B Á S N Ě

 
Promiň, příteli
Sarah Alexandra Williams

Hluboký pohled do očí,
Jsou černé,
V nich něco, co mě zaskočí,
Ty opuštěný blázne,
Má tvář se odráží
Z tvého skelného pohledu,
Vážně mě zaráží,
Že tohle nikdy nesvedu.
Na vteřinu se ocitám
V hloubi tvé duše
Vznáším se a vnímám
Myšlenky plynoucí tiše
Ten letmý okamžik
Musel mi stačit
Ač jako návštěvník
Začínám se topit
Ve tvých vzpomínkách
Na všechno zlé
Čas po setinkách
Odměřuje city tvé
Už zase dýchám
Svobodně
Se dívám
Na svět kolem mě
Snad nebudeš mi vyčítat,
Že tě miluji svým způsobem
A nelze počítat
S jiným osudem.
Promiň, příteli,
Ale večer odejdu,
Jak jsme to chtěli,
A nikdy nebudu,
Už nikdy víc,
Líbat tvé rty,
Protože mi tenkrát nezbylo nic,
Nebyl´s kamarád… byl´s to ty,
Jak jsem tě nechtěla znát,
Drahý, uznej,
Že to se nikdy nemělo stát.
A tak se teď odtáhnu,
Vím, že´s sklopil zrak,
Pak mě probodneš pohledem- neuhnu,
Já už z nás nemám strach,
Jen jsem si dala slib,
abychom předešli
Opakování těch chyb,
Které tenkrát boleli.
Takže polibek na tvář,
Přeji dobrou noc,
Ne, nemám svatozář,
Jen se ovládám…a to moc.
„Sladké sny, Sarah.“
                 

 
V podzemí, které znám
Sarah Alexandra Williams

Zachmuřen a jako vždy sedí tam,
Kam slunce nezáří
V podzemí, které znám
Snad pro ten výraz ve tváři,
Co nerozluštil ani on
Ho nenávidí,
Snad pro ten sklon
Nesnášet lidi
Je tady sám
A čas plyne pomalu zvlášť
V podzemí, které znám
A tak na tvůj černý plášť
Postupně padá prach,
Jen se přiznej, Opuštěný
Ty máš strach
Docela oprávněný,
Protože dávno zapomněli,
Na utrpení od tebe
I ďáblové, co duši měli,
Šli už dávno do nebe,
Tak ve své pracovně,
Obklopen lektvary..
Skončíš, říkám varovně
Se zkušenostmi potvory
Vím, ne já- ty jednou zemřeš sám
Hrdý
V podzemí, které znám.
                 

 
Chybíš mi!
Mrs. Rickman

Chybí mi objetí Tvých paží.
Tvá nepřítomnost náladu mou k ledu sráží.

Chybí mi Tvůj krásný hlas,
který mé kroky dennodenně střeží.

Chybí mi Tvůj veselý smích,
to jak se ti oči rozzáří.

Chybí mi Tvá láska,
co štěstí v mém srdci vytváří.
                

 
Plačící stíny
Pavla T`Sal Červená

V temných zákoutích
kde stíny pláčou,
tiše sedí
a poslouchá,
nejčernější z přízraků.
Jen slabá záře měsíce,
co sem oknem proudí,
ozařuje jeho tvář -
bledou, mrtvolnou.
Dýchá vůbec ještě?
Nestal se snad jen -
jen prázdnou schránou
kterou duše raději opustila?
Když tu - otevře oči,
temné jak sama paní noc
a stejně svůdné a hříšné,
až podlamují se ti kolena.
Bradu si opírá
o ruce semknuté,
ten milenec luny,
co ticho prozpěvuje.

Plačící stíny se stahují
do jeho blízkosti,
snad dokáže pomoci,
snad přidá se k nim.

Sedí dál,
v tichu rozjímá,
o věcech -
jenž nemají být nikdy vyřčeny.

Kde to vlastně sedí?
Jak hrobka vypadá to místo.
Po prastarých zdech
mnohé roky žádaly,
aby už podlehly času,
aby se už zbortily,
přesto stojí dál -
o krok neustoupí.

Vzduch, ztěžklý věčností ,
vše trpělivé objímá
a laská
co milující matka.

Ne, to není hrobka,
přec se jí tak podobá.
Místo je to jeho nejmilejší
odraz jeho duše -
strohé, temné, mrazivé.
Poznává v něm svou hrdost,
hrdost a trpělivost,
které mu dodávají sil.

Sedí ve své pracovně,
nehybně, zamlkle.
Opět se zdá,
jako by života pozbyl.

A plačící stíny,
zase se rozprchly.
Snad příště, říkají si,
snad se k nám přidá příště.
                 

 
Podzim
Pavla T`Sal Červená

Beze slov se ptáš
Proč na nás podzim padá
Odpověď už znáš
Slova oboum známá

Listy nejkrásnější jsou
Když smrt jim dýchá na záda
Krása a smrt spolu jdou
Měla jsme tě ráda

Tvé černé oči šíří chlad
Už bílá zima přichází
Měl jsi mě rád
Náš podzim už odchází

Nebe jsme potáhli sametem
Černým, jak tvá minulost
Jsem jak štvaným zvířetem
Cítím už jen bezradnost

Poslední listopadové deště
Pláču nad krajinou za nás
Poslední slova šeptáš ještě
Kletby tiše polykáš

Spadl první sníh
Padlé listy zakryl
Utichl tvůj smích
Tebe s nimi pohřbil