KNIHOVNA
 

ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 

 
Fialka
Autor: Irenka Zahoříková (Silence)

Harrymu se zdálo, že hodina lektvarů snad ještě nikdy nebyla tak dlouhá. Jako by čas zamrz. Minuty se nekonečně vlekly a jeho napadlo, zda Snape nepoužil nějaké časové kouzlo, aby je co nejvíce pomučil svým typicky hrozným chováním. Když se Harry podíval po třídě, zjistil, že není sám, kdo si toho všimnul. Kotlíky zuřivě vřely, ale studenti seděli kolem nich strnule počítajíc údery vteřinové ručičky. Jediná Hermiona byla jako vždy aktivní a pečlivě krájela podivně zbarvený kořen na miniaturní kousky. Harry si uvědomil, že vlastně ani neví, jaký lektvar to vaří. Ron znuděně šťouchal svou hůlkou do nožiček mrtvých stonožek a dělal, že poslouchá ustrašené svěřování Nevilla, který si sedl vedle něj. Harry věděl, že Neville má dnes ke strachu dobrý důvod a to nejen díky tomu, že ho profesor Snape prostě nesnášel, ale také díky tomu, že právě dnes přišel Neville na hodinu pozdě. Snape mu, samozřejmě, strhnul 10 bodů a k tomu ho ještě nemilosrdně rozpitvával výčtem všech jeho omylů doplněných o chladné, potupné nadávky. Od toho strašného začátku měl Neville zase srdce až v krku a sedělo mu tam jako velký knedlík, který se snažil vrátit na správné místo tím zajíkavým proudem slov, jež na Rona dopadal a zase se od něj odrážel, aniž by to Ron zaregistroval. Harry se odvážil loupnout okem po Snapeovi. Seděl teď za svým stolem a něco energicky, chvatně drásal na kus pergamenu. Po chvilce však zvedl zrak, aby jím každého žáka provrtal až do morku kostí, pátrajíc po všech nepravostech, jenž by si mohli na něj vymyslet. Obzvláště dlouho se jeho pohled zastavil na chudákovi Nevillovi. Snapeovi jistě zvedlo náladu hned takhle po ránu se pokochat vyděšeným obličejem toho mouly Longbottoma, a teď by si to rád zopakoval. A opravdu se za okamžik vymrštil ze své židle a rázně zamířil přímo k Nevillovi. Harry spolu s ostatními ihned začal předstírat živý zájem o dění v kotlíku, takže ho tentokrát nechal Snape na pokoji.
„Longbottome, jak to strouháte tu kost nosorožce?! Copak jsem vám přesně nenařídil, že ji máte strouhat podélce a ne pošířce! Samozřejmě, že ano, ale to vy jste ještě ležel v POSTELI!!“
„Promiň-te, pa-ne pro-fe-sore.“koktal Neville, zatímco se Ron bleskově snažil napravit jeho chybu.
„Longbottome, Longbottome, s vámi to nedopadne dobře.“usmíval se zlověstně Snape. Chtěl ještě něco dodat (jistě něco o strhávání bodů), ale pak se zarazil a k údivu všech přítomných vyděšeně vykřikl: „Fialka! Vy jste sem přitáhl Fialku! Vy blbče!!“ Chytnul Nevilla surově za zápěstí a nevěřícně zíral na jeho ruce a i Harry postřehl, že Neville má skutečně poslední články prstů světle fialové. Snape zhnuseně pustil Nevilla, který vypadal, že dostane přinejmenším infarkt. Harry ještě nikdy neviděl Snapea tak otřeseného. Chvěl se po celém těle, z jeho tváře bělejší než smrt mu vystupovaly černé oči, v nichž se zračila čirá hrůza.
„Nikdo - nikdo se odsud ani nehne!“ zalapal po dechu. Pak rychle vyběhl i s Nevillem, jehož za sebou táhl za ušmudlané cípy jeho pláště, ven z učebny. Nikdo nepromluvil. Všichni zůstali ohromeně sedět, dokonce i Hermiona se přestala věnovat přípravě lektvaru. Asi po minutě toho strnulého ticha, jako by náhle někdo vytáhl stavidla jejich řeči, takže začali všichni mluvit najednou, aniž by v tom rozrušení poslouchal jeden druhého. Každého napadaly tisíce otázek, které se vyřčené hromadily ve vzduchu v neproniknutelný rámus. Ron s Hermionou si přisedli k Harrymu tak blízko, že se jejich hlavy dotýkaly čely, ale přesto museli křičet, aby se vůbec slyšeli.
„Co se to vlastně stalo?“ zeptala se Hermiona.
„Kdybys dávala taky jednou při hodině pozor, nemusela by ses ptát.“ ušklíbnul se Ron.
„Neville sem prý přitáh Fialku. Co to je?“ zajímal se Harry tak nahlas, jak jem mu to hlasivky dovolily.
„Nikdy by mě nenapadlo, že se Snape bojí kytek. Vědět to dřív, přines bych nu každej den celej puget.“
„Bože, Rone! Ty si vážně myslíš, že jde o kytku. Copak si nikdy nečet žádněj historickej román?“usmívala se pobaveně Hermiona.
„A o co teda jde, ty chytrá?“ odsekl Ron nabubřele.
„Je to nemoc, která ....“ Hermiona chtěla pokračovat, ale naráz oněmělá třída ji zaskočila. Ostatní spolužáci teď zmlkli a jejich pozornost se plně soustředila přímo na ni.
„Je to nemoc,“opakovala Hermiona trochu nesvá z toho, že se na ni tak dívají, „která se objevila před mnoha tisíciletími. Byla tak strašlivá jako mor v mudlovským světě. Když se jí člověk nakazil, poznal to podle toho, že mu nejdříve zfialověly prsty, pak oční duhovky a nakonec zfialovatěl celý. Tělo mu porostlo šupinami a v poslední fázi nemoci se proměnil v dvouhlavou ještěrku. Nákaza se šířila vzduchem a brzy po jejím vypuknutí byly ještěrky z mnoha stovek kouzelníků a čarodějek.“
„Chceš říct, že se z Nevilla a možná i z nás, pokud jsem se nakazili, stanou ještěrky s dvěma hlavama?!“
„Počkej Rone.Snad existuje nějakej lék, že jo, Hermiono?“zadoufal Harry.
„Nevím. Fialka se už přes dvě stovky let nevrátila, takže si všichni mysleli, že už navždy zmizela a nikdo se o ní nezajímal kromě historiků. A ti píšou jenom o tom, že byly pozabíjeny tisíce ještěrek, aby se epidemie dále nerozšiřovala, které pak byly pohřbeny ve společných hrobech na tajných místech. Na ně pak použili zvláště silné odpuzovací kouzlo, které působilo nejen na mudly ale i na kouzelníky, aby je nikdo nemohl vykopat.“vysvětlovala Hermiona věcně, očividně už ve svém živlu. Harrymu se nechtělo věřit, že by se opravdu měli všichni změnit ve fialové dvouhlavé potvory. To přece není možné! Něco musí existovat! Nemůžou je přece jen tak pozabíjet a naházet jejich mrtvá těla do obrovské jámy! Pomalu se ho začala zmocňovat panika. A nejen jeho. I ostatní si nervózně prohlíželi své prsty a v nitru se utěšovali, že oni Fialku určitě nechytili. Vždyť tu byl Neville jen týden! Harry se chtěl uklidnit aspoň nadějí na záchranu a tak se zeptal: „ A ve které knížce jsi o tom četla, Hermiono? Třeba by se dalo ještě něco zjistit.“
„No, já si už ani nevzpomínám.“
„Cože! Ty že si nevzpomínáš! No tak, Hermiono, nemusíš to před námi tajit. My nic neprozradíme.“nevěřil jí Ron.
„Já vážně ..., prostě....., přísahám,že .....“
„Nevykrucuj se! Řekni nám to!“ skočil Ron do její nejisté obhajoby.
„V knize Polibky z vášně.“ špitla a zčervenala jako rajčátko.
„Co? Vůbec jsme ti nerozumněli.“
„Polibky z vášně!“
Harry se zaraženě zadíval na Rona, a pak se už nezadržitelně rozesmáli, až jim občas docházel dech.
„Polibky z vášně! Polibky z vášně! Tak to je ten nejlepší fór tohoto roku. Naše Hermiona čte červenou knihovnu!“zajíkal se Ron a utíral si uslzené oči.
„No jo. A kdo to napsal, Hermiono? Nebyla to náhodou Romantika Lásková?!“přidal se Seamus Finnigan. Hermiona se je ještě marně snažila překřiknout s tím, že je to opravdu velmi moudrá kniha jen se špatným názvem, ale to už jejich rozjařený smích přerušilo dunivé prásknutí dveří. Všichni naráz spolkli poslední zachichotání a dívali se na profesorku McGonagallovou, která právě scházela dovnitř po třech nízkých schodech. Harry si pomyslel, že také ona vypadá naprosto zhrozeně, i když její ústa byla přísně stáhnuta v úzkou rozčílenou čárku.
„Tak vám tahle vážná situace připadá směšná!“
„Ne, my, prosím, ani nemáme tušení, co se tady vlastně stalo, paní profesorko. Pan profesor Snape vykřikl něco o nějaké Fialce a v tu ránu byl pryč i s Nevillem.“omlouvala se za sebe i za spolužáky Hermiona, dosud výrazně rudá na líčkách.
„Aha. Ano. Já vám to tedy vše vysvětlím.“Rozlobení ve tváři profesorky McGonagallové teď vystřídala lehká nejistota.
„Je to velice, VELICE, vážné. Váš spolužák přinesl sem do Bradavic velmi strašlivou chorobu, která, jak jsme všichni doufali, přestala existovat před více než 100, 200 lety. Tato Fialka je velmi nakažlivým virem, který se rychle roznáší vzduchem a je tudíž velmi pravděpodobné, že i my jsme se mohli nakazit. Proto nyní půjdete se mnou za madame Pomfreyovou, aby s vámi provedla pár testů, jenž potvrdí či vyvrátí vaše nakažení.“Pokynula jim rukou a vydala se nepřirozeně hlučnou (vždyť teď by mělo být vyučování!) chodbou do ošetřovny.
„Tohle je fakt malér. Co, když se ukáže, že jsem infikovanej? Co pak?“vyslovil Ron to, co trápilo nejspíš už celé Bradavice. V ošetřovně se tísnil nervózní dav studentů, kteří se neúnavně tlačili ke stolku madame Pomfreyové, kde jim dávala jakési tmavě zelené kapky, jen aby už měli jistotu, zda se je Fialka chystá co nejdříve přeměnit v odporné plazy, nebo zda se kolem nich milostivě přežene pouze jako špatná zpráva, která se jich netýká. A v tomhle humbuku zahlédl Harry Nevilla. Seděl úplně vzadu na posteli, jenž stála pod oválným skleněným poklopem a slzy mu stékaly po bradě do klína, kde měl pevně semknuté své ruce s těmi nešťastnými prstíky.
„Podívejte Neville!“ukázal Ronovi a Hermioně přes hradbu hlav a kouzelnických čapek Harry.
„Chudák! Vždyť je zavřenej jak zvíře v kleci!“
„Nezapomeň, Hermiono, že možná za pár dní opravdu bude zvířetem v kleci.“ dovolil si opatrnou poznámku Ron, na což mu Hermiona odpověděla rozlíceným vražením lokte do žaludku.
„Ty seš tak necitlivej, Rone! Copak ti ho není ani trochu líto?“
„Au,“ svíral si Ron bolavé břicho, „to ty seš necitlivá, surová a ....“
„Přestaňte.“napomenul je Harry, protože se už blížili k madame Pomfreyové. Za chvilku všichni tři drželi malé lahvičky s nevábnou tekutinou.
„Vypít celý obsah najednou!“ přikázala madame Pomfreyová. Tento rozkaz však nebylo jednoduché splnit nejen díky nedůvěryhodné barvě, ale také díky odpornému zápachu, který ten roztok vydával. Nakonec se vzájemně přemluvili a na jediný hlt lahvičky vyprázdnili. Takový pocit Harry snad ještě nezažil. Zdálo se mu, jako by se jeho útrobami plazily armády brčálových hádků prohledávajích každý pór jeho těla. Páteří mu projelo nepříjemné škubání. Harry úzkostlivě mrknul mezi jednotlivými záškuby na Hermionu a Rona. S Ronem cloumaly nekontrolovatelné trhavé pohyby dopředu a hned zase dozadu, takže neustále hledal rovnováhu. Hermioniny vlasy se zježily a zelenkavě svítily, zatímco její neovladatelné nohy tančily něco na způsob dupáka. Za pět příšerných minut ta muka přestala. Harry, Ron a Hermiona se udýchaně svalili na zem. A co teď? blesklo Harrymu hlavou, ale to už k nim přispěchala madame Pomfreyová.
Nekompromisně je chytla za hábity a zcela nečekaně jim je svlékla do půlky těla, přičemž Hermiona poděšeně zaječela, aby jim mohla prohlédnout obnažený hrudník. Hermiona se opět bleskově zahalila.
„Slečno Grangerová, teď není čas na stydlivost!“
„Madame Pomfreyová, prosím, vždyť mě všichni uvidí!“
„Na tom v tuto chvíli nesejde! Rychle mě nechte, ať se na vás podívám, nebo vám budu muset dát další dávku Hledáčku, protože ta brzy vyprchá.“
To Hermionu přesvědčilo. „Aspoň ať se Harry a Ron otočí.“
„No tak pánové otočte se!“
Harry s Ronem jen stěží potlačili smích, avšak pak se poslušně obrátili k Hermioně zády.
„Dobrá. V pořádku. Můžete se obléct, slečno Grangerová. Pane Pottere, pane Weasley ukažte se!“
Madame Pomfreyová je oba tak pozorně kontrolovala, až Harry dostal nutkání taky se okamžitě vrátit do svých šatů.
„Dobrá, dobrá. Žádné známky infikace. Můžete všichni tři odejít.“
Ani popsat slovy nemohli, jak se jim ulevilo. Nejsou nakažení! Nestanou se z nich ještěrky! Harry si až teď všiml, že v ošetřovně trochu stranou od studentů jsou i učitelé. Profesorka McGonagallová právě zápolila s účinky Hledáčku, profesor Kratiknot se dohadoval s madame Pomfreyovou a profesor Snape... Ano, byl to on! Přecházel rozzuřeně sem tam za skleněnou stěnou a Harrymu bylo jasné, že kdyby tam ta zeď nebyla, určitě by zavraždil nejen Nevilla, ale i ostatní v místnosti.
„Profesor Snape je za sklem!“ nevěřícně vykřikl Harry.
„Cože? Za sklem?“
„Má Fialku!“
„Aha. AHA!“, pochopil konečně Ron tu úžasnou novinu. „To je skvělý! Skvělý! My jsme zdraví a ze Snapea bude slizká dvouhlavá nestvůrka! Jo, to na něj přesně sedí!“ jásal.
„To mu patří!“ přidala se Hermiona, „Pořád Nevilla deptal, tak teď mu to oplatil.“
„Jo, to je pravda. Jen je škoda, že ještěrka bude nejspíš i z Nevilla.“ zkazil Harry radost sobě i svým přátelům trpkou realitou, takže se přestali bavit podívanou na Snapea a raději vyběhli z ošetřovny, aby se nemuseli koukat na ty Nevillovy slzy. Cestou k Nebelvírské koleji potkali pouze roztroušené skupinky studentů. Nikdo nechodil sám. Všichni se potřebovali vyzpovídat z toho, co právě zažili. Když konečně dorazili do své společenské místnosti, našli tam jenom zbytek Weasleyovic bradavického osazenstva.
„Hele Ron je tady! Já jsem ti říkal, Frede, že Ron bude O.K.! Žádnýho Weasleyho nějaká blbá Fialka nikdy nedostane!“
„Svatá pravda, Georgi! Fialová proti zrzavý nemá šanci! Třikrát hip,hip, HURÁ pro zrzavou famílii!“
Na to dvojčata společně započala skandování, ke kterému se Ginny, Ron, Harry a Hermiona halasně připojili. Zbytek dne strávili společně. Hráli řachavého Petra a kouzelnické šachy, aby si navzájem odvedli pozornost od toho, že kromě Parvati a Deana se už nikdo z ošetřovny nevrátil.
„Nikdo nám přece nepřikázal být na koleji. Třeba běhají venku nebo tak.“ zaslechl Harry mezitím co sledoval, jak dostává Hermiona od Rona další šach mat, Deana s Parvati, které narozdíl od něho zatím marně očekávali své nejlepší kamarády.
„Lidičky! Propána, vždyť už bude večeře!“
„Jak to víš Frede? Tvoje hodinky netikly asi už přes rok!“ zajímala se Ginny.
„K tomu nepotřebuju hodinky, na to mi stačí můj žaludek a ten právě ŘVE HLADY!“
„Tak to můžem klidně jít.“vstával George, „Fredův žaludek se nikdy nemýlí.“
Tak opustili osamělou společenskou místnost a vydali se ztichlými schodišti a chodbami do Velké síně. Jen, co vešli dovnitř, údivem ztratili dech. U všech čtyř dlouhatánských stolů pro jednotlivé koleje sedělo dohromady nejvýše 50 žáků.
„Kde jsou všichni?“ zašeptala Hermiona ohromeně.
„Myslíte, že jsou...?“
„To snad ne, Rone.“
„Jenže kde by jinak byli, Harry? Hrajou si na schovávanou?“
Dokonce i u učitelského stolu zůstali četné židle neobsazené. Chyběl nejen Snape, ale také profesorka Prýtová, profesor Kratiknot, madame Hoochová a ...
„Hagrid tu není!“ vykřikl Harry.
„Cože!“ Ron a Hermiona se zděšeně ohlédli a nejspíš se chtěli dohadovat o tom, co se mu tak mohlo stát, avšak v tu chvíli povstal Brumbál, aby jim sdělil to, co měl na srdci.
„Přátelé, ještě než začnu svůj proslov, prosím vás, abyste si všichni přesedli dopředu. Je nás tu opravdu málo a nemá cenu, abychom se museli vzájemně hledat v těchto velkých prostorách.“ Pak počkal, až i ten poslední student splnil jeho prosbu a pokračoval: „ Potkala nás strašlivá tragédie. Sami vidíte, kolik žáků i učitelů polapil do svých sítí virus Fialky. Aby se epidemie neroznesla, je uvalena na Bradavice přísná karanténa. Nikdo nesmí ven a nikdo nesmí dovnitř! Taky žádná soví pošta! Nemůžeme riskovat ohrožení okolního světa. Z tohoto důvodu tu zde také není přítomen Rubeus Hagrid. On byl v době infikace v Londýně se služebním posláním, takže zůstane za hranicí karantény ve svém domku. Je také jediný, kdo bude moci posílat vzkazy vašim rodinám, které mu budete muset volat z okna. Tato opatření budou trvat dokud se nám nepodaří nad Fialkou zvítězit, což může trvat dost dlouhou dobu. A proto vám navrhuji, aby se pro tento časový úsek Nebelvír, Mrzimor, Havraspár i Zmijozel spojily v jedinou kolej - kolej Bradavic. Velká síň se stane naším společným prozatímním táborem, a proto vás žádám, aby ste se sem po večeři donesli veškeré své věci. A ještě poslední, avšak nejdůležitější, zpráva. Každý den si budete chodit pro lektvar Hledáčka k madame Pomfreyové, neboť má i ochranné účinky před nemocemi tohoto druhu. Pokud zapomenete, vystavíte se nebezpečí nákazy. No, a teď dobrou chuť!“
Brumbál se ztěžka posadil a Harrymu připadalo, že náhle zestárnul o sto let. Vrásky na čele mu splynuly v jedinou ustaranou rýhu a z očí mu zmizely šibalské jiskřičky. Byla to ta nejsmutnější večeře, které byl kdy Harry přítomen. Po doznění posledního Brumbálova slova zavládlo v síni ticho jako v hrobě. Dokonce i dvojčata Weasleyova zamlkle hleděla pouze svých talířů. Harry nemohl vůbec jíst. Hermiona snad vyřezávala vařený brambor do tvaru Madony s děťátkem a Ron tak naštvaně bodal nožem do dušené ryby, až ji postříkal omáčkou.
„Hej, Rone, co to děláš! Celou si mě ušpinil!“
„Tak promiň, ale když ta ryba mi najednou úplně připomínala fialovou ještěrku.“ omlouval se Ron.
Tíživá atmosféra ještě zhoustla, když vpluli do místnosti bradavičtí duchové. Zdvořile se s nimi pozdravili, jenže potom začali nadšeně vysvětlovat, jaká to bude nádhera, až se to tady bude hemžit dušičkama těch fialovejch studentíků, načež jim profesorka McGonagallová bez pardonu oznámila, že bude od nich velmi milé, pokud okamžitě Velkou síň opustí.
„Taková nevděčnost! Taková drzost! Vyhodit nás, kteří jsme tu byli dávno před nimi!“ slyšeli Harry, Ron a Hermiona ze všech okolních stěn, když po večeři pospíchali do Nebelvírské věže.
„Co tomu říkáte? Brumbál nemluvil o žádném léku. Copak je necháme jen tak bez pomoci?“
„Třeba taky o žádným neví, Hermiono.“ přemýšlel Harry.
„A každý ráno dávka Hledáčku. Hrůza!“ zaskučel Ron.
„Jo je to hrůza, ale nezapomeňte, že Hagrid je zdravej a nic mu nehrozí.“ upozornil Harry a přitom mu srdce radostně poskočilo.
„Ještě že aspoň někdo. Vždyť je nás jak trosečníků!“ pravil trpce Ron, i když i jemu se tvář trochu projasnila.
„Ale přece někdo musí znát nějaké protikouzlo nebo lektvar nebo něco!“ vybuchla Hermiona, která je neposlouchala, ubírajíc se svými myšlenkovými cestami.
„Tak toho, asi ti tví historici zapomněli kvůli všem těm polibkům z vášně napsat.“popíchnul ji Harry.
Nato Hermiona zcela ztratila řeč, zrudla a přidala do kroku, aby se před Ronem a Harrym co nejdříve schovala do své ložnice. Za půl hodiny už měli sbaleno. Když snášeli Harry a Ron svoje kufry po schodech do společenské místnosti, našli Hermionu zavalenou obrovským loďákem.
„Pomozte mi, prosím.“zaúpěla pod jeho značnou váhou.
„Copak se neumíš pomoct sama nějakým kouzlem?“ vychutnával si tu situaci Ron.
„I-D-I-O-T-E!“zasípěla Hermiona a z posledních sil se snažila volnou rukou udeřit Rona do holeně.
Ten lehce uskočil smějíc se od ucha k uchu. „Jseš jako brouk převrácenej na zádech, co kope nožičkama do vzduchu.“ chechtal se.
„No tak, Rone, to už stačí. Radši čapni ten kufr z druhý strany.“namáhal se už Harry, aby Hermionu přece jen vysvobodil zpod toho břemene. Ron tedy chytil kufr tam, kam mu Harry ukázal a za okamžik oba funěli zmoženi tou tíhou.
„Už to bude! Vydrž, Hermiono!“ zaskřípěl zubama Harry se svaly napjatými k prasknutí.
Konečně se sesul kufr stranou a Harry a Ron si do rukávů utírali zpocená čela.
„Díky.“hltala Hermiona čerstvý kyslík plnými doušky.
„A teď pojďte! Už se stmívá a nerad bych se sám potloukal po Bradavicích potmě, když jsou takhle vylidněný. Připadá mi to tady nějak strašidelný.“díval se úzkostlivě Ron oknem za posledními oranžovými paprsky slunce, které postupně stékaly z okenního rámu do studené půdy, než se úplně ztáhly do věčné noci Zapovězeného lesa. S velkým úsilím prostrčili i Hermionin kufr průchodem za Buclatou dámou a se spěchem se pustili opuštěnými chodbami do Velké síně. Do jejich cíle stačilo jen pár kroků, když Hermiona jen tak mimochodem prohodila: „Vlastně jsme mohli použít levitační kouzlo. Škoda, že mě to nenapadlo dřív.“
„To myslíš vážně!“ vykřikl Ron, Harry se na ni pouze unaveně zahleděl.
„Škoda, že mě to nenapadlo dřív!“ napodoboval Hermionu rozzuřeně Ron, „Necháš nás klidně se tahat s tím tvým kufrem, ve kterým máš snad všechny věci nashromážděné od svého narození a půlku knihovny k tomu a řekneš klidně: Škoda, že mě to nenapadlo dřív! Já tě snad uškrtím!!“
„Ty seš ale taky kouzelník, Rone! Moh jsi na to přijít sám!“odsekla Hermiona.
Harry už už chtěl navrhnout, aby raději šli dál, když v tom se náhle za jejich zády ozvalo: „Dobrý večer. Jak to, že ještě nejste ve Velké síni?“
Harry, Ron a Hermiona okamžitě ztuhli, bojíce se otočit. Ten hlas! Přece to nemůže být......, nebo může?
„Na něco jsem se vás ptal!“
Ne, není pochyb. Je to on! Musí to být on! S nepatrným zaváháním se obrátili a ... „ÁÁÁ!!“ zaječeli společně.
Byl to Snape! Tyčil se tam nad nimi a vysílal na ně jeden ze svých nejhrozivějších pohledů.
„Vy ...vy tu přece nesmíte být! Jste ... jste nemocný.“ zahuhňal Harry nesměle.
Snape jen povytáhl pobaveně obočí. Předlouhých pět minut je držel v ledovém zajetí svých nepřátelských očí, a pak rázně odkráčel do temnoty za nimi.
„Jak to, že není v tý skleněný kleci?“ zeptala se Hermiona.
„To nevím, ale bude nejlepší pokračovat co nejrychleji do Velké síně. Tam se to snad vysvětlí.“ odvětil Harry.
I při dalším vstupu do Velké síně jim ohromením spadly čelisti. Na všech stolech stály hustě vyrovnané řady kotlů a kotlíků nejrůznějších velikostí a voda se v nich živě vařila broukajíc svou bublavou melodii. Daleko v zadním koutku postávali ostatní studenti v sevřeném, vyplašeném hloučku s malou hromádkou zavazadel vedle. Harry, Ron a Hermiona se k nim opatrně připojili.
„Co se tu děje?“zeptal se Ron zvědavě Freda.
„Nemáme ponětí. Přišli jsme sotva vteřinu před váma.“
„Potkali jsme Snapea.“
„Snapea? To vysvětluje ty kotlíky. Ale já myslela, že je v karanténě?“ divila se Parvati.
„To my taky.“
„Docela by mě zajímalo, co si to tam šuškají. Něco proti nám kujou, to je jasný.“ ukázal George na druhý konec místnosti, kde se tiše zato výrazně gestikulačně dohadovali zbylí učitelé.
„To se hned dozvíš.“ upozornil Harry na skutečnost, že se k nim právě blížil profesor Brumbál.
„Drazí spolubojovníci,“oslovil je přátelsky, „vidím, že jste poněkud zmateni touto situací.“
Všichni horlivě přikývli
„Takže to asi budete chtít, abych vám vše vysvětlil, ne?“
Opět zvědavé přikývnutí.
„Dobrá.“usmál se Brumbál. „Věc se má následovně. Proti Fialce známe jediný účinný prostředek a tím je lektvar Lidských duší...“ Hlasité, překvapené reakce jeho výklad přerušily.
„Ne, nemusíte se bát. Není, samozřejmě, z lidských duší, ani z mrtvol či z něčeho podobného. Má jen tento celkem zajímavý, neobvyklý název.“usmál se znovu. „No, takže tento lektvar je velmi složitý na přípravu a navíc obsahuje velmi vzácnou přísadu a tou je pírko z okřídleného koně - Pegase. Tito koně žili hojně v antickém Řecku, ale už bohužel po mnoho let nebyl spatřen ani jediný exemplář.“
„Ach né!!“
„Ale co budeme dělat!“
„Copak není už žádná naděje!“ přerušily ho už podruhé výkřiky Harryho, Hermiony a Deana spolu s Ronovým: „Pitomá smůla!“ A profesor Brumbál se už potřetí trpělivě usmál. „Je hezké, že máte takovou starost o své kamarády. A opravdu věřím, Deane, že nějaká naděje nám přeci jen ještě zůstává. Můj kolega a dobrý přítel, Petr Nohavička, má jedno pírko ve své sbírce starověkých kouzelnických artefaktů. Už jsem nařídil Hagridovi, aby mu poslal spěšnou sovu s žádostí o pomoc. Bohužel, bydlí až na Novém Zélandu, a tak nastává riziko, že než se sem vrátí, budou z nemocných ty ještěrky. A kvůli tomuto problému jsme zde zavedli tuhle „vývařovnu“ lektvarů. Lektvar Lidských duší bez pera Pegase totiž dokáže alespoň zpomalit průběh Fialky. A vaším úkolem tedy bude připravit každodenní dávku lektvaru Lidských duší pro nemocné a ještě dávku Hledáčku pro sebe. A právě proto jsem také uvolnil ze separace profesora Snapea, který na přípravu dohlédne.“
Jejich obličeje přesně odrážely pocit hrůzy, který jimi projel.
„Copak nestačila jednou týdně dvouhodinovka lektvarů! Teď to bude každodenní, celodenní výuka lektvarů a jako bunus pití hnusnýho Hledáčku!“ neudržel své rozhořčení Ron.
„Chápu, že je to pro vás zlé...“
„Zlé! To není zlé! To je jako by se splnila moje noční můra! Pořád se Snapem!“ prolomilo zděšení i hradby Harryho sebeovládání.
Ostatní byli zticha. Dívali se za Harryho, kde se z ničeho nic objevili profesorka McGonagallová a, co bylo nejhorší, profesor Snape.
„Á Minervo, Severusi, potřebujete něco?“ zeptal se Brumbál a bylo na něm poznat, že se náramně baví. Profesorka McGonagallová se naopak očividně nemohla rozhodnout, zda se má zlobit či se rozesmát, a tak se dívala hned na Brumbála a hned na Snapea. Snapeův výraz hovořil jasně: „Tebe si jednou vychutnám, hošíčku! A že to bude brzy, tak o to se můžeš klidně vsadit!“
Harryho srdce naplnila touha někam zmizet. Proč jen nedržel jazyk za zuby! Profesor Brumbál snad dokázal přečíst jeho myšlenky.
„Harry, prosím tě, nedošel bys za profesorkou Trelawneyovou, abys ji informoval o té nákaze?“
„Albusi, je to opravdu nutné? Sybilu jistě již dávno varovalo její zázračné jasnovidné oko, takže bude přinejmenším zabarikádovaná ve svém kabinetě, pokud ovšem ještě před Nevillovým příchodem nezmizela z Bradavic.“ neodpustila si profesorka McGonagallová svou kousavou ironii, kterou si schovávala speciálně pro profesorku Trelawneyovou.
„Jen běž Harry! Pro jistotu.“ pobídl ho Brumbál, což vyloudilo vítězné zablýsknutí za brýlemi profesorky McGonagallové.
Harry vyrazil ze dveří s dlouhým úlevným výdechem a v duchu děkoval profesoru Brumbálovi za záchranu před Snapem. V zápětí se za ním přiřítili i Ron a Hermiona.
„My tě doprovodíme, Harry. Aby ses neztratil.“ zamrkal vesele na Harryho Ron.
„Weasley, Grangerová! Kam si myslíte, že jdete?!“
„Pane profesore, my jsme..., aby nešel Harry sám... tak potmě...“
„Slečno Grangerová, chcete mi tímto sdělit, že pan Potter je takový strašpitel, že se bojí sám potmě?! Ne, já bych si s klidem troufal tvrdit, že není a že tento úkol bez potíží zvládne i bez té vaší šprťácké hlavy. Ale já potřebuji vaše služby slečno Grangerová a i vaše pane Weasley!“ jed, jenž Snape vkládal do každého svého slova, všechny tři otrávil k naprosté nenávisti vůči němu. Ron s Hermionou se tedy bezmocně, loudově vraceli do Velké síně a Harry vystartoval do severní věže. Spěchal. Padla na něj úzkost z prázdného bradavického hradu, jako kdyby ji na něj Ron naočkoval. Nechápal, čeho se vlastně obává. Vždyť již tolikrát předtím procházel nočními Bradavicemi. Jenže minule doufal, že nikoho nepotká, za to dnes by dal nevímco za to, kdyby se tu s někým srazil, i kdyby to byl školník Filch. Najednou, když opustil obydlenou část hradu, padla na něj neproniknutelná temnota.
„Lumos,“ pošeptal své hůlce a ta se rozsvítila blikavým plamínkem, který ve svém okolí probouzel ukryté stíny. Harry ještě více zrychlil. Zbývá jedno schodiště! Harry bral schody po třech a zarazil se až, když se jeho levá noha propadla do prázdnoty. Schody náhle končily. Harry natáhl ruku s hůlkou daleko před sebe, ale neviděl nic jiného než nekonečnou tmu.
„Musel jsem špatně odbočit.“ hádal. Bez dalšího zdržování seběhl zase dolů. Kan teď? Harry se nerozhodně rozhlížel. Vlevo? Vpravo? Vlevo? Vpravo? Tak vlevo! Po vysilujícím sprintu okolo brnění konečně nad sebou spatřil padající dvířka do učebny učitelky jasnovidectví.
„Paní profesorko!“ volal Harry vzhůru, „nesu vám důležitou zprávu.“ Nic se ani nepohnulo. „Haló, paní profesorko!“ Zas nic. „Paní profesorko! Paní profesorko!“ dvířka zůstávala nadále zavřená.
„Možná, že skutečně o Fialce ví a bojí se mi otevřít,“ uvažoval Harry. „Paní profesorko Trelawneyová! Slyšíte mě?“ zkusil to naposledy. Chvilku čekal, avšak když se stále neozval jediný hlásek, rozběhl se nazpátek.
„Tak jak dopadlo tvé poslání, Harry?“ zajímal se Brumbál, jakmile Harry vešel do Velké síně. Harry mu tedy vylíčil své marné snažení, na čež Brumbál se zcela kamenným výrazem pravil: „Minervo, nevěděl jsem, že i vy umíte hledět do budoucnosti. A vy jste tak skromná, že jste o tom nikomu neřekla! Vy mě vždy něčím překvapíte, Minervo.“
Pak jí obřadně políbil ruku. Profesorka McGonagallová se lehce začervenala, ale bez jediného slůvka se zase, trochu rozechvělá, pustila do přeměňování obrovské hory knoflíků v hnědobílé pavouky, za což jí Ron tlumeně spílal, neboť právě ty pavouky dostal za úkol zabít a rozřezat jako přísadu do lektvaru. Harry dobře věděl, jaký vztah má Ron k pavoukům, a tak mu nabídnul, že ho vystřídá.
„Nikdy ti to nezapomenu, Harry.“zářil vděčností Ron.
„Weasley, jak to že nekrájíty ty Malomocníčky?! Á náš zbabělec Potter! Pro vás mám jinou lahůdku. Následujte mě, prosím.“
Snape ho odváděl od už zase nešťastného Rona kolem Hermiony, která poskakovala od jednoho kotlíku k druhému, aby je v pravidelném intervalu stihla všechny zamíchat, až k učitelskému stolu, kde k Harryho naprosté hrůze leželo něco, co se až podezřele podobalo strupovitým, podebraným pařátům mozkomorů. Harrymu zavířila zděšenou myslí vzpomínka na Brumbálovo uklidnění, že se do lektvaru Lidských duší nedává nic lidského. Ale o mozkomorech řeč nebyla!
„Takže, Pottere,“zakřenil se Snape nepřejícně, „budete z těchto mozkomorských končetin slupovat nehty, které pak roztrouháte na prášek a nasypete sem do téhle baňky. Rozumíte?“
Harrymu bylo na omdlení. Snape ani nečekal na jeho odpověď a se škodolibým šklebem odešel. Harry se přinutil ještě jednou se podívat na ten stůl. Tohle nedokáže! Prostě se nedokáže dotknout žádné z těch.....z těch věcí! Bezradně se ohlížel hledajíc jakoukoli pomoc. Avšak ta nepřicházela, a tak přeci jen roztřesenými prsty sáhl na jednu tu hnilobnou ruku. V ten samý moment se mu žaludek obrátil vzhůru nohama a on dávivě vyzvracel celou svou večeři. Hlava se mu silně motala.
„Ach ne, Pottere!“ přiběhla k němu profesorka McGonagallová. „Je vám hodně špatně? Severusi, jak jste mu mohl zadat takovou práci! Radši si lehněte, Pottere.“
Harry se dobelhal, přidržujíc se ramena profesorky McGonagallové ke spacím pytlům, které byly pro studenty připraveny v rohu místnosti. Vsoukal se do jednoho z nich a profesorka McGonagallová ho opustila, brebentíc kletby proti profesoru Snapeovi. Harrymu se stále zdálo, že se s ním podlaha houpe nahoru a dolů, ale žaludek měl opět pevně usazený v těle. Když už takhle ležel, najednou ho přepadlo nesmírné vyčerpání. Byl to skutečně moc dlouhý den! A tak, sotva sklopil víčka, usnul. Probudil se kolem jedné hodiny ráno. Nejdříve ani nechápal, kde to vůbec je, dokud mu jeho oči neukázaly podívanou, která mu vše zcela objasnila. Šiky kotlíků ještě lenivě klokotaly, vysílajíc do vzduchu modré a zelené bubliny, které vzlétaly nahoru a hromadily se u stropu, jenž byl nyní přímo poset hvězdami. Profesorka McGonagallová se ujala dřívějšího odporného Harryho úkolu a také její zhnusené reakce svědčily o tom, že i její večeře se nezadržitelně chystá ještě jednou vstoupit na světlo boží. Ron pořád zápasil s Malomocníčky, kteří měli nad ním mnohonásobnou početní převahu, takže Ron vypadal, že se z nich pomine. Hermionu Harry spatřil spící na zemi, jak i ze sna nepřestává míchat pomyslný lektvar. A vůbec jediní, kdo nepadal únavou, byla dvojčata Weasleyova, která po sobě s nevyčerpatelnou energií házela hrsti jakýchsi bílých chlupů. Harry obětoval část svých znovu nabytých sil, aby se dostal ze spacáku, do kterého se nepředstavitelně zamotal, a pak šel zachránit Rona před masovými útoky pavouků.
„Díky! Díky moc!“ děkoval Harrymu Ron zas a zas, když se jim společně podařilo ty krvelačné osminohé, Ronovy slovy, stvůry zazátkovat jako kousky neživého masa do velké sklenice.
„Bože. Já jsem utahanej jako malej vlček!“ zazíval Ron a protáhl si strachy ztuhlé údy.
„Ale vidím, že už se pavouků tolik nebojíš. Třeba se díky Snapeovi té své fobie zbavíš.“ snažil se Ronovi trochu zlepšit náladu Harry.
„Jak já ho nenávidím! Nenávidím!“ zaskuhral ještě Ron než se úplně propadl do hlubokého spánku. Harry přenesl i Hermionu a uložil ji na spací pytel. Profesoři i Fred a George už také zmizeli, a tak Velkou síň prorostlo ticho. Harry ještě pár minut pozoroval blyštící se hvězdičky, a pak se dobrovolně přidal k tomu šumícímu klidnému dechu snění.
Další dny v Bradavicích ubíhaly obdobně. Ráno co ráno Harrymu, Ronovi a Hermioně cukaly těly účinky Hledáčku a jen, co se vzpamatovali, už museli s ostatními donést lektvar Lidských duší do ošetřovny. Pak celé odpoledne strávili přípravou dalších dávek. Zatímco Harry se přidal na pokyn profesora Brumbála k Hermioně a kvrdlal lektvary, Ron za stálého dohledu profesora Snapea válčil s Malomocníčky, a tak se hrozil každého probuzení, neboť věděl, že už si na něj brousí ta svá kusadla.
„Připadám si jako na galejích.“ vzdychla Hermiona asi po týdnu té dřiny.
„Prosím tě, na co si ty stěžuješ. Ty se nemusíš neustále mordovat s pavoučíma hnátama!“ zuřil Ron a Harry postřehl, že mezi jeho záplavou zrzavých vlasů, se skrývá stříbrný pramínek. Harry na něj upozornil Hermionu a ta se starostlivě vrhla na Rona: „Ach Rone, já jsem netušila, že je to tak hrozné. Promiň, máš pravdu. Nemám si nač stěžovat. Ale tobě z toho opakovaně prožívaného děsu už zešedivěly vlasy! Ach Rone, ty už to nesmíš dělat!“
Ron se pouze bezmocně ošíval, když mu neustále uhlazovala rozcuchané vrabčí hnízdo a vysílal k Harrymu posunky s prosbami o pomoc.
„Už ho nech, Hermiono.“ odtrhl ji od Rona.
„Promiň. Promiň, nechala jsem se unést.“ omlouvala se opět.
„To nic.“ ukončil rychle Ron tu poněkud trapnou chvíli.
„Weasley, Grangerová, Potter! Odneste další dávku lektvaru na ošetřovnu.“
Vůbec se jim nechtělo, avšak dobře věděli, že profesorce McGonagallové je lepší neodporovat, a tak každý zdvihl dva menší kotlíky plné modré kapaliny a kymácivě krok za krokem se šinuli k ošetřovně. Jediné změny probíhaly v těchto nekončících úmorných dnech právě v ošetřovně. I když lektvar Lidských duší zpomaloval průběh proměny, mnoho z nakažených jedinců už mělo fialovou kůži a Nevillovi dokonce vyrostl dlouhý kluzký ocas. Harry, Ron a Hermiona byli tím zjištěním zdrceni. Jen s velkým sebezapřením se odhodlali podat skleničky s lektvarem přes průhledné stěny fialovým prackám nemocných a po přidělení poslední kapky medicíny je popohnalo nutkání co nejdříve za sebou zase zavřít dveře tohoto začínajícího obludária.
„Hagride!“ zařval Harry z okna na Hargrida, kterého spolu s tesákem zahlédl postávat před hradem. Hagrid mu však jen ukázal, aby počkal a zdálo se, že někoho pozorně poslouchá. Harry se víc vyklonil a spatřil Brumbála, jak cosi na Hagrida nesrozumitelně hulákal. Pak se ozvalo skleněné zabřinčení, jak Brumbál okno zabouchl a už na něj z plných plic Hagrid volal: „Jak se máte ve tři? Jste v pohodě? Nepotřebujete něco?“
„Všechno je dobrý! Nestrachuj se o nás, Hagride! My to zvládnem!“
„Harry, proč mu neřekneš, jak je to doopravdy? Že je to tady k nesnesení!“ zavrčel Ron.
„Měl by o nás zbytečný starosti a stejně by nám nemohl nijak pomoct.“
„Rone, Harry má pravdu.“ podpořila Harryho Hermiona.
„Hmm.“ zněla nenadšená Ronova odpověď, neboť by nejradši rozhlásil do celého světa, jaká jsou na něm páchána příkoří.
Ale Hagridovi Harryho ujištění stačilo. „To jsem rád! Vydržte! Ta sova s těma pírkama určitě přiletí co nevidět.“ zamával jim a rozvážně odcházel do svého srubu.
Když se vrátili do Velké síně, hned zamířili ke svým kufrům a předstírali, že něco úpěnlivě hledají, aby se tak vyhli okamžitému zapřažení do práce. Avšak za několik minut bylo jejich kamuflování odhaleno a profesor Snape si to rázoval rovnou k nim. A potom se stalo to, co by z nich nikdo nikdy neočekával. Profesor Snape se na ně usmál! Ale nebyl to ten jeho škodolibý, samolibý škleb, nýbrž zcela přátelský, dobrotivý úsměv, kterým dokonce roztála celá jeho tvář. Než si Harry dokázal alespoň matně představit, co ten neobvyklý úsměv vzbudilo, Snape ho objal.
„Harry, můžeš mi vůbec odpustit? Choval jsem se k tobě hrozně a nespravedlivě. Ale to už je minulost. Tak co říkáš, budeme přátelé?“
Harry, Ron a Hermiona na něj oněměle zírali s pusou dokořán. Když Harry stále mlčel, obrátil se Snape k Ronovi a přitiskl ho k sobě stejně jako Harryho.
„Rone, promiň mi ty Malomocníčky. Byla to ode mne krutá hanebnost! Neboj, víckrát se k žádnému nebudeš muset ani přiblížit. Já to nedovolím!“
„Dí - ky.“ zmateně ze sebe vydoloval Ron.
Snape nakonec pustil i jeho. Hermionu jen pohladil a laškovně ji štípl do tváře a poté rozjařeně odsvištěl pryč.
„On se zbláznil! Je úplnej blázen!“ šokovaně konstantovala Hermiona a Harry s Ronem s ní jednomyslně souhlasili.
„Jak se vám líbí novej Snape?“
„No, není s ním sranda?“ vyzvídali Fred s Georgem.
„Co to s ním je?“
„To se těžko vysvětluje, Harry. Takovou přeměnu osobnosti může způsobit třeba velký otřes, anebo třeba......špetka prášku Přáteláčku nasypaná do lektvaru Lidských duší, který docela nehlídaný stojí na něčím pracovním stole.“ chechtala se dvojčata.
„Jakýho prášku?“
„Přáteláčku. Ten jsme s Georgem vymysleli asi hned po prvním setkání s jistým panem Severusem Snapem. Jenže se nám pořád nedařil. Až teď!“ dmul se pýchou Fred.
„A jak funguje tenhle Přáteláček?“
„Bože, Hermiono, ty jsi samá otázka! Prostě z nerudnýho, nepřátelskýho padoucha udělá přátelskýho roztomilce.“
„A jak dlouho ...?“ nedala zvědavost Hermioně pokoj.
„Jak dlouho bude profesor Snape všechny takhle milovat a prosit o přátelství? Těžko říct. Nikdy dřív jsme to nezkoušeli, takže počkáme a uvidíme.“
Celé odpoledne se choval Snape potřeštěně, což vyhovovalo nejen Ronovi, kterému zakázal jakoukoli námahu, a za kterého mordovali pavouky Fred s Georgem a královsky se při tom bavili tím, že je vystřelovali svými hůlkami dva metry do vzduchu, aby je pak nechávali s nechutným plesknutím spadnout na podlahu, ale i všem ostatním kromě profesorky McGonagallové. Profesora Snapea totiž popadlo nevyvratitelné přesvědčení, že moc ublížil právě jí tím, že si s ní ještě nikdy nezatančil, a tak ji bez jejího souhlasu chytnul kolem pasu a začal s ní v rytmu tanga pendlovat po celé místnosti.
„Pusťte mě, profesore Snape! Okamžitě mě pusťte, Severusi! Slyšíte!“ zmítala se křečovitě v jeho náručí.
„Já vím, Minervo, že teď není vhodný čas na tanec, ale ten nemusí nastat třeba i měsíc. A navíc si myslím, že tím nikoho neobtěžujeme nebo snad ano?“ otázal se Snape starostlivě a jeho pohled zalétl k profesoru Brumbálovi.
Ten se nezadržitelně rozesmál: „Máte pravdu, Severusi! Jen si zatančete, Minervo. Nemáme zrovna veselé období, tak vám to aspoň zvedne náladu.“
Na to profesorka McGonagallová zareagovala vyděšeným výrazem, protože nepochybně doufala, že Brumbál podpoří její zmateně rozzlobené příkazy. Byla však vytrvalá a nepřestávala mlátit Snapea zaťatýma pěstičkama do zad v domnění, že ho to bude bolet, a tak ji rád propustí ze svého sevření. Na to jí Snape s úsměvem opravdu přes celý ksicht pošťouchl: „Vy jste skutečná dračice, Minervo!“ A pak ji přehodil jako by nic z jedné strany na druhou tak prudce, až to jindy vždy pevný profesorčin uzel nevydržel a rozmotal se ve vodopád černých vlnek. Profesorka McGonagallová vypískla a hned se rukama snažila upravit tu pohromu.
Byla to prostě nádhera! Harry, Ron ani Hermiona si nepamatovali, kdy se naposledy takhle svíjeli smíchy a večer, když se ukládali ke spánku, je od něj brněla každá kostička. Příští ráno se tetelilo napětím, zda Snape bude ještě ovládán Přáteláčkem, nebo zda bude zase normální a tudíž strašnej. Profesorka McGonagallová by stoprocentně uvítala tu druhou variantu, ale profesor Snape ji drtivě zklamal. Přiskotačil do Velké síně šťastný jako přerostlé děcko v slunečnicově žlutém hábitu, který se náramně hodil k jeho fialové pokožce, a jakmile ji spatřil, vžil se opět do role vášnivého tanečníka tanga a byl by ji znovu uzamkl ve svém obětí, kdyby se mu profesorka McGonagallová neprosmýkla a neutekla mu se zhrozeným výkřikem. Tím zahájila tu nejchaotičtější honičku, která se kdy v Bradavicích konala. Harry, Ron a Hermiona spolu s ostatními skandovali a fandili profesorce McGonagallové, zatímco Fred, Georg i profesor Brumbál povzbuzovali Snapea. Bohužel pak se podařilo profesorce zkoncentrovat svou pozornost na kouzla. Změnila se v šedočernou kočku a ladně vyklouzla dveřmi ven, čímž přišel Snape o objekt svých her, a tak se zaměřil i na jiné oběti svého nového já, mezi kterými nechyběli ani Harry, Ron a Hermiona. Zase si vyžádal jejich přátelství a po neúspěšných pokusech Hermionu učesat, ji otcovsky políbil na čelo a odklusal projevovat své čiré kamarádství jiným studentům.
„Fuj!“ utírala si čelo Hermiona.
„To je fakt nechutný!“ zakřenil se Ron.
A nebylo to nechutné jen ten den, ale naopak Harrymu připadalo, že s každým dalším zítřkem se Snape stává sladším a sladším a tím také otravnějším. Celé osazenstvo Velké síně se brzy připojilo k profesorce McGonagallové a modlilo se, aby je Snape radši zase deptal svou břitkou antipatií.
„Umyl si vlasy!“ zaječela jednoho dopoledne Parvati dřív, než z toho šoku omdlela.
„On se nemění ve fialovou ještěrku, ale ve fialovýho Lockharta!“ zaúpěl Ron zničeně poté, co si ho Snape posadil na koleno jako malého chlapečka a dvě hodiny mu vyprávěl nudné příběhy o tom, jak se v mládí rozhodl, že lektvary jsou to pravé. Brumbál si ale toho humbuku, který vyvolával Snape již pouhou svou přítomností, příliš nevšímal a nejvíce času trávil u oken s výhledem na Hagridovu boudu. Harry se k němu tiše přidával a také vyhlížel tu slibovanou sovu s Pegasovým pírkem. Dny míjely. Vaření lektvarů jim zabíralo čím dál tím víc času, neboť Snape se vůbec nesoustředil a mrskal do kotlíků vše, co mu přišlo pod ruku. Harry teď spal jako na jehlách. Ve zlých snech se mu neustále dokola zdálo o tom, že ho Snape adoptoval a že s ním musel bydlet v jeho příšerném kabinetě. A tak ho jednou probudilo o půlnoci i lehké ťukání na okenní tabulku. Harry nejprve nerozeznal ve tmě, co vydává to klepání. Protřel si podruhé zalepené oči a náhle tu byla! Obrovská sova s démantovým pírkem v zobáku. Harry nadšeně zaječel a už strkáním a lomcováním vzbouzel své okolí. Honem se vymotal s kupy spacáků a vyběhl z Velké síně pro profesora Brumbála. Jeho úmysl však zmařil sám Brumbál, protože do něj vrazil hned přede dveřmi.
„Pane profesore, ta sova s pírkem Pegase...!“
„Já vím. Už přiletěla.“
Tak se Harry znova obrátil a postrkován Brumbálem se přiřítil k protějšímu oknu. Profesor ho rychle otevřel, děkovně poplácal sovu po hlavě a vzal si od ní to pírko. V tu chvíli byly celé Bradavice na nohou. Brumbál však nedovolil nikomu, aby se dotkl pírka třeba jen konečky prstů a sám ho opatrně rozdělil do všech kotlíků s lektvarem Lidských duší. V těch to začalo prskat a syčet, až se lektvar zbarvil z tyrkysové do tmavě fialové.
„Všichni seberte, kolik dávek poberete a uhánějte na ošetřovnu!“ zavelel Brumbál. Harry, Ron i Hermiona tedy v nadzvukové rychlosti udělali, o co je žádal a za vteřinu už se nakažení vraceli do své lidské podoby za doprovodu podivného písklavého zvuku. Největším problémem bylo donutit vypít dávku lektvaru profesora Snapea. Poskakoval po schodištích dolů a zase nahoru a společně s Protivou zpívali: „Fialovou mám nejradši, fialová je barva mého srdce, fialová barvička je má, Fialko ať jsem ještěrka!“ Když to opakovali asi po desáté, učinil Ron bleskový výpad, srazil Snapea na záda, kde ho držel, dokud mu Hermiona s přispěním Harryho snahy nenalila lektvar do krku. Ozvalo se táhlé zapísknutí a...
„Weasley, proč na mně ležíte?!“ zahulákal Snape naštvaně.
„Promiňte, pane profesore. Já jsem upadl.“
„Weasley, já vás...!“ ale to už si Snape prohlédl svůj toho dnes třešňově červený hábit a zesinal. „Co to je?“ zavrčel, ale potom se utíkal převléknout.
Harry, Ron a Hermiona byli šťastni, že karanténa skončila. Fialka byla přemožena! Ráno všichni tři navštívili Hagrida. Přivítal je doslova s otevřenou náručí, do které je všechny vtěsnal, a tak je málem udusil svou nepřiměřenou něhou. Poté je pozval na čaj s jeho prý vyhlášeným cukrovím a Harry cítil, jak jeho srdce radostně bije, jako by rozrážel mraky na svém Kulovém blesku.
 

KONEC

 

Nahoru

HARRY POTTER, characters, names and related indicia and WARNER BROS., shield logo and related indicia are trademarks of Warner Bros. TM & © 2003.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.