ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Vendetta
Autor: Taťána Orlovská (Svět Fantazie)

Hodiny na věži odbily desátou. Na rohu špinavé ulice v té nejzapadlejší části Londýna stála mladá dívka. Mohlo jí být tak maximálně šestadvacet víc ne. Černé vlasy jí sahaly až k lopatkám a bledá pleť kontrastovala jak s barvou vlasů, tak s  bundou a kalhotami, obojí černá kůže. Musela být hodně odvážná nebo bláznivá, že se potloukala v tuhle dobu zrovna tady. Muži v ošuntělých šatech si jí z druhé strany ulice prohlíželi. To je vždycky špatné znamení. Valerie, jak se dívka jmenovala, byla naprosto klidná. Oplácela jim pohled svýma černýma, studenýma a vypočítavýma očima. Nebyla zde jen tak pro nic za nic. Měla naprosto konkrétní důvod tu být. Provokativně se zhoupla v bocích a pomalu zašla do temné, slepé uličky. Jeden z mužů se usmál a vyrazil za ní.

„Copak koťátko? Ztratila jsi se?“

Usmála se na něj, ale pouze rty. Její oči zůstávaly studené, ale byl v nich zvláštní druh chtíče. Muž přistoupil. Přišla mu jako snadná kořist. Kdo tu koho lovil, byla však zatím nezodpovězená otázka. Když k ní došel na dosah, sevřela mu ruce neuvěřitelně pevným stiskem. Zkroutila mu je za záda. Muž jen hekl a pak ucítil lehkou bolest na krku.

Valerie pustila mrtvé tělo a setřela si kapičku krve, která jí ulpěla na spodním rtu. Teď, když ukojila hlad, mohla se vydat za svým cílem. Překročila mrtvolu a hbitě jako ještěrka vylezla po zdi domu na střechu. Proměnila se v netopýra a zahájila pátrání po jedné konkrétní osobě. Valerie DiTarso byla vampýr. Ale ne ledajaký vampýr. Narodila se jako vampýr, žila jako vampýr a pokud si dá pozor, nikdy nezemře jako vampýr. DiTarsové kdysi patřili k nejmocnějším čistokrevným rodům. Teď zbyla jen ona. Konečně pod sebou zahlédla hledanou osobu. Zašel do domu. Valerie přelétávala od okna k oknu, až našla to správné. Posadila se na protější budovu a čekala na vhodný okamžik. Pak se odrazila a proskočila oknem do pokoje. Muž vyděšeně vykřikl a když jí poznal, roztřásl se strachy.

„V-v-valerie. Co ty tu d-d-děláš?“
„Ahoj, máš se dobře, Bene? Co jsi dělal celou tu dobu?“
„N-n-nemáš být v-v-v…“
„Vyhoštěna? Pořád jsem, ale nikdo o mě neví. A ty mě nepráskneš, že ne?“
„N-n-ne.“
„Jsi hodný.“
„C-c-co chceš?“
„Informaci.“
„T-t-ty mě nechceš zabít?“
„Ne. Ačkoli by jsi si to zasloužil. Když mi ale řekneš něco zajímavého, nechám tě žít.“
„Co chceš vědět?“
„Snape.“
„Já o něm vůbec nic nevím, vážně. Roky jsem ho neviděl. Nevím, kde je, ani co dělá.“
„Ale něco určitě víš.“
„Opakuji ti, že nevím nic.“
„A to ti mám jako věřit?“
„On se s námi už nestýká.“
„Ani se mu nedivím. Jste takový ubožáci. Před léty to jste pod jeho vedením byli silní a naparovali se, co? Ale teď rozdělení se klepete strachy jen nás uvidíte.“
„Já nechtěl. Donutil nás. Museli jsme poslouchat…“

Valerie ho chytila pod krkem a zvedla do výše.

„Snape! A už mluv nebo…!“
„Dobře, dobře jen mě nezabíjej.“

Postavila ho na zem.

„Fakt toho moc nevím, ale říká se, že dělá pro Albuse Brumbála, že přeběhl.“
„Děláš ze mě blbce!?“
„Ne, ne to bych si nedovolil. Vážně. Prý učí v Bradavicích.“
„Kde je to?“
„Zakroužkuji ti přibližné místo na mapě.“, vytáhl mapu a propiskou tam udělal červený ovál.
„Díky.“, usmála se a prudce švihla rukou. Ben se chytil za podříznutý krk a s chrapotem se zhroutil na zem. Chvíli se tam svíjel, než ztichl.
„Dvanáct.“, utrousila Valerie, otřela o jeho tělo nůž a vrátila ho do pochvy. Mapu srolovala a vyklouzla otevřeným oknem do noci.

Velká síň připomínala dneska úl. Jen to tady bzučelo. Studenti nadšeně debatovali o dopoledním famfrpálovém utkání Nebelvíru a Zmijozelu. Takový zápas se tu už dlouho neviděl. Protáhlo se to až skoro do večeře. Zmijozel nastoupil ve výborné formě. A ačkoli Potter nakonec Zlatou chytil, vyhrál s náskokem padesáti bodů Zmijozel. Před Vánoci si tak pojistil první příčku průběžného bodování.

„Byl to opravdu pěkný zápas. Co říkáte, Minervo?“
„Severusi, vy jste tak škodolibý.“
„Já? Vůbec.“
„Ještě není všem dnům konec. Pořád může Zmijozel dostat pořádnou nakládačku!“, rozohnila se McGonagallová. Co jen dalo práce ukončit roky kralování Zmijozelu. Neměla chuť, aby se historie opakovala.
„Už se těším.“

„Krvavý baron se už zase naparuje. Vážně chlapci, tři prohry a dost.“
„Souhlasím s rytířem Nicholasem. Nechci vás kárat, ale jak se mám profesoru Snapovi podívat do očí, když předvedete takový výkon?“
„Omlouváme se.“, svěsil Harry i Weasleyovic dvojčata hlavu.
„Příště jim ukážeme a profesoru Snapovi spadne hřebínek.“, pousmála se McGonagallová.
„Něco takového říkala už minule. Zkazil jsem to.“, posmutněl Harry.
„To přeci není pravda. Byla už tma, nemohl jsi vidět na tabuli, že prohráváme o tolik.“, utěšoval ho Fred.
„Jasně. I Harry Potter je jenom člověk. Nelam si s tím hlavu.“, přidal se George.
„Mají pravdu. Je to přeci jen hra.“
„Hermiono!“, ozvalo se sborem čtyř hlasů.
„A není?“
„Famfrpál není žádná jen tak obyčejná hra.“, poučil jí Ron důležitě. Fred a George souhlasně přikyvovali.
„Hej, Pottere, příště si vezmi brýle.“, rozchechtal se Malfoy a šel si sednout ke stolu své koleje.
„Já jí chytím i bez brýlí, ale ty by jsi jí nechytil, ani kdyby tě praštila do nosu!“

Dveře Velké síně se rozletěly dokořán. Všichni ztichli a upírali oči na nově příchozího, tedy spíš příchozí. Valerie přejela místnost pohledem. Její oči se setkaly s jeho. Pomalu kráčela. Když došla doprostřed místnosti, vytáhla něco z vaku, který jí visel pře rameno, a hodila to před profesorský stůl. Síní se rozlehly vyděšené výkřiky. To něco byla lidská ruka useknutá v zápěstí.

„Jsi na řadě!“, zašeptala.

Než se někdo zmohl na něco, proměnila se ve velkou černou vlčici, vyběhla ven a zmizela ve tmě. V síni bylo zaražené ticho. Všichni hleděli na tu hrůznou věc na zemi a nedokázali od toho odtrhnout zrak. Jen jeden člověk se díval ven ze dveří do tmy – Severus Snape. A oči mu plály.

„To je šílené. Albusi, nedovolte mu to.“, McGonagallová přecházela po Brumbálově pracovně.
„Se svojí dovolenou mohu nakládat, jak chci.“
„Ale ne se nechat zabít! A vůbec neměla být vyhoštěná z Británie? Informujeme ministerstvo a oni jí deportují zpátky.“
„Ne.“
„Hrát si na lovce vampýrů je hezké, ale poněkud nebezpečné.“
„Vrátila se, aby dokončila, co začalo už dávno. Mám s ní pár nevyřízených účtů. Nevzdám se možnosti…“
„Ona si nepřišla hrát. Chce vás zabít.“
„Já vím, Minervo. To já jí chci taky. Nebo se snad mám schovávat v Bradavicích?“
„Co si musíte tak důležitého vyúčtovat vzájemným masakrováním?“
„Devět… totiž teď už deset mrtvých Smrtijedů a jedna osobní věc.“
„A ona? Proč vás chce zabít?“
„Vendetta.“
„Co jste jí provedl tak strašného?“
„Zbyla poslední ze svého rodu.“
„Á už rozumím, chcete dodělat rozdělanou práci. Albusi, tak řekněte něco!“
„Severus, má pravdu se svojí dovolenou si může dělat, co chce. Nemohu mu nijak bránit.“
„Vy ho v tom ještě podporujete!“
„Nepodporuji, ale nebráním. Pokud to opravdu chcete, Severusi. Buďte ale opatrný.“
„Vrátím se než skončí svátky.“
„Pokud ne dejte nám o sobě vědět, jinak vás budeme pochopitelně hledat.“
Snape přikývl a opustil Brumbálovu pracovnu.
„Když z něj něco zbude. Je jako posedlý.“
„Je už takový. Nemá smysl mu v něčem bránit. Stejně by to udělal po svém.“
„Až ten dostane rozum, to si vážně pohovíme.“
„Rozum dostal před patnácti lety, ale pořád z toho nezmoudřel. Souhlasím, Minervo, že až zmoudří, spousta lidí si oddechne.“

Severus Snape se s Valerií setkal poprvé, když mu bylo jednadvacet. V té době už měl titul Mistr černé magie a byl čerstvým profesorem lektvarů. Na tyhle akademické tituly se pořádně nadřel. Studoval dvě školy současně a to ještě vynechal první a druhý ročník. Dělal jenom zkoušky. Nastoupil až do třeťáku. Nikomu na školách se to nelíbilo, ale Voldemortovo slovo mělo velkou váhu. Nikdo si nedovolil hodit jeho chráněnci pod nohy jediný klacík. Přesto se k němu chovali dost odměřeně a když o něm mluvili, neřekli mu jinak než cucák. Nevěřili, že by tak mladý kluk dokončil aspoň jednu školu. Čím víc o něm pochybovali a smáli se mu, tím měl větší potřebu dokázat jim, že nemají pravdu. Každý večer usínal v učebnicích, pořádně nespal, ani nejedl, nervy měl nadranc. Ale nevzdal se. Párkrát hrozilo, že ho vyhodí, ale vždycky se dokázal vzepnout k neuvěřitelným výkonům a na poslední termín zkoušku udělat. Navzdory všem překážkám obě školy dostudoval. Mladý člověk prostě vydrží daleko víc, než se na první pohled zdá. Sotva se vzpamatoval, rozhodl se sepsat profesuru. Voldemort to trochu postrčil a rok na to, mu byl udělen akademický titul profesor lektvarů. K druhé profesuře se už ale nikdy nedostal.  

S Valerií se potkali úplně náhodou, když byl s klukama slavit. Nevěnoval jí moc pozornosti. Za to ona na něm mohla oči nechat. Bylo jí tehdy… no svým způsobem jí skutečně bylo devatenáct, jak mu tvrdila. Ale neřekla mu, že před tou devatenáctkou je ještě jedna jednička. Valerie se do něj zamilovala. Už dlouho si hledala partnera, ale nikdo jí nepadl do oka. Až tenhle smrtelník. Byl přesně to, co chtěla – pohledný, inteligentní, schopný, sebevědomý. V hlavě se jí zrodil plán. Představa Valerie o lásce až za hrob, by nepochybně nenadchla ani romantičtější typy, než byl Severus. Chtěla z něj udělat vampýra a pak s ním „žít šťastně na věky věků“. Přemluvila jednoho ze svých bratrů, aby jí pomohl ho získat. Jenže se to zvrtlo. Severus udělal s jejím bratrem krátký proces. Jejich rodině pak poslal krabici s rukou, jedinou částí těla, která z Estra zbyla, a vzkazem, že tak skončí každý vampýr, který se k němu přiblíží na třicet metrů.

Vamprýří smečka DiTarso vyhlásila Vendettu. Valerie si myslela, že ho najde dřív než její smečka, promění ho na vampýra a uteče s ním z Anglie. Skutečně ho našla první a učinila mu nabídku, která se nedostává každý den. Severus nejen, že nebyl nijak nadšen představou, že by z něj měla být fotofóbní, krev pijící bestie, ale ještě se jejím citům vysmál. Valerie, uražená jeho odmítnutím, se ho pokusila zabít, ale nakonec to byla ona, kdo se musel spasit útěkem. Přísahala, že bude pít jeho krev a donutí ho zaplatit za smrt bratra.

Severus si byl vědom toho, že poštvat si proti sobě smečku vampýrů není nejlepší způsob, jak se dožít vysokého věku. Proto dal dohromady dvanáct nejlepších Smrtijedů a zahájil svou soukromou válku. Byla to nebezpečná hra, ale on byl schopný mág a svojí inteligencí je dokázal bezpečně vysekat z každého maléru. Během dvou let se mu podařilo zlikvidovat smečku čítající pětačtyřicet členů. Vůdce smečky Ricardo DiTarso byl tvrdý soupeř, ale i on nakonec padl. Ačkoli Severus vyvázl jen tak, tak. Jediná Valerie unikla a byla nakonec vyhoštěna mimo zemi. Skóre bylo 44: 8 pro Smrtijedy. Ze třinácti jich zbylo šest. Jeden skončil po pádu Voldemorta v Azkabanu a tam taky zemřel. Dva zabili Bystrozorové. Nakonec tedy zůstali tří – Ben Flick, John Preston a Severus Snape. První dva se stali obětí Valerie po jejím návratu do Anglie. Skóre bylo vyrovnané. Jedna proti jednomu.
 

Když chcete lovit noční tvory, musíte se sami nočním živočichem stát. To pro Severuse nebyl problém. Stejně často ponocoval. Znal dobře Valeriiny zvyky a pochyboval, že by je za těch sedmnáct let změnila. Největší problém bude najít jí. Zbytek bude hračka. Jenomže Londýn není zrovna malé město. Na druhou stranu rakev místo postele je skutečnost dosti nápadná. A v lepších čtvrtích, když se ztratí mudla, hned je kolem toho spousta problémů a chumel lidí. Jakkoli se mu to příčilo, bylo nezbytné pátrat tam, kde se skrývala spodina společnosti. Stále však šlo o dost velkou plochu. Byl si ale jist, že ho Valerie dlouho čekat nenechá. Dá o sobě vědět. A možná dřív než mu bude milé.

První stopu zachytil v mudlovských novinách. Takový směšný plátek, který by v životě nevzal do ruky. Brumbál rád četl mudlovské noviny. Přišlo mu to zábavné. Občas si je půjčil, když se nudil, což se mu ovšem často nestávalo. Ale tohle křiklavé cosi se hodilo k různým věcem, ale ke čtení určitě ne. Přesto ho titulní stránka zaujala. Upír v ulicích Londýna varoval titulek přes celou stránku. Mudlové to brali jako vtip nebo fámu. Severus to vzal vážně. Byl nejspíš v Londýně jediný, kdo věděl, že tu vampýr skutečně je. Přelétl článek pohledem. Nezajímaly ho bláboly místního novináře. Potřeboval zjistit, kde se to mělo stát. Když se dopátral vytoužené informace, vrátil se do hotelu, aby se připravil na večer. Lovit vampýra není žádná legrace. Kdo soupeře podcení, nebude mít ani čas litovat. Severus si byl vědom schopností své protivnice a nehodlal jí dát nejmenší šanci. Důležité je chránit si krk. Jak se vám vampýr jednou zakousne do krční tepny, nepomůžou vám ani všichni svatí.

Byla zima, sněžilo. Prostě ideální počasí na toulky po špinavých čtvrtích Londýna. Mudlové se za ním otáčeli. Slyšel, jak si špitají. Nevšímal si toho. Očima pátral po něčem nezvyklém. Nebo třeba po pohybu v temnotě, na střechách. Valerie se ráda dívala na svět z výšky. Měla jako každý vampýr potíže se světskou pokorou. No, on vlastně taky. Nečekal, že by jí objevil hned první noc.
Do hotelu se vrátil zmrzlý a otrávený. Kdyby jí zabil hned v Bradavicích, bylo by to rychlé a čisté a nemusel by jí teď nahánět po všech čertech. Ale to se právě nesmělo. V Bradavicích byly souboje zakázány nejen pro studenty. Zaútočit na ní na půdě školy by byla největší hloupost, jakou by mohl udělat. Přinutil by Brumbála zakročit a dal by studentům špatný příklad. Ačkoli by se jim to hodilo do kapitoly o vampýrech. Škola hrou. Názorná ukázka jak se zbavit otravného parazita. Ne, to by si neobhájil. Svítalo. Necítil se unavený, ale přesto se přesvědčil, že půjde spát. Příští noci už tak klidné být nemusí.

Valerie ho celý večer sledovala. Nevěděl o ní. Měl sice dobré, léty vycvičené smysly, ale byly to jen smysly obyčejného smrtelníka. Vrtalo jí hlavou, jak tak rychle odhadl, kde má hledat. Nepříjemně jí zaskočil. Musela pozměnit plány. Nejprve ho musí připravit o výhodu, kterou měl. Potřebovala ho odříznout od kouzelnického světa. Částečně se jí to povedlo. Příčná ulice byla pořádně daleko. Ale pokud sem přišel sám, bude mít sebou spoustu přísad do těch prokletých lektvarů. S tím se bude muset něco udělat. Nejdřív ho nechá trochu polevit v ostražitosti. Pak mu ty jeho lektvary zatrhne, aby nemohl získat navrch. Nakonec ho uštve jako zvíře. Bez hojivých mastí, léčivých lektvarů a podobných serepetiček to bude snadné. Každý má své hranice, které nemůže překročit dokonce i Severus Snape. Vše bude jen otázkou času.

U vchodu do slepé uličky, kterých tu z nějakého nepochopitelného důvodu bylo mraky, se kupil hlouček ošuntělých somráků. Přiblížil se, aby zjistil, jestli by to nebylo přínosné pro jeho pátrání. Hlouček se rozestoupil a tiše si šeptal. Na zemi leželo lidské tělo. Severus se k němu sklonil. Na krku byly dvě nezaměnitelné ranky. Tělo bylo ještě teplé. Nemohla být zase tak daleko, ačkoli rychlá na to byla dost. Rozhlédl se po střechách domů, jestli nezachytí pohyb. Měl nepříjemný pocit, že si s ním hraje, že tu mrtvolu měl najít. Lidé na něj hleděli jako by byl nějaký hrdina z filmů a pod bundou ukrýval kůl a věnec česneku. Valerie by mohla klidně vysát půlku mudlů v Londýně a nehnul by ani prstem. Ale deset Smrtijedů, ať už si o nich myslel, co chtěl, to vampýři přehnali. Nemluvě o popravě těch posledních dvou, kterou provedla osobně. Že v tom hraje roli i jeho uražená ješitnost, by nikdy nikomu nepřiznal tím méně sobě. No, co tím vším Valerie sleduje asi nezjistí, ale věděl teď najisto, že je na správném místě.

Návrat do hotelu mu osvětlil pozadí celé té šarády venku. Byl tam dost velký rozruch, záchranka a taky policie. Dokonce slyšel padnout své jméno z úst recepčního. Raději zmizel dřív než si ho někdo všimne. Policie byl zvláštní druh mudlů absolutně tupých a dokonale natvrdlých. Neměl chuť vysvětlovat proč má v pokoji ve sklenici hadí zuby, krysí sleziny, prach z ještěrčích koster, dračí žluč a další nezbytné přísady. Pomalu si vše dával dohromady. Odvedla jeho pozornost a vnikla do jeho pokoje. To znamená, že je o krok před ním. Ví o jeho pohybu vše. Co tam ale hledala? Hůlku má u sebe.

Vrátil se až se situace poněkud zklidnila a raději se do pokoje přemístil. Byl tam příšerný nepořádek. Valerie musela mít snad záchvat nebo co. Dokonce rozštípala i postel a skříně. Ženské jsou bláznivé a když to navíc má sílu jako lokomotiva. Potřásl znechuceně hlavou. Poslední kousek mozaiky zapadl na své místo. Všechny lahvičky byly rozbité, obsahy sáčků rozptýlené po pokoji. Prostě zničila jeho přísady do lektvarů i lektvary hotové. Měl jen dvě možnosti, buď se vrátí do Příčné ulice a sežene si to, nebo se smíří se ztrátou důležité výhody. Rozhodl se jít zlatou střední cestou. Zatím si najde jinde ubytování a bude pokračovat ve stopování kořisti. Pak se uvidí. S jednou hysterickou vampýrkou si přeci poradí.
 

Následujících několik dní nacházel Severus porůznu v temných uličkách mrtvá těla. Ale vždy bez pachatele. Byl si naprosto jist, že si s ním hraje. Ale byl trpělivý. Jednou jí to nevyjde a pak jí zakroutí krkem. Mudlové se po setmění vyděšeně drželi ve skupinkách. Každou noc jeden dva padli Valerii za oběť.

„To se ti zabíjí co, když jsou to jen hloupé mudlovské ovce.“, zavrčel nad toho večera už třetí mrtvolou. Dneska měla ale apetit. A pak uslyšel vlčí vytí. Vysmívala se mu!
„Tak jo jak chceš. Je na čase vyhnat létající myši na světlo.“
 

Valerie se bez jediného zvuku přehoupla přes okraj střechy. Ten bílý krček ve tmě zářil. Mladík jí přijde k chuti. V jejích plných rtech se pod paprskem měsíce zaleskly tesáky.

„Auúúúúú!“, otřeseně se posadila a mnula si bouli na čele. Místo mladého chlapce tam stál požární hydrant. Hlava jí třeštila, na chvíli měla pocit, že vidí dvojmo.
„SNAPE!“, zaječela vztekle a vymrštila se na nohy. Ulička byla prázdná a tichá.
„Kde jsi!“, prudce se otočila, ale nezachytila ani sebemenší náznak pohybu.
„Ukaž se, srabe!“, ječela hystericky uražená tím pitomým trikem, na který jí nachytal.
„Copak, copak? Nechutnalo nám?“, ozval se tichý hlas.
Valerie se otočila, ale nikde nikdo.
„Vylez a já ti ukážu!“
„Vyhrožuješ mi?“, zeptal se pobaveně hlas bez těla.
„Když se bojíš, měl jsi zalézt pod Brumbálovu postel! Co jsi sem lezl, když máš strach se ukázat!“
„Strpení. Všechno má svůj čas.“

Valerie neměla daleko k nepříčetnosti. Každý vampýr nesnáší, když si s ním pohráváte a používáte jeho vlastní zbraně. Točila se jak korouhvička, ale netušila, kam se vrhnout.

„Roztrhám tě na kusy!“
„Vážně? Ale to by jsi mě musela nejdřív porazit, má drahá.“

Odkudsi ze tmy vyšlehl namodralý blesk. Uhnula jen o chlup. Opálilo jí to konečky vlasů. Nevrhla se do míst, odkud kouzlo vyšlo. Nebyla tak naivní. Její zrak predátora zachytil pohyb. Chvíli se pohupovala na bříškách prstů než se odrazila a skočila vybraným směrem. Rychlost, s jakou se pohybovala, by uvedla do rozpaků i útočícího geparda. Nedala mu prakticky šanci zformovat  nějakou obranu. Narazila do něj. Vyrazila mu tím dech. Byla sice menší a drobnější, ale měla obrovskou sílu a rychlost. Ženská neženská kopl jí do břicha. Předklonila se a dostala pořádnou ťafku odrážecím kouzlem. Odhodilo jí to o několik metrů dál. Vyskočila do vzduchu, udělala přemet a dopadla těsně k němu. Čekal to. Nárazové kouzlo jí téměř vykloubilo čelist. Zakouzlila proti němu Krvavý dráp, ale s pohrdavým úšklebkem ho odklonil stranou. Útočné kouzlo vyrvalo pět metrů dlažby.

„Nic lepšího neumíš?“
„Pojď blíž. Ještě jsme si nedali pusu na přivítanou.“
Obcházeli jeden druhého. On uvolněný, připravený na vše. Ona se pohupovala na špičkách, agilní s výrazem šelmy.
„Díky nechci. Smrdí ti z pusy.“
„Kvůli tobě si je i vyčistím, brouku.“
„Po třech stoletích ti to moc nepomůže, rašple.“

Skočila po něm. Uhnul a ona tvrdě dopadla na zem. Vyštěkla zaklínadlo pro dráp. Blokoval ho příliš brzy. Na chvíli ho to omráčilo. To jí stačilo k tomu, aby se mu začala sápat po krku.

„Jen si kousni, zmije.“, zasyčel a odrážecí kouzlo s ní praštilo o zeď až odpadla omítka.
„Máš pěknou bundu.“
„Jsem rád, že se ti líbí. Dračí kůže.“
„Jo, smrdí tak.“
„Je dobrá.“
„Mě se hnusí.“
„To rád věřím.“
Odpovědi se mu nedostalo. Valerie zaklela ve vampýrštině a hbitě jako ještěrka vylezla na střechu.
„Ještě se uvidíme, fešáku.“
„Dřív než ti bude milé.“, ujistil jí.
Vyplázla na něj jazyk a zmizela za okrajem střechy. O hodinu později začalo svítat.
 

Vyplivl do sněhu chuchvalec krve. Valerie se ztěžka hrabala zpod popelnic. Nejistě se postavila na nohy špinavá a rozzuřená. Ze šrámu na tváři jí stékal tenounký pramínek krve, který vzápětí i s ránou zmizel. Chrlila ze sebe příval slov. Nemusel znát vampýrský dialekt, aby pochopil, že jde o nadávky. Dnes jí našel velice rychle. Zrovna hodovala na své první oběti. Po včerejším střetu, kdy si s ní ošklivě pohrál, byla dost nabroušená. Překvapila ho. Vampýři jsou mistři v boji tělo na tělo. Využívají k tomu svojí sílu a rychlost. Valerie byla opravdu dobrá. Pouštět si jí k tělu nebyl zrovna dobrý nápad. Snape to vůbec neměl v úmyslu. K příliš těsným soubojům měl přímo bytostný odpor. Jenže nestačil uhnout. Setřel si hřbetem ruky krev ze rtů.

„Ty parchante! Já ti ukážu!“

Uhnul a podrazil jí nohy. Rozplácla se na zemi. Vymrštila se tak rychle, že nestačil zareagovat. Její zuby neškodně sklouzly po jeho bundě. Dračí kůže mu znovu prokázala neocenitelnou službu.

„Zajdi si s tím k zubaři.“, utrousil a srazil jí k zemi.

Upadla a sekla ho nožem, který ukrývala v šatech do stehna. Bolestně zasykl a odkopl jí, aby okamžitě utržila ránu oranžovým svazkem energie. Valerie zavřeštěla a chytila se za spálenou ruku.
 

Posadil se na postel. Noha ho pořádně bolela. Rána nebyla hluboká, ale ztěžovala mu chůzi. Valerie utržila pořádnou ránu, ale v rakvi se rychle zotaví. Svlékl se a ránu si prohlédl. Takový škrábanec ho rozhodně nezastaví. Začal si však uvědomovat, že bez svých lektvarů je poměrně zranitelný. Nechtěl však pustit svojí kořist ze svého dosahu. Návštěvu Příčné ulice odložil na neurčito. Do oken se opíralo slunce. Severus byl k smrti unavený. Vklouzl do postele s vědomím, že ho žádný vampýr nemůže napadnout.
 

Valerie se choulila v nejtemnějším koutě svého úkrytu a kňučela. To Snapeovo prokleté kouzlo jí sežehlo ruku až na kost. Unikla jen o vlas. Situace se vůbec nevyvíjela podle plánu. Omotala si paži obvazem, lehla si do rakve a zavřela víko.
 

„Neschovávej se, Valerie!“
Něco ho udeřilo do zad tak silně, že mu to vyrazilo dech. Ztratil rovnováhu a upadl dopředu. Lapal po dechu.
„Copak, starouši, dochází ti dech?“, potěžkala v ruce dlouhý, rovný meč. Poraněnou ruku měla pořád ještě ovázanou a zdeformovanou, ale držela zbraň s naprostou jistotou.
„Jen se neraduj!“, zasyčel, ale ona se jeho kouzlu vyhnula a ještě ho kopla do boku.
„Nezestárli jsme?“, posmívala se mu. Byla pravda, že těch sedmnáct let se na něm podepsalo víc než na ní. Ale získané zkušenosti to vyrovnávaly docela dostatečně. Počkal až se rozmáchla, odkutálel se stranou a vyrazil jí zbraň z ruky.

Skočila po něm a chvíli se váleli po zemi. Nebyl to zrovna ukázkový boj. Spíš to připomínalo hospodskou rvačku. Valerie měla nadlidskou sílu a rychle získávala navrch. Nehty se jí protáhly do podoby drápů. Podrápala mu ruce a levou tvář.

„Coligare.“

Magický provaz připoutal Valerii ruce k bokům. Snape se postavil. Zdála se bezmocná. Ideální příležitost pro protivampýří kouzlo. Narazila do něj tak silně, že cítil jak mu praskla žebra. Přetrhla provaz, zvedla meč a zaútočila. Snapova hůlka se proměnila v krátký jednoruční meč a úder zachytila. Skoro mu to vykloubilo rameno.

„Snaž se jak chceš, ale stejně nemůžeš vyhrát, smrtelníku!“
„To se ještě uvidí!“

Srazil její meč stranou a než se Valerie vzpamatovala z nečekaného útoku, uťal jí levou ruku v zápěstí. Zaječela a kopla ho mezi nohy. Sesunul se na zem. Zatím co se bolestně svíjel, dala se Valerie na útěk.

„Sistere!“, zasyčel. Valerie upadla. Z rány jí tekla temně rudá krev tmavší než lidská. Přesvědčil se, aby vstal. Nechala ho dojít blízko a pak zaútočila. Zakousla se mu do zápěstí. Odrážecí kouzlo jí odhodilo, ale na jeho ruce zůstaly dvě tržné rány od jejích zubů. Slastně převalovala Snapovu krev na jazyku. Pak si zabalila ruku do bundy a vyběhla ze zapadlých uliček ven na frekventovanější ulice. Byl kouzelník a to znamenalo, že před mudly nebude čarovat. Kdyby to porušil, měl by problémy. Na ní se takové omezení nevztahovalo. Se Snapem v patách vběhla do metra. V těchto pozdních nočních hodinách tu už moc lidí nebylo. Tiskla si poraněnou ruku s proplétala se apatickým davem. Snape jí s neúnavně následoval. Nedařilo se jí ho setřást. Ta poznámka o jeho věku byla úplně mimo. Kouzelníci se dožívali nepoměrně vyššího věku než mudlové. Ani teď se Snape pořád ještě ani zdaleka nedal označit za stárnoucího.
 

V bolestech se dovlekl do pokoje. Tak tohle kolo nedopadlo v jeho prospěch. Potřeboval se dát dohromady, jenže teď byla Valerie ošklivě zraněná. Kdyby se teď stáhl, vzpamatovala by se. Protože byl v tíživé situaci, rozhodl se risknout léčivé kouzlo. Taková kouzla patřila k nejtěžším. Madam Pomfreyová studovala sedm let magii léčení těla. On znal jen základní kouzla a věděl, že to je pro něj poměrně tenký led. Nejpádnějším argumentem ale bylo, že když se nadechl projela mu hrudníkem ostrá bolest. Rozhodl se to risknout.

Byl úspěšný. Tupá bolest v hrudníku sice přetrvávala, ale fakt, že měl žebra zase v jednom kuse, se dal klasifikovat jako úspěch. Se škrábanci a kousanci toho moc udělat nemohl. Tak je alespoň vymyl. Valeriin ústup mu umožnil dostat se do postele dřív než za svítání. Pochyboval, že by měla chuť si to ještě rozdat. Rozhodl se, že si půjde lehnout a ve dne propátrá okolí. Bylo na čase najít její úkryt a skoncovat to s ní.
 

Rozmrzele se vrátil do pokoje. Nenašel nic. Prolezl ty hnusné čtvrti křížem krážem, ale nenašel ani netopýří chlup natož vampýří pelech. Musel uznat, že byla dobrá. Vlastně už před léty byla dobrá. Dnes v noci jí musí přinutit, aby prchla aspoň přibližným směrem ke svému úkrytu. Ve dne jsou vampýři slabí a byla by to hračka. Bylo mu jedno, jestli to je fér nebo ne. Denní světlo byla její slabina a on toho hodlal nestydatě využít.

Valerie to věděla. Málem jí objevil. Tiskla se i s rakví ve stínu ke zdi a snažila se být pro jeho nedokonalý lidský zrak neviditelná. Podařilo se. To, že Snape čmuchal takhle blízko, nebylo dobré znamení. Její uťatá paže už dorůstala. Zatím vypadala jako kostra pokrytá tenkou vrstvou scvrklé kůže. Bude pár dní trvat než se jí to zcela zhojí.
 

„Nic lepšího neumíš?“
Od mečů odskočilo pár jisker. Valerie na něj vytáhla chladnou ocel a on byl nucen se bránit. Měla takovou sílu, že jí jen ztěží odolával.
„Tak koukej!“, rozmáchla se. Kdyby neuhnul, nedopadlo by to dobře. Její meč projel zdí domu a uvízl. Okamžitě ho pustila a vytáhla malý předmět. Stiskla ho a v ruce se jí roztáhlo tenké, ale zatraceně ostré kopí. S ním uměla Valerie perfektně zacházet. Snape nebyl žádný středověký rytíř, ale kouzelník. Valerie ho zatlačila do nevýhodné pozice. Potřeboval jí dostat dál od sebe. Magická ocel o sebe zajiskřila. Dostala se k němu a kopla ho do žeber s takovou silou, že mu znovu praskla. Potlačil výkřik a sekl jí do natažené paže. Jenže hluboká rána se hned zacelila. Valerie se usmála.

„Milé, že? Máš smůlu, že to neumíš.“
„Moc si nefandi, obludo!“
Zaútočila s nebývalou zuřivostí. Ustupoval.
„Jsi poslední, jsi psanec! To jste nebyli moc schopní, když jsme vás tak snadno vyhubili!“
Rány na něj pršely jedna za druhou. Ostří ho bolestivě ťalo do paže. Naštěstí ne moc hluboko. Valerie útočila jako smyslů zbavená.
„Zabiju tě! A pak budu pít tvou krev, jak jsem přísahala!“, vřeštěla.
„Zajdi si do krevní banky!“
Byla to prazvláštní podívaná. Zkrvavený muž a zmrzačená vampýrka, odletující jiskry od magické ocele jejich zbraní a vzájemné nadávky.
„Vůbec ti nejde o vendettu! Štve tě, že jsem tě odkopl!“
„Snad si nemyslíš, že jsem o tebe nějak extrémně stála, ty chudáku!“
„Tak proč jsi za mnou posílala chudáka bratříčka? Moc z něj nezůstalo, co?“, tentokrát to přehnal. Vyrazila mu meč z ruky. Málem ho to stálo prsty.
„Imobilis!“

Valerie ztuhla. Překvapeně zamžikala. Snape neměl hůlku a přesto byl schopen kouzlit. To bylo něco, s čím nepočítala. Vytrhl jí z ruky kopí. Rychle odříkala protikouzlo, ale bylo pozdě. Kopí jí proniklo hrudníkem. Efektní, ale nikoli efektivní. Vytrhla si kopí z těla a s nepředstavitelnou rychlostí mu ho zabodla do ramene. Unikl mu tichý výkřik. Valerie se usmála. Ležel u stěny a opíral se o ní zády. Vytrhla zbraň z jeho ramene. A bodla ho ještě jednou tentokrát do boku.

„Prohrál jsi, miláčku.“, zašeptala, vytáhla malý nůž a rozřízla mu bundu, která až dosud chránila jeho hrdlo. Přejela mu rty po krku. Cítila, jak v jeho krční tepně pulzuje krev. Slyšela jeho tep. Pokusil se bránit, ale už neměl sílu. Zdálo se, že ho skutečně uštvala. Přitiskla mu ústa na krk a pak se zakousla. Trhl sebou, ale víc dělat nemohl. Jak se vám jednou vampýr zakousne do tepny není vám už pomoci. Poživačně chlemtala jeho teplou krev. Omámil jí pocit vítězství. Ale ještě ho zabít nechtěla. Nechá ho umřít pomalu. Ovládla nutkání pít dál. Seděla na bobku před ním. Dívala se, jak mu ze dvou hlubokých ran na krku stéká krev. Byl pobledlý, malátný a zavíraly se mu oči.

„Možná bych z tebe přeci jenom mohla udělat vampýra. Byl by z nás rozkošný pár.“, usmála se.
„Ty náno, je konec. Prohrála jsi.“, zašeptal. Cítil se slabý, ale dostal jí tam kam chtěl.
„Asi se ti z té ztráty krve zatemnělo v hlavě.“
„Myslíš? Už jsi, Valerie, někdy viděla úsvit?“
Ta prostá otázka jí vyděsila. Pohlédla do ulice. Nad obzor se pomalu dralo slunce. Paprsky se sunuly po asfaltu jako hadi jejím směrem.
„Co jsi to udělal!?“, vyjekla.
„Takhle to dopadá, když se necháš unést svými emocemi.“, namáhavě se postavil na nejisté nohy.
Valerie se tiskla ve stínu ke zdi.
„Prosím, udělej něco. Severusi, lásko, nedovol to. Já tě přeci miluji!“, žadonila vyděšeně.

Snape mlčel a díval se, jak sluneční svit olizuje špičky jejích bot. Riskoval vše a povedlo se. Vyprovokoval jí, nechal jí opít pocitem převahy a vítězství. Ztratila pojem o čase.

„Severusi, prosím! Nedělej to! Severusi! Severusi!!“, její hlas přecházel do vysokého jekotu. Slunce jí spalovalo. Kůže se jí škvařila. Za několik sekund z ní zbyla jen hromádka popela, kterou vítr rozfoukával do okolí. Stál tam a zíral na to, co z ní zbylo. Prach jsi a v prach se obrátíš. Byl unavený. Celé tělo ho bolelo. Bude potřebovat pořádně dlouho dovolenou.
„Čtyřicet pět.“, zašeptal, otočil se na podpatku a tiše kráčel pryč ulicí, která se koupala v zimním jitru.