ZPĚT do Knihovny nebo na Novinky

Nepoužívejte tuto povídku na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu mě prosím kontaktujte. Děkuji!
Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!

 
Nevěrná
Autor: Maxie

Co to dělám? nebo spíš Co jsem to udělala? uvědomila jsem si s hrůzou, když jsem zjistila, že ležím vedle Snapea v jeho Bradavické ložnici na jeho posteli pod jeho přikrývkami. Pomalu jsem se otočila a uviděla, jak se jeho tělo rýsuje pod tenkou dekou.
Pitomá huso! nadávala jsem si. Jseš ten největší blbec na světě!
Bolela mě hlava a matně se mi vracely vzpomínky na včerejší večer. Sudy máslového ležáku - Snape, který mě pozoruje - Kéž by ta hlava přestala bolet! - jasně, pak jsem mu chtěla pomoci s uklízením. Co jsme to vlastně slavili? Aha, Snapeovy třicáté sedmé narozeniny.
Pamatuji si, že jsem zrovna sbírala odpadky, které zůstaly na zemi a on se pro něco sehnul. Ten pohled do očí, když jiskra přeskočí, těžko se skrývá ... Lehce se dotknul mých rtů. Mám pocit, že jsme se líbali celou cestu do podzemí. A pak ... proboha ...
Znovu jsem se na něj podívala - jak tam tak spokojeně leží, oddychuje. Nepopírám, že mě nepřitahuje, ale já jsem přeci vdaná!

***

U snídaně mezi námi panovalo trapné ticho. Zajímalo by mě, jestli si pamatuje, co jsme v noci dělali. Nedalo mi to a musela jsem se pro sebe usmát. Představa milování se Snapem mi bůhví proč připadal směšná. Asi proto, že to nešlo dohromady s tím, jak jsme se neustále hádali a ze srdce nenáviděli. Doufám, že si ostatní ničeho nevšimli.
„Podala bys mi prosím sůl?“ ozval se Severus najednou.
Polkla jsem a beze slova mu ji podala. Naše ruce se dotkly, ale on zůstal stejně chladný jako býval dřív. Začala ve mně hlodat myšlenka, zda se se mnou nevyspal jen pro to, že jsem byla jediná po ruce a on chtěl nějak „pořádně“ oslavit narozeniny. Zvedl se mi žaludek.

***

„Flo! Flo!“ volal na mě někdo, ale já neměla sílu (popravdě řečeno chuť) odpovědět.
„Paní Lupinová!“ ozval se někdo další a tohle oslovení mě dokonale odrovnalo. Když jsem se polekaně rozhlédla, díval se na mě celý učitelský sbor. Tak tohle bude další učitelská rada ve sborovně během polední přestávky, pokud vím.
„Ano?“ To zřejmě nebyl nejlepší nápad, protože všichni okamžitě poznali, že jsem duchem mimo (doufám, že nepoznali, kde). Brumbál se laskavě pousmál a trpělivě pronesl: „Ptal jsem se Vás, jestli souhlasíte s tím, že budete dva týdny tady ve škole? Myslím, o Vánocích.“
Ani nevím, proč jsem kývla. Některým to pravděpodobně začalo být podezřelé a už slyším tu slepici Trelawneyovou, jak říká: „Vdaná a zůstane tady? Musím se podívat do skleněné koule, co na to říká.“  A po pohrdavém pohledu McGonagallové by dodala: „Samozřejmě, že jsem věděla, že tady zůstane, moje Vnitřní oko mi to řeklo už 17. července.“
Víc jsem se o to nezajímala. Až postupně se ke mně doneslo (k mému zděšení), že ve škole zůstávám já, ON, a asi šest žáků. Jo, a Filch.

***

Ten den jsem byla mírně rozhozená, jak zcela jistě vycítili i žáci. V jedné třídě jsem vykládala o vlkodlacích a Neville Longbottom zdvihl ruku.
„Ano, pane Longbottome?“
„Paní profesorko, já ... my ... myslíme si, že vlkodlaci nejsou tak špatní.“
Nadzdvihla jsem obočí, a tak dodal: „Tedy, ne všichni.“
„Podívejte se, pane Longbottome, já to vím, ale problém je, že kouzelnická společnost je nepřijímá jako rovnocenné partnery. Vlkodlaci kupříkladu těžko shánějí práci. I přesto, že výnos, který vytvořila Dolores Umbridgová, byl zrušen.“ Při pomyšlení na tu ženskou se mi chtělo zvracet. „A i když by ji sehnali, jejich potenciální kolegové to těžko přenášejí přes srdce.“ Všichni zřejmě mou narážku na Snapea pochopili, protože to mezi nimi nesnášenlivě zahučelo.
„A mají pravdu,“ ozval se Draco Malfoy. Jak já toho skrčka ulízanýho nesnáším.
„Prosím, pane Malfoyi?“
„Že profesor Snape udělal dobře, jak tenkrát nahlas prohlásil to o Lupinovi.“ Zřejmě mu nedošel můj příbuzenský vztah s Lupinem.
Nakrčila jsem nos připravená na hádku. Byl stejně arogantní jako jeho otec.
„No, vždyť to na něm bylo vidět ...“ Asi chtěl poukázat na to, že Remus neměl nikdy dost peněz.
„Chtěla bych Vás požádat, pane Malfoyi, abyste si nechal své úvahy pro Vaše nohsledy. Mě to nezajímá. Já vím svoje.“ A potichu jsem zamumlala: „Kdybys žil s vlkodlakem už od sedmnácti let, mluvil bys jinak.“

***

Uklízela jsem ve svém kabinetě, když jsem narazila na svatební fotografii. Jak jsme na ní byli šťastni.
Vzpomněla jsem si, jak mi Remus vždycky pomáhá s vařením. Večer jsem mu pravidelně usínala v náruči a ráno se v ní probouzela. I za časů lorda Voldemorta nám nic nebránilo vést to nejšťastnější manželství na světě.
Ano, jednou jsem mu omylem proměnila jeho oblíbenou knihu na záchodový prkýnko. A on mi naoplátku nabarvil vlasy na rudo a ostříhal je na krátko. Jak jsme se tomu tenkrát smáli. Nic by nás nedokázalo rozdělit, alespoň tehdy ne.

***

„To vůbec není pravda!“
„Jak to můžeš říct? Dobře víš, že to tak je.“
Další, už hodinová, hádka se Severusem, tentokráte na téma „vlkodlaci“. Proč asi?
„Proč by to měli být vyvrhelové společnosti, když za to nemůžou?“
„Jsou nebezpeční,“ šeptal svým obvyklým hlasem.
„A co Vlkodlačí lektvar?“
„Ten umí připravit jen málo lidí a to rozhodně nestačí na pokrytí spotřeby.“
Zmlkla jsem. Pomalu mi docházely argumenty. Ale JÁ přece měla pravdu. A to se rozhodně promítlo do mého hlasu. Už zase se mi do něj vkrádal takový ten tvrdohlavý přízvuk, který dokázal dostat můj projev nejméně o oktávu výš.
„Podívej, někteří vlkodlaci nemusí být tak hrozní, ale ...“ snažil se mě uklidnit, když viděl, jak rudnu a vztekle přecházím sem a tam po sborovně.
„Na co narážíš? Vadí Ti můj vlkodlačí muž? Řekni mi to na rovinu.“
Zamračil se. Narážka na to, že jsem vdaná, mu evidentně nedělala dobře a mně ještě víc rozohnila.
„Abys věděl, spát s vlkodlakem je úplně stejné jako s ostatními, líbá taky stejně, možná líp, tak co ti ksakru na vlkodlacích vadí?“ křičela jsem. Chtěla jsem mu to naservírovat na podnose. Ale asi jsem to přehnala.
Narozdíl ode mě, když on se naštval, jeho hlas se stával tišším a tišším.
„Tvůj manžel spadá zcela jistě do kategorie těch nebezpečných,“ procedil skrz zuby a pokračoval (nedbaje na to, že jsem vytáhla hůlku a mířila na něj, připravená ztrestat ho za takovou urážku): „A ještě ke všemu je nezodpovědný a ...“
Krev ve mě vřela, ale cosi mi zabraňovalo změnit ho na ropuchu nebo mu nechat narůst po celém těle jehličí. Vykřikla jsem něco jako „Ty to v životě nepochopíš“ spolu s nějakou nadávkou a utekla ze sborovny pryč.
Cestou do svého kabinetu jsem přemýšlela, proč jsem mu nenechala z nosu unikat mýdlové bubliny. Měla jsem ho potrestat. Jako kdyby za to Remus mohl. Nezodpovědný? Vztekle jsem dupla nohou.
„Já jsem tak blbá,“ ulevila jsem si, když jsem zatáčela do chodby vedoucí k mé pracovně.

***

Líně jsem zamrkala očima a oblékla si župan. U mé postele leželo pár vánočních dárků. Tak kdo si na mne vzpomněl tentokrát? začala jsem přemítat. Třeba teta Clerence?
První balíček byl od manžela. Vypadl z něho lísteček „Miluji tě! Remus“ a souprava stříbrných šperků. Druhý dárek byl poměrně objemný. Vyklouzly z něj přenádherné tmavě vínové dlouhé šaty. Pátrala jsem po vzkazu. „To nebyl omyl, ale něco, co nutně muselo přijít.“ Zpotily se mi ruce. To písmo bylo evidentně JEHO. A v tu chvíli mi bylo jasné, že jsem propadla kouzlu Severuse Snapea. Nemohu říct, že bych přestala milovat Remuse, ale to, co jsem cítila k Severusovi bylo mnohem silnější.

***

Při večeři jsem se cítila nesvá. Mít na sobě šaty od milence, šperky od manžela a cítit se OK, to nejde dohromady.
Dívala jsem se na Severuse sedícímu naproti mě. Tvářil se jakoby nic. Sakra!!!
Začala jsem přemýšlet, co chci víc - zůstat s Remusem a dál vést nádherně šťastné manželství s vlkodlakem nebo se nechat svést Snapem, zničit manželství a zničit Remuse bez nároku na reparát. Ha? A teď, babo raď.
Všichni se pomalu vytráceli, až jsme zůstali sami dva. Nervózně jsem si pohrávala se sklenkou vína.
„Miluješ Lupina?“ ozval se najednou.
Klid, to muselo přijít. Jenomže ...
„Je to můj manžel,“ řekla jsem pevně, ale zřejmě ne přesvědčivě.
„To není odpověď.“
Měl výjimečně pravdu. Mlčela jsem, protože jsem opravdu nevěděla, co říct. Což byla dostatečná odpověď, alespoň pro něj. Netrpělivě jsem cukala nohou a šaty šustily. Bože, to je trapná situace!
Naklonil se přes stůl a podíval se mi zblízka do očí. Ten pohled nikdy nezapomenu. Prohrábl mi vlasy.
„Severusi, ne!“ zašeptala jsem a bylo to to jediné, na co jsem se zmohla.
Odkudsi od dveří se ozvalo zakašlání. S hrůzou jsme se od sebe odtrhli (dlouho jsem ještě cítila jeho rty na svých) a podívali se tím směrem, kde jsme tušili našeho vyrušitele.
„Pane řediteli ...“ vysoukala jsem ze sebe. Cítila jsem, jak mi z očí vytryskly slzy. Sklopila jsem hlavu. Ztratila jsem rozum. Ztratila jsem srdce. Severus mi ho ukradl.
Brumbál tam stál. Nedá se říct, že by se tvářil nevěřícně, ale tušila jsem, že za tohle budu pykat. Nikoho nenapadlo nic, co by se v takové situaci dalo říct. A tak jsme tam byli jak zkamenělí - já seděla na židli, Severus se nade mnou skláněl a Brumbál se snažil racionálně zhodnotit stav věcí. Pak pomalým krokem vykročil směrem k nám. Polkla jsem.
„Mohl bych si s Vámi oběma promluvit?“
Kývla jsem a Severus také. Přesunuli jsme se do Brumbálovy pracovny.
„Ehm ... tedy ...“ zjevně taky nevěděl, jak začít. „Mám pocit, že se tu něco děje. Nechtěli byste mi něco říct? Mimochodem, Florence, pozdravuje Vás Remus a vzkazuje, že odjíždí na měsíc do Francie.“
Napadlo mě, jestli to neříká jen proto, aby mi připomněl, že jsem vdaná. Ale já to přeci vím!
Severus se na mě pokradmu podíval. Jestli chtěl, abych něco řekla, neuspěl.
„No ... jak to říct ...“ začal.
„Podívejte se, já po Vás nechci detaily, ale jen abyste si dobře rozmysleli, co děláte.“
Už jsem to nevydržela a propukla v pláč. Normálně působím jako silná tvrdohlavá neomylná osobnost, ale teď mě zradily nervy. Od Severuse bych čekala podporu, ale nedostalo se mi jí. Zbabělec jeden!

***

Od té chvíle jsme se snažili vyhýbat. I přesto jsme se vídali nejméně třikrát denně - při snídani, při obědě a při večeři. Snažila jsem se ignorovat jeho pohled, on dělal to samé.
Poslední den vánočních prázdnin. Večer dorazí studenti a ostatní profesoři a bude po klidu.
Odpoledne jsem se šla projít. Šla jsem po zasněžených pozemcích a cítila, jak mi sněhové vločky padají do vlasů. Měla jsem na sobě ty dlouhé šaty od Snapea. Bořila jsem se do půlmetrových závějí. Božínku, to je nádhera! Ledový vítr jakoby odnášel všechny moje problémy pryč.
Pak jsem si uvědomila, že nejsem sama. Pár stovek metrů ode mně jsem spatřila tmavou postavu, kterou jsem neomylně identifikovala. Byl tu náhodou nebo ...? Zamířil ke mně. Opřela jsem se o strom a vyčkávala.
Potom jsem ucítila jeho vůni. Vanilka???
„Chtěl bych ... musím ... s Tebou mluvit.“
Tak to jsem zvědavá. Pokývala jsem hlavou.
„Já jsem se Ti chtěl omluvit.“
Otočila jsem se a tázavě se na něj podívala. Viděla jsem, jak se musí přemáhat. Slovo jako „omlouvám se“ v jeho slovníku donedávna chybělo.
„Asi jsem Tě neměl líbat, já ... jenom jsem prostě cítil, že to ... taky chceš.“
Vytřeštila jsem oči. Bývala bych neřekla, že dokáže tak úžasně číst myšlenky?
„Omluva se přijímá,“ řekla jsem mu tónem to-nebylo-třeba-já-to-taky-chtěla. Zatvářil se zmateně. Na okamžik to vypadalo, že se ke mě sehne a ... Jenomže ... „Musím už jít,“ řekl téměř neslyšně. Mohla jsem jen pozorovat, jak za ním vlaje plášť.

***

„Profesorko Lupinová!“
Otočila jsem se a nasadila ten nejpříjemnější výraz, co jsem dokázala v té chvíli vykouzlit na svém obličeji.
„Slečno Grangerová, co ...“
Hermiona ke mně doběhla a poněkud udýchaným hlasem pravila: „My ... tedy napadlo nás uspořádat ples na oslavu sv. Valentýna. Profesor Brumbál souhlasí, ale musíme se zeptat všech učitelů, tak by mě zajímalo, jestli nejste proti.“
„Ne, to je báječný nápad.“ Co to plácám. Oslava Valentýna mi v mém současném stavu připadala hloupá, ale nemohla jsem jim to zkazit. „Souhlasí všichni učitelé?“ Hlavou mi blesklo, jak se asi tváří Severus. Přestože jsem na něj byla řádně nakvašená. Ani nevím pořádně proč.
„Tedy ... od jednoho ...“
„Snape?“
Přikývla.
„Dobrá, s tím si nedělejte starosti. Pojďte se mnou, prosím.“ Proč to dělám? Šli jsme do sklepení (přičemž cestou se k nám připojil ještě Harry Potter, Ron Weasley a Neville Longbottom, který, jakmile zjistil, že se jde za Snapem, naši „delegaci“ velice rychle opustil) a já byla rozhodnuta přesvědčit Severuse nejen, aby souhlasil, ale aby se i zúčastnil. S hrůzou mi došlo, že nikdy v životě jsem ještě nebyla tak naivní.
Zaklepala jsem na dveře Snapeova kabinetu. Poté, co se ozvalo otrávené „Dále“, jsem sykla „Počkejte na mě tady“ a s poněkud třesoucími koleny jsem vstoupila. Bylo mi jasné, že všichni tři byli přilepení na dveřích (ještě, že nemají klíčovou dírku) a čekali, co se bude dít.
„Co chceš?“ řekl stroze. Nedala jsem na sobě nic dát a šla rovnou k věci.
„Podívej, Severusi, proč jim nechceš odsouhlasit toho Valentýna?“
„Moje věc.“
„Co máš proti svátku lásky?“
„Nemám co slavit. Ale to Ty přece dobře víš.“
Otevřela jsem ústa a chtěla něco namítnout. Jenomže ze mě nevyplula ani hláska. Snape se zvedl a otočil se ke mně zády. Panovalo tam takové ticho, že bych bývala přísahala, že slyším ty tři, jak drhnou ušima o dveře.
„Ty bys tam šla?“ ozval se po chvilce.
„Samozřejmě. Mám ráda oslavy.“ (Doprčic, tohle jsem přehnala. Při vzpomínce na poslední oslavu se mi zatemňoval mozek a bušilo mi srdce. On na tom byl zjevně stejně.)
„Dobře, dobře. Ale ať nikdo nepočítá s tím, že tam přijdu.“
Vyskočila jsem a šťastně řekla: „Díky, Severusi.“ Pak jsem se neudržela a políbila ho na tvář (zas ty nervy). Jen co jsem si to uvědomila, zrudla jsem a vyběhla ven.
Hermiona mi pogratulovala a řekla, že za tohle si zasloužím Medaili za statečnost a všichni tři se vytratili.

***

Byla jsem zvědavá, jestli to Severus vydrží sedět 14. února večer sám v kabinetě. Tajně jsem doufala, že ne. Moji radost mírně zkalila valentinka „Nejnáročnější kouzlo je LÁSKA“, nesporně od Remuse. Pokaždé, když jsem na něj myslela, cítila jsem se hrozně provinile.
Musím uznat, že studenti oslavu připravili bezvadně. Výzdoba Velké síně si v ničem nezadala s výzdobou profesora Kratiknota o Vánocích, jídlo bylo výborné. K mému údivu sestavili dokonce i školní kapelu. Jen jsem se modlila, aby Longbottom uměl zpívat lépe než kouzlit.
Celou dobu jsem vyhlížela nějakou tmavou postavu, ale Snape se neobjevil ani na večeři.
Potom začal tanec. První, kdo mě o tanec požádal byl George (nebo Fred) Weasley. Pořád si je pletu.
Když jsem se pak vyčerpaně usadila, kdosi mi zaklepal na rameno a nabídl rámě.
„Neříkal jsi, že nepřijdeš?“ zeptala jsem se podezíravě, když jsme kroužili po parketě.
Namísto odpovědi mě k sobě ještě více přitiskl. Zabořila jsem hlavu do měkké látky jeho hábitu. Něco takového jsem ještě nezažila - připadalo mi, že pluju na obláčku pořád dokola, zachumlaná do té nejjemnější látky na světě, tisknu se k NĚMU a nic nás nemůže rozdělit.
„Pojď,“ zašeptal mi do ucha a v příhodném okamžiku jsme se oba vytratili z Velké síně.
„Měli bychom si to už konečně vyjasnit,“ cedil přes zuby, když jsme o chvíli později seděli v jeho kabinetě. Už zase ten nepříjemný výraz.
„Nevím, co bychom si měli vyjasňovat,“ nedala jsem se zastrašit a s výrazem začni-si-sám jsem ze vzduchu vykouzlila šálek horkého čaje (v tom sklepení je hrozná zima).
„Podívej, takhle to dál nejde.“
„A co by jako nešlo? Já myslím, že je všechno OK.“ Jen si to užij, chlapečku. Asi jsem nespravedlivá, protože na tom mám taky vinu. Viděla jsem, jak se všemi svými silami snaží na tváři udržet svůj obvyklý zlý chladný výraz. Odehrával se v něm boj a já to s pobavením sledovala.
„Já ... já ... já Tě miluju Flo.“ A je to venku. Měla jsem chuť vykřiknout „Já taky“, ale mozek mi v tom zabránil. Skryl hlavu do dlaní. Pomalu jsem k němu přešla. Neviděl (zaplaťpánbůh), jak se tvářím.
„Jenomže jsi vdaná.“
„Já vím, Severusi. Občas to tak prostě je.“ Jeho černé vlasy se neklidně pohupovaly kolem jeho tváře, takže nedokážu odhadnout, jak se tvářil. Jisté je jen to, že to nevydržel a ledově řekl: „Nech mě prosím o samotě.“ Neslyšně jsem vyšla ven.

***

Poté, co se přiznal, že mě miluje, to pro mě bylo ještě těžší. Celé jaro jsem se zmítala mezi láskou k Severusovi a Remusovi. Jakmile začalo slunce alespoň trochu hřát, téměř všichni začali trávit veškerý volný čas venku a já pořád seděla zavřená v kabinetě a přemýšlela.
„Takhle to dál nejde,“ (co mi ta věta jenom připomíná) rozhodla jsem se jednoho květnového odpoledne. Sedla jsem si ke stolu, vzala pergamen a brk a začala psát.
„Drahý Remusi,
byl bys tak hodný a přijel za mnou. Prosím. Je to nutné.
Florence“
Bude ho to bolet, ale bude to tak pro něj lepší, blesklo mi hlavou.

***

Asi za týden se Remus skutečně objevil. Vypadal jako obvykle ztrhaně. Ale i přesto zůstával stejně pohledný jako dřív. Jak mu to jen řeknu?
Když ho Snape uviděl ve Velké síni, nasadil tak jedovatý výraz, jaký měl výhradně pro Harryho Pottera. Pozdravili se silně upjatě. Měla jsem hrůzu z toho, že by jednoho z nich mohlo napadnout vyzvat toho druhého na souboj. Nic takového se naštěstí nekonalo.
Vyšla jsem s Remusem před hrad. Ne, já to nedokážu. Chvíli jsme se v tichosti procházeli. Když jsem se na něj podívala, bleskly mi hlavou okamžiky našeho štěstí. Opravdu to nedokážu. Pak jsme si začali povídat o tom, jak se měl ve Francii, že poslední přeměna byla nápadně bolestivá a (což bylo nejhorší) jak mu chybím. Děkuji mu moc, že se neptal, co tak nutného jsem potřebovala (jestli si nemyslel, že mi taky chyběl).
Brumbál ho pozval na oběd, což taky nebyl nejlepší nápad. Z jedné strany Snape, jemuž z očí šlehaly nenávistné pohledy, z druhé strany Remus, na kterého jsem se nemohla bez výčitek svědomí podívat. Na odpoledne si Remuse zamluvili Harry, Ron a Hermiona, takže jsem měla čas všechno si promyslet.
„Co tady dělá?“ zeptal se mě svým „nej“ tónem Severus, když mě potkal na chodbě.
„Co Ti je do toho,“ nezůstávala jsem pozadu za jeho vřelostí. Ale bylo mi to jasné - žárlí. Pokračovala jsem v cestě, ale Snape mě následoval.
„Už to nevydržím,“ hlesnul a přitiskl mě ke zdi. Asi se hodně divil, když jsem ho políbila první. Všechno to, co se ve mně nakumulovalo od doby, kdy mě políbil naposledy, jsem si potřebovala vybít.
Jsem vdaná! Miluju Severuse! Jsem vdaná! Miluju Severuse!
Zvítězila ve mně povinnost manželky. Odtrhla jsem se od Snapea a zahleděla jsem se mu do očí. „Severusi, já Tě moc miluju, ale jsem vdaná. Nemůžu Remuse opustit,“ řekla jsem se slzami v očích.
„Tušil jsem, že to řekneš. Stejně Tě miluju.“
„Mohli bychom zůstat přáteli?“
„Vždyť jsme nikdy přáteli nebyli,“ nasadil svůj obvyklý tón. Musela jsem se usmát.
„Já mám pocit, že ano.“
„Nejsem s nikým přítel,“ odporoval statečně. A další hádka byla na světě.
„Ale Severusi, proč se tomu tak bráníš? Máme na škole tolik lidí, kteří o tebe mají starost.“ Vida, že pochopil mou narážku na Hoochovou a Trelawneyovou, jsem se zatvářila nadmíru důležitě a řekla jsem: „Moje Vnitřní oko mi říká, že Snape se příští rok pohádá minimálně čtyřistakrát, čímž trhne rekord. Musím mu pomoci.“
Uchichtl se, ale tak, aby to nikdo jiný neviděl.

***

Na konci školního roku jsem dala výpověď. Což mi ovšem nepomohlo v tom, abych se se Snapem nevídala - jak v Bradavicích, kam jsem občas jezdila vypomáhat, tak jinde. Tehlen rok jsem sice zařadila mezi „rychle zapomenout“, jenomže srdce mi říkalo „nikdy nezapomenout“.
Remus mě naučil milovat ty, kterými jiní opovrhují. Severus mi ukázal lásku v té pravé podobě - nechtěnou, zraňující, bolestivou, vášnivou. Vyhrát mohl jenom jeden.