|
Vivian Iltvarová - Malá
noční hvězda
Autor: Liliana
Na kraji postele seděl
asi 20-letý mladík a v dlaních držel ruku staré umírající ženy. Její vlasy
už byly bílé jako čerstvý sníh, ale podle fotografie na jejím nočním
stolku každý poznal, že dříve byly světlounce zlaté.
"Je na čase, abych ti řekla celou pravdu, Johne." promluvila unaveným
hlasem a hoch jí pohlédl do temně modrých očí. Uviděl v nich tolik bolesti
a zármutku, že se málem rozplakal.
"Jsi můj vnuk a poslední žijící příbuzný. Náš rod prošel velmi bouřlivým
obdobím, ze kterého jsi nakonec vzešel ty. Teď ti budu vyprávět o tvém
dědečkovi a o tvém otci. Poslouchej pozorně, co potom uděláš je jen a jen
na tobě." odmlčela se a pohlédla na svého vnuka. S bolestí si uvědomila,
že je tolik podoben jejímu manželovi. Jen na ty oči, ty má po mě,
pomyslela si. Nadechla se a začala vyprávět...
Bylo mi 26, když jsem začala učit astronomii v Bradavicích. Můj bratr John
tam učil obranu proti černé magii. Tehdy jsem byla velmi šťastná. Hvězdy
jsem totiž odjakživa milovala. Už ve třech letech jsem uměla nějaká
souhvězdí.
"Ty sama jsi hvězda," říkával mi John, "máš oči jako temné nebe a vlasy
jako hvězdný třpyt. Jsi krásná malá noční hvězda."
Učit astronomii se mi velice líbilo. Byla jsem tam většinou učitelů velmi
oblíbená a i studenti mé hodiny zbožňovali. Neučila jsem je jen názvy a
polohy hvězd, ale i úctu a lásku k něčemu tak velkolepému jako hvězdy
jsou.Tehdy tam učil jeden učitel lektvarů, který mě a mého bratra doslova
nenáviděl. Až později jsem pochopila, proč je takový arogantní, nafoukaný
a ledový.
V té době se celý kouzelnický svět zmítal hrůzou z povstání Temného Pána.
Jen jediný člověk který ho mohl zastavit-Harry Potter-byl mrtvý a všichni
očekávali přepadení Bradavic Smrtijedy. Tahle doba byla velmi těžká.
Nikomu se nedalo věřit.
Jednou na podzim jsem sama seděla na nejvyšší astronomické věži a
pozorovala noční krajinu. Náhle jsem uviděla vyběhnout z hradu temnou
postavu. Poznala jsem ji - byl to profesor lektvarů. Dívala jsem se, kam
tak pozdě večer běží. Zastavil se u lesa a naproti mu vyšel vstříc nějaký
muž v kalhotách a bělostí zářící košili. Mluvili spolu dlouho, pak si
potřásli rukou a rozešli se. Moc mě to zajímalo, profesor byl totiž
nepřístupný muž a nikdy neměl žádné přátelé.
Rychle jsem se snažila dostat z věže a profesora dohnat. To se mi ve
vstupní síni podařilo. Když mě uviděl vypadal velice překvapeně.
"Vy ještě nespíte?" zeptal se svým ledovým arogantním hlasem a já pocítila
touhu ho proklít za jeho aroganci.
"Ne, jak vidíte ještě ne. Kdo byl ten člověk, s kterým jste se právě venku
setkal?" ptala jsem se stejně chladně.
"Do toho vám nic není!" odsekl. Vzápětí se chytl za levou ruku a vyjekl
bolestí. Rychle jsem se k němu vrhla a chtěla mu pomoct. Na jeho ruce jsem
objevila Znamení zla. Byla jsem velmi překvapená. Věděla jsem, že se
zajímá o černou magii, ale že je Smrtijed...
Rychle se mi vytrhl a snažil se utéct. Nechala jsem ho jít, byla jsem
příliš vyvedené z míry tím, že je Smrtijed, než abych něco podnikla.
Chtěla jsem to jít někomu říct, ale jakási vnitřní blokáda mi v tom
zabránila. Stále jsem doufala, že to není pravda, že se mi jen něco zdálo.
Druhý den ráno jsem se vracela ze snídaně. Chtěla jsem si odpočinout a
připravit se na další hodinu. Když jsem vešla do pracovny, uviděla jsem
sedět na židli profesora lektvarů. Dostala jsem z něho strach. Bála jsem
se, že by mi mohl ublížit, abych neprozradila jeho tajemství.
"Můžu s vámi mluvit?" řekl přívětivě. Tenhle tón jsem u něj nikdy
neslyšela, a tak jsem jen mlčky přikývla.
"Profesorko Iltvarová, jistě víte co Znamení zla znamená," odmlčel se a
podíval se na mě. Znovu jsem jen mlčky přikývla a posadila se za svůj
stůl. "Chci vám říct, že já nejsem Smrtijed. Uznávám, že jsem dřív byl, a
že to byla ta největší hloupost v mém životě. Přešel jsem na Brumbálovu
stranu. Máte právo mě odsoudit, nevěřit mi, ale prosím vás, neříkejte nic
z toho vašemu bratrovi." podíval se na mě prosebně.
"Proč?"
"Váš bratr totiž je Smrtijed. Všechny informace, které mu řeknete, on
vyzradí!" znovu nasadil svou masku arogantnosti a já měla sto chutí na něj
začít křičet. Svého bratra Johna jsem měla velmi ráda a nevěřila jsem,
nechtěla jsem věřit něčemu takovému.
"To není pravda!" ujelo mi. Profesor se beze slova zvedl a odešel z
místnosti.
Můj bratr nemůže být Smrtijed! opakovala jsem si v duchu. Pravdu jsem se
dozvěděla až o měsíc později.
Stará paní se strašlivě rozkašlala krvavým kašlem. Její vnuk rychle vzal
kapesník a krev kolem úst jí setřel. Chvilku si odpočala a potom
pokračovala.
Měla jsem 27 narozeniny. Nejhezčí dárek jsem dostala od Johna - dal mi
zlatý náhrdelník s temně modrým topazem. Když mi ho dával, řekl, že večer
pro mě má ještě jedno překvapení. Celý den jsem se těšila. Večer John
přišel a přinesl přenášedlo. Pomocí něho jsme se přenesli na nějaké místo.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsme na hřbitově. Vyděšeně
jsem se na bratra podívala. Ten se ale tvářil stále stejně. Pak mi pověděl
divným hlasem vysvětlení.
"Vivian, je na čase, abys pokračovala v rodinných stopách. Já i naši
rodiče jsme se stali v den našich 27 narozenin Smrtijedy. Možná se ti to
bude zezačátku protivit, ale pak pochopíš, jakou moc ve svých rukou máš."
pohlédl na mě a já místo lásky uviděla v jeho očích chladnokrevnost.
"Johne!"
"Vivian, brzy to pochopíš. Teď pojď, velký Lord nás očekává."
"Ne Johne, já nechci!" měla jsem slzy na krajíčku. Moji rodiče i bratr!
Lidi, které jsem vždy tolik milovala a ctila byli Smrtijedi!
Snažila jsem se utéct, ale John mě bolestivě chytil za ruku a odvlekl mě
do nějakého domu.
Tehdy jsem poprvé stála tváří v tvář Lordu Voldemortovi. Měla jsem strašný
strach a hrozně jsem se klepala. Proti mé vůli mi vypálil na ruku Znamení
zla. Víc si z toho okamžiku nepamatuji. Omdlela jsem.
Probudila jsem se v nějakém sklepení. Rozmazaně jsem rozeznávala tvář
muže, který se nade mnou skláněl. Byl to učitel lektvarů.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se a pokoušela vstát.
"Ležte slečno Iltvarová. Říkal jsem vám to," ukázal rukou na mé Znamení
zla. Začalo žhnout dočerna a já vyjekla bolestí. Ve stejný okamžik se i
profesor chytil za paži.
"Měli bychom jít. Tedy pokud nechcete zemřít." dodal se svým ledovým
úsměvem.
Rozhodla jsem se stát špehem jako on. Společně jsme se dostali na místo,
kam nás Voldemort volal.
Když jsme se shromáždili v kruhu kolem něj, vyvedl mě doprostřed a všem
přítomným mě představil.
"Tohle je naše nová mladá Smrtijedka. Další přírůstek do naší rodiny -
Vivian Iltvarová!"
Všichni Smrtijedi mi začali tleskat a já se zařadila zpět na své místo
mezi bratra a profesora lektvarů. Pocítila jsem nenávist k bratrovi a k
svým mrtvým rodičům.
Voldemort nám dával instrukce a plány na nějaké vraždy a plenění. Poslušně
jsem přikyvovala a plnila jeho rozkazy. Ten večer mě naučil to nejhorší v
mém životě - kletbu Avada Kedavra.
Od té doby jsem musela vraždit. Byla jsem z toho zoufalá.
Jediné dobré co z toho vzešlo bylo, že jsem se sblížila s profesorem
lektvarů. Naše tajemství nás spojovalo a my si uvědomili, že jsme se do
sebe zamilovali. Nejdříve se k tomu nikdo z nás nechtěl přiznat. Měli jsme
svou hrdost, která nám v tom bránila. Později však všechno vyšlo najevo a
my se chtěli vzít. To se ale nelíbilo Voldemortovi. Nevím jestli tehdy
něco věděl nebo jen tušil, že jsme byli zrádci. Tak či tak, museli jsme
uprchnout.
Pod falešným jménem jsme žili daleko od Anglie. Tam se nám narodil tvůj
otec.
Bohužel, Voldemort nás vypátral. Vtrhl do našeho domu a tvého otce unesl.
Hledali jsme ho, ale marně. Až po spoustě let jsme se dozvěděli o novém
Smrtijedovi, který vynikal mezi ostatními svou krutostí. Tušili jsme, že
se jedná o tvého otce. Bohužel, museli jsme se do Anglie vrátit. Když se o
tom Voldemort dozvěděl, toho nového Smrtijeda na nás poslal. Ihned jsem v
něm poznala svého syna. Snažila jsem se ho přemluvit, aby přešel na stranu
dobra, ale neposlechl mě. Chtěl nás zabít, ale utekli jsme.
Po nějaké době se oženil, stále pod vymyšleným jménem. Několik dní po své
svatbě byl dopaden a zabit bystrozory. Já i můj manžel jsme byly zoufalí,
ale naše zoufalství se mělo ještě prohloubit.
Manželku mého syna jsem našla a dozvěděla se, že je těhotná. Zůstala
ukryta u nás, byla totiž také Voldemortův zrádce. Pak, uprostřed zimy, jsi
se narodil. Stále nás Voldemort pronásledoval. Když ti byl rok, překvapil
nás v noci ve spánku. Tvou matku zabil. Já a můj manžel jsme se ho
pokoušeli zastavit. Nejdříve Voldemort zabil jeho. Když chtěl zabít mě,
vzala jsem tě do náručí a přemístila se. Kletba mě nestrefila.
Musela jsem si vymyslet další jméno a vychovávala jsem tě sama. Až když
jsi začal chodit do kouzelnické školy, dozvěděla jsem se, proč chtěl
Voldemort vyvraždit naší rodinu. Bojí se tě. Máš zděděné schopnosti a
vyrovnáš se mrtvému Harrymu Potterovi. Ty můžeš Lorda Voldemorta porazit.
Vivian se odmlčela.
"Teď už víš celou pravdu. Tedy až na své pravé jméno a na jméno svého otce
a dědečka. V mém stolku najdeš všechny dokumenty a tvém a otcově narození.
Fotky, listiny, všechno... Tvůj otec se jmenoval John Snape a dědeček
Severus Snape. Celé tvé jméno je John Severus Snape. Mám tě moc ráda
Johne. Dávej na sebe pozor..."
Za oknem vyšel měsíc a první hvězdy. Společně ozářili poslední cestu
Vivian Iltvarové - jejich sestry.
|