|
Tajemný host
Autor:
!snapinka!
Nikdy to nebyl jeho oblíbený předmět. Hodiny, kdy profesorka
Spencerová přecházela po třídě a vykládala jim – znuděným středoškolákům –
o složitých chemických reakcích. Hodiny, kdy do nich hustila nespočet
zbytečných vzorců, kterým nikdo pořádně nerozuměl a ani se na ně nedokázal
soustředit, protože jejich mysl se
odtrhla od těla a opájela se vůní právě rozkvétajících květin
na jarní louce. Tom se snažil soustředit, ale byl natolik rozrušený (jako
vždy při hodině chemie), že přestal profesorku vnímat a …
Znovu se to stalo. Před očima se mu zablýsklo a z následující
tmy vystoupil muž zahalený v dlouhém černém plášti, na hlavě kápi. Pomalu
se přibližoval, jako by Tomovi chtěl něco říct, a s každým jeho dlouhým a
pevným krokem si Tom uvědomoval, jak je ten muž vysoký a také jistě silný.
Fyzicky, ale především duševně … Stále se přibližoval a Tom cítil, jak se
začíná třást, když vtom –
„Blackberry. Blackberry, je vám něco? Slyšíte mě? Tak
odpovězte!“ Profesorka Spencerová přistoupila k Tomovi a zahleděla se do
jeho nepřítomných očí. Zjevně ji Tomovo chování znepokojilo a není divu –
nestalo se to poprvé. Zatřásla mu ramenem a v duchu se modlila, ať je i
tentokrát v pořádku. Tom konečně zamrkal, pohnul se, a jediné co vnímal
bylo, že ho strašně pálí oči – není divu, když za celou dobu (i když to
byly jen 3 minuty) ani jednou nemrknul. Teď už zřetelněji viděl tvář
profesorky Spencerové a vyděšené obličeje spolužáků.
Zprvu nevěděl, co se stalo, ale podle profesorčina pohledu,
který se ze starostlivého změnil na vyčítavý, poznal, že opět upadl do
“transu“. Věděl, co bude následovat, protože o chemii se mu to stalo už
potřetí – a když se zamyslel, pokaždé upadl do transu jen v hodině chemie.
Profesorka přešla ke svému stolu , odměřeně se na něj
podívala a poslala ho domů. Tento přístup by od přísné profesorky
s jemnými způsoby nikdo neočekával, ale Tom byl rád, že se tak stalo.
Naděje, že z chemie dostane alespoň 3 se dávno již rozplynula a dnešní
událost nic nezmění na tom, že ho profesorka Spencerová nenávidí.
Zatímco šel po tiché chodbě Coxovy střední školy – bylo asi
půl jedenácté – vzpomněl si na jednu ne zcela obyčejnou hodinu chemie:
Stál před tabulí, v obličeji celý rudý, a snažil se provést
chemickou reakci hoření. Cítil upřené pohledy všech přítomných, kteří
čekali, jaká pohroma se stane tentokrát a …
Tom
je nezklamal. Skleněná baňka naplněná vodíkem explodovala a třídu zahalil
šedý štiplavý kouř. Žáci se vrhli ke dveřím, ale profesorka je včas
zastavila. „Nikdo neopustí třídu!“ Rozléhal se její jindy klidný a mrazivý
hlas. „Otevřete okna a posaďte se na svá místa.“
Žáci profesorku pokorně poslechli až na jednoho. Chudák Tom
stál ještě pořád před tabulí, oči vyvalené, a zíral na spoušť, kterou
způsobil. Po chvíli se vzpamatoval, otočil se na profesorku Spencerovou:
„P-p-paní p-prof-fesorko - .“ „Blackberry, ani SLOVO!“ Hlas měla vytočený
na nejvyšší obrátky, zlostně na něj pohlédla a pronesla: „ Za pět.“ Tomovi
se ulevilo, jako by pětka pro něj představovala vysvobození. Sebral
žákovskou ze stolu a šoural se ke své lavici sledován vylekanými pohledy
spolužáků. Posadil se, když vtom se mu v hlavě ozval ten hlas – byl to
ale jeho hlas: „Vždyť jsi přece věděl, jak to udělat, tak proč?“
„Nevěděl, chemie mi nikdy nešla a o tomhle jsem dodneška neměl ani
tušení,“ odpověděla hlasu druhá část Tomova já. „Ale ano,“nenechal se
vnitřní hlas odbýt. „Chemie, reakce, lektvary, čáry a kouzla … máš to
všechno v sobě, tak proč ty síly nezavoláš, nevyužiješ je?“ Druhá část
Tomova já se chtěla proti takovým nesmyslným kravinám ohradit, ale zadržel
ho záblesk a náhlá neprostupná tma. Někdo v ní byl. Někdo, kdo nechtěl být
viděn, ale Tom v sobě cítil moc ho přivolat. Rázem všechno zmizelo a teď
viděl nechápavý pohled profesorky Spencerové a uvědomil si, že se na
chvíli ocitl v jiném světě. Dřív, než někomu z přihlížejících došlo, co se
stalo, ozval se drnčivý hlas školního zvonku. Tom se zvedl a kvapem
opustil třídu. –
To bylo před 3 měsíci. Ještě si živě vybavoval, jak se doma
svalil vyčerpaný na postel a třásl se po celém těle. Viděl už dost hororů,
aby pochopil, že to nevěstí nic dobrého. Teď už nebyl tak vyděšený, ale
znepokojoval ho ten muž, kterého dnes viděl poprvé.
Když přišel domů, lehl si na postel ve svém podkrovním
pokoji. Chtěl si pustit jeho tolik oblíbený Linkin Park, ale nějaká síla
ho připoutala k lůžku. Zavřel oči, protože cítil že to, co bude
následovat, nebude jen krátký trans – jak tomu říkal –, ale že se ho
tentokrát zmocňuje něco velkého a … velmi silného, a přitom necítil strach
ani hrůzu, ale tajemnou sílu části svého já, o které dosud nevěděl a nyní
se s ní měl setkat. –
Záblesk. Neprostupná tma. Ale pak se rozsvítil kužel světla a
Tom věděl, že konečně spatří tvář muže v kápi. Cítil jeho přítomnost,
dokonce i – jak se domníval – slyšel jeho kroky, i když byli někde mimo
prostor. Tady neexistovalo nahoře nebo dole a ni žádná zemská
přitažlivost. Byla zde jen tma, ten muž a nyní i světlo, které Tomovi
přinášelo nové poznání. Něco se hnulo – spíš někdo udělal poslední
krok vpřed – a Tom ho spatřil. Černé vlnité a beznadějně mastné vlasy
délky na ramena zakrývala kápě. Úzké rty světle růžové barvy působily
velmi přitažlivě a Tom si pomyslel, že musely líbat nespočet žen (jak se
ale mýlil!). Pleť bílá jako křída, velký hákovitý nos … a … oči. Ty OČI –
temné jako nejhlubší noc a pohled tak uhrančivý. Nemohl se dívat jinam než
do těch očí. Jako by se zastavil čas – i když tady vlastně žádný čas nebyl
– a poslední na co Tom pomyslel bylo, že ten muž vůbec nemrkal. Mužovi
oči, stále nehybné ha začaly doslova vpíjet až –
Ocitl se v jedné z těch vlhkých a tmavých místností, kde prožíváme naše
nejhorší noční můry. Nebýt jediné plápolající svíce postavené na stole,
Tom by si nevšiml obrovských pavučin v rozích stěn. Nacházel se asi ve
sklepě, protože tato místnost neměla okna.V záři svíce všechno vypadalo
tajemně a strašidelně – velký dubový stůl, stará skříň stojící v rohu u
dveří a starodávný kredenc plný sáčků různé velikosti, spousty baněk,
kádinek a ještě dalších věcí, které nedokázal pojmenovat. „Tady může
bydlet jen podivín,“ pomyslel si Tom. Chtěl vstát, aby se odsud co
nejdřív dostal, ale nemohl se pohnout. Podíval se na svoje tělo a začal
křičet. Z jeho hrdla však nevyšel ani hlásek – jak by taky mohl, když
nebyl ve svém těle! Zmocnila se ho panika. Ten, v jehož těle se nacházel
měl, na rozdíl od něj, vysokou a mužnou postavu, dlouhé a na muže až moc
jemné ruce, obličej bílý jako křída, úzké rty, uhrančivé oči –
„Panebože, to je ten tajemný muž z mých vizí!“ Křičela Tomova
mysl beznadějně lapená v cizím těle. „To není možné, je to jen sen a já se
chci probudit,“ opakoval pořád dokola, ale to už se tajemný muž zvedl a
šel ke dveřím. Tom se vší silou bránil, byl však uvězněný v mužově těle, a
tak se nechal unášet vstříc novému světu.
„Pottere, co chcete?“ Muž promluvil hlubokým trochu zastřeným
hlasem, který nevěstil nic dobrého, poté co otevřel dveře a na prahu
spatřil asi tak dvanáctiletého chlapce s jizvou na čele. „Profesore
Snape,“ promluvil nebojácně chlapec jménem Potter. „Neville na sebe zvrhl
lahvičku s Puchýřovníkem a po celém těle má teď puchýře.“ Tomův tajemný
muž, jmenovaný Snape, bez mrknutí oka za sebou zavřel dveře a vydal se
sklepní chodbou s mrazivým úšklebkem na rtech.
Za chvíli se ocitli před velkými dveřmi okovanými železem a
Snape vstoupil. V místnosti za dveřmi, která – soudě podle mohutných
dubových lavic – sloužila jako učebna, se na zemi v bolestech svíjel
zavalitý chlapec přibližně Potterova věku. „ Harry, Harry! Udělej něco,
mám puchýře úplně všude!“ Hulákal bezmocný Neville. Harry rychle pohlédl
na Snapea a ten vytáhl zpod dlouhého pláště hůlku, ladně s ní mávnul a
pronesl: „Rektostulus!“ Z hůlky vyšlehl temně modrý záblesk a puchýře na
Nevillově těle zmizely.
Tom tupě zíral Snapeovýma očima na tento výjev a myslel si,
že se pomátl. „Snape umí čarovat,“ ozvala se Tomova mysl, „a co ti hoši?“
Mezitím se Neville sebral ze země a se slzami na krajíčku se
schoval za Harryho. Snape nenávistně Nevilla spražil pohledem a stroze
řekl: „Všechno uklidit a ven!“ Očividně dnes nebyl ve své kůži anebo byl
takový vždycky?
S hlasitým zaskřípáním za sebou zabouchl dveře a vydal se
chodbou ne dolů do sklepení, ale vzhůru za světlem. Rychlými kroky přešel
podzemními uličkami až ke schodišti výše sedm nebo osm pater, které každou
chvíli měnilo svou pozici. Tomovi pomalu začalo docházet - ještě se pořád
nevzpamatoval z prvního úleku –, že se ocitl v nějakém kouzelném (nebo
spíš kouzelnickém?) světě.
Rozčilenému profesorovi se všichni žáci klidili z cesty,
protože měl-li takovouto náladu, mohli by i nevinní lehko přijít ke
školnímu trestu jen za to, že se “prý“ hlasitě baví nebo se Snapeovi
prostě nelíbí jejich chůze.
Konečně se zastavil u podivné sochy, za níž se objevilo
točité pohyblivé schodiště. Vyjel po něm nahoru, kde stanul před velkými
dveřmi. Rychle zaklepal a bez vyzvání vstoupil.
„Albusi, to je vrchol! Longbottom je naprosto neschopný
používat ruce, natož myslet. Nechápu co v Bradavicích vůbec pohledává,“
drmolil rozčileně profesor, ve tváři strašný úšklebek. Náhle se zarazil a
jako mávnutím kouzelným proutkem se v jeho tváři objevil překvapený výraz
náznakem studu.
„Albusi, já –.“ „Severusi seznamte se se slečnou Laurou
Parkinsonovou. Je z Denního věštce a píše článek o naší škole,“ pronesl
klidně Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel. Plavovláska
s tmavýma očima stojící po Brumbálově levici se rozpačitě usmála: „Ale my
už se známe, že Severusi?“ Následovalo trapné ticho, které Snape ukončil
slovy: „Teší mě slečno Parkinsonová. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil při
práci.“ Otočil se a bleskově zmizel. Jak se Tom už dříve přesvědčil,
rychlost byla jednou ze Snapeových předností.
Tom
přemýšlel o tomto podivném rozhovoru a o mužově nevychovaném chování, když
vtom pocítil bolest u srdce. Byla to bolest velkého zklamání, která jako
by v jeho – vlastně Snapeovu – nitru čekala v ústraní a teď se s návalem
starých vzpomínek dostala na povrch.
Tom ani nevěděl jak se ocitli zpátky ve staré sklepní
místnosti, zřejmě Snapeovu kabinetu. Snape se neposadil na hrubou židli,
kde se s Tomem spojili (věděl o něm Snape vůbec?), ale přešel místnost,
otevřel skříň a za ní se skrývaly tajné dveře do další místnosti. Ta byla
naprosto odlišná od té první. Žlutě vymalované stěny zdobily pestrobarevné
květy tulipánů, koberec zelené barvy působil dojmem jarní trávy, na něm
stůl, židle a skříň – vše z jasanu, v koutě útulné světle hnědé křeslo a
vedle něj vytrýna s rozmanitými věcmi a pohyblivými fotografiemi! U stropu
se vznášely svíce ve tvaru motýlů. „Tak náš podivín je vlastně velký
romantik a měkota!“ V duchu si říkal Tom.
Snape přešel k vytrýně a sundal fotografii sebe a krásné
mladé ženy. Podle data byla stará 21 let, a když se na ní Tom pořádně
podíval, v mladé ženě, objímající tehdy velmi pohledného a přitažlivého
Snapea, poznal Lauru Parkinsonovou. Dvojice na obrázku se na sebe usmála,
dlouze se políbila a zmizela za okrajem fotografie. Tom ucítil záchvěv,
podíval se ještě jednou na prázdnou fotografii, ale to už ho unášel vír
Snapeových vzpomínek . . .
Ocitl se na prosluněné letní louce a před sebou spatřil
rozesmátého Severuse a Lauru, jak tančí v lučním kvítí. Únavou padli do
trávy, ale pak zvážněli a láskyplně se jeden druhému dívali do očí. Laura
pohladila Severuse po vlasech – tedy je měl střižené nakrátko ale jako i
teď beznadějně mastné – a něžně ho políbila ne levé oční víčko. Na jeho
rtech se objevil úsměv a lehounce ji na oplátku políbil na nos. –
Všechno se ztratilo tak rychle, jak se objevilo a nyní Tom
viděl Snapea číst dopis:
„Drahý Severusi,
náš vztah nemá budoucnost. Miluji Tvé doteky, polibky, cítím
se s Tebou silná a neskonale šťastná a láska je jediné, co mi
můžeš dát.
Já ale potřebuji zázemí a prostředky pro náročné
studium horských skřítků, a proto si myslím, že by náš svazek
neposkytl uspokojení ani jednomu z nás. Přesto Ti děkuji
za krásné dny a něžnou lásku, kterou jsi mi věnoval.
Tvá Laura“
Snape se zdrceně zhroutil do opěradla polorozpadlé židle a
opravdu se to stalo – u levého očního koutku se něco zalesklo a po tváři
mu skanula první slza plná bolesti.
Plakal dlouho a tiše a jeho byly oči zamlžené a jako bez
života. Vstal a převlékl si temně modrý hábit za černý – tuto barvu
oblékal poté každý den. –
Tom už byl zase zpět v přítomnosti a ve Snapeově těle a cítil
jeho hluboké pohnutí. Drželi spolu fotku a prožívali starou bolest. A pak
–
Tom už necítil nic. Myslel si, že Snape snad žalem zemřel a
on s ním, ale když otevřel oči, ležel stále ve svém pokoji a něco držel
v ruce … Ta fotografie! Opravdu se to stalo! Roztřesenýma rukama otočil
fotografii Laury a Severuse Snapea, kteří teď už jen nehybně stáli
v pevném obětí, a na jejím rubu bylo napsáno:
Laura Parkinsonová, výzkum trpaslíků pro Denního věštce
Severus Snape, učitel lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel
„Ano, jistě,“ promluvil Tom nahlas, aniž by si to uvědomil,
„lektvary jsou čarodějná chemie. Ty jsi mé druhé já, Severusi Snape, a teď
když tě znám, chemie už pro mě nebude složitou vědou. Děkuji ti můj
tajemný hoste …
Anebo jsem tvůj tajemný host byl já?“
|