RICKMANCON III.

OBSAH	Recenze - od Ginny - od Daniely - od Radky - od Rickmanky - od Alis Fotoreportáž - od Mariany + foto-video (4,54 MB)	Náš patron nemohl u svých svěřenců chybět;-) © Mariana
Ginny	Rickmancon 2005 aneb přežili jsme všichni :-) To, že na letošní Rickmancon určitě pojedu, mi bylo jasné už od loňského roku. Během srpna sice nastaly jisté skutečnosti, které se snažily mi účast přinejmenším zkomplikovat (např. ukrutný kašel, který mě postihl, a z toho vyplývající léčba antibiotiky), ale takové „maličkosti“ mě přece nemohou rozhodit... ;-) Do Krkonoš jsme s Marianou, Laurou, Nikou a Arengil vyrážely z Prahy v pátek večer. Že to nebude cesta jednoduchá, mi napovědělo už jakési osobní auto obrácené na bok nacházející se téměř v místě našeho srazu. Nic jsem si v té chvíli nepřála tolik, jako být už na té vytoužené krkonošské chalupě... Poté, co jsme úspěšně naložily do Felicie všechny naše věci včetně Lauřiny kytary zvící velikosti slušného kontrabasu, jsme se s poměrně značnými obtížemi vymotaly z Prahy. Laura se (myslím, že nedobrovolně) ujala funkce navigátora a Mariana (dobrovolně) funkce kontrolora (což spočívalo povětšinou ve výkřicích „jó, jedeme dobře“). Mnohem víc než obce Slemeno (Laurou přejmenovaná na Semeno) a Mladé Buky (kde Laura rozvíjela teorie o mladících obývajících tuto obec) nám cestu zkomplikoval fakt, že Lauřino „doprava“ znamenalo ve skutečnosti „doleva“, takže jsme z Hostinného vyjely úplně jinudy než jsme vyjet měly. Nicméně do Temného dolu jsme (za hluboké tmy) přece jen dorazily, a dokonce jsme se po mírných komplikacích trefily i na odbočku vedoucí vzhůru do kopců k chalupě. Varována Alisinými SMSkami typu „silnicari jsou prasata, nasypali na cestu sterk, hrabe to“ jsem s napětím očekávala, jak daleko se nám povede dojet. No, šlo to překvapivě dobře i po tom štěrku, a to dost dlouho, takže jsem další část Alisiny SMSky („bude lepsi zustat tam, kde ma auto Rickmanka“) vzala pouze jako doporučení a pokusila se vyjet i závěrečné stoupání před chalupou. Že to doporučení měl být ve skutečnosti imperativ, jsem pochopila ve chvíli, kdy moje Felicie beznadějně uvázla vprostřed kopce, pár desítek metrů za Rickmančiným autem. Řešení bylo jediné – pokusit se zcouvat zpátky a auto zaparkovat tam, kde Alis doporučila. Snadno se řekne, ale hůř udělá... Mariana s Laurou vystoupily z auta ven a výkřiku typu „pozor, rokle!“, „doleva – né, to je moc!“, „doprava!“, „bacha!!!“ apod. mě naváděly zpátky. Byly chvíle, kdy jsem opravdu nevěřila, že se nám to povede a nebyla jsem daleko od rozhodnutí prostě tam to auto nechat a utéct...ale nakonec se nemožné stalo skutkem a já zaparkovala vedle Rickmančina Wartburgu. Tudy cesta (ne)vede... „Jak je to ještě daleko?“ ptala se s obavami Laura (která jela na Con poprvé), když jsme vykládaly všechny ty věci z auta a nakládaly si je na záda, ramena a podobné části těla. Nevím, kdo jako první plácnul, že je to osm kilometrů, ale je fakt, že jsme na tuhle hru okamžitě všechny přistoupily, aniž bychom se předem domluvily. Mariana ještě ukázala na vzdálené světýlko někde hodně vysoko v kopci, a Laura byla na omdlení. „To si děláte prdel?!?“ zkusila se ještě bránit. „Neděláme,“ zahučela jsem naštvaně a naprosto vyčerpaně. „Holky, máte všechno? Tak jdeme!“ Laura jen tiše polkla a s kontrabasem v ruce vyrazila do tmy. Když se za zatáčkou před námi zhruba po dvou stech metrech objevila světla chalupy a záře ohýnku, u kterého seděly ty šťastnější účastnice Rickmanconu, vyslechly jsme si od Laury mnoho nepěkných vět o tom, jak nás vůbec nemá ráda a jaké jsme mrchy, že jsme ji tak mystifikovaly. Místo aby byla potěšená, že je to tak blízko... Zatímco se všichni vítali se všemi, vyčerpaně jsem se zhroutila na lavici před chalupou. Antibiotika v kombinaci s 3,5hodinovým řízení, couváním nad roklí a následným výšlapem k chalupě v plné polní udělala s mým organismem své. Do toho se Pájina labradorka Kačenka pokusila hned na úvod sežrat (naštěstí neúspěšně) moji pudličku Ginny... Být na místě přítomen lékař slavných českých desetibojařů, jistě bych neušla vyživující infuzi...takhle jsem se však musela spokojit jen s buřtem, který jsem si přivezla z Prahy. Nebyla to sice taková kvalita jako infuze, ale v nouzi je i buřt dobrý... Samostatně ubytována v nejmenším pokoji překřtěném na ošetřovnu jsem se pak zdárně prokašlala a produsila nocí až k ránu. Sobotní ráno bylo nádherné a vytáhlo mne ven docela časně. Nejprve jsem se šla ujistit, že je moje autíčko stále tam, kde jsem ho v noci zanechala, přičemž jsem zjistila, že jediný, kdo se úspěšně prohrabal (resp. nechal vytlačit) až k chalupě, byla Světlana a její malý Opel. Vedle mého auta přibyla ještě jedna Felicie a ve štěrku v kopci byly neklamné známky (nejen našeho) marného nočního souboje s nástrahami trati. Do snídaně bylo ještě daleko, takže jsme spolu s několika dalšími Rickmaniačkami vyrazily na krátkou procházku po okolí. Do kopce vzhůru, kolem lávky se vzteklým jezevčíkem, a pak do přilehlého lesa, kde rostly houby. Těch jedlých tam sice moc nebylo (očividně jsme totiž nepřišly první), ale ani tak jsme se nevrátily s prázdnou. Sobotní dopoledne bylo v úžasně vyzdobené Velké síni (Mozkomoři, které vyrobila Radka, byli krásně děsiví) zasvěceno výtvarničení. Této činnosti jsem se nezúčastnila, neboť slova jako „šití“, „jehla“, „nit“ apod. ve mně budí opravdu hodně hluboký odpor;). Laura s Marianou na tom byly podobně, takže jsme valnou část dopoledne věnovaly nácviku Lauřiny scénky nazvané „Supl.“ Hlavní komplikací celé zkoušky byl fakt, že se Laura v naprosto vážné roli profesora Snapea při pohledu na mne a na Marianu (coby dvojčata Weasleyovi) pokaždé rozesmála na celé kolo. Mariana jako Fred Weasley Pak jsme se přesunuly před chalupu, rozsadily se na židličkách, vychutnávaly krkonošskou medovinu a kochaly se krásným počasím a okolní přírodou...a bylo nám mooooc dobře. Uvnitř zatím pod vedením Radky zuřil souboj o nejkrásnější vlastnoručně vytvořenou loutku Snapea, který se protáhl až do časného odpoledne. Po polévkovém obědě došlo i na slibovaný výšlap do okolí, na který jsem se velmi těšila a který za stále krásného slunečného počasí nadchnul nejen mě... (Byli ovšem i jedinci, kteří se po prvním (a nejnáročnějším) úseku zbaběle vrátili do útulné chalupy.) Zpáteční cestu z výletu si víc jak polovina z nás zpestřila konzumací pohárů a skvělých palačinek na jedné z horských chalup. Teprve na zpáteční cestě do Prahy se ukázalo, že toto povyražení odnesla většina z nás střevními problémy. Čas zbývající do večeře strávila část z nás nad pexesem, které jsem vytvořila pro loňský Con, zatímco například Laura s Rickmankou začaly svou první „secvičnou“ pro nedělní hudební vystoupení. Po večeři následovalo promítání filmů „Zimní host“ a „Pomoc! Jsem ryba!“, které bohužel skončilo tak pozdě, že sotva zbyl čas na Lauřinu scénku „Supl“. Laura jako Snape, pod kapucou Mariana Fred a George Weasleyovi a jejich oblíbený profesor Na Arengilinu scénka z antické doby, kterou bylo nejprve třeba nazkoušet, už unavené Rickmaniačky odmítly čekat. Spát se ale ještě zdaleka nešlo – v jedné z kolejních ložnic se totiž neplánovaně uskutečnil „pyžamový večírek“, kdy za Lauřina hudebního doprovodu některé z nás zpívaly a jiné rozpoutaly se svými vlastnoručně vytvořenými loutkami Snapea něco jako diskotéku v peřinách. V neděli ráno jsme se sešly ve Velké síni s Alis, Danielou a Marianou, abychom nazkoušely mou scénku Komnata nejvyšší potřeby 2, což nám trvalo poměrně krátce a před snídaní tak znovu zbyl čas na houbaření. Sobotní dopoledne vyplnilo nejprve Arengilino antické divadlo, ze kterého se místy (poněkud neplánovaně) stala parodie. Vzhledem k velkému rozsahu textu některých postav jsme totiž přistoupily ke korekci textu na „bla bla bla“, což mělo u obecenstva obrovský úspěch. Arengil s Marianou následně ještě přispěly krátkou básní na téma Metatron. Komnatu nejvyšší potřeby potom Daniela v roli Snapea, Alis v roli Greenové a Mariana v roli Harryho Pottera sehrály bez jediného viditelného zaváhání a sklidily za svůj výkon zasloužený aplaus. Po polévkovém obědě došlo i na některá velmi vítaná překvapení, např. vynikající dort od Rickmanky a záložky a samolepky s Alanem od Mariany. Dalším zlatým hřebem neděle (hned po společném focení) byla hudební produkce v podání Rickmanky a Laury, se kterými jsme si mohly zazpívat mnoho známých českých hitů s tématicky upravenými texty (rozuměj „všechno bylo o Rickmanovi“). Po celou dobu Rickmanconu – a nedělní odpoledne nebylo výjimkou – probíhal mezi účastníky urputný fotografický a kamerovací souboj, jehož výsledkem nepochybně bude přehršel zajímavých i méně zajímavých fotografií a videozáznamů. Společné fotografie potom zhusta vznikaly tak, že zatímco se všichni účastníci připravili k focení, Mariana a Radka nařídily samospouště a potom od svých přístrojů prchaly stylem, za který by se nemuseli stydět ani akční hrdinové právě odpalují výbušninu. Nedělní odpoledne nicméně znamenalo pro většinu z nás konec radovánek a návrat ze světa iluzí do tvrdé reality. Světlanin záchranný autobus odjel coby první, po něm následoval ten náš. Cesta do Prahy byla – obzvlášť s ohledem na to, že se jednalo o poslední prázdninový víkend – až překvapivě rychlá a bezproblémová, dokonce ani navigace nebyla potřeba...Mladé Buky i Slemeno jsme i tak úspěšně projely. A jak pravila Laura, příští rok určitě vyrazí na Con o den dřív, aby měla dost času detailně se se Slemenem seznámit. Takže zase příští rok na Rickmanconu IV....a mezitím snad i párkrát v Praze...na viděnou se těší Ginny
Daniela	Rickmancon 3- zábava na druhou… Konečně nastal vytoužený pátek 26.8.- den, který jsem měla rudě zaškrtnutý v kalendáři a na který jsem se strašně těšila. Začínal totiž Rickmancon 3… V České Skalici mě vyzvedla Rickmanka a její záchranný autobus, v Trutnově jsme pak ještě přibraly Silence, Jitku a Cindy a jelo se. Cestu jsme si zpestřovaly diskuzí na téma „Co kdyby nás stopnul Snape- kam by si asi sednul?“ Mírné zdržení nastalo u „paní“, která prodávala povolenky. Do „jámy lvové“- tedy koupit potvrzení- šla jakožto řidič Rickmanka. My zatím čekaly v autě; pokud by Rickmanka začala volat o pomoc, měly jsme okamžitě přispěchat- s hůlkou a nějakou hnusnou kletbou samozřejmě… Naštěstí vše dopadlo OK, dokonce jsme získali povolenky i pro ostatní záchranné autobusy, jež ještě nedorazily. Cesta nahoru do kopce stejně jako loni probíhala v duchu „Jedeme správně?“ Já osobně jsem se od navigace distancovala s tím, že minule byla mlha a teď svítí slunce, takže všechno vypadá úplně jinak J… Cestou jsme potkaly černou kočku (která nám naštěstí nepřeběhla přes cestu; takže jsme usoudily, že je to nějaký místní zvěromág nebo výzvědná hlídka od Alis) a jednoho nerudného pána, jenž neměl pochopení pro naše estetické cítění (fotily jsme si totiž nádherný výhled do kraje a tak nějak jsme blokovaly cestu autem; focení nám sice zabralo asi dvě minuty, ovšem pro onoho pána to byl zřejmě naprosto nepostradatelný čas). A pak nastal problém. Štěrk. Ano, i my jsme dostaly od Alis SMS „silnicari jsou prasata, navezli sem hromadu sterku“ (viz reportáž od Ginny), ovšem naše auto bylo první, které krizový úsek překonávalo, tudíž část textovky „bude lepsi nechat to dole“ se bohužel ještě neposílala… Rickmančino autíčko kopec nezvládlo (ačkoli celá posádka vynaložila při tlačení všechny své síly), takže jsme ho nechaly dole a zavazadla dopravily na chatu pěkně „růčo“ (dodnes nechápu, proč nikoho nenapadlo použít Wingardium leviosa.) Málem bych zapomněla- během našich marných pokusů vyjet kopec dorazila Světlana s Pájou ( a pejskem Kačenkou). Světlana – na rozdíl od Rickmanky- vlastnila autíčko celkem malé; což byl také asi důvod, že ona jediná (s naší vydatnou „tlačící“ pomocí) kopec vyjela. Odvděčila se nám tím, že obsadila pokoj Zmijozelu… I s našimi báglíky jsme tedy vydupaly „poštěrkovaný“ kopec a ubytovaly se (samozřejmě v Nebelvíru, Zmijozel byl už obsazený…). Mezitím přijela ještě Radka a mozkomoři, kteří pak po zbytek conu bydleli v jídelně. No a potom se povídalo, opékaly se buřtíky, a když pak ještě přijely záchranné autobusy Ginny a Momoko, byla parta úplná… Druhý den si pár ranních ptáčat vyšlo na procházku (a na houby) a po snídani se Velká síň na celé dopoledne proměnila v „kroužek ručních prací“ aneb „Vyrob si svého Severuse“. Program to byl dle mého názoru super, dlouho jsem se tak výtvarně nevyřádila. Zhotovování „Sevíka“ se trochu protáhlo (nejspíš díky bojům o tavící pistoli; levá půlka stolu měla totiž pocit, že pistole je pořád u těch vpravo, zatímco pravá půlka se domnívala, že předmět doličný mají neustále v držení ti vlevo), ale nikomu to vlastně nevadilo. Po obědě se vyrazilo na plánovanou túru- těm, kteří vydrželi, se po překonání nejnáročnější části cesty otevřel nádherný výhled na Krkonoše. Pak se naše skupinka poněkud rozkouskovala; já a Alis jsme si zkoušely role na večerní scénku a Radka s Rickmankou a Silence pozorovaly krásy kraje, tudíž jsme zůstaly trochu pozadu. „Zbytek“ se zatím uhnízdil v jedné hospůdce na poháry a palačinky. Naše pětice po občerstvení netoužila, a tak jsme se vydaly zpět k chatě. S naším skvělým orientačním talentem jsme ovšem přešly značku, takže jsme si to nakonec štrádovaly tím největším krpálem. V chatě jsme si čekání krátily skládáním puzzle a pexesem a když všichni dorazili, byla véča, po níž se pustily dva filmy: Zimní host a Zachránci moře. Po promítání měla následovat scénová část, ovšem svůj um ve scénce Supl předvedly pouze Mariana, Ginny a Laura. No, pak se tak nějak řeklo, že se půjde spát. Jenže se zcela nepředvídaně rozjel „pyžamový večírek“ (který jsem si se svou růžovou košilí s medvědem samozřejmě nemohla nechat ujít): povídalo se, někteří blbli se svými loutkovými Sevíky a za doprovodu Lauřina „kontrabasu“ se zpívalo. Druhý den ráno jsme si (já, Alis a Mariana jakožto herci a Ginny jakožto režisér) daly spicha v jídelně kvůli natrénování scénky, a pak jsme spolu s několika dalšími „nespavci“ opět vyrazili na procházku ( a na houby). Po snídani následovala scénková část: nejdřív nastoupila skupina Arengil (kde mně a Cindy byla svěřena úloha komparsu: první, druhý až x-tý voják, první, druhý až y-tý žid a podobně); myslím, že největší úspěch měli části „…bla, bla, bla…“. Potom Arengil ještě za pantomimického doprovodu Mariany alias Metatrona přečetla báseň, a nakonec byla předvedena scénka „Komnata nejvyšší potřeby 2“, kde jsem byla opět poctěna rolí profesora Snapea . Dopoledne ukončilo překvapení v podobě tématických samolepek na hrníčky a záložek. Poslední akcí (po obědě a snědení výborného dortu „made in Rickmanka’s kitchen“) bylo zpívání podle upravených textů (též z Rickmančiny dílny) a za kytarového doprovodu Rickmanky a Laury. No a pak už se balilo, fotilo a odjíždělo domů… Já osobně jsem si odvezla spoustu „suvenýrů“ a zážitků a už se moc, moc těším na další Rickmancon… PS. Díky Alis za super zorganizování; Rickmance za odvoz; spolubydlícím a spolustolujícím za super pokec a všem ostatním rovněž za bezva pokec a neopakovatelnou rickmanovskou atmosféru!
Radka	Tak jsem se přece jenom rozhodla napsat své svědectví o Rickmanconu 3, i když mě už dvě kolegyně předběhly. Čekání na odjezd bylo nekonečné, protože jsem byla stále v obavách, že se stane něco nepředvídatelného, co můj odjezd zhatí! Ale nakonec bylo všechno v pořádku a nic špatného se neudálo. Během posledních čtrnácti dní, při čtení zpráv od Alis jsem nabyla dojmu, že by každý měl přispět něčím do programu našeho výjezdu. A čím já bych tak mohla přispět, že?:) Nenapadlo mě nic rozumnějšího, než že naučím všechny účastnice, jak vyrobit loutku, v našem případě Snejpoloutku. Alis byla nadšena, některé účastnice silně nenadšeny, což mi daly písemnou formou jasně najevo. Vzhledem k tomu, že moduritové hlavičky už byly ve výrobě, rozhodla jsem se nevzdávat se a dokončit svou přípravu, i kdyby nakonec měla o tvorbu zájem jen jedna jediná účastnice. Nachystala jsem černou látku,vlnu i pár půllitrových pet lahví, aby se snad někdo nevymlouval na nedostatek materiálu. Alis jsem nabídla pár rekvizit. Mozkomory, kostýmy a kolejní erby. Když mi odepsala: „Dovez všechno!!“, dala jsem se s chutí do shromažďování „všeho“ z různých koutů domu do dílny, kde jsem utvořila uprostřed místnosti na podlaze velkou hromadu. Stěhování před několika měsíci vneslo do mého soustavného tvůrčího nepořádku netvůrčí chaos! Našla jsem téměř vše, ale naslibované erby nebyly k nalezení. Přeházela jsem co se dalo, až mi nakonec zbyla jen má dílenská skříň, sloužící v současné době, jako improvizovaná knihovna. Pomalu jsem otevřela, aby mě nic padajícího nepřizabilo a hned po tom jsem rozervala všechny boky krabic, které jsem uvnitř našla, neb jsem byla líná všechno vytahovat. Ovšem výsledek byl nulový. Ani zde jsem erby nenašla a to už mi došly všechny nápady, kde by se tak ještě mohly schovávat, ale pak jsem si uvědomila, že je s největší pravděpodobností ani nemám doma. Erby jsem malovala pro děti na školu v přírodě a při návratu jsem je asi poslala do školy, aby si jich děti do konce školního roku ještě užily. Celotělní strnutí svalstva a děs v očích vystřídal rychlý běh k telefonu a překotné vytáčení čísla na Esterčinu třídní učitelku. Odpověď zněla: “Ano, jsou ve škole!“. I vyštvala jsem paní učitelku do školy a vyštvaná paní učitelka ze spárů školních erby vyrvala! Vyzvedla jsem si je u ní při cestě z kina, kde jsem byla na filmu: “Karlík a továrna na čokoládu“.(Doporučuji nesledovat tenhle film, bez dostatečného množství čokolády na klíně!!!) Erby jsem přidala na hromadu a vrhla jsem se znova do přípravy hlav. Byla to moje první práce s moduritem od doby, kdy jsme se přestěhovali a netušila jsem, že rozdíl pečení hlav v elektrické a horkovzdušné troubě je poměrně velký. Zatím co v elektrické troubě jsem hlavičky na drátech zavěsila a v pohodě upekla, v horkovzdušné troubě jsem zavěsila, ale už nedopekla. Modurit se prohřál a milé hlavičky z drátků opadaly, prořízly se a různě se zdeformovaly, no radost pohledět. To vám byly ksichty!!! Vzhledem k tomu, že výroba jedné hlavy mi trvala nejméně čtvrt hodiny a hlav se peklo osm, tak jsem z toho rozhodně radost neměla, ale co už se dalo dělat. Hlavy jsem posbírala, některé seškrábla a dala jsem se do oprav. Opravené jsem je uložila do trouby na plech, do budoucna patřičně poučena, takže výroba druhé várky proběhla hladce. Další problém nastal, když jsem chtěla hlavičkám namalovat očka. Otevřela jsem plechovku, barva byla sice ta správná černá, ale poněkud tvrdá. Řekla bych, že šutr byl v tu chvíli měkčí. Do obchodu daleko, čas už žádný, tak co teď. Nezbylo mi nic jiného než míchat barvy dohromady tak dlouho, než vzniklá čurda připomínala černou. Další problém byl, čím barvu nanést. Tak úzký štětec jsem neměla, takže jsem uchopila nůžky a stříhala a stříhala a stříhala, až ze štětce zůstaly asi tak dvě štětiny, což odpovídalo mým potřebám. Pak už jsem ty chudinky hlavičky nějak pomatlala a dala schnout. Tímto, zdálo se, byla má příprava na odjezd dokončena. Při večerním chatování jsem se, jak je mým dobrým zvykem, prokecala až do ranních hodin. Na chatu už se mnou byla jen Lady Eowyn, když mě popadla běsná myšlenka, že bych si mohla ušít nový plášť, což Lady dobře pobaviloJ. Mě to ale nedalo. Začala jsem hledat starý modrý závěs a ještě během chatování jsem si nastříhala plášť tyrkysové barvy. Lokhart by mohl závidětJ. Ráno jsem pak vstala a ke svému vlastnímu překvapení plášť skutečně ušila!!! Hned jsem to psala Lady, že je skutečně ušitý a ona ho chtěla okamžitě vidět, takže jsem se do něj navlíkla a donutila chudinku svou dcerunku, aby mě vyfotila. Okamžitě jsem Lady poslala sovu. Ještěže ty sovy máme. Za chvilku byla pošta na SlovenskuJ. Potom jsem začala hledat naše stěhovací velké krabice, abych do nich všechno zabalila. Byly v garáži, ale nějak mi to nešlo otevřít. Nikdy dříve jsem garáž neměla a zatím jsem ji k ničemu nepotřebovala. Naštěstí mi můj pětiletý synek všechno vysvětlil a garáž otevřel. Vše potřebné se vlezlo do dvou krabic. K tomu jsem měla sportovní tašku a igelitku. V duchu jsem přemýšlela, co asi řekne manžel, až mě uvidí, jak se chystám odjet na víkend s tolika zavazadly. Kupodivu to nijak nekomentoval, všechno naházel do auta, a zavelel směrem k dětem: „Jedem!“. Vyrazili jsme nejdříve ke kamarádce, kde jsme děti odložili, abychom je ušetřili vysokohorského zvracení na klikatých cestách. Zbavena dětí jsem znova usedla do auta, s vytištěnou stránkou od Alis s popisem cesty, kde mě zaujala zejména pasáž : “Po Temném dole bude odbočka na Horní Malou Úpu, ale pojedete stále rovně na Pec“ nebo: „Pojedete nahoru asi po 1,5 km je velká zatáčka doleva (vracečka), ale vy odbočíte doprava“. Musím říct, že tento styl popisu cesty mužský mozek nebereJ. A ty vzdálenosti byly čistě orientační viď Alis!;) Tak tedy popis cesty jsem měla a jeli jsme. Manžel s hladem a já s odhodláním dorazit na Rickmancon stůj co stůj. V Trutnově jsme narazili na objížďku, kterou manžel odmítl projet. Vyrazil tedy směr Jičín, abychom v Jičíně zjistili, že tudy cesta také nevede. Nejprve řekl, že se vracet nebude a snažil se najít něco v mapě. Po chvilce se pod jeho rukama autoatlas začal poněkud mačkat a manžel drtil mezi zaťatými zuby: “Já se tak zlobím, JÁ se TAK zlobím, že to už víc není MOŽNÝ!!!“. Změnil barvu v obličeji od fialové po bílou, mapu zahodil a jeli jsme zpátky na objížďku. Pak přišla zpráva od Alis, něco o hrabání a štěrku na cestě. Tomu jsem zatím nevěnovali pozornost, protože jsme měli problém vůbec na štěrkové místo dorazit. Úspěchem bylo, že jsem našli budku, kde jsme měli zakoupit povolení pro vjezd, ale už bylo jaksi zavřeno, tak jsem prostě vyjeli bez povoleni a jako všichni jsem dorazili ke štěrku a jako všichni jsme se to snažili projet a jako všichni jsme s naším velkým a těžkým autem narazili. Volala jsem SOS na chatu, že potřebuji pomoct se svými obřími zavazadly. Manžel mi radil ať to nechám v autě, že to odveze zpátky, ale já se tomu zuřivě bránila, že když už jsem to dovezla až sem, tak to na chatu nějak dopravit musíme.V té době mi už naproti vyrážela záchranná četa a za chvilku už byla i na dohled. Zavazadla jsme pobraly, já manželovi udělala pápá a vyrazily jsem směr chata. Měla jsem hrůzu z toho, že to bude daleko a že po cestě někde potupně chcípnem, ale nakonec to nebylo tak hrozný a dorazily jsme bez ztrát. Byla jsem ubytována (Havraspár, no nic moc). Zmijozel byl už drze zabrán.Vybrala jsem si postel pod palandou a pokusila jsem si ji povléct. Polštář mi šel, ale když jsem zjistila že povlečení na přikrývku má patřičný otvor na boku, tak jsem na to chvíli hleděla, pak s tím chvíli zápasila a pak jsem to prostě zahodila a nechala tak. Měla jsem hlad, tak jsem vyrazila k ohni. Cestou jsem se párkrát přerazila o Pájinu labradorku Kačenku – dobromyslné to zvíře, ale poněkud blbé. Do té chvíle, než jsem se seznámila s Kačenkou, jsem si myslela, že můj pes je debil. Promiň Adare. Při pokusu Kačenku přivázat na dlouhé vodítko se jí podařilo rozběhnout a vodítkem převrátit stůl a rozložit ho na pět dílů. Naštěstí opět složitelných. Vrhla jsem se ke chlebu. Opékaný na ohni ho mám moc ráda. Ze špekáčků mi bývá špatně, tak jim moc nefandím. Přiznávám se, že jsem sežrala skoro bochník (tohle slovo jsem dlouho hledala, pořád se mi tam motala štryclaJ), protože jsem se doma jaksi zapomněla najíst. Kačenka mě obšťastňovala svými toužebnými pohledy a já při pohledu na ni, zase obdivovala její kšíry visící jí z tlamy z obou stran. Tento pohled při jídle je velmi chutný. Pak jsme seděly kolem ohně a povídaly a opékaly a čekaly, až dorazí další záchranný autobus. Každou chvilku jsem musela fučet do ohně. Nějak to dřevo nechtělo hořet, ale nakonec si dalo říct. Ani nevím jak, najednou byla tma a byl slyšet jen zurčící „rybník“, jak velmi přesně určila Pája. Když je někde Rickmancon, tak jsou na svazích hor zurčící rybníky naprosto bežnéJ. Mimo zurčení jsme také uslyšely zvuky kroků v námi všemi milovaném štěrku a ze tmy se ozvalo: “Holky, vy jste ale mrchy! Prej osm kilometrů!“. Autorkou těchto slov byla Laura a brzo se vysvětlilo proč. Holky jí totiž namluvily, že od nuceného parkoviště dole na cestě je to k chalupě ještě osm kilometrů, což samozřejmě nebyla pravda, ale to Laura nemohla vědět, protože na minulém Rickmanconu nebyla a rozhodně s ní nešla žádná dobrá duše, která by jí řekla, že si z ní ostatní utahujíJ. S touhle skupinou přibyl do chalupy další pes. Spíše pejsek. Malá pudlička. Vzhledem k tomu, že byla už opravdu horská tma a pudlička byla černá, tak jsem si ji pořádně prohlédla až ráno. Laura a spol se šly ubytovat a pak se k nám, sedícím u ohně přidaly a taky něco pojedly. Při návratu do pokoje jsem zjistila, že se mi někdo nasomroval do postele. A nebyl to nikdo jiný než Arengil. Pravděpodobně považovala mou na půl povlečenou postel za službu hotelu. Rychle byla mnou vyvedena z omylu a přestěhovala se do jiné postele. Všem na pokoji Havraspáru nám Laura prakticky předvedla, jak vyzrát na to nepříjemné povlékání postelí. Prostě povlak na polštář pouze položíte a do povlečení na přikrývku nenavlečete onu přikrývku, ALE sebe a nepovlečenou přikrývkou se pouze přikryjete. Já jsem pak bojovala se svým povlečením a snažila jsem se nějakým způsobem naňahňat přikrývku dovnitř, což se mi za pomoci Arengil podařilo. Ta se mi po tom snažila vysvětlit, že moje přikrývka je určitě delší než ta její, a že bychom si je tedy měli rozhodně vyměnit, protože ona se při spaní musí nutně přikrývat i s hlavou. Vzhledem k tomu, že touto úchylkou netrpím, tak jsem jí svou přikrývku přenechala a vzala si její. Potom jsem celý Havraspár nechala sobě na pospas a zašla pro Alis, abychom společně trochu přizdobily Velkou síň. Dole jsme sice narazili na pana domu, hledícího na televizi, ale řekl, že už chtěl jít stejně spát a odešel. Za námi přišla ještě Momoko a „cyklista“ Honza. Toho jsem využila místo štaflí a s jeho pomocí rozvěsila mozkomory na trámoví Velké síně. Obludné obludárium jsme dali ohřát ke krbu a pak jsme šly spát. Teda já jsem si myslela, že jdu spát, ale když jsem dorazila do své koleje, tak jsem zastihla všechny studentky ve vášnivé debatě. Důležité, samozřejmě. Šlo o to, že Arengil s Nikou se snažily přesvědčit Lauru, že přikrývat si při spaní komplet celé tělo, je naprosto normální. Laura tomu odmítala uvěřit. Musím říct, že i můj první manžel takhle spával. Ale on byl a stále je divný i v jiných věcechJ. Zalehla jsem do postele a poslouchala další různé debaty Rickmanovského rázu, které trvaly do časného rána. Absolutně nepochopím, jak se mi v takovém rachotu podařilo usnout. Ráno mě předčasně vzbudil pravidelný zvuk, o kterém jsem si myslela, že je to vyzvánějící mobil. Převrátila jsem se na bok v přesvědčení, že blázen majitel, který si zapomněl telefon na noc vypnout, si ho zvedne. Nedělo se tak opravdu dlouho, takže jsem začala řvát: „VEMTE SI TO NĚKDOOO, NEBO TO VYHODÍM Z OKNÁÁÁ!!!“, a v ten moment mobil přestal sám. Po chvíli vyšlo najevo, že to nebylo vyzvánění, ale budík, který si, pro mne naprosto nepochopitelně, nastavila Nika. Ani neví, jak blízko byla smrti! Po tom, co mi stoupnul adrenalin, se už moc spát nedalo. Ráno bylo slunečné, a když jsem vyhlédla z okna, byla jsem ráda, že jsem mobilem neházela, protože bych s největší pravděpodobností trefila chudáka Světlanu rovnou do hlavy, protože pod oknem právě čerpala energii z okolní přírody svým cvičením. Snídaně proběhla tak, jak snídaně běžně probíhají, i když věty jako: “Podej mi, prosím ten druhý čaj. Ten ovocný jed pít rozhodně nebudu!“ neslýcháme asi denněJ. Autorkou je samozřejmě Arengil. Po jídle jsme se pomalu sešli na rukodílné práce. Některé nadšeně, některé méně nadšeně a Mariana, Ginny a Laura se pod záminkou zkoušení scénky na večer, neúčastnily vůbec. Svou přítomností mne překvapil Honza. Zasedl a spolu s ostatními se pustil chutě do díla, které mělo ve výsledku co nejvíce připomínat Severuse Snapea. Poučena z podobných akcí s dětmi, jsem se rozhodla dovést si svého ku spánku oděného Severuse už hotového, abych ho mohla použít, jako vzor podle kterého budeme vytvářet Severuse nové. Mohla jsem tak chodit kolem stolu a vysvětlovat postup prací, popřípadě s něčím pomoci. Všechno bylo vymyšleno tak, aby odpadlo co nejvíce šití. Nejvíce se lepilo lepící pistolí, o kterou vedla neustálý boj levá a pravá strana stolu. Ovšem někteří nadšenci /Momoko a Honza/ k mému úžasu šili! Momoko vlasy dokonce zháčkovala!!! Myslím, že všichni zvládli výrobu loutky na jedničku. Arengil mě překvapila, tím, že chtěla neustále docílit mastného vzhledu vlasů svého Severuse. Použila k tomu gel na vlasy. Teda aspoň si myslím, že to byl gelJ Co k tomu dodat. Prostě ArengilJ Vše bylo zdárně zakončeno, vybrala jsem tři vítězky a už nám nic nebránilo, abychom se mohli vydat na výlet úžasnou krajinou Krkonošských hor. Mívám ve zvyku na výletech nasadit určité tempo, které mi vydrží celou cestu. Takové ani rychlé, ani pomalé. Vyrážela jsem mezi posledními a ke svému překvapení jsem se po chvíli začala probojovávat do přední linie. Došla jsem Ginny, která i přes své nemocné dýchací cesty, patřila k těm fyzicky zdatnějším. Zjistila jsem až později, že část naší výletní výpravy to vzdala a vrátila se na chatu. Zbytek výpravy pokračoval dále v okružní cestě a kochal se okolím. Spáchaly jsme společné foto na křižovatce a poprvé jsme si s Marianou zaběhaly, dohánějíc samospouště vlastních fotoaparátů. Během dalšího pochodu se výprava opět začala dělit. Jedna část hledala cestu zpět a druhá hospodu. Skupinka hledající hospodu uspěla. Druhá část se mnou, v domnění, že ony dotyčné se občerstvují uvnitř, zůstala stát před hospodou a čekala. Když se dlouho nikdo nevracel, tak jsem se rozhodly, že odejdeme sami, ale nevěděly jsme kterou cestou. Mě se zdála víc ta vysypaná štěrkem, zbytku spíše nevysypaná vedoucí do lesa. Když jsme po ní vyrazily, zjistily jsme, že ostatní se nenachází v hospodě, ale na zahrádce za ní. Chvilku nás lákaly ať si dáme také něco dobrého a Mariana se mi snažila vnutit Kačenku,ale ani v jednom jsme jim nevyhověly a vydaly se lesní cestou. Zelená značka se stále neobjevovala a tak mi nedalo, když jsme narazily na jistě nelegálního česače borůvek, se nezeptat, jestli jdeme správně. Bylo nám řečeno, že v podstatě jo, ale jdeme úplně blbou cestouJ. Ale prý můžeme klidně dál, že dojdeme i tudy. Prošly jsme lesíkem a ocitly se na vrcholku louky. Z místní samoty na nás vykukovali domorodci a když viděli naši bezradnost, nedalo jim, aby na nás nezavolali, co že tu pohledáváme. I zvolala jsem, že chceme dolů a milý domorodec s úsměvem na tváři ukázal prstem na louku a řekl, že to tedy musíme tudy, jiná cesta nevede. Myslím, že nebudu odhadovat sklon louky ve stupních, bude stačit, když řeknu, že stačilo jen velmi málo a byla z ní kolmá stěna. Jako správné statečné ženy jsme se nezalekly a vyrazily jsme. Cestou jsem se snažila varovat Marianu a spol textovou zprávou, ale bylo mi to i jim houby platné, protože Mariana měla mobil na chatě, takže si později ten sešup taky užily. Všechny jsme dorazily bez zranění, když nepočítám pár natažených svalů, takže výlet byl úspěšný. Momoko s Honzou vyrazili mě neznámo kam, ale přinesli mi vlastnoručně vyrobenou hůlku, což mě nesmírně potěšilo. Po návratu do chaty jsme se pustili do pexesa, ve kterém jsem vyhořela na plné čáře. Pak mi Alis dala rozstříhaný obrázek, který jsem měla poskládat do původního tvaru. No, rozeznala jsem pouze Alanův nos a ucho, možná ještě kousek ruky a zbytek byla sněť šedých a modrých odstínů čehosi, co jsem nedokázala identifikovat. Nevěřila jsem, že to můžu dát dohromady, ale kupodivu se mi to podařilo. Měla jsem koupelové, po pohřební foto z Temného přístavu. Alan byl ještě oblečenJ Když jsme dohrály, byl čas tak akorát na večeři. K dobrému zažívání jsme se pustili do velkého promítání. „Zimní host“ se mi velmi líbil. Trochu jsem rušila, protože jsem odmítala uvěřit, že uklouznuvší muž, byl Alan, takže se film kvůli mně musel vracet. Musím uznat, opravdu to byl onJ Po malé přestávce jsme koukli na „Zachránce moře“ a po tomto kresleném filmu kultura pokračovala. Tentokrát byla na řadě hraná scénka „Supl“. Byla skvělá. Bratři Weasleyovi byli k nerozeznáníJ a pan profesor byl velmi přísný, i když přednášel věty typu: “Pigs…have two…reputations“, nebo: “There´s the cuddly porker..of children´s stories“. Během scénky se mi hodně klepala kameraJ. Po ní odešla Arengil a její ansábl na zkoušku dalšího představení a my ostatní jsme čekali a čekali a čekali. I Honza čekal a málem si s námi zahrál na broučky co spali a spali, až nám kdosi oznámil, že se představení přesouvá na další denJ V tu chvíli jsme se probrali a podnikli očistu a navlíkli se do svých úžasných pyžámek a košilek . No a takhle krásně ohození jsme se vtěsnaly na kolej Mrzimoru a tam se zpívalo a Snejpoloutky tancovaly a předháněly se ve svých dovednostech;). Když jsme skončily tohle ejchuchů, tak jsem se opět mylně domnívala, že odcházíme spát, ale kolej Havraspáru měla hned několik nočních tahounů. Rozhodně bylo co poslouchat. A znova se mi začaly hlasy vzdalovat …. A pak už jsem o sobě nevěděla. Spala jsem dobře, klidně, protože moje podvědomí vědělo, že Nice umřel mobil a nabíječku nechala doma, takže mě teoreticky nemělo co vzbudit. Och, jak jsem se mýlila! Nika byla pohotová a nastavila si své digitální hodinky!!!! Když jsem se snažila dostat k jejímu tělu, že ji strescu, bránila se tak zuřivě, až jsem roztrhla povlečení, za což se tedy kaji, ale budící úchylka Niky, mě dohnala k šílenství! Šla jsem se uklidnit do koupelny a do Velké síně jsem přišla akorát v čas na snídani. Po snídani jsme opět skočily na kulturu. Arengil předvedla se svou početnou divadelní skupinou scénické čtení a po něm s Marianou co by Metatronem přednesla báseň. Do třetice jsme zhlédly „Komnatu nejvyšší potřeby II“. Erotický výkon všech zúčastněných, byl odměněn pochvalným řevem a potleskem z hledištěJ. Oběd pro chudé nám zpestřila Rickmanka, za což jí vřelý dík. Její vlastnoručně upečený dortík byl milé překvapení. Perníkový s čokoládovou polevou byl prostě mňam! JSamolepky na hrníčky /i s praktickou ukázkou, jak samolepky aplikovat/ a záložky, samozřejmě tématicky vyvedené, byly dalším perfektním překvápkem, tentokrát od Mariany. Když jsme si každá vybrala, co našim očím lahodilo, tak jsme musely nuceně přistoupit k balení našich zavazadel a myslím, že píšu pravdu, když zde veřejně prohlásím, že se nikomu domů nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Návrat do reality byl nutný. Bohužel. Když už baťohy, tašky a bedny byly nacpány, přistoupili jsme ke společnému focení. Teda Honzo!!! Ty mi tady tak motáš pravopisem, vůbec nevím, kde mám psát jaké i/y. Honza se samozřejmě fotil s námi, jako vězeň z Azkabanu. To ale na fotkách není vidět, protože svůj kostým skrylJ Já a Mariana jsme si znova zaběhaly. Ale to my rády. Pro fotku i přes plot skočímeJ A naším posledním společným číslem bylo zpívání oslavných písní, z pera Rickmanky, která nás společně s Laurou doprovodila na kytaryho nástroj. No, a pak nastal konec. Nox!:-(¨
Rickmanka	,,Můj,, Rickmancon podruhé Nastal očekávaný den D, na který jsem se těšila snad už od loňska. Opět jsme se měly sejít v malém penzionku v Krkonoších. Tentokrát nepršelo, ale bylo krásné slunečné počasí. S Dančou jsme byly domluvené, že ji vyzvednu v České Skalici na vlak. nádraží okolo 16. hod. Když jsem tam přijížděla, známá postavička už byla na smluveném místě. Pozdravily jsme se, kufr ,,hodily,, do kufru a jely ještě něco malého vyložit k nám domů. Potom už jsme odfrčely směr Trutnov, kde se k nám měly přidat Jitka, Cindy a Silence. My v domění, že máme ještě plno času a že budeme tedy chvilku čekat na nádraží, zastavily jsme se v Hypernově (ne na nákup), ale na ,,komnatu,, Vy-víte-čeho... Když jsme přijely k nádraží, zmíněné studentky už tam čekaly. Poznaly jsme novou tvář, Tu, která dělá ty skvělý videa!!! (jen tak dál Cindy!). Takže už v plném obsazení pokračujeme k ,,našim,, Bradavicím. V Temném dole u ,,Temné babky,, kupujem povolenku ke vjezdu Vy-víte-kam. Než vyrazíme dál, dostávám od Alis zprávu, že na cestě v lese ,,řádili,, silničáři (asi tam o nás letos zjevně někdo nestojí), že je tam štěrk a tudíž se na to máme s poletuchem pořádně ,,rozletět,,. No každý z nás si představujeme štěrk trochu jinak, že?To, co tam bylo, byly kameny a šutry, kterými se nedalo při nejlepší vůli k cíli naší cesty dostat. Ostatní ihned vystoupily a že budou tlačit, ale chudáci se jen dusily a efekt žádný. Tak to zkouším znovu a znovu s rozjezdem až dole z rovinky, ale evidentně to nemá cenu. Couvám tedy zpět na takové rozšířené místo, kde hodlám zaparkovat, když tu kolem mě prosviští Světlana s Pájou. Tak koukám, kam se dostanou oni, no už... , skoro…, zbývá pár metrů... Zbytek mé posádky začíná tlačit Světlanin vůz..., a povedlo se. Jako jediná se dostala až k chatičce. Za chvíli mi běží naproti Ája, poberem mé věci a jdem ten ,, kousek,, (pro někoho 8km, že?), celou dobu nadáváme, proklínáme a jinak pomlouváme naše ,, snaživé,, silničáře. Konečně jsme DOMA! Jdeme se ubytovat do kolejí. Silence, Jitka, Danča a já máme bydlet v Havraspáru, ale z nějakého důvodu se stěhujeme do Nebelvíru (nejmenšího pokojíku v chatce). Není tedy divu, že tam přijde k úhoně mý starý banjo (sotva se tam vejdem my, natož ještě malá kytara). Prasklou strunu musím tedy nějak ,,zauzlovat,,. Jako další v pořadí přijíždí Radka se svými krabicemi plnými krásných příšerek. Po zabydlení se, jdeme ven opíkat buřtíky. U ohně je sranda, Pája i s Káčou (pejskem) letí málem do poto.. vlastně do rybníka. Čekáme ještě na Ginny a spol. Ty stále nejedou, už máme strach, že zabloudily v ,,Irsku,,. Když tu náhle.. z Temného lesa..., ne to nejsou Mozkomoři.., to jsou naše utrmácené, tmou pronásledované ,,kolegyně,,. Jdeme se s nimi přivítat, a i přesto, že jsme u ohně, začíná nám být zima, tak si dáme ještě čaj a pomalu se přesouváme dovnitř. Pak, když dorazí i poslední opozdilci-Momoko s Honzou jsme konečně kompletV Mrzimoru pokračujeme v klábosení, ale je už docela pozdě, takže to rozpouštíme a jdem spát. Vsobotu ráno-ještě před snídaní jdeme prozkoumat blízké okolí. Vracíme se s menším úlovkem hub. Asi v 10 hod. začínáme veVelkém sále vyzdobeném Mozkomory, maskou Voldemorta a Vy-víte-čím-vším-ještě, soutěž: vytvořte si svého Severuse. Radka nám podrobně vysvětluje ,,Jak na to,,. Postaví před nás dva vzory: jednoho v denním a jednoho v nočním oblečku-Ti jsou ale krásní!!! Nejdříve nám dá vybrat, vlastnoručně vyrobené - JEHO hlavičky a ručičky (i s hůlkou!). Když nasadíme hlavu a ruce přivážeme k tělu (no vlastně k pet lahvi), vypadá to dost legračně. Potom mu vytvoříme rukávy, které slepíme glue-gunem a prostrčíme mu ty srandovně visící tlapky a opět přilepíme k tělu. Lepidlo máme jen jedno, takže se o něj stále ,,pereme,, s druhým koncem stolu. Potom mu ušijeme vnitřní část obleku a opět přilepíme. (Arengil pošli sem to lepidlo!) Dále musíme vytvořit vlasy, které opět přilepíme na zatím stále holou lebku. Nakonec HO ještě, zamotáme,, do hábitu, no a už to vlastně skoro je, jen HO ještě doupravit a může před ,,porotu,,. Radka vybrala tři Nej-Snape-íky a jejich autoři byli náležitě odměněni. Po tomto výkonu následuje zasloužený oběd. Potom se vydáváme na procházku ,,Zapovězeným lesem,,. U rozcestníku se vyfotíme a jdeme dál, kolem Kolínské boudy až k Pražské boudě, odkud je krásný výhled na Sněžku, do Pece a vůbec na celý Panoramata. Cestu zpět volíme jinou a už máme podezření, že jdeme spíše do Pece, než-li zpět do ,,Bradavic,,. Jdeme dosti dlouho, někteří z nás už to hlady nevydrželi a zašli alespoň na palačinku. My ostatní, co si nosíme zásoby s sebou pokračujem po zelené (modré?), už nevím, stejně jdeme špatně a vytváříme si tak ,,svou,, cestu, kterou ihned nazýváme ,,Alanova,,. (chudák Alan, kdyby věděl, kudy jeho cesta vede!). Před večeří se ještě skládají papírové,,puzzle,, a Alis nás obdaruje náramky ONE, které nám poslala LuckaD-Colton (Lucko, MOC DÍKY!). Posilněni večeří usedáme do ,,kina,,. Jako první je na řadě Alanův režírovaný film Zimní host, kde se náš Idol bohužel jen mihnul, ale zase jsme měly možnost vidět Jeho práci na druhé straně (,,za kamerou,,). No comment!!! Následoval film Zachránci moře, kde jsme si užívaly ,,pouze,, Jeho sametově-hladícího hlasu a když začne coby kreslená rybka zpívat, běhá člověku mráz po zádech. Po promítání přišla na řadu scénka, kde Laura přesvědčivě předvedla našeho starého dobrého Severuse-i když se Mariana pořád něčemu chechtala, náš(e) Snape(ka) si udržela kamennou tvář. TATO SCÉNKA NEMĚLA CHYBU!!!!! Byla SUPER!!! Zbylé dvě plánované scénky se z časových důvodů odsunuly na neděli a my se odsunuly (zdravě unavené) do svých kolejí. Byla asi půlnoc a jak bylo vidět některé z nás překonaly spací krizi a ne a ne usnout. Zvláště pak, když se z Mrzimoru ozývá samé hihi a chacha. Popadla jsem svého Severuse, který jim měl strhnout body za to, že někteří študenti ještě nejsou ve svých postelích a místo toho se můj Snape nechal strhnout ostatními SS a bylo po spaní. A tak jsme se opět slezly v jednom pokoji, Laura popadla svou ,,basu,, a hrály se a hulákaly známé i méně známé ,,hity,, Pár minut před druhou hodinou ranní jsme to už podruhý, ale definitivně rozpustily a šly spát. V neděli ráno se ještě dozkušovaly scénky před ,,generálkou,, takže si někteří herci museli přivstat. My, co nehrály, jsme šly na naší obvyklou ranní procházku spojenou opět se sběrem hub (Jindřiška nás už asi měla plný zuby) neb houby se sušily opravdu všude. Hned po snídani byla na řadě další scénka, tentokrát v podání Arengil, která si střihla dvojroli, dále pak hrály: Cindy, Danča, Ginny a Laury coby Prorok zavřená v cisterně. Text byl místy dost dlouhý a tak se tyto pasáže četly stylem blá, blá, blá, což u nás v publiku vyvolávalo salvy smíchu. Pak ještě Prorok odhodil svou hlavu dřív, než o ní přišel, takže si ji zase sebral a šup s ní zpátky do cisterny. To bylo fááááákt dobrýýýýýý!!! Ať žije LAAR (Lauro-Arengil) divadlo!!! Potom se Mariana převtělila do Metatrona ,,bez,, a Arengil k ní (němu) zarecitovala procítěnou báseň. Sklidily zasloužený APLAUS!!!!! Na závěr se hrála Komnata nejvyšší potřeby 2, v které měla hlavní roli naše šéfka coby profesorka Greenová a za Snapea se vydávala Danča. V Harrym se vyžívala Mariana (blbeček k pohledání), PROMIŇ Míro, tím je myšlena Tvá role! Mimochodem, Ginn, kdy bude pokračování?A neříkej, že jsi říkala, že nebude! Nadešel čas oběda, po něm malý zákusek, focení všude možně i nemožně, se Sevikem i bez. Když už jsem myslela, že se na moje hraní možná zapomene, chyba lávky. Tak jsme to s Laurou po předchozím menším vyzkoušení odehrály (teda slyšet byla zaplaťpánbuh spíš ona) a ve zpěvu jasně vedlo naše Trio-Mariana, Ginny a Světlana (a pak, že neumí zpívat!), my ostatní jsme stydlivě pěly trochu míň nahlas. Na závěr jsme ještě dostaly nálepky na hrnky, záložky do knížky, samolepku s logem letošního conu a účastníci tvorby Snejpoloutek i plakát našeho Alánka. Ale to už bylo opravdu všechno, víc už se nám toho do letošního R-conu nevešlo. Pomalu jsme se začaly loučit s prvním Světlančiným záchr. busem, který se chystal na cestu do Brna. Za ním odjeli naši Irčané a Radka. Zůstala už jen Momoko s Honzou a já s Alis a Dančou, které to máme nejblíž. Co napsat závěrem? Bylo to zase FANTASTICKÝ!!!!!!! Alis, opět se to povedlo, DÍÍÍKY Ti !!!!!!!! I všem ostatním zúčastněným!!!!!! Takže zase za rok nebo i někdy dřív se opět těší naviděnou, Rickmanka
Mariana	Čekání na záchranný bus Táboráček Tvorba Sevíka Procházka Pohled do dáli Nefoť mě! Občerstvení Tak se blejsknem Kudy, kudy cestička? Bla, bla, bla... Scénka Jde se na dort Jde se na dort (a ještě se nedošlo;-) Bude dost dortů? Ginnunka Cože??? Já chci tuhle! Tu musím mít Zbude na mě samolepka? Mrzimor Nebelvír Na blbosti nás užije Společné foto i se jmény
Alis	Z pořadatelského hlediska;-) Protože bych ve své reportáži většinou opakovala to, co už tu bylo napsáno, pojmu ji tak trochu "doplňkově". Přípravy Stejně jako po prvním conu, tak i po tom druhém jsem hned začala přemýšlet o tom následujícím. Aby se akce mohlo zúčastnit co nejvíce lidí, rozhodla jsem se změnit výběr termínu konání. Každý člen fanklubu mohl předem uvést data, která se mu výslovně nehodí (dovolená, tábory, brigády) a ze zbylých termínu se pak vybral jeden víkend, který vyhovoval co nejvíce lidem. Snad tomu i tento systém trochu napomohl aby letos byla účast zatím nejvyšší. V prvním ročníku přijelo do Prahy 8 lidí, ve druhém ročníku do Krkonoš 13, nyní to bylo 17 (respektive 16 fanklubáků;-)! Když byl vybrán víkend, bylo nutné si zvolit i místo konání. Byly dvě možnosti: penzion v Krkonoších a Lauřin byt v Praze. Nakonec poslední srpnový víkend Lauře z rodinných důvodů nevyhovoval a tak bylo jisté, že se opět vrátíme na "místo činu". V tu dobu se začaly objevovat hlasy volající po delším konání akce než loňských jeden a půl dne. A tak byla chata zamluvena od pátku až do pondělního rána. V přihláškách se potom ujednotilo, že na hory přijedeme v pátek odpoledne a odjedeme v neděli odpoledne. Takže vyjdou přibližně 2 dny na "Snejpohrátky"! Víme kdy, víme kde, ale co s programem? Nejdříve se zdálo, že účinkujících bude málo, ale stejně jako loni jsem se přesvědčila, že krátce před akcí se dočkám řady příjemných překvapení;-) Objevily se hned tři scénky a soutěž "Vytvořte si vlastního Severuse". Pro filmy jsem nyní sáhla do své vlastní sbírky, protože jak jsem zjistila, že "Zimní host" a "Zachránci moře" nejsou u nás zatím "standardní výbavou". S Rickmankou jsem byla už z loňska domluvená, že její předělávky známých hitů opět uslyšíme, ale protože měla velké obavy z hraní a zpívání před "veřejností", poprosila mě aby někdo nevystupoval s ní. Na výzvu zareagovala Laura a společně vytvořily skvělé duo;-) Kromě již známého repertoáru (ze kterého jsme dočasně vypustily 2 písně) se zařadily songy nové. Nový byl i vzhled zpěvníčku! Písně kvůli přehlednosti a rozsahu neobsahovaly akordy, součástí byl i seznam písní včetně původních názvů a interpretů, program R-conu a na obálce logo letošní akce. Příprava sešitku byla pro mě zkouškou pevnosti nervů, protože všechny stránky musely sednout do sebe, texty musely navazovat a navíc to taky mělo "trochu vypadat". Zasakrovala jsem si u toho pořádně, ale nakonec se mi to podařilo de sebe poskládat. To víte, z tiskárny to leze jinak než je to na obrazovce, z druhé strany to dáte obráceně,... nooo a pak to můžete vyhodit;-) Porovnání obálek letošního a loňského zpěvníčku Program, seznam písní + ukázka písní Štěrk, všude samý štěrk! Když máte dojem, že jste mysleli na všechno a teoreticky by se nemuselo nic stát, stane se něco na co jste se připravit nemohli:( Tím něčím se ukázali horliví silničáři, kteří se rozhodli (zřejmě s dobrým úmyslem) zničit pěknou příjezdovou asfaltku k penzionu! Úsek asi jednoho kilometru posypali štěrkem snad té největší možné frakce, takže to s vámi v autě házelo jako na ledě a aby toho nebylo málo, v nejprudším kopci kousek před penzionem dali snad dvaceticentimetrovou vrstvu (to se ovšem ukázalo až po vyhrabaných kolejích od aut fanklubáků). Hned jak jsem se dozvěděla, že majitel sousední chaty kopec nevyjel, rozeslala jsem všem záchranným autobusům varování. Poté co dorazila Světlana a téměř u svého vozu uvařila gumy, posílala jsem další varování, ale přesto se všichni o vyjetí pokusili. Ono totiž to nejhorší bylo až skoro na vršku kopce a zespoda jste lehce nabyli dojmu, že to docela jde. Krabice s rekvizitami od Radky už míří do penzionu přes štěrkové pole Grilování před Hagridovou chýší Jitka a její svačinka, mezitím vzadu Kačenku honí mlsná (kšíry naštěstí nejsou vidět) Procházka Jasná motivace v pochodu - Severus před vámi;-)) Výhled na Sněžku Houbička jak z pohádky Tak, až k té druhé červené chatičce jsme se museli "sesypat" Značně utrmácené šplháme dolů "Alanovou cestou" Snejpoloutky Všichni Snejpo-soutěžící v plné parádě Když mi Radka řekla o nápadu vytvořit si na conu vlastního Severuse, byla jsem nadšená! Ačkoliv nejsem na "ruční práce", představa, že budu mít figurku profesora lektvarů, mě velice potěšila. O to víc mě překvapily reakce na R-chatu typu "nevím co je jehla a nit", "s tímhle se mnou nepočítejte" apod. Většina účastníků se však buď dobrovolně, ze zvědavosti nebo účelově namotivována Alanovým plakátem pro každého účastníka;-))) rozhodla tvorby zúčastnit a věřím, že nikdo, i přes chvíle tvůrčí beznaděje, nelitoval;-) Vítězkami soutěže "Vytvořte si vlastního Severuse" se staly: Momoko, Miška a Pája, které navíc obdržely plakát od Mariany dle vlastního výběru. Scénka: Supl No comment, prostě velká sranda!!!! Scénka II. Jakmile si Mariana oblékla na mikinu s kapucí mé fialové sáčko mi došlo koho bude hrát;-) Vážně skvělý kostým! Snejpohrátky Trio: Ginny, Mariana a Světlana jasně vedly v hlasovém projevu a bez problémů přehlušily "broukání" všech ostatních;-) Ooooooo Krátce před odjezdem domů si nás Momoko zavolala, že nám musí něco ukázat. No, ehm, a tady je ta fotka;-)) Závěrem Moc děkuji všem účinkujícím ve scénkách a programech, Marianě za skvělé dárky, všem fotografům a kameramanům;-), řidičům záchranných autobusů, Radce za skvělý nápad, trpělivost a odborné rady, Jindřišce, která nám už podruhé poskytla svůj penzion a vůbec všem, kteří letos dorazili do Krkonoš a pomohli tak opět vytvořit skvělou atmosféru!