ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

  
Ochrana nejmocnější
Autor: Světlana

Krajina líně ubíhala za okny Bradavického expresu, který mě pomalu, ale jistě ukolébával k spánku. Do začátku školního roku zbýval ještě více jak týden, takže vlak byl poloprázdný a já jsem mohla mít kupé jen sama pro sebe. V polospánku se mně začaly honit hlavou zážitky posledních měsíců a vzpomínky na má školní léta strávená v Bradavicích. Jak dlouho jsem tu vlastně nebyla? Už je to dvanáct let. Uběhlo to jako nic.

V tom mě dost neurvale probralo pískání brzd vlaku zpomalujícího ve stanici. Rozmrzele jsem se protáhla. Do Prasinek to bylo ještě hodinu cesty. Vytáhla jsem z kabelky dopis a znovu jsem si ho přečetla.

 Milá Stello,

přijeďte do Bradavic už 20. srpna. Rád bych Vás ještě před začátkem školního roku seznámil s chodem školy a s učitelským sborem.
Věřím, že nám budete významnou posilou.

S pozdravem,

Albus Brumbál

Nad slovy „významnou posilou“ jsem se musela pousmát. Stále jsem totiž pochybovala, zda jsem skutečně udělala dobře, když jsem Brumbálovi na jeho nabídku kývla. Potkali jsme se spolu začátkem léta na mezinárodní konferenci kouzelníků v Amiens, kde jsem vystoupila s referátem „Přínos kosmologie včera a dnes z hlediska výzkumu bazálních energetických struktur.“ Přiznám se, že mě velmi potěšilo, že po mém vystoupení mě Brumbál osobně vyhledal a požádal mě o soukromý rozhovor. Musela jsem mu vyprávět všechno, co jsem zažila po mém odchodu z Bradavic. Ze začátku jsem nechápala proč se mě na to ptá, protože na vysokoškolská studia na prestižní kouzelnické univerzitě Brána Světla mě doporučil právě on a vzhledem k jeho schopnostem a zkušenostem jsem nepochybovala o  tom, že věděl, co se se mnou potom dělo.

V den, kdy jsem ukončila svá vysokoškolská studia a sebevědomě jsem svírala v ruce svůj diplom se v mém pokoji objevil vysoký kouzelník s modrýma očima a v bílém plášti, který mě chvíli pobaveně pozoroval. Když jsem si jej ve své rozjařenosti konečně všimla, zeptal se mě, zda si skutečně myslím, že teď už vím všechno anebo se chci dobrat také skutečného poznání. Euforie ze získaného diplomu se začala pomalu rozplývat a mé ego se cítilo poněkud dotčeno. Pak mě ale přemohla zvědavost a nějakým šestým smyslem jsem také pochopila, že taková nabídka se každému nedává. Takže jsem samozřejmě projevila zájem a od té doby jsem prošla celkem dost drsnými zkouškami, při kterých mé ego bylo drceno na padrť takovým způsobem, že bych se o tom jen nerada někomu zmiňovala. Musím ale přiznat, že za těch posledních sedm let se mi dostalo takových zkušeností, že celá vysokoškolská studia mi připadala jako mateřská škola.

Něco mi říkalo, že Brumbál kdysi procházel něčím podobným. Tak proč se mě teď na to ptá? Až později jsem pochopila, že ve skutečnosti šlo o přijímací pohovor. Nabídl mi, abych ve vyšších ročnících učila základy kosmologie. Samozřejmě, že mně ta nabídka zalichotila. Bradavice již dlouhá léta patřily mezi nejprestižnější kouzelnické školy na světě. Měla jsem však pochybnosti, zda vůbec budu umět učit, neboť zatím jsem pracovala pouze v kouzelnickém výzkumu a hlavně, zda vůbec takový předmět jako je kosmologie na střední škole vyučovat.

Na kosmologii se mnoho kouzelníků dívalo skrz prsty, ne-li dokonce s opovržením. Částečně právem, protože jen o málo kterém předmětu kolovalo tolik žvástů, a to nejen v mudlovském světě, ale i mezi kouzelníky. Kdo však poodhalil něco z vysoké magie (ke které se mezi námi dostane jen opravdu velmi málo kouzelníků) věděl, že tato nauka o tom, jak byl stvořen vesmír, obsahuje taková tajemství, ze kterých až mrazí. Tajemství prostoru a času jsou velmi lákavá, avšak jakmile někdo podlehne pokušení manipulovat se základy stvoření, může dostat nejen pěkně přes prsty, ale průšvihy, které se pak začnou kolem něj šířit, jsou skutečně nedozírné. Poté co je člověk vystaven takové zkušenosti je vlastně rád, že podstatné věci jsou v běžně publikovaných knihách o kosmologii zamlčovány nebo zkreslovány. Tím méně jsem měla samozřejmě chuť se na toto téma bavit s kýmkoli ke komu jsem neměla naprostou důvěru, což teprve to někde vyučovat!

Všechny tyto mé obavy a pochybnosti Brumbál přešel jen mávnutím ruky a s rozzářeným úsměvem řekl: „Však Vy už si s tím nějak poradíte.“

No uvidíme. Hodina uběhla jako nic a skřípění brzd a pískání lokomotivy zcela neomylně ohlásilo Prasinky. Za použití kouzla jsem naložila své kufry do dostavníku a už jsem se blížila ke známé siluetě hradu obkrouženého horami, který se vznosně zrcadlil v hladině jezera.

Z poněkud zasněné a nostalgickými vzpomínkami opředené nálady mě ihned probral nepříjemný hlas postaršího muže v ošoupaném obleku s dlouhými nemytými vlasy, který se na mě nerudně obořil: „Co tady pohledáváte?“ Doby, kdy se mně za takových situací roztřásl žaludek, již byly dávno pryč, takže jsem nenuceně ze své kabelky vytáhla Brumbálův zvací dopis a podala mu jej se slovy: „Pan ředitel mě přijal, abych zde vyučovala ve vyšších ročnících.“ Na slovo „vyšší“ jsem dala mírný důraz a pobaveně jsem se dívala, co to s tím chlapem udělá.

Chlápek začal blekotat něco jako: „Promiňte paní profesorko, nevěděl jsem.“
„S kým mám já tu čest, pane?“ pokračovala jsem sebevědomě.
„Argus Filch, paní profesorko, jsem tu školníkem a taky to tady trochu hlídám.“ Upřímně řečeno na nějakou ochranku sice nevypadal, ale rozhodla jsem se mu mírně zalichotit, protože ve škole nebývá dobře být se školníky na kordy.
„No, vidím, že je na Vás spolehnutí,“ pokračovala jsem blahosklonným tónem majitelky hradu, „zaveďte mě prosím k panu řediteli.“

__________________________________

„Vítám Vás v Bradavicích kolegyně. Dáte si čaj?“ Trochu mě to oslovení zaskočilo, ale zdá se, že si na ně budu muset zvyknout. Bylo mi dost zima, takže horký čaj mi přišel opravdu vhod.

„Máte tady už docela zimu,“ prolomila jsem ticho, které se najednou rozhostilo v Brumbálově kanceláři. „To víte, hory jsou zde blízko,“ řekl Brumbál a podával mi čaj. Jeho tvář byla najednou překvapivě vážná, takže mi bylo jasné, že počasí nebude námětem našeho dalšího rozhovoru.

„Nebudu Vám zastírat, Stello,“ pokračoval, „že máme vážné problémy. Od té doby, co Lord Voldemort nabyl plné síly, neustále usiluje o to, aby plně podřídil vzdělávání na této škole své vůli a využívá k tomu všech dostupných prostředků, včetně svého vlivu, který má na některé členy Ministerstva kouzel. Chtěl jsem se zeptat, neměla jste cestou sem nějaké problémy?“

Vybavil se mi chlápek, který mě na nádraží v Londýně sledoval. Vzhledem k tomu, že se choval nenápadně jako potápěč na plese, usoudila jsem, že je to jen něčí poskok. Lehce jsem se ho zbavila kouzlem, kterému se někdy říká „Zátoka něžných snů“. Vběhl do té mlhovinky jako idiot a pak už se jen tak motal mezi cestujícími a tvářil se tak přihlouple, že si toho všimli i někteří mudlové. Nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Občas se mi to stávalo. Ve výzkumu jsem pracovala na různých projektech, kdy některé z nich podléhaly utajení a dost často se našel někdo, komu to nedalo spát. Kdybych si všechny tyto pokusy o narušení mé osobní integrity měla brát osobně, kam bych přišla.

Trochu jsem však znejistěla, když jsem se šla chvíli projít před nádraží, protože vlak mi jel až za hodinu a najednou se na mě z čistého nebe začala řítit skleněná tabule. Odrazila jsem ji štítovým kouzlem, ale na „náhodně“ letící předměty prostě nevěřím. Navíc něco takového už vyžadovalo zkušenějšího kouzelníka. Brumbál měl stejný názor a pouze zamyšleně dodal: „Už vědí, že jste tady. No, odpočiňte si a zítra Vás představím kolegům.“

Poděkovala jsem za čaj. Už jsem se chtěla rozloučit, ale nakonec mně to nedalo a řekla jsem: „Pane řediteli, mohu Vás o něco poprosit?“

„Ale jistě Stello, jen mluvte,“ pobídl mě Brumbál.
„Víte zítra, při tom představování … nemusí o mně všichni vědět všechno, viďte.“
„No dobře,“ odpověděl a významně se na mě usmál.

_________________________________

Můj pokoj se mi zamlouval na první pohled. Krásný výhled na školní pozemky, velká pohodlná postel, psací stůl s mnoha zásuvkami, na kterém ležel almanach školy, velký krb a vlastní koupelna. Co víc si mohu přát.

Po příjemné koupeli jsem vykouzlila plameny v krbu, připravila si hrnek čaje a uvelebila se v pohodlném křesle. Sáhla jsem zvědavě po almanachu, který ležel na stole. Almanach obsahoval informace o předchozím školním roce, vyznamenaných studentech a seznam učitelů s jejich krátkým životopisem. Výborně, alespoň budu mít náskok. Mnoho ze svých nastávajících kolegů jsem znala – McGonagallová, Kratiknot – ti tu byli už za mě. Naopak Hoochová, cože to učí? Jo, tělocvik a létání na košťatech. Při pohledu na její lehce zápasnická ramena mě to mohlo napadnout. Trelawneyová, od pohledu poněkud zmatená osůbka. Kdopak učí jeden z hlavních předmětů – lektvary? No to snad ne! On je tu ještě?! Severus Snape. Copak tady o něm píšou. Pochází z vážené rodiny kouzelníků, … vysokoškolský diplom, … dlouholetý učitel v Bradavicích, … dvě učebnice lektvarů, … řada odborných článků v kouzelnických časopisech. Ani jsem to nemusela číst. Vím tohoto o něm mnohem víc. Známe se totiž od dětství.

Snapeovi bydleli kousek od nás. I když kousek … bylo to sice pár mil, ale pro kouzelníky to tolik neznamená jako pro mudly. Byla to rozhodně nejbližší rodina kouzelníků, která v našem okolí žila. Navíc Severusova matka byla nejlepší kamarádkou mojí matky už od jejich školních let, takže nás Snapeovi navštěvovali docela často.

Paní Snapeová byla velmi milá a laskavá dáma. Vždy mě jemně pohladila po vlasech a většinou neopomněla dodat, že by tak ráda měla takovou holčičku doma. Částečně mi to lichotilo, ale částečně mě to i trochu štvalo. Považovala jsem totiž za mírnou nespravedlnost osudu, že jsem se narodila jako holka, protože jsem byla tehdy skálopevně přesvědčena, že to kluci mají lepší. Neustále by mě strojili do nějakých šatiček a já zatím radši lezla po stromech a vymýšlela různé rošťárny. Až na tuto drobnost jsem však paní Snapeovou měla velmi ráda a dost mě to vzalo, když jsem se dověděla o její smrti.

Starý Snape byl naproti tomu pěkný protiva a dost jsem se ho bála. Neustále nasupený pohled, takový ten „samonasírací“ typ, připravený se s někým kdykoli pohádat a dokazovat, že pravdu má on. Můj otec byl úplně jiný. Byl velmi klidný a dobrosrdečný. Vůbec si nepamatuji, že kdy někoho pomlouval nebo jakkoli jinak napadal. Přesto z něj vyzařovala síla a důstojnost. Přestože mě velmi miloval, byl na mě dost přísný. Jednou jsem nahlédla do salonku, ve kterém zrovna pan Santos Snape řval na mého otce. Už si nevzpomínám o co šlo, ale dost mě to tehdy naštvalo a představovala jsem si, jak pana Snapea škrtím. Můj otec však moji myšlenku zachytil a když Snapeovi odcházeli a paní Snapeová si postěžovala na jejich zanedbanou, zatrpaslíkovanou zahradu, můj otec jim nabídl, že jim na zahradě jistě ráda pomohu. Po jejich odchodu se můj otec na mě přísně podíval a řekl, že je to proto, abych příště k nikomu takové myšlenky nevysílala. Nedovolila jsem si odporovat, ale dlouho jsem to považovala za velkou křivdu.

Když jsem se za několik dní dostavila ke Snapeovým, paní Snapeová mě přívětivě přivítala a poslala mě se Severusem na zahradu s tím, že nám zatím udělá něco dobrého. Zatímco já jsem se statečně snažila bojovat s trpaslíky, ten darebák Severus jen tak lelkoval a jako by to nestačilo, ještě si ze mě tropil posměšky – „No jo, naše hvězda,“ narážel na mé jméno a povýšeně si mě prohlížel, když jsem se nosem zabořila do kyprého záhonu, poté co mně dva trpaslíci zrovna podrazili nohu. Byla jsem vzteky bez sebe, ale měla jsem natolik všech pět pohromadě, abych věděla, že jej nemohu přímo napadnout. Bylo mi teprve sedm a jemu šestnáct. Na Bradavické škole patřil k nejlepším studentům, kteří tam kdy studovali (podle slov jeho otce), a tak jsem samozřejmě k němu vzhlížela. O to více mě štvalo, že se mi posmíval.

„Přijďte za chvíli na svačinu,“ zavolala na nás paní Snapeová. Jak se Severus otočil, všimla jsem si, že pod lávkou, přes kterou se procházelo k jejich domu, je jakási zahnívající tůňka. Přestože jsem do kouzelnické školy ještě nechodila, už jsem nějaká kouzla uměla, zejména co se týkalo lumpáren. Nenápadně jsem kouzlem lávku nařízla a jakmile na ni Severus vkročil, už se válel v zapáchajícím bahně.

„To máte nějaký prohnilý,“ pokusila jsem se zmírnit následek svého kouzla. Severus však ihned pochopil odkud vítr fouká. Vymrštil se z tůně jako střela a už mě držel pod krkem a dusil se vzteky: „Ty zmetku jeden! Co si to dovoluješ!“ Dál už jsem jeho monolog nevnímala, neboť se mi zatmělo před očima. Když jsem se probrala, zjistila jsem, že visím hlavou dolů přivázaná za jednu nohu k větvi stromu. Nevím, jak jsem tam dlouho visela, ale když se Severus ke mně vracel, měl už na sobě čisté šaty. Až dodatečně jsem si uvědomila, že jsem ho viděla poprvé a nadlouho naposled s čerstvě umytými vlasy.

„Tak kde jste?“, ozval se netrpělivě hlas paní Snapeové, která nám už šla naproti. Severus mě kouzlem rychle odvázal a když k nám paní Snapeová přišla, nenápadně mě zezadu podpíral, neboť se mi ještě stále dělaly kroužky před očima.

„Ach Stellinko, nesmíš se tak přepínat, jsi ještě malá,“ vyložila si paní Snapeová nesprávně můj stav jako přepracovanost. O skutečné příčině svého stavu jsem se nezmínila, neboť mi to nedovolovala moje hrdost a Severus to samozřejmě nerozebíral také, protože by musel připustit, že ho doběhla malá holka. U Snapeů doma mě Severusova maminka dala najíst a uložila mě do postele, abych se prý chvíli prospala a zotavila než půjdu domů. Stále jsem se ještě nevzdala vůči Severusovi své pomsty a tak jsem zpod peřiny zaškemrala: „Paní Snapeová, mohl by mi Severus přečíst pohádku, já jinak nemohu usnout.“

„To je dobrý nápad Severusi,“ rozzářila se paní Snapeová, „třeba tu o dracích, co jsi měl rád, když jsi byl malý.“

Severusův pohled jasně vyjadřoval, že by mně nejraději narval smrtonošku do krku nebo mě zašlapal do země. Své matce si však nedovolil odporovat. Přesněji řečeno, pokud kdy vůbec nějakou ženu ctil a miloval, byla to jeho matka.

Podobných „slastných“ zážitků jsem s ním měla v dětství více. Čím byl Severus starší, tím více se uzavíral do sebe. To, že mě přehlížel, jsem už brala jako normál, ale začaly se kolem něho dít nějaké zvláštní věci. Trochu mě to lekalo, ale zároveň provokovalo. Přiznám se, že jsem ho občas špehovala, neboť mi to tehdy připadalo dobrodružné. Jednou jsem jej pozorovala, jak se baví se skupinkou svých vrstevníků a něco si ukazovali na svých předloktích. Bohužel pode mnou praskla větvička, takže mě načapali. Blekotala jsem něco v tom smyslu, že jsem šla náhodou kolem a byla jsem zděšením bez sebe, když jeho kamarádi mě chtěli okamžitě zabít. Severus mi tehdy zachránil život, neboť sebevědomě prohlásil, že má lepší nápad. Bude si prý na mě zkoušet paměťová kouzla, aby zjistil, jak rychle se jimi dá ze zdravého člověka udělat dement. Jeho kamarády to rozesmálo, zatímco já jsem byla málem šílená strachy. Severus mě odvlekl pryč a když jsme byli z dohledu, jen na mě zasyčel, ať rychle zmizím a už se tam neukazuji. Třásla jsem se po celém těle. Po chvíli jsem z dálky uslyšela další salvy smíchu. Když jsem se otočila, viděla jsem, že právě zabili potulného skřeta, a to tak hnusným způsobem, že se mi z toho udělalo úplně mdlo.

Atmosféra kolem Severuse houstla a pamatuji si, jak při jedné z návštěv manželů Snapeových u nás doma můj otec poznamenal: „Jednou Vám ten chlapec přinese do domu neštěstí.“ Starý Snape se tehdy velmi urazil a už k nám nechodil. Paní Snapeová k nám pak chodila pouze sama, jak jsem později pochopila - aby manžel nevěděl - a pamatuji si, že se dost u nás v kuchyni naplakala. O to více mě překvapilo, když nám v šestém ročníku Brumbál přestavil Snapea jako našeho nového učitele lektvarů.

Ihned od první hodiny mně Severus dával najevo, že u něj rozhodně žádné výhody mít nebudu. Důsledně mi vykal, oslovoval mě jenom příjmením a tvářil se, jako bychom se nikdy předtím neviděli. Po úvodním testu z lektvarů (který dopadl pro všechny dost katastrofálně) si vybral právě mě jako odstrašující případ. Před celou třídou se povýšeně podivoval, jak jsem se vůbec mohla dostat k pokročilým studiím lektvarů. Se vzdorovitostí sobě vlastní jsem mu odpověděla, že v testu byly většinou lektvary, které se máme teprve učit. Vysloužila jsem si za to ihned školní trest, což znamenalo strávit večer u něj ve sklepení nad přípravou nějakého lektvaru. O jaký lektvar šlo si už nepamatuji, ale zato si vzpomínám, že v tom jeho sklepení byla taková zima, že jsem si nahřívala ruce nad ohněm. Když mě Severus uviděl, pronesl s despektem: „Chcete uhořet zaživa, Solveradžová?“

„Ne, je mi pouze zima,“ odsekla jsem.
„Zkuste si pročistit ledviny a občas si zacvičte,“ procedil Severus mezi zuby, „jak se tak na Vás dívám, velmi Vám to prospěje.“

Po letech musím přiznat, že měl pravdu, ale tenkrát se mě to opravdu velmi dotklo. V pubertě jsem dost přibrala a komplexy, které jsem kvůli tomu měla, na mně visely jako závaží. Pevně jsem se však rozhodla, že se nenechám tím zmetkem deptat a lektvary budu umět tak, že mně nebude moci nic vytknout. Pokud si myslel, že si ze mě udělá hromosvod, tak to se tedy přepočítal. Už od dětství jsem byla zvyklá, že mě všichni kolem, snad kvůli mému poněkud naivně dětsky vyhlížejícímu obličejíku, vždy nejprve podceňovali. Dost mě to štvalo, ale později jsem pochopila, že je to vlastně dobré ochranné zbarvení. Všechno to podceňování mě také naučilo jedno – nedat se. Postupně jsem v lektvarech začala vynikat. Snapeovi uštěpačné poznámky sice ustaly, ale nikdy jsem se z jeho úst nějakého ocenění nedočkala. Dost mě to tehdy trápilo, ale naučilo mě to další životní lekci, která se mi později v životě moc hodila – pracovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nic neočekávat. Ušetřilo mně to mnoha zklamání.

Po všech těch vzpomínkách z dětství se mi v mysli usídlila podivná pachuť. Taky jsem mohla ten almanach otevřít až ráno. No, alespoň vím, co mě zítra čeká.

_________________________________

„Vítám Vás kolegové na naší první poradě v tomto školním roce,“ pronesl slavnostně Brumbál, když jsme se všichni sešli ve sborovně. „Omlouvám kolegu Snapea, který přijde o trochu později. Než začneme projednávat rozvrhy na tento školní rok, rád bych Vám představil naši novou kolegyni Stellu Solveradžovou. Možná si na ni někteří z Vás pamatují, když u nás ještě studovala. Přes svůj poměrně mladý věk má za sebou již řadu zkušeností. V posledních letech pracovala v Institutu pro výzkum kouzel v Caput Draconis.“

Při těch slovech se všichni na mě s překvapením podívali. Náš Institut, který byl v cizině znám spíše pod zkratkou WRI (Wizardry Research Institut), měl pověst dost záhadného místa. Řada projektů, na kterých jsme pracovali, podléhala přísnému utajení. Název Caput Draconis byl v podstatě krycím názvem. Přesné sídlo našeho Institutu znal jen velmi omezený počet kouzelníků, tak aby nikdo nepovolaný nás v naší práci nerušil. Díky tomuto utajení se však o nás šířila i řada pověr a dost nadnesených představ. I když ne všichni k nám chovali přátelský postoj, byli jsme většinou považováni za elitu, které není radno zkřížit cestu.

„Požádal jsem Stellu,“ pokračoval Brumbál, „aby u nás v 6. a 7. ročníku vyučovala základy kosmologie.“

Poté mi Brumbál postupně představil všechny učitele. Rozprava o rozvrzích proběhla celkem nerušeně, až na občasné výlevy profesorky Trelawneyové, která každou chvíli škole předpovídala tragické události. Brumbál nám potom nabídl občerstvení a vyzval nás k neformální diskusi. Stála jsem se sklenicí dýňového džusu osamoceně poblíž dveří, když se ke mně připojila profesorka McGonagallová.

„Mám velkou radost, že se Vám po absolvování naší školy tak daří, slečno Solveradžová. Četla jsem Vaše články v Magické revue o výzkumu účinků antigravitačních kouzel z hlediska plynutí času. Opravdu nesmírně zajímavé.“

Byla jsem jí celkem vděčná, neboť jsem se tam cítila jako nahá v trní a její zájem se zdál upřímný. Postupně se k nám začali připojovat další. Dost mě překvapilo, kolik z nich četlo mé odborné články.

„Doufám, že se od Vás něco přiučíme,“ spiklenecky na mě zamrkal profesor Kratiknot.
„Děkuji Vám za Vaše přijetí,“ řekla jsem, „doufám, že i já se od Vás dost naučím.“
„Skutečně?“ ozval se za mnou poněkud nepříjemný chladný hlas profesora Morta, který vyučoval obranu proti černé magii. „Vy z Institutu přece víte všechno, nebo ne?“
„Jen hlupák by si myslel, že ví všechno, kolego,“ odpověděla jsem mu stejně chladně.
„Z toho chlapa jsem nikdy neměla dobrý pocit,“ odtušila profesorka McGonagallová, když byl profesor Mort z doslechu.

V tom se prudce otevřely dveře a do sborovny vpadnul Severus Snape. Najednou jsme stáli proti sobě tváří v tvář. Trochu nejistě se na mě díval, jakoby v paměti pátral, kdo vlastně jsem. Pravda, od doby, kdy jsme se viděli naposled, jsem dost ubrala na váze, zato jsem přibrala na klidu a sebevědomí.

Brumbál mezi nás vstoupil a představil nás. „Myslím, že se dobře znáte,“ dodal s vševědoucím úsměvem. „Jistě,“ odpověděli jsme se Severusem téměř současně. Bylo mi trochu trapně, neboť jsem nevěděla, zda mu mám tykat nebo vykat nebo jak ho vůbec oslovovat. Severus mě však nenechal dlouho na pochybách.

„Vítám Vás, kolegyně,“ řekl s výrazem povýšeného nezájmu.
„Naše nová kolegyně bude u nás v 6. a 7. ročníku vyučovat základy kosmologie, Severusi,“ dodal Brumbál.
„Ach tak,“ odvětil Severus s výrazem nepřejte-si-slyšet,-co-si-o-tom-myslím.

______________________________

Pečlivě jsem se na vyučování připravila. Nebylo to zase až tak lehké, jak jsem si představovala. Dosud jsem přednášela pouze dospělým kouzelníkům na konferencích. Brzy jsem zjistila, že upoutat pozornost puberťáků je mnohem více vysilující.

První hodinu jsem měla se studenty šestého ročníku z Nebelvíru a Zmijozelu. Na první pohled mě zaujal blonďatý mládenec obklopený dvěma tupě vyhlížejícími gorilami, který okázale dával najevo, jak se nudí. V předposlední řadě seděli dva chlapci z Nebelvíru, jeden z černými rozcuchanými a druhý s rezavými vlasy, kteří si pořád něco vzrušeně špitali. Naštěstí tam byly i vděčněji vyhlížející tváře.

První hodinu jsem věnovala podstatě kosmologie a rozsahu naší výuky v tomto ročníku. Těsně před koncem hodiny dívka, která jako jedna z mála velmi pozorně celou hodinu poslouchala, zvedla ruku a zeptala se:

„Prosím, paní profesorko, budeme letos probírat také podstatu plynutí času, jak jste se o ní zmínila ve svém posledním článku v Magické revue?“
Dost mně vyrazila dech. Spíše bych očekávala, že ve svém věku bude číst Týdeník čarodějek, než odborný časopis.
„Jedná se o velmi složité téma, slečno … “ stále jsem si ještě nedokázala zapamatovat všechna jména.
„... Grangerová,“ doplnila mě.
„Uvidíme, jak budete pokračovat ve studiu kosmologie. Pokud Vás zejména toto téma bude zajímat, můžeme je probrat v rámci individuálních konzultací, pokud si kosmologii vyberete jako jedno z témat své ročníkové práce.“

Jak jsem očekávala, po skončení hodiny za mnou slečna Grangerová přišla doprovázena poněkud nesměle vyhlížejícím chlapcem.
„Paní profesorko, určitě bych měla zájem u Vás psát ročníkovou práci a tady Neville také. Jeho by zase zajímaly morální aspekty kouzelnické praxe.“
Přiznám se, že mně oba zvedli náladu. Najednou jsem měla pocit, že tato práce snad bude mít skutečně smysl.
„Výborně slečno Grangerová. Téma času je sice velmi náročné, ale pokud Vás opravdu zajímá … proč ne.“

_________________________________

Dva týdny v Bradavicích uběhly celkem poklidně. Šla jsem se připravit na svou hodinu, když najednou jsem za rohem uslyšela řinčení rozbitého skla.

„Opravdu nevím, zda jste takový idiot Longbottome, nebo to děláte schválně,“ zcela neomylně jsem rozeznala Snapeův řev. Když jsem přišla potichu blíž, uviděla jsem dva chlapce, nad nimi rozkročeného Snapea s rukama v bok a mezi nimi rozbitou sklenici, ze které vytékala nějaká nažloutlá tekutina. Ten roztřesený chlapec s červenýma ušima byl zjevně Longbottom (konečně jsem si spojila jméno Neville s jeho příjmením), protože trochu vzlykal a sténal, že nechtěl.
„Neudělal to přece schválně, pane profesore,“ ozval se srdnatě ten druhý chlapec s rozcuchanými černými vlasy.
„Mlčte Pottere!!!“ vyjel na něho Snape. Á tak ten chlapec s brýlemi je ten slavný Potter. Až teď jsem si všimla, jak mu zpod dlouhé ofiny vykukuje jizva ve tvaru blesku. Už od dětství jsem měla po krk lidí, kteří si vylívají vztek na slabších. Pokud ten výstup myslel Snape vážně, tak to se od svého mládí moc daleko nedostal.
„Dovolíte, kolego,“ rozhodla jsem se toho třesoucího se nebožáka zachránit, „mohl by jste na chvíli postrádat Longbottoma, potřebovala bych, aby mi pomohl odnést pomůcky na hodinu.“ Snape evidentně zalapal po dechu. Jednak si nevšiml, že jsem přišla a jednak nebyl zvyklý, aby jej v takových chvílích někdo přerušoval. Můj klidný tón hlasu byl v takovém kontrastu s jeho řevem, že i oba chlapci najednou ztratili řeč.
„To jste si tedy vybrala pomocníka,“ vybuchl Snape, když se po chvíli vzpamatoval a významně ukázal na rozbitou sklenici.
„No snad nebude tak zle, kolego. Není to nic, co by se nedalo napravit.“ S tichým Reparo jsem sklenici zpravila, kouzlem jsem rozlitou tekutinu vrátila do sklenice a ještě jsem se postarala, aby mi skočila do nastavené ruky (což zjevně vyvolalo obdiv u Pottera, zatímco Longbottom jen zděšeně čekal co přijde dál) a podala jsem ji zpět Snapeovi se slovy:
„To se přece může stát každému, kolego. Longbottome je jinak nadaný žák s velmi dobrým charakterem. Proč Vám to vlastně povídám,“ dodala jsem s co nejmilejším úsměvem, „učíte ho déle než já, takže jste si toho určitě již všiml.“ Potter to už nevydržel a aby zamaskoval svůj úsměv, začal si ihned upravovat tkaničku u boty.
„Pojďte Longbottome, hodina začíná již za chvíli,“ řekla jsem dříve, než Snape stačil otevřít ústa, neboť jsem z výrazu jeho tváře pochopila, že je nejvyšší čas odtroubit ústup.
Když jsme dorazili do mého kabinetu Longbottom se pořád ještě trochu třásl a byl bledý jako stěna. Už jsem se na něj nemohla dívat a tak jsem řekla: „Drahý Longbottome, profesor Snape je zkušeným kouzelníkem a ve svém oboru se skutečně vyzná, ale přesto přese všechno je to jen člověk a vsadím se, že určitě nosí podobné spodky jako vy.“
Konečně se Longbottom uvolnil a začal se smát. „No tak to bychom měli,“ pokračovala jsem, když už měl konečně zdravější barvu. „Teď vezměte ty kompasy a jdeme.“

___________________________

Když jsem s Longbottomem přišla na následující hodinu, Potter, který zjevně doběhl těsně před námi, něco vzrušeně povídal svému sousedovi Weasleymu (konečně si už začínám ta jejich jména pamatovat) a několika dalším spolužákům kolem, z čehož jsem zaslechla jenom „… postavila se Snapeovi …“ Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, ale nemohla jsem si nevšimnout jejich obdivných pohledů. Opravdu jsem nečekala, že právě konfrontace se Snapem mi u studentů zvedne prestiž tak vysoko. Cesty Merlinovy jsou nevyzpytatelné. No, každopádně jsem získala několik dalších pozorných žáků navíc.

___________________________

Ten den jsem se u večeře snažila dělat jakoby nic, i když bylo zřejmé, že Snape se ovládá ze všech sil. Snažila jsem se ho ignorovat a jeho chladný, zlostný pohled jsem opětovala milými úsměvy.

Po večeři jsem se snažila jít co nejkratší cestou do svého pokoje. Ještě pár schodů a … počkat. Najednou jsem měla takový divný nepříjemný pocit. Než jsem stačila identifikovat, co to je, něčí ruka mě chytla u krku za hábit, přirazila ke stěně a už jsem měla před sebou ostré rysy Snapeova obličeje.

„Jestli mě budete ještě jednou před studenty zesměšňovat, tak si to s Vámi vyřídím,“ syčel na mě zlověstně. Naštěstí jsem se brzy vzpamatovala a vší silou jsem jej od sebe odstrčila.

„To jsem nikdy neměla v úmyslu. Psychické deptání labilních studentů však není žádným hrdinstvím,“ vmetla jsem mu do tváře.
„Tato škola není pro labilní, kolegyně,“ nasadil Snape ten nejnepříjemnější tón, jakého byl v té chvíli schopen.
„Jako učitelé jsme tu snad od toho, abychom takovým studentům pomohli a ne je zničili,“ pokračovala jsem.
„Takový začátečník jako Vy mě nebude poučovat,“ zvýšil Snape poněkud hlas.
„Měl by jste si pročistit játra, kolego, aby Vás ta vztahovačnost přešla,“ nedokázala jsem potlačit touhu vrátit mu něco z toho, co na mě zkoušel v mládí.

Náš slibně se rozvíjející rozhovor byl náhle přerušen srdcervoucím výkřikem v druhém patře. Překvapeně jsme se na sebe podívali a už jsme oba běželi do druhého patra. Na zemi ležela studentka Nebelvíru Parvati Patilová. Na rukou a na pravém spánku a tváři měla tržné rány, ze kterých krvácela.

„Jak se to jen mohlo stát?“ řekl Snape spíše pro sebe a s pohledem, ve kterém jsem rozpoznávala starostlivý pohled jeho matky, prohlížel Patilové zorničky. Zatímco se Snape skláněl nad Patilovou, všimla jsem si šedého oparu nízko nad podlahou a slabého, ale velmi nepříjemného zápachu.
„Honem na ošetřovnu,“ probral mě z mého zamyšlení Snape.

___________________________

Útok na Parvati Patilovou vzbudil značný rozruch. Druhý den ráno Brumbál všechny studenty informoval, k čemu došlo a vyzval je k ostražitosti. U večeře to hučelo jako v úle. Učitelé se ani nesnažili sjednávat nějaký pořádek, protože sami byli rozrušeni. Mně do smíchu také nebylo, protože jsem se naivně domnívala, že si v Bradavické škole spíše odpočinu od náročné práce v Institutu.

„Nedáte si ještě trochu salátu, kolegyně?“, vytrhl mě ze zádumčivé nálady najednou nějak nepřirozeně rozjařený hlas profesora Morta. Jeho úsměv jaksi nezapadal do všeobecně pochmurné atmosféry. Snažila jsem se ho ignorovat.
„Vidím, že stále nejíte maso,“ pokračoval neodbytně Mort, „myslel jsem, že Vás k tomu nutili jen na Institutu“ (proč mě jen posadili vedle tohoto náfuky, který si nevidí na špičku nosu). „Copak Vám takové omezování se v jídle nevadí?“
„Necítím žádné omezení,“ odpověděla jsem suše, neboť jsem neměla náladu zrovna jemu něco vysvětlovat.
„Bezmasá strava oslabuje, to mi nikdo nevymluví,“ vedl si profesor stále svou.

Nemínila jsem toho idiota dále poslouchat a raději jsem se zvedla od večeře dříve než ostatní. Nemohla jsem se ubránit mírnému rozladění, zejména když jsem si nedala pozor a pohyblivé schodiště mě přemístilo na opačnou stranu, než jsem potřebovala. Budu to muset obejít. Jo, co člověk nemá v hlavě, musí mít v nohách. Najednou jsem si uvědomila, že jsem sama ve stejné chodbě, ve které jsme se Snapem našli Patilovou. Pocítila jsem mrazení v zádech a uslyšela jsem slabý šustot v chodbě za rohem. Opět ten podivný zápach. Vzpomněla jsem si na tržné rány na obličeji a rukou Patilové. Najednou mi svitlo. Připravila jsem si hůlku. Do rohu chodby jsem hodila svůj klobouk, na který se ta potvora vrhla. „Arania exhumai!“ vykřikla jsem s plnou koncentrací a rozhodností. Z mé hůlky vyšlehl záblesk bílého světla doprovázený ohlušujícím praskotem. Naštěstí se mi podařilo tu smrtonožku i přes její hbitost zasáhnout hned na poprvé.

Z Velké síně se vyvalil dav studentů včele s učiteli. První ke mně doběhl Snape (na to, že je pořád někde zalezlý ve sklepení, má docela dobrou kondičku). „Jsi v pořádku,“ vyhrkl bez přemýšlení ze sebe. Ani si v tom rozrušení nevšiml, že mi začal tykat.
„Ano, jsem,“ odpověděla jsem a jen jsem pozorovala, jak se ode mě rychle odtáhl, když si všiml, že se blíží ostatní.
Postupně doběhli i ostatní profesoři a s překvapením zírali na vyceněné zuby smrtonožky. Když jsem viděla kamenný a poněkud zklamaný pohled kolegy Morta, nedalo mně to.
„Omlouvám se, kolego,“ obrátila jsem se přímo na něj, „pokud jste tu smrtonožku měl pro potřeby své výuky, ale byla poněkud agresivní.“
„Z čeho mě to obviňujete! Myslíte si, že bych něco tak nebezpečného zrovna já choval přímo ve škole?“ Pohled profesorky McGonagallové a několika dalších kolegů jasně vyjadřoval, že by je něco takového určitě nepřekvapilo.
„Promiňte, kolego, jste učitel obrany proti černé magii a já jsem tu nová, takže nevím jaké pomůcky používáte při vyučování,“ nasadila jsem jeden ze svých naivních úsměvů.

___________________________

Druhý den ráno před vyučováním si nás Brumbál zavolal do sborovny. Profesor Mort se dušoval, že o objevení se smrtonožky na půdě školy naprosto nic neví. Ticho, které ve sborovně zavládlo, bylo opravdu tíživé. Když profesor Mort pochopil, že se mu od jeho kolegů podpory nedostane, uraženě odešel.

„Vraťme se ke svým povinnostem,“ reagoval věcně Brumbál, „buďte však všichni ve střehu.“ Ostatní učitelé se pomalu začali vytrácet ze sborovny, když tu profesorka McGonagallová udělala něco, co mě hluboce dojalo. Přistoupila ke mně a podala mi ruku. Podání ruky v kouzelnickém světě není tak časté, jako ve světě mudlů. V kouzelnickém světě znamená výraz opravdu hlubokého přátelství. Kouzelníci si tak vyjadřují, že na sebe nebudou útočit a budou se nadále pouze podporovat. Vzápětí totéž udělal i profesor Kratiknot a profesorka Prýtová. Snape, který stál kousek vedle, se však s výrazem hlubokého nezájmu odvrátil a rychle odešel. Profesorka McGonagallová zachytila můj poněkud zklamaný výraz a řekla: „Nic si z něho nedělejte, je to takový mrzout.“

___________________________

Další týdny plynuly v relativním poklidu. Napětí opadlo a všichni už se těšili na první famfrpálový zápas v tomto školním roce. Přiznám se, že famfrpál zase až tak neprožívám, a tak jsem se rozhodla, že zatímco všichni ostatní se budou tísnit v lóžích a vysilovat své hlasivky, já se půjdu v klidu projít po školních pozemcích.

Bylo opravdu velmi hezky. Vítr už byl sice chladnější, ale obloha byla naprosto bez mráčku. Takové počasí je ideální pro pozorování různých vrstev éteru. Posadila jsem se na lavičku poblíž velkého dubu. Zachumlala jsem se do svého hábitu, uvolnila jsem zrak a bavila se pozorováním různých tvarových propojení zvukového a chemického éteru. V tom jsem zahlédla záblesk rudého světla, který směřoval k zakázanému lesu. Na chvíli jsem si myslela, že se mně to jenom zdálo, ale za chvíli se záblesk opakoval. Když jsem se lépe koncentrovala, zjistila jsem, že se jedná o zcela pravidelné impulsy směřující k určitému místu v lese a odtud zase někam dál. Když by šlo o náš Institut nebo Ministerstvo kouzel a ne o střední školu, tak bych řekla, že sem někdo nainstaloval odposlech. Co jiného by to však mohlo být?

Vydala jsem se směrem k zakázanému lesu. Takovéto „věcičky“ většinou běhají pod vysokým napětím a spojovací komunikační body jsou chráněny zvláštními kouzly. Proto jsem se pohybovala s maximální obezřetností a taky že se mi to vyplatilo. Když jsem se přiblížila na malou mýtinku v lese, ke které směřovaly rudé signály, uviděla jsem do země zapíchnutý kůl potřený nějakým slizkým lektvarem. Už jsem chtěla jít blíž, když jsem si po své pravé ruce všimla prutu vyrůstajícího ze země pod podivným úhlem. Udělala jsem tři kroky do zadu a rozhlížela se pozorně kolem. Za chvíli jsem uviděla další pruty, které byly v pravidelných intervalech zřejmě zabodnuty do země kolem komunikačního bodu. Rozostřila jsem zrak a přelaďovala jsem jej na různé frekvence elektrického éteru. V tom jsem uviděla velmi jemnou, ale zlověstně světélkující blánu, která jako by byla natažená mezi pruty.

Na nic jsem nečekala a běžela zpět do školy. Na hřišti právě vyhlašovali vítězství Nebelvíru nad Havraspárem. Věděla jsem, že Brumbál se na zápas nedíval, neboť ráno nás ve sborovně informoval o tom, že Ministerstvo kouzel opět vyhlásilo hloubkovou inspekci naší školy, takže od rána dával dohromady podkladové materiály pro ministerstvo. Ještě než jsem zaklepala na jeho dveře, už jsem slyšela jeho hlas: „Jen pojďte dále, Stello.“

„Promiňte, že Vás ruším, pane řediteli, ale je to opravdu velmi vážné.“ Stručně jsem ho informovala o tom, co jsem zjistila s tím, že podle mého názoru jde o cílené získávání informací. Kdo to však nainstaloval, to je velmi těžko říct. Na chodbě bylo slyšet, jak se davy studentů vrací zpět do školy.
„Říkáte, že komunikační bod je natřen nějakým slizkým lektvarem?“ zeptal se zamyšleně Brumbál. Vzal do ruky lesklý prášek, který hodil do krbu a zavolal: „Severusi, můžete na chvíli přijít?“ Když se Severus objevil v ředitelně, stručně jsme mu vylíčili, o co jde.
„Lektvary, které se využívají pro tyto účely, jsou velmi složité a vzácné,“ řekl vážně Severus. „Vyrábí je jen velmi málo specialistů,“ pokračoval. „Podle složení lektvaru, kterým je potřen komunikační bod, by snad bylo možné zjistit něco o tom, kdo má zájem o informace z naší školy, pane řediteli.“
„Výborně, Severusi, spoléhám na Vás,“ řekl Brumbál. „Stella Vám ukáže, kde komunikační bod objevila.“ V tichosti jsme se Severusem vyšli z ředitelny a zamířili jsme k jeho kabinetu, kde si vzal zkumavku. Od doby napadení Patilové sice už uběhla nějaká doba, ale Severus si stále ještě zachovával ode mě odstup. Jakoby mezi námi byla ledová stěna.
Když jsme vyšli před hrad, ukázala jsem k lesu a řekla: „Je to tam, kde vyčnívají ty tři vysoké smrky. Pomohu Vám, kolego.“
Snape se ke mně prudce otočil a v očích se mu zablýsklo. „Domníváte se kolegyně, že nedokážu sám provést jednoduchý stěr lektvaru?“ přezíravě se na mě podíval a zamířil sám k lesu.
Setřásla jsem ze sebe jeho jedovatosti a otočila jsem se zpátky k hradu. Už jsem chtěla jít, ale nakonec mně to přeci jenom nedalo. Vzpomněla jsem si na ochranou bariéru z elektrického éteru. Může to být někdy opravdu nebezpečné. Nebyla jsem si jistá, zda ji Severus umí správně deaktivovat. Možná ano. Pak se alespoň skrytě podívám, jak to dělá. Metod, kterými to lze udělat, je více a nepředstírám, že znám všechny.

V tichosti jsem se tedy začala plížit stále se prodlužujícími stíny k lesu. Jako za starých časů. Vybavily se mi mé zážitky z dětství, kdy jsem takto Severuse sledovala při jeho výpravách se Smrtijedy. Než jsme došli k lesu, už byla skoro tma. Severus si rozsvítil hůlku a sebevědomě vkročil do lesa.

Samozřejmě, že má předtucha byla správná. V té tmě si Severus ochranné bariéry nevšiml a jak do ní vběhl, několik záblesků nažloutlého světla ho zasáhlo přímo do hrudi. Odhodilo ho to dozadu až narazil zády a hlavou do nedalekého stromu, kde zůstal bezvládně ležet. Když jsem k němu doběhla, byl v bezvědomí, přerývaně dýchal, ale jinak se zdál v pořádku. Chvíli jsem váhala, co dříve, ale pak jsem mu z hábitu vytáhla zkumavku a přistoupila k ochranné bariéře. Rozhodla jsem se deaktivovat ji pouze na krátký okamžik, abych tak snížila na minimum riziko, že to někdo zaznamená.

Rychle jsem z komunikačního bodu setřela do zkumavky trochu slizu a honem jsem vyběhla ven. Severus byl stále ještě v bezvědomí, ale dýchal už klidněji.

Namířila jsem na něj hůlku a zamumlala jsem Mobilicorpus. Snapeovo tělo se lehce zvedlo ze země. Studenti i učitelé byli právě na večeři ve Velké síni, takže se mi podařilo Severuse nepozorovaně dopravit do jeho pokoje. Zkumavku jsem položila na jeho stůl a jeho tělo do postele. Hlavu měl bezvládně stočenou ke svému pravému rameni a jeho černé vlasy mu splývaly přes obličej.

Vzala jsem mu hlavu do dlaní a jemně odhrnula vlasy z obličeje. Rozepnula jsem mu u krku několik knoflíčků, aby mohl lépe dýchat. Mám jít nebo mám zůstat? Rozhlédla jsem se kolem. Na jeho nočním stolku stála fotka, na které byl v objetí se svou matkou. Mohlo mu na ní být asi tak šestnáct let a vypadali na ní oba velmi šťastní. Zapálila jsem v krbu, když tu mi padl zrak na fotku, která stála v rámečku na římse krbu. Byla to naše společná fotka z výletu, když jsme byli ještě malí. Myslím, že ji tehdy dělala paní Snapeová. Mohlo mně být asi tak pět let a vítězoslavně jsem v ruce držela za nohu malého horského skřítka, který se snažil vyprostit z mého sevření, zatímco Severus stál za mnou a pobaveně držel za krk mnohem většího skřítka, který se mě zezadu snažil napadnout. Vida, to jsem tehdy ani netušila.

Najednou se Severus na posteli zhluboka nadechl. Přiběhla jsem k němu. Stále ještě vypadal, jako by hluboce spal. Neodolala jsem a vjela jsem mu lehce prsty do vlasů. Přestože měl na obličeji stále svůj vážný výraz, připadal mi najednou velmi přitažlivý. Hořce jsem si musela přiznat, že jsem ho vlastně vždy obdivovala. Nechtěla jsem si to však nikdy naplno přiznat, abych si v sobě vytvořila ochranou bariéru proti jeho přehlížení. Najednou však ve mně nebyla žádná hořkost, ani zklamání a já pocítila touhu ho hladit všude, kde by mi dovolil.

Už jsem se k jeho rtům lehce skláněla, když tu se najednou pohnul, jako by se začal probouzet. Na nic jsem nečekala a utekla jsem. V mém pokoji, který byl o patro výše než jeho, mi ještě dlouho bilo srdce a zdaleka ne pouze proto, že jsem celou cestu běžela.

_______________________

Druhý den se Snape zdál ještě zamlklejší než obvykle. Očividně mu nešlo do hlavy, jak se ocitl zpátky ve svém pokoji se zkumavkou plnou slizu na stole. Rozhodně jsem mu nechtěla v tomto směru nic ulehčovat, abych náhodou nemusela vysvětlovat něco, co by mu mohlo zavdat příčinu k pro mě zraňující reakci.

Odpoledne jsem našla na stole ve svém kabinetu vzkaz, že se mám ihned dostavit k řediteli. Když jsem vstoupila do ředitelny, Brumbál mi pokynul k připravené židli a řekl: „Posaďte se Stello, Severus přijde za chvíli.“ Srdce mi poskočilo v hrudi, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát.
Za okamžik skutečně vpadl do ředitelny Snape. Trochu se zarazil, když mě tam uviděl sedět, ale Brumbál mu nedal prostor k otázkám. Pokynul mu k druhé židli a šel přímo k věci.
„Tak jak jste pořídili v lese? Odebrali jste vzorek, Stello?“
Nastala chvíle trapného ticha, ale nakonec jsem ze sebe vysoukala: „Ukázala jsem kolegovi, kde komunikační bod je, ale trval na tom, že půjde sám, pane řediteli.“
„Sám jste odebral vzorek, Severusi?“ Brumbál překvapením povytáhl obočí. „Jaké jsou výsledky?“
Na Snapeově kamenném obličeji bylo těžko něco vyčíst, když odpověděl: „Ano, vzorek mám, pane řediteli. Čekám ještě na výsledky některých testů, ale první reakce ukazují na přítomnost silic pepřovníku madagaskarkého. Jedná se o velmi vzácnou surovinu v našich krajích. Výtažek z této rostliny jsem viděl pouze jednou ve svém životě u jednoho známého.“ Odmlčel se.
„Před Stellou můžete hovořit otevřeně, Severusi,“ vytušil důvod jeho váhání Brumbál, „plně jí důvěřuji.“
Severus si mě změřil přísným pohledem a řekl: „Viděl jsem to jen u Luciuse Malfoye.“
Brumbál vážně pokýval hlavou. Po chvíli se zeptal: „Jakou bariérou byl komunikační bod chráněn? Neměl jste problémy, Severusi?“
S určitou mírou zadostiučinění jsem si všimla mírného zmatku ve Snapeově tváři. Zhluboka se nadechl, ale než stačil něco říci, odpověděla jsem za něj: „Koncentrovaný elektrický éter, pane řediteli.“ Brumbál chvíli přejížděl zrakem mezi mnou a Severusem. „Kolega si s ním jistě hravě poradil,“ dodala jsem kousavě
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Severus na mě pátravě podíval.

________________________________

Dalších několik dnů uběhlo v relativním poklidu. Měla jsem však pocit, že najednou potkávám tzv. náhodou Severuse častěji než dříve. Několikrát jsem zachytila jeho dlouhý pohled. V knihovně se ke mně rozešel, jako by mi chtěl něco říct, ale najednou se tam objevilo několik studentů, takže si to zase rozmyslel. Tušila jsem, o čem se chce asi bavit, ale nebyla jsem si jistá, zda mi chce poděkovat nebo vynadat.
Byla jsem právě zabrána do studia nového výtisku Magické revue ve svém kabinetu, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Když jsem otevřela, za dveřmi stáli Potter, Weasley a Grangerová. „Paní profesorko, musíme s Vámi naléhavě mluvit,“ řekl Potter. Rozhlíželi se nervózně kolem, zda je někdo nevidí.
Pozvala jsem je dál. Jejich vyplašený pohled ve mně probudil zvědavost. „Tak copak se děje tak vážného?“ přerušila jsem ticho.
„Paní profesorko, asi před týdnem jsme Vás viděli jít z hradu směrem k Zakázanému lesu samotnou s profesorem Snapem,“ jako první se odhodlala Grangerová. „A viděli jsme, jak na Vás pak křičel,“ skočil jí do řeči Weasley. Trochu jsem znejistěla. Co asi tito všudybylové všechno vědí?
„Nebylo to nic vážného,“ snažila jsem se rozptýlit jejich obavy.
„No jo, ale od té doby Vás Snape začal sledovat, paní profesorko,“ řekl s pochmurným výrazem ve tváři Potter.
„Profesor Snape, Pottere. No to snad ne?“ řekla jsem, i když málo přesvědčivě, neboť jsem měla stejný pocit. Nechtěla jsem však, aby se zrovna tihle tři míchali do mých soukromých záležitostí se Snapem. „Co po mně vlastně chcete?“ zeptala jsem přísně.
„Buďte prosím opatrná,“ řekla Grangerová, „my víme, že pan ředitel Snapeovi věří, ale …“, zarazila se. Potter však dokončil myšlenku za ni: „Víme, že sloužil Voldemortovi, tak buďte jen opatrná. Je možné, že stále ještě …“
„Žádné „ještě“ Pottere není,“ odpověděla jsem.
„Jste si tím jistá?“ zeptala se opatrně Grangerová.
„Ano jsem,“ řekla jsem pevně, ale nezdálo se, že bych je zcela přesvědčila. Na rozdíl od nich jsem však věděla, jak zemřela Severusova matka.

__________________________________

Oslavy Halloweenu proběhly ve velmi sváteční atmosféře. Hostina se protáhla déle než obvykle. Znovu jsem zachytila Severusův pohled. Rozloučila jsem se při nejbližší možné příležitosti. Ne kvůli němu, ale byla jsem utahaná jako kotě. Již několik dní jsem každou volnou chvíli pracovala na své nové publikaci. Už jsem skoro stála před dveřmi svého pokoje, když mě někdo chytil za ramena a prudce otočil. Severus se skláněl nade mnou a opíral se rukama o stěnu ve výši mých ramen, abych nemohla odejít.
„Nevyhýbejte se mi. Potřebuji s Vámi mluvit.“ Když uviděl můj tázavý pohled, dodal: „O samotě.“
„O čem? O Vaší ješitnosti, kolego?“ zeptala jsem se unaveně.
Pevně sevřel rty a narovnal se. Nakonec ztěžka a velmi neochotně připustil: „Ano, o tom také.“ Nervózně se rozhlédl kolem. „Pozvete mě dál, Stello?“ Nejdřív jsem myslela, že jsem přeslechla. Kromě toho, že to bylo poprvé, co mě od našeho dětství oslovil jménem, něco takového jsem opravdu nečekala.
Věděla jsem, že se konfrontaci asi nevyhnu, takže jsem ho pozvala dál.
Zavřela jsem za námi dveře a dívala jsem se jak došel až k mému psacímu stolu, který byl sotva vidět pod haldou různých publikací a pergamenů s výpisky.
Pomalu jsem k němu došla: „Promiňte, ale když píši něco nového, nemám čas na uklízení.“
„Chápu,“ řekl tiše s krátkým smutným úsměvem.
Najednou se otočil a podíval se mi zpříma do očí. „Co se stalo tenkrát v tom lese? Vím, že jste to byla Vy, kdo mně pomohl.“
Stručně jsem mu popsala, co se v lese stalo.
„Cítím se jako hlupák,“ řekl hořce.
„Proč? Udělal jste pouze chybu a to se stane občas každému z nás. A to, že máte osobní zkušenost k účinky elektrického éteru, … po tom přece nikomu nic není, že?“
„Nikomu jste to neřekla?“ zeptal se trochu nedůvěřivě.
„Přestaňte obviňovat sebe z hlouposti a mě z užvaněnosti, Severusi. Dáte si něco k pití? Máslový ležák není mé oblíbené pití, ale mám tu vynikající bylinný likér.“ Otevřela jsem svůj sekretář. „Pokud tedy neodmítnete?“
Podala jsem mu nalitou skleničku a podívala se mu zpříma do očí. „Kdysi jsme si přeci tykali, ne?“
Díval se na mě s mírným úsměvem a jeho oči najednou ztratily veškerou tvrdost. Pomalu si nabídnutou skleničku vzal. „To je pravda … Stello.“
„Severusi.“ Přiťukli jsme si skleničkami a posadili jsme se do křesel. Zavzpomínali jsme spolu na dětství a  pak jsme si povídali, co kdo prožil za poslední léta, i když jsme se oba pečlivě vyhýbali tématům, o kterých jsme nechtěli mluvit. Najednou se Severus odmlčel. Lokty se opíral o svá kolena a tvář měl skrytou v dlaních.
„Co Tě trápí Severusi?“ zeptala jsem se po chvíli mlčení.
Napjatě jsem čekala, co z něho vypadne.
„Bude mi za chvíli čtyřicet,“ řekl ztěžka a opíral si hlavu o sepjaté ruce.
„No a? To přeci pro kouzelníka není žádný věk,“ jeho obavy mi připadaly opravdu směšné. Severusova tvář však byla naprosto vážná.
„Mám strach, že zemřu stejně brzo, jako moji rodiče.“ Najednou prudce vstal a podrážděně dodal: „Proč Ti to tady vlastně povídám.“

Vstala jsem z křesla a zastoupila mu cestu ke dveřím. „Protože si potřebuješ o tom s někým promluvit a víš, že já to nikomu vykládat nebudu. Pokud však nechceš, nic mi vysvětlovat nemusíš.“ Podala jsem mu ruku a zcela vážně mu hleděla do očí. Překvapeně trochu poodstoupil a upřeně se na mě podíval, jako by stále ještě zkoumal, nakolik mi může věřit. Nakonec se mírně usmál a moji ruku přijal.
„Nemyslím si, že by jsi po svém otci zdědil dispozice k infarktu, Severusi,“ řekla jsem, když povolil sevření své ruky, „a Tvá matka přece nemusela tak brzo zemřít.“ Zděšeně se na mě podíval.
„Ano, vím jak zemřela Tvá matka, Severusi,“ pokračovala jsem, „a vím, že si to stále ještě vyčítáš.“
„Jak to víš?“ chytil mě pevně za ramena až to zabolelo.
„Neboj se, od Smrtijedů ne.“ Vyprostila jsem se z jeho sevření. „Zjistila jsem to už za vysokoškolských studií, když jsme studovali nahlížení do Vesmírné kroniky. Mohu Tě ujistit, že jsem o získání zrovna těchto informací neusilovala. Dodnes nevím, proč mně to bylo ukázáno. Brala jsem to pouze jako zkoušku své mlčenlivosti.“

Samozřejmě jsem na to svoji teorii měla. Vztah matky a syna bývá zpravidla velmi silný a přetrvává smrt jednoho z nich. Protože měla paní Snapeová silný vztah i ke mně, možná měla zájem, abych o okolnostech její smrti věděla. Šlo o to, že se jí podařilo vypátrat, kdo si jejího synečka tak mocně podmanil. Udělala pak něco naprosto šíleného, avšak hluboce mateřského. Sama se vypravila k Vy-víte-komu a prosila jej, aby nechal jejího syna na pokoji. Vy-víte-kdo se jí však vysmál a dokonce proti ní použil kletbu Cruciatus. Protože si celou situaci vyhodnotil tak, že Severusova matka je slabým místem jeho oblíbeného Smrtijeda, nechal ji zabít. Pan Snape dostal infarkt krátce poté, co se dověděl o smrti své ženy. Když to Severus všechno zjistil, ve svém nitru se od Vy-víte-koho se vší rozhodností odvrátil. Hořce si uvědomoval, že kdyby nebylo jeho vazby k Vy-víte-komu, jeho rodiče by byli ještě na živu. Věděl, že přes své veškeré schopnosti se nemůže Vy-víte-komu postavit přímo sám. Poprosil proto o ochranu Brumbála a po dohodě s ním mu dělal zvěda.
Snad se mi to jenom zdálo, ale jakoby se v Severusově očích zaleskly slzy. Rychle se vrhnul ke dveřím. „Dobrou noc,“ řekl jakoby mimochodem.

________________________

Od té doby ledy mezi mnou a Severusem roztály a přesto jsme se viděli velmi málo. Na školu přišla hloubková inspekce Ministerstva kouzel, která se snažila vše obrátit na ruby. Všichni si odechli, když konečně odešli. Bohužel se však poté začaly dít podivné věci. Profesorka McGonagallová našla ve svém kabinetu jedovatého pavouka. Profesor Kratiknot našel jednoho dne své věci v kabinetu neuvěřitelně rozházené. Ve svém krbu jsem nalezla odposlechové zařízení. Jediný, kdo měl dobrou náladu, byl profesor Mort. Nedlouho na to došlo k dalšímu útoku na dva studenty. Jednoho ve skleníku profesorky Prýtové napadala masožravá rostlina a druhého téměř ve stejném okamžiku, ale na druhém konci bradavických pozemků napadli třaskoletové (o kterých nikdo neví, kde se tam vzali, neboť v těchto krajích nežijí) a ošklivě ho popálili.

Začátkem prosince svolal Brumbál další poradu. Nezvykle odměřeně rozdělil úkoly, zejména pokud jde o dozor o Vánocích a ukončil poradu. Učitelé se pomalu začali vytrácet ze sborovny, když Brumbál dodal: „Prosím ředitele kolejí, aby zde ještě chvíli zůstali.“ Zamířila jsem ke dveřím. „Vy, Stello, zde také prosím zůstaňte.“ Netušila jsem, o co jde, tak jsem si raději sedla až na konec stolu.

„Kolegové,“ pronesl vážně Brumbál, když jsme osaměli, „je nutné, abychom v užším kruhu projednali velmi naléhavé věci. Síly Zla se opět začaly koncentrovat. Všichni víte o prověrkách činnosti naší školy, které zahájilo ministerstvo. Není to nic jiného, než další pokus o destabilizaci naší školy. Hanebné je, že se ony síly neštítí útoků na ty nejnevinnější, na naše studenty. Ochranné bariéry, které zde až donedávna fungovaly, byly vážně narušeny a bude je třeba obnovit a zjevně značně posílit. Máte-li v tomto směru jakékoli návrhy, rád je uvítám.“

Profesorka McGonagallová nabídla, že by mohla do vstupních bran na bradavické pozemky postavit sochy rytířů, které budou aktivovány v okamžiku, kdy bude dovnitř procházet někdo s úmyslem školu nebo studenty poškodit. Rovněž profesorka Prýtová nabídla řešení ochrany skleníků a profesor Kratiknot zase ochranu famfrpálového hřiště.
„Vaše návrhy přijímám,“ řekl Brumbál, „budeme však potřebovat zajistit komplexní ochranu našich prostor a pokud možno je vyčistit od nepřátelských zásahů, které zde již byly implantovány.
„Mohl bych připravit Protectio magnum, pane řediteli,“ ozval se Severus, „je to jeden z velmi silných ochranných lektvarů, který se dá lehce rozprášit i po velkém území a zabrání tak vstupu neoprávněných osob.“
„Jak dlouho Vám bude trvat příprava Severusi?“ zeptal se Brumbál.
„Tři dny, pane řediteli. Jeho příprava se bohužel nedá nijak urychlit.“
„Dobře, určitě ho připravte,“ pokračoval Brumbál, „budeme však potřebovat jednat okamžitě, neboť po všech těch nehodách můžeme Voldemortův přímý zásah očekávat co nejdříve. Úplněk bude už za dva dny.“
V místnosti se rozhostilo naprosté ticho. Najednou se Brumbál zadíval přes své půlměsíčkové brýle přímo na mě. Jak mírně sklonil hlavu, hned mi bylo jasné, že se na mě nedívá pouze těma svýma pomněnkovýma očima. Bez varování mně položil přímou otázku.
„Stello, jak dlouho udržíte Omniapotencium?“ Všichni v místnosti sebou trhli.  Dokonce i Snape měl ve tváři směs údivu a překvapení. Za jiných okolností by mě to docela pobavilo, ale situace byla příliš vážná. Už z formulace otázky mi bylo jasné, že před Brumbálem nemá cenu zapírat, že jsem se ve svém životě pokoušela o jednu z nejvyšších forem magie.
„Naposledy to bylo dva dny, pane řediteli,“ řekla jsem.
„Potřebujeme tři dny Stello, uděláte to pro nás?“ řekl vážně Brumbál.
„Albusi, to přece nemůžeš po ní chtít!“ vykřikla profesorka McGonagallová, která tím přesně vyjádřila pocity nejistoty, které mě na chvíli ovládly. Kouzlo Omniapotencium neboli Ochrana nejmocnější nenese své jméno jen tak pro nic za nic. Správně provedeno poskytuje doslova absolutní ochranu tak daleko, kam až sahá vědomí kouzelníka, který je provádí a v tomto dosahu paralyzuje a rozpouští všechny nepřátelské síly. Má to však jeden háček, vlastně dva: 1) stačí udělat jen malou chybu a shoříte jako papír a 2) i v případě, že jste vše provedli správně, po dobu působení tohoto kouzla jste vystaveni tak silným energiím, že delší expozice může Vaše tělo dost poškodit. Drobné popáleniny na různých místech těla patří k těm mírnějším následkům.

To je také důvod, proč i pokročilí kouzelníci se tomuto kouzlu vyhýbají, nehledě na to, že podle tradice jeho přesný popis nesmí být nikde sepsán. Záleží pouze na kouzelníkovi, který toto kouzlo ovládá, zda je jinému kouzelníkovi ústně sdělí a do jeho provádění jej zasvětí. Za to však nese plnou odpovědnost.
„Jsem si vědom rizika, které z toho pro Vás vyplývá, Stello, ale kdybychom nebyli v takové situaci, nežádal bych to po Vás,“ řekl Brumbál.
„Já vím a proto to přijímám,“ odpověděla jsem.
„Ale to přece ...,“ snažila se ještě trochu protestovat profesorka McGonagallová.
„Už jsem se rozhodla, Minervo,“ řekla jsem pevně.
„Co k tomu budete potřebovat?“ zeptal se věcně Brumbál.
„Myslím, že nejvhodnější by to bylo provést v místnosti někde ve sklepení. Kdyby se něco stalo …. tak aby se oheň nešířil po hradě.“
„Severusi, pokud se nemýlím,“ pokračoval Brumbál, „za Vaším kabinetem ve sklepení je Vaše soukromá laboratoř. Byl by jste ji ochoten na tři dny uvolnit?“
„Samozřejmě, pane řediteli,“ řekl Severus sotva slyšitelně.
„Žákům prosím o tom nic neříkejte,“ pokračovala jsem, „řekněte jim, že jsem nemocná nebo něco jiného příhodného. Co však budu potřebovat ze všeho nejvíc, aby mě po ty tři dny nikdo nevyrušil.“
„Můžete se o to postarat, Severusi?“ obrátil se na něj Brumbál. „Zapečetíte za Stellou dveře a budete kontrolovat, zda pečeť nikdo nenarušil.“ Poté se Brumbál rozhlédl kolem: „Nikdo jiný než my neví, čemu se bude Stella po tři dny věnovat. Na vlastní oči jsem viděl uhořet svého přítele, který byl vyrušen při provádění tohoto kouzla. Proto jí prosím poskytněte plnou podporu.“

Mlčky jsem se se Severusem odebrala do sklepení. Pomohla jsem mu uklidit všechny lektvary, které měl ve své laboratoři a poté jsme rozestavěli skleněné nádoby s vodou a svíce do patřičných vzdáleností. Pracovali jsme v naprosté tichosti.

Když bylo vše hotovo, Severus ke mně přistoupil a zhluboka se nadechl. „Chtěl bych se Ti omluvit,“ řekl tiše. Navenek jsem se ovládla, ale v duchu mi čelist spadla málem až ke kolenům. „Když jsi přišla, myslel jsem si, že si sem jen Institut dosadil svého člověka ... vůbec jsem netušil, že jsi … už tak daleko.“ Najednou, jako by mezi nás vstoupilo jemné bílé světlo.

„I já bych Ti chtěla něco říct. Láska není slabost Severusi. Je jako zlatý klíč, který odemyká brány Síly bezpečným způsobem.“ Nevím, kde se to najednou ve mně vzalo, ale byla to přesná definice toho, proč Severus nebyl k vysoké magii dosud přizván. Severus jemně skousl svůj dolní ret a znovu se zhluboka nadechl.

„Měl by jsi už jít,“ řekla jsem, než stačil cokoli říct, protože jsem to už nechtěla déle prodlužovat. Severus mlčky pokývl, rychle se otočil a téměř vyběhl ven. Pak už jsem jenom slyšela, jak kouzlem pečetí dveře.

Ještě jednou jsem vše zkontrolovala. Přestože ve sklepení byla dost zima, odložila jsem vše až na jemnou košili, neboť jsem věděla, že brzy mi bude opravdu horko. Vzdala jsem úctu Nejvyššímu a poprosila jsem o ochranu a vedení, jak mě to naučil můj učitel. Do různých vrstev éteru jsem nakreslila příslušné znaky a usedla jsem na pohodlné sedátko uprostřed místnosti. Během několika okamžiků jsem ucítila teplo na temeni hlavy, které rychle zalilo celé mé tělo. Kolem mě se začaly šířit soustředné kruhy, které se postupně rozšiřovaly po celém hradě, přilehlých pozemcích až k Prasinkám. Ze čtyř stran ke mně přišli z éterných plání strážci s ohnivými meči. Mé vědomí se rozlilo až k nejvzdálenějšímu okruží, takže jsem jakoby zaráz vnímala, co se děje v celých Bradavicích.

Na celém chráněném území se oteplilo, což naštěstí většina studentů přičítala krásnému slunečnému počasí, které je jedním z vedlejších účinků tohoto kouzla. Jakoby zdálky ke mně doléhaly obrazy a zvuky všeho, co se dělo kolem. Tyto obrazy jsem pouze zaznamenávala, aniž by se má mysl zabývala jejich hodnocením:

„… kam pojedete letos na Vánoce … všimli jste si těch nových soch u vchodu … profesorko, zavolejte ihned do nemocnice Sv. Munga … profesor Mort, zástava srdce … Harry, mám o ni strach, Snape ji odváděl do sklepení, a pak už jsem ji neviděla … proč přeložili návštěvu Prasinek až na další víkend … Longbottome, pokud roztavíte ještě jeden kotlík, nepustím Vás ke zkouškám … Hagride, co to v lese hoří … Zmijozel už má zase nová košťata na famfrpál … co tady ve sklepení Pottere děláte … chceme vědět, co je s profesorkou Solveradžovou, vedl jste ji sem … do toho Vám nic není, okamžitě zmizte …

Pomalu jsem začala ztrácet pojem o čase, ale věděla jsem, že kouzlo je nastaveno přesně na tři dny, kdy přestane působit. Tělo jsem už ani necítila. Do mé páteře byly zavedeny jemné paprsky světla, které mi poskytovaly výživu. Prožívala jsem lehce euforický stav, který tlumil jakoukoli bolest. Třetí den se však žár vystupňoval. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost a stále udržet koncentraci na stejné hladině.

Najednou se soustředné kruhy pohnuly směrem ke mně. Strážci se lehce uklonili a začali se pomalu vzdalovat. Obrazy a zvuky kolem začaly utichat a já začala procitat do svého běžného vědomí. Svíce už téměř dohořely a voda ve skleněných mísách se už vypařila. Tělo jsem měla úplně ztuhlé. Pokusila jsem se maličko pohnout rukou a ihned jsem ucítila palčivou bolest. Mé oči si už pomalu zvykly na příšeří sklepení. Na vnitřních stranách rukou a stehen a na hrudi jsem měla rudé fleky, které mě příšerně svěděly a pálily. Propocené vlasy mi splývaly na ramena, kde se mi jejich konce zasekávaly do popálenin na ramenou. Rty jsem měla rozpraskané a ve spáncích jsem cítila ostrou bolest.

Najednou jsem za dveřmi uslyšela vzrušené hlasy a kouzlo na odpečetění dveří. Do místnosti vběhl Snape s Brumbálem, McGonagallovou a madam Pomfreyovou.

„Nosítka, rychle,“ uslyšela jsem nad sebou Brumbálův hlas. Něčí ruce mě nadzvedly a pokládaly na připravená nosítka. Vyjekla jsem bolestí. Vzhledem k tomu, že bylo hluboké ticho a kolem se míhaly pouze rozsvícené louče, pochopila jsem, že je hluboká noc. Bylo mi tak zle, že jsem nebyla schopna na nic reagovat, snažila jsem se jen udržet vědomí, abych věděla, co se kolem děje.

„Roztrhněte jí tu košili, Minervo, dáme jí olejový zábal,“ slyšela jsem jako zdálky hlas madam Pomfreyové. „To není nic pro Vás Severusi!“ Madam Pomferyová ho zřejmě dost nevybíravě vystrčila z ošetřovny, neboť se Severus snažil protestovat, ale nakonec jsem uslyšela jen prásknutí dveří.

________________________

Nevím jak dlouho jsem na ošetřovně ležela. Když jsem se probrala, za okny právě zapadalo slunce. „No to je dost,“ starostlivě se nade mnou skláněla madam Pomfreyová. „Cítíte se už trochu lépe?“

Pokusila jsem se o slabý úsměv, ale jak jsem pohnula hlavou, opět jsem ucítila silnou bolest ve spáncích. Madam Pomfreyová mi pomohla se trochu nadzvednout a podávala mi sklenici vody. Připadala jsem si jako housenka zabalená v kukle.
„Co to je?“ vypravila jsem ze sebe a dívala se na lahvičku na nočním stolku.
„To je …,“ madam Pomfreyová pevně stiskla rty, „to je od profesora Snapea. Nedal se odbýt, že prý Vám to musím dát. Posilňující lektvar s tišícími účinky.“ Dodala evidentně nespokojená, že se jí někdo plete do řemesla. „Ale jestli to nechcete …“
Když jsem vypila Severusův lektvar, začala jsem opět usínat. Ještě jsem cítila, jak mě madam Pomfreyová kouzlem nadzvedla a vyměnila mi zábal.

________________________

Na tváři jsem ucítila jemný dotyk. Kdesi v dálce hodiny odbíjely půlnoc. Byla jsem příliš vyčerpaná na to, abych otevřela oči. Uslyšela jsem tichý zvuk, jak někdo sejmul víčko z keramické nádobky a ucítila jsem příjemnou jemnou vůni. Něčí ruce mi něžně začaly roztírat hojivý krém po spáncích. Bylo to velmi příjemné, jenom mi bylo divné, proč to dělá madam Pomfreyová uprostřed noci. Cítila jsem jak mi pomalu rozbaluje můj zábal a roztírá mi hojivou mast na popálená místa na hrudi, rukou a nohou. Znovu mě zabalila do zábalu a jemně přikryla přikrývkou. Potom jsem uslyšela jemné cinknutí skla a prstem mi zvlhčila rty nějakou řídkou nasládlou tekutinou. Pak mě začala lehce prstem přejíždět po obočí, nose, tváři a krku. Trochu mě to zarazilo, ale vůbec jsem nebyla schopná se ani pohnout. Nakonec byla jsem ráda, že má o mě takovou starost.

_______________________

Druhý den jsem se probudila už před polednem. Spánky mě už mnohem méně bolely a celkově jsem se cítila lépe. Když madam Pomfreyová zjistila, že jsem už vzhůru, přinesla čerstvý zábal.
Opatrně mě rozbalila a s radostí vykřikla: „Vida, jak to zabralo. Je vidět, že Vám ty zábaly dělají dobře.“ Všimla jsem si jejích kruhů pod očima. „Ponocovala jste?“ zeptala jsem se.
„Ani mi nemluvte,“ zlobně pohodila rukou, „ti darebáci Crabbe a Goyle se zase tak přecpali dorty, že jim bylo pořádně špatně. Vrátila jsem se ze Zmijozelské věže až v jednu v noci.“
Pochopila jsem, že tady něco nehraje. Unavená jsem sice byla dost, ale odbíjení půlnoci a jedné v noci snad ještě rozeznám. V jednom však měla madam Pomfreyová pravdu. Popáleniny už vykazovaly zřetelné známky hojení.
„Madam Pomfreyová,“ zavolala jsem na ni. Rychle se ke mně otočila: „Přejete si paní profesorko?“
„Mám hlad,“ usmála jsem se na ni.
„Výborně, to je dobré znamení. Hned Vám přinesu trochu polévky.“
Popáleniny na rukou mě stále ještě bolely, ale byla jsem ráda, že se dokážu už najíst sama. Všimla jsem si lahvičky s dalším lektvarem, která ležela na nočním stolku.
„Další pozdrav od kolegy Snapea?“ zeptala jsem se, když si madam Pomfreyová přišla pro talíř.
„Ano,“ řekla už s mnohem přívětivějším výrazem ve tváři než včera, „máte to prý vypít na noc, nelépe nalačno.“ Opatrně mně vyměnila zábal. „Pan ředitel Brumbál bude mít radost, že je Vám už lépe. Teď odpočívejte.“ Zatáhla za sebou zástěnu.
Hm. Tak tedy na noc a nalačno. Začalo mi svítat. No, snad se kolego nebudeš zlobit, když to vypiji ihned, pomyslela jsem si. Opatrně jsem vysoukala ruku ze zábalu a vypila lektvar. Jen jsem stačila zasunout ruku zpět, už mně ztěžkla víčka a já se ponořila do slastného spánku.

Probrala jsem se, když už byla všude kolem tma. Hodiny odbíjely deset hodin. S námahou jsem se posadila. Všude kolem bylo naprosté ticho. Se zaťatými zuby jsem se dobelhala na záchod. Opatrně jsem nahlédla do pokoje madam Pomfreyové. Ležela oblečená na své posteli a klidně oddychovala. Na jejím nočním stolu stála podobná lahvička od lektvaru, jako na mém. Že by další hojivý lektvar, kolego? Zdálo se, že Severus nic neponechal náhodě.

Pomalu jsem se zasunula do svého zábalu a čekala jsem. Konečně začala odbíjet půlnoc. Za dveřmi jsem uslyšela tiché kroky. Rozhodla jsem se, že to Severusovi nepokazím a předstírala jsem tvrdý spánek. Možná by se cítil trapně a chce mi přeci pomoci. Nehledě na to, že mi ta mast skutečně pomáhala.

Nejprve si u nočního stolku ověřil, že lavička od jeho lektvaru je prázdná a pak mi opět začal jemně roztírat mast po spáncích. Chvíli mě hladil palcem po mých rtech. Pak mě opatrně rozbalil a začal mi roztírat mast po ramenou a po hrudníku. Zhluboka jsem se nadechla. Zjevně se zarazil a pak jsem ucítila jeho dech u svého obličeje, jako by zkoumal, zda pořád spím. Pak opět nabral mast a začal mi ji roztírat na nohách. Z jeho rukou vyzařovalo příjemné teplo. Lehce jsem pootevřela oči a viděla jsem, jak se nade mnou sklání a vlasy mu splývají přes obličej. Musela jsem se opravdu ovládat, abych na sobě nedala nic znát.

Poté mě opět zabalil a znovu jsem ucítila jeho dech u svého obličeje. Pak se ale zarazil, pohladil mě znovu po rtech a rychle odešel.

Byla jsem v rozpacích. Jeho dotyky byly neskutečně příjemné a něžné. Mám tomu dát průchod? Na druhou stranu jsem věděla, že životní situace nás obou je velmi složitá a nedává mnoho šancí na trvalý vztah.

__________________________

Další den ráno mi už bylo opět o poznání lépe, z čehož měla madam Pomfreyová neskrývanou radost. Po mých popáleninách už zbyly jen růžové flíčky. Konečně jsem mohla ležet už jen tak v košili. Radost madam Pomfreyové poněkud pohasla, když jsem jí oznámila svůj záměr dnes odpoledne opustit její ošetřovnu a přesunout se do svého pokoje.

Svůj názor na můj zdravotní stav si madam Pomfreyová asi nenechala pro sebe, protože ještě před obědem mě přišel navštívit profesor Brumbál s profesorkou McGonagallovou. Ujistila jsem je, že se už cítím skoro zdravá a že od příštího týdne bych zase chtěla učit.

Profesor Brumbál mě v krátkosti informoval o tom, co se dělo ve škole, když jsem byla ve sklepení. Během dvou dnů shořela všechna odposlechová zařízení, což působilo zděšení hlavně u pana Filche, který tak byl nucen o poznání více uklízet. Profesora Morta našli druhý den působení na cestě do Prasinek, kde narazil na bariéru, kterou vytvořilo Omniapotencium. Dostal srdeční záchvat a v nemocnici Sv. Munga se ještě nedostal z bezvědomí. Studentům oznámili mé onemocnění, což všichni přijali jako informaci, kromě Pottera a jeho přátel, kteří obelstili madam Pomfreyovou a ověřili si, že nejsem na její ošetřovně. S detektivním talentem sobě vlastním objevili nové pečetě na dveřích nedaleko jejich učebny lektvarů ve sklepení, kde je nachytal profesor Snape. Teprve až po jeho důrazných výhružkách vyloučením ze školy, byli ochotni sklepení opustit.

Ihned po obědě jsem se odebrala na svůj pokoj. Už jsem byla v takovém stavu, že jsem si mohla dopřát koupel. Po večeři, kterou mi donesli na můj pokoj, se ozvalo slabé zaťukání na dveře. Vzala jsem si na sebe župan a šla jsem otevřít.
Za dveřmi stál Severus. „Slyšel jsem, že je Ti už lépe?“
„Ano, pojď dál,“ usmála jsem se. Trochu zaváhal, ale pak vstoupil. Sáhl do svého hábitu a vytáhl malou keramickou dózu. „Něco jsem Ti přinesl. Třeba to nebude tak účinné jako zábaly madam Pomfreyové, ale …“
„S láskou připravované věci vždy pomohou, Severusi. Stejně tak jako ten Tvůj lektvar. Moc za něj děkuji.“
„To nic nebylo,“ zamumlal.
„Včera po obědě mi dobře padnul,“ trochu pobaveně jsem si ho prohlížela.
„Ty jsi ho vypila už po obědě?“ na jeho tváři zavládlo opravdové zděšení.
„Ano,“ postavila jsem se těsně před něj, „a zdály se mně neuvěřitelně krásné sny.“ Zajela jsem mu prsty jemně do vlasů, pohladila jsem ho po tváři a pak jsem mu palcem jemně přejela po rtech. Cítila jsem jak mu buší srdce. „Bylo to … nádherné.“
Najednou mi chytil hlavu do dlaní a přejel mi palcem jemně přes rty. „Bolí Tě to ještě?“
„Už ne,“ vydechla jsem.
Oddala jsem se jeho žhavým polibkům a nemyslela na to, co bude zítra. V jeho náruči jsem se cítila v bezpečí.
„Měl jsem hrozný pocit, když jsem Tě tam zavíral,“ pevně mě tisknul v náručí, „bál jsem se, že už Tě nikdy neuvidím. Všichni, které jsem miloval, mi zemřeli. Je to jako prokletí za to, že jsem kdysi sloužil Pánu zla.“ V jeho očích se zaleskly slzy. „Já vím, že jsem někdy nesnesitelný, ale …“ Položila jsem mu prsty na ústa.
„Miluji Tě takového jaký jsi, Severusi a s Tebou se nebojím se ničeho.“ Ještě dlouho jsme se líbali a objímali. Cítila jsem se silná a opravdu šťastná. Ty největší zkoušky nás však teprve měly čekat.