ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Michelle San Delenová
Autor: Kristi

Cítil jsem se skvěle! Konečně! Po těch letech co mě otravovala svým hlasem, řečmi a jediným pohledem, kterým jsem na ni v nejnutnějších případech upřel. Sibyla Trelawneyová ODCHÁZÍ!
Když nám to Brumbál ve sborovně oznámil, div jsem nezačal křičet radostí a děkovat bohu o jeho milost. Všichni pedagogové se tvářili vážně, někteří se i pokusili tvářit se, že je jim to líto, ale beztak uvnitř, stejně jako já, byli neskonale šťastní.
Profesor Kratiknot klade otázku proč...Brumbál říká něco o tom, že Trelawneyová má z toho denního ruchu v Bradavicích znečištěno její vnitřní oko a že si jej jde někam vyčistit...nebo jiné ptákoviny...

Když Trelawneyová odcházela, ani jsem se neotravoval, jít se s ní rozloučit. Jediní kdo byli tak milí byl samozřejmě ředitel a McGonagallová ze slušnosti. A z okna ve třetím patře jsem sledoval v dáli vlak, do kterého ta noční můra vlezla a už se nevrátí...

Při slavnostní večeři jsem si uvědomil, že jsem si klid před začátkem školního roku měl užít líp než neustálým ležením na gauči a proklínání Hoochové a Trelawneyové, protože když dorazili do Velké síně žáci, hlava mi z hluku div nepraskla. Všichni se tvářili tak šťastně a radostně, a několikrát jsem zaslechl v jejich rozhovorech slovo Trelawneyová. Aspoň jednou jsem dokázal pochopit jejich radost.

Při jídle jsem se naklonil k Brumbálovi a zeptal se otázkou, která mě už chvíli sužovala: „Pane řediteli, našel jste už někoho jiného na místo Jasnovidectví?“
„Ano našel, Severusi, a jsem si jist, že se ti bude moc líbit.“ Odpověděl Brumbál s úsměvem.
Jo, tak to pochybuji, že se mi nějaká věštkyně bude líbit. „Chodila kdysi do Bradavic.“
Náhle z ničehonic se hlavní dveře Velké síně s velkým zaduněním otevřely a v nich stál nějaký člověk. Velká síň utichla a všichni pozorovali člověka, který stál u dveří. Uvědomil jsem si, že je to čarodějka, soudě podle velkého čarodějnického klobouku na hlavě (podobný tomu, který nosila McGonagallová), tmavě rudého pláště, pod kterým měla na sobě dlouhé černé šaty až po zem. Vypadala skutečně tajemně hlavně díky tomu, že při své rychlé chůzi k Hlavnímu stolu nepozvedla hlavu, aby jí nikdo nemohl pohlédnout do tváře.
Když konečně došla k Hlavnímu stolu nahnula se k Brumbálovi a šeptem mu sdělila: „Omlouvám se za zpoždění, profesore, měla jsem jisté potíže.“

„To nevadí, probereme to později,“ řekl ředitel klidným hlasem, ale přesto se mu na čele vytvořila starostlivá vráska.
Čarodějka pokývla hlavou a šla se posadit vedle McGonagallové. Velká síň dosud mlčela. Brumbál se postavil a slavnostním hlasem síni sdělil: „Dovolte mi, abych vám představil naši novou učitelku Jasnovidectví – Michelle San Delenovou [Mišél]!“ Čarodějka vteřinu poté, co síní zaznělo její jméno, zvedla hlavu, aby všichni konečně mohli spatřit její tvář. A v tu chvíli jsem nechtěně upustil vidličku, ale přes rozzářený potlesk to nešlo slyšet. Michelle! Samozřejmě, Michelle San Delenová! Jak to že jsem si nevzpomněl dřív? Michelle se mnou chodila v Bradavicích do stejného ročníku do Zmijozelu. No jistě, Michelle San Delenová, lamačka chlapeckých srdcí. I přes tu dobu neztratila na svém půvabu. Krásné černé oči, okouzlující úsměv, černé lesklé vlasy po ramena a neuvěřitelné charisma.
Kdysi, a bylo to skutečně dávno, jsem o ní měl nepatrný zájem. Kolem ní ale bylo tolik chlapců, mnohem hezčích, silnějších a ve všem lepších než jsem byl já, takže byla minimální možnost, že si mě kdy všimla.

Ani jsem si neuvědomil, že potlesk v síni už utichnul, že všichni se pustili zpět do jídla a někdo vedle mě tiše volal: „Severusi!“           
„Eh – cože?“ probudil jsem se ze snění potom, co mi něčí ruka zablokovala výhled na Michelle.

Byl to Brumbál.

„Ještě jsem tě neseznámil s novým učitelem Obrany proti černé magii.“ řekl Brumbál vinným tónem hlasu. „Jmenuje se Derian Marquez [Derién Markéz].“
Ředitel rukou ukázal na muže, který seděl o dvě židle dál. Krátce jsem na muže pohlédl, ale ihned jsem se otočil zpět k Michelle. Jak je možné...taková neuvěřitelná náhoda!
Michelle se náhle podívala na mě. Pár vteřin jsme se dívali do očí (Co to dělám?!) a viděl jsem, jak otevírá ústa k úžasu. Konečně jsem se vzpamatoval a uhnul pohledem zpět ke svému talíři.
         Do konce večeře jsem na Michelle už nepohlédl, ale v mysli se mi neustále zjevovala její tvář a vzpomínky z mládí o Michelle.

Celou noc jsem musel myslet na Michelle, nedala mi prostě spát. Vzpomínám, jak jsme jednou v Bradavicích dostali esej, na které jsme museli pracovat po skupinkách. K Michelle, která byla v té době velice oblíbenou žačkou mezi Zmijozely, se nahrnul dav žáků, neboť spolupráce s ní vždy vynesla dobré známky a pro chlapce to znamenalo, dostat se k Michelle blíž. Michelle byla ale hodně pyšná a tvářila se nedostupně... To mládí... 

Dnešní ráno jsem naštěstí neměl žádnou hodinu a práci na odpolední vyučování jsem si připravovat nemusel, protože jako tradičně budu opakovat. Procházel jsem se po Bradavických chodbách, snaživ se najít nějakého záškoláka, a když jsem šel kolem knihovny, zaslechl jsem za zády zavolat mé jméno. Okamžitě jsem se otočil. Michelle! V rukou nesla velkou hromadu knih, první z nich měla titulek Věštectví: Dějiny a základy umění. Michelle ke mně přiklusala.

„Ahoj!“ pozdravila. „Pamatuješ si na mě?“
„Ano, určitě,“ přisvědčil jsem, „Svatá Micky.“ Zopakoval jsem její dětskou přezdívku, kterou si právem za studijních let získala.
„Můj ty Bože, o tom se už nikdy ani nezmiňuj,“ ulevila si Michelle, „těch fórků jsem už dávno nechala. Ale musím říct – jsem opravdu překvapená, že tě tu vidím, Severusi! A musím říct, že ses hodně změnil od dob, kdy jsem tě znala. Tedy, změnil k lepšímu!“

Zlatá Michelle, nikdy se nebála mluvit otevřeně, až to některým, jako teď mě, dovedlo k rozpačitění.
              „Tedy – ty také,“ vybreptnul jsem nečekaně.
Michelle se usmála a posunula si knihy v náručí blíž k tělu. Uvědomil jsem si, jak blbě asi teď musím vypadat, když dáma vedle mě má plný ruce, a já se tu procházím s volnýma rukama jako nějakej manekýn.
            „Ukaž, vezmu ti to,“ nabídl jsem se.
            „Díky, to je od tebe milé,“ řekla Michelle a dala mi tři čtvrtinu ze své hromady knih.
Milé! Milý jsem na nikoho nebyl už odjakživa! A naposledy co mě tak někdo nazval, bylo když jsem na ulici pomohl jedné stařeně s nákupem, jen abych se za ní skryl před jednou partou kluků, kteří si usmysleli mě zbít.
            „A co tu vlastně učíš?“ zeptala se Michelle se zájmem.
            „Lektvary.“
            „Lektvary? Typovala bych si tě spíše na Obranu proti černé magii! Byl to tvůj nejlepší předmět!“ vyjádřila Michelle svůj údiv.
            „Hmp..!“ Zvolil jsem tuto odpověď před ...tu práci dostal zase jiný parchant!.
Minutu jsme mlčeli, a já ne a ne najít téma k rozhovoru. Vrátil jsem se tedy k tématu práce.
            „Ty zde budeš učit Jasnovidectví?“ řekl jsem.
            „Jo, přijala jsem tu nabídku, protože jsem teď momentálně byla plonk,“ – na chudobu moc nevypadá, neboť dnes má zase další krásné tmavě modré šaty -, „ a pokud to náhodou nevíš, jsem příbuzná s Aramínou, což je slavná věštkyně, takže v sobě věšteckou krev mám.“
Spíše šejdířskou, neodvážil jsem se promluvit nahlas. Já ale na žádné věštění nevěřím, a po setkání s Trelawneyovou a několikaleté společné práci s ní mě jistě chápete.
            Zahnuli jsme za roh a stanuli jsme před Michelleiným kabinetem.
            „Zase někdy pokecáme...“ řekla Michelle.
            „Tak, ahoj....“ Otočil jsem se a měl namířeno do svého kabinetu.
            „A Severusi!“
            „Ano?“
            „Ty knihy...“
Nejraději bych se teď sám uškrtil! Vrátil jsem Michelle její knihy, se kterými bych málem odešel, vybreptnul uvidíme se u večeře (A samozřejmě nás čekal ještě oběd, uvědomil jsem si) a koukal rychle zmiznout. Za zády jsem ještě zaslechl její uchichnutí. Jsem to ale pitomec!

            První pedagogická porada po začátku školního roku byla v pátku po poslední vyučovací hodině, tak tak jsem na ni dorazil.
            „Promiňte, že jdu pozdě, zdrželi mě mí žáci.“ Omluvil jsem se před celým učitelským sborem a raději před nikým nezmiňoval drobnost, že museli dva nebelvírští za trest uklidit celou učebnu.
            „V pořádku, Severusi, posaď se,“ řekl Brumbál.
Posadil jsem se na své obvyklé místo, což bylo naproti Michelle. Nevím proč, ale od toho posledního rozhovoru jsem se jí začal vyhýbat. Cítil jsem se před ní trapně.
Náhle jsem ucítil vůni jako při pečení a uviděl, že na stole leží talířek s tvarohovými koláčky a hned vedle toho láhev s dýňovou šťávou a tucet skleniček. Kdo to probůh udělal?
Podíval jsem se z koláčků na Michelle, která si lehce odkašlala a zakryla přitom pusu. Vteřinku na to mi došlo, že ukazováčkem ukazuje na nového učitele Obrany proti černé magii. Pak spiklencky mrkla. Podíval jsem se z Michelle na Deriana Maqueze (Myslím, že se tak jmenuje), který se tvářil spokojeně a nevinně si četl nějaké poznámky, které před ním ležely na stole.
            „Tak tedy, když už jsme tu všichni, porada by mohla začít. Michelle, nechtěla jsi něco říct?“ zeptal se Brumbál.
            „Ano, chtěla jsem se poptat na minulou učitelku Jasnovidectví,“ začala Michelle. „Sybila Trelawneyová mi nechala poznámky o tom, co učila jaký ročník, ale když jsem se svých studentů na to učivo ptala, jen málokdo věděl a většina z nich ani netušila, že se to kdy učila.“
Slyšel jsem, jak profesorka McGonagallová vedle mě poposedla.
Brumbál chvíli mlčel, jako by nevěděl co říct (A já se mu nedivím) a poté pravil: „Sybila Trelawneyová nejspíš učila své studenty tak, že na to všichni nejspíš museli zapomenout, proto ti doporučuji studentům zadat učivo z minulého ročníku – samozřejmě jen to nejpodstatnější – a dát jim to jako domácí studium. Učebnice najdou ve školní knihovně. A ty, Michelle, normálně vyučuj to, co máš napsáno v učebnicích pro tento ročník. Studenti sice budou mít hodně práce, ale žádné jiné východisko nevidím.“ Dodal nakonec Brumbál.
Bylo vidět, že Michelle z toho nebyla tolik nadšená, neboť určitě čekala, že bude učit již vyučené studenty.
            Zbytek porady uběhl rychle, a jediný kdo mi stačil za tu hodinu vlézt na nervy, byl kdo jiný než Marquez (Tak se jmenuje!). Neustále skákal lidem do řeči a v jeho tmavých očích jsem viděl trochu nepokoje, že se nikdo jeho úžasných koláčků nechce ani dotknout. Měl jsem také pocit, že by si jich několik rád vzal, ale nejspíš mu to připadalo příliš trapné.
            Po poradě se ke mně připojila Michelle. Začala bez přestání vyprávět, jak jí to šlo v hodinách, jak se jí v Bradavicích líbí a ani slůvkem se nezmínila, jak si myslela, že jsem se jí celý týden vyhýbal.
            „Jak ses vlastně dostala k učení? Co jsi studovala po Bradavicích?“ přerušil jsem ji.
            „Ehm – nic,“ přiznala Michelle rozpačitě. „Naše rodina byla hodně chudá a proto jsem musela jít rovnou pracovat.“
            „Chudá? Šaty dělají člověka, a já bych neřekl, že se oblíkáš chudě,“ řekl jsem a podíval se směrem dopředu; cítil jsem malé podezření.
            „Víš, Severusi, u mě to není tak lehké.“ řekla Michelle trochu dotčeně, jako by má představa o lidském životě byla příliš jednoduchá. „Přesto, že jsem pracovala na dvou místech a tak tak se stíhala i najíst, peníze nám nestačily. Babička nám totiž umřela, a dědeček je na invalidním vozíku, takže se k nám musel přestěhovat. Přestala jsem to stíhat. Ale náhle se v mém životě objevil Eddie a…“ Stalo se to ve zlomku vteřiny: Michelle se zatočily oční panenky, vydechla a padala k zemi. Na poslední chvíli se mi mysl vrátila a já ji zachytil.
            „Michelle! Michelle!“ zvolal jsem na ni. Byla nejspíš v bezvědomí. Jemně jsem ji popleskal na tvář, aby se probudila. Stalo se.
            „Co se to…“ zamumlala a po vteřině se jemně začervenala.
            „Michelle, omdlela jsi -,“
            „Ale ne, to je v pořádku,“ přerušila mě a postavila se na nohy.
            „Stává se ti to často?“ Nevěděl jsem, co mě nutilo, si to myslet. Nejspíš způsob jak v klidu se po mdlobě chovala.
            „Už musím jít, Severusi, mám hodně práce, co musím stihnout,“ řekla a naléhavě utíkala po chodbě opačným směrem od svého kabinetu.
Vždyť je pátek!? Jakou práci musí stihnout?
            „Ale Michelle!“ zavolal jsem za ní.
            „Říkej mi Micky [Miky]!“ uslyšel jsem a poté mi Michelle – vlastně teď Micky – zmizela za rohem.
Bylo to zvláštní, jak se začala Micky chovat po své mdlobě. Že by se jí to už stalo? Třeba je nemocná…
 
Vím, že u nikoho jiného by mě to tolik nezajímalo. A proč? – Cítil jsem k ní nějakou náklonnost... 
            Stalo se to v pondělí. Ano, v pondělí ráno. Ve sborovně jsem si četl Denního věštce, neboť jako každé pondělí a úterý nemám ráno žádnou výuku…Naštěstí…
            Asi po čtvrt hodině po začátku vyučování jsem zaslechl klepání na dveřích sborovny. Ukázalo se, že je to Ewan McGory ze sedmého ročníku v Havraspáru.
            „Dobrý den, pane profesore,“ pozdravil mě a nepokojně se podíval po sborovně.
            „Co tu chceš? Nemáš být na…Jasnovidectví?“ vzpomněl jsem si na rozvrh. Má zlatá paměť!
            „Právě že profesorka San Delenová nepřišla do třídy. Čekali jsme na ni patnáct minut, mysleli jsme si, že se zpozdila, ale ještě nepřišla.“ Vysvětlil McGory a pořád se tvářil nepokojně.
Něco ale na tom bylo. Micky jsem neviděl ani ve Velké síni při snídani.
            „Běž zpátky do třídy a já pro profesorku San Delenovou dojdu,“ řekl jsem a odložil Denního věštce na stůl.
            „Dobře, pane,“ řekl McGory a zavřel za sebou dveře.
Vydal jsem se po chodbě a do čtvrtého patra, kde Micky má svůj kabinet. Cestou jsem se obával, že se jí mohlo něco stát. Snad ne…
Zaklepal jsem na dveře a otevřel. Nikdo tam nebyl. Na psacím stole ležely hromádky papírů, studentských esejí, které čekaly na někoho, kdo by je oznámkoval a na křesle u zdi byl přehozený cestovní plášť.
Na druhém konci kabinetu jsem viděl závěs zavěšený na zdi, pod kterým se rýsovala klika. Prošel jsem kabinetem a otevřel skryté dveře. Nejdříve jsem je ale musel zaklínadlem odemknout. Vstoupil jsem do místnosti a zjistil, že jsem se ocitnul v chodbě se třemi dveřmi. Odemknul jsem jedny a rozeznal prázdnou ložnici. V druhé byla kuchyňka. Když jsem vzal za třetí, octnul jsem se v koupelně, kde ležela Micky v bezvědomí na zemi.
            „Micky!“ vykřikl jsem a sehnul se k ní. Pod hlavou měla kalužku krve. Mohl jsem si okamžitě domyslet, že se hlavou třískla o roh stolku, který stál vedle ní. Ale proč?
            „Micky, vzbuď se!“ zatřásl jsem jí. Byla oblečená jen v lehkém županu a vlasy měla mokré nejen od krve ale i od čisté vody. Musela právě vyjít ze sprchy.
Micky mi ležela v náručí, ale živá byla. Je jenom v bezvědomí…jenom v bezvědomí…

            Neklidně jsem chodil tam a zpět, s rukama za zády a pohledem upřeným do podlahy. Madame Pomfreyová vydala jakési chraplavé zvuky z úst, zatím co se nahýbala nad Mickynným lůžkem.
            „Co se jí to stalo?“ zeptal jsem se už snad popáté a z nějakého důvodu madame Pomfreyová na mou otázku opět nijak nezareagovala.
            „Co to přede mnou skrýváte?!“ řekl jsem naštvaně, protože mě tahle hra už přestala bavit.
Madame Pomfreyová se na mě podívala a řekla: „Profesor Brumbál vám vše určitě vysvětlí.“
            „Ano, to udělám,“ ozval se za mými zády Brumbálův hlas. Stál ve dveřích vedle profesorky McGonagallové a oba starostlivými pohledy sjeli ze mě na ležící Micky. Došli k jejímu lůžku a Brumbál se zeptal ošetřovatelky: „Jak se to stalo?“
            „Úplně nejpřesněji vám to poví profesor Snape, ten totiž Michelle našel,“ kývla madame Pomfreyová směrem ke mně.
Přes svoji úctu k Brumbálovi, jen několikrát jsem se neudržel a rozkřičel se před ním. Teď nastala ta chvíle.
            „Co se to tu k čertu děje?! Co se Micky – chci říct Michelle – stalo? Není to poprvé co omdlela!“
            „Dobře, Severusi, povím ti vše,“ řekl Brumbál svým klidným hlasem, ukázal na židli vedle Mickyna lůžka a sám se posadil na druhou stranu.
Když jsme už oba seděli, z nějakého neznámého důvodu madame Pomfreyová a profesorka McGonagallová odešly do vedlejší místnosti.
            „Pravda je taková, že je Michelle těžce nemocná. Trpí Charkensovou chorobou,“ svěřil se Brumbál.
            „Co to je?“ zeptal jsem se chladně, neboť jsem o té chorobě nikdy neslyšel.
            „Charkensova choroba se projevuje častými bolestmi hlavy a svalů po celém těle. Také častými mdlobami a chvilkového ochrnutí končetin, které se stupňuje s věkem a ve stáří ochrnutí zůstává trvalým. Charkensonova choroba je nejčastěji přenášena geneticky, jako v Michelleiném případě dědění po otcově straně. Je to nevyléčitelná choroba, ale byly vynalezeny léky k utišení bolesti.“ Dovyprávěl Brumbál.
Nedokázal jsem ze sebe vypravit slovo, chvíli mi trvalo než jsem si dal dvě a dvě dohromady. Micky mi nikdy neřekla, že trpí nějakou chorobou...
            „Proč mi to neřekla sama nebo někdo jiný?“ zeptal jsem se a cítil se dotčeně.
            „Na Michelleiné zvláštní přání. Sama ti to říct nechtěla,“ odpověděl Brumbál.
Podíval jsem se na Micky, která pořád v klidu ležela na posteli s obvazem kolem hlavy. Věděl jsem, že se teď Brumbál začne vyptávat, ale na žádné otázky jsem neměl chuť. Chtěl bych být sám...
            „Než se rozhodneš odejít, Severusi,“ oslovil mě ředitel, jako by mi četl myšlenky, „chci se tě zeptat, jak jsi Michelle našel.“
Vše jsem mu stručně povyprávěl: o Ewanovi, o mé předtuše a jak jsem Michelle naleznul v kalužce krve. Brumbál mě příliš dlouho nezdržoval a po konci dobrodružného příběhu mě propustil. 
Uzavřel jsem se do kabinetu a dosedl do křesla. Zůstal bych tak nejspíš sedět celý den, ale musel jsem se připravit na odpolední hodiny. Znova jsem tedy vstal a došel jsem ke svému psacím stolu a začal si opakovat učivo na dnešek. Ani na oběd jsem nešel, neměl jsem hlad...

Příští den večer jsem šel z večeře do kabinetu a zvolil si trasu kolem ošetřovny. Před jejími dveřmi jsem se zastavil a uvažoval zda jít dál či ne. Nakoukl jsem tedy okýnkem a uviděl Micky sedět na kraji svého lůžka a večeřet. Nebudu ji rušit... 

„Longbottome, vy nemehlo praštěný!“ zakřičel jsem, když jeho kotlík přede mnou vybouchnul. Soudě podle Longbottomova obličeje plné sazí jsem si domyslel, že musím vypadat stejně překrásně. Doběhnul jsem k umyvadlu a umyl si obličej.
            Učebna začala páchnout jako ogrilované pijavice, zkušenost, kterou jsem získal za svých mladých let.
            „Určitě jste tam dal pijavice ještě před kapkou slimáčího jedu!“ vytušil jsem a sledoval Longobottomovou reakci. Strefil jsem se, jeho zorničky se zúžily.
Měl velké štěstí, protože v tom okamžiku zazvonilo a Longbottom byl jedním z prvních, co tryskem vyběhl ze třídy, abych mu nestačil dát trest.
Vlezl jsem na stoličku a otevřel okno – které bylo nad mojí výšku – aby puch co nejrychleji zmizel. Když jsem slezl, někdo zaklepal na dveře.
            „Dále!“ poručil jsem. Ať je to, kdo chce, nikoho neočekávám, za chvilku začíná večeře.
Do učebny vstoupila Michelle.
            „Micky!“ řekl jsem překvapeně. „Nemáš být ještě na ošetřovně?“
Vypadala dost zarmouceně a pod jejím čarodějnickým kloboukem jsem uviděl viset kousek obvazu.
            „Chci to mít rychle. Odcházím z Bradavic, Severusi,“ řekla Michelle odhodlaně.
            „Jak odcházíš?“ zeptal jsem se, jako bych nevěřil vlastním uším.
            „O mé chorobě už víš a já si jsem vědoma, že s takovou nemocí nejsem schopna učit. Už několikrát se mi stalo, že jsem omdlela, a to jsem jako učitelka, která se kvůli toho nemůže dostavit na svou hodinu, málo platná. Myslela jsem si, že ovzduší v blízkosti hor mi prospěje, ale změnu to nedělá. Už jsem si promluvila s Brumbálem a odcházím hned po večeři.“
Jakmile Micky domluvila odešla z učebny a nechala mě tam o samotě stát naprosto zmateného.

            Při večeři jsem se pořád na Micky díval, ale ta se mému pohledu vyhýbala. Vypadala, že je ve stresu. I profesor Brumbál a profesorka McGonagallová se tvářili poněkud smutně, zatím co u ostatních jsem si tipoval, že stejně jako před tím já, nic o Mickyně chorobě netuší.
            Po moučnících, kterých jsem se sotva dotkl, McGonagallová požádala o klid. Studenti v síni se zatvářili překvapeně a napjatě, neboť tohle uprostřed školního roku nebylo obvyklé. Brumbál povstal a smutným hlasem hlásil celé síni: „Přináším vám všem smutnou zprávu, a to že profesorka Jasnovidectví, profesorka San Delenová, dnes natrvalo odchází z Bradavic...“
Síni se ozvalo tiché ÁAACH.
            „Ano, souhlasím s vámi z celého srdce, že je to smutné, ale profesorka se musí vrátit domů, postarat se o svou nemocnou matku. Přál bych si, abyste vy kdo chcete, po večeři šli se s profesorkou San Delenovou rozloučit do Vstupní síně, děkuji.“ Ředitel usedl do své židle a podíval se na Micky. Ta odvrátila svůj pohled na svou číši, ačkoliv na ní nic zajímavého nebylo.
            Po večeři zůstalo velké množství žáků stát ve Vstupní síni a mezi sebou tiše štěbetali. Tvářili se trochu zarmouceně a smutně. Od profesora Kratiknota jsem se dozvěděl, že venku u dveří čeká na Michelle kočár.
Všichni profesorové školy se postavili ke dveřím, já se postavil na levé straně dveří, zatímco Brumbál stál na pravé.
Michelle rychlým krokem došla k Brumbálovi a podala si s ním ruku; studenti v síni zmlkli.
            „Děkuji vám, za vaši pohostinnost, kterou jste mě všichni na Bradavicích obdařili a je mi moc líto, že musím odejít, když školní rok teprve začal.“ řekla Micky řediteli.
            „Bylo nám potěšením,“ odvětil Brumbál.
Micky se otočila čelem ke dveřím, ale místo toho, aby jimi prošla, široce se usmála svým šibalským úsměvem a otočila se ke mně.
            „Ještě jsem ti nepoděkovala, za to že jsi mě zachránil,“ řekla a pořád se usmívala. Poté, aniž bych to čekal, mě políbila.
Síní se to rozšumělo.
            „Fakt to udělala? – Viděls to?!“
Pár žáků z mé koleje dokonce zvolali: „Wow!“
Micky se otočila na studenty, zamávala jim a s doprovodem Brumbála došla ke kočáru a nastoupila do něj.
Já – ještě ne úplně při smyslech – jsem sledoval každý její pohyb a když mi ještě z kočáru zamávala, div jsem za ní nezačal volat. Ale pak, vteřinku na to se kočár rozhýbal a za chvilku mi Micky zmizela z očí navždy...

Ze všech žen, které jsem kdy v životě potkal, musím říct, že Michelle patřila k nejzajímavějším a jedna z těch, které mě zaujaly nejvíce. Nevím čím to bylo. Snad za to mohly ty její černé oči, šibalský úsměv, jemná pleť či jejím charisma, ale jedno musím přiznat: Měl jsem ji rád a to hodně...

 Slovo autorky: Důvod proč taková hodná duše jako Michelle chodila do Zmijozelu je, že její rodiče byli na straně zla, ale jejich dcera po jejich stopách nešla. A proč Svatá Micky? Za svých studijních let dělala Michelle různé fórky na své spolužáky a učitelé ji nikdy díky dojmu z dobrých známek neobvinili.