ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Pes
Autor: Ginny

Bylo krátce po půlnoci. Stála jsem v jedné z mnoha chodeb bradavického hradu, za okny tiše šuměl déšť. I přes něj bylo v dáli slyšet psí vytí. Dobře jsem rozuměla tomu volání, dobře jsem věděla, co mi říká. Byl tam a čekal na mě. Srdce mě bolelo při pomyšlení, kolik nocí jsem ho už takhle slyšela, a kolikrát ho ještě asi uslyším. Jak ráda bych se za ním rozběhla! Tolik mi chyběl! Ale nešlo to.
S povzdechem jsem se odvrátila od okna, udělala krok a – vrazila do Severuse Snapea, který stál těsně za mnou. Trhla jsem sebou leknutím.
„Odpusťte, nechtěl jsem vás vyděsit.“ Instinktivně mě zachytil. Ustoupila jsem trošku zpátky, jenom tolik, abych mu lépe viděla do obličeje. Zvedla jsem k němu smutné oči.
„Severusi, prosím…“ Snad poprvé v životě jsem ho oslovila křestním jménem. „Dovolte mi to. Aspoň krátkou zprávu. Prosím…“
„Vy chcete porušit naši dohodu?“
„Jakou dohodu?! Vždyť jste mě k tomu donutil!“
„Ano, máte pravdu,“ připustil tiše. „Ale to na věci nic nemění.“

A najednou jsem věděla, co musím udělat. Ten venku by s tím sice nesouhlasil, ale právě kvůli němu jsem musela – v tuhle chvíli to byla jediná cesta.
Postavila jsem se na špičky a jemně políbila Snapea přímo na ústa. Ani se nepohnul. Jeho oči měly nečitelný výraz. Zkusila jsem to znovu, o trochu intenzivněji. Opět žádná reakce, jen tam stál a díval se na mne. Prstem jsem mu jemně urovnala pramínek vlasů, který mu padal do tváře. Teď jsem zřetelně cítila, že se zachvěl. Políbila jsem ho potřetí.
Náhlý výbuch jeho vášně mě překvapil. Stisknul mě tak silně, že jsem skoro vykřikla. Pod invazí jeho polibků jsem nemohla dýchat; jeho horké rty byly najednou všude.
Byl to zvláštní pocit, když mě zvedl do náručí a nesl mě bradavickými chodbami do svého pokoje ve sklepení. O to zvláštnější, že jsem při tom myslela na Siriuse Blacka.

XXXXX 

Snape usnul až k ránu, vyčerpán dlouhým milováním. Tiše jsem se vykradla z jeho postele, oblékla se a s pergamenem a brkem pod pláštěm rychle spěchala do sovince. Většina sov se ještě nevrátila z nočního lovu, jen jeden puštík seděl na svém bidýlku a významně houkal. Pohladila jsem ho. „Dobrá, poletíš tedy ty.“
Rychle jsem napsala vzkaz. Těžko se mi formuloval - musela jsem být opatrná pro případ,  že by padl do rukou někomu nepovolanému. 

Drahý příteli,

nemohu za Tebou bohužel přijít ani Ti psát - je to příliš nebezpečné. Slizoun o Tobě ví, slíbil však, že Tě neohrozí, když se nebudeme stýkat. Buď na sebe, prosím, opatrný a zbytečně neriskuj. Stále na Tebe myslím.

Tvá dobrá přítelkyně z Bradavic.

Přivázala jsem vzkaz sovičce na nohu a vystrčila ji z okna ven. Dívala jsem se za ní, dokud se mi neztratila v dešti. Mé myšlenky jako by letěly s ní…

XXXXX

Za všechno vlastně mohla Lily Potterová, která mi před lety zachránila život. Byla už uznávanou kouzelnicí, když jsem já, naivní a lehce namyšlená, teprve končila studium v Bradavicích. Nikdy jsem nepochopila, jakou shodou okolností se Lily ocitla v hospodě U tří košťat právě v den, kdy jsem se tam rozcházela se svou první láskou. Romain Lotrand, jehož oba rodiče byli Smrtijedi, nesl náš rozchod – přesně podle mého očekávání – velmi těžce. Byla jsem ráda, že jsem si pro tu příležitost zvolila veřejné místo a byla tak ušetřena případné velké scény. Ani ve snu mě nenapadlo, že si na mě Romain počká na cestě z Prasinek a že mě bude chtít zabít. Těžko říct, jak to věděla Lily, která nás v té hospodě pozorovala od vedlejšího stolu, ale v každém případě byla v pravý čas na pravém místě. Dokonce se jí podařilo dostat Romaina před kouzelnický soud za pokus o zabití, ale jeho rodiče se záhy postarali o jeho osvobození. V tu chvíli bylo pro mne bezpečnější opustit Británii, takže jsem strávila několik dlouhých let cestováním a různými zahraničními stážemi. O smrti Lily Potterové a jejího manžela Jamese jsem se dozvěděla z Denního věstce. Moc mě mrzelo, že jsem nikdy nestihla Lily pořádně poděkovat.

Když jsem se konečně vrátila do Británie, naskytla se mi příležitost nastoupit do Bradavic na místo učitele historie čar a kouzel. Stařičký profesor Binns proklimbal už téměř polovinu svých hodin, a tak mě Brumbál přijal, abych během následujícího školního roku postupně převzala celé vyučování.
Harry Potter, syn Lily a Jamese Potterových, studoval tou dobou v Bradavicích už druhým rokem. Jako by Brumbál věděl, jak moc chci splatit svůj dluh vůči Lily Potterové – první, co mi zakázal, bylo jakkoliv zasahovat ve prospěch Harryho, pokud nebude v přímém ohrožení života. Musela jsem mu to chtěj nechtěj slíbit.
Snažila jsem se aspoň s Harrym trochu spřátelit, i když to nebylo nic jednoduchého. Harry byl vůči dospělým dost uzavřený a málokomu důvěřoval - po deseti letech jeho pobytu u Dursleyových se tomu člověk nemohl moc divit. Byl také tvrdohlavý po svém otci a za každou cenu se snažil řešit všechny své problémy sám, nicméně na konci školního roku jsem měla pocit, že už se mi konečně podařilo najít si k němu cestu.

Třetí Harryho rok v Bradavicích však nezačal šťastně. Škola byl kvůli uprchlému vězni Siriusi Blackovi na každém kroku obklopena mozkomory a Harry s nimi měl velké potíže – když se k němu dostali příliš blízko, omdlíval. Marná byla Brumbálova snaha mozkomorů se zbavit, ministerstvo kouzel prostě trvalo na tom, že musí v Bradavicích zůstat.
Potom mu profesorka Trelawneyová při hodině věštění předpověděla brzkou smrt a Harry  úplně ztratil radost ze života. Nepomohlo ani přesvědčování profesorky McGonagallové, že  Trelawneyová prostě nemá žádné věštecké schopnosti. Že za Harryho smutkem bude asi ještě něco dalšího, na to mě záhy upozornili jeho nejlepší přátelé, Ron Weasley a Hermiona Grangerová. Ani jim se Harry nechtěl svěřit, co se děje, a to už bylo co říct. Skoro měsíc jsem na něj naléhala, než jsem to z něj vypáčila – Harry neochotně přiznal, že už několikrát viděl velkého černého psa, podle Trelawneyové jasný příznak blížící se smrti. Ujistila jsem ho, že to zjevení určitě nic takového neznamená, nicméně v duchu jsem tu informaci nebrala na lehkou váhu. Harry mi musel slíbit, že mě upozorní, pokud psa znovu uvidí.
Netrvalo to dlouho. Když se začátkem listopadu Harry vracel z famfrpálového tréninku, uviděl psa stát na okraji Zapovězeného lesa; než však pro mne došel, byl pes pryč.  

Zhruba o měsíc později absolvovali bradavičtí studenti jeden ze svých oblíbených výletů do Prasinek. Také já tam měla ten den něco k zařizování. Pozdě odpoledne, když už se studenti chystali zpět, jsem se náhodou ocitla na nejvzdálenějším konci Prasinek. Harry tam stál a byl sám. To bylo samo o sobě podivné, bez Rona a Hermiony se málokdy někam vydal. Z povzdálí jsem ho pozorovala. Když se na cestě proti němu objevil velký černý pes, nezaváhala jsem ani vteřinu.
„Cane bicoloro,“ zašeptala jsem a proměnila jsem se v černobílého psa. Bylo zvláštní, že podoba, kterou jsem na sebe standardně brala jako zvěromág, byla také psí… Obloukem jsem se opatrně ze strany přibližovala k černému psovi. Spatřil mě na poslední chvíli; jen s námahou uhnul, když jsem po něm skočila, otočil se a uháněl pryč. Rozběhla jsem se za ním. Hnali jsme se lesem, pak chvíli planinou a vzápětí mezi kopci a skalami. Měla jsem co dělat, abych mu stačila. Potom se mi povedlo dobře si nadběhnout. Můj útok z malé vyvýšeniny byl překvapivý a přinesl mi nečekanou převahu – byla jsem přece jen o poznání menší a v přímém souboji bych neměla šanci. Podařilo se mi ho srazit na zem. Než se vzpamatoval, vrátila jsem se zpět do lidské podoby a namířila na něj hůlku.
„Stůj!“ křikla jsem na něj varovně, když se s vrčením zvednul ze země. Pes strnul a na okamžik výhružně ohrnul pysky. Pak se zastavil a upřeně na mě zíral. A najednou…něco v jeho pohledu mi napovědělo, že nemám co do činění jen s obyčejným psem.
Mávla jsem hůlkou a sledovala, jak na sebe účinkem mého kouzla bere lidskou podobu. Tvář muže, který přede mnou stál, jsem dobře znala – posledních několik měsíců se na mě dívala z každého druhého vydání Denního věštce. Teď však byla podstatně bledší, hubenější a lemovaly ji neupravené dlouhé vlasy a vousy. Smutné hnědé oči dávaly tušit, že Sirius Black už nějakou dobu nevede lehký život. 

Ruka s hůlkou se mi na okamžik zachvěla. Nejhledanější zločinec v celé Británii teď stojí pár kroků přede mnou! S hrůzou jsem si uvědomila, že ještě před chvíli měl Harryho Pottera téměř na dosah. Napjatě jsme na sebe hleděli a já rychle uvažovala, co dělat.
„Tak už mě zabijte,“ promluvil Black trochu ochraptělým hlasem. „Bude to tak lepší.“
„Zabít vás? Ne, to nechci,“ potřásla jsem nesouhlasně hlavou. „Na rozdíl od vás nejsem žádný vrah. Spoutám vás a předám mozkomorům.“
„To je fakt milosrdné,“ zašklebil se Black. „Už se těším na jejich polibek! Radši mě zabijte hned, ať je to rychlé a bezbolestné. Jít zpátky do Azkabanu znamená krutou smrt.“
„Nic jiného si taky nezasloužíte - za to, co jste provedl!“
Smutně se usmál. „No hlavně že to tak dobře víte, čím jsem se vlastně provinil. Nenapadlo vás někdy, že mě odsoudili za něco, co jsem neudělal?“
„To si nemůžete vymyslet něco originálního? Tohle o sobě tvrdí všichni zločinci!“
„Hmm, to máte asi pravdu. Tak už mě konečně zabijte, ať vás nezdržuju.“
Něco v jeho hlase, možná ta neuvěřitelná odevzdanost, mě znejistilo. Co když je opravdu nevinný? Co když to vážně neudělal?
„Dobrá, tak mi tedy řekněte, co se podle vás stalo a proč vás za to odsoudili,“ připustila jsem po chvíli ticha.
Vděčně se na mě podíval. „Mohl bych si na to sednout, prosím? Cítím se hrozně unavený.“ Zkoumavě jsem na něj pohlédla, ale nevypadalo to, že by blafoval. Usedl na starý pařez a já se posadila na kámen několik metrů od něj, hůlku stále pro jistotu namířenou směrem k němu.
Black začal vyprávět. Mluvil smutným, tichým hlasem a občas se jeho tváří mihla bolestná grimasa. Mluvil o svém přátelství s Potterovými, o zradě jejich společného přítele Petra Pettigrewa zvaného Červíček, která Voldemortovi umožnila je oba zabít. Když začal vyprávět o svém střetnutí s Červíčkem, při kterém přišlo o život tolik nevinných mudlů, jen těžko ovládal svůj hněv.
„Nikdo nechtěl slyšet, že to Červíček ty mudly zabil. A nikdo nechtěl slyšet, že zůstal naživu a utekl. Nebyl nikdo, kdo by svědčil v můj prospěch - iluze Červíčkovy smrti byla prostě dokonalá. A tak odsoudili mě. Z Azkabanu jsem utekl krátce poté, co jsem zjistil, že ta prašivá krysa, kterou má u sebe mladý Weasley, je Červíček. Teď snad chápete, proč jsem tady - Harry je kvůli té kryse permanentně v nebezpečí. On je můj kmotřenec a já bych ho  rád ochránil, ale nemůžu se k němu ani přiblížit. A věřte mi, že nemám nejmenší důvod si něco vymýšlet - tohle jsou prostá fakta,“ zakončil smutně.
Dívala jsem se na něj a přemýšlela. Napřažená ruka s hůlkou mi už dávno klesla dolů. To, co Black říkal, znělo docela důvěryhodně, ale pořád jsem si nebyla úplně jista. Nakonec jsem jen poznamenala: „Ale ta krysa, o které mluvíte, už je několik týdnů nezvěstná.“
„Cože??? Jak je to možné? Kam zmizela?“ vyděsil se Black.
„To nikdo neví, Ron ji prostě nemůže najít. Vyplašil ji ten kocour, Křivonožka mu myslím říkají, a od té doby ji nikdo neviděl.“
Black vypadal zdrceně. „Může být kdekoliv,“ zašeptal. „Může se někde jen schovávat a čekat na příležitost. Potřebuju se dostat k Harrymu blíž, ale...“
Jasně, přes mozkomory to nešlo. Black na mě vrhnul pohled plný naděje. „Třeba byste mi mohla pomoci.“
„Předpokládáte snad, že vás schovám pod plášť a propašuju vás do bradavického hradu nebo co?“ znechuceně jsem se po něm podívala.
„To samozřejmě ne. Ale vy máte možnost být Harrymu nablízku a chránit ho, kdyby se ta krysa náhodou objevila.“
„Vy jste se zbláznil! Brumbál mi výslovně zakázal zasahovat, pokud nejde o nebezpečí bezprostředně ohrožující Harryho život,“ protestovala jsem.
Kysele se usmál. „Tak to si buďte jista, že pokud se ta krysa znovu objeví, tak určitě bude ohrožovat jeho život. Ostatně,“ dodal, „já jsem Harryho na životě neohrožoval, a jak jste za mnou pelášila!“
Trochu jsem zrudla. „No, nevypadal jste, že byste chtěl Harryho zrovna samou láskou olízat.“
„To jste přece nemohla vědět. Mimochodem,“ usmál se, „ve své psí podobě jste neodolatelná. Netušil jsem, že se někdy setkám s někým, kdo se mění ve stejné zvíře jako já.“
„To nenapadlo ani mě,“ připustila jsem. Black mi začínal být až moc sympatický - bylo na čase zvednout se k odchodu. „Už je pozdě, budu muset jít. Jsem ráda, že jsem vás poznala.“
Tma se snesla na krajinu před několika hodinami a my seděli na malém prostranství, ozářeni pouze měsíčním svitem. Jasná noc byla pořádně chladná.
„Doprovodím vás,“ nabídl se Black. „A určitě bude bezpečnější, když na sebe oba vezmeme psí podobu.“
Za chvíli už byly slyšet rytmické dopady osmi psích tlapek na tvrdé cestě. 

XXXXX

Pár dnů jsem váhala, jestli Harrymu o svém setkání s Blackem říct. V Prasinkách mě určitě neviděl, když jsem se mu plížila za zády - viděl jen černobílého psa, který zahnal toho černého. Nakonec jsem se rozhodla, že by měl vědět aspoň část pravdy, aby byl klidnější.
Dobrá příležitost se naskytla, když se mi podařilo Harryho vysvobodit z Filchovým drápů. Školník byl z nějakého divného důvodu přesvědčený, že Harry obarvil jeho kočku na modro a jen nerad mi ho přenechal k případnému potrestání.
Když jsme byli bezpečně zavřeni v mé pracovně, opatrně jsem se Harryho zeptala, jestli od své poslední návštěvy Prasinek ještě někdy viděl toho černého psa.
„Ne, už ne,“ zavrtěl hlavou.
„To je dobře. Ale pro každý případ, kdybys ho znovu viděl, tak si pamatuj – ten pes není příznak blížící se smrti, jak se ti snaží namluvit profesorka Trelawneyová. Jsem si tím stoprocentně jista.“
„Jak to můžete vědět?“ zeptal se Harry pochybovačně.
„Protože jsem s ním mluvila.“
„Mluvila????“ vypadal ohromeně.
„Ano, mluvila. Není to opravdový pes, je to zvěromág, tedy člověk, který na sebe umí vzít zvířecí podobu. Určitě jsi už o nich slyšel.“
„Slyšel,“ Harry polkl. „A – kdo to tedy je?“
„Bohužel ti nemohu říct jeho jméno, i když bych moc chtěla - je to příliš nebezpečné, pro tebe i pro něj. Ale věř mi, že ti nechce v žádném případě ublížit. Vím, že je to na vysvětlenou málo, ale musíš se s tím zatím spokojit. Nezlob se. Časem ti snad budu moci říct víc.“
Vstal a neochotně přikývl. „Dobře, paní profesorko. Děkuju vám.“
„Harry!“ Jeho ruka na klice dveří se zarazila, když jsem ho oslovila. „Slib mi, prosím, dvě věci. Za prvé – v žádném případě nebudeš po tom psovi sám pátrat, a za druhé – a to je mnohem důležitější - jakmile se objeví Ronova krysa Prašivka, dáš mi okamžitě vědět, ať budu kdekoliv, ano?“
Viděla jsem mu na očích, jak horečně přemítá o tom, co jsem mu řekla. Nakonec kývl na souhlas a zamyšleně odešel. 

XXXXX

Týdny neuvěřitelně letěly. Než jsme se nadáli, byly tu vánoce a s nimi i pořádná sněhová nadílka a mráz. Často jsem teď myslela na Blacka, jak v těch krutých podmínkách asi přežívá. Zmínil se, že nedaleko místa, kde jsme se setkali, má úkryt. Nedokázala jsem si vůbec představit, jak tam může v té zimě vydržet. Pár dnů po vánocích, když byla většina studentů ještě mimo Bradavice, jsem měla zase nějakou práci v Prasinkách. Skončila jsem docela brzy a tak mě napadlo...co kdybych se zaběhla podívat za Blackem? Bylo to sice riskantní, ale chtěla jsem to zkusit.
Vyšla jsem kousek za vesnici a dávala dobrý pozor, aby mne nikdo neviděl. Pak jsem na sebe vzala psí podobu a vzápětí uháněla těmi místy, kudy minule Black prchal. Po chvíli jsem se ocitla na známém prostranství. Když jsem zapojila svůj čenich, nebyl problém najít jeho úkryt ve skále. Před vchodem do jeskyně jsem štěkla a čekala. Chvíli se nic nedělo, potom se ven s největší opatrností vyplížil velký černý pes. Když mě uviděl, roztáhnul tlamu v širokém úsměvu, zavrtěl ohonem a vběhl zpátky do jeskyně. Uvnitř jsme na sebe konečně bez obav mohli oba vzít lidskou podobu.
Jeskyně byla útulná a slušně zařízená, i když v ní moc teplo nebylo. Na můj udivený dotaz, jak se mu tohle povedlo, mi s úsměvem ukázal hůlku. Byla na něj nějaká moc krátká.
„To ale není vaše hůlka, ne? O tu jste přece přišel, když vás zavřeli do Azkabanu,“ zeptala jsem se zvědavě.
„Máte pravdu,“ zašklebil se. „Tuhle jsem našel, když jsem v Prasinkách hledal staré výtisky Denního věštce, abych měl aspoň nějaké zprávy o tom, co se děje.“ 
Hned mi to došlo. Nebylo to tak dávno, co zapomětlivý Neville Longbottom ne a ne najít svoji hůlku... Nakonec mu musela jeho babička poslat jinou, ale protože si ji nemohl u Ollivandera sám vyzkoušet, moc mu neseděla a co chvíli s ní způsobil nějaký požár.
Sirius s ní ovšem problémy neměl, protože jako zkušený kouzelník dokázal zacházet s jakoukoliv hůlkou. Bleskově vyčaroval několik šálků horkého punče, který přišel v té zimě obzvlášť vhod. To odpoledne jsme strávili příjemnou rozpravou a já odcházela, až když na obloze svítily tisíce hvězd.

Když jsem se vrátila do bradavického hradu, první, na koho jsem v chodbě narazila, byl Snape. ´Sakra, proč zrovna on?´ vztekala jsem se v duchu. Se všemi profesory jsem výborně vycházela, jen se Snapem jsme se neměli zrovna v lásce, a to od té doby, co jsem ho přistihla, jak šikanuje Pottera. Přes svůj slib Brumbálovi jsem tehdy zasáhla v Harryho prospěch a Snape si to samozřejmě nenechal líbit, takže naše rozprava skončila krutou hádkou v jeho podzemní pracovně. Záhy jsem poznala, jak je nepříjemné nebýt se Snapem zadobře. Byl ke mně asi stejně milý jako k nebelvírským studentům, ale já mu nezůstávala nic dlužná. Chtěl válku, tak ji měl mít. Třeba i s dělostřelectvem.
Teď si mě zkoumavě prohlížel, jako by mě viděl poprvé.
„Kde jste byla?“ zeptal se tiše.
„Co je vám po tom?“
„Možná víc, než si myslíte. Tak kde jste byla? Je skoro půlnoc.“
„V Prasinkách. Měla jsem tam nějakou práci.“
„Tak dlouho? To vám nevěřím.“
„Nemusíte.“ Vzdorně jsem pohodila hlavou. „Dobrou noc.“
Chtěl ještě něco říct, ale rozmyslel si to. Když jsem odcházela, díval se za mnou s nevyzpytatelným výrazem ve tváři.

Od toho večera se na mě Snape díval s krajním podezřením. Jeho ledové oči mi jasně říkaly, že jsem osoba nedůvěryhodná, na kterou si on bude rozhodně dávat pozor. Přesto jsem se každý pátek odpoledne tiše vytrácela z bradavického hradu, na kraji lesa se měnila v psa a skryta mezi stromy klusala k Blackově jeskyni. Sirius už na mě čekával. Někdy jsme se spolu v psí podobě dlouhé hodiny proháněli sněhem a hráli si jako dvě štěňata, jindy jsme se ukryli do jeho jeskyně a vedli dlouhé a často neobyčejně vážné hovory. Snad nikdy se přitom nezapomněl zeptat na Ronovu krysu Prašivku, ale vždy jsem mu musela dát zápornou odpověď. Ta krysa snad zmizela z povrchu zemského.
Pokaždé jsem se pak vracela do Bradavic uprostřed noci, unavená, ale šťastná. Na Snapea už jsem ani při jednom svém návratu nenarazila. Jak jsem si jen mohla myslet, že mě nechá na pokoji? 

XXXXX

S koncem března přišly i první teplejší dny. Byl konečně zas pátek a já se těšila jako malé dítě. Už jen pár hodin a uvidím se znovu se Siriusem! Cítila jsem se tak skvěle, že jsem se usmála dokonce i na zamračeného Snapea, kterého jsem potkala na chodbě.
V podvečer jsem spěchala z bradavického hradu, jak nejrychleji jsem mohla. Sirius na mě čekal s kytičkou prvních podbělů. Strávili jsme spolu překrásný večer a jen velmi těžko se mi od něj odcházelo.
Jako ve snách jsem se kolem půlnoci vracela zpátky do bradavického hradu. Když už jsem byla skoro tam…
„Dobrý večer, profesorko Johnsonová!“
Krve by se ve mně nedořezal. Proti mně stál – Snape. Přesto, že jsem byla v tu chvíli ještě pes, bezpečně mě identifikoval. Proměnila jsem se zpět do lidské podoby.
„Dobrý večer, profesore.“ Bezpečně jsem vycítila, že bych ho dnes neměla moc dráždit. Pokusila jsem se mu vyhnout a pokračovat dál do hradu, ale jeho chladný hlas mě zastavil.
„Neutíkejte mi, profesorko! Rád s vámi mluvil!“
Otočila jsem se k němu s odevzdaným výrazem. „A co vám v tom brání? Klidně mluvte!“
Nespokojeně přimhouřil oči. „Tady ne. Půjdeme ke mně.“
„Opravdu?“ zeptala jsem se pochybovačně. „Pro to bych musela mít hodně vážný důvod, abych s vámi někam šla.“
„Myslím, že ho máte,“ jeho hlas byl nebezpečně tichý. „Máte mi toho hodně co vysvětlovat - třeba proč se scházíte s nejhledanějším zločincem v celé Británii!“
Jako by do mě vrazil nůž. Ztěžka jsem polkla.
„Jak jste na takovou hloupost přišel?“
„Vcelku jednoduše – sledoval jsem vás. A hloupost to byla spíš od vás, že jste byla tak neopatrná.“
„Já ale...“
„Podívala jste se někdy na oblohu, když jste uháněla za svým psím miláčkem?“ přerušil mě ostře Snape. „Vsadil bych se, že vás něco takového ani nenapadlo, že? A přitom stačilo tak málo, abyste mě viděla stejně jasně, jako jsem viděl já vás…oba.“
„Vy jste…zvěromág?“
„To jste nevěděla? Ale jestřába jste občas zahlédla, ne?“
Jestřáb! Tak proto jsem se ho nevšimla. Nenapadlo mě dívat se vysoko do mraků, i když jsem se při každé své cestě za Blackem co chvíli obezřetně rozhlížela kolem sebe. Nafackovala bych si za tu neopatrnost, tím spíš, že jako zvěromág musel být Snape určitě oficiálně registrovaný u ministerstva kouzel a mohla jsem si to snadno zjistit.
„Teď už snad chápete, proč bych s vámi raději mluvil ve své pracovně a ne tady,“ neklidně se rozhlédl. „Takže – půjdeme?“
Němě jsem přikývla. Snape mi pokynul, abych šla před ním. Celou cestu ani jeden z nás nepromluvil. Když za námi zapadly dveře jeho pracovny, šel rovnou k věci.
„Tak co mi k tomu povíte?“
„Nějak pořád nevím, co konkrétně chcete slyšet. Že se scházíme, to už víte. Co chcete ještě víc?“
„Chci vědět, proč za ním chodíte.“
„Opravdu to chcete slyšet?“ zeptala jsem se pochybovačně. „Chcete slyšet, že ho miluju?“
Zblednul. „Milujete zločince a vraha Siriuse Blacka? To nemyslíte vážně!“ řekl tiše.
„Sirius není žádný zločinec. Je nevinný!“
„Mudlové tvrdí, že láska je slepá. Nikdy jsem to nechápal, až teď to vidím na vlastní oči.“ Jeho hlas zněl pohrdavě.
„Já vám nelžu! Sirius je opravdu nevinný!“
„Profesorko Johnsonová, věřte, že já Blacka dobře znám ještě z dob svých studií. Vím dobře, čeho je schopný. Ostatně i já jsem mu jednou jen tak tak unikl.“
„Ale to bylo něco jiného! Sirius mi o tom vyprávěl. Byli jste ještě děti a od něho to byl jen hloupý žert...“
„Žert! Legrácka, při které mě málem roztrhal vlkodlak!“ rozčílil se Snape. Přecházel teď neklidně po místnosti.
„Už dost!“ štěkl na mě, když viděl, že se chystám mu oponovat. „Teď mě laskavě  poslouchejte!“ Přistoupil až ke mně a zblízka se mi podíval do očí. Prudce oddychoval. „Mohl bych vás úplně jednoduše zničit, profesorko - vás i jeho. Mohl bych okamžitě kontaktovat ministerstvo kouzel a na Blacka je upozornit. Dokážete si představit, jakou by měli radost?“ Jako by si vychutnával tu představu. „Jenže – to nechci.“
„Tak co tedy chcete?“ zeptala jsem se znechuceně. Bylo mi zle z toho, jak bezostyšně využíval moc, kterou nad námi získal.
„Co chci?“ šeptal mi zblízka do obličeje. „My dva teď spolu uzavřeme malou dohodu. Vy okamžitě přestanete za Blackem chodit a přestanete s ním jakkoliv komunikovat. Což znamená – abyste mi správně rozuměla - že s ním nebudete ani mluvit, ani mu psát. Já si na oplátku nechám pro sebe, že o vás dvou vím. Pokud ale tuhle dohodu jedinkrát porušíte, bez milosti Blackovu přítomnost ohlásím a on poputuje rovnou do Azkabanu. Je to jasné?“
Přikývla jsem. Jako by mi někdo do hrudi vložil velký těžký kámen.
„Za určitých okolností“ – Snape se na mě významně podíval a zlehka mi přejel hřbetem dlaně po tváři – „když budete moc a moc hodná,“ jeho rty už se mě skoro dotýkaly, „bychom se však mohli dohodnout na jisté toleranci.“
Cukla jsem sebou a ustoupila dozadu. „Chcete snad, abych...abych s vámi...???“ nevěřila jsem svým uším.
„Možná.“ Znovu přistoupil až těsně ke mně a dotkl se rukou mých vlasů. „Rozhodně by mě velmi potěšilo, kdybyste poněkud upravila své chování vůči mě a byla – řekněme trochu víc milá.“
Cítila jsem, jak ve mě roste vztek. Co si to vůbec dovoluje? Co si o sobě myslí? Zasyčela jsem: „Na to zapomeňte!!!“ Hněv se mnou doslova lomcoval.
Prudce jsem vykročila pryč a zastavila jsem se až u dveří. Trochu jsem se uklidnila, když u mne Snape nebyl tak blízko. Nadechla jsem se.
„Dobrá tedy - nebudu za Blackem chodit a nebudu mu psát, protože vy byste mu mohl ublížit. Ale jednou provždy se rozlučte s myšlenkou, že byste mě mohl mít. To teda nikdy!“ Práskla jsem za sebou dveřmi, co mi síly stačily.

Od té noci jsem se neodvážila za Siriusem jít ani mu napsat. Snapeova hrozba byla až příliš reálná a nepochybovala jsem ani na okamžik, že by ji bez mrknutí oka splnil.
První týden to ještě šlo. Druhý týden začal Sirius po nocích výt a volat mě k sobě. Drásalo mi to srdce. On nevěděl, co se stalo, nevěděl, proč jsem najednou nepřišla. Třeba si myslel, že už ho nemiluju a že jsem ho bez jediného slova vysvětlení opustila. Slýchala jsem ho, kdykoliv jsem uléhala do postele, a cítila se tak bezmocná...
Naopak Snapea jsem potkávala snad všude, kam jsem se hnula. Bylo mi jasné, že mě hlídá - jeho tmavé oči mě sledovaly na každém kroku. Když jsem z nějakého důvodu zůstala déle ve sborovně, zůstal tam i on. Když jsem ráno vstala dřív a spěchala ven z hradu, zaručeně se už procházel venku. Když jsem stála v noci u okna v chodbě, byl tam zase...
Dnes v noci jsem to už prostě nevydržela. Omluvou mi mohlo být snad jen to, že jsem to udělala kvůli Siriusovi – abych mu mohla poslat zprávu.

Chlad, který mě roztřásl, mě vytrhnul ze vzpomínek. Sovička s dopisem pro Blacka byla už dávno, dávno pryč. Konečně přestalo pršet a nad Bradavicemi na chvilku vyšel měsíc. Vydala jsem se zpět do své ložnice.

XXXXX  

Seděla jsem zamyšleně u snídaně, když Snape přišel do jídelny. Věnoval mi zkoumavý pohled a s šálkem horké kávy usedl ke stolu o pár metrů dál. Jídelna byla tou dobou plná studentů i profesorů. Když se naše pohledy znovu setkaly, něco mě zarazilo a nedovolilo mi od něho uhnout očima. Snape něco zašeptal a stále na mě hleděl. Pak se ozval jeho hlas přímo v mé hlavě.
„Tvé tělo bylo dnes v noci se mnou, ale tvá mysl byla tam venku s ním.“
Trhla jsem sebou, div jsem nevylila čaj. Bylo to poprvé, co na mě promluvil pomocí přenosu myšlenek očima. Věděla jsem, že tuhle ojedinělou schopnost má, ostatně já ji měla také, ale nečekala jsem to. Ještě víc mě překvapilo, že mi vzpomínka na dnešní noc nebyla vůbec nepříjemná. Neochotně jsem si připustila, že Snape byl skvělý milenec. Jen ten způsob, jakým mě dostal, byl ponižující. To jsem mu prostě nemohla odpustit.
„Sonorus interno!“ zašeptala jsem, podívala se mu zpříma do očí a jízlivě odpověděla: „Byl bys radši, kdyby to bylo obráceně?“
Teď sebou zase pro změnu trhnul on. Nestačil ale zareagovat.
„Moji milí profesoři, myslím, že by bylo lepší, kdybyste své osobní problémy řešili někde v ústraní.“ Brumbálův hlas se ozval v hlavách nás obou. Sám Merlin ví, jak to udělal – do očí nám oběma současně koukal nemohl.
„Nedomnívám se sice, že by vás studenti či ostatní profesoři slyšeli, ale jistě uznáte, že by bylo nepříjemné, kdyby vám rozuměl byť jen jediný z nich.“ Brumbál lehce kývl hlavou směrem k Potterovi, který seděl u stolu s otevřenou pusou a zíral na nás. Že by nás právě on slyšel? To by byl pěkný malér!
Loupla jsem po Snapeovi očima. Snad poprvé jsem ho viděla tvářit se rozpačitě. Vzápětí se zvedl a rychle opustil jídelnu.

Čekal na mě na chodbě před mou pracovnou, do poslední chvíle skrytý ve výklenku. Využil momentu překvapení a přitisknul mě ke zdi.
„Poslala jsi mu sovu?“ zeptal se tiše.
Vzdorně jsem mu pohlédla do očí. „Ano, poslala. Říkal jsi, že za určitých okolností...“
Chvíli na mě hleděl, pak zavrtěl hlavou a pustil mě. „Tos neměla. Je to nebezpečné.“ Prudce se otočil a odešel. Dívala jsem se za ním a vůbec jsem nechápala, že zareagoval tak klidně.

XXXXX 

Siriuse jsem neslyšela déle než týden. Bylo to zvláštní – dokud každou noc vyl, bylo mi mizerně, ale teď, když byl zticha, mi bylo ještě hůř. Puštík, kterého jsem za ním toho časného rána poslala se zprávou, se vrátil bez odpovědi. Nevěděla jsem, jestli je Sirius v pořádku, netroufala jsem si však za ním jít. Snape mě stále hlídal. Instinktivně jsem se snažila nezůstávat s ním sama – Sirius byl daleko, zatímco Snape proklatě blízko a vzpomínky na noc s ním byly až příliš živé.

Byla jsem velmi neklidná a v noci špatně spala, takže mě ani nepřekvapilo, když jsem se jednoho rána vzbudila s pocitem, že se mi nejpozději do pěti minut rozskočí hlava. Jen s námahou jsem se donutila vstát. Chtělo by to nějaký tišící lektvar, ale když já je tak nesnáším! Všechny bez výjimky mají neuvěřitelně odpornou chuť.
Vyučování bylo pro mne ten den hotovým peklem. Po obědě jsem se konečně odhodlala zajít za madam Pomfreyovou v naději, že mě zachrání.
„Ale to je smůla, má drahá!“ zanaříkala Pomfreyová. „Poslední zbytek lektvaru proti bolení hlavy jsem dala před hodinkou profesorce McGonagallové! Chudinka, jak ta dneska trpěla!“
„Dokážu si to představit, Poppy,“ ušklíbla jsem se.
„Tak zkuste zajít za profesorem Snapem, ten má vždycky spoustu lektvarů v zásobě! Já za ním taky chodím, když mi nějaký lektvar dojde a nemám dost času na přípravu nového,“ poradila mi starostlivě.
Za Snapem? Ach ne! To byl opravdu ten poslední člověk, kterého jsem si dneska přála vidět. Už takhle mi bylo dost zle. Ale co se dalo dělat...

O chvíli později jsem zaklepala na dveře jeho pracovny. „Dále!“ ozval se chladný hlas. Vstoupila jsem dovnitř. Uviděla jsem Snapea za stolem a před ním na židli sedícího Draca Malfoye. Toho malého ulízaného hada jsem bytostně nesnášela, nejen proto, že se při každé příležitosti snažil ublížit Harrymu Potterovi.
Snape si všimnul mého zaváhání a vstal. „Pojďte dál, profesorko. Co pro vás mohu udělat?“ Před Malfoyem, stejně jako před všemi ostatními studenty, se ke mně choval nesmírně oficiálně. To ráno v jídelně byla výjimka, která už se nikdy neopakovala.
„Neměl byste trochu lektvaru proti bolení hlavy, profesore? Je mi dost mizerně a madam Pomfreyová zrovna žádný nemá.“
„Samozřejmě.“ Sáhl nacvičeným pohybem do jedné z mnoha polic a vyndal malou lahvičku. „Pane Malfoyi, omluvte mě na okamžik. Pojďte, profesorko.“ Jemně mě uchopil za loket a vystrčil na chodbu. Pečlivě za sebou zavřel dveře a pak ke mně přistoupil.
„Kde vás to bolí?“
„Všude,“ povzdechla jsem si. Moc jsem si nevymýšlela.
„To snad ne,“ pousmál se. „Tak kde nejvíc?“
Ukázala jsem si na čelo.
„Zavřete oči,“ přikázal.
Poslechla jsem ho. Cítila jsem, jak se jeho teplá dlaň přitiskla na mé čelo. Do ní jako by postupně odešlo nejméně půl bolesti z mé hlavy. Po pár minutách jsem překvapeně vydechla.
„Je to lepší?“ Řečnická otázka. Dobře věděl, že je mi lépe.
„Tady máte ten lektvar. Jděte si teď hned lehnout a vypijte ho teprve, až budete v posteli. Je dost silný a budete po něm dlouho spát.“
Vzala jsem si od něj lahvičku se zlatavou tekutinou. „Děkuju, profesore. Jestli se zítra uvidíme, tak jste mi zachránil život. Jestli ne, otrávil jste mě. “
Ušklíbl se. „Jsem vážně rád, že mi tolik důvěřujete.“ Pak jemně dodal: „Dobrou noc, Sandy.“

XXXXX 

Druhý den jsem se vzbudila mnohem později než obvykle, zato však s čistou hlavou. Snape měl pravdu, ten lektvar byl neobyčejně silný a já jsem po dlouhé době dobře a tvrdě spala. Potkala jsem ho, když odcházel od oběda. Skoro jsme se srazili ve vstupních dveřích jídelny.
„Dobré poledne, profesorko. Jak vidím, moje jedy jste úspěšně přežila.“
„Už to tak vypadá, profesore. Ještě jednou vám děkuji.“
„Nemáte zač,“ zamířil přitom pohledem kamsi za má záda. „Máte nějaký problém, pane Pottere?“
Otočila jsem se, Harry stál pár kroků za mnou. „Paní profesorko, já…potřeboval bych s vámi mluvit.“ Trochu bojácně pokukoval po Snapeovi.
„Jistě, Harry. Pojď, půjdeme do mé pracovny,“ vzala jsem ho kolem ramen a pohledem se omluvila Snapeovi.

Když jsem Harryho usadila ve svém kabinetě, pobídla jsem ho, aby mi řekl, co má na srdci.
„Paní profesorko, já jsem zase viděl toho psa,“ řekl rozechvělým hlasem.
„Opravdu?“ prudce jsem vstala ze židle. „Kde a kdy?“ Jen těžko jsem se nutila do klidu. Znamenalo to, že je Sirius v pořádku!
„Bylo to dnes ráno, na kraji Zapovězeného lesa.“
Radost, která mě zpočátku zachvátila, zase rychle zmizela. Jestliže byl Black až na kraji lesa, pak to mohlo znamenat jediné - že neobyčejně riskoval, aby se dostal blíž k Harrymu a ke mně. Kdyby ho mozkomorové objevili…nechtěla jsem ani domyslet.
„Zvláštní na tom bylo, že na mě promluvil,“ dodal Harry.
„Cože? Ty jsi s ním mluvil? Co říkal?“ nemohla jsem se ubránit vzrušení. Harry polkl. Najednou mi to došlo - Black přece nemohl mluvit, pokud byl psem, takže Harry...
„Viděl jsi ho v jeho lidské podobě?“ zeptala jsem se tiše. „Poznal jsi ho, viď?“
„Ano. Já…nejdřív jsem se vyděsil. Ale nechtěl mi ublížit, jen se ptal, jak se mám a jak se máte vy, jestli jste v pořádku. A co prý profesor Snape.“
„Co jsi mu řekl?“ Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy Harry patrně zachytil moji interní rozmluvu se Snapem. Doufala jsem, že má dost rozumu, aby o tomhle pomlčel.
„Řekl jsem, že jste v pořádku a že...že vás profesor Snape asi hlídá.“ Podíval se na mě trochu tázavě, jako by chtěl vědět, jestli to řekl dobře. Nečekal však na odpověď a pokračoval. „Myslím, že se chtěl ještě na něco zeptat, ale protože se blížili Ron a Hermiona, tak se zase proměnil v psa a zmizel.“
Zhluboka jsem si oddechla. Dobře to dopadlo. Teď jsem se musela ještě pokusit uklidnit Harryho.
„Tos mu řekl správně, Harry. A měl bys vědět, že tenhle člověk rozhodně není zločinec, byl jen nespravedlivě odsouzen. Tvé rodiče nezradil a navíc – on je tvůj kmotr.“
„Opravdu? Já mám kmotra?“ Harry byl radostí bez sebe. Náhle posmutněl. „Ale moc často se s ním asi neuvidím, jak se zdá.“
„No, nedělej zatím předčasné závěry,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. „Hlavně o tom nikde a s nikým nemluv, bylo by to pro něj nebezpečné. Jsem moc ráda, Harry, žes mi o tom setkání řekl.“

Ten den bych nejraději zpívala a tančila samou radostí. Zpráva o Siriusovi jako by mi dodala novou sílu. Snape po mě podezíravě koukal, když jsem začala při večeři vášnivě diskutovat s madam Hoochovou o tom, proč vlastně Anglie nevyhrála poslední mistrovství světa ve famfrpálu. Zase si na mne počkal na chodbě před mou pracovnou.
„Co se stalo?“ zeptal se a přistoupil ke mně. „Takhle se obvykle nechováte.“
„Ale nic, to je v pořádku,“ usmála jsem se na něj.
Nevěřil mi. Podezíravě přimhouřil oči. „Co vám Potter řekl?“ Někdy mu to zapalovalo na můj vkus až moc rychle.
„Nic důležitého, věřte mi,“ lhala jsem statečně. „A teď mě, prosím, omluvte, musím ještě opravit nějaké úkoly.“
Chytil mě za ruku a stiskl, až to zabolelo. „Profesorko, jestli něco chystáte…“ Výhružně na mě pohlédl.
„Au, pusťte mě! To bolí!“
Nepustil, naopak mě přitáhl těsněji k sobě. „Nic-na-mě-ne-zkou-šej-te, jasné?“ cedil mezi zuby. Zjevně nevěděl, co se děje a cítil se nejistě.
„Jasné. A už mě pusťte, vážně to bolí.“
Ještě chvíli se na mě zamyšleně díval, ale pak povolil sevření. Rychle jsem zmizela ve své pracovně.

XXXXX 

Toho večera se mi moc těžko usínalo. Myšlenka na to, že je Sirius v pořádku, se v mé hlavě prolínala s obavou, aby se mu něco nestalo, když se odvážil takhle blízko. A kdyby zjistil, co bylo mezi mnou a Snapem...radši jsem ani nechtěla domyslet. Těžko bych mu vysvětlovala, proč jsem to udělala.
Usnula jsem neklidným spánkem. K ránu jsem se vzbudila s utkvělou představou, že se něco divného té noci stalo. Posadila jsem se na posteli. Co to jen bylo? Proč jsem měla takový mizerný pocit?
Bylo mi jasné, že už neusnu. S povzdechem jsem odhodila přikrývku a oblékla si plášť. Chvíli jsem neklidně přecházela po ložnici, pak jsem to nevydržela a vyrazila na chodbu. Vůbec jsem nemyslela na to, kam jdu. Před dveřmi Snapeova kabinetu jsem zůstala překvapeně stát. Proč jsem zrovna tady? Co mě sem vlastně hnalo? Neuměla jsem si odpovědět.
Přesto jsem zaklepala na jeho dveře. Věděla jsem, že má velice lehký spánek, a proto mě překvapilo, když neotevřel ani po několika zaklepáních. To nebylo samo sebou. Opatrně jsem se rozhlédla chodbou, jestli mě někdo nevidí a pak jsem vytáhla hůlku.
„Alohomora!“ Zamčené dveře jeho pracovny se tiše otevřely. Snape tam nebyl. Postel v sousední místnosti, kterou používal jako ložnici, byla nedotčená. Něco se vážně muselo stát, ale co jen, co? Dveře jsem zase zamkla a pomalu vyšla ze sklepení.

O patro výš jsem potkala školníka Filche s jeho nezbytným kočičím doprovodem. Ten zatracený Filch snad nikdy nespal, ale dnes jsem za to byla ráda.
„Dobré ráno,“ usmála jsem se na něj vlídně.
„Dobré ráno, profesorko Johnsonová,“ odpověděl mi a podezíravě mě sledoval. „To je dneska provoz,“ mumlal si. „Před chvílí Brumbál, teď tahle...“ Jako by si potřeboval někomu postěžovat.
„Neviděl jste profesora Snapea, pane Filchi? Myslím, že není ve své pracovně.“
„Viděl jsem ho kolem půlnoci někam odcházet,“ připustil Filch.
„A netušíte, kam šel?“
„Je mi líto, profesorko, ale nesvěřil se mi.“
„A profesor Brumbál?“
„No, ten odešel před chvílí.“ Tak za tím jít taky nemůžu.
„To nevadí, pane Filchi. Děkuji vám.“ Vrátila jsem se zpátky do své ložnice a přemítala, kam jen mohli ti dva v noci jít. Nešlo mi to na rozum. Do rána jsem jako kočka v kleci přecházela po místnosti.

Když jsem cestou na snídani vyhlédla ven z oken bradavického hradu, měla jsem pocit, že se  něco změnilo – a nebylo to jen počasí. Krásný slunečný den sliboval, že jaro na sebe opravdu nenechá dlouho čekat. Něco bylo tam venku jiného... Přemýšlela jsem o tom celou snídani, ale marně.
Při druhé vyučovací hodině jsem se přistihla, že vykládám studentům látku stylem silně připomínajícím profesora Binnse. Vůbec jsem nevnímala, o čem vlastně mluvím, prostě jsem jen monotónně povídala. Tak dost, to by stačilo, napomenula jsem se v duchu. V poledne zajdu za Brumbálem a zeptám se, co se stalo.

V půlce třetí vyučovací hodiny mě z výkladu vytrhlo zaklepání na dveře. Údivem jsem zdvihla obočí, když se dveře otevřely a v nich se objevil právě Brumbál.
„Promiňte, že ruším,“ začal zdvořile, „ale potřeboval bych s vámi velmi naléhavě mluvit, profesorko. Bude to chvilku trvat, takže dejte, prosím, žákům na zbytek hodiny volno.“
Třída se zaradovala, já už méně. Brumbál vypadal až příliš vážně.
„Pojďte, prosím, se mnou, profesorko,“ řekl. Následovala jsem ho do jeho pracovny. Když jsme vešli dovnitř, uviděla jsem tam stát pobledlého Snapea. Podíval se na mne, ale neřekl ani slovo.
„Posaďte se, Sandy, prosím.“
Něco hrozného se stalo, napověděl mi instinkt. Brumbál by mi jen tak zbůhdarma neříkal křestním jménem. Sedla jsem si na židli před jeho stolem.
„Mám pro vás bohužel velmi špatnou zprávu.“ Brumbál mluvil tiše, jako se mu vůbec nechtělo do toho, co mi  musel říct.
„Váš přítel Sirius Black byl dnes v noci zabit. Je mi to moc líto, Sandy.“
Něčí ledová ruka mi sevřela srdce. Vzápětí mi v hlavě začalo vířit snad tisíc myšlenek. Paradoxně ta nejméně podstatná byla v tuhle chvíli nejsilnější. Jak mohl Brumbál vědět, že je Sirius můj přítel? ´No ovšem, Brumbál věděl skoro všechno,´ odpověděla jsem si rychle. Ale Blackovi se přece nemohlo nic stát, když s ním ještě včera ráno Potter mluvil! Pohlédla jsem s nadějí na Brumbála, jeho pohled byl však stále stejně vážný.
V tu chvíli mi došlo, co nezvyklého jsem dnes ráno z okna viděla. Chyběli tam mozkomorové!!! Ty zrůdy, které byly mnoho měsíců vidět snad ze všech oken bradavického hradu, tam dnes ráno nestály - a důvod mohl být jen jediný… Už neměly proč Bradavice hlídat.
Šílená bolest hrozila rozervat mi hruď. „Jak se to stalo?“ zašeptala jsem.
Než mi stačil Brumbál odpovědět, zaletěl můj pohled ke Snapeovi stojícímu v rohu pracovny. A najednou mě napadla hrozná věc. Zabil ho on! On byl přece v noci pryč! Nebyl ve své pracovně a Filch mi potvrdil, že ho viděl odcházet! A on kromě Brumbála jediný o Siriusovi věděl! A nenáviděl ho...
„Ty vrahu!!!“ zaječela jsem a vrhla se na Snapea plnou silou. Nečekal můj útok a zapotácel se. „Jak jsi mohl? Jak jsi jen mohl? Slíbil jsi, že ho necháš být!!!“ Údery mých dlaní a pěstí dopadaly na jeho hlavu, obličej i ramena. Strašně jsem mu chtěla ublížit, tak jako ublížil on mně. Snape se nebránil. Neuhnul přede mnou, jen instinktivně přivřel oči. 
Vztek a bolest mě úplně zaslepily. "Jsi odporný, jsi slizká zrůda a já tě nenávidím!!!“ Vytáhla jsem z hábitu hůlku a namířila ji na něj, rozhodnutá okamžitě pomstít Siriusovu smrt.
„DOST!“ zahřměl náhle Brumbál. „Přestaňte! Severus za to nemůže! Tedy aspoň ne tak, jak vy si myslíte!“
Má ruka s hůlkou na okamžik zaváhala.
„Posaďte se, Sandy, řeknu vám, co se stalo,“ důrazně přikázal Brumbál. Neochotně jsem ho  poslechla. Ze Snapea jsem nespouštěla oči.
„Profesor Snape Blacka nezabil, to mi můžete věřit. Naopak se ho dnes v noci pokusil chránit, ale přišel už bohužel pozdě.“
To si ze mě snad Brumbál dělal legraci! Snape zachraňující Blacka??? To tedy určitě!
„Proč by ho asi zachraňoval, když ho nenáviděl a myslel si o něm, že je vrah?“ zeptala jsem se podrážděně.
„Mýlíte se, Sandy. Severus dobře věděl, že je Black nevinný. Sám jsem mu to řekl.“
„Co-že?“ vytřeštila jsem oči a znovu vystartovala ke Snapeovi. „Věděl jsi, že je Black nevinný?“
Snape poprvé promluvil. „Ano,“ špitnul tiše, jako by ode mne čekal další ránu.
„Tys to věděl? Od začátku jsi to věděl?“
„To ne,“ ohradil se. „Až od toho dne, co jsi mě...“ rozpačitě polknul.
„...co jsem tě políbila?“ dokončila jsem tiše větu za něj. Pomalu mi to začínalo docházet. Proto jsem ho musela políbit hned třikrát, než zareagoval. To jeho svědomí mu bránilo – něco neuvěřitelného u ředitele Zmijozelu! A proto k mému překvapení ani moc nezuřil, když zjistil, že jsem poslala Siriusovi sovu!
„Když mi to profesor Brumbál řekl, šel jsem si s tebou promluvit, ale...pak...v té chodbě...prostě jsem to nedokázal. Chápu, že je to neodpustitelné.“
„Nenávidím tě, Snape! Bože, jak já tě nenávidím! Takhle mě zneužít! A nevěřím, žes Blacka nezabil!!!“ řvala jsem na něj.
„Zabil ho Lucius Malfoy se svými kumpány, Sandy,“ promluvil znovu Brumbál. „Jistě si dobře vzpomínáte na ten večer, kdy vás tolik bolela hlava a přišla jste za profesorem Snapem pro lektvar, že?“
Němě jsem přikývla a podívala se na něj. Něco v jeho pohledu mě přimělo sednout si zpátky na židli.
„Také si možná vzpomenete, že v jeho pracovně byl v tu dobu kvůli svému nevydařenému domácímu úkolu i Draco Malfoy. Zatímco vám profesor Snape předával venku na chodbě ten lektvar, využil příležitosti a podíval se někam, kam se dívat neměl.“
Brumbál vstal, vyndal ze skříňky za sebou zvláštní nádobu a postavil ji na stůl. Hladina v ní se mírně vlnila a zářila zvláštním stříbrným třpytem.
„Možná tušíte, co to je, Sandy, ačkoliv je mi známo, že tohle skvělé zařízení nepoužíváte. Je to myslánka, která slouží k odkládání myšlenek, jichž se člověk potřebuje z nějakého závažného důvodu zbavit. Já a profesor Snape ji využíváme poměrně často.“
Hodila jsem očkem po Snapeovi. Stál pořád ještě v rohu místnosti, bledý jak stěna. Z rozbitého koutku úst mu pomaloučku stékal pramínek krve.
Brumbál pokračoval. „Profesor Snape použil myslánku krátce před tím, než k němu mladý Malfoy přišel. Odložil do ní některé vzpomínky, které považoval za bezpečnější nenosit ve své hlavě  - mimo jiné i tu, kdy vás viděl se Siriusem Blackem před jeho jeskyní. Myslánku pak uložil do skříně, kterou však nezamknul. Nepředpokládal, že by se kdokoliv k té nádobě dostal, když se prakticky nevzdaloval ze své pracovny.“
Brumbál pohlédl povzbudivě na provinilého Snapea.
„Čas, který s vámi profesor Snape strávil na chodbě, když vám předával lektvar, však stačil Dracu Malfoyovi k tomu, aby do myslánky nahlédl a tuhle vzpomínku uviděl. Mladý Malfoy nevěděl přesně, k čemu myslánka je, ale ještě tentýž večer napsal o tom podivném výjevu svému otci. Lucius Malfoy dobře věděl, co to znamená. Přizval si na pomoc další Smrtijedy a včera navečer vyrazil do Bradavic. Odtud podle Dracova popisu snadno našel cestu k jeskyni.“
Brumbál se zachvěl zlostí. „Pak počkal, až přijde noc a Black usne, a překvapil ho. Nedal mu vůbec žádnou šanci na obranu, Sandy, prostě ho zabil. Blackovu hůlku jsme našli rozlámanou na malé kousíčky.“ Nečestný způsob, jakým Malfoy Blacka dostal, zjevně vadil Brumbálovi nejvíc.
Chvíli jsem mlčela a snažila se srovnat si všechno v hlavě.
„Ale kde byl tu noc profesor Snape?“ zeptala jsem se. „Vím, že nebyl ve své pracovně!“
Brumbál krátce pohlédl na Snapea a pak souhlasně přikývl.
Snape mi odpověděl: „Během včerejšího večera jsem zjistil, že byl v myslánce někdo cizí. Hned mě napadlo, že to mohl být jedině Malfoy, i když - u studenta Zmijozelu bych takovou nekázeň ani v nejmenším neočekával.“
Přišlo mi směšné, že se v takovou chvíli zabývá přednostmi zmijozelských žáků.
„Malfoy se mi bez vytáček přiznal a také řekl, že o tom napsal svému otci. Informoval jsem profesora Brumbála a pak jsem letěl rychle za Blackem, ale už bylo pozdě. Našel jsem ho…už mrtvého.“ Snape se cítil vinen za Blackovu smrt.
Teď už jsem tomu musela věřit, i když se ve mně všechno vzpíralo. Sirius byl mrtev! Bolest z  jeho ztráty ve mě rostla každým okamžikem. Cítila jsem se najednou strašně slabá. Zavřela jsem oči a někam padala. Někdo mě nesl v náručí…a potom už byla jenom tma. 

XXXXX

„Máte tady návštěvu, Sandy!“ Jasný hlas madam Pomfreyové mě vytrhl z rozjímání. ´Musím se konečně vzpamatovat,´ nařídila jsem si. Uklidňující nápoje, kterými mě Poppy už týden pravidelně nalévala, měly na mou mysl až příliš omamné účinky.
Ve dveřích ošetřovny stál Harry Potter.
„Pojď dál, Harry,“ usmála jsem se na něj trochu smutně. Smrtí Siriuse Blacka jsme přišli o společného přítele. Harry ve mě teď víc než jindy cítil spojence a chodil mě navštěvovat každý den. Blacka sice neznal tak dobře jako já, ale i tak těžce nesl jeho ztrátu. Ačkoliv mi bylo stále ještě mizerně, snažila jsem se teď utěšit především jeho. Harry se posadil na židli vedle mé postele a povídali jsme si tak dlouho, dokud se ve dveřích znovu neobjevila madam Pomfreyová.
„Je o vás dneska hrozný zájem, Sandy.“ Za jejími zády jsem zahlédla Snapea. „Ale protože jste ještě slabá, bude pan Potter tak laskav a odejde hned, zatímco profesor Snape se zdrží jen krátkou chvíli!“ Nekompromisně pohlédla na Snapea a ten neochotně přikývnul.
Harry slíbil, že se za mnou druhý den zase zastaví, a sledován Snapeovým ledovým pohledem rychle opustil místnost. Snape se opatrně posadil na pelest mé postele a podal mi kytici růží. Byla opravdu zvláštní – každá růže v ní měla jinou barvu. Byly tam růže bílé, žluté, červené, růžové, ale i modré a fialové.
„Nevěděl jsem, jakou barvu máte nejraději,“ trochu rozpačitě na mě pohlédl. „Tak jsem je pro jistotu namíchal.“
Potlačila jsem pobavený úsměv. Chvíli jsem se na tu pestrou paletu barevných růží dívala a pak jsem si  přivoněla. Bylo to tak příjemné, že jsem přivřela oči.
„Myslela jste to vážně, že mě nenávidíte?“ Snapeův tichý hlas mě vrátil do reality.
Otevřela jsem oči a podívala se na něj, ale neřekla jsem nic. V duchu jsem o tom přemítala. Nenáviděla jsem ho za ten podlý způsob, jakým mě dostal do postele. Ale nebýt toho a nezamilovat se o několik týdnů dřív Siriuse - kdo ví?
Pokusil se dotknout mé ruky. Ucukla jsem.
„Dobře, jak chcete.“ S povzdechem vstal a vydal se ke dveřím. „Doufám, že budete brzy v pořádku, profesorko,“ řekl stroze a odešel.

XXXXX 

O pár týdnů později už jsem byla na ministerstvu kouzel v Londýně. Brumbál mě sem poslal vyřídit pár nepříjemných a zdlouhavých záležitostí, aby mě přivedl na jiné myšlenky, a úspěšně se mu to podařilo. Po celodenním dohadování s ministerskými úředníky jsem se každý večer vracela do svého hotelového pokoje jako zbitá a v mé zmučené mysli se Blackova tvář zjevovala stále méně. Připomínal mi ho jenom Malfoy, který se na mě sebevědomě usmíval snad z každého vydání Denního věštce. Malfoy byl podle novin velký hrdina, který dostal strašného zločince. Dost nechutné, když jsem věděla, jakým způsobem Blacka zabil.

Mou hlavní denní náplní teď byly stupidní hádky o to, jaké příšery Hagrid smí použít při vyučování, kolik jich může chovat přímo v Bradavicích, jestli můžeme studentům také říci něco o třetí trollí válce, jestli dříve učit přeměňování krysy v šálek nebo morčete v kalíšek, jaké bezpečnostní předpisy musíme dodržet u prvních ročníků při výuce létání na koštěti a další a další nesmysly, které ministerstvo považovalo za nesmírně důležité. Začínala jsem uvažovat o tom, jak dlouho si ještě dokážu v boji s úřednickými větrnými mlýny zachovat zdravý rozum. Už jsem tu byla víc než dva týdny! Dnes to naštěstí poprvé vypadalo, že se má mise chýlí ke konci. Zbývalo ještě vyřešit otázku, jaký druh kávy a čaje může Trelawneyová používat při svých hodinách věštění, ale to jsem si troufala do večera rozlousknout a co nejdřív se vrátit zpátky do Bradavic. Už jsem se tam moc těšila.

Spěchala jsem dlouhou liduprázdnou chodbou na nejspodnějším patře ministerstva kouzel. Neměla jsem tuhle cestu ráda a často jsem se tu cítila divně, ale byla to nejrychlejší možnost, jak se dostat tam, kam jsem potřebovala. Byla jsem skoro na konci, když se za mnou hlasitě a důrazně ozvalo: „Sandy!“
Překvapeně jsem se otočila. Severus Snape ke mně kráčel dlouhým, rozhodným krokem, vlasy i hábit mu jen vlály. „Musíte se okamžitě vrátit do Bradavic! Brumbál si myslí, že vám hrozí nebezpečí.“
„Dobrý den, profesore Snape. Také vás ráda vidím,“ neodpustila jsem si. Snape už došel až ke mně. Příliš pozdě jsem z jeho tváře vyčetla, že není čas na žerty.
„Našla jste si nového pejska, profesorko Johnsonová?“ ozvalo se náhle z opačného konce chodby. „To jsi teda dopadl, Snape!“
Lucius Malfoy! A vedle něj...to snad ani nebylo možné. Romain Lotrand, moje první velká láska. Trochu zestárl, ale stále byl velice pohledný. Sáhli jsme se Snapem pro hůlky ve stejném okamžiku. Byl nejvyšší čas, Malfoy i Lotrand už ty svoje drželi a  přibližovali se k nám.
„Co chceš, Malfoyi?“ zeptal se Snape a namířil na něj svou hůlku.
„Původně jsem chtěl jenom ji, ale když tě tu vidím, rád tě k tomu přiberu taky. Jak jistě víš, Pán zla má zrádce v obzvláštní oblibě, Snape.“ Neušlo mi, že Snape při zmínce o Voldemortovi trošku zblednul.
„A na Johnsonovou se zase moc těší tadyhle Lotrand,“ kývl Malfoy hlavou směrem ke svému společníkovi. Romain na mě upíral žhavé oči a já nepochybovala, že se mě pokusí i tentokrát zabít, dostane-li příležitost. Ruka s hůlkou namířenou přímo na mě se mu ani nezachvěla.
„Váš přítel?“ otázal se mně Snape polohlasem, nepřestávaje mířit na Malfoye.
„Moje první láska,“ odpověděla jsem stejně tiše a mířila přitom na Lotranda. „Dlouho jsme se neviděli.“
Snape překvapeně povytáhl obočí. „Asi ne dost dlouho,“ podotkl ironicky.
„Při našem rozchodu se mě pokusil zabít. Lily Potterová mi zachránila život,“ vysvětlovala jsem rychle.
„Taky za to ta šmejdka pěkně zaplatila!“ Malfoy nás bohužel slyšel a s chutí si přisadil.
„A už nechce toho špitání, vy dva,“ protáhl znechuceně. „Jste jak malí.“ Stál teď s Lotrandem sotva deset metrů od nás.
„Ještě okamžik, Malfoyi,“ řekl Snape. „Musím si něco vyřídit.“ K mému překvapení sklonil hůlku a přistoupil ke mně.
Nepřestávala jsem na ty dva mířit, ale současně jsem po očku zděšeně sledovala Snapea. Vzal můj obličej něžně do dlaní a dlouze mě políbil. Pak mi pohlédl přímo do očí.
Malfoy se neubránil posměšku. „S tebou to ale mává, Snape!“
„Zbláznil jste se?“ sykla jsem na Snapea vztekle. Zoufale jsem se snažila udržet vztyčenou ruku s hůlkou. Malfoy se naštěstí nepokrytě bavil a nezaútočil. Snape se mi stále díval přímo do očí. Až když se jeho hlas ozval v mé hlavě, pochopila jsem.
„Jinak to nešlo, odpusťte - potřeboval jsem s vámi chvilku udržet oční kontakt, abychom se mohli v klidu domluvit. Z téhle situace není východisko, pokud se nechceme pobít navzájem, takže to uděláme takhle: jakmile mávnu hůlkou, uskočíte stranou a skrčíte se. Jejich kouzlo zasáhne jen mě a vy budete mít možnost je oba bez problémů dostat. Teď se mnou mluvte stejným způsobem, jedině tak nás neuslyší,“ dodal už vcelku zbytečně.
„Sonorus interno,“ zašeptala jsem a upřela své oči do Snapeových. „To je hloupost - oni vás zabijou.“
„Nezabijou, když zareagujete správně. Nejdřív na mě použijí Cruciatus.“
„Jak to víte?“
„Malfoy tuhle kletbu vždycky používá jako první. Věřte mi, znám ho.“
Zachvěla jsem se. „Myslíte, že ji použil i na Blacka?“ napadlo mě.
„Určitě.“
„A Lotrand?“
„Toho neznám, ale předpokládám, že má Malfoyovu školu a zachová se stejně.“
„Tak dobře,“ lehce jsem přikývla. „Bude stačit odzbrojit a spoutat?“
„Doufám, že ano. Hodně štěstí.“
„Vám taky.“

Malfoyovi právě došla trpělivost. „Tak už dost, vy dvě hrdličky! Jak dlouho si myslíte, že na vás budeme čekat?“ Když jsem se podívala na vzteky rudého Lotranda, teprve mě napadlo, jak úžasně zamilovaně jsme asi museli se Snapem vypadat. Celou tu dobu, co jsme se zblízka dívali jeden druhému do očí a mluvili tak spolu, mě Snape hladil po tváři a po vlasech. Uklidňovalo mě to, ale Lotranda to docela sebralo. Na tohle zjevně nebyl připravený.

Na dlouhé přemýšlení už nebyl čas. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Snape mávl hůlkou a hned po něm mávnul i Malfoy a Lotrand. V tu chvíli jsem sebou plácla na zem a odkutálela se až ke zdi. Obě kletby Cruciatus trefily Snapea.
„Expelliarmus!“ zahřměla jsem ještě vleže. Malfoyova a Lotrandova hůlka obloukem dolétly až ke mě. Můj útok byl nečekaný. „Petrificus totalus!“
Vstala jsem. Malfoy i Lotrand leželi spoutaní na zemi a kouleli očima. Z téhle pozice se sami nedostanou, ujistila jsem se.
Obrátila jsem se ke Snapeovi. Seděl u zdi, bledý jako křída, a prudce oddychoval. Bolestně se na mě usmál. „Zvládla jste to skvěle.“
Potřásla jsem hlavou. „Dost jste mi při tom pomohl. Teď se nehýbejte, odtransportuji vás do Bradavic.“
„Děkuju, to zvládnu sám.“ Předstíral šílenou odolnost, ale nedokázal ani vstát. Klesl zpátky ke zdi. „Hlavně tam co nejrychleji přeneste ty dva. Brumbál už si s nimi poradí.“
Během několika minut jsme byli všichni čtyři v Bradavicích.

XXXXX 

Snape neklidně přecházel po ředitelově pracovně. Na okamžik se zastavil vedle křesla, v němž jsem seděla, a pohlédl na Brumbála.
„Když dovolíte, pane řediteli – nemyslím, že bychom dokázali Malfoye a Lotranda na delší dobu někde ukrýt, aniž by si toho někdo všimnul. Chodbu pod Chroptící chýší zná zcela jistě nejen Potter, ale i téměř všichni Weasleyovi a ještě několik dalších žáků Nebelvíru.“ Ušklíbl se. „A nic na tom nemění ani fakt, že vchod chrání Vrba mlátička.“
„To máš jistě pravdu, Severusi. Nicméně je to jediná možnost a já hodlám uvedenou chodbu ochránit ještě nějakým tím kouzlem navíc, aby se do ní nikdo nepovolaný nedostal.“ Brumbál byl jako vždy neuvěřitelně klidný. Vypadal teď trochu jako lovec nad svou kořistí, když mu Malfoy s Lotrandem leželi spoutaní u nohou. Pro jistotu je ještě oba omráčil, aby nás neslyšeli.
„Záleží na tom, na jak dlouho je budeme muset ukrýt,“ vložila jsem se do debaty. „Myslíte, pane řediteli, že se nám podaří v brzké době dostat Malfoye před soud za Blackovu vraždu?“
Brumbál potřásl hlavou. „Obávám se, Sandy, že šance je mizivá. Dokud nebude Blackovo jméno veřejně očištěno, kouzelnický soud se nebude chtít Malfoyovou vinou vůbec zabývat.“
„A očistit půjde ztuha, když jsou všichni očití svědci toho zločinu mrtví,“ přidal se Snape.
„Všichni ne! Black mluvil o tom, že Prašivka – tedy krysa Rona Weasleyho – je ve skutečnosti Petr Pettigrew,“ zamyslela jsem se. „Jenže ta krysa už je několik měsíců nezvěstná.“
„Kdybychom ji našli, byla by to samozřejmě dobrá šance,“ kývl Brumbál hlavou. „Vezmete si to na starost, Sandy? Zkuste prohledat celé Bradavice, ta krysa někde být musí.“
„Dobře, pane řediteli,“ souhlasila jsem. „Obávám se ale, že Malfoyovo zmizení bude dost nápadné. Podle toho, co psal Denní věštec, je teď Malfoy nesmírně populární a všude velice žádaný. Bude podezřelé, když najednou přestane chodit na sjednané schůzky.“
„Hmm,“ zakabonil se Brumbál. „To by mohl být vážný problém.“
„Ledaže...“ přemýšlela jsem nahlas, „ledaže bychom použili mnoholičný lektvar a tu a tam někde Malfoyovu přítomnost předstírali. Po Lotrandovi snad sháňka nebude, jeho rodiče zemřeli už před pár lety a on sám je příliš nestálý na to, aby měl někde trvalé vazby.“
„To je dobrý nápad, Sandy,“ pochválil mě Brumbál. „Severusi, co tomu říkáš? Jak by se ti líbilo být Malfoyem?“
„Malfoyem? Já???“ upřímně se zhrozil Snape. „To nemůžete myslet vážně, pane řediteli!“
Brumbál se na něj podíval svým dětsky modrým pohledem. „No a kdo jiný? Snad nechceš, aby si na něho hrála tady Sandy.“
Snape po mě loupl okem, jako by uvažoval, nakolik vážným útokem na jeho důstojnost byl můj nápad s mnoholičným lektvarem.
„No dobře,“ zahučel. „Snad to nějak zvládnu. Toho lektvaru mám docela slušnou zásobu.“
„Budeš kvůli tomu muset být často v Londýně,“ uvažoval Brumbál. „Takže ti trošku přeházím rozvrh, abys měl dost času na cestu tam i zpátky. Musíme počítat s tím, že se ne vždy budeš moci cestovat letaxovou sítí a někdy budeš muset letět na koštěti. Myslím, že optimální pro tvůj odjezd bude úterý odpoledne. Zpátky by ses vracel ve středu večer. Pokud to bude nutné, vyrazíš tam i na víkend.“
Snape z toho očividně neměl žádnou radost, ale neodporoval. Když padla tma, přestěhovali jsme Malfoye a Lotranda do chodby pod Chroptící chýší.

XXXXX

Pátrání po Prašivce bylo naprosto bezvýsledné. Prohledali jsme s Harrym, Ronem a Hermionou celou nebelvírskou kolej, ale marně. Ve spolupráci s Křivonožkou jsem začala tajně  prohlížet i ostatní koleje a místnosti v Bradavicích. Nic. Nepomohlo mi ani to, že jsem na sebe vzala psí podobu v naději, že Prašivku lépe vyčenichám než uvidím. Ta krysa prostě nikde nebyla. Přesto jsme ji nepřestávali hledat.

Snape se mezitím ujal svého úkolu hrát si na Malfoye. Dvakrát týdně mizel z Bradavic a zpátky se vracel vždy až následující noc, utahaný jako kotě. Mezitím se věnoval svým běžným povinnostem, které měl coby učitel lektvarů. S obavami jsem sledovala prohlubující se kruhy pod jeho očima a přemítala, jak dlouho může tuhle zátěž vydržet.

Asi o měsíc později vůbec nepřišel na čtvrteční snídani. To bylo divné, zpravidla se vracel už předchozí večer. Poprvé jsem se přistihla, že se o něj bojím. Snad ho v Londýně nepotkala nějaká nepříjemnost... Ta nejistota byla hrozná, a tak jsem vyrazila do sklepení. Zaklepala jsem na dveře jeho pracovny, ale nikdo neotevřel. Vzala jsem za kliku - dveře nebyly zamčené! Uvnitř byla tma a ticho. Nebýt těch odemčených dveří, řekla bych, že se Snape ještě nevrátil.
„Lumos,“ zašeptala jsem. Konec mé hůlky se rozzářil jasným světlem. Potichu jsem prošla prázdnou pracovnou až do Snapeovy ložnice. Na podlaze se válela hromada mokrého oblečení. Na posteli jsem zahlédla neuspořádanou změť pokrývek, zpod níž vykukovala ruka. Jeho ruka. Opatrně jsem odhrnula pokrývky zhruba v místě, kde jsem tušila hlavu. Byl tam a tiše spal, obličej zabořený v polštáři. Musel být úplně vyčerpaný. V černých havraních vlasech měl ještě světlé proužky, pozůstatek účinku mnoholičného lektvaru. Usmála jsem se – bylo zvláštní vidět ho s melírem. Malfoy ve Snapeovi – dva v jednom. Prsty jsem se dotkla té rarity a prudce ucukla, když ze spaní vzdychl. Potichu jsem vyšla zpátky na chodbu a zamkla za sebou dveře. Nikdo jiný ho takhle přece vidět nemusel...

Ten pozdní večer jsem seděla v bradavické sborovně sama. Písemné práce, které jsem zadala studentům jako poslední test před jejich závěrečnými zkouškami, se přede mnou vršily v nebezpečně vysokých hromadách. Jednodušší než stěhovat je všechny do své pracovny mi přišlo opravit je tady, když tu byl klid. Byla jsem asi v polovině, když se dveře otevřely a dovnitř vešel Snape. Zvedla jsem hlavu.
„Nenechte se rušit, profesorko,“ řekl netečně a zmizel i s knihou v pohodlném křesle. Další půl hodiny bylo v místnosti hrobové ticho, přerušované jen škrabáním mého brku a šustěním stránek Snapeovy knihy.
Poslední! Konečně! S uspokojením jsem odložila brk a srovnala opravené písemky do úhledné hromady. Vstala jsem a slastně protáhla ztuhlé tělo. Uprostřed zívnutí jsem si uvědomila, že mě Snape pozoruje.
„Jak bylo v Londýně?“ usmála jsem se na něj.
„Mizerně, jako obvykle,“ zavrčel Snape a vstal z křesla. „Nesnáším všechny ty Malfoyovy známé! Navíc mělo ministerstvo kouzel nějakou pohotovostní akci nebo co, takže jsem  nemohl použít letaxovou síť a musel jsem celou cestu zpátky letět na koštěti. Chytil jsem pořádnou bouřku a doletěl úplně promočený a zmrzlý. Ani nevím, jak jsem se dostal do postele. Ráno jsem zaspal a přišel pozdě na hodinu, to se mi snad ještě nestalo.“ Najednou se zarazil, jako by ho samotného překvapilo, proč mi to vlastně vykládá.
„Měl byste být opatrnější, Severusi, a zamykat dveře, když se vrátíte,“ řekla jsem tiše.
Přistoupil ke mně. „Co tím myslíte?“
„Když jste ráno nepřišel na snídani, byla jsem se podívat, jestli jste v pořádku,“ uhnula jsem před jeho pohledem a chtěla od něj trochu poodstoupit – ale nedovolil mi to. „Měl jste odemčeno, a přitom účinky mnoholičného lektvaru ještě zdaleka nevyprchaly,“ dopověděla jsem.
„Vy jste byla za mnou?“ Ten údiv byl nelíčený. „Snad jste o mě neměla strach?“
„Trochu,“ připustila jsem neochotně. „Nebylo by dobré, aby někdo odhalil, že nejste Malfoy.“
„Tak tohle už byla jen výmluva, Sandy,“ řekl tiše. Mírným tlakem dlaně pod bradou mě donutil zvednout hlavu. Chvíli jsme si hleděli do očí, pak jsem si opřela čelo o jeho rameno. Objal mě a já se k němu přitulila, jak nejtěsněji to šlo. Po dlouhé době jsem měla najednou pocit, že jsem v bezpečí a že už se nemůže nic zlého stát.
Vtom se bez varování rozlétly dveře. Na prahu stál velice rozrušený Harry Potter.
„Sakra, Pottere, vy neumíte klepat?“ zařval Snape naštvaně a pustil mě.
„Promiňte, pane profesore – paní profesorko, já...chtěla jste, abych vám hned řekl…“ - Harry sotva popadal dech – „totiž...Ron našel Prašivku!!!“
Vyměnili jsme si se Snapem rychlý pohled a vypálili ze dveří sborovny, jak nejrychleji to šlo.

XXXXX

Nikdo nevěděl, odkud se ta krysa náhle vzala, když nebyla k nalezení několik dlouhých měsíců, ale jejím návratem nabraly události rychlý spád. Zatímco Brumbál ihned zavolal ministra kouzel Korneliuse Popletala, já se postarala o přeměnu krysy zpět na Petra Pettigrewa a Snape pro jistotu přispěchal s veritasérem – silným lektvarem, po jehož požití Pettigrew zaručeně musel říct pravdu. Ale nebylo ho nakonec třeba.
Popletal uznal, že je-li Pettigrew naživu, byl Black odsouzen za jeho vraždu neprávem a ihned zahájil – byť nepříliš ochotně - šetření Blackovy smrti. Romain Lotrand dostal strach, aby vina za Blackovu smrt nepadla pouze na něj a podrobně popsal všechno, co se té noci v jeskyni stalo. Nebylo pro mne lehké to poslouchat a jen Snapeova ruka chlácholivě položená na mém rameni způsobila, že jsem Lotrandovu výpověď vydržela až do konce. Popletal opouštěl Bradavice s mohutnou eskortou pečlivě střežící Pettigrewa, Lotranda i Malfoye.

XXXXX 

Pár dní před závěrem roku mě překrásný den zlákal k procházce po bradavických pozemcích. U famfrpálového hřiště, po kterém se právě prohánělo nebelvírské družstvo, ke mně na okamžik slétl Harry Potter.
„Paní profesorko, máte nějaké zprávy o tom, jak pokračuje soud s panem Malfoyem?“ zajímal se.
„Bohužel, Harry, stále nic nového. Pokud vím, Brumbál si nedělá velké iluze o jeho případném potrestání.“
„To je ale nespravedlivé, ne? Vždyť to on přece Blacka zabil!“
„Ano, to máš pravdu, ale v té době si o Blackovi skoro všichni mysleli, že je zločinec. Žádný kouzelník sice není oprávněn zabíjet uprchlé zločince na potkání, ale Malfoy se bude hájit právě Blackovou domnělou vinou.“
Harry byl najednou nesmírně zasmušilý. Abych ho trochu rozveselila, zeptala jsem se na jeho poslední úspěchy ve famfrpálu, i když jsem o nich samozřejmě moc dobře věděla. Harry byl vynikající chytač a famfrpál miloval. Tvář se mu rozzářila, když mluvil o posledním zápase. Poslouchala jsem ho, ale v duchu už jsem přemýšlela o otázce, kterou jsem mu chtěla položit několik dlouhých týdnů.
„Harry, ráda bych se tě ještě na něco zeptala.“ Tázavě na mě pohlédl.
„Slyšel jsi někdy o přenosu myšlenek očima, Harry?“ začala jsem opatrně.
„Očima? Ano, slyšel.“
„A…zkoušel jsi to někdy? Nebo…slyšel jsi někdy někoho takhle mluvit?“
„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou.
„Určitě? Víš, jednou, bylo to myslím začátkem dubna, jsem takhle mluvila při snídani s profesorem Snapem a měla jsem pocit, žes nás slyšel.“
Harry svraštil čelo. „Se Snapem? Při snídani?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, nic jsem neslyšel.“
„Díval ses na nás s otevřenou pusou, Harry.“
„Vážně?“ přemítal. Najednou se mu tváří mihnul provinilý úsměv. „Ahá, já už vím! Zapomněl jsem na ten den udělat domácí úkol z lektvarů a přemýšlel jsem, jak se z toho vyvleču.“
Tak prozaické vysvětlení mě překvapilo - a pobavilo. Harry na mě nechápavě civěl. Od vysvětlování mě zachránil Wood, kapitán nebelvírského družstva.
„Harry, tak kde seš? Poleť, potřebujeme tě!“ řval shora.
„Už musím, paní profesorko, nezlobte se,“ řekl Harry.
„Jistě, jen leť,“ usmála jsem se na něj na rozloučenou. „Hodně zdaru!“

Došla jsem až k lesu a dala se cestičkou, která vedla po jeho okraji. Pod mohutným dubem leželo něco černého, co se k mému překvapení ukázalo být Severusem Snapem. Ležel na zádech a předstíral spánek. S tím předstíráním jsem si byla téměř jistá, protože křik, který sem chvílemi doléhal z famfrpálového hřiště, by vzbudil i mrtvého.
Sedla jsem si vedle něj a chvíli se na něj dívala. Pak jsem mu prsty jemně přejela po tváři, sklonila se k němu a políbila ho na ústa. Ani se nepohnul. Políbila jsem ho podruhé. Ani teď se nepohnul. Narovnala jsem se a chvíli ho pozorovala. Dlouho to nevydržel a otevřel oči.
„Neumíš počítat do tří?“ zeptal se s jemnou výčitkou.
„Umím, ale chtěla jsem vědět, jestli ty taky,“ usmála jsem se na něj - a políbila ho potřetí.