Fialka
Autor:
Irenka
Zahoříková (Silence)
Harrymu se zdálo, že hodina lektvarů snad ještě nikdy nebyla tak dlouhá.
Jako by čas zamrz. Minuty se nekonečně vlekly a jeho napadlo, zda Snape
nepoužil nějaké časové kouzlo, aby je co nejvíce pomučil svým typicky
hrozným chováním. Když se Harry podíval po třídě, zjistil, že není sám,
kdo si toho všimnul. Kotlíky zuřivě vřely, ale studenti seděli kolem nich
strnule počítajíc údery vteřinové ručičky. Jediná Hermiona byla jako vždy
aktivní a pečlivě krájela podivně zbarvený kořen na miniaturní kousky.
Harry si uvědomil, že vlastně ani neví, jaký lektvar to vaří. Ron znuděně
šťouchal svou hůlkou do nožiček mrtvých stonožek a dělal, že poslouchá
ustrašené svěřování Nevilla, který si sedl vedle něj. Harry věděl, že
Neville má dnes ke strachu dobrý důvod a to nejen díky tomu, že ho
profesor Snape prostě nesnášel, ale také díky tomu, že právě dnes přišel
Neville na hodinu pozdě. Snape mu, samozřejmě, strhnul 10 bodů a k tomu ho
ještě nemilosrdně rozpitvával výčtem všech jeho omylů doplněných o
chladné, potupné nadávky. Od toho strašného začátku měl Neville zase srdce
až v krku a sedělo mu tam jako velký knedlík, který se snažil vrátit na
správné místo tím zajíkavým proudem slov, jež na Rona dopadal a zase se od
něj odrážel, aniž by to Ron zaregistroval. Harry se odvážil loupnout okem
po Snapeovi. Seděl teď za svým stolem a něco energicky, chvatně drásal na
kus pergamenu. Po chvilce však zvedl zrak, aby jím každého žáka provrtal
až do morku kostí, pátrajíc po všech nepravostech, jenž by si mohli na něj
vymyslet. Obzvláště dlouho se jeho pohled zastavil na chudákovi Nevillovi.
Snapeovi jistě zvedlo náladu hned takhle po ránu se pokochat vyděšeným
obličejem toho mouly Longbottoma, a teď by si to rád zopakoval. A opravdu
se za okamžik vymrštil ze své židle a rázně zamířil přímo k Nevillovi.
Harry spolu s ostatními ihned začal předstírat živý zájem o dění v
kotlíku, takže ho tentokrát nechal Snape na pokoji.
„Longbottome, jak to strouháte tu kost nosorožce?! Copak jsem vám přesně
nenařídil, že ji máte strouhat podélce a ne pošířce! Samozřejmě, že ano,
ale to vy jste ještě ležel v POSTELI!!“
„Promiň-te, pa-ne pro-fe-sore.“koktal Neville, zatímco se Ron bleskově
snažil napravit jeho chybu.
„Longbottome, Longbottome, s vámi to nedopadne dobře.“usmíval se zlověstně
Snape. Chtěl ještě něco dodat (jistě něco o strhávání bodů), ale pak se
zarazil a k údivu všech přítomných vyděšeně vykřikl: „Fialka! Vy jste sem
přitáhl Fialku! Vy blbče!!“ Chytnul Nevilla surově za zápěstí a nevěřícně
zíral na jeho ruce a i Harry postřehl, že Neville má skutečně poslední
články prstů světle fialové. Snape zhnuseně pustil Nevilla, který vypadal,
že dostane přinejmenším infarkt. Harry ještě nikdy neviděl Snapea tak
otřeseného. Chvěl se po celém těle, z jeho tváře bělejší než smrt mu
vystupovaly černé oči, v nichž se zračila čirá hrůza.
„Nikdo - nikdo se odsud ani nehne!“ zalapal po dechu. Pak rychle vyběhl i s Nevillem, jehož za sebou táhl za ušmudlané cípy jeho pláště, ven z učebny.
Nikdo nepromluvil. Všichni zůstali ohromeně sedět, dokonce i Hermiona se
přestala věnovat přípravě lektvaru. Asi po minutě toho strnulého ticha,
jako by náhle někdo vytáhl stavidla jejich řeči, takže začali všichni
mluvit najednou, aniž by v tom rozrušení poslouchal jeden druhého. Každého
napadaly tisíce otázek, které se vyřčené hromadily ve vzduchu v
neproniknutelný rámus. Ron s Hermionou si přisedli k Harrymu tak blízko,
že se jejich hlavy dotýkaly čely, ale přesto museli křičet, aby se vůbec
slyšeli.
„Co se to vlastně stalo?“ zeptala se Hermiona.
„Kdybys dávala taky jednou při hodině pozor, nemusela by ses ptát.“
ušklíbnul se Ron.
„Neville sem prý přitáh Fialku. Co to je?“ zajímal se Harry tak nahlas,
jak jem mu to hlasivky dovolily.
„Nikdy by mě nenapadlo, že se Snape bojí kytek. Vědět to dřív, přines bych
nu každej den celej puget.“
„Bože, Rone! Ty si vážně myslíš, že jde o kytku. Copak si nikdy nečet
žádněj historickej román?“usmívala se pobaveně Hermiona.
„A o co teda jde, ty chytrá?“ odsekl Ron nabubřele.
„Je to nemoc, která ....“ Hermiona chtěla pokračovat, ale naráz oněmělá
třída ji zaskočila. Ostatní spolužáci teď zmlkli a jejich pozornost se plně
soustředila přímo na ni.
„Je to nemoc,“opakovala Hermiona trochu nesvá z toho, že se na ni tak
dívají, „která se objevila před mnoha tisíciletími. Byla tak strašlivá
jako mor v mudlovským světě. Když se jí člověk nakazil, poznal to podle
toho, že mu nejdříve zfialověly prsty, pak oční duhovky a nakonec
zfialovatěl celý. Tělo mu porostlo šupinami a v poslední fázi nemoci se
proměnil v dvouhlavou ještěrku. Nákaza se šířila vzduchem a brzy po jejím
vypuknutí byly ještěrky z mnoha stovek kouzelníků a čarodějek.“
„Chceš říct, že se z Nevilla a možná i z nás, pokud jsem se nakazili,
stanou ještěrky s dvěma hlavama?!“
„Počkej Rone.Snad existuje nějakej lék, že jo, Hermiono?“zadoufal Harry.
„Nevím. Fialka se už přes dvě stovky let nevrátila, takže si všichni
mysleli, že už navždy zmizela a nikdo se o ní nezajímal kromě historiků. A
ti píšou jenom o tom, že byly pozabíjeny tisíce ještěrek, aby se epidemie
dále nerozšiřovala, které pak byly pohřbeny ve společných hrobech na
tajných místech. Na ně pak použili zvláště silné odpuzovací kouzlo, které
působilo nejen na mudly ale i na kouzelníky, aby je nikdo nemohl
vykopat.“vysvětlovala Hermiona věcně, očividně už ve svém živlu. Harrymu
se nechtělo věřit, že by se opravdu měli všichni změnit ve fialové
dvouhlavé potvory. To přece není možné! Něco musí existovat! Nemůžou je
přece jen tak pozabíjet a naházet jejich mrtvá těla do obrovské jámy!
Pomalu se ho začala zmocňovat panika. A nejen jeho. I ostatní si nervózně
prohlíželi své prsty a v nitru se utěšovali, že oni Fialku určitě
nechytili. Vždyť tu byl Neville jen týden! Harry se chtěl uklidnit aspoň
nadějí na záchranu a tak se zeptal: „ A ve které knížce jsi o tom četla,
Hermiono? Třeba by se dalo ještě něco zjistit.“
„No, já si už ani nevzpomínám.“
„Cože! Ty že si nevzpomínáš! No tak, Hermiono, nemusíš to před námi tajit.
My nic neprozradíme.“nevěřil jí Ron.
„Já vážně ..., prostě....., přísahám,že .....“
„Nevykrucuj se! Řekni nám to!“ skočil Ron do její nejisté obhajoby.
„V knize Polibky z vášně.“ špitla a zčervenala jako rajčátko.
„Co? Vůbec jsme ti nerozumněli.“
„Polibky z vášně!“
Harry se zaraženě zadíval na Rona, a pak se už nezadržitelně rozesmáli, až
jim občas docházel dech.
„Polibky z vášně! Polibky z vášně! Tak to je ten nejlepší fór tohoto roku.
Naše Hermiona čte červenou knihovnu!“zajíkal se Ron a utíral si uslzené
oči.
„No jo. A kdo to napsal, Hermiono? Nebyla to náhodou Romantika
Lásková?!“přidal se Seamus Finnigan. Hermiona se je ještě marně snažila
překřiknout s tím, že je to opravdu velmi moudrá kniha jen se špatným
názvem, ale to už jejich rozjařený smích přerušilo dunivé prásknutí dveří.
Všichni naráz spolkli poslední zachichotání a dívali se na profesorku
McGonagallovou, která právě scházela dovnitř po třech nízkých schodech.
Harry si pomyslel, že také ona vypadá naprosto zhrozeně, i když její ústa
byla přísně stáhnuta v úzkou rozčílenou čárku.
„Tak vám tahle vážná situace připadá směšná!“
„Ne, my, prosím, ani nemáme tušení, co se tady vlastně stalo, paní
profesorko. Pan profesor Snape vykřikl něco o nějaké Fialce a v tu ránu
byl pryč i s Nevillem.“omlouvala se za sebe i za spolužáky Hermiona, dosud
výrazně rudá na líčkách.
„Aha. Ano. Já vám to tedy vše vysvětlím.“Rozlobení ve tváři profesorky
McGonagallové teď vystřídala lehká nejistota.
„Je to velice, VELICE, vážné. Váš spolužák přinesl sem do Bradavic velmi
strašlivou chorobu, která, jak jsme všichni doufali, přestala existovat
před více než 100, 200 lety. Tato Fialka je velmi nakažlivým virem, který
se rychle roznáší vzduchem a je tudíž velmi pravděpodobné, že i my jsme se
mohli nakazit. Proto nyní půjdete se mnou za madame Pomfreyovou, aby s
vámi provedla pár testů, jenž potvrdí či vyvrátí vaše nakažení.“Pokynula
jim rukou a vydala se nepřirozeně hlučnou (vždyť teď by mělo být
vyučování!) chodbou do ošetřovny.
„Tohle je fakt malér. Co, když se ukáže, že jsem infikovanej? Co
pak?“vyslovil Ron to, co trápilo nejspíš už celé Bradavice. V ošetřovně se
tísnil nervózní dav studentů, kteří se neúnavně tlačili ke stolku madame
Pomfreyové, kde jim dávala jakési tmavě zelené kapky, jen aby už měli
jistotu, zda se je Fialka chystá co nejdříve přeměnit v odporné plazy,
nebo zda se kolem nich milostivě přežene pouze jako špatná zpráva, která
se jich netýká. A v tomhle humbuku zahlédl Harry Nevilla. Seděl úplně
vzadu na posteli, jenž stála pod oválným skleněným poklopem a slzy mu
stékaly po bradě do klína, kde měl pevně semknuté své ruce s těmi
nešťastnými prstíky.
„Podívejte Neville!“ukázal Ronovi a Hermioně přes hradbu hlav a
kouzelnických čapek Harry.
„Chudák! Vždyť je zavřenej jak zvíře v kleci!“
„Nezapomeň, Hermiono, že možná za pár dní opravdu bude zvířetem v
kleci.“ dovolil si opatrnou poznámku Ron, na což mu Hermiona odpověděla
rozlíceným vražením lokte do žaludku.
„Ty seš tak necitlivej, Rone! Copak ti ho není ani trochu líto?“
„Au,“ svíral si Ron bolavé břicho, „to ty seš necitlivá, surová a ....“
„Přestaňte.“napomenul je Harry, protože se už blížili k madame Pomfreyové.
Za chvilku všichni tři drželi malé lahvičky s nevábnou tekutinou.
„Vypít celý obsah najednou!“ přikázala madame Pomfreyová. Tento rozkaz
však nebylo jednoduché splnit nejen díky nedůvěryhodné barvě, ale také
díky odpornému zápachu, který ten roztok vydával. Nakonec se vzájemně
přemluvili a na jediný hlt lahvičky vyprázdnili. Takový pocit Harry snad
ještě nezažil. Zdálo se mu, jako by se jeho útrobami plazily armády
brčálových hádků prohledávajích každý pór jeho těla. Páteří mu projelo
nepříjemné škubání. Harry úzkostlivě mrknul mezi jednotlivými záškuby na
Hermionu a Rona. S Ronem cloumaly nekontrolovatelné trhavé pohyby dopředu
a hned zase dozadu, takže neustále hledal rovnováhu. Hermioniny vlasy se
zježily a zelenkavě svítily, zatímco její neovladatelné nohy tančily něco
na způsob dupáka. Za pět příšerných minut ta muka přestala. Harry, Ron a
Hermiona se udýchaně svalili na zem. A co teď? blesklo Harrymu hlavou, ale
to už k nim přispěchala madame Pomfreyová.
Nekompromisně je chytla za hábity a zcela nečekaně jim je svlékla do půlky
těla, přičemž Hermiona poděšeně zaječela, aby jim mohla prohlédnout
obnažený hrudník. Hermiona se opět bleskově zahalila.
„Slečno Grangerová, teď není čas na stydlivost!“
„Madame Pomfreyová, prosím, vždyť mě všichni uvidí!“
„Na tom v tuto chvíli nesejde! Rychle mě nechte, ať se na vás podívám,
nebo vám budu muset dát další dávku Hledáčku, protože ta brzy vyprchá.“
To Hermionu přesvědčilo. „Aspoň ať se Harry a Ron otočí.“
„No tak pánové otočte se!“
Harry s Ronem jen stěží potlačili smích, avšak pak se poslušně obrátili k
Hermioně zády.
„Dobrá. V pořádku. Můžete se obléct, slečno Grangerová. Pane Pottere, pane
Weasley ukažte se!“
Madame Pomfreyová je oba tak pozorně kontrolovala, až Harry dostal nutkání
taky se okamžitě vrátit do svých šatů.
„Dobrá, dobrá. Žádné známky infikace. Můžete všichni tři odejít.“
Ani popsat slovy nemohli, jak se jim ulevilo. Nejsou nakažení! Nestanou se
z nich ještěrky! Harry si až teď všiml, že v ošetřovně trochu stranou od
studentů jsou i učitelé. Profesorka McGonagallová právě zápolila s účinky
Hledáčku, profesor Kratiknot se dohadoval s madame Pomfreyovou a profesor
Snape... Ano, byl to on! Přecházel rozzuřeně sem tam za skleněnou stěnou a
Harrymu bylo jasné, že kdyby tam ta zeď nebyla, určitě by zavraždil nejen
Nevilla, ale i ostatní v místnosti.
„Profesor Snape je za sklem!“ nevěřícně vykřikl Harry.
„Cože? Za sklem?“
„Má Fialku!“
„Aha. AHA!“, pochopil konečně Ron tu úžasnou novinu. „To je skvělý!
Skvělý! My jsme zdraví a ze Snapea bude slizká dvouhlavá nestvůrka! Jo, to
na něj přesně sedí!“ jásal.
„To mu patří!“ přidala se Hermiona, „Pořád Nevilla deptal, tak teď mu to
oplatil.“
„Jo, to je pravda. Jen je škoda, že ještěrka bude nejspíš i z Nevilla.“
zkazil Harry radost sobě i svým přátelům trpkou realitou, takže se
přestali bavit podívanou na Snapea a raději vyběhli z ošetřovny, aby se
nemuseli koukat na ty Nevillovy slzy. Cestou k Nebelvírské koleji potkali
pouze roztroušené skupinky studentů. Nikdo nechodil sám. Všichni se
potřebovali vyzpovídat z toho, co právě zažili. Když konečně dorazili do
své společenské místnosti, našli tam jenom zbytek Weasleyovic bradavického
osazenstva.
„Hele Ron je tady! Já jsem ti říkal, Frede, že Ron bude O.K.! Žádnýho
Weasleyho nějaká blbá Fialka nikdy nedostane!“
„Svatá pravda, Georgi! Fialová proti zrzavý nemá šanci! Třikrát hip,hip,
HURÁ pro zrzavou famílii!“
Na to dvojčata společně započala skandování, ke kterému se Ginny, Ron,
Harry a Hermiona halasně připojili. Zbytek dne strávili společně. Hráli
řachavého Petra a kouzelnické šachy, aby si navzájem odvedli pozornost od
toho, že kromě Parvati a Deana se už nikdo z ošetřovny nevrátil.
„Nikdo nám přece nepřikázal být na koleji. Třeba běhají venku nebo tak.“
zaslechl Harry mezitím co sledoval, jak dostává Hermiona od Rona další
šach mat, Deana s Parvati, které narozdíl od něho zatím marně očekávali
své nejlepší kamarády.
„Lidičky! Propána, vždyť už bude večeře!“
„Jak to víš Frede? Tvoje hodinky netikly asi už přes rok!“ zajímala se
Ginny.
„K tomu nepotřebuju hodinky, na to mi stačí můj žaludek a ten právě ŘVE
HLADY!“
„Tak to můžem klidně jít.“vstával George, „Fredův žaludek se nikdy nemýlí.“
Tak opustili osamělou společenskou místnost a vydali se ztichlými
schodišti a chodbami do Velké síně. Jen, co vešli dovnitř, údivem ztratili
dech. U všech čtyř dlouhatánských stolů pro jednotlivé koleje sedělo
dohromady nejvýše 50 žáků.
„Kde jsou všichni?“ zašeptala Hermiona ohromeně.
„Myslíte, že jsou...?“
„To snad ne, Rone.“
„Jenže kde by jinak byli, Harry? Hrajou si na schovávanou?“
Dokonce i u učitelského stolu zůstali četné židle neobsazené. Chyběl nejen
Snape, ale také profesorka Prýtová, profesor Kratiknot, madame Hoochová a
...
„Hagrid tu není!“ vykřikl Harry.
„Cože!“ Ron a Hermiona se zděšeně ohlédli a nejspíš se chtěli dohadovat o
tom, co se mu tak mohlo stát, avšak v tu chvíli povstal Brumbál, aby jim
sdělil to, co měl na srdci.
„Přátelé, ještě než začnu svůj proslov, prosím vás, abyste si všichni
přesedli dopředu. Je nás tu opravdu málo a nemá cenu, abychom se museli
vzájemně hledat v těchto velkých prostorách.“ Pak počkal, až i ten
poslední student splnil jeho prosbu a pokračoval: „ Potkala nás strašlivá
tragédie. Sami vidíte, kolik žáků i učitelů polapil do svých sítí virus
Fialky. Aby se epidemie neroznesla, je uvalena na Bradavice přísná
karanténa. Nikdo nesmí ven a nikdo nesmí dovnitř! Taky žádná soví pošta!
Nemůžeme riskovat ohrožení okolního světa. Z tohoto důvodu tu zde také
není přítomen Rubeus Hagrid. On byl v době infikace v Londýně se služebním
posláním, takže zůstane za hranicí karantény ve svém domku. Je také
jediný, kdo bude moci posílat vzkazy vašim rodinám, které mu budete muset
volat z okna. Tato opatření budou trvat dokud se nám nepodaří nad Fialkou
zvítězit, což může trvat dost dlouhou dobu. A proto vám navrhuji, aby se
pro tento časový úsek Nebelvír, Mrzimor, Havraspár i Zmijozel spojily v
jedinou kolej - kolej Bradavic. Velká síň se stane naším společným
prozatímním táborem, a proto vás žádám, aby ste se sem po večeři donesli
veškeré své věci. A ještě poslední, avšak nejdůležitější, zpráva. Každý
den si budete chodit pro lektvar Hledáčka k madame Pomfreyové, neboť má i
ochranné účinky před nemocemi tohoto druhu. Pokud zapomenete, vystavíte se
nebezpečí nákazy. No, a teď dobrou chuť!“
Brumbál se ztěžka posadil a Harrymu připadalo, že náhle zestárnul o sto
let. Vrásky na čele mu splynuly v jedinou ustaranou rýhu a z očí mu
zmizely šibalské jiskřičky. Byla to ta nejsmutnější večeře, které byl kdy
Harry přítomen. Po doznění posledního Brumbálova slova zavládlo v síni
ticho jako v hrobě. Dokonce i dvojčata Weasleyova zamlkle hleděla pouze
svých talířů. Harry nemohl vůbec jíst. Hermiona snad vyřezávala vařený
brambor do tvaru Madony s děťátkem a Ron tak naštvaně bodal nožem do
dušené ryby, až ji postříkal omáčkou.
„Hej, Rone, co to děláš! Celou si mě ušpinil!“
„Tak promiň, ale když ta ryba mi najednou úplně připomínala fialovou
ještěrku.“ omlouval se Ron.
Tíživá atmosféra ještě zhoustla, když vpluli do místnosti bradavičtí
duchové. Zdvořile se s nimi pozdravili, jenže potom začali nadšeně
vysvětlovat, jaká to bude nádhera, až se to tady bude hemžit dušičkama
těch fialovejch studentíků, načež jim profesorka McGonagallová bez
pardonu oznámila, že bude od nich velmi milé, pokud okamžitě Velkou síň
opustí.
„Taková nevděčnost! Taková drzost! Vyhodit nás, kteří jsme tu byli dávno
před nimi!“ slyšeli Harry, Ron a Hermiona ze všech okolních stěn, když po
večeři pospíchali do Nebelvírské věže.
„Co tomu říkáte? Brumbál nemluvil o žádném léku. Copak je necháme jen tak
bez pomoci?“
„Třeba taky o žádným neví, Hermiono.“ přemýšlel Harry.
„A každý ráno dávka Hledáčku. Hrůza!“ zaskučel Ron.
„Jo je to hrůza, ale nezapomeňte, že Hagrid je zdravej a nic mu nehrozí.“
upozornil Harry a přitom mu srdce radostně poskočilo.
„Ještě že aspoň někdo. Vždyť je nás jak trosečníků!“ pravil trpce Ron, i
když i jemu se tvář trochu projasnila.
„Ale přece někdo musí znát nějaké protikouzlo nebo lektvar nebo něco!“
vybuchla Hermiona, která je neposlouchala, ubírajíc se svými myšlenkovými
cestami.
„Tak toho, asi ti tví historici zapomněli kvůli všem těm polibkům z vášně
napsat.“popíchnul ji Harry.
Nato Hermiona zcela ztratila řeč, zrudla a přidala do kroku, aby se před
Ronem a Harrym co nejdříve schovala do své ložnice. Za půl hodiny už měli
sbaleno. Když snášeli Harry a Ron svoje kufry po schodech do společenské
místnosti, našli Hermionu zavalenou obrovským loďákem.
„Pomozte mi, prosím.“zaúpěla pod jeho značnou váhou.
„Copak se neumíš pomoct sama nějakým kouzlem?“ vychutnával si tu situaci
Ron.
„I-D-I-O-T-E!“zasípěla Hermiona a z posledních sil se snažila volnou rukou
udeřit Rona do holeně.
Ten lehce uskočil smějíc se od ucha k uchu. „Jseš jako brouk převrácenej
na zádech, co kope nožičkama do vzduchu.“ chechtal se.
„No tak, Rone, to už stačí. Radši čapni ten kufr z druhý strany.“namáhal
se už Harry, aby Hermionu přece jen vysvobodil zpod toho břemene. Ron tedy
chytil kufr tam, kam mu Harry ukázal a za okamžik oba funěli zmoženi tou
tíhou.
„Už to bude! Vydrž, Hermiono!“ zaskřípěl zubama Harry se svaly napjatými k
prasknutí.
Konečně se sesul kufr stranou a Harry a Ron si do rukávů utírali zpocená
čela.
„Díky.“hltala Hermiona čerstvý kyslík plnými doušky.
„A teď pojďte! Už se stmívá a nerad bych se sám potloukal po Bradavicích
potmě, když jsou takhle vylidněný. Připadá mi to tady nějak
strašidelný.“díval se úzkostlivě Ron oknem za posledními oranžovými
paprsky slunce, které postupně stékaly z okenního rámu do studené půdy,
než se úplně ztáhly do věčné noci Zapovězeného lesa. S velkým úsilím
prostrčili i Hermionin kufr průchodem za Buclatou dámou a se spěchem se
pustili opuštěnými chodbami do Velké síně. Do jejich cíle stačilo jen pár
kroků, když Hermiona jen tak mimochodem prohodila: „Vlastně jsme mohli
použít levitační kouzlo. Škoda, že mě to nenapadlo dřív.“
„To myslíš vážně!“ vykřikl Ron, Harry se na ni pouze unaveně zahleděl.
„Škoda, že mě to nenapadlo dřív!“ napodoboval Hermionu rozzuřeně Ron,
„Necháš nás klidně se tahat s tím tvým kufrem, ve kterým máš snad všechny
věci nashromážděné od svého narození a půlku knihovny k tomu a řekneš
klidně: Škoda, že mě to nenapadlo dřív! Já tě snad uškrtím!!“
„Ty seš ale taky kouzelník, Rone! Moh jsi na to přijít sám!“odsekla
Hermiona.
Harry už už chtěl navrhnout, aby raději šli dál, když v tom se náhle za
jejich zády ozvalo: „Dobrý večer. Jak to, že ještě nejste ve Velké síni?“
Harry, Ron a Hermiona okamžitě ztuhli, bojíce se otočit. Ten hlas! Přece
to nemůže být......, nebo může?
„Na něco jsem se vás ptal!“
Ne, není pochyb. Je to on! Musí to být on! S nepatrným zaváháním se
obrátili a ... „ÁÁÁ!!“ zaječeli společně.
Byl to Snape! Tyčil se tam nad nimi a vysílal na ně jeden ze svých
nejhrozivějších pohledů.
„Vy ...vy tu přece nesmíte být! Jste ... jste nemocný.“ zahuhňal Harry
nesměle.
Snape jen povytáhl pobaveně obočí. Předlouhých pět minut je držel v
ledovém zajetí svých nepřátelských očí, a pak rázně odkráčel do temnoty za
nimi.
„Jak to, že není v tý skleněný kleci?“ zeptala se Hermiona.
„To nevím, ale bude nejlepší pokračovat co nejrychleji do Velké síně. Tam
se to snad vysvětlí.“ odvětil Harry.
I při dalším vstupu do Velké síně jim ohromením spadly čelisti. Na všech
stolech stály hustě vyrovnané řady kotlů a kotlíků nejrůznějších velikostí
a voda se v nich živě vařila broukajíc svou bublavou melodii. Daleko v
zadním koutku postávali ostatní studenti v sevřeném, vyplašeném hloučku s
malou hromádkou zavazadel vedle. Harry, Ron a Hermiona se k nim opatrně
připojili.
„Co se tu děje?“zeptal se Ron zvědavě Freda.
„Nemáme ponětí. Přišli jsme sotva vteřinu před váma.“
„Potkali jsme Snapea.“
„Snapea? To vysvětluje ty kotlíky. Ale já myslela, že je v
karanténě?“ divila se Parvati.
„To my taky.“
„Docela by mě zajímalo, co si to tam šuškají. Něco proti nám kujou, to je
jasný.“ ukázal George na druhý konec místnosti, kde se tiše zato výrazně
gestikulačně dohadovali zbylí učitelé.
„To se hned dozvíš.“ upozornil Harry na skutečnost, že se k nim právě
blížil profesor Brumbál.
„Drazí spolubojovníci,“oslovil je přátelsky, „vidím, že jste poněkud
zmateni touto situací.“
Všichni horlivě přikývli
„Takže to asi budete chtít, abych vám vše vysvětlil, ne?“
Opět zvědavé přikývnutí.
„Dobrá.“usmál se Brumbál. „Věc se má následovně. Proti Fialce známe jediný
účinný prostředek a tím je lektvar Lidských duší...“ Hlasité, překvapené
reakce jeho výklad přerušily.
„Ne, nemusíte se bát. Není, samozřejmě, z lidských duší, ani z mrtvol či z
něčeho podobného. Má jen tento celkem zajímavý, neobvyklý název.“usmál se
znovu. „No, takže tento lektvar je velmi složitý na přípravu a navíc
obsahuje velmi vzácnou přísadu a tou je pírko z okřídleného koně - Pegase.
Tito koně žili hojně v antickém Řecku, ale už bohužel po mnoho let nebyl
spatřen ani jediný exemplář.“
„Ach né!!“
„Ale co budeme dělat!“
„Copak není už žádná naděje!“ přerušily ho už podruhé výkřiky Harryho, Hermiony a Deana spolu s Ronovým: „Pitomá smůla!“ A profesor Brumbál se už
potřetí trpělivě usmál. „Je hezké, že máte takovou starost o své kamarády.
A opravdu věřím, Deane, že nějaká naděje nám přeci jen ještě zůstává. Můj
kolega a dobrý přítel, Petr Nohavička, má jedno pírko ve své sbírce
starověkých kouzelnických artefaktů. Už jsem nařídil Hagridovi, aby mu
poslal spěšnou sovu s žádostí o pomoc. Bohužel, bydlí až na Novém Zélandu,
a tak nastává riziko, že než se sem vrátí, budou z nemocných ty ještěrky.
A kvůli tomuto problému jsme zde zavedli tuhle „vývařovnu“ lektvarů.
Lektvar Lidských duší bez pera Pegase totiž dokáže alespoň zpomalit průběh
Fialky. A vaším úkolem tedy bude připravit každodenní dávku lektvaru
Lidských duší pro nemocné a ještě dávku Hledáčku pro sebe. A právě proto
jsem také uvolnil ze separace profesora Snapea, který na přípravu
dohlédne.“
Jejich obličeje přesně odrážely pocit hrůzy, který jimi projel.
„Copak nestačila jednou týdně dvouhodinovka lektvarů! Teď to bude
každodenní, celodenní výuka lektvarů a jako bunus pití hnusnýho Hledáčku!“
neudržel své rozhořčení Ron.
„Chápu, že je to pro vás zlé...“
„Zlé! To není zlé! To je jako by se splnila moje noční můra! Pořád se
Snapem!“ prolomilo zděšení i hradby Harryho sebeovládání.
Ostatní byli zticha. Dívali se za Harryho, kde se z ničeho nic objevili
profesorka McGonagallová a, co bylo nejhorší, profesor Snape.
„Á Minervo, Severusi, potřebujete něco?“ zeptal se Brumbál a bylo na něm
poznat, že se náramně baví. Profesorka McGonagallová se naopak očividně
nemohla rozhodnout, zda se má zlobit či se rozesmát, a tak se dívala hned
na Brumbála a hned na Snapea. Snapeův výraz hovořil jasně: „Tebe si jednou
vychutnám, hošíčku! A že to bude brzy, tak o to se můžeš klidně vsadit!“
Harryho srdce naplnila touha někam zmizet. Proč jen nedržel jazyk za zuby!
Profesor Brumbál snad dokázal přečíst jeho myšlenky.
„Harry, prosím tě, nedošel bys za profesorkou Trelawneyovou, abys ji
informoval o té nákaze?“
„Albusi, je to opravdu nutné? Sybilu jistě již dávno varovalo její
zázračné jasnovidné oko, takže bude přinejmenším zabarikádovaná ve svém
kabinetě, pokud ovšem ještě před Nevillovým příchodem nezmizela z
Bradavic.“ neodpustila si profesorka McGonagallová svou kousavou ironii,
kterou si schovávala speciálně pro profesorku Trelawneyovou.
„Jen běž Harry! Pro jistotu.“ pobídl ho Brumbál, což vyloudilo vítězné
zablýsknutí za brýlemi profesorky McGonagallové.
Harry vyrazil ze dveří s dlouhým úlevným výdechem a v duchu děkoval
profesoru Brumbálovi za záchranu před Snapem. V zápětí se za ním přiřítili
i Ron a Hermiona.
„My tě doprovodíme, Harry. Aby ses neztratil.“ zamrkal vesele na Harryho
Ron.
„Weasley, Grangerová! Kam si myslíte, že jdete?!“
„Pane profesore, my jsme..., aby nešel Harry sám... tak potmě...“
„Slečno Grangerová, chcete mi tímto sdělit, že pan Potter je takový
strašpitel, že se bojí sám potmě?! Ne, já bych si s klidem troufal tvrdit,
že není a že tento úkol bez potíží zvládne i bez té vaší šprťácké hlavy.
Ale já potřebuji vaše služby slečno Grangerová a i vaše pane Weasley!“
jed, jenž Snape vkládal do každého svého slova, všechny tři otrávil k
naprosté nenávisti vůči němu. Ron s Hermionou se tedy bezmocně, loudově
vraceli do Velké síně a Harry vystartoval do severní věže. Spěchal. Padla
na něj úzkost z prázdného bradavického hradu, jako kdyby ji na něj Ron
naočkoval. Nechápal, čeho se vlastně obává. Vždyť již tolikrát předtím
procházel nočními Bradavicemi. Jenže minule doufal, že nikoho nepotká, za
to dnes by dal nevímco za to, kdyby se tu s někým srazil, i kdyby to byl
školník Filch. Najednou, když opustil obydlenou část hradu, padla na něj
neproniknutelná temnota.
„Lumos,“ pošeptal své hůlce a ta se rozsvítila blikavým plamínkem, který
ve svém okolí probouzel ukryté stíny. Harry ještě více zrychlil. Zbývá
jedno schodiště! Harry bral schody po třech a zarazil se až, když se jeho
levá noha propadla do prázdnoty. Schody náhle končily. Harry natáhl ruku s
hůlkou daleko před sebe, ale neviděl nic jiného než nekonečnou tmu.
„Musel jsem špatně odbočit.“ hádal. Bez dalšího zdržování seběhl zase
dolů. Kan teď? Harry se nerozhodně rozhlížel. Vlevo? Vpravo? Vlevo?
Vpravo? Tak vlevo! Po vysilujícím sprintu okolo brnění konečně nad sebou
spatřil padající dvířka do učebny učitelky jasnovidectví.
„Paní profesorko!“ volal Harry vzhůru, „nesu vám důležitou zprávu.“ Nic se
ani nepohnulo. „Haló, paní profesorko!“ Zas nic. „Paní profesorko! Paní
profesorko!“ dvířka zůstávala nadále zavřená.
„Možná, že skutečně o Fialce ví a bojí se mi otevřít,“ uvažoval Harry.
„Paní profesorko Trelawneyová! Slyšíte mě?“ zkusil to naposledy. Chvilku
čekal, avšak když se stále neozval jediný hlásek, rozběhl se nazpátek.
„Tak jak dopadlo tvé poslání, Harry?“ zajímal se Brumbál, jakmile Harry
vešel do Velké síně. Harry mu tedy vylíčil své marné snažení, na čež
Brumbál se zcela kamenným výrazem pravil: „Minervo, nevěděl jsem, že i vy
umíte hledět do budoucnosti. A vy jste tak skromná, že jste o tom nikomu
neřekla! Vy mě vždy něčím překvapíte, Minervo.“
Pak jí obřadně políbil ruku. Profesorka McGonagallová se lehce
začervenala, ale bez jediného slůvka se zase, trochu rozechvělá, pustila
do přeměňování obrovské hory knoflíků v hnědobílé pavouky, za což jí Ron
tlumeně spílal, neboť právě ty pavouky dostal za úkol zabít a rozřezat
jako přísadu do lektvaru. Harry dobře věděl, jaký vztah má Ron k pavoukům,
a tak mu nabídnul, že ho vystřídá.
„Nikdy ti to nezapomenu, Harry.“zářil vděčností Ron.
„Weasley, jak to že nekrájíty ty Malomocníčky?! Á náš zbabělec Potter! Pro
vás mám jinou lahůdku. Následujte mě, prosím.“
Snape ho odváděl od už zase nešťastného Rona kolem Hermiony, která
poskakovala od jednoho kotlíku k druhému, aby je v pravidelném intervalu
stihla všechny zamíchat, až k učitelskému stolu, kde k Harryho naprosté
hrůze leželo něco, co se až podezřele podobalo strupovitým, podebraným
pařátům mozkomorů. Harrymu zavířila zděšenou myslí vzpomínka na Brumbálovo
uklidnění, že se do lektvaru Lidských duší nedává nic lidského. Ale o
mozkomorech řeč nebyla!
„Takže, Pottere,“zakřenil se Snape nepřejícně, „budete z těchto
mozkomorských končetin slupovat nehty, které pak roztrouháte na prášek a
nasypete sem do téhle baňky. Rozumíte?“
Harrymu bylo na omdlení. Snape ani nečekal na jeho odpověď a se škodolibým
šklebem odešel. Harry se přinutil ještě jednou se podívat na ten stůl.
Tohle nedokáže! Prostě se nedokáže dotknout žádné z těch.....z těch věcí!
Bezradně se ohlížel hledajíc jakoukoli pomoc. Avšak ta nepřicházela, a tak
přeci jen roztřesenými prsty sáhl na jednu tu hnilobnou ruku. V ten samý
moment se mu žaludek obrátil vzhůru nohama a on dávivě vyzvracel celou
svou večeři. Hlava se mu silně motala.
„Ach ne, Pottere!“ přiběhla k němu profesorka McGonagallová. „Je vám hodně
špatně? Severusi, jak jste mu mohl zadat takovou práci! Radši si lehněte,
Pottere.“
Harry se dobelhal, přidržujíc se ramena profesorky McGonagallové ke spacím
pytlům, které byly pro studenty připraveny v rohu místnosti. Vsoukal se do
jednoho z nich a profesorka McGonagallová ho opustila, brebentíc kletby
proti profesoru Snapeovi. Harrymu se stále zdálo, že se s ním podlaha
houpe nahoru a dolů, ale žaludek měl opět pevně usazený v těle. Když už
takhle ležel, najednou ho přepadlo nesmírné vyčerpání. Byl to skutečně moc
dlouhý den! A tak, sotva sklopil víčka, usnul. Probudil se kolem jedné
hodiny ráno. Nejdříve ani nechápal, kde to vůbec je, dokud mu jeho oči
neukázaly podívanou, která mu vše zcela objasnila. Šiky kotlíků ještě
lenivě klokotaly, vysílajíc do vzduchu modré a zelené bubliny, které
vzlétaly nahoru a hromadily se u stropu, jenž byl nyní přímo poset
hvězdami. Profesorka McGonagallová se ujala dřívějšího odporného Harryho
úkolu a také její zhnusené reakce svědčily o tom, že i její večeře se
nezadržitelně chystá ještě jednou vstoupit na světlo boží. Ron pořád
zápasil s Malomocníčky, kteří měli nad ním mnohonásobnou početní převahu,
takže Ron vypadal, že se z nich pomine. Hermionu Harry spatřil spící na
zemi, jak i ze sna nepřestává míchat pomyslný lektvar. A vůbec jediní, kdo
nepadal únavou, byla dvojčata Weasleyova, která po sobě s nevyčerpatelnou
energií házela hrsti jakýchsi bílých chlupů. Harry obětoval část svých
znovu nabytých sil, aby se dostal ze spacáku, do kterého se
nepředstavitelně zamotal, a pak šel zachránit Rona před masovými útoky
pavouků.
„Díky! Díky moc!“ děkoval Harrymu Ron zas a zas, když se jim společně
podařilo ty krvelačné osminohé, Ronovy slovy, stvůry zazátkovat jako
kousky neživého masa do velké sklenice.
„Bože. Já jsem utahanej jako malej vlček!“ zazíval Ron a protáhl si
strachy ztuhlé údy.
„Ale vidím, že už se pavouků tolik nebojíš. Třeba se díky Snapeovi té své
fobie zbavíš.“ snažil se Ronovi trochu zlepšit náladu Harry.
„Jak já ho nenávidím! Nenávidím!“ zaskuhral ještě Ron než se úplně propadl
do hlubokého spánku. Harry přenesl i Hermionu a uložil ji na spací pytel.
Profesoři i Fred a George už také zmizeli, a tak Velkou síň prorostlo
ticho. Harry ještě pár minut pozoroval blyštící se hvězdičky, a pak se
dobrovolně přidal k tomu šumícímu klidnému dechu snění.
Další dny v Bradavicích ubíhaly obdobně. Ráno co ráno Harrymu, Ronovi a
Hermioně cukaly těly účinky Hledáčku a jen, co se vzpamatovali, už museli
s ostatními donést lektvar Lidských duší do ošetřovny. Pak celé odpoledne
strávili přípravou dalších dávek. Zatímco Harry se přidal na pokyn
profesora Brumbála k Hermioně a kvrdlal lektvary, Ron za stálého dohledu
profesora Snapea válčil s Malomocníčky, a tak se hrozil každého probuzení,
neboť věděl, že už si na něj brousí ta svá kusadla.
„Připadám si jako na galejích.“ vzdychla Hermiona asi po týdnu té dřiny.
„Prosím tě, na co si ty stěžuješ. Ty se nemusíš neustále mordovat s
pavoučíma hnátama!“ zuřil Ron a Harry postřehl, že mezi jeho záplavou
zrzavých vlasů, se skrývá stříbrný pramínek. Harry na něj upozornil
Hermionu a ta se starostlivě vrhla na Rona: „Ach Rone, já jsem netušila,
že je to tak hrozné. Promiň, máš pravdu. Nemám si nač stěžovat. Ale tobě z
toho opakovaně prožívaného děsu už zešedivěly vlasy! Ach Rone, ty už to
nesmíš dělat!“
Ron se pouze bezmocně ošíval, když mu neustále uhlazovala rozcuchané
vrabčí hnízdo a vysílal k Harrymu posunky s prosbami o pomoc.
„Už ho nech, Hermiono.“ odtrhl ji od Rona.
„Promiň. Promiň, nechala jsem se unést.“ omlouvala se opět.
„To nic.“ ukončil rychle Ron tu poněkud trapnou chvíli.
„Weasley, Grangerová, Potter! Odneste další dávku lektvaru na ošetřovnu.“
Vůbec se jim nechtělo, avšak dobře věděli, že profesorce McGonagallové je
lepší neodporovat, a tak každý zdvihl dva menší kotlíky plné modré
kapaliny a kymácivě krok za krokem se šinuli k ošetřovně. Jediné změny
probíhaly v těchto nekončících úmorných dnech právě v ošetřovně. I když
lektvar Lidských duší zpomaloval průběh proměny, mnoho z nakažených
jedinců už mělo fialovou kůži a Nevillovi dokonce vyrostl dlouhý kluzký
ocas. Harry, Ron a Hermiona byli tím zjištěním zdrceni. Jen s velkým
sebezapřením se odhodlali podat skleničky s lektvarem přes průhledné stěny
fialovým prackám nemocných a po přidělení poslední kapky medicíny je
popohnalo nutkání co nejdříve za sebou zase zavřít dveře tohoto
začínajícího obludária.
„Hagride!“ zařval Harry z okna na Hargrida, kterého spolu s tesákem
zahlédl postávat před hradem. Hagrid mu však jen ukázal, aby počkal a
zdálo se, že někoho pozorně poslouchá. Harry se víc vyklonil a spatřil
Brumbála, jak cosi na Hagrida nesrozumitelně hulákal. Pak se ozvalo
skleněné zabřinčení, jak Brumbál okno zabouchl a už na něj z plných plic
Hagrid volal: „Jak se máte ve tři? Jste v pohodě? Nepotřebujete něco?“
„Všechno je dobrý! Nestrachuj se o nás, Hagride! My to zvládnem!“
„Harry, proč mu neřekneš, jak je to doopravdy? Že je to tady k nesnesení!“
zavrčel Ron.
„Měl by o nás zbytečný starosti a stejně by nám nemohl nijak pomoct.“
„Rone, Harry má pravdu.“ podpořila Harryho Hermiona.
„Hmm.“ zněla nenadšená Ronova odpověď, neboť by nejradši rozhlásil do
celého světa, jaká jsou na něm páchána příkoří.
Ale Hagridovi Harryho ujištění stačilo. „To jsem rád! Vydržte! Ta sova s
těma pírkama určitě přiletí co nevidět.“ zamával jim a rozvážně odcházel
do svého srubu.
Když se vrátili do Velké síně, hned zamířili ke svým kufrům a předstírali,
že něco úpěnlivě hledají, aby se tak vyhli okamžitému zapřažení do práce.
Avšak za několik minut bylo jejich kamuflování odhaleno a profesor Snape
si to rázoval rovnou k nim. A potom se stalo to, co by z nich nikdo nikdy
neočekával. Profesor Snape se na ně usmál! Ale nebyl to ten jeho
škodolibý, samolibý škleb, nýbrž zcela přátelský, dobrotivý úsměv, kterým
dokonce roztála celá jeho tvář. Než si Harry dokázal alespoň matně
představit, co ten neobvyklý úsměv vzbudilo, Snape ho objal.
„Harry, můžeš mi vůbec odpustit? Choval jsem se k tobě hrozně a
nespravedlivě. Ale to už je minulost. Tak co říkáš, budeme přátelé?“
Harry, Ron a Hermiona na něj oněměle zírali s pusou dokořán. Když Harry
stále mlčel, obrátil se Snape k Ronovi a přitiskl ho k sobě stejně jako
Harryho.
„Rone, promiň mi ty Malomocníčky. Byla to ode mne krutá hanebnost! Neboj,
víckrát se k žádnému nebudeš muset ani přiblížit. Já to nedovolím!“
„Dí - ky.“ zmateně ze sebe vydoloval Ron.
Snape nakonec pustil i jeho. Hermionu jen pohladil a laškovně ji štípl do
tváře a poté rozjařeně odsvištěl pryč.
„On se zbláznil! Je úplnej blázen!“ šokovaně konstantovala Hermiona a
Harry s Ronem s ní jednomyslně souhlasili.
„Jak se vám líbí novej Snape?“
„No, není s ním sranda?“ vyzvídali Fred s Georgem.
„Co to s ním je?“
„To se těžko vysvětluje, Harry. Takovou přeměnu osobnosti může způsobit
třeba velký otřes, anebo třeba......špetka prášku Přáteláčku nasypaná do
lektvaru Lidských duší, který docela nehlídaný stojí na něčím pracovním
stole.“ chechtala se dvojčata.
„Jakýho prášku?“
„Přáteláčku. Ten jsme s Georgem vymysleli asi hned po prvním setkání s
jistým panem Severusem Snapem. Jenže se nám pořád nedařil. Až teď!“ dmul se
pýchou Fred.
„A jak funguje tenhle Přáteláček?“
„Bože, Hermiono, ty jsi samá otázka! Prostě z nerudnýho, nepřátelskýho
padoucha udělá přátelskýho roztomilce.“
„A jak dlouho ...?“ nedala zvědavost Hermioně pokoj.
„Jak dlouho bude profesor Snape všechny takhle milovat a prosit o
přátelství? Těžko říct. Nikdy dřív jsme to nezkoušeli, takže počkáme a
uvidíme.“
Celé odpoledne se choval Snape potřeštěně, což vyhovovalo nejen Ronovi,
kterému zakázal jakoukoli námahu, a za kterého mordovali pavouky Fred s
Georgem a královsky se při tom bavili tím, že je vystřelovali svými
hůlkami dva metry do vzduchu, aby je pak nechávali s nechutným plesknutím
spadnout na podlahu, ale i všem ostatním kromě profesorky McGonagallové.
Profesora Snapea totiž popadlo nevyvratitelné přesvědčení, že moc ublížil
právě jí tím, že si s ní ještě nikdy nezatančil, a tak ji bez jejího
souhlasu chytnul kolem pasu a začal s ní v rytmu tanga pendlovat po celé
místnosti.
„Pusťte mě, profesore Snape! Okamžitě mě pusťte, Severusi! Slyšíte!“
zmítala se křečovitě v jeho náručí.
„Já vím, Minervo, že teď není vhodný čas na tanec, ale ten nemusí nastat
třeba i měsíc. A navíc si myslím, že tím nikoho neobtěžujeme nebo snad
ano?“ otázal se Snape starostlivě a jeho pohled zalétl k profesoru
Brumbálovi.
Ten se nezadržitelně rozesmál: „Máte pravdu, Severusi! Jen si zatančete,
Minervo. Nemáme zrovna veselé období, tak vám to aspoň zvedne náladu.“
Na to profesorka McGonagallová zareagovala vyděšeným výrazem, protože
nepochybně doufala, že Brumbál podpoří její zmateně rozzlobené příkazy.
Byla však vytrvalá a nepřestávala mlátit Snapea zaťatýma pěstičkama do zad
v domnění, že ho to bude bolet, a tak ji rád propustí ze svého sevření. Na
to jí Snape s úsměvem opravdu přes celý ksicht pošťouchl: „Vy jste
skutečná dračice, Minervo!“ A pak ji přehodil jako by nic z jedné strany
na druhou tak prudce, až to jindy vždy pevný profesorčin uzel nevydržel a
rozmotal se ve vodopád černých vlnek. Profesorka McGonagallová vypískla a
hned se rukama snažila upravit tu pohromu.
Byla to prostě nádhera! Harry, Ron ani Hermiona si nepamatovali, kdy se
naposledy takhle svíjeli smíchy a večer, když se ukládali ke spánku, je od
něj brněla každá kostička. Příští ráno se tetelilo napětím, zda Snape bude
ještě ovládán Přáteláčkem, nebo zda bude zase normální a tudíž strašnej.
Profesorka McGonagallová by stoprocentně uvítala tu druhou variantu, ale
profesor Snape ji drtivě zklamal. Přiskotačil do Velké síně šťastný jako
přerostlé děcko v slunečnicově žlutém hábitu, který se náramně hodil k
jeho fialové pokožce, a jakmile ji spatřil, vžil se opět do role vášnivého
tanečníka tanga a byl by ji znovu uzamkl ve svém obětí, kdyby se mu
profesorka McGonagallová neprosmýkla a neutekla mu se zhrozeným výkřikem.
Tím zahájila tu nejchaotičtější honičku, která se kdy v Bradavicích
konala. Harry, Ron a Hermiona spolu s ostatními skandovali a fandili
profesorce McGonagallové, zatímco Fred, Georg i profesor Brumbál
povzbuzovali Snapea. Bohužel pak se podařilo profesorce zkoncentrovat svou
pozornost na kouzla. Změnila se v šedočernou kočku a ladně vyklouzla
dveřmi ven, čímž přišel Snape o objekt svých her, a tak se zaměřil i na
jiné oběti svého nového já, mezi kterými nechyběli ani Harry, Ron a
Hermiona. Zase si vyžádal jejich přátelství a po neúspěšných pokusech
Hermionu učesat, ji otcovsky políbil na čelo a odklusal projevovat své
čiré kamarádství jiným studentům.
„Fuj!“ utírala si čelo Hermiona.
„To je fakt nechutný!“ zakřenil se Ron.
A nebylo to nechutné jen ten den, ale naopak Harrymu připadalo, že s
každým dalším zítřkem se Snape stává sladším a sladším a tím také
otravnějším. Celé osazenstvo Velké síně se brzy připojilo k profesorce
McGonagallové a modlilo se, aby je Snape radši zase deptal svou břitkou
antipatií.
„Umyl si vlasy!“ zaječela jednoho dopoledne Parvati dřív, než z toho šoku
omdlela.
„On se nemění ve fialovou ještěrku, ale ve fialovýho Lockharta!“ zaúpěl
Ron zničeně poté, co si ho Snape posadil na koleno jako malého chlapečka a
dvě hodiny mu vyprávěl nudné příběhy o tom, jak se v mládí rozhodl, že
lektvary jsou to pravé. Brumbál si ale toho humbuku, který vyvolával Snape
již pouhou svou přítomností, příliš nevšímal a nejvíce času trávil u oken
s výhledem na Hagridovu boudu. Harry se k němu tiše přidával a také
vyhlížel tu slibovanou sovu s Pegasovým pírkem. Dny míjely. Vaření
lektvarů jim zabíralo čím dál tím víc času, neboť Snape se vůbec
nesoustředil a mrskal do kotlíků vše, co mu přišlo pod ruku. Harry teď
spal jako na jehlách. Ve zlých snech se mu neustále dokola zdálo o tom, že
ho Snape adoptoval a že s ním musel bydlet v jeho příšerném kabinetě. A
tak ho jednou probudilo o půlnoci i lehké ťukání na okenní tabulku. Harry
nejprve nerozeznal ve tmě, co vydává to klepání. Protřel si podruhé
zalepené oči a náhle tu byla! Obrovská sova s démantovým pírkem v zobáku.
Harry nadšeně zaječel a už strkáním a lomcováním vzbouzel své okolí. Honem
se vymotal s kupy spacáků a vyběhl z Velké síně pro profesora Brumbála.
Jeho úmysl však zmařil sám Brumbál, protože do něj vrazil hned přede
dveřmi.
„Pane profesore, ta sova s pírkem Pegase...!“
„Já vím. Už přiletěla.“
Tak se Harry znova obrátil a postrkován Brumbálem se přiřítil k protějšímu
oknu. Profesor ho rychle otevřel, děkovně poplácal sovu po hlavě a vzal si
od ní to pírko. V tu chvíli byly celé Bradavice na nohou. Brumbál však
nedovolil nikomu, aby se dotkl pírka třeba jen konečky prstů a sám ho
opatrně rozdělil do všech kotlíků s lektvarem Lidských duší. V těch to
začalo prskat a syčet, až se lektvar zbarvil z tyrkysové do tmavě fialové.
„Všichni seberte, kolik dávek poberete a uhánějte na ošetřovnu!“ zavelel
Brumbál. Harry, Ron i Hermiona tedy v nadzvukové rychlosti udělali, o co
je žádal a za vteřinu už se nakažení vraceli do své lidské podoby za
doprovodu podivného písklavého zvuku. Největším problémem bylo donutit
vypít dávku lektvaru profesora Snapea. Poskakoval po schodištích dolů a
zase nahoru a společně s Protivou zpívali: „Fialovou mám nejradši, fialová
je barva mého srdce, fialová barvička je má, Fialko ať jsem ještěrka!“
Když to opakovali asi po desáté, učinil Ron bleskový výpad, srazil Snapea
na záda, kde ho držel, dokud mu Hermiona s přispěním Harryho snahy
nenalila lektvar do krku. Ozvalo se táhlé zapísknutí a...
„Weasley, proč na mně ležíte?!“ zahulákal Snape naštvaně.
„Promiňte, pane profesore. Já jsem upadl.“
„Weasley, já vás...!“ ale to už si Snape prohlédl svůj toho dnes třešňově
červený hábit a zesinal. „Co to je?“ zavrčel, ale potom se utíkal
převléknout.
Harry, Ron a Hermiona byli šťastni, že karanténa skončila. Fialka byla
přemožena! Ráno všichni tři navštívili Hagrida. Přivítal je doslova s
otevřenou náručí, do které je všechny vtěsnal, a tak je málem udusil svou
nepřiměřenou něhou. Poté je pozval na čaj s jeho prý vyhlášeným cukrovím a
Harry cítil, jak jeho srdce radostně bije, jako by rozrážel mraky na svém
Kulovém blesku.
|