|
Naděje
Říkanka neveselá o nástrahách přebujelé
fantazie
Bieluška
Ráno je tajemné, zvláště dnes,
v zahradě zpívá kos,
něco se mihlo mezi stromy,
něco je jiné…
Kdosi mi oknem do postele vlez,
má velký nos
a je mi povědomý,
když na pozdrav mi kyne.
„Copak si přejete?“
táži se zdvořilými slovy,
rozechvělá.
„Já? Nic,“on praví vyčítavě.
„To vy!
Máte mě ve své hlavě,
jak jste chtěla.
Zbyl jsem vám ze sna
a mám hlad.
Hleďte být přesná,
v 6.30 byste měla podávat
čaj, toasty, vejce, slaninu,
mléko a kukuřičné müsli.
Tak pohyb! Prominu
pouze drobné prodlení.
Přestaňte myslet na nesmysly!
Máte tu mě – výsledek modlení.
Hodlám se usadit zde v domě.
To bude skvělé.
Tak kde je snídaně a víno pro mě?
Mimochodem, mákněte na svém těle,
už nejste nejmladší.
Miluji štíhlý pas a hebkost pokožky,
miluji dokonalé ženy,
nechci vás urazit,
tohle mi nestačí,
zavolej kámošky,
je třeba změny.“
(Začal mi tykat, parazit.)
„Zajisté, pane Rickmane.
Z mých snů jste pěkně ochočený.
A to je chyba, ne?
Je vskutku třeba změny.“
(Nebudu za vola! Má mysl je ještě spavá,
musím ji probudit.
Zhmotnění mého idola odstraní silná káva.
A bude klid… doufám…)
|
|
Pozdrav z Londýna
Delfun
Nepřišel, asi putoval měsíce
po naší zemi, republice.
Nebo snad se ho nikdy nedočkám?
To by byla věčná škoda, věčná smůla,
do Varů se nedostanu, přijede snad?
Vidět jeho úsměv, jeho ústa,
no, má úcta, to je sen každé z nás!!!
Tak ho pozdravuji alespoň já,
já z malé země, on z ostrova Ráje.
|