Zlatý klíč
Autor: Trrinity
„Alyn, co máme teď za hodinu?“ zavolal na mne zpoza obrovské haldy učebnic
a sešitů Neville.“ Nemůžu najít svůj rozvrh!“
Bože, ten kluk má paměť děravou jak cedník.
„Lektvary, Neville.“ Když jsem uviděla jeho bledý obličej, dodala jsem:
„No tak, musíš se vzmužit, postavit se mu! Neboj se ho, vždyť je to jen
člověk!“ snažila jsem se Nevilla povzbudit, aby neměl ze Snapea takovou
hrůzu. Marně.
Neville nevypadal na to, že by mu moje slova nějak ulehčila. Z tváře bílé
jako stěna mu čišely obavy. Bylo mi toho kluka vážně líto, jenže jsem mu
nedokázala pomoct.
Ale tak, jak Nevilla tížil nepřekonatelný strach z učitele lektvarů,
tížilo mě něco zcela jiného…
…stalo se to asi před třemi měsíci. Ten den jsem dostala od Snapea trest
za svoji “nehoráznou drzost k jeho osobě“ v podobě leštění baněk
v profesorově kabinetu. Avšak místo toho, abych byla patřičně rozladěná,
prožívala jsem něco…snad nejvýstižněji by se ten pocit dal popsat jako
radostné očekávání. Je to už dávno, co se mi v hlavně usídlila pro mě
velmi znepokojivá myšlenka. Týkala se jeho a kdykoliv se mé úvahy
začaly stáčet podobným směrem, rychle jsem je zaplašila. Jenomže tentokrát
to nešlo. Samozřejmě, že jsem na sobě nedala nic znát a s výrazem
víte-co-mi-můžete jsem následovala Snapea do jeho sklepení.
Když jsem se ocitla uvnitř, ovanul mě chlad, který se mi rychle rozlézal
po celém těle. Ještě nikdy předtím jsem ve Snapeově sklepení nebyla (na
rozdíl od chudáka Nevilla), a zalitovala jsem, že jsem si na sebe nevzala
alespoň svetr. Nebo teplé ponožky.
Snape mi hodil kus jakéhosi hadru a kývl směrem k policím, na nichž stály
baňky. Nezbývalo mi nic jiného než se do toho pustit, tak jsem popadla
první a jala se ji leštit. Práce mi šla rychle od ruky a za chvíli už
dobrá polovina všech baněk zářila čistotou. Dodnes nevím, co mě to tenkrát
napadlo, ale potichounku jsem se pustila do zpěvu. Vždycky jsem si při
práci zpívala a nějak jsem zapomněla na to, že profesor Snape sedí asi tři
metry ode mě a pozoruje moji maličkost. Můj hlas postupně sílil a já se
úplně ponořila do zpěvu.
Vtom jako kdybych dostala pořádnou ránu palicí. Alyn, jsi ve Snapeově
sklepení, stojíš kousek od něj, leštíš baňky a zpíváš si?! To
všechno mi ve vteřině prolétlo hlavou.
Hlas se mi zadrhl a já se pomalu otočila směrem k němu. Díval se kamsi do
dálky a na tváři měl – věřte nebo ne - blažený úsměv. ‘Sluší mu to, když
se usmívá, napadlo mě mimoděk. Celá jeho tvář vypadala najednou milá a
přívětivá. A znovu ta znepokojivá myšlenka, ke které jsem se později
vracela častěji než kdy dřív. Vždyť on je vlastně tak přitažlivý…
„Slečno Wheelová, proč na mě civíte???“ vyštěkl, když si všiml, že na něj
zírám málem s otevřenou pusou.
„Já jsem…já jsem se zamyslela, omlouvám se, pane profesore.“ Sklonila jsem
hlavu a popadla první baňku, která mi přišla pod ruku.
„Tuhle už jste leštila, slečno Wheelová,“ prohodil Snape. „A jen tak
mimochodem, zajímalo by mě, na co jste myslela. Neřeknete mi to?“ Snad se
mi to jen zdálo, ale v jeho hlase jakoby zaznívala nepředstíraná zvědavost
a jakási naléhavost.
Rozhodla jsem se nechat otázku nezodpovězenou a soustředit se na práci.
Spěchala jsem, protože chlad začal být (alespoň pro mě) nesnesitelný.
Jenže mi zbývala ještě dobrá třetina těch protivných skleněných nádob.
„Pane profesore?“ odvážila jsem se promluvit.
Zvedl hlavu a tázavě se na mě zadíval.
„Nemohl byste prosím zatopit v krbu?“ zašeptala jsem sotva slyšitelným
hláskem. „Máte tu hroznou zimu.“ Tak, a bylo to. Vlastně jsem čekala dvě
různé reakce. Za prvé: oboří se na mě pro moji drzost, za druhé: bude mě
okázale ignorovat.
K mému neskonalému úžasu však vstal ze svého křesla, zamával hůlkou a tiše
pronesl pár slov. Z krbu vyšlehly plamínky a brzo se oheň vesele rozhořel.
„Dě – kuji“, bylo všechno, nač jsem se vzmohla.
Mechanicky jsem opět začala leštit baňky, ale myšlenky se mi stáčely
směrem ke Snapeovi. Najednou jsem ho viděla v úplně jiném světle. Vždyť on
nakonec není tak špatný, i když si to všichni studenti vyjma Draca Malfoye
myslí.
„Hotovo, pane profesore“, oznámila jsem mu.
„V pořádku, můžete jít, slečno Wheelová.“ Ani nezvedl oči od nějakých
poznámek na stole, když jsem se na něj podívala.
Spěchala jsem ke dveřím. V momentě, kdy jsem brala za kliku, zalétl můj
pohled ještě jednou ke Snapeovi. Tentokrát se na mě díval.
Tu noc jsem dlouho nemohla usnout…
„…Alyn, co je s tebou? Musíme jít, jinak nestihneme hodinu!“ křičel na mě
hystericky Neville. S trhnutím jsem se probrala ze vzpomínek, které mě od
ono dne tížily víc a víc. Pomalu to začínalo být k nevydržení.
„Už jdu, Neville, hned to bude.“ Popadla jsem všechny své poznámky o
Zlehčujícím lektvaru, který jsme měli tu hodinu za úkol připravit. Snape
nás vždycky dopředu informoval, jaký lektvar budeme vařit příště – možná
to dělal proto, aby nás náležitě vyděsil.
Vřítili jsme se s Nevillem do učebny lektvarů a asi minutu po nás vešel
Snape; černý plášť za ním vlál, jak se rychle blížil ke katedře.
„Dnes vás čeká velmi složitý lektvar“, pronesl tiše, „a já nepochybuji o
tom, že někteří z vás ho nedokážou připravit ani za deset let. Ovšem
někteří,“ a jeho černé oči se upřely na mě, „by mohli. „Nachystejte si
přísady a postupujte podle návodu, který jsem vám dal minule“.
Lektvary mi nikdy problémy nedělaly, ale od onoho osudného večera ve
Snapeově sklepení jsem se rozhodla, že udělám všechno proto, abych v nich
skutečně vynikala. Troufám si tvrdit, že se mi to dařilo, protože se mi
dostávalo nečekané přízně profesora Snapea, a to i přes to, že mě kdysi
Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Změnu v jeho chování vůči mé osobě
jsem začala pozorovat asi před dvěma měsíci. Od té doby jsem nedostala
žádný školní trest, nikdy se na mě neosopil a nesrážel mi body kvůli
sebenepatrnější chybičce. Nesčetněkrát jsem se snažila z jeho očí alespoň
něco vyčíst, ale vždycky, když se naše zraky setkali, nevydržela jsem sílu
jeho pohledu a sklopila hlavu.
Pustila jsem se do přípravy lektvaru. Bod 1: Rozmačkejte 3 ocásky mloka a
přidejte 6 kapek krve Mantichory…
Když jsem došla k poslednímu bodu (10 minut vařte v kotlíku, poté nechte
vychladnout), rozhlédla jsem se po učebně. Většina studentů se tvářila
bezradně a rozhodně nevypadali na to, že by si s lektvarem věděli rady.
Vtom Snape promluvil: „Jak vidím, nemýlil jsem se. Můj předpoklad, že je
tento lektvar na vás příliš náročný, byl zcela správný. Zanechte teď svých
pokusů a přemístěte se všichni ke stolu slečny Wheelové – ta jediná, jak
se zdá, lektvar dokončila.“
Jakmile se všichni shlukli kolem mě, přistoupil Snape k mému kotlíku a
ochutnal. „Výborně, slečno Wheelová, Zlehčující lektvar jste připravila
správně. Teď ho vypijte a uděláme si názornou ukázku, jak funguje.“
Nepamatuju si, že by kdy Snape někomu řekl ‘Výborně’.
„Jak jistě všichni víte, Zlehčující lektvar má tu vlastnost, že ten, kdo
jej vypije, stane se na 5 minut lehkým jako peříčko. Teď slečna Wheelová
lektvar vypije a já ji zdvihnu a budu držet ve vzduchu jen na prstě jedné
ruky.“
Zadíval se na mě tím svým zvláštním pohledem, který měl vyhrazen jen pro
mě a já se mohla pouze dohadovat, co znamená. Vypila jsem lektvar a
čekala. Snape mě velmi jemně chytil kolem pasu a začal zvedat do výšky.
Nikdy bych nevěřila, co může takový dotyk způsobit. Srdce se mi rozbušilo
jako divé a hlavou mi začaly vířit divoké představy, které jsem tolik
toužila uvést do skutečnosti. Byla jsem jako opilá…
Najednou jsem stála jen na Snapeově prstě. Ten pocit byl naprosto
nepopsatelný – jen zlehka se má bota dotýkala Snapeovy ruky a já se cítila
lehká, tak lehká, že bych mohla létat.
Potom Snape vyzval ostatní žáky: „Tam v polici nahoře je plný kotlík
Zlehčujícího lektvaru. Když jste tak neschopní a neumíte si ho udělat
sami, běžte si ho alespoň vyzkoušet. Bude to poprvé a naposledy, co
pocítíte jeho účinky. Jak jsem dnes mohl vidět, sami si Zlehčující lektvar
asi nepřipravíte.“
Snapea jeho jízlivost viditelně neopustila. O to víc jsem byla ráda, že
podobné poznámky na mou hlavu nedopadaly. Naposledy to bylo tu hodinu, kdy
jsem byla drzá a vysloužila si školní trest…
Tolik jsem se pohroužila do vzpomínek, že jsem přestala vnímat čas, což se
ukázalo jako zásadní chyba. Protože od okamžiku, kdy jsem vypila lektvar,
uplynulo právě 5 minut. Vykřikla jsem. Cítila jsem, že padám. Snapeova
reakce však byla blesková. Jeho paže mě pevně objaly a zachytily těsně nad
zemí. I když to nebyla žádná výška a opravdové nebezpečí mi nehrozilo,
lekla jsem se příšerně a dlouho se profesora nepouštěla. Ani on nevypadal,
že by mě chtěl vysvobodit ze svého sevření. Ten pocit jsem si vychutnávala
jako nic jiného v životě. ‘Bože, ať to nikdy neskončí,’ prolétlo mi
hlavou. ‘Nepouštějte mě, profesore… Ještě ne… Nepouštějte mě…‘
„Jste v pořádku“? přerušil tok mých myšlenek Snapeův hlas. Ještě zlomek
vteřiny mě držel v náručí, pak se ode mne odtáhl.
„Ano, jsem. Děkuji.“
„Půjdu teď zkontrolovat ostatní,“ a s tím se přemístil na druhý konec
učebny.
Jako už tolikrát, ležela jsem s otevřenýma očima v posteli a civěla do
stropu. Hodiny ukazovaly jednu v noci. Sváděla jsem boj sama se sebou.
‚Musím si to přiznat. Miluju Snapea.’ Jedna část mého já.
‚Ne, nemiluješ! Namlouváš si to!‘ Druhá část mého já.
‚Jak bych si to mohla namlouvat? Myslím na něj celý den. V noci se mi o
něm zdá. Sním o jeho dotycích…‘
‚Ty sníš o dotycích Snapea? Toho slizkého, ironického a nerudného
profe-‘
‚Není slizký! Copak nevidíš, kolik toho musel vytrpět? Že nikdy nepoznal…
lásku? Já mu ji můžu dát. I když jsem jen studentka, která-‘
‘Za to, že nikdy nepoznal lásku, si může sám. Ale jednom máš úplnou pravdu
- jsi studentka. Studentka a on je profesor. Jak jen můžeš být tak
naivní. Ty hloupá huso… A teď spi.’
Dny v Bradavicích ubíhaly jako voda a nezadržitelně se blížil konec roku.
Po celé škole kolovaly zvěsti, že letošní zkoušky mají být ještě
náročnější než obvykle. Já jsem se ale na přípravu ke zkouškám upnula
v naději, že aspoň částečně vypudím Severuse Snapea z hlavy. Do učení jsem
se zabrala natolik, že se mi to málem i podařilo – jen jeho černé,
uhrančivé oči jsem viděla neustále před sebou.
Ale měla jsem i jiné starosti. Například jsem absolutně netušila, jak
zvládnu zkoušku z věštění. Profesorka Trelawneyová nám všem dávala pořádně
zabrat a já litovala, že jsem si místo tohohle (pro mě tak
nepochopitelného) předmětu nevybrala třeba runy.
„Málokdo ví, že i hypnóza se dá dobře využít pro věštění budoucnosti.
Zvolte si vhodný objekt pro svoji hypnózu. Posaďte tuto osobu na židli
z dubového dřeva a vezměte do ruky kyvadlo. Stoupněte si nad osobu a
pomalu jí kývejte kyvadlem před obličejem. Nezapomeňte, že kyvadlo musí
být vyrobené z rohu jednorožce. Až osoba vámi vybraná upadne do transu,
položte jí jednu otázku týkající se vaší budoucnosti…“ mumlala jsem si
tiše pro sebe. „Pokud vám osoba nedá jednoznačnou odpověď…“
Zaklapla jsem učebnici. Hlava mi třeštila tak, že mi ruce nevědomky
vylétly ke spánkům.Tohle nemá cenu. Při hodinách profesorky Trelawneyové
jsme hypnózu zkoušeli mnohokrát, ale mně (a spoustě dalších studentů) se
nikdy nepodařilo dostat z „onoho objektu“ kloudnou odpověď. Možná to bylo
tím, že ani jeden z Nebelvírských nebyl natolik vhodná osoba, aby se
hypnóza mohla zdařit. Sama profesorka se nám nikdy propůjčit nechtěla.
Tvrdila, že skrz ni bychom se dozvěděli hrozné věci, které ví jen ona
sama. Podle mě to byly žvásty.
Pro dnešek jsem učení nechala učením a vyrazila do Velké síně na večeři.
Když všichni dojedli a chystali se odejít, promluvil Brumbál jasným
hlasem: „Milí studenti, prosím o pozornost! Mám pro vás překvapení!“
Všechno ztichlo a stovky očí se upřely na ředitele Bradavické školy.
„Já a celý učitelský sbor jsme pro vás připravili malou soutěž. Po celý
zbytek roku bude po škole rozmístěno určité množství malých stříbrných
klíčů. Budou různě poschovávané na těch nejnepravděpodobnějších místech a
nebude lehké je objevit – což je vaším úkolem. Která kolej,“ zvolal
Brumbál, „nastřádá těchto klíčů nejvíc, vítězí.“
Celá síň se rozezvučela jako nějaký obrovský včelí úl.
„Vítězná kolej získá toto,“ ukázal Brumbál na obří haldu čehosi, co se
objevilo před ním. Všichni studenti zůstali jako zkamenělí a s údivem
zírali na tu nepřebernou spoustu smetanového nugátu, ledového kokosu,
obřích karamel, stovek druhů čokolád, Bertíkových lentilek, šumivých
bzučivek, Maxových maxižvýkaček a dalších a dalších dobrot z Medového ráje
v Prasinkách.
Teď teprve začalo to pravé pozdvižení. Spousta studentů se rozeběhla
směrem k Brumbálovi, ten ale jen mávl hůlkou a všechno zmizelo tak rychle,
jak se před pár minutami objevilo.
Opět promluvil Brumbál: „Přede mnou teď stojí čtyři válce, jak jistě
všichni vidíte.“ Teprve teď jsem si jich všimla: na každém byl namalován
znak jedné z kolejí a každý válec byl vyveden v jasných barvách příslušné
koleje.
„Tyto válce se budou nacházet po celou dobu hry tady, ve Velké síni. Až
najdete, kdokoliv z vás, stříbrný klíč, vhodíte ho do válce vaší koleje.
Nyní nad všemi čtyřmi válci svítí malá číslice 0. To je takový malý
sčítač, který bude vždycky ukazovat, kolik klíčů která kolej už do válce
vhodila. Jakmile dopadne klíč na dno válce, zmizí. To abychom zabránili
případným podvodům, ale pevně věřím, že něco takového by vás ani
nenapadlo, nemám pravdu?“ usmál se Brumbál vlídně.
Měla jsem takový dojem, že některé by to napadlo zcela určitě. Můj zrak
nevědomky zalétl ke Zmijozelskému stolu, kde seděl Draco Malfoy a jeho
kumpáni. Ušklíbla jsem se.
„A na závěr ještě jedna důležitá věc, na kterou bych málem zapomněl.“
Otočila jsem se zpátky na Brumbála a čekala, co se nám ještě chystá
povědět. V očích mu podivně hrálo a usmíval se, jakoby mu věc, kterou teď
vysloví, připadala nesmírně zábavná.
„Pan profesor Snape byl tak velice laskav a souhlasil s mým návrhem
drobného vylepšení. Ve hře bude ještě zlatý klíč.“ Ředitel vytáhl z kapsy
dotyčný předmět a přešel ke Snapeovi. „Ten ukryje on sám tak, aby bylo
velice, převelice těžké ho objevit. A ten z vás, kdo tento klíč panu
profesorovi donese-“
Všichni v síni viseli Brumbálovi na rtech.
„-ten nebude muset letos skládat závěrečné zkoušky z lektvarů!“
Vřava, která v síni vypukla, se dá jen těžko popsat slovy. Ani Brumbál
nedokázal studenty utišit. Podívala jsem na Snapea a ten se tvářil tak, že
mě napadla jen jediná myšlenka: Jak pro všechno na světě Brumbál
Snapea dokázal přemluvit??? Když zachytil můj pohled, stáhl obličej do
grimasy, která snad měla být úsměvem.
Po chvilce vzrušení přece jen opadlo a ředitel promluvil naposledy: „To je
všechno. Doufám, že jsou vám pravidla hry jasná – hodně štěstí všem!“
Soutěž měla nebývalý úspěch, který žádný z profesorů nečekal. I já jsem se
pídila po těch malých stříbrných klíčích každou volnou chvíli, pokud jsem
se zrovna nevěnovala učení. Před očima mi neustále vyvstávala vidina všech
těch sladkostí z Medového ráje a ostatní na tom byli podobně. Nutno ovšem
přiznat, že klíče byly poschovávány opravdu rafinovaně a člověk je
nacházel na prazvláštních místech.
Jednou jsem se vracela z knihovny do společenské místnosti Nebelvíru. Už
už jsem chtěla vyslovit heslo (létající koště), ale vtom jsem si všimla
něčeho zvláštního. Buclatá dáma schovávala jednu ruku za zády a tvářila se
až moc nenápadně. Usmála jsem se a prohodila: „Mohla byste mi prosím
ukázat vaši levou ruku?“
Nato se Buclatá dáma lehce zarděla a nastavila dlaň – ležel na ní stříbrný
klíček. Popadla jsem ho a zamířila směrem k Velké síni.
Cestou jsem potkala svou nejlepší kamarádku Hermionu. Zdálky se na mě
usmívala a v ruce se jí něco stříbřitě lesklo. Poznala jsem, že i ona byla
úspěšná.
„Ahoj Alyn, kam jdeš?“
„Tam, kam ty. Taky jsem jeden našla,“ zamávala jsem jí před obličejem svým
úlovkem.
Došly jsem až k válcům.
„Podívej, doháníme Havraspár!“ zvolala radostně Hermiona. A opravdu, nad
Nebelvírským válcem se vznášela číslice 21, nad tím Havraspárským 24.
Hermiona hodila dovnitř svůj a klíč a pak jsem přišla na řadu já. Dívala
jsem se za ním, až nakonec s tichým cink zmizel. Číslo nad válcem
se změnilo na 23.
„Uvidíš, že vyhrajeme! Cítím to v kostech!“ prohlásila Hermiona a mrkla na
mě. Oplatila jsem jí mrknutí a vydaly jsme se společně k naší společenské
místnosti. Chvíli jsme si povídaly a nakonec jsme vyšly nahoru do ložnic.
Konečně nadešla neděle, poslední den před zkouškami. Na to, co bude zítra,
jsem nemyslela. Učila jsem se poctivě a dobře jsem věděla, že teď už se
stejně nenaučím vůbec nic. Ze všech těch slavných kouzelníků,
letopočtů, zaklínadel a přísad do lektvarů se mi začínalo dělat zle.
Šla jsem se projít ven. Bloumala jsem mezi stromy a nakonec se posadila
pod veliký jasan. Najednou mi hlavou projela ostrá bolest. Rychle jsem si
přiložila prsty na spánky a tiše zaúpěla. Už zase… čím dál tím častější
návaly bolesti mě začínaly mírně znepokojovat. ‘Hned po zkouškách musíš
zajít za madame Pomfeyovou,’ přikázala jsem si.
Začalo se připozdívat a já se vracela ke škole. Určitě jsem propásla
večeři, blesklo mi hlavou (ještě pořád trochu bolavou), když jsem vešla do
Velké síně. A taky že ano. Poslední tři opozdilci z prvního ročníku se
právě chystali k odchodu. Ještě jsem zkontrolovala počet nalezených klíčů
Havraspáru. Dělil se totiž s naší kolejí o první místo a soutěž končila
zítra večer. Naštěstí zůstávala číslice nad Havraspárským válcem stejná
jako nad tím Nebelvírským: 32.
Smířená s tím, že půjdu do postele s prázdným žaludkem, vydala jsem se
k dívčím ložnicím. Chodba byla jen spoře osvětlená a já se každou chvíli
ustrašeně rozhlížela kolem sebe. ‘Ještěže se bojím tmy,’ usmála jsem se
v duchu, když jsem spatřila zpoza obrazu vykukovat stříbrný klíček.
Natáhla jsem se pro něj a chvátala do Velké síně. Když se číslice nad
Nebelvírským válcem změnila na 33, nemohla jsem se ubránit radostnému
úsměvu. Celá ta obrovská hromada sladkostí z Medového ráje byla na dosah
ruky!
Opojená myšlenou na vítězství, zamířila jsem k Nebelvírským ložnicím. „Ne,
prosím“, přitiskla jsem si prsty na spánky, jako už tolikrát předtím. Moje
hlava… Cítila jsem, jak mi hoří tváře a čelo.
„Ááá“, zařvala jsem leknutím, když jsem vrazila do čehosi vysokého,
černého… a nesmírně nazlobeného, jak jsem zjistila poté, co jsem zvedla
hlavu. Snapeovy černé oči se vpíjely do mých a já se snažila za každou
cenu neuhnout pohledem. Bože, ty jeho oči… neustále se přibližovaly…
Najednou se celá chodba začala točit, rychleji a rychleji, obrazy na
stěnách se rozmazávaly, až nebyly vůbec k rozeznání, a jen my dva jsme
nebyly součástí toho šíleného kolotoče… jak byly ty jeho oči blízko…
věděla jsem, že se už nezlobí… pomalu jsem pozvedla ruku směrem k němu a
ten pohyb mě stál tolik sil… Chtěla jsem něco říct, ale z úst mi vyšel jen
tichý povzdech. Potom všechno zmizelo a já si matně uvědomila, že padám.
Pomalu jsem otevřela oči. Chvíli jsem jen tak ležela, bez jakékoliv
myšlenky, s dokonale prázdnou hlavou. Moment… Našla jsem přece klíč! Potom
jsem se vracela chodbou… zase mě bolela hlava… a vrazila jsem do Snapea…
chystal se mě políbit…! S tou myšlenkou jsem se prudce posadila na
posteli, oči vytřeštěné, a zírala přímo do tváře profesora lektvarů.
„Tak už se probrala, madame Pomferyová“, otočil se směrem k ošetřovatelce.
Ta rychle přispěchala k mé posteli a přiložila svoji ruku na mé čelo.
„Bude v pořádku“, usmála se. „Slečno Wheelová, měla jste za mnou přijít!
Trápily vás přece silné bolesti hlavy?“ Přikývla jsem. „Máte Robespierovu
nemoc. Není moc častá, ale její příznaky jsou lehce rozeznatelné: časté
migrény, potom přichází horečky, někdy halucinace. Když uviděla můj
zděšený výraz, dodala: „Nemusíte se bát, tohle vypijte a za týden budete
zase jako rybička!“ S tím mi podala sklenici s jakousi průzračnou
tekutinou. Obrátila jsem obsah sklenice do sebe. Halucinace! Takže se mi
to jen zdálo, že se Snapeovy oči přibližují? Že se jeho rty
přibližují?
„Zítřejších zkoušek se ale nezúčastníte, na to jste ještě příliš slabá.
Zůstaňte pěkně ležet, půjdu to oznámit Brumbálovi.“ Vytratila se
z místnosti a Snape a já jsme osaměli.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se profesora sedícího na mé posteli.
Stupidní otázka, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.
„Bude půl dvanácté, nebyla jste v bezvědomí ani dvě hodiny. Asi o půl
desáté jsem vás zahlédl, jak jdete chodbou – držela jste se za hlavu a
trochu se motala. Vrazila jste do mě (při té poznámce jsem se
začervenala), chvíli na mě zírala a pak jste se odporoučela na zem.
Naštěstí jsem vás stihl zachytit dřív, než jste dopadla, a odnesl vás na
ošetřovnu.“
Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Bolí vás to hodně?“
Lehce se dotkl mého čela. Přikývla jsem. Po léku madame Pomfreyové mě
nebolelo vůbec nic, to ale Snape vědět nemohl.
„Tohle vám pomůže. Ukažte.“ Jemně uchopil mou hlavu do dlaní a začal mi
přejíždět prsty po spáncích. Zavřela jsem oči a vychutnávala si Snapeovu
masáž. Potom se ke mně sklonil a políbil mě do vlasů.
„Už je to lepší?“ zašeptal.
„O moc lepší,“ odpověděla jsem.
„Takže si zasloužím odměnu?“
„To rozhodně ano.“
Jen na chvíli zaváhal, než se jeho rty přitiskly k mým.
Ještě jsem se nestihla vzpamatovat z toho, co jsem právě prožila, když
vtom jsem uslyšela na chodbě rychlé kroky.
„To bude madame Pomfreyová. Budu muset jít, Alyn. Tohle je pro tebe.“
Vtiskl mi do ruky malou kovovou věc a odvlál pryč.
Dívala jsem se na zlatý klíček, ležící na mé dlani, a nevěděla, co si o
tom mám myslet. Snape mohl mít tisíc důvodů pro to, aby mi ho dal. Mohl si
myslet, že při zkouškách znervózním. Že nebudu umět. Ale copak nevěděl, že
lektvary jsou pro mě jeden z nejlehčích předmětů? Nebo snad nechtěl, aby
klíč našel někdo jiný? A nebo mi tím snad chtěl dát najevo, že ke mně
přece jen něco cítí? Ne, to už mi najevo dal. A dost jasně. Tak co
kdybych… ho někomu darovala! Jenže tohle Snape na mysli neměl zcela
určitě. Dlouho jsem zvažovala všechna pro a proti, až jsem se nakonec
rozhodla.
Druhý den jsem se cítila naprosto zdravá, ale madame Pomfreyová byla
neoblomná.
„Kdepak, slečno Wheelová, budete ležet přesně týden, ani o den
méně, rozumíte? Vaše zkoušky byly odloženy na příští pondělí. Á,
podívejte, někdo za vámi přišel!“ To už jsem viděla Hermioninu hlavu ve
dveřích.
„Ahoj Alyn! Jak ti je?“ Z hlasu jí zaznívala starost, ale když jsem ji
ujistila, že jsem v pořádku, zakřenila se na mě: „Já jsem to věděla! A
ještě máš zkoušky o týden odložené. Zato mně začínají za půl hodiny. Budu
muset běžet.“
„Počkej, Hermiono, mohla bys pro mě něco udělat? Dej tohle Nevillovi.“
Podala jsem jí klíček. Hermiona na něj chvíli v úžasu hleděla, nakonec
však přikývla. „Jak jsi k němu přišla mi povíš pak, jasné?“
„To víš že povím,“ ujistila jsem ji. „A hodně štěstí!“ S tím jsem se s Hermionou
rozloučila
Celý den jsem strávila sladkým nicneděláním. Jakmile se ale přiblížil
večer, znervózněla jsem, vstala z postele a přecházela sem a tam po
ošetřovně. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že Hermiona složí zkoušky bez
sebemenších problémů. Moje obavy se týkaly toho, jak asi zareaguje Snape
na Nevillův zlatý klíč. Včera mi ten nápad, že ho Nevillovi dám, přišel
skvělý. Ne tak dnes. Jak jsem jen mohla udělat takovou hloupost! Nevillovi
jsem sice pomohla, zato jsem pohřbila veškeré naděje na to, že snad
jednou, Severus a já…
„Slečno Wheelová! Jaktože nejste v posteli? Máte odpočívat! Okamžitě si
běžte lehnout, honem! Tak bude to?“
Leknutím jsem málem nadskočila. „Ano, madame Pomfreyová, už jdu.“ Rychle
jsem zamířila směr postel a omluvně se na ošetřovatelku usmála. Ta jen
zakroutila hlavou. „Člověk se tady namáhá, a vy si tu pochodujete jak
kdyby se nechumelilo!“ Slíbila jsem jí, že se to už nebude opakovat a
madame Pomfreyová mě konečně vzala na milost.
„Přišla za vámi slečna Grangerová. Dávám vám pět minut, ani o chlup navíc.
Musíte být v klidu!“
To už seděla Hermiona na mé posteli. „Tak jak?“ zjišťovala jsem.
„Je mi potěšením vám oznámit, že jste úspěšně složila zkoušky a
postupujete do sedmého ročníku,“ zarecitovala Hermiona. „Přesně takhle to
řekl Brumbál.“
„Gratuluju. Už se nemůžu dočkat, až řekne tuhle větu mně. Co Neville? Dala
jsi mu ten klíč?“
„Dala. Škoda, že jsi Nevilla v tu chvíli neviděla. On vážně málem zešílel
radostí. Poskakoval na jedné noze a vydával u toho takové prapodivné
zvuky,“ křenila se Hermiona při té vzpomínce. Asi takhle,“ a začala skákat
po místnosti a vyluzovat neartikulované výkřiky. Při pohledu na ni jsem
vybuchla v hlasitý smích.
„Tak, a teď už mi konečně řekni, jak jsi k němu přišla, Alyn,“ zvážněla
Hermiona a znovu si přisedla ke mně na postel.
Rozhodla jsem se pro milosrdnou lež. Těžko bych vysvětlovala, jak
jsem k němu přišla. U Hermiony by to vyvolalo spoustu otázek, na které
jsem nehodlala odpovídat.
„Našla jsem ho.“
„Našla jsem ho? To má být všechno? Kde jsi ho našla? Celá škola se
po něm pídí a ty si ho jen tak najdeš?
Bylo mi jasné, že se Hermiona nedá jen tak odbýt jednou větou. Spíš jsem
hrála o čas, protože když madame Pomfreyová řekne pět minut, myslí tím
prostě a jednoduše pět minut.
„Víš, Hermiono, já jsem ho vlastně našla…“
„Slečno Grangerová! Pacientka musí odpočívat. Můžete za ní přijít zase
zítra. Na shledanou!“ naznačila madame Pomfreyová Hermioně, že by bylo
více než vhodné opustit ošetřovnu.
„Na shledanou,“ zamumlala Hermiona. „Ahoj zítra, Alyn,“ dodala ještě a
chvátala pryč.
Uf, to bylo o fous. Do zítřka mám ještě dost času na to, abych si něco
věrohodného vymyslela. Téměř vzápětí mě z mého zadumání vytrhly hlasy ode
dveří.
„Povídám vám, že s ní musím mluvit!“
Pane profesore, okamžitě odejděte! Můžete přijít zítra.“
Žádné zítra mě nezajímá! Ksakru, ženská, uhněte mi z cesty!“
To už se ke mně blížil Snape s nasupeným výrazem ve tváři. Ještě stihl
ujistit madame Pomfreyovou, že se mnou potřebuje probrat něco velmi
důležitého – na to ošetřovatelka uraženě odešla. Snape si přisedl, tak
jako posledně, ke mně na postel.
„Pane profesore,“ vyhrkla jsem, „já vím, že jste určitě nechtěl, abych ten
klíč dala Nevillovi, jenže on se vás tak strašně bojí, z každé hodiny
lektvarů má noční můry, víte, já mu chtěla jen pomoct, on by ty zkoušky
určitě zvládl! Pro mě byl ten klíč úplně zbytečný, prosím vás, pochopte,
pane profesore!“ chrlila jsem ze sebe nesouvisle jedním dechem.
Snape mírně povytáhl jedno obočí.
„Alyn? Tobě to nedošlo?“
„Co?“ dívala jsem se na něj a jeho pobavený úsměv mě dokonale mátl.
„Ty jsi vážně uvěřila, že někomu odpustím zkoušky z lektvarů?“
V hlavě jsem měla obrovský zmatek. Ne, tohle mi nedochází.
„Takže to celé byl… podvod?“
„Tak bych to neoznačil. Spíš Brumbálův vtípek. A můj, samozřejmě. Ten
večer, kdy Brumbál vyhlásil soutěž, mi před zraky studentů klíč předal,
aby každý uvěřil tomu, že opravdu existuje. A že ho schovám. Celou dobu
jsem ho nosil v kapse pláště.“
„Ale proč jste mi ho dával?“ nechápala jsem.
Snape se na posteli ošil.
„Abych řekl pravdu, byl jsem zvědavý, co uděláš. Tak trochu jsem čekal, že
ho dáš Nevillovi, když sama s lektvary problémy nemáš.“
„Co- cože?“ Vzedmula se ve mně vlna vzteku. „Vy jste si chtěl z Nevilla
jen vystřelit? A chudák Neville, když se dozvěděl, že zkoušku nakonec bude
muset skládat…“ Při té představě mi bylo skoro do breku. „Jak jste jen
mohl?“
„Tak tohle si o mně myslíš?“
Nadechla jsem se k odpovědi, ale Snape mě předešel.
„Ne, Alyn, mlč a poslouchej. Neville za mnou opravdu přišel, klíč svíral
hrdě v dlani a usmíval se od ucha k uchu. Já jsem si ho od něj vzal a do
kolonky k Longbottomovu jménu jsem napsal - tak, aby to viděl - složeno.
Pak jsem mu oznámil, že podle pravidel má zkoušku úspěšně za sebou, ale ať
lektvar přesto připraví. Čistě proto, aby si vyzkoušel, jestli by to
dokázal. A Longbottom vzal svůj kotlík, přešel ke stolu a za pár minut mi
donesl zcela správně připravený lektvar.“
Nebyla jsem schopna slova. Snapeův krátký, leč pro mě poněkud šokující
monolog mi vyrazil dech.
„Odpusťte,“ vypravila jsem ze sebe nakonec. „Já jsem tak pitomá!“
Posadila jsem se na posteli.
Snape si mě k sobě přitáhl a políbil.
„Odpouštím.“
„Ale… ta hra se stříbrnými klíči – to nebyl je žertík, že ne? Tohle přece
Brumbál myslel doopravdy!“
„Ano. A vyhrál Havraspár, kdybys to náhodou chtěla vědět.“
„Nechtěla,“ zamračila jsem se. Chvíli jsem váhala, jestli mu mám povědět
to, co mi leželo na srdci nejvíc.
„Pane pro- Severu- ehm, pane profesore?“ rozhodla jsem se pro formální
oslovení. „Víte, nad čím jsem přemýšlela?“
Zavrtěl hlavou na znamení, že neví.
„Rok přece není tak dlouhá doba… nebo ano?“ špitla jsem.
Naštěstí pochopil, na co se doopravdy ptám. Věnoval mi krátký, pátravý
pohled a ze rtů mu splynulo jediné slůvko: „Není.“
Jakmile jsem osaměla, vzala jsem do ruky tužku a list papíru, na který
jsem nakreslila 365 čárek. Moment… Zapomněla jsem započítat tento týden…
Přidala jsem dalších sedm. Hotovo. Teď už stačí jen čekat. A já si byla
jistá, že to dlouhé čekání bude stát zato.
|