Hlava Snapeova
Autor: Laura

 
Právě jsme se vraceli po úzké zasněžené silničce a kolem zuřila bílá vánice.

„Co budeme dělat odpoledne?“ zeptal se od volantu můj choť.
„Stavět sněhuláka,“ vyslovila jsem s rozhodností myšlenku, která mě právě napadla.
„Vážně? No, tak dobře,“ trochu se podivil, ale kupodivu akceptoval můj odvážný návrh.

 „Převlíkni se do teplýho a vezmi lopatku,“ rozkázala jsem v předsíni, když jsme dorazili domů.
„Chceš jít hned?“ udiveně se otázal.
„Ovšem, nechceme tam přece zkejsnout do tmy. Jo, a nezapomeň vzít foťák.“
Zdálo se, že je stále víc překvapený.
„Cože? Proč?“
„Protože toho snapeuláka potom chci vyfotit.“
„My budeme… To ne! To po mně nemůžeš chtít! Vždyť já mám ke Snapeovi averzi!“ zůstal stát s otevřenou pusou.
„To je fuk, stejně mi budeš jenom nosit sníh,“ mávla jsem vesele rukou.
A tak jsme šli.

 „Já bych ho postavil tady,“ navrhl choť na okraji zavátého pole asi tak deset minut chůze od našeho domu.
„To nepřipadá v úvahu - tady u cesty. Haranti ho rozkopou  a psi och…“
„Dobře, tak si vyber místo sama, ale upozorňuju tě, že se nikam daleko nepotáhnu,“ podotkl varovně.
„V pořádku, já už totiž vím, kde ho uděláme,“ usmála jsem se, protože právě v tu chvíli jsem to spatřila. Byl to jediný tmavý bod na bílém obzoru.
„Co to je? Vypadá to jako náhrobní kámen…“ mhouřil oči. „Ale to je vlastně skvělej nápad, můžeme udělat Snapea jako mrtvolu!“
„Tak na to zapomeň,“ zavrhla jsem jeho toužebné přání rázně. „Za prvý to není náhrobek ale patník a za druhý já nechci dělat ležící postavu. Není to důstojný.“
„Fajn, ty jsi tady koordinátor přes sněhuláky. Ale hlavně už začněme, ať to mám za sebou,“ kriticky obhlédl místo, které jsem vybrala, rozepnul batoh a začal z něj vyhazovat naše „pomůcky“.
„Mám takovou vizi,“ zamyšleně jsem si natáhla teplé pracovní rukavice. „Uděláme ho sedícího na tom kameni…“
„Jasně! Jako že se**!“ zaradoval se škodolibě choť.
„Ne! Jako že sedí!“
„A proč bude jen tak sedět? Co to má za význam?“
„Chceš se dělat se stojící postavou v životní velikosti?“ otázala jsem se s nevinným výrazem.
„Tak já jdu koulet,“ změnil okamžitě názor a začal plácat ze sněhu kuličku.
„No moment, přece to nebudeme dělat z koulí jak malý děti!“ zarazila jsem ho.
„A z čeho teda? Z kvádrů?“ chtěl vědět.
„Ne. Ty mi tady budeš vršit sypký sníh a já z něj budu tvarovat…“ Připadala jsem si jako Hermiona, když jsem ho poučovala o našem pracovním postupu.
Odpovědí mi bylo jen hluboké vzdychnutí. Potom se chopil lopatky a začal mi „nahazovat“ materiál.

Šlo to celkem hladce a asi po hodině jsme měli hotovou „hrubou stavbu“. Zbývalo jen vytvarovat ji k obrazu Snapeovu. Začala jsem od bot.
„A co třeba udělat mu nejdřív hlavu?“ navrhl choť.
„To je vyloučený, jelikož když udělám hlavu, budu muset celý tělo udělat ve stejným velikostním poměru. Zatímco takhle udělám nejdřív tělo a potom dodělám stejnou hlavu,“ vysvětlovala jsem.
„To jsem nepochopil,“ sdělil.
„Já taky ne, ale to nevadí. Prostě začneme odspoda, protože hlava je nejtěžší,“ pokrčila jsem rameny a dál plácala botu.

„Víš o tom, že už mu se mu asi hodinu hrabeš mezi nohama?“ poznamenal asi po deseti minutách.
„Nehrabu se mu mezi nohama, ale hrabu mu mezi nohama, protože potřebuju odstranit všechen tenhle sníh. Chci aby měl takový ten mužný rozkročený posez,“ vysvětlila jsem a trpělivě dál kutala.
„No, když máš dojem, že to z něj udělá chlapa…“ zapochyboval.

„Ten hrudník má dost vpadlej,“ ozval se po dalších deseti minutách. „A jestli mu tam budeš ještě chvíli rejt, prohrabeš se mu na záda. A břicho jsi mu neudělala žádný…“
„Tak mi pomož, když jsi tak chytrej!“ obořila jsem se na něho celá zadýchaná a uřícená.
„Já mám ale přece jenom nosit sníh,“ opáčil. Potom se ale ustrnul a jal se tvarovat hlavu.

„Tak tos teda přehnal, takovej frňák zase nemá,“ zakročila jsem včas, když jsem si všimla obrovské bílé masy sněhu, kterou choť právě radostně připlácl našemu snapeulákovi do obličeje.
„Že ne? Já bych podle popisu Rowlingový řekl…“
„To mě nezajímá, já mám o Snapeovi jinou představu,“ zamračeně jsem ulomila půlku té obrovské hroudy.
„Jo ták! Tak to máš říct hned, že socháme pomník,“ ironicky se pousmál.
„A já to neřekla?“ zahrála jsem překvapení a posledním taktickým šťouchem ukazováčku jsem se chystala vytvarovat levý oční důlek.
Právě v tu chvíli se však hlava neklidně pohnula, zakymácela se a upadla.
„Proboha!“ zakryla jsem si tvář rukama. Potom jsem opatrně nahlédla soše přes rameno a uviděla vzadu se válet hlavu. Byla samozřejmě zničená.

„Ach jo,“ ozvalo se za mnou. „Kolik je hodin?“
„Nech toho! Musíme udělat tu hlavu znova!“ okřikla jsem ho rozčileně. „Honem mi dones sníh!“

Nová hlava byla menší, měla menší nos a velmi zachmuřený výraz, ale byla hotová během tří minut, jelikož soumrak se blížil a taky přituhovalo.
„Tak honem, vyfoť si ho,“ podupával zmrzle choť.
„Ne, ty vyfoť nás,“ přivinula jsem se k sněhové soše a i přes všechny omrzliny se snažila tvářit přirozeně.
„Úsměv,“ poručil choť, já ucítila na tváři ledový dotek chladné bílé hlavy a spoušť cvakla. Odtáhla jsem obličej od toho studeného a nanejvýš znechuceně se tvářícího Snapeova a provinile se zvedla z jeho chladného kolene.

„Tak už se rozluč, za chvíli je tma,“ jemně mě pobídl choť k odchodu. „Zítra se sem na něj můžeme zajít podívat.“

Jenže druhý den pršelo…