylo spíše ultimátum, jelikož mu pohrozil výpovědí, pokud se do té doby nedá dohromady. Snapeovi to však bylo jedno. Marně hledal každou noc způsob, jak jí probudit pomocí kouzla či lektvaru, marně se snažil smířit se se skutečností, že už se zřejmě nikdy neprobudí, marně litoval slov, která jí řekl v záchvatech vzteku, a slov, jež od něj nikdy neslyšela.

Jednoho odpoledne, tak jako mnohokráte předtím, seděl Severus u Serenina lůžka a držel jí za ruku. Koukal z protějšího okna a sledoval padající vločky, tančící ve veselém reji.

 Milovala tanec, prolétlo mu bezděčně hlavou.

Proč ten minulý čas? Ozvalo se mu v hlavě hned po tom. Ponejprv zmaten si pomyslel, že už zřejmě začíná bláznit, ale pak pochopil. Okamžitě se s nesmírným úžasem a radostí otočil k Sereně. Dívala se na něj svýma zelenýma očima, ve kterých teď chyběl obvyklý plamen a síla.

„Díváš se na mě jako kdybys viděl ducha,“ zasmála se chabě.
„Nejsi daleko od pravdy,“ odvětil stále ještě trochu v šoku a věnoval jí úsměv.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku. Když tě naposledy srazil, nevěděla jsem jestli jsi to přežil,“
„Tohle bych měl říci spíše já, nemyslíš.“
Na chvíli zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„Musíš si odpočinout,“ řekl nekompromisně Severus a políbil jí ruku. Serena tentokrát neodporovala. S povděkem si vzala nějakou bylinou směs na povzbuzení organismu, kterou jí podala madam Pomfreyová a opět usnula. Ještě chvíli u ní seděl, jako by stále nemohl uvěřit, že se mu to celé nezdálo, a pak odešel. Ve své ložnici se natáhl na postel a konečně, po velmi dlouhé době, se dobře vyspal.

Během vánočních svátků se Serena úplně zotavila, takže spolu opět trávili spoustu času. Když jí vyprávěl o Brumbálově rozhodnutí ohledně jejího pobytu zde, nemohla uvěřit, že kvůli ní lhal, i když dost nešikovně, někomu na kom mu tak záleželo. Přesto mu byla vděčná a rozhodla se, že už ho nikdy nezklame.

A co bylo dál? Když se studenti vrátili do školy, opět je tam čekal v podzemní třídě starý dobrý mrzutý Severus Snape, nadržující své koleji, nadávající na Longbottomovu naprostou neschopnost a strhávající body za každý Potterův špatný pohled. A Serena? Nadobro zanechala pokusů pomstít se Voldemortovi a navždy vyškrtla toto jméno ze svého slovníku. Většinu dopoledne trávila procházkami nebo projížďkami na Azarovi a odpoledne pak v Severusově společnosti. Pokud neměli na práci nic „důležitějšího“, zkoušeli si nové lektvary a společně rozvíjeli své znalosti nad knihami.