|
Romantická duše před spaním
(báseň na pokračování)
!snapinka!
část 1 – Ve
Tvé blízkosti
Musím se smát někdy
sama sobě,
jak každý den svůj zrak upírám k Tobě.
Čekám snad zázrak anebo spasení?
Že se Tvůj obraz v živou tvář promění?
Někdy, ale vlastně skoro
každý den,
v polospánku oživím zas ten svůj nádherný sen.
Jsem tam jen já a Ty jsi se mnou
a neprožité vzpomínky šedou mlhu rychle protnou.
V pokoji s nejasnými zdmi
plamen v krbu září
a já zkoumám potemnělé záhyby ve Tvé tváři.
Lehounce vjedu Ti prsty do vlasů
a jsem plná stále nových úžasů.
Vnímám Tvou vůni, pohyb a
klid
a to ve mně probouzí ten nejvroucnější cit.
Opájí mé celé tělo,
které by tolik s Tvým splynout chtělo.
Ty však láskyplně pohlédneš
mi do očí
a svět se se mnou rázem zatočí.
Upadám v mdlobách do Tvé moci,
a tak usínáme spolu v černé noci …
část 2 – Na roztančených
vlnách
Slyším jak vítr vane
a Tvůj lehký dech.
Kéž to nikdy nepřestane,
tkví nevysloveno na mých rtech.
Měkoučká peřina mé tělo objímá,
ale duše oddává se mnohem větší kráse.
U srdce touha hřejivá -
v polospánku mě zas další sen zdá se.
Tvůj úsměv hraje tisícími barvami,
já se s tebou musím smát.
Nahoře modré nebe a moře dole pod námi,
co nám zabrání se milovat?
Jako pevná hora stojíš,
já o Tebe opřená.
Po vlasech mě jemně hladíš,
v chodbách tvého srdce jsem lapená.
V nekonečném polibku naše ústa splynou
a uběhne tak snad celý den.
Na polštář pak jen slzy kanou.,
neboť to byl opět sen …
část 3 – Nekonečná
Tvůj temný zastřený hlas
uslyším ve své mysli zas,
jakmile ulehnu do měkkých podušek.
Tehdy opustí mou mysl stín
a že s tebou zase chvíli budu, to jistojistě vím.
Sedíme u svátečního stolu,
ostatní nevnímáme, jsme tu jen spolu.
Na to pozvedáš číši,
kloníš se ke mně blíž a blíž
a jenom zlehýnka mě políbíš.
To omámí mě natolik,
že zapomenu na dobrý zvyk
a jako uhranutá z Tebe oči nespustím.
Sleduji Tvé každé sousto,
pohyb, úsměv, malé gesto.
Pak konečně příbor položíš
a o tanec mě poprosíš –
jak ve snách Tě následuji na parket.
Všechna světla zhasínají
a tóny klidné melodie srdce rozchvívají.
Pomalu kroužíme v těsném objetí
a kdesi v dáli
se rozplývají střípky mého napětí –
teď jen oddaně opírám hlavu o Tvou šíji.
Vdechuji už tak známou vůni Tvou,
Kdy se zas takové chvilky naskytnou?
Melodie už končí a skončit
musí,
proto mé oči odevzdaně Tebe prosí
o poslední pohlazení polibkem.
Naposledy se na mě tedy zahledíš,
a pak se jen nakloníš trošku blíž …
|