|
|
Počet účastníků:
8 fanklubáků Vzácná návštěva na Rickmanconu. Více v NZZ 7/2003! |
|
|
|
||
|
|
Severus 1 & Snape1 ……………………………………………………………………………………………………………………… Se Snapem1 jsme se sešly už v pátek večer. To víte, na takovou akci se musí řádně připravit i profesorský sbor. Pravda pravda. Hlavně psychicky. Ono to totiž bylo tak: začalo to mým infantilním nápadem asi před půl rokem, že jednou uspořádáme setkání. Název bylo to jediné z celé akce, v čem jsem měla jasno: Rickmancon. Brzy jsem na celou věc (tradičně) zdárně zapomněla. Až se pak Severus1 opět ukázala jako ta, která nenadává na Osud a koná (ač postižena kamarádkou sice s nápady, ale hlavně obrovským talentem organizovat práci druhým). Vlastně první moje setkání s realitou bylo, když jsem se Severusem1 telefonovala.
„To vypadá dobře,“ zhodnotila jsem Alisin výčet účastníků conu. Alis to přešla jako ostatně každý můj podobný výlev trpělivým mlčením. Moc dobře věděla, že já mám v povaze zakódovaný příkaz „remcat“, a že nakonec to nikdy není tak horké. S povzdechem jsem telefonát ukončila a složila hlavu do dlaní. A pak vzala kalendář, modrou lihovku a sobotu 23.8. zvýraznila do tajemného AR Con v naději, že na mne kolegové nezavolají psychiatra. Hlavním cílem přípravy byl tzv. playtesting zbrusu nové hry Kotlík profesora Snapea aneb Born to be Slytherin, kterou vymyslela Snape1.
Ten večer jsme hrály sice jen my dvě, ale už tehdy bylo vidět, že tahle hra vstoupí do dějin;-o Nic na tom neubralo ani to, že při zkušební hře v boji o bylinky Snape1 málem zlámala nebohému Severusovi1 ruku a roztrhala mu kartičku "čarodějka má dobrou náladu". Abych byla přesnější – nebohý Severus1 totiž odmítal odevzdat poctivě ukradenou bylinku Snapeovi (no dobře, omylem jsem si ti sedla na ruku…:-), a pak jsem jako vývojář hry zjistila podstatný nedostatek – u políčka Čarodějka mnoho benevolentních kartiček… tak jsem snížila jejich stav. Od toho playtesting je. Nasmály jsme se u toho jak dlouho ne a i přesto, že hra vypadala být nekonečná jsme ji po nějaké té hodince i zdárně dohrály.
A pak omdlely vysílením do postele.
Nutno podotknout, že na druhý den jsme se velice těšily, ale zároveň také obávaly. Měly jsme strach aby se něco nepokazilo, aby se nikdo nenudil a vůbec aby to nebylo fiasko. Se stejnými obavami (a ještě horší vizí) jsme se ráno probudily v 6:00. Vstávat se nám nechtělo ani trochu. Snape1 dokonce prohlásila, že nikam nepůjdeme a že pošleme smsku ve tvaru: "Snape1 ma koliku a Severus1 ho osetruje". Naštěstí u nás po nabití vědomí zvítězila zodpovědnost a razilo se na Hlavní nádraží. Metro jako by vědělo, že máme akci tak vyhlásilo výluku přesně těch stanic, které jsme potřebovaly (Florenc a Hlavní nádraží) a tak jsme použily náhradní autobus. Naštěstí je Praha na podobné situace asi dost často zvyklá a tak vše klapalo jako hodinky.
„Vstávej,“ houkla
jsem ke spící Aleně a sama zvažovala, jak moc nebezpečné bude zvednout
tělo do vertikální polohy. „Zaspaly jsme.“ Dorazily jsme na Hlavní nádraží a když jsme došly k pokladnám ke své hrůze jsme zjistily, že nápad na sraz u pokladny 9 3/4 byl sice originální, ale zároveň tak trochu neproveditelný. Nějaký "chytrák" totiž rozdělil pokladny zvlášť na lichá a sudá čísla;-( Což znamenalo úctyhodnou vzdálenost okolo 100 metrů mezi 9 a 10. Uvažovaly jsme racionálně, a tak si Snape1 šla koupit kávu. Pochopte – v životě lidském jsou věci, bez kterých to NEJDE. Cestou jsme minuly dívku celou v černém a s kloboukem na hlavě. "To určitě nebude k nám" pronesla jsem směrem ke Snapeovi1, ale odezva žádná (ještě neměla to kafe;-)) Ha-ha… nerada, ale musím potvrdit. Severus1 mumlala cosi o někom v klobouku, ale pokud na mne mluvíte ještě než si dám ráno kávu, nemůžete očekávat úspěch. Navíc jsem to nevyselektovala jako podstatnou informaci. Tou byl nález stánku s kávou. Zatímco se Snape1 probouzela tak jsme se přesunuly k pokladně č. 9. Náš původní plán, že budeme stát opodál a pozorovat příchozí členky fanklubu vzal za své. Říkaly jsme si, jaké to bude, až uvidíme hlouček děvčat v černých pláštích s hůlkami a'la Severus či dokonce s křídly Metatrona;-o Taky bych měla dodat, že Severus1 s sebou vláčela hůlku; její rozradostněné „jé, když přijede někdo s hůlkou, tak bychom mohly vystřihnout souboj Snapea s Lockhartem“ zchladilo moje ujištění, že já to pak policajtům vysvětlovat rozhodně nebudu, stejně jako fakt, že když na ně bude mávat a řvát „Expelliarmus“, tak že jí minimálně dají svěrací kazajku. A že to se k ní už nebudu hlásit VŮBEC. Místo toho jsme konečně odhalily naše trička s profesorem a s nápisy Severus1 a Snape1 (podle jejich vlastníků) a staly se vděčným cílem pohledů kolemjdoucích.
A to byl ještě slabý odvar oproti mému telefonu s paní z firmy, kde nám
to tiskli: Naštěstí ne dlouho, protože za krátko naše poznávací znamení upoutalo Trrinity, která dorazila v doprovodu babičky. Hned nám bylo veseleji a napětí začalo opadat. Krátce nato už jsme byly čtyři, protože dorazila i Silence - ano, ta dívka v černém klobouku! Poznávací znamení plukovníka Brandona (nyní ještě podtržené knížkou Rozum a cit, kterou Silence svírala v rukou) sice upoutal Severuse1, ale mozkové závity vypověděly službu;-o Hned nato přišla !snapinka! v doprovodu taťky a náš hlouček už začal být poněkud hlučný. Opět musíme říci, že ani četnost !snapinčiných! poznávacích znamení neznamenal, že si toho někdo všimne. Až po delší době nám došlo, že červená čelenka s obrovskými písmeny skrývá jméno ALAN! Jako poslední se k nám na Hlavním nádraží připojila Wlčice a po zjištění, že Verča Bartošová bojuje s poruchou auta a Jules leží již 14 dní v nemocnici se náš štěbetající hlouček vydal metrem ke Snape1, kde se také celá akce konala. Cestou se probíraly Alanovy role, citovaly se kultovní hlášky a vůbec jsme probíraly vše co nás napadlo. Rozumějte – vše co nás napadlo; ovšem co obsahovalo slova jako Alánek, Snape, Ed (moje vlasy se ráno rozhodly – jako ostatně často – že účes „na Eda“, jak se mi smála Alis, bude pro dnešek nejvhodnější), DeValera, ten-zmetek-Potter… Po příchodu na místo konání začal nabitý program. Jako první přišla na řadu desková hra Kotlík profesora Snapea aneb Born to be Slytherin.
Tady po mně chtěla Severus1 popis. Velice zhuštěně – jedná se o deskovou hru. Jako studenti Zmijozelu sbíráte bylinky na soutěž Kotlík profesora Snapea. A také se snažíte, abyste měli jako správní Zmijozelští nějakou reputaci (měřenou v bodech ZR – tedy Zmijozelské reputace). Vyhrává ten, kdo do cíle dorazí se všemi bylinkami – a největší reputací (Snapeův oblíbenec…). O reputaci samozřejmě postupně přicházíte (jo jo, když někdo pořád ne a ne jít s Dracem na zmrzlinu, že, Wlčice?J) a opět ji získáváte (třeba že ostříháte Zlatoslavovi jeho lokny nebo si pořídíte stejný plášť, jako má profesor Snape). Prostě se snažíte být Zmijozelem každým coulem – a musím podotknout, že jsem se až divila, jak se ve hře projevily charaktery. Mezi námi – z Nebelvíru by nás vyrazily všechny už po dvou dnech… Od prvního hodu kostkou začal lítý boj o bylinky a Zmijozelskou reputaci. Když už byla skoro třetina bylinek pryč a některé členky byly už pěkně pomlácené od Vrby mlátičky, …vím, co kreslím, no ne?… dorazila Pája, která se později ukázala jako hlavní adept na vítěze. I přesto, že se bojovalo tvrdě, kradlo se až hrůza, tak neustálé záchvaty smíchu naznačovaly, že se všechny dobře baví. Některé členky se specializovaly na vyčkávání u Temného lesa, doufaje, že čarodějka bude už konečně doma a dobře naložená, takže jim bylinku dá pouze za "naložení střevlíků" či "preparaci krys". Já nevím, že se ani jedné z vás nechtělo domlouvat jí rande se Snapem…? Vždyť vám to sebralo jenom čtyři bodíky reputace…J Jiné se daly na kariéru zbojníků a čekaly v přítmí na své oběti, aby jim těžce získané bylinky uloupily. Jiné vsadily na jistotu, když neustále kroužily po hracím poli kolem plusového políčka ve snaze alespoň občas na něj šlápnout, ale hlavně nesetkat se s nikým ze soupeřů. Tato taktika se nakonec stala vítěznou pro Severuse1 (čili Alis;-o), která po několika okružních jízdách konečně zamířila v ústrety milovanému profesorovi. Na cestě zdárně minula všechna mínusová políčka (a že jich tam je!), také se velkým obloukem vyhla nasupené profesorce McGonagalové, která by se jistě velmi ráda pomstila za neustálé srážení ze schodů a lámání nohou. Chudák malá, zřídily jste ji, jak kdyby to byla ředitelka Nebelvíru, nebo co…J A tak, zatím co se ostatní okrádaly, znovu a znovu se nechávaly mlátit Vrbou mlátičkou, čekaly na Čarodějku, odmítaly Dracovo pozvání na zmrzlinu nebo se dokonce nechaly líbat Harrym!!! Ano ano, i takové se mezi námi našly… hanběte se, děvčata… ;-) Severus1 zdárně dorazila do cíle a celých 9 kol se k němu tulila. Načež si vysloužila titul Zasloužilý tuleň a získala profesorův kotlík! Druhou v cíli byla Pája a po ní už s většími či menšími obtížemi dorazily i ostatní a hra byla po třech hodinách ukončena. Po pauze na občerstvení se osazenstvo pohodlně usadilo a Snape1 začala číst svou zbrusu novou a jak jinak bezvadnou povídku "Perný den".
Opět se řvalo smíchy a autorka byla po zásluze odměněna bouřlivým potleskem. Děkuji… děkuji… Po chvilce přemlouvání přispěla i !snapinka! svou humornou básničkou "Utrpení a'la Lazarus" k naší dobré náladě a ani ji potlesk neminul. Hláška z její básně "Chtělo by to shodit dvě tři kilka" se jistě vryl do paměti každé z nás;-)))
Potom si už sousedé od našeho smíchu mohli konečně odpočinout, protože nastal čas na promítání. Díky !snapince! jsme měly možnost poprvé shlédnout takřka nedostupné tituly "Neobvyklé dobrodružství" a "Opravdově, šíleně, hluboce".
Jako první přišlo na řadu "Neobvyklé dobrodružství". To zaujetí s jakým jsme pozorovaly a takřka hltaly úvodní titulky a měnící se obrazce v nich by stál za nafilmování do pořadu Natočto!;-))) Až po 45 minutách se konečně na scéně objevil náš "hrdina" O’Hara, který jak se ze začátku zdálo bude zřejmě němý (naštěstí nebyl;-) i když dabér v podání Jakuba Sajtse k němu moc nešel. Alan byl okouzlující jako vždy a ve filmu měl řadu "kvalitních" scén! Jen ten konec, kdy umírá, se nám ani trochu nezamlouval, ale právě v prožívání konce se projevila zázračná moc sledování podobného filmu s ostatními fanynkami, protože ani jedna neuronila jedinou slzičku. Můj cynismus – a že by nakažlivý? Ne, ruku na srdce, asi nám všem přišlo trochu nepraktické fňukat v takovém počtu… ovšem důvod tedy byl! Ale mkohly jsme – papírové kapesníčky jsem nakoupila ve velké zásobě! Teď už chápu !snapinku!, která se přiznala, že jí ten konec (když se dívá doma) rozpláče. Mě se to stalo už doma také;-o Po konci filmu zjistila Trrinity, že Verča poslala smsku, že se nachází v Praze na zastávce metra kousek od nás. Ihned jsme jí vyrazily naproti. Konečně jsme byly (až na Jules) kompletní a opět se klábosilo a těšily jsme se na druhý film. Ten byl také docela zvláštní a také nekončil pro Alanovu postavu moc příznivě. Když hlavní hrdinka dá přednost před duchem s Alanovým vzhledem hodně divnému individuu, což jsem Severus1 okomentovala slovy: "Kam dala oči?!" A Snape1 nevírou zcela oněměla. No řekněte, doma Alánek – a ona se tahá s takovou sockou… A je tu konec. Ještě společné foto a příprava k odchodu. Wlčice nám ještě ukázala překvapení - svůj autogram od AR! Páni, být tak blízko fotky, kterou měl Alan v rukou;-o a Verča zase předvedla svůj přívěšek na klíče kde se skvěly Alanovy fotky;-o.
A to už byl úplný konec tohoto neobvyklého setkání v jeden srpnový den v Praze. Nastalo loučení, vyprovázení na metro a autobus, až profesorský sbor zůstal osamocen. Padla na nás únava, že jsme se sotva vyškrábaly zpět do bytu. Jeden by nevěřil jak dokáže taková akce utahat;-)) Svalily jsme se na gauč a snažily si uspořádat velké množství zážitků ve stále na plné obrátky běžícím mozku. Já bych s dovolením poznamenala, že mně osobně se honilo hlavou, že už opravdu chápu, jak vyčerpaný musel Snape v mojí povídce na konci být, a co jsem mu to, PROBOHA, udělala.
Vydatně nám v přemýšlení o Alánkovi a Rickmanconu pomáhala i skutečnost,
že v televizi běželo sci-fi Útěk z Absolonu a hlavní záporný hrdina
Marek (náš favorit č. 1;-o) byl náramně podobný Šerifovi z Nottinghamu
(také bohužel skončil probodením;-(.
P.S. pro účastnice: Zvoní mi telefon… to bude Rickman…:-D |
|
|
|
A teď jsme zase na nádraží ale tentokrát už v Praze. Jak krásně ta cesta ubíhá takhle na papíře! Po krátkém usilovném hledání v mém baťohu jsem konečně našla své poznávací znamení - klobouk po dědečkovi a knihu Rozum a cit od Jane Austenové - a vydala se hledat pokladnu 9a3/4, která sloužila jako místo našeho srazu. Ovšem velké váhání nastalo po zjištění, že pokladny 9 a 10 jsou téměř každá na jiném konci nádraží. Takže kam teď? Zůstala jsem oťoupat tak někde mezi a po dalším přemlouváním svého já jsem si nasadila onen černý klobouk, který měl být ve stylu plukovníka Brandona, což samozřejmě nikdo nepoznal a já se tomu nedivím:O) Po opravdu dlouhé chvilce (tedy mě připadala přímo dlouháááá) jsem nakonec spatřila dvě osůbky v bílých tričkách s obrázkem Snapea. To budou určitě ony - Severus1 a Snape1! K tomuto závěru došla také !Snapinka!, která (jak jsem později zjistila) stále necelých půl metru ode mě, ale můj klobouk nepůsobil a jejího znamení jsem si pořádně všimla, až když nám ho ukázala (což dokazuje mou slepotu, protože jak jinak lze přehlédnout velký nápis ALAN na čele?). Byla jsem ráda, že jsme se přeci jen našly. Po dalším čekání na zbývající účastnice, které bylo ovšem nyní kolektivní a tedy zábavné a hodně ukecané, jsme sice nebyly úplně kompletní, ale přesto jsme vyrazily za Rickmanovskými zážitky, které nás měly čekat (a taky čekaly) doma u Snapea1. Další skok a to rovnou ke hře Kotlík profesora Snapea aneb Born to be Slytherin. Nevím, jak bych vám měla tuto hru správně popsat, protože kdo ji sám nehrál, nepochopí. Těžko říct, co si představíte, když vám řeknu, že se z Trrinity stal neúnavný řezbář, který pořád vyřezává do lavic srdíčka a ještě k tomu dokáže zázračně poztrácet téměř všechny černé tečky z kostky; že Wlčice měla vražedné myšlenky a z nepochopitelného důvodu znovu a znovu odmítala Dracovo pozvání na zmrzlinu; že já jsem neustále odchytávala poštu Zlatoslava a ze Severuse1 se vyklubal ten největší TULEŇ ze všech, když se nezřízeně oddávala tulení a mazlení se Snapem, zatímco my ostatní jsme ještě vedly úporné boje o holé přežití. Z nás všech se pak postupem času staly zmijozelem prolezlý člobrdové, kteří McGonagallovou strkají ze schodů, mučí Nevilla, zahanbeně se schovávají v pokoji po puse od Harryho Pottera a zamilovaně hází větvičky jakési zeleně po spícím Snapovi a to nemluvím o všech těch nádherných chvílích, kdy se opětovně sráží se Snapem ve dveřích, takže to nemůžou dvě kola rozdýchat. Avšak ani tohle všechno přesně nevystihuje základní touhu této na první pohled (možná i na ten druhý) témeř nekonečné hry, kterou bylo získání potřebných bylin a zmijozelské reputace. O obojí se vedly mohutné bitvy a lupičské nájezdy a bylo to opravdu skvostné maso!! Nakonec z toho nejhůře vyvázla Wlčice, která skoro před cílem přišla o všechny byliny díky nešikovy Nevillovi, a já se svými ubohými třemi bodíky zmijozelské reputace. Dokonce jsem bez úhony přešla i přes profesorku McGonagallovou, která si nejspíš už dělala naděje, že se přeci jen hodím víc do Nebelvíru. Během této násilnické zábavy k nám přibyla Pája a, přestože přišla o několik kol, dokázala dorazit jako druhá do cíle a tím také konečně odtrhnou Severuse1 od Snapea (to zní pěkně divně, že jo?). Po obědě, jenž se nesl v duchu přátelského tlachání, se dostavila ona chvíle, kdy nám Snape1 četla svou novou povídku. I pří ní jsme se otřásaly smíchy (a vy jistě taky, pokud jste ji už četli. Pokud ne, tak se okamžitě dejte do čtení!) a jinak tomu nebylo ani u básničky, kterou nám po trošce stydlivosti přednesla !Snapinka!. No a pak... Pak nastal velký přesun k televizi a ještě větší ticho očekávání při běžení titulků filmu Neobvyklé dobrodružství. Byla to první chvíle, kdy jsme všechny byly zticha a jen nedočkavě zíraly na obrazovku. Ta mlčenlivost trvala asi do 15 minut filmu, když se Trrinity jako první zeptala na to, co zajímalo nás všechny a to, kdy už tam bude Alan Rickman. Odpověď zněla, že se tam objeví tak po 20 minutách. Ale neobjevil se. Čekalo se dál. A konečně po 40 minutách vstoupil na scénu, avšak zatím to nevypadalo, že bude taky mluvit. Co myslíte? Promluvil? Ano, a tak jsme se mohly všechny shodnout, že ten dabing k němu zrovna moc nesedí. Po závěrečných titulcích jsme vyrazily hledat Verču, která díky poruše auta dorazila do Prahy až teď, a tak se k nám přidala i ta slibovaná hubená blondýna, po které Snape1 opakovaně pátrala v našich řadách, ale stále bezvýsledně. Následovalo druhé skoro bezeslovné koukání na film Opravdově, šíleně, hluboce, na jehož konci jsme se prokázaly jako otrlé, cynismem odkojené bestie, které se u smutného konce řehtají bez ukápnutí jediné slzičky. Chudák !Snapinka! se moc spletla, když předpokládala, že budeme plakat jako ona, když se na to dívá sama doma. Ale když na to teď vzpomínám, tak to bylo vážně smutný. Fakt. A co bylo potom? No, vlastně už nic moc, protože byl právě nejvyšší čas na loučení. Ještě další dávka brebentění a šlo se na metro. Než jsem se úplně rozutekly, požádala nás Severus1 o recenzi tohoto setkání a Snape1 nás důrazně upozorňovala, že jí chybí náměty k povídce na pokračování (Sorry, ale pořád mě nic nenapadlo). Vůbec nepředpokládám, že by vás ještě zajímala má cesta domů, takže jsme už zase v Plzni (takhle se to cestuje, co?) a já teď píšu tenhle malej a nedostatečnej popis Rickmanconu. Ono se to totiž ani moc popsat nedá. Bylo to skvělý, bezvadný, úžasný, plný smíchu a já od tý doby nemluvím o ničem jiném, což už vážně ohrožuje duševní zdraví mé sestry, která to musí pořád poslouchat. A ještě nakonec chci připsat, jak mě mrzí, že Jules musela ležet v nemocnici, místo toho, aby byla s námi. Doufám, že na příštím Rickmanconu bude už zdravá. |
|
|
|
To ráno nezačalo zrovna nejlíp. I přes veškeré ujišťování babičky, že ‘určitě nezaspíme’, jsme vstávaly o čtvrt hodiny později, než jsme plánovaly. Tramvaj jsme ale nakonec nějakým zázrakem stihly a s každou zastávkou se blížily k hlavnímu nádraží, které bych bez babiččiny pomoci hledala asi až do večera. Poté, co jsem se ujistila, že pokladna 9 a třičtvrtě se tu opravdu nenachází, zamířila jsem k číslu 9. Chvíli jsem se rozhlížela a vtom jsem uviděla hlouček holek, z nichž dvě měly na tričku Severuse Snapea… A jsem doma! Okamžitě ze mě spadl i poslední zbyteček nervozity, protože Severus1, Snape1 i osatní ‘Rickmanky‘ se ukázaly jako naprosto skvělé holky, a za chvíli už jsem se !snapinkou! živě diskutovala na téma ‘Božský Alan a jeho božské filmy’. V plném počtu jsme se ale přece jenom nesešly. Chyběla Jules (kvůli nemoci) a – k mému nemalému zklamání – Verča (kvůli poruše auta). Cestou do bytu Snapea1 jsme pro změnu probíraly to, jak je někdy zrádné spoléhat se na vlastní video, popř. na rodiče, kteří slibují, že vám ten či onen film určitě nahrají. Když jsme dorazily na místo a rozkoukaly se, začala nám Snape1 vysvětlovat pravidla deskové hry Kotlík profesora Snapea aneb Born to be Slytherin. Slo o to, posbírat na hracím plánu určitý počet různých bylinek v podobě malých označených papírků, cestou šlápnout pokud možno na co nejvíce políček ‘+‘ (které vylepšovaly naši Zmijozelskou reputaci) a na co nejméně políček ‘-‘ (které ji pochopitelně snižovaly). Pokud se na nás už nějaká bylinka nedostala, mohly jsme je krást svým soupeřkám tak, že jsme stouply na stejné políčko, kde stály ony –moc pěkné pravidlo! ;-) Hra byla naprosto skvělá a všechny jsme se u ní výborně bavily – výbuchy smíchu v pravidelných intervalech co půl minuty to rozhodně dokazují. :-))) Vyhrála Alis, která jako první posbírala všechny potřebné bylinky a dostala se k cíli (tím byl náš milovaný profesor Severus Snape). Takže zatímco se Alis vesele tulila ke Snapeovi, my ostatní jsme buď ještě sbíraly bylinky, nebo si v duchu říkaly ‘kdy už mi proboha ta jednička padne’? Třeba já s Pájou – jen krůček nás dělil od toho, abychom se taky mohly tulit k profesorovi – a ono pořád nic! :-) Nakonec jsme se (asi po třech hodinách) dostaly k Snapeovi (skoro :-)) všechny a tak nás to vyčerpalo, že jsme si musely dát pauzu na jídlo. Po malém občerstvení přišla na řadu povídka od Snapea1. I když nám tvrdila, že za moc nestojí, my jsme jí nevěřily ani slovo, pohodlně se usadily na posteli a Snapeovi1 nezbylo nic jiného, než se pustit do čtení svého díla. Když skončila, bolelo mě od smíchu břicho tak, jak dlouho ne…! Vysloužila si samozřejmě bouřlivý potlesk a stejně tak i !snapinka!, která nám zarecitovala svoji skvělou báseň o doktoru Lazarusovi. :-) Když jsme se dostatečně nasmály, přemístily jsme se k videu a jako první si pustily Neobvyklé dobrodružství. A to už tak k smíchu nebylo… Musely jsme sice čekat skoro třičtvrtě hodiny, než se Alanek objevil na scéně, ale pak už jsme se mohly kochat pohledem na něj po celý zbytek filmu. A že se bylo na co dívat, no nemám pravdu? ;-) Nevím proč, ale ve většině filmů to s Alanem nedopadne dobře, a Neobvyklé dobrodružství není výjimkou; poslední záběr s Alanem je ten, kdy ho přykrývají černou plachtou – no fuj! :-( Konec filmu byl na mě přece jenom trochu velké sousto. Při závěrečných titulcích jsem seděla jak zkamenělá a přemítala, jestli jsem si pointu vyložila správně – tak drsný film jsem tedy opravdu nečekala. Konečně dorazila i Verča Bartošová, takže mi v tu chvíli ke štěstí nechybělo nic. :-) Snad jen sám Alan Rickman. Potom jsme se všechny podívaly na Opravdově, šíleně, hluboce, následovala společná fotka na památku a jelikož se šestá hodina neúprosně blížila, přišel čas se rozloučit. Na závěr bych chtěla moc poděkovat Alis a Zuzce alias S1 a S1 za to, že Rickmancon tak skvěle zorganizovaly, všem Rickmankám, že se ho zúčastnily a já tak mohla poznat holky, který jsou na tom stejně jako já – beznadějně zamilovaný do toho nejlepšího herce ne světě! :-), a nakonec mamině – za to, že mě i přes své ‘hysterické záchvaty’ a velký strach o mě pustila! ;-) |
|
|
|
Kdo nepřijel, přišel opravdu o hodně! Už od prvního setkání jsme si troufám si říct všechny padly do oka a za velmi dobré nálady se přesunuly k Snapevi 1 domů. Možná jsme ve veřejné dopravě vzbuzovaly pozornost, protože naše debaty o Alánkovi, jeho filmech a všemožných dalších věcech byly opravdu živé – měly jsme si toho tolik co sdělit. U Snapea 1 jsem se rychle zabydlely a pustily se do skvělé hry Kotlík profesora Snapea z dílny naší hostitelky. Všech (i Pájy, která se dostavila o něco později přímo do bytu) se brzy zmocnilo vzrušení z okrádání druhých, věčného šikanování Nevilla, ubližování na zdraví profesorce McGonagallové a lezení Prof. Snapeovi do pr … - neslušných míst. Znavené tříhodinovou hrou, kterou po lítém boji nakonec vyhrála naše milá Alis a ještě se přídavkem tulila k Snapeovi, což jsme všechny těžce nesly, jsme se přesunuly k literární části dne. Všechny jsme smíchy slzely při úžasné povídce Snapea 1 Perný den. Pak jsem byla přesvědčena k přednesení básně Utrpení a‘la Lazarus, která se k mému překvapení sklidila úspěch. Po vydatném obědě složeném z chlebíků od maminek (až na výjimku Wlčice, která se se svým műsli postarala o příjemné zpestření oběda:-) jsme se přesunuly k videu. Všechny plné očekávání z Neobvyklého dobrodružství jsme poulily očka a ani nedutaly, aby nám nic neuniklo. Když ale děj začal přitvrzovat ve všech směrech, neobešlo se to samozřejmě bez vtipných a trefných poznámek. Na TMD jsem se vrhly po vyzvednutí Verči Bartošové, která se bohužel zdržela, ale i ta „chvilka“ (jak mi sdělila) stála za to. Ještě trochu otřesené z Neobvyklého dobrodružství jsme se přenesly do něžného světa TMD, kde jsme si uklidnily smysly. Celkové zhodnocení filmů bylo samozřejmě kladné a plné chvály namířené jen a jen k našemu božskému Alánkovi. Mimochodem: Alan se se mnou během dne několikrát spojil, aby byl informován o průběhu, než se dostaví;-) Holky se tvářily statečně, ale neunikly mi jejich zklamané výrazy, že Alan nezavolal jim. :-o Protože se den nachýlil k večeru, sbalily jsme si své batožiny, stihly si ještě vyměnit čísla na mobil a Snape 1 už nás pakoval z bytu ven. ;-) Vzájemně jsme se doprovodily, rozloučily a … Těšíme se zase příště!!! Fotky z akce pořízené !snapinkou!:
|
|
