| RICKMANCON II. / Zpět na Novinky / |
|
|
|
| RICKMANCON II. / Zpět na Novinky / |
|
|
|
|
Nabídka |
Popis |
|
|
Fotoreportáž |
Dostat se na con nebylo
jednoduché |
|
Druhý ročník Rickmanconu se od toho prvního dost lišil. Nekonal se v hlavním městě, ale hluboko v lesích našich nejvyšších hor, Krkonoš. Díky mému prázdninovému cestování mimo ČR se neuskutečnil v létě, ale na podzim. A akci už jsem nepřipravovala se Snape1, ale sama. A níže si můžete přečíst jak to všechno dopadlo:-) Do horského penzionu Jindřišky a Jaromíra jsem dorazila v pátečních odpoledních hodinách. Všechno jsem si ještě chtěla na místě v klidu projít a promyslet. Bohužel, čas nemilosrdně letěl a televizní program - asi čtyřhodinové video o "vývoji" štěňátek a následně záznam ze dvou psích závodů (majitelé totiž vychovali pěknou "smečku" plemena husky) mě od soboty příjemně odvedl pozornost, ale zároveň i unavil. Když jsem šla do malého, útulného, dřevem obloženého třílůžkového pokoje spát, venku už byla tma a na střechu bubnoval déšť. Celá noční atmosféra penzionu, deštivé počasí a k tomu v pokoji přes židli přehozený černý plášť, vedle kotlík, hůlka, na zemi černý kufr a na zdi vlajka Bradavic, to vše působilo velmi magickým dojmem:-o Ráno jsem se přesvědčila o pravdivosti Jindřiščiných slov, že se tady opravdu skvěle spí. Takže jsem místo v osm, vstala až v devět a to se mi stále ani trochu nechtělo. Po dobré snídani jsem začala s výzdobou. Nejdříve jsem na dveře našich čtyř pokojů nalepila nápisy jednotlivých kolejí (sama sebe jsem tím zařadila do Havraspáru, kde ostatně podle jednoho internetového zařazování jsem) a dole přes nápis Jídelna nalepila "Velká síň". V nyní již Velké síni jsem nad krb umístila vlajku Bradavic, kterou jsem mj. málem přehlédla v jednom halloweenském obchodě v San Franciscu, vedle krbu zavěsila kotlík z Los Angeles (kéž by i u nás podobné obchody byly!), na "starobylý" příborník umístila starou knihu, přesýpací hodiny, kalamář, brk, flakónek a třecí misku na lektvary. A jako poslední došlo i na zapojení a vyzkoušení počítačového a magnetofonové zázemí a v oknech se po chvilce objevily vybrané Alanovy fotky, logo Rickmanconu jako poutač a na krbu orámovaný Snapeův portrét (prý působil jako pohřební fotografie, ale rozhodně to nebyl záměr:-))) Času bylo ještě dost a tak jsem se jala menšího úklidu v mé "koleji" a dole ve Velké síni se následně chystala vytvořit nálepku s označením "Dýňový džus" pro nádobu se stejnojmenným nápojem vlastní výroby:-) To už jsem ale nestihla, protože se za okny cosi mihlo a já s hrůzou zjistila, že už je to určitě první záchranný autobus. Na plánované převlečení do kostýmu čarodějky nebyl čas a tak jsem se vydala ven uvítat hosty. Na prahu jsem se zarazila. Auto stálo až vzadu za auty domácích a nikdo z něj nevylézal. Mávala jsem, pršelo, ...opět mávala, nikdo nevylézal, ...mávala, pršelo,...... Tak jsem zalezla do chaty a šla si vzít boty s tím, že se snad posádka bojí vylézt či co a čeká až tam přijdu:-) Jenže při mé zpáteční cestě jsem ve dveřích narazila na Ginny, která šla jako vyslanec "Těch-kterým-se-ven-z-auta-nechce" obhlédnout situaci. Následovalo vítání s první skupinou (Ginny, Lucka D. Colton, Nika a Mariana) a odvedení do kolejí (to jsem si mohla myslet, že Zmijozel bude "nedostatkové zboží":-). Společné čekání na příjezd ostatních se vyplnilo sledováním Lásky nebeské. Mezitím se objevila i skupina druhá, no objevila, doslova prosvištěla kolem chaty doprovázená hukotem motoru. Můj odhad, že je to Hagrid, nebo Rickmanka byl poměrně přesný:-))) Za chvíli, kdy jsem stále běhala na práh chaty a zpět do tepla Velké síně, se objevila Rickmanka i se svým vozidlem, ze kterého vystoupila Silence, Daniela, Momoko a Arengil (opravdu nevím, co máte proti Mrzimoru???:-o). Velká síň se už začala plnit a stávat se hlučnější. A když se objevil poslední záchranný autobus Světlany s Lucylou a Pájou, bylo už dole pěkně rušno a Mrzimor konečně obsazený! :-) Po Lásce nebeské (vč. vystřižených scén - ta s Alanem v galerii se mi moooc líbila:-) následoval slavnostní přípitek dýňovým džusem a k obědu skvělá bramboračka s chlebem. Jako první z bohatého programu přišla na řadu Světlana a její zajímavá a podrobná "přednáška" o "Neautorizovaném životopise Alana Rickmana" od Maureen Paton. O této knížce jsem na základě určitých nelichotivých recenzí z internetu neměla příliš dobré mínění, ale nyní bych se její koupi nebála, protože autorka sice nespolupracovala přímo s Alanem, ale s lidmi z jeho okolí, takže tu záruka pravdivosti bude. Dále jsme si mohly prohlédnout obaly originálních DVD a z jednoho - Robina Hooda SE jsme viděly vystřižené scény se šerifem z Nottingamu. Nutno říct, že jich bylo opravdu hodně a některé z nich opravdu stály za to:-) Navíc jsme mohly slyšet Costnerův hlas v originále a to se stalo dalším důvodem proč dát přednost Alanovi:-) Potom přišly na řadu ukázky z divadelního představení Antonius a Kleopatra. Arengil v prvním úryvku ztvárnila obě postavy s potřebným důrazem, že si nikdo netroufl ani muknout a dlouhotrvající potlesk jen potvrdil skvělý výkon! U té druhé ukázky to už bylo horší, protože vzít si Páju jako mrtvolu Antonia, je záruka humoru a ne tragédie:-))) Pája se sice (na rozdíl od nás uklidnila), ale v publiku se cukání koutků dalo zakrýt jen těžko. Po kulturním zážitku následovalo něco na uvolnění - pexeso od Ginny a následně mafiánská hra od Momoko. V prvně jmenované hře bylo úkolem najít tři shodné obrázky a správně určit film a Alanovu roli. Nebylo to vůbec jednoduché a ti co věděli kde jsou obrázky si nemohli vzpomenout na odpovědi na všetečné otázky a naopak. Vítězně z klání vyšla Mariana, která doma tuto hru pilně trénuje s dětmi - aha, takhle se to dělá! Díky Momoko a jí přinesené hře jsme se rozdělily do dvojic a záhy se ve Velké síni začalo střílet, smlouvat a dělat vše proto aby náš mafián nebyl u zdi zastřelen. Společně s Pájou jsme pak nemohly Silence a Nice odpustit zákeřný útok na našeho "Fešáka" či "Hraběte" a tak jsme alespoň doufaly, že to projedou - bohužel marně:-o Když jsme se všechny po boji uklidnily, následovala skvělá večeře a při ní poslech audiokazet z HP1 a HP2. I když je Lábus za jedničku chválen (Ginny je toho důkazem:-) a Zedníček div nezatracován, mě se ani jedna z verzí příliš nezamlouvala. Čekala jsem, že Lábus Snapea udělá opravdu tajemně jako svého Rumburaka, ale bohužel, vyšel z toho nějaký úplně jiný chlap, který měl podle mého názoru k autoritě, tajuplnosti a kouzlu hodně daleko. Zedníček v hodnocení široké veřejnosti nezklamal. Obzvláště dvě nejvíce očekávané postavy - Severuse a Luciuse Malfoye totálně zesměšnil a chvílemi jsem si říkala, že se mi to jenom zdá, protože tohle se přeci nemůže prodávat. Snape mluvil poněkud přihřátě a rozmázle a oba Malfoyové zase připomínali Zedníčkova "Milouše" z jedné starší čarodějnické pohádky. Doufám, že až někdo bude namlouvat třetí audiokazetu s vězněm z Azkabanu, tak už se konečně na filmovou verzi podívá:-o Na spravení nálady nemohlo přijít nic lepšího, než dlouho očekávané promítání Mesmera! Lucka D. Colton před začátkem filmu postavu skutečného France Antona Mesmera představila a potom už vešel na scénu Alan. Na mě v této roli působí skoro stejně silně jako profesor Severus Snape. Je to jeden z mála Alanových filmů, kde si ho opravdu dostatečně užijeme a jako obvykle zjistíme, že mu vůbec nerozumíme:-o Situaci s překladem naštěstí zachránila Světlana, která v celém průběhu filmu skvěle tlumočila. Během filmu jsme od Momoko dostaly na ochutnání její lektvar, který byl opravdu hodně silný (a to prý nebylo nic proti původnímu "neředěnému") a stále se snažily přijít na to co to v něm plave za koření a hlavně jaké to má účinky:-) Jelikož bylo později než po skončení tohoto filmu dle předběžného programu být mělo, uskutečnila se divadelní scénka "Komnata nejvyšší potřeby" před filmem "Close my Eyes - Zavři mé oči". I přesto, že jsem po onemocnění Snowie měla hrát Severuse, Arengil mě přesvědčila, že ona je ten pravý Severus a roli jsem ji velmi ráda přenechala:-) Jelikož však vznikl problém s časem na naučení textu, Ginny přišla s nápadem - zahrát to jako stínové divadlo. K tomu jsme potřebovaly další dobrovolníky (o které naštěstí nebyla nouze) a tak po nezbytných přípravách (kostýmů, jeviště i hlediště) došlo na samotnou scénku. Přečetla jsem úvod a před plentu nataženou v rohu Velké síně přišel profesor Snape (Daniela) a profesorka Greenová (Lucka D. Colton). Za plentou začal dialog (Arengil a Ginny) a herci před ní začali podle textu gestikulovat a artikulovat:-)) Potom jsem zhasla světlo a herci se za plentou změnili ve stíny a začalo ono avizované stínové divadlo. V některých momentech to bylo opravdu hodně reálné a obzvláště při scénce s "tlačící hůlkou" či spočinutí na posteli bylo pěkně názorné a naše představivost dostávala zabrat:-))) Po skončení se ještě dlouho tleskalo a na četné žádosti bylo představení opakováno. Aby se mohla na hru podívat i první "várka", byla povolána "várka" druhá, ve které si Daniela opět skvěle vystřihla Severuse, já se stala jeho milenkou:-) a za plentu se schovala Světlana s Pájou. Gin, ještě jednou díky za tu skvělou hru! Před spaním se dostalo i na "Zavři mé oči" (což bychom všechny už moc rády udělaly, nebýt toho, že ve filmu byl Alan) a do hajan jsme odcházely s dozvukem veršů z alba "When Love Speaks". Tu noc jsem pod tíhou krásných zážitků nemohla usnout a oči jsem zamhouřila až někdy k ránu. Ráno jsem byla překvapena kolik lidí je už vzhůru:-o Předpokládala jsem, že se nikomu nebude chtít vstávat, obzvláště po té večerce přibližně v jednu ráno, ale fanynky Alana jsou zjevně ranní ptáčata a tak jsme se na snídani sešly všechny a včas:-) Po dobrém papání došlo na Rickmanku a její hudební produkci. Každý z přítomných dostal zpěvníček s texty upravenými na "Vy-víte-koho", Rickmanka se jala kytary a začalo se zpívat. Jsem opravdu ráda, že se mi Rickmanku k tomuto vystoupení podařilo přesvědčit, protože to bylo skvělé a atmosféra perfektní:-) Navíc má náš NFAR hymnu!!! Tou byla jednohlasně schválena hned první píseň "Láska je věc kouzelná". Na samotný závěr akce jsem připravila ochutnávku cukrovinek z Harryho Pottera, které se mi podařilo v Americe sehnat. Jednalo se o Bertíkovy lentilky (kromě běžných chutí se tu opravdu dají najít i třeba sardinky, vosk z uší, mýdlo, žížala apod. - což se, bohužel, některým z nás také podařilo:o), ledové myšky (i s kožíškem!!!!), gumoví slimáci (celkem chutní slizouni) a bouchací prášek, který vám v puse pěkně zapraská. A to byl definitivní konec našeho víkendového setkání a následovalo už jenom focení (v kostýmech i v civilu, v chatě i před chatou a před kolejemi). A také první loučení, protože záchranný autobus Světlany se vydával na dlouhou cestu do Brna. My, co jsem zůstaly, jsme se vydaly na krátkou procházku po okolí. Povídaly, hodnotily a skuhraly, jak se nám mezi Mudly nechce. Po návratu se rozloučil i záchranný autobus Ginny a po předání chaty majitelům a sbalení věcí se k domovu rozjel i záchranný autobus Rickmanky. Když jsem u nás doma vystupovala, tak se mi vůbec nechtělo uvěřit, že je po všem. Jako organizátorce mi ze srdce spadl velký kámen a pokud se každý z účastníků cítil tak šťastně jako v té chvíli já, tak akce splnila svůj účel na sto procent:-)
Ještě jednou mnohokrát
děkuji všem co přijeli a moc se na vás příští rok těším! |
||
|
Můj první Rickmancon Kdyby mi před rokem někdo tvrdil, že se zúčastním setkání členů Neoficiálního fanklubu Alana Rickmana a že se z něj vrátím absolutně nadšená, bez rozpaků bych ho označila za blázna. Copak by si o mně někdo mohl vůbec pomyslet, že pojedu na posezení s nějakými puberťáky a společně s nimi budu vzdychat nad tím, jak je Alánek skvělý a úžasný?!? Blbost!!! Jenomže v klubu během posledního roku přibyli členové ne zrovna pubertálního věku, do toho jsem se seznámila se Snowy Owl (osobně), která chtěla na RC určitě jet, a s Alis (zatím jen přes internet), a moje přesvědčení, že na takové akci nemám co dělat, pomalu bralo za své. Když tam nebudou jen samí puberťáci, tak by se to snad dalo absolvovat... Že však budou teenageři nakonec v naprosté menšině, to mě nenapadlo ani ve snu :-). Takže když Alis ohlásila na stránkách přípravy na II. Rickmancon, bylo mi už jasné, že pojedu. Moje příprava na uvedenou akci byla dlouhodobá a obnášela nejen nákup kouzelnického klobouku typu McGonagallová (ostatně jsem na RC hodlala působit v roli její mladší sestry Virginie ;-)), ale také výrobu pexesa s tématikou Alánkových filmových rolí a sepsání krátké scénky na poněkud choulostivé téma, k čemuž mě inspirovala jistá neznámá autorka na anglickém FanFiction netu a také Laura a část jejího Stipendia. Dále bylo potřeba oprášit starou gumovou masku čarodějnice, dostatečně odpornou na to, aby se mne báli i moji vlastní psi, a také uvést interiér mého vozidla do snesitelnějšího stavu. Dohadování o tom, koho vlastně svým záchranným vozidlem z Prahy povezu, bylo opravdu zajímavé – v jednu chvíli nás mělo být dokonce pět a jeden pudlík. Konečné skóre bylo čtyři lidi a pudlík, přičemž čtvrtý člověk – Mariana – svou účast na RC ohlásil a potvrdil až v pátek večer. K mé velké lítosti (a k její nepochybně taky) nemohla jet Snowie, protože ji sklátila choroba (což jsem jí prorokovala už týden předem a ona to následně komentovala slovy „Neříkej, že jsi to říkala!“ ;-)). Marianu a Niku jsem vyzvedávala na Skalce a smluvené poznávací znamení – pudlík a tmavě červený Favorit – zafungovalo naprosto spolehlivě. Obě si pro jistotu sedly na zadní sedadla a zbaběle tak přenechaly roli navigátora Lucce D. Colton, kterou jsme nabíraly až na benzince za Černým Mostem. Lucka se k navigaci ovšem postavila čelem a zase tak moc jsme nebloudily...když pominu jednu odbočku, kterou jsme nejprve úspěšně minuly (mrcha, vypadala tak nenápadně!) a jeden cca pětikilometrový úsek, který jsme si pro jistotu projely třikrát (tam, potom zpátky, když se nám zdálo, že jedeme špatně, a potom zase tam, když jsme zjistily, že jsme vlastně jely dobře). Paní v Temném dole, u které jsme si kupovaly povolenku ke vjezdu a parkování v KRNAPu, vypadala trochu překvapeně – očividně ji moc lidí něčím takovým neobtěžuje. Snad i proto se nám vehementně snažila vnutit pobyt až do pondělka, což jsem neméně vehementně odmítla. Pak už jsme jely podle Alisina itineráře, který byl poměrně přesný, jakmile si člověk zvykl na to, že musí všechny vzdálenosti v něm uvedené nejprve vynásobit dvěma - alespoň takhle mi to připadalo ;-). Když se naše autíčko šplhalo po strmé cestě vzhůru a k dosavadnímu dešti se přidala ještě mlha, začala jsem trochu pochybovat o tom, zda chatu číslo 306 opravdu najdeme. Mlha byla místy tak hustá, že by člověk snadno přehlédl i celé Bradavice, natož horskou chatu... Rovinný úsek zmíněný v itineráři dlouho nevydržel, už se zase jelo dolů a potom zase nahoru, což v itineráři nějak chybělo... To už mé pochybnosti gradovaly a jen fakt, že se na tak úzké cestě nedalo otočit, mě přinutil jet stále kupředu. A v okamžiku, kdy jsem to už absolutně nečekala, jsme se vylouply u dvou horských chat, z nichž ta první měla v okně logo Rickmanconu. Sláva, hurá, jsme na místě!!! Zaparkovala jsem a pak nastal zajímavý okamžik – nikomu z nás (snad s výjimkou pudlíka, který byl nadšený, že už jsme někam dojely) se nechtělo z automobilového tepla a sucha ven. No, nakonec jsme vystoupily... přece tam neprosedíme celý víkend :-). Ve dveřích nás uvítala blonďatá Alis (ještě že mě Lucka cestou na tuhle změnu psychicky připravila!) a zavedla nás po schodech nahoru do našich kolejních ložnic (pro nezasvěcené – každý pokoj byl označen názvem jedné z bradavických kolejí). Zavrhla jsem Zmijozel i Nebelvír a zamířila jsem do Havraspáru, kde už bydlela Alis a který byl tak maličký, že jsme dalšího spolunocležníka ani nemohly očekávat. Zbylá část mé posádky se rozprchla do Zmijozelu a Nebelvíru. Pak jsme se přesunuly do Velké síně v přízemí, která byla slavnostně vyzdobena a kde se na krbu kromě jiných dekorací nacházel i obrázek našeho milovaného profesora Severuse Snapea (což působilo poněkud pohřebním dojmem:-)). Za asistence Alis a pana domácího jsem zprovoznila DVD přehrávač, který jsem přivezla, a pak nastal okamžik pravdy – dokáže ten přístroj zchroustat film Mesmer ve formátu pro americké pásmo 1? Moc jsem tomu nevěřila, ale jsou chvíle, kdy se zázraky dějí – a tady se jeden stal. V tom okamžiku jsem uslyšela velkou ránu – to spadl Alis kámen ze srdce. Jak by taky ne, když Mesmera chtěli vidět snad úplně všichni, kdo se na RC přihlásili (nemluvím o těch, co zůstali doma, viď, Snowie? ;-)). No a pak nastalo dlouhé čekání na příjezd ostatních záchranných vozidel, které jsme si zpestřily sledováním DVD s filmem Láska nebeská. Tím se trochu uvolnila atmosféra plná napjatého očekávání a lehké (místy i těžké) nervozity. Zatímco my jsme se pochechtávaly (a nejen scénám s Alánkem), Alis co chvíli vybíhala na zápraží v naději, že dorazili další účastníci. Dlouhou dobu se snažila marně, až do okamžiku, kdy kolem burácivě prosvištělo něco, co Alis v prvním okamžiku označila výkřikem „Hagrid! Nebo Rickmanka.“ Ukázalo se, že b) je správně – netrvalo ani pět minut a Rickmančin záchranný automobil přiburácel zase zpátky. Krátce po něm dorazil i ten Světlanin, takže jsme byly kompletní a s cca 45minutovým zpožděním jsme mohly začít. Na slavnostní přípitek Alis vlastní rukou vyrobila dýňový džus, který byl nejen poživatelný, ale i chutný. Bylo ovšem potřeba dokoukat Lásku nebeskou, a to včetně vystřižených scén. Proložily jsme to výbornou domácí bramboračkou a já pak ještě procházkou, při které jsem se snažila pudlíkovi marně vysvětlit, že venku prší opravdu hodně a že bude lepší, když zůstaneme v teple Velké síně. Také jsem při té příležitosti zjistila, že pokud si někde v lese neodchytím sovu, budu nejspíš po celý víkend bez spojení s okolním světem, protože Oskar se přes svou avizovanou posedlost pokrytím do Krkonoš ještě nedopracoval. Odpolední program byl velmi bohatý a vůbec nevadilo, že se v některých okamžicích původního Alisina plánu držel spíš okrajově. Z filmu Robin Hood: Král zbojníků jsme shlédly především vystříhané scény (z nichž byla většina s Alánkem) a shodly jsme se na tom, že jejich nezařazením do oficiální verze filmu přišli diváci nejen o potěšení z oněch scén, ale také o některé dost podstatné informace (třeba že Mortiana byla Georgeovou matkou). Světlana pak přispěla velmi zajímavými informacemi z neautorizovaného Rickmanova životopisu a básněmi z alba When Love Speaks. Arengil nám sehrála ukázku z divadelní hry Antonius a Kleopatra, v jejíž první části mi šel doslova mráz po zádech. Pravda, monolog nad mrtvou Pájou, který pak následoval, už tenhle efekt neměl, protože jsme se (mám takové tušení, že všichni) zoufale snažili nesmát. Příště ji asi budeme muset pro jistotu opravdu zabít... :-)). Také jsme si zahrály již zmiňované pexeso, které jsem připravila. Cílem hry bylo nejen najít tři shodné Alánkovy filmové fotografie, ale také správně určit název filmu a jméno postavy, kterou tam Alan ztvárnil. To se u některých obrázků ukázalo jako poměrně velký oříšek, ale naštěstí zdaleka ne pro všechny účastníky. O vítězi ovšem rozhodla především domácí příprava – rozdílem třídy zvítězila Mariana, která hraje pexeso se svými dětmi a má tedy náležitý paměťový trénink. Krátký čas zbývající do večeře vyplnili někteří hrou Gangy, kterou poskytla Momoko – sice absolutně netématickou, ale nesporně zajímavou. Ve Velké síni se vršili mrtví gangsteři, lítaly různé smlouvy mezi jednotlivými gangy a podobně. Skvělou večeři doprovodil poslech audio kazet z knih Harry Potter a Kámen mudrů (v podání Jiřího Lábuse) a Harry Potter a Tajemná komnata (v podání Pavla Zedníčka). Jak jsem postřehla, většině přítomných se v podstatě nezamlouvala ani jedna z obou verzí (což mi bylo líto, protože ta Lábusova je podle mne moc pěkná). Ze vzájemného porovnání však vyšel mnohem hůř Pavel Zedníček, který vzbudil všeobecné pohoršení svým podáním Luciuse Malfoye (a nejen jeho). Momoko pak předvedla své vlohy pro přípravu lektvarů a nabídla nám červené víno svařené s jakýmsi kořením. Bylo...zajímavé :-). Nejzajímavější na něm bylo, že v něm údajně nebyla ani špetka pepře, i když chutnalo velmi pepřově. Musím naprosto sebekriticky připustit, že nejspíš opravdu nedokážu náležitě docenit náročnou vědu a umění přípravy lektvarů :-). Potom přišel na řadu jeden ze zlatých hřebů programu – film Mesmer, na který jsme se všichni moc těšili. Alánek v něm byl opravdu skvostný, ovšem jistým úskalím se ukázalo být anglické znění filmu (bez jakýchkoliv titulků). Zatímco jsem se v duchu vztekala nad tím, jak ten zatracenej Rickman vůbec neumí artikulovat, protože mu (jako jedinému ze všech postav) nerozumím ani slovo, Světlana sedící za mnou vesele překládala, a to i ve chvílích, kdy Alan sotva slyšitelně šeptal. Ach jo!!! :-( Pak už byla ta správná chvíle pro scénku s oficiálním názvem Komnata nejvyšší potřeby a pracovním názvem Kulišárna (ten druhý, který vymyslela Alis, považuji za mnohem výstižnější ;-)). Původně v ní se mnou měla hrát Snowie, ale když onemocněla, zbyla ta role na Alis. Nicméně Arengil si svým odpoledním vystoupením výrazně řekla o další uplatnění a Alis jí roli Severuse Snapea ráda přenechala. Po krátké diskusi jsme se vrátily k mé úplně nejpůvodnější představě o téhle scénce, a sice, že dva lidé budou číst text (jako dialog) a další dva, náležitě namaskovaní, budou hrát. Ochotných herců bylo naštěstí dost, a tak se Daniela záhy změnila v Severuse Snapea a Lucka D. Colton v profesorku Greenovou. Když jsme konečně vyřešily problémy se scénou (vhodně umístit ve Velké síni šňůru a na ni natáhnout něco jako závěs bylo těžší, než kdokoliv z nás čekal), šly jsme na to. Alis přečetla úvod, Snape a Greenová napochodovali na scénu a my s Arengil jsme začaly číst text. Z hlubokého soustředění, díky kterému si z té scénky nepamatuju téměř nic, mě vytrhl jen pudlík, který se na mě přišel v tom nejméně vhodném okamžiku za oponu podívat. To už bylo zhasnuto a za oponou probíhalo ve svitu našich baterek jakési stínové divadlo... Ještě jsem vnímala, že se diváci smějí i na místech, kde jsem to při psaní scénáře ani v nejmenším nepředpokládala, ale na tom měli nejspíš zásluhu oba skvělí herci. Bez mučení se přiznám, že když scénka skončila, dost se mi ulevilo. Diváci se očividně dobře bavili a kupodivu se dožadovali i opakování scénky. Pro něj jsme však trochu pozměnili obsazení jednotlivých rolí, abychom se mohly pokochat i my, kdo jsme účinkovaly v té první verzi. Osvědčený Severus-Daniela zůstal, profesorkou Greenovou se stala Alis a čtení obou partů se ujaly Světlana a Pája. Všichni aktéři byli skvělí a když dohráli, bolely mě od smíchu všechny mimické svaly v obličeji. To už bylo dávno po původně plánované večerce, ale nás ještě čekal film Close My Eyes. Udržet při něm oči otevřené byl chvílemi nadlidský výkon, protože Alánka v něm bylo poskrovnu, ale nikdo nebyl natolik zbabělý, aby odešel spát předčasně. Pája neopomněla i tento film prokládat zasvěcenými poznámkami o tom, jak se ti herci vůbec neumí líbat (jako nejmladší ze všech účastníků RC to přece musí vědět, že :-)) a jak je absolutně nepochopitelné, že se hlavní hrdinka mohla spustit s někým jiným než s Alánkem (v čemž jsme jí daly samozřejmě všechny za pravdu). Do postelí jsme padly až krátce před druhou hodinou ranní, s hlavami plnými Alana Rickmana... ;-) Přestože oficiální nedělní budíček měl být až v osm hodin, už dávno předtím se o něj vehementním dupáním po schodech postarali dva hosté, kteří v chatě také nocovali. Oživily jsme se snídaní a po ní přišla na řadu Rickmanka a její kytara. Nafasovaly jsme zpěvníčky se známými melodiemi a poněkud pozměněnými texty (hádejte, na jaké téma! ;-)) a pustily se do zpěvu. Píseň Láska je věc kouzelná byla jednohlasně schválena jako hymna celého Neoficiálního fanklubu Alana Rickmana. Přestávky mezi jednotlivými písněmi jsme vyplňovaly diskusemi o tom, jak přinutit Alana přijet do Čech, případně jak se tu o něj postarat. Dlužno dodat, že ne všechny zmíněné metody by byly z hlediska právního nepostižitelné ;-). Hudební blok jsme završily ochutnávkou nejrůznějších HP cukrovinek, které nám Alis přivezla z Ameriky. A vzhledem k tomu, že všichni, kdo s sebou měli fotoaparát, náhle pocítili potřebu vyfotit vše, co se dá, vypadalo to ve Velké síni chvílemi jako na nějaké tiskové konferenci ;-). To už bylo téměř poledne a první záchranný autobus (Světlanin) se chystal k odjezdu. Ještě přišlo nezbytné focení v převlecích i bez nich, před kolejemi i venku, pak výměna telefonních čísel a první loučení... My, co jsme zbyly, jsme se ještě vydaly na krátkou procházku, protože ten den už konečně nepršelo. Po návratu jsem osádce mého vozu zavelela k odjezdu a za chvíli jsme už uháněly směrem ku Praze. Cesta probíhala v lehce ospalé atmosféře a v naprosté shodě, že na tom kouzelnickém přemísťování něco je. Mohly bychom tak ušetřit skoro 2,5 hodiny...to je nejméně jeden další film s Alánkem...;-) No, snad se nám podaří do příštího Rickmanconu sehnat letax, abychom řádně využily ten krb ve Velké síni :-)). Za všechny spokojené účastníky Rickmanconu hlavní pořadatelce nastotisíckrát děkuje
Ginny + Pes2 |
||
|
RICKMANCON II /aneb
jeden nezapomenutelný víkend/ |
||
|
Tak nám skončil druhý Rickmancon… Když jsem v neděli zhruba ve čtyři hodiny dorazila domů, ihned jsem vykopla svého drahého bratra od počítače, abych se mohla se svými zážitky co nejdříve podělit s ostatními. Samozřejmě jsem to ale psychicky nevydržela a musela jsem svému sourozenci vylíčit všechny zážitky (a přitom jsem si odřela hlavu o strop-to jak jsem vyskakovala nadšením). Brácha mě celkem trpělivě vyslechl a pak povídá: „Měla bys ten komentář napsat nějak negativně- budeš jediná a zaujme to…“ Hmm, to se lehce řekne, ale těžko udělá, protože tahle víkendová akce byla…byla…byla tak perfektní, že ani ten nejvlezlejší šťoura by na ní neobjevil jedinou vadu. Vlastně ano, jedna by se našla- uteklo to moc rychle! Ale abych konečně začala o podrobnostech: V sobotu ráno jsem nasedla do vláčku, který mě dovezl do Jaroměře, kde už na mě se svým záchranným autobusem čekala Rickmanka. S tou jsem pak odfčela do Trutnova, kde jsme nabrali Silence, Momoko a Arengil. Pak už jsme se jen stavili u Alis doma (bohužel ne pro Alis, ale pro pár věcí, které naše šéfka zapomněla…mezi nimi byl mimochodem i výborný jablečný mošt, který šel opravdu na dračku) a v jednom obchůdku pro mléko (ne, že by nám chyběl vápník, jednalo se o suroviny na přípravu lektvaru) a vyjeli jsme vstříc „novému dobrodružství“. Cesta probíhala příjemně, i přes mokrou silnici jsme se do Krkonoš dostaly celkem rychle, takže zbývalo už jen najít „naše Bradavice“. Silnice vedla do kopečka, takže nám po chvíli začal vařit motor a jak jsme tak jely, mlha se stávala hustší a hustší…ke všeobecné spokojenosti chyběl už snad jen nějaký mozkomor. Cestou jsme minuli několik chat, které neodpovídaly popisu….a samozřejmě jsme úspěšně minuli i tu naši. Naštěstí jsme se včas obrátily a dorazily takřka za minutu dvanáct (popravdě, bylo asi deset minut po dvanácté, ale nebuďme puntičkáři…). Ubytovaly jsme se v útulných pokojíčcích…vlastně, co to plácám- opravuji: byli jsme zařazeni do kolejí a pak jsme se přesunuly do společenské síně, kde už běžela Láska nebeská a neodolatelný Alan v roli Harryho. Mezitím přibyla i poslední část naší mírně praštěné společnosti a po skončení filmu byl pronesen přípitek (výborný dýňový džus domácí výroby, jenž dodala Alis, která také naše setkání slavnostně zahájila). Následoval oběd v podobně výborné bramboračky s houbami. A pak to všechno začalo. Snad nebude vadit, když přeházím pořadí jednotlivých akcí, každopádně dělo se toho mnoho. Co se filmů týče, zhlédli jsme přidané scény v Robinu Hoodovi (samozřejmě všechny fandily jedinečnému šerifovi z Nothingamu a nikdo nechápal, jak může být Mariana tak bl…hloupá a dávat přednost tomu nabubřelému „Kosťovi“), dále Mesmera (Alan v historickém ohozu byl k sežrání) a pak Close my eyes (tyto dva filmy byly sice jen v angličtině bez titulků, ale to nám vůbec nevadilo, protože na Alana se dá koukat za každých okolností; navíc výborný simultánní překlad provedla Světlana-moc díky). Také jsme si poslechly audio-nahrávky HP 1 a 2 (v tu dobu se zrovna večeřelo a díky Malfoyovi alias „nastydlému cikánovi“-jak to kdosi okomentoval, v podání Pavla Zedníčka jsme se málem zadusili). Samozřejmě došlo i na hry a prezentaci nás přítomných. Světlana nám představila a krátce povyprávěla o knížce s životopisem AR, Ginny zhotovila úžasné tri-pexeso o obrázky Alana v jeho nejrůznějších rolích (takže nejenže jste museli najít hned tři kartičky, ale ještě poznat z kterého filmu je obrázek a jakouže to Alan ztvárňuje roli; ukázalo se, že mnozí mají velké mezery a je rozhodně co zlepšovat) a pak jsme si zahrály vyvražďovací hru od Momoko. Arengil vystoupila s dvěma ukázkami z dramatu Antonius a Kleopatra (bylo tak nádherně zahrané, že připojovat nějakou vtipnou poznámku by bylo barbarství). Snad největší úspěch večera měla scénka Komnata nejvyšší potřeby (její celý text by snad měl být se souhlasem autorky a scenáristky Ginny uveřejněn co nejdřív). Opakovala se dvakrát a já posílám velký dík scenáristce Ginny a Alis, které mě obsadily do role profesora Snapea. Je zbytečné cokoliv popisovat, bude nejlepší, když si přečtete přímo originální text; můžu snad jen dodat, že díky výbuchům smíchu nám málem na hlavu spadl strop (ono zůstat vážný při replikách typu „Profesore, vaše hůlka mě tlačí do boku…“ „Ona to asi nebude hůlka…“ se vážně nedá). Výsledkem toho všeho bylo, že jsme šly spát kolem jedné hodiny. V neděli se vstávalo sice „už“ o půl deváté, ale protože jsme se těšily na nové „kulturní“ zážitky, vlastně nám to ani nepřišlo zatěžko. A kdo byl kvůli vstávání přece jen trochu rozmrzelý, naprosto „roztál“ při vystoupení Rickmanky. Poslechnout famózní tety o Alánkovi, které Rickmanka složila na známé melodie a interpretovala je za bezchybného doprovodu kytary (navíc jsme obdržely i zpěvníčky, takže jsme se mohly přidat) bylo něco úžasného! Pak se uskutečnila malá pauza na namaskování a celá naše seance byla zdokumentována digitálními fotoaparáty. Souběžně probíhala ochutnávka Bertíkových fazolek (příchuť mýdla nebo sardinek byla opravdu odporná), ledových myšek, slimáků a jiných „potterovských sladkostí“, které Alis přivezla z Ameriky. Na samý závěr jsme si ještě vyšly na procházku do nádherné krkonošské podzimní přírody, no a pak už se bohužel jelo domů…
Jak vidíte,
zážitků bylo opravdu hodně a myslím, že nikdo ze zúčastněných rozhodně
nelitoval. Tak zase příště! |
||
|
|
||
|
|
||
|
|
||
